ln94206_66

Ztráta historické paměti je rizikem

Ivan Pilip, předseda KDS a ministr školství Pro dlouhodobou, historickou existenci národní společnosti je vskutku klíčový obecný smysl pro spravedlnost a pevný řád. Společnost by neměla postrádat historickou paměť, jejíž součástí je vědomí, že nejenže dobro vítězí, ale také zlo je trestáno.

Hlavní teze současné transformace v zemi vycházejí především z nutnosti obnovit struktury trhu a ekonomickou výkonnost. Jde o nevyhnutelnou nutnost, bez níž by nebylo možné jít dále, ale pro tvorbu vize vývoje země věc nepostačující. Nacházím zde jistou podobnost se stavbou domu po živelné katastrofě: to, co člověk potřebuje obnovit nejdříve, je střecha. Přístřeší ovšem ještě není dům. Dům potřebuje opět pevné základy i pevné zdi, které dokáží tuto střechu nést další desetiletí a staletí. Podobně i společnost má být pevnou stavbou, chráněnou ze všech stran a schopnou obstát i v životě příštích generací, za podmínek méně příznivých. A právě vybudování nových a pevných základů našeho státu - to je nejnaléhavější výzva současnosti a historická odpovědnost před dějinami.

Zásadní, i když nikoliv jediný aspekt společenského smyslu pro spravedlnost se vztahuje právě k palčivému problému, značně široce nazývanému vyrovnáním se s minulostí. Úkol vyrovnat se vnitřně s minulostí komunistického režimu, uchopit celou tu obrovsky složitou situaci, dobu vymklou z kloubů, dobu, kdy bezpráví bylo učiněno právem, je nesmírně obtížný a vyžaduje velké mravní i politické úsilí. Pro budování nových základů českého státu, takových, které budou nosné i v případě možná někdy i nelehkých dob budoucích, je ovšem neopominutelný.

Důsledkem neuspokojivě řešené dnešní situace ve vztahu k minulosti je také fakt, že se vytvořily dvě výrazně oddělené názorové skupiny, jejichž postoje představují z hlediska ideového nebezpečnou past.

První z nich hovoří o takzvané tlusté čáře za minulostí. Pokojný společenský převrat v listopadu 1989 nepostavil větší část národa před zásadní a osobní volbu, spojenou s plnou osobní odpovědností i osobním rizikem, na kterou stranu se postavit. Navíc v několika složitějších případech známých lidí bylo nelehké vynést jednoznačný morální soud nad jejich postoji a činy. Za těchto okolností vznikl a šířil se názor, že za komplikovanou minulostí je třeba udělat tlustou čáru odpuštění a zapomnění, a začít znova, od roku nula. Tento postoj má více tváří. Podání intelektuálské pochází z pochybování o veškeré realitě včetně sebe samého a ústí v postmodernistický relativismus a neschopnost zaujmout pevný jednoznačný postoj. Podání pragmaticky obchodní a ekonomické jednostranně preferuje krátkodobé, praktické potřeby, tedy potřeby, zaměřené na současnost a bezprostřední budoucnost. Teze o tom, že svoboda sama o sobě vše napraví, je ve skutečnosti alibismem, jehož důsledkem jsou potom například podnikatelské činnosti, prováděné ve spojení s lidmi, kompromitovanými minulým režimem. Pro takové lidi jsou stárnoucí oběti komunistického útlaku, požadující jakoukoli satisfakci za zmarněné životy své a svých mrtvých současníků, jen nepříjemnými umíněnými starci, kteří se se svými vrtochy do doby bezbřehé tolerance a velkého byznysu zřetelně nehodí. Majetkové restituce jsou podle těchto názorů neefektivní zbytečností, která jen zdržuje rychlejší metody privatizace. S tezemi však nelze souhlasit.

V reakci na výše popsaný stav a první postoj vznikl druhý sporný přístup. Zklamání a rozhořčení nad přetrváváním mnohdy absurdního stavu, kdy někdejší mučitelé a utlačovatelé žijí nepotrestáni a dobře zajištěni vedle svých někdejších obětí, jejichž materiální postavení se mnohdy nezměnilo, vedlo ke vzniku ostře antikomunisticky vyhraněných politických proudů, které v některých případech hraničí až s antidemokratickým a nekonstruktivním fundamentalismem. Při nedostatku ochoty rozlišovat, zato s ochotou přijímat jednoduchá řešení, popřávají někteří lidé sluchu paušalizující představě, že celá společnost je stále plná komunistických agentů, že veškeré problémy, na něž při budování demokratického státu narážíme, jsou způsobeny záškodnickým nepřítelem - starými strukturami. Tato podoba politického programu nabízí ovšem příliš jednoduché a univerzální vysvětlení problémů, a tedy i jednoduchý a univerzální recept k jejich řešení. Lákavý je fakt, že se takto lze snadno stát politickým odborníkem na zdravotnictví, bezpečnost, diplomacii i školství, bez nutnosti náročného studia dané problematiky. Zarážející je skutečnost, že se hlasatelům těchto názorů podařilo vnutit určité části veřejnosti představu, že jedině hlasitým debolševizačním vystupováním se rozumí v českých zemích autentická pravicovost.

Pro prolomení patové situace, která se spíše vyostřuje popsanou názorovou polarizací, může mít velký význam náhlá a pro mnohé v této době již možná nečekaná série několika žalob na bývalé exponenty komunistické policie z 50. let. Jsem si jist, že ne hony na čarodějnice, ale právě poukázání a následné právní kroky, učiněné vůči opravdovým pachatelům násilí a komunistické svévole, je povzbudivým signálem toho, že naše společnost sice pozdě, ale přece jen vyvodila praktický a konkrétní krok, potvrzující přesvědčení, že historii tvoří konkrétní lidé, kteří ve svých činech projevují svou svobodnou vůli a nesou tedy za ně i svou osobní odpovědnost. Ukazuje se tak, že pokud společnost chce, může najít onu pomyslnou dělicí čáru. V tomto případě mezi těmi, kteří s komunistickým režimem pouze vycházeli v zájmu přežití, pomáhali ho sice držet při životě, ale aspoň neškodili konkrétním lidem, a těmi, kteří vědomě a chtěně udávali a ničili životy jiných. Jsem přesvědčen, že právní postih osob zahrnutých do druhé skupiny je minimálním požadavkem pro obnovení smyslu pro spravedlnost a přirozený řád v naší společnosti. Neméně důležitým se mi jeví i určitá spontánní symbolická gesta a události, které vyjadřují úctu k lidem, již měli odvahu postavit se komunistickému příkoří a dokonce za obhajobu pravdy položit i svůj život.