Zdá
se,
že
tohle
je
v
Chicagu
sezóna
revivalů.
Ačkoli
sezóna
obhajoby
mistrovství
týmu
Cubs
skončila
v
play-off
národní
ligy,
obnovení
hry
"Bleacher
Bums
(Povaleči
z
tribuny)",
hry
o
devíti
dějstvích
situované
na
tribunu
stadionu
Wrigley
Field,
které
uvádí
divadlo
Organic
Theater,
pokračuje
co
by
kamenem
dohodil
od
baseballového
hřiště.
Také
dva
naše
velké
divadelní
soubory
Goodman
a
Steppenwolf
nabízejí
revivaly
různých
žánrů.
Oba
jsou
kontroverznější
než
nečekaná
prvenství
v
baseballové
lize,
ale
oba
pomáhají
vysvětlit,
proč
Chicago
zůstává
živoucím
centrem
hnutí
regionálních
divadel
v
zemi.
Soubor
Goodman
do
4.
listopadu
nabízí
modernizovanou
verzi
Molierova
"Misantropa".
Původně
to
byla
komedie
o
Alcestovi,
muži,
který
vidí
ve
všech
kromě
sebe
faleš
a
marnivost.
Je
žárlivým
přítelem
Filinta
a
žárlivým
milencem
Celimeny.
Hra
je
plná
intrik,
nečestností
a
nespravedlnosti.
Tuto
komedii
ze
17.
století
zmodernizoval
před
pětadvaceti
lety
básník
Richard
Wilbur
prostě
tak,
že
vynechal
"strašnou
spoustu
věcí",
jak
napsal
v
předmluvě.
Dějištěm
je
jinak
stále
Celimenin
dům
v
roce
1666.
V
domnění,
že
moderní
publikum
snadno
pochopí,
že
Molierova
sociální
obžaloba
se
týká
jejich
světa
stejně
jako
Paříže
17.
století,
soustředil
Wilbur
své
impozantní
umění
na
převedení
francouzského
verše
alexandrínu
na
živý
divadelní
anglický
jambický
pentametr.
Wilburův
překlad
je
pozoruhodný
-
určitě
stojí
za
přečtení
a
ještě
spíše
za
shlédnutí
v
divadle,
budete-li
mít
tu
příležitost.
Pokud
ale
budete
mít
v
příštích
několika
týdnech
náhodou
cestu
do
Chicaga,
nezapomeňte
se
jít
podívat
na
Misantropa
od
Roberta
Fallse,
kterou
uvádí
soubor
Goodman.
Je-li
Wilburův
překlad
jemně
vybroušenou
lupou,
jíž
vidíme
malost
a
zkorumpovanost
Paříže
17.
století,
Fallsova
inscenace
je
zrcadlem,
ve
kterém
vidíme
sami
sebe.
Falls,
umělecký
ředitel
divadelního
souboru
Goodman,
vzal
nedávnou
adaptaci
Neila
Bartletta
a
značně
ji
upravil.
Bartlett
zúžil
Molierovo
obsazení
postav
na
šest
a
zasadil
je
do
londýnského
mediálního
světa
v
thatcherovské
Británii.
Falls
přesouvá
prostředí
do
Hollywoodu
a
postavy
transformuje
tak,
aby
odpovídaly
tamější
aristokracii
-
agentům,
producentům,
hercům,
spisovatelům
a
patolízalům.
Funguje
to.
Bartlettovi
se
víceméně
podařilo
víceméně
zachovat
Molierův
alexandrín,
12slabičný
verš
v
rýmujících
se
dvojverších.
Falls
formu
nechal,
ale
s
další
Bartlettovou
pomocí
ji
zamerikanizoval.
Se
skvělým
obsazením
v
čele
s
Davidem
Darlowem
coby
Alcestem,
Christinou
Haagovou
coby
Celimenou
a
hlavně
Williamem
Brownem
coby
Filintem,
který
hraje
hollywoodskou
hru,
ale
zachovává
původní
hodnoty
a
pocity,
se
představení
souboru
Goodman
nevázaně
a
s
důvtipem
řítí
celonoční
hollywoodskou
party.
Pokud
tato
verze
s
narážkami
na
Stevena
Spielberga,
restauraci
Spago
a
"třicátníky"
přiláká
mladší
publikum,
které
se
od
klasické
verze
drží
spíš
zpátky,
pak
budou
pánové
Bartlett
a
Falls
omluveni
za
to,
že
se
odchýlili
od
Wilbura.
Možná
je
snazší
přepracovat
300
let
starou
hru,
než
jen
25letou.
Divadelní
společnost
Steppenwolf,
která
se
vrátila
po
londýnském
úspěchu
u
kritiky
i
publika
se
svojí
adaptací
Steinbeckových
"Hroznů
hněvu",
zahájila
novou
sezónu
hrou
"The
Homecoming
(Návrat
domů)"
od
Harolda
Pintera,
kterou
poprvé
uvedla
Královská
Shakespearovská
společnost
v
roce
1965.
Tehdy
byl
Pinter
nejen
rozhněvaný
britský
dramatik,
ale
také
první,
kdo
využil
mlčení
a
útržky
vět
a
hrozivé
pohledy,
přičemž
téměř
vyloučil
to,
co
bylo
dříve
považováno
za
divadelní
dialog.
Když
byla
hra
"The
Homecoming
(Návrat
domů)"
poprvé
k
vidění
na
této
straně
Atlantiku,
herci
a
ředitelé
se
chovali
uctivě.
Mlčení
byla
dlouhá
-
nikdo
se
nehýbal
ani
negestikuloval.
Nikdo
na
jevišti
se
neusmíval
a
nic
nerozesmálo
ani
nikoho
z
obecenstva.
Tento
druh
divadla
byl
pro
nás
nový.
Kromě
toho
to
tady
kvůli
vietnamské
válce,
sjezdu
Demokratické
strany
v
roce
68,
atentátům
a
nepokojům
nebyly
veselé
časy.
Pod
vedením
Jerryho
Perryho
však
současná
inscenace
souboru
Steppenwolf,
která
má
být
na
programu
do
19.
listopadu,
překonává
ten
mdlý
a
nudný
rituál,
jímž
se
hra
"The
Homecoming
(Návrat
domů)"
stala.
Ze
hry,
které
dominuje
téměř
dokonalý
výkon
Alana
Wildera
v
roli
Maxe,
otce,
se
najednou
stává
děsivý
i
humorný
rozbor
vzteku,
zahořklosti,
strachu
a
izolovanosti
jedné
rodiny.
Publikum,
povzbuzené
Wilderovými
potměšilými
úšklebky,
rozpačitými
grimasami
a
výbuchy
vzteku,
tomu
humoru
porozumí
a
před
koncem
prvního
jednání
se
začne
smát.
Tři
členové
rodiny,
Max
a
jeho
dva
synové
Lenny
a
Joey,
se
živí
masem:
Max
je
řezník
v
důchodu,
Lenny
pasák
a
Joey
začínající
boxer.
Sam,
Maxův
bratr,
unikl
od
masa
prací
livrejovaného
řidiče
a
nikdy
se
nesnažil
se
oženit.
Únik
Teddyho,
Maxova
nejstaršího
syna,
byl
nejdramatičtější,
protože
se
stal
profesorem
filozofie
na
jedné
americké
univerzitě.
Ačkoli
je
jasné,
že
hlavou
rodiny
byla
až
do
smrti
Maxova
žena,
žádný
z
obyvatel
mužského
pohlaví
v
této
špatné
domácnosti
se
nyní
nedokáže
Maxovi
postavit.
Hra
se
soustředí
na
Teddyho
návrat
domů
s
manželkou
Ruth,
se
kterou
je
již
šest
let.
Randall
Arney
coby
Teddy
se
kupodivu
zdá
být
jediným
členem
souboru,
který
se
nedokáže
přenést
přes
mrtvolný
přístup
k
této
Pinterově
postavě.
Moira
Harrisová
coby
Ruth,
velká
a
krásná
žena,
která
by
mohla
být
naší
další
Colleen
Dewhurstovou,
si
začne
téměř
okamžitě
podmaňovat
všechny
muže.
Na
konci
se
Teddy
vrací
do
Ameriky
sám
a
Ruth
nechává
v
Maxově
křesle.
Během
několika
hodin
sledujeme
její
vývoj
z
plaché,
neznámé
švagrové,
v
bohyni
masa,
která
nahradí
zemřelou
matku,
a
pak
i
ostatní.
Když
byl
soubor
Steppenwolf
v
Londýně
s
"Hrozny
hněvu",
vrátil
se
Bruce
Sagan,
prezident
jeho
správní
rady,
tiše
do
Chicaga,
aby
koupil
nemovitost
na
ulici
North
Halsted
Street
s
restauracemi
a
divadly,
která
znovu
rychle
přichází
do
módy.
Doufá,
že
do
roka
se
soubor
Steppenwolf
přemístí
na
toto
místo
do
nového
divadla,
které
bude
mít
500
sedadel.
Nyní
společnost
hraje
v
přestavěné
mlékárně,
která
má
211
míst
k
sezení
a
kromě
jednoduché
inscenace
s
jednou
scénou
poskytuje
jen
málo
možností
pro
dramatizaci.
"Kdybychom
chtěli
hrát
'Smrt
obchodního
cestujícího',"
říká
Sagan,
"Willie
Loman
by
kvůli
nízkému
stropu
musel
bydlet
v
přízemním
domku."
Ještě
více
než
volný
prostor
potřebuje
soubor
Steppenwolf
další
místa
k
sezení.
Teď
je
divadlo
nuceno
odmítat
mnoho
potenciálních
předplatitelů
kromě
těch
13 000,
které
lze
do
současného
podnájmu
posadit.
I
přes
všechen
zájem,
který
toto
chicagské
divadlo
za
posledních
deset
let
získalo,
mu
nebyla
věnována
ani
jedna
nová
budova.
Sagan,
bývalý
vydavatel
a
stavební
investor,
dal
dohromady
finanční
balík
v
hodnotě
8
milionů
dolarů,
který
obsahuje
nezdanitelné
dluhopisy
v
přibližné
hodnotě
4
miliony
dolarů
vydané
státem
Illinois
(to
je
poprvé,
co
nějaký
stát
využil
své
právo
coby
vzdělávací
instituce
na
podporu
stavby
divadla)
a
přibližně
1
milion
dolarů
v
příspěvcích
od
Národní
umělecké
nadace,
MacArthurovy
nadace
a
několika
dalších
organizací
s
velkými
finančními
zdroji.
Je
si
jistý,
že
ten
zbytek
lze
dát
dohromady.
Samotní
členové
jeho
rady
přislíbili
800 000
dolarů
a
on
právě
začíná
tlačit
na
místní
nadace
a
společenství.
Sagan
srovnává
důležitost
souboru
Steppenwolf
s
divadlem
Mercury
Theatre
Orsona
Wellese
ve
30.
letech.
Ukázalo
se
však,
že
Wellesova
divadelní
společnost
měla
krátkou
-
dalo
by
se
říci
prchavou
-
existenci.
Co
bude
Sagan
dělat
se
svoji
novou
divadelní
budovou,
když
se
ukáže,
že
svody
Hollywoodu
a
Broadwaye
jsou
pro
věrné
členy
souboru
Steppenwolf,
jako
jsou
John
Malkovich
("Nebezpečné
známosti"),
Joan
Allenová
("The
Heidi
Chronicles
(Kronika
Heidi)")
a
Glenne
Headlyová
("Osamělá
holubice")
příliš
silné
a
soubor
se
rozpadne?
"To
je
v
pořádku,"
odpovídá
Sagan.
"Nechť
je
tato
budova
odkazem
souboru
Steppenwolf
chicagskému
divadlu."
Pan
Henning
je
poradce
pro
oblast
řízení
jedné
právnické
firmy
se
sídlem
v
Chicagu
a
spisovatel.