Nejsou
jen
popel
a
dým
Jaromír
Hořec,
Předseda
Společnosti
přátel
Podkarpatské
Rusi
Před
půlstoletím,
v
létě
1944,
začalo
poslední
dějství
největší
genocidy
československých
občanů.
Zapomnělo
se
na
ně,
jejich
těla
se
proměnila
v
popel
a
dým
nad
krematorii
nacistických
koncentračních
táborů.
Ví
se
o
Babím
Jaru,
o
Katynu,
o
likvidaci
varšavského
ghetta,
avšak
to,
co
se
stalo
na
Podkarpatské
Rusi,
jaksi
uniklo
pozornosti.
Přes
sto
tisíc
našich
spoluobčanů
-
Židů
a
asi
přes
čtyřicet
tisíc
Romů
(jejich
počet
zatím
nikdo
neupřesnil)
nahnali
tehdy
maďarští
fašisté
z
příkazu
nacistů
do
dobytčích
vagonů
a
odvezli
do
několika
koncentračních
táborů,
především
do
Osvětimi.
Zachránili
se
jen
jedinci,
kteří
přežili
svou
smrt
náhodou
nebo
zázrakem.
Rozhodný
podíl
na
genocidě
měl
Adolf
Eichmann.
19.
března
1944
vstoupily
německé
oddíly
do
Maďarska,
o
tři
dny
později
byla
nastolena
ultrapravicová
loutková
vláda
a
hned
poté
přijel
do
Budapešti
Eichmann
se
svým
štábem:
realizovat
židovskou
otázku.
Das
rote
Kreuz
kam
zu
spät
-
významná
dokumentární
kniha
Arieha
Ben-Tova
z
roku
1988
podává
přesná
svědectví
o
tomto
zločinu
a
uvádí
i
doklady
o
aktivitě
Mezinárodního
červeného
kříže,
jehož
činnost
byla
bohužel
málo
účinná.
Maďarským
vládním
místům
kolem
M.
Horthyho
se
zřejmě
podařilo
nabídnout
Eichmannovi
vlastní
způsob
řešení
židovské
otázky.
Navrhli
začít
s
likvidací
Židů
na
Podkarpatské
Rusi,
kterou
Maďaři
obsadili
v
březnu
1939.
Tím
se
mělo
odsunout
rozhodnutí
o
osudu
Židů
v
dolní
zemi,
protože
se
počítalo
jak
s
mezinárodním
nátlakem,
tak
s
válečným
vývojem
v
neprospěch
Německa.
Je
to
kruté,
nikoli
však
nepravdivé:
aby
zachránili
své
Židy,
obětovali
Maďaři
ty
podkarpatské.
O
genocidě
byla
Evropa
informována.
Několika
vězňům
z
Osvětimi
se
podařilo
uprchnout
na
Slovensko,
kde
vypracovali
obsáhlé
a
otřesné
memorandum
určené
Vatikánu
a
protihitlerovským
spojencům.
Zoufalý
osud
sto
čtyřiceti
tisíc
československých
občanů
-
Židů
a
Romů
-
se
tím
však
neodvrátil.
Dodnes
se
nedočkali
ani
památkové
tryzny.
Z
paměti
nelze
jistě
vymazat
ani
tragédii
podkarpatských
Romů,
jejichž
život
se
za
předmnichovské
republiky
neuvěřitelně
zlepšil
(v
Užhorodě
měli
základní
školu,
užívali
sociální
podpory,
dostávalo
se
jim
lékařské
péče).
Z
ponížených
kočovníků
se
alespoň
někteří
stali
občany
vážícími
si
dosud
nepoznané
demokracie
i
svobody,
poskytnuté
novým
státem,
který
převzal
tíživé
dědictví
po
Maďarsku,
které
ovládalo
Podkarpatsko
přes
šest
set
let.
Byli
to
českoslovenští
občané,
kteří
před
padesáti
lety
hynuli
hromadně
v
koncentračních
táborech.
Jsou
součástí
naší
historie,
nemůžeme
se
tvářit,
jako
by
nebyli,
jen
proto,
že
téměř
beze
zbytku
zmizeli
a
s
nimi,
především
se
Židy,
i
jejich
osobitá
kultura,
písemnictví,
umění,
písně,
zvyky,
náboženské
obřady.
Ohlížíme-li
se
nyní
a
vracíme
do
krutého
nelidského
léta
1944,
je
to
jen
pohled
do
minulosti?