Přírodní
výbuchy
a
především
zemětřesení,
nejsou
jen
hrozivou
skutečností
jako
takovou,
ale
rovněž
symboly,
jejichž
prostřednictvím
lze
výkladat
stav
společnosti.
Hromada
trosek
po
loňském
zemětřesení
v
Arménii
doslova
odhalila
město,
jehož
rozsáhlejší
konstrukce
byly
postaveny
z
písku.
Závažnost
neštěstí
pramení
z
dlouholetého
překrucování
zákonů
a
z
lhostejnosti
byrokratického
systému.
Po
zemětřesení
jižně
od
San
Francisca
se
nabízí
rozsáhlejší
paralela,
a
sice
se
stavem
americké
ekonomiky.
Byly
záchvěvy
na
burze
v
pátek
13.
října
předzvěstí
větší
zranitelnosti,
mnohem
větších
otřesů?
Jsou
inženýrství
a
architektura
ekonomiky
tak
zranitelné
jako
oblouky
mostu
Bay
Bridge?
Děsivá
samolibost
Reaganovy
a
Bushovy
éry
vyplodila
panglosiánské
chvalozpěvy
o
současném
dokonalém
stavu
amerických
ekonomických
a
sociálních
poměrů.
Licencovaný
vládní
intelektuál
Francis
Fukuyama
nedávno
v
časopise
The
National
Interest
uvedl,
že
historie
je
takzvaně
na
konci,
neboť
běh
vývoje
lidstva
nyní
dosáhl
vrcholu
ve
velkolepé
tečce
v
podobě
americké
civilizace.
Jeho
zjištění
byla
brána
vážně.
My
jsme
však
ve
skutečnosti
svědky
pokračujícího
úpadku
politické
ekonomiky
kapitalismu:
nejedná
se
tolik
o
konec
historie,
ale
spíš
o
historii
konce.
Finančním
ekvivalentem
písku,
který
použili
arménští
dodavatelé,
jsou
rizikové
obligace
a
s
nimi
spojené
vyspekulované
odkupy.
Stavitelům
projde
použití
písku
a
finančníci
sáhnou
po
rizikových
obligacích,
když
společnost
rozhodne,
i
nevyhnutelně,
že
přimhouřit
oči
je
v
pořádku.
Na
začátku
80.
let
bylo
pro
americké
kapitalisty
postačujícím
důvodem
k
přijímání
rizikových
obligací
přimhouření
oka.
V
té
době
shledali
velice
malou
míru
zisku
z
nefinanční
investice
společnosti.
Vládní
statistika
vlastně
ukázala,
že
míra
zisku
-
čisté
zisky
před
zdaněním
vydělené
akciovým
kapitálem
-
dosáhla
vrcholu
v
roce
1965
ve
výši
17,2
%.
Shodný
výpočet
odhalil
v
hospodářsky
nevýhodném
roce
1982
redukci
míry
zisku
na
4,6
%
a
údajný
zázrak,
který
následoval,
zaznamenal
nárůst
míry
zisku
pouze
na
8,1
%
v
roce
1986
a
na
8
%
v
roce
1987.
V
souladu
s
poklesem
míry
zisku
došlo
-
na
začátku
80.
let
-
ke
snížení
čísla
vypočítaného
tak,
že
se
vydělí
tržní
hodnota
společností
náklady
na
reprodukci
jejich
aktiv,
jde
o
známý
poměr
Q
spojovaný
s
profesorem
Jamesem
Tobinem.
Teoreticky
by
hodnota
připisovaná
společnosti
trhem
a
náklady
na
reprodukci
jejích
aktiv
měly
představovat
stejné
hodnoty.
Jenže
trh
samozřejmě
může
rozhodnout,
že
základní
jmění
společnosti
-
její
aktiva
-
nic
neznamená,
pokud
společnost
nevykazuje
zisky.
A
přesně
tak
se
trh
skutečně
rozhodl.
Do
roku
1982
byl
poměr
43,5
%,
což
znamená,
že
trh
ohodnotil
jedním
dolarem
průměrná
aktiva
společnosti
o
výši
43
centů.
Na
základě
dějin
kapitalismu
to
můžeme
považovat
za
poctivou
sázku,
protože
je-li
třeba
jen
43
centů
za
účelem
koupě
dolarové
hodnoty
základního
jmění
společnosti,
pohotový
podnikatel
nepřimhouří
oči.
Podnikatel
předpokládá,
že
základní
míra
ziskovosti
bude
stoupat
a
že
základní
jmění,
které
koupil
levně,
brzy
přinese
zisky,
čímž
se
víra
trhu
v
investice
obnoví.
Proto
tedy
ta
posedlost
vyspekulovaným
odkupem
akcií.
Jenže
právě
zde
se
podnikatel
dopustil
velice
riskantní
sázky
a
právě
zde
se
společnost
dopustila
pošetilosti,
když
přimhouřila
oči.
Míra
zisku
je
stále
nízká
a
poměr
Q
byl
v
roce
1987
jen
65
%
a
v
roce
1988
jen
68,9
%.
Výsledek:
krajina
zavalená
podfuky,
vysoká
zadluženost
sypoucí
se
na
hlavu
jednotné
Americe.
Stoupající
rizika
nezůstala
bez
povšimnutí,
dokonce
ani
v
polovině
80.
let.
Celá
řada
navrhovatelů
však
oznamovala
konec
historie
(v
tomto
případě
zrušení
normálních
zákonů
ekonomické
gravitace)
společnosti,
která
by
si
i
nadále
zakrývala
oči.
Přední
ekonomové
a
posuzovatelé,
kteří
natahují
krky
k
vrcholkům
vysokých
pyramid
rizikového
financování,
otáčejí
hlavy,
aby
sledovali
záplavu
vyspekulovaných
odkupů
akcií,
přičemž
tvrdili,
že
konečným
výsledkem
bude
chudší,
krutější
jednotná
Amerika
s
prudce
stoupající
produktivitou
a
zisky,
která
odrovná
slabší.
Jenže
v
této
oblasti
nebyl
zjištěn
prospěch
z
rizikového
financování.
Nabyvateli
výhod
se
stali
ti
finančníci,
jejichž
obrazem
bylo
známé
číslo
kapitalismu
80.
let,
plat
Michaela
Milkena
o
výši
517
milionů
dolarů
ročně.
Levicoví
ekonomové,
s
nimiž
se
ztotožňuji
-
kolegové
v
Unii
Radikálních
politických
ekonomů,
především
Robert
Pollin
z
ekonomické
fakulty
Kalifornské
univerzity
v
Riverside
-,
nebyli
fascinováni
stylem
svých
poddajných
kolegů.
Všichni
zaznamenali
záchvěvy
a
poukazovali
na
zásadní
skutečnosti.
Míry
zisků
nejsou
po
vlně
velkých
fúzí
vyšší
a
nyní
jsme
vzhledem
k
peněžnímu
toku
neobyčejně
zatíženi
vysokým
úrokem.
Začínají
se
projevovat
důsledky
výstavby
impérií
z
písku.
V
protikladu
k
předchozím
odhadům
vyčíslujícím
míru
neplnění
závazků
ohledně
rizikových
obligací
na
2
či
3
%,
zjistila
harvardská
studie
publikovaná
v
dubnu
tohoto
roku
(a
diskutovaná
v
hlavní
zprávě
v
časopisu
Wall
Street
Journal
z
18.
září),
že
míra
neplnění
závazků
ohledně
těchto
obligací
dosahuje
34
%.
Jaký
je
důsledek
zatížení
vysokým
úrokem,
vysoké
míry
neplnění
závazků
a
pokračující
nízké
ziskovosti?
Korporace
vyžadují
likviditu,
v
podobě
vypůjčených
zdrojů.
Bez
platební
schopnosti
ze
strany
trhu
s
rizikovými
obligacemi
či
bez
peněžního
toku
ze
zisků
se
obracejí
na
vládu,
která
poslušně
přispívá
k
přirozeným
pohybům
kapitalistické
ekonomiky
s
dobročinností
v
podobě
snižování
daňové
sazby
uvalované
na
kapitálové
zisky
či
v
podobě
finanční
pomoci
v
nouzi.
Výsledkem
může
být
inflace
vyvolaná
zoufalou
cenovou
nabídkou
učiněnou
za
účelem
vyhnutí
se
deflačnímu
šoku
z
náhlého
pádu.
Útoky
na
inflaci
přicházejí
s
další
strategií
kapitálu
velmi
tradičního
založení:
jde
o
útoky
na
mzdy.
Francis
Fukuyama
nakukující
skrz
brýle
na
konci
historie,
ve
své
práci
uvádí,
že
"na
Západě
byla
třídní
otázka
úspěšně
vyřešena...
Egalitářství
moderní
Ameriky
představuje
zásadní
úspěch
beztřídní
společnosti
předvídané
Marxem".
Fukuyama
by
si
možná
měl
o
otázce
třídy
a
egalitářství
promluvit
s
některými
americkými
pracovníky.
Od
vrcholu
mezd
o
výši
198,41
dolarů
v
roce
1972
poklesla
v
roce
1987
týdenní
vyplácená
částka
na
169,28
dolarů
-
přičemž
obě
čísla
jsou
vyjádřena
v
dolarech
roku
1977.
Jinými
slovy
po
rozkvětu
slávy
Reaganovy
éry
poklesly
po
druhé
světové
válce
mzdy
z
maxima
o
16
%,
jelikož
kapitalisté
za
asistence
vlády
utáhli
kohoutky
nebo
šli
od
válu.
Nyní
se
však
objevují
známky
-
stávky
horníků,
pracovníků
v
letectví
a
v
oblasti
telekomunikací
atd.
?
toho,
že
tento
útok
na
mzdy
naráží
na
tvrdší
odpor.
Toto
jsou
dlouhodobé
údaje
Richterovy
stupnice
o
americkém
kapitalismu.
Celá
konstrukce
je
velice
vratká.
Vlády
se
zdokonalily
ve
zvládání
okamžiků
paniky
(toto
slovo
londýnský
Times
zakázal
mému
otci
použít,
když
informoval
o
pádu
na
burze
na
Wall
Streetu
v
roce
1929).
Ale
i
zdokonalování
má
své
meze.
Pomoc
v
nouzi
společnosti
S&L
by
mohla
při
výpočtu
úroků
z
vládních
půjček
stát
300
miliard
dolarů.
To
jsou
skutečné
náklady.
Pod
jakou
tíží
Federální
depozitní
pojišťovací
korporace,
FDIC
zavrávorá?
Kapitalismus
teď
možná
je
budován
tak,
aby
odolal
náhlým
šokům,
ale
jsou
tu
i
mezery
-
krize
v
ziscích,
útok
na
mzdy,
skladební
nespravedlnost
systému
-
které
dělají
hlupáky
z
těch,
kteří
tvrdí,
že
budoucnost
je
zde
a
historie
skončila.
Cockburn
je
přispěvatelem
časopisů
The
Nation
a
LA
Weekly.