Dvě
nedávná
rozhodnutí
federálních
soudů
přidělila
soudcům
podivnou
roli,
kdy
budou
říkat
autorům,
jak
by
měli
psát
historické
knihy
a
životopisy.
Tato
rozhodnutí
si
zaslouží
více
pozornosti,
než
se
jim
dostalo
od
odborníků,
a
zrovna
tak
od
novinářů.
"Bare-Faced
Messiah:
The
True
Story
of
L.
Ron
Hubbard
(Nestoudný
mesiáš:
pravdivý
příběh
L.
Rona
Hubbarda)"
od
Russella
Millera
je
životopis
zakladatele
scientologické
církve.
Hubbard,
který
zemřel
v
roce
1986,
odkázal
autorská
práva
na
své
spisy
své
církvi,
která
je
přenechala
dánské
společnosti,
nakladatelství
New
Era
Publications.
V
roce
1988
usilovala
společnost
New
Era
o
trvalý
soudní
příkaz,
který
by
zabránil
společnosti
Henry
Holt
&
Co.
vydat
"Nestoudného
mesiáše"
na
základě
toho,
že
Miller
citováním
Hubbarda
porušil
autorská
práva.
Vydavatel
v
odpovědi
prohlásil,
že
předpis
o
"korektním
využití"
povoluje
citaci
"pro
takové
účely,
jako
je
kritika,
komentář,
zpravodajství,
výuka,...
badatelská
činnost,
nebo
výzkum".
Soudce
okresního
soudu
Pierre
Leval
odmítl
vydat
soudní
příkaz
na
základě
toho,
že
společnost
New
Era
opomněla
uplatnit
svůj
nárok
v
přiměřené
časové
lhůtě
-
v
právnické
teorii
se
to
nazývá
"promeškání".
Soudce
Leval
v
podstatě
řekl,
že
Miller
napsal
"seriózní
knihu
obsahující
uvážlivou
historickou
kritiku".
Doslovná
citace
je
podle
soudce
oprávněná,
aby
bylo
možno
prokázat
názory,
které
autor
vyřknul
o
Hubbardovi
-
prolhanost,
bigotnost,
paranoiu
a
další
nepěkné
vlastnosti,
které
by
nemohly
být
přesvědčivě
dokázány
bez
užití
Hubbardových
vlastních
slov.
"Životopisec/kritik,"
napsal
soudce
Leval,
"by
prostě
neměl
být
nucen
vyřknout...
soudy,
aniž
by
je
obhájil
příkladem."
Za
takových
okolností
převážil
zájem
svobody
projevu
nad
zájmy
vlastníka
autorských
práv.
Soudce
Leval
se
však
cítil
svázaný
dřívějším
rozhodnutím
druhého
obvodního
soudu,
které
zakázalo
životopisci
J.
D.
Salingera
citovat
z
osobních
dopisů
spisovatele.
Uvedl
rozdíly
v
těchto
případech:
V
případu
Salinger,
poznamenal
soudce
Leval,
jsou
citace
uvedeny
spíše
za
účelem
oživení
životopisu
než
za
účelem
dokazování
skutečností
o
subjektu.
Nicméně
rozhodnutí
v
případu
Salinger
vytvořilo
silnou
presumpci
ohledně
korektního
využití
nepublikovaných
materiálů.
Soudce
Leval
zdráhavě
rozhodl,
že
několik
Millerových
citací
z
nepublikovaných
spisů
Hubbarda
neprošlo
prověrkou
korektního
užití,
protože
nebyly
nutné
k
prokázání
historických
skutečností,
a
tudíž
porušily
autorská
práva.
Avšak
řádný
opravný
prostředek,
řekl
soudce
Leval,
spočívá
v
žalobě
o
náhradu
škody,
nikoli
v
soudním
příkazu.
Odvoláním
přešel
případ
k
druhému
obvodnímu
soudu.
V
rozhodnutí
z
dubnu
tohoto
roku
soudce
Roger
Miner,
doprovázený
soudcem
Frankem
Altimarim,
souhlasil
s
odepřením
soudního
příkazu
a
nepochyboval
o
tom,
že
"Nestoudný
mesiáš"
je
seriózním
dílem,
ale
odmítl
argument
soudce
Levala,
že
veřejný
zájem
na
vědecké
práci
může
převážit
nad
neporušitelností
autorských
práv.
"Usoudili
jsme,"
napsali
tito
dva
soudci,
"že
jedinou
překážkou
vydání
soudního
příkazu
je
promeškání
lhůty."
Kdyby
byla
žaloba
podána
včas,
řekli,
"Nestoudný
mesiáš"
by
byl
zakázán.
To
bylo
příliš
na
Jamese
Oakese,
vrchního
soudce
tohoto
soudu.
Soudce
Oakes
pojal
případ
Salinger
s
úplně
rozdílným
názorem,
přičemž
poukázal
na
to,
že
žijící
osoba,
jakou
je
například
Salinger,
má
právo
na
soukromí,
které
se
netýká
zesnulé
osoby,
jakou
je
například
Hubbard.
"Myslel
jsem
si,
že
by
se
případ
Salinger
mohl
vrátit
v
jiném
kontextu
a
pronásledovat
nás.
Tento
případ
tuto
obavu
naplnil."
Rozhodnutí
samotného
druhého
obvodního
soudu,
pokračoval
soudce
Oakes,
uznalo,
že
nezbytnou
součástí
korektního
využití
je
veřejný
zájem
na
skutkové
podstatě
a
nepostradatelnost
konkrétních
případů
doslovných
citací.
A
uznali
by
soudci
Miner
a
Altimari,
kteří
se
soudním
příkazem
zabývají,
tak
ochotně,
že
společnost
New
Era
podala
žalobu
včas?
Zákaz
knihy,
podotkl
soudce
Oakes,
by
působil
jako
předběžný
zákaz,
tudíž
by
se
jej
týkal
první
dodatek.
Mimoto,
a
tady
se
soudce
Oakes
dostal
k
jádru
věci,
"zodpovědní
životopisci
a
historici
využívají
primární
zdroje,
dopisy,
deníky
a
poznámky
neustále.
Bylo
by
opravdu
nezodpovědné
takové
zdroje
informací
ignorovat".
Když
v
současné
době
vědci
plní
svůj
úkol,
nedomáhají
se
práva
napadnout
každou
kupu
písemností,
která
se
dotýká
jejich
předmětu
zkoumání.
A
samozřejmě
souhlasí
s
tím,
že
lidé
mohou
omezit
využití
svých
písemností,
ať
už
budou
v
jejich
držení,
nebo
je
darují
či
prodají
knihovnám.
V
případě
"Nestoudného
mesiáše"
však
autor
objevil
většinu
svého
materiálu
v
soudních
zápisech,
čili
s
pomocí
zákona
o
svobodě
informací.
A
když
zodpovědní
badatelé
získají
zákonný
přístup
k
nepublikovaným
materiálům,
nemělo
by
se
dovolit,
aby
jim
autorská
práva
znemožnila
využít
citace,
které
pomohou
prokázat
historické
skutečnosti.
Soudcové
Oakes
a
Leval
chápou
potřeby
historického
bádání.
Soudcové
Miner
a
Altimari
vypadají,
že
nemají
ani
zdání.
Nicméně
v
tuto
chvíli
jsou
soudci,
kteří
dělají
zákon.
Věci
se
teď
řídí
podle
rozhodnutí
v
případu
Salinger,
vytrženého
z
kontextu
a
chápaného
obecně.
Pokud
autor
cituje
ve
"více
než
minimálním
rozsahu"
z
nepublikovaných
materiálů
chráněných
autorskými
právy,
jak
tomu
bylo
v
rozhodnutí
v
případu
Salinger,
"zaslouží
si
soudní
zákaz".
Soudy
"minimální
rozsah"
nedefinovaly,
ale
podle
mého
názoru
jej
vydavatelé
berou
tak,
že
se
tím
míní
asi
50
slov.
Rozhodnutí
v
případu
"Nestoudného
mesiáše"
je
ránou
pro
celý
obor
historie.
další
ranou
pro
vědu
je
druhé
rozhodnutí,
které
v
srpnu
vydal
odvolací
soud
devátého
obvodu.
Janet
Malcolmová,
profesionální
spisovatelka
v
oblasti
psychiatrie,
napsala
sérii
článků
pro
magazín
New
Yorker,
které
byly
později
vydané
v
knižní
formě
společností
Knopf
pod
názvem
"In
the
Freud
Archives
(Ve
Freudových
archivech)".
Články
byly
z
velké
části
založeny
na
rozhovorech,
které
Malcolmová
nahrála
s
Jeffreym
Massonem,
psychoanalytikem,
který
vykonával
funkci
vedoucího
projektu
Freudových
archívů.
Masson
následně
podal
na
Malcolmovou,
magazín
New
Yorker
a
společnost
Knopf
žalobu
pro
urážku
na
cti.
Jako
veřejná
osoba
musel
Masson
dokázat
zlý
úmysl
a
jako
důkaz
zlého
úmyslu
Masson
tvrdil,
že
hanlivé
citace,
které
mu
Malcolmová
připsala,
byly
ve
skutečnosti
smyšlené.
Na
magnetofonových
páscích
nebyly
citáty
nalezeny
a
oba
soudci,
kteří
rozhodli
případ
ve
prospěch
Malcolmové
a
jejích
vydavatelů,
přiznali,
že
při
svém
rozhodování
uvažovali
tak,
že
"se
domnívali,
že
citáty
byly
pozměněny
záměrně".
Všem
historikům
a
většině
žurnalistů
by
toto
doznání
stačilo
k
tomu,
aby
články
Malcolmové
zavrhli.
Avšak
soudce
Arthur
Alarcon,
doprovázený
soudkyní
Cynthiou
Holcomb
Hall,
zaujal
překvapující
stanovisko,
že
přetvářet
citace
je
naprosto
v
pořádku,
pokud
soudce
shledá,
že
takové
konstrukce
nemění
skutečný
obsah
nebo
jsou
rozumnými
interpretacemi
dvojznačných
poznámek.
Soudce
Alex
Kozinski
ve
svém
výmluvném
nesouhlasu
poznamenal,
že
když
autor
použije
při
zaznamenání
toho,
co
někdo
řekl,
uvozovky,
čtenář
předpokládá,
že
to
jsou
přesná
slova
mluvčího,
nebo
alespoň
jeho
slova
zbavená
"hm"
a
"znáte
to"
a
gramatických
chyb.
I
když
soudci
mají
podle
prvního
dodatku
povinnost
chránit
svobodu
tisku,
myslí
si,
že
"právo
úmyslně
měnit
citace
není
průvodním
jevem
svobodného
tisku".
Malcolmová
například
napsala,
že
Masson
sám
sebe
líčí
jako
"největšího
analytika,
jaký
kdy
žil".
Na
páscích
se
žádné
takové
prohlášení
neobjevuje.
Massonovu
poznámku
"Jsem
to
já
sám...
proti
zbytku
analytického
světa"
většina
uváděla
jako
důkaz
Malcolmové
smyšlenek.
Avšak,
jak
soudce
Kozinski
poznamenal,
souvislosti
ukazují,
že
Massonova
poznámka
"já
sám"
se
nevztahovala
k
jeho
údajnému
výsadnímu
postavení
v
jeho
profesi,
ale
ke
skutečnosti,
že
jeho
stanovisko
k
jednomu
konkrétnímu
problému
nikdo
jiný
nesdílí.
Podle
Malcolmové
se
sám
Mason
charakterizuje
jako
"intelektuální
gigolo".
Žádné
takové
prohlášení
se
na
páscích
opět
neobjevuje.
Většinové
rozhodnutí
trvalo
na
tom,
že
tento
slovní
obrat
byl
racionální
interpretací
toho,
jak
Mason
sám
sebe
vylíčil
Anně
Freudové
jako
"soukromé
aktivum,
ale
veřejné
pasívum",
a
že
v
žádném
případě
nebyl
hanlivý.
Soudce
Kozinski
shledal
toto
odvození
naprosto
nepřirozeným
a
píše,
že
"mluvit
sám
o
sobě
jako
o
intelektuálním
gigolovi
je
pro
akademika...
zničující
přiznání
profesionální
nepoctivosti".
Toto
byly
jen
dvě
z
řady
smyšlenek,
která
měly,
slovy
soudce
Kozinskiho,
dohromady
takový
účinek,
že
z
Masona
udělaly
"arogantnějšího,
méně
ohleduplného,
povrchnějšího,
více
vychloubačného
člověka
s
menšími
obzory,
než
jakým
se
jeví
být
z
vlastních
tvrzení".
Jak
napsal
Robert
Coles
v
recenzi
knihy
Malcolmové,
Mason
se
jeví
"jako
grandiózní
egotista
...
a
nakonec
jako
sebezničující
blázen.
Ale
není
to
Janet
Malcolmová,
kdo
ho
takto
nazývá:
Tento
psychologický
profil
prozrazují
jeho
vlastní
slova".
Nyní
víme,
že
ona
slova
vždy
nebyla
jeho
vlastní.
"Existuje
jedno
posvátné
pravidlo
žurnalistiky,"
řekl
John
Persey.
"Autor
si
nesmí
vymýšlet."
Kdybychom
dali
soudcům
Alarconovi
a
Hallovi
zelenou
k
tomu,
aby
se
přetváření
citací
stalo
běžnou
praxí,
pak
by
se
výrazně
snížila
hodnota
žurnalistiky
pro
historiky
-
a
pro
občany.
Jak
řekl
soudce
Kozinski:
"Dovolávat
se
práva
úmyslně
překroutit
to,
co
řekl
někdo
jiný,
znamená
prosazovat
právo
lhát
v
tisku....
Masson
svůj
případ
prohrál,
ale
obžalovaní
a
profese,
které
se
věnují,
ztratili
daleko
víc."
Povolání
historika
tato
rozhodnutí
přežije.
Třeba
je
časem
Nejvyšší
soud
opraví.
Ale
psaní
o
historii
je
dost
těžké
i
bez
soudců,
kteří
odborníkům
bezdůvodně
kladou
do
cesty
překážky.
Pan
Schlesinger
je
členem
institutu
Alberta
Schweitzera,
profesorem
humanitních
předmětů
na
Univerzitě
města
New
York
a
držitelem
Pulitzerových
cen
za
historii
a
biografii.