Sotva
jeden
den
uplyne
bez
toho,
aby
se
v
novinách
neobjevily
fotografie,
na
kterých
policisté
táhnou
bezvládné
demonstranty
z
nějaké
budovy
či
průjezdu
v
jednom
z
našich
měst.
Poslední
zprávy
informují
o
aktivitách
příznivců
a
odpůrců
potratů,
protiatomových
aktivistů,
demonstrantů
za
práva
zvířat,
vysokoškolských
studentů
znepokojených
rasismem,
skupin
odpůrců
apartheidu,
různých
samozvaných
ochránců
životního
prostředí
a
těch,
kteří
nejsou
spokojeni
s
tempem
postupu
boje
proti
AIDS.
Móhandás
Gándhí
sice
s
nenásilnou
občanskou
neposlušností
pravděpodobně
nezačal,
ale
zcela
jistě
se
postaral
o
její
dnešní
podobu.
Mahátma,
neboli
"Velký
duch",
podnítil
několik
kampaní
podporujících
pasivní
resistenci
proti
britské
správě
v
Indii.
Naneštěstí
se
mu
podle
Websterova
biografického
slovníku
"jeho
postup
vymkl
z
rukou
a
vyústil...
v
nepokoje
a
výtržnosti"
a
později
i
další
obnovená
kampaň
za
občanskou
neposlušnost
"skončila
nepokoji
a
druhým
uvězněním".
Nejsem
zastáncem
všeho,
co
Gándhí
udělal,
ale
některé
jeho
porušování
zákonů
bylo
oprávněné,
protože
Indie
byla
tehdy
okupována
zahraniční
mocností
a
Indové
se
nedokázali
úplně
podílet
na
rozhodnutích,
která
jejich
životy
významně
ovlivňovala.
Je
ale
obtížné
ospravedlňovat
občanskou
neposlušnost,
ať
je
nenásilná
nebo
ne,
tam,
kde
mají
občané
všeobecný
přístup
k
volebním
urnám,
který
jim
umožňuje
provádět
změny.
Pokud
jsou
státní
orgány
řádně
zvolených
zástupců
chráněny
ústavní
ochranou
lidských
práv
a
tato
práva
jsou
vykládána
nezávislou
justicí,
nelze
porušování
zákona
omluvit
nesouhlasem
některých
jednotlivců
nebo
skupin.
Pravděpodobně
existuje
několik
málo
případů,
kdy
je
porušování
zákona
přesně
vymezené
a
tak
nenásilné,
že
se
nedotýká
práv
ostatních,
potom
je
opravdu
obtížné
je
kritizovat.
Příkladem
může
být
případ
Rose
Parksové,
černošky,
která
odmítla
sedět
vzadu
v
autobuse.
Ale
většina
případů
nenásilné
občanské
neposlušnosti
není
zdaleka
tak
mírná.
Veřejnost
má
tendenci
považovat
zákonem
povolené
demonstrace
a
nenásilnou
občanskou
neposlušnost
za
rovnocenné.
Je
pravda,
že
obě
akce
jsou
nenásilné,
ale
je
mezi
nimi
zásadní
rozdíl.
Zákonem
povolené
demonstrace,
například
klidná
okupační
stávka
a
jiná
podobná
shromáždění,
která
nenarušují
klid
a
veřejný
pořádek
ani
nezasahují
do
práv
ostatních,
jsou
právem
zajištěným
každým
skutečně
svobodným
systémem
státní
správy.
Občanská
neposlušnost,
násilná
či
nenásilná,
je
úmyslným
porušováním
zákonů.
Předmětem
této
diskuse
je
nenásilná
občanská
neposlušnost;
ale
dovolte
mi,
než
v
ní
budeme
pokračovat,
abych
uvedl
několik
souvisejících
poznámek
o
zákonem
povolených
demonstracích.
Jsou
užitečné,
protože
dokážou
vyvolat
zájem
veřejnosti
o
daný
problém,
ale
mají
jen
malý
efekt
v
jejím
vzdělávání
o
diskutovaných
otázkách.
Záliba
televize
v
dramatických
konfliktech
podporuje
nadměrné
používání
sloganů
vyvolávaných
do
megafonů,
militantní
gestikulace,
obviňujících
plakátů
a
dalších
taktik
působících
na
city.
Civilizované
projevy
a
prostředí,
ve
kterém
lze
nalézt
kompromis,
se
ztrácejí
v
nepřátelských
postojích,
které
jsou
podporovány
jalovými
rozhovory
v
médiích.
V
nejlepším
případě
jsou
demonstrace
zprofanované,
nudné
a
nedostatečně
informující,
v
nejhorším
případě
se
mohou
stát
podnětem
k
porušování
zákonů.
Demonstrace
se
snadno
změní
v
trestné
chování
zejména
tehdy,
když
demonstranti
opustí
vyhrazené
místo
a
začnou
se
přesouvat.
Drobní
zločinci
a
kolemjdoucí,
kteří
hledají
pobavení,
se
k
nim
na
okrajích
davu
připojují
a
zneužívají
protestů
jako
záminky
k
házení
kamenů,
ničení
aut,
žhářství,
rozbíjení
oken,
rabování,
kapesním
krádežím
a
všeobecnému
výtržnictví.
Záměr
demonstrace
brzy
zanikne
v
davovém
šílenství.
Existují
lepší
způsoby
jak
prosazovat
společné
zájmy.
Není-li
hlavním
prostředkem
zákonem
povolená
demonstrace,
která
může
trestnou
činnost
pouze
přitahovat,
ale
nenásilná
občanská
neposlušnost,
je
obtížné
ji
ospravedlňovat.
Někteří
lidé
nevidí
nic
špatného
na
přečinech,
jako
je
například
neoprávněné
vniknutí
na
cizí
pozemek,
méně
závažné
ničení
cizího
majetku
a
blokování
dopravy.
Tito
lidé
tvrdí,
že
za
akce
podporující
záležitosti
nejvyšší
důležitosti,
je
tato
cena
nízká.
Přečiny
proti
zákonu
se
mohou
zdát
malé,
ale
jejich
cena
může
být
obrovská.
Pro
ilustraci
zde
uvádíme
následující
dva
případy.
Představme
si,
že
se
v
sousedství
koná
demonstrace
proti
překračování
povolené
rychlosti
na
určité
silnici
nebo
že
došlo
k
dopravní
nehodě
zaviněné
nepozorností,
do
níž
je
zapleteno
i
policejní
auto.
Protestující
si
lehnou
na
silnici,
blokují
provoz
a
nehnou
se
z
místa,
dokud
je
představitelé
příslušných
orgánů
neodnesou
pryč.
Předpokládejme,
že
někdo
v
takto
vyvolané
dopravní
zácpě
dostane
infarkt.
Neexistuje
žádný
způsob,
jak
by
se
k
němu
mohla
rychle
dostat
sanitka
a
převézt
ho
do
nemocnice.
Ten
člověk
zemře.
Tato
demonstrace
byla
nenásilná
a
byl
to
jen
přečin,
ale
její
dopad
na
toho
člověka
byl
násilný
a
smrtelný.
Předpokládejme,
že
televizní
společnost
vysílá
rozhovor
s
nějakou
známou
osobností
před
živým
publikem.
Politik,
který
zde
vystupuje,
je
vysoce
kontroverzní
a
v
poslední
době
vyvolal
v
určitých
kruzích
hodně
nevraživosti.
Několik
členů
publika
naplánuje
protest
proti
jeho
vystoupení
a
vytvoří
před
kamerami
živý
řetěz
tak,
že
pořad
nemůže
pokračovat.
Televizní
společnost
musí
vrátit
peníze
zadavatelům
reklamy
a
ztrácí
značnou
část
svých
příjmů
i
prestiže.
Demonstranti
nepoužili
násilí,
ale
jejich
přestupky
vedly
k
závažnému
narušení
práv
ostatních,
kteří
s
jejich
sporem
neměli
nic
společného.
Lze
tvrdit,
že
televize
vykonala
více,
než
jen
popularizovala
a
podporovala
nenásilnou
občanskou
neposlušnost,
takže
výše
uvedená
hypotetická
situace
by
byla
jednoduše
ilustrací
přísloví
"Kdo
jinému
jámu
kopá,
sám
do
ní
padá".
Možná,
že
tato
televizní
společnost
by
neměla
žádné
ztráty.
Geraldo
nebo
Phil
by
si
pravděpodobně
vzali
další
kameru
a
točili
by
rozhovor
s
protestujícími
členy
živého
řetězu.
Podívejme
se
na
chvíli
na
jiný
typ
nenásilné
občanské
neposlušnosti,
která
poškozuje
ostatní
lidi
pouze
nepřímo,
ale
státu
jako
celku
způsobuje
nenapravitelnou
škodu.
Mám
na
mysli
ty
mladé
muže,
kteří
se
během
války
ve
Vietnamu
rozhodli
neuposlechnout,
když
je
vlast
povolala
do
zbraně,
a
vyhnuli
se
boji
útěkem
do
Kanady
nebo
do
jiné
země,
která
jim
poskytla
útočiště.
Jejich
opovrženíhodné
jednání
považované
za
akt
občanské
neposlušnosti,
které
se
snažili
zastírat
rozhořčením
z
války,
kterou
označovali
jako
nemorální,
oslabilo
státní
struktury
a
uvalilo
další
břemena
na
ty,
kteří
v
tomto
konfliktu
čestně
sloužili
a
zaslouží
si
veškerou
úctu.
Ještě
větší
vinu
nesou
ti
čelní
představitelé,
ať
jsou,
či
nejsou
členy
vlády,
kteří
je
ke
zběhnutí
podněcovali
a
podporovali
je,
protože
tak
ve
velké
míře
napomáhali
šiřitelům
nepřátelské
propagandy
a
dodávali
jim
odvahu.
Je
s
podivem,
že
navzdory
jejich
proklamované
vysoké
morálce
nedoléhají
následné
masové
popravy
ve
Vietnamu
a
Kambodži
na
jejich
mysl
tísnivěji.
Škoda,
že
k
poslední
hanebnosti
vůči
těm,
kteří
bojovali
a
zemřeli
ve
Vietnamu,
přispěl
dobromyslný
a
naivní
prezident
Spojených
států.
Pod
záminkou
"léčení
ran
národa"
udělil
prezident
Carter
milost
tisícům
uprchlíků,
které
se
vyhýbali
odvodu,
a
dodal
tak
vážnosti
jejich
tvrzení
o
"nemorálnosti"
války.
Kdo
si
bude
moci
s
tímto
precedentem
stěžovat,
až
budou
příští
generace
povolány
k
obraně
USA
a
podlehnou
pokušení
uniknout
nebezpečí
boje
prostě
tím,
že
válku
prohlásí
za
nemorální
a
budou
se
skrývat,
dokud
neskončí?
A
závěrem
považuji
za
důležité
zmínit
se
o
mimořádné
viditelnosti
nenásilné
občanské
neposlušnosti
v
dnešní
době
se
širokým
mediálním
dosahem.
Zkuste
pozvat
televizi,
aby
natočila
živý
přenos
libovolného
případu
porušování
zákona,
a
nebudete
ji
muset
zvát
dvakrát.
To
vyvolává
otázku,
jaké
jsou
pohnutky
vůdců
demonstrací
občanské
neposlušnosti.
Chtějí,
aby
středem
zájmu
veřejnosti
byli
oni
sami,
nebo
jejich
případ?
Tady
platí
dobrá
čistě
praktická
zásada:
Jestliže
z
hnutí
vzešel
vůdce,
pravděpodobnost
toho,
že
je
upřímný,
je
mnohem
větší,
než
kdyby
hnutí
vzešlo
z
vůdce.
V
každém
případě
se
zeptejte
sami
sebe,
zda
jste
o
problémech,
proti
kterým
je
akt
nenásilné
občanské
neposlušnosti
namířen,
lépe
informováni
tím,
že
jste
jej
mohli
sledovat.
Pokud
ne,
je
pravděpodobné,
že
podrobná
veřejná
diskuse
o
těchto
problémech,
klidná
a
racionální,
by
byla
lepší
alternativou.
Agnew
byl
viceprezidentem
Spojených
států
od
roku
1969
až
do
své
rezignace
v
roce
1973.