| s-1
|
Španělský
autor
Camilo
Jose
Cela
včera
překvapivě
získal
Nobelovu
cenu
za
literaturu,
ale
s
ohledem
na
dřívější
podivná
rozhodnutí
švédské
Akademie
se
ani
nejedná
o
nezaslouženější
či
absurdnější
poctu,
než
jsou
ceny,
které
již
udílející
výbor
předal.
|
| s-2
|
Ve
Španělsku
je
73letý
Cela
rozhodně
uznávaný
za
romány
a
cestopisy,
které
napsal
během
neplodných
let
Francovy
diktatury,
v
atmosféře
každodenní
chudoby
a
strnulosti,
kterou
popsal
v
surově
přímé,
barvité
próze,
počínaje
románem
"Rodina
Pascala
Duarta"
(1942).
|
| s-3
|
Na
rozdíl
od
ostatních
spisovatelů,
kteří
buď
bojovali
proti
fašistům
během
občanské
války,
nebo
po
Francově
vítězství
Španělsko
opustili,
bojoval
Cela
krátce
na
straně
generála
a
válečná
zranění
jej
bezpochyby
naučila
jisté
shovívavosti,
když
dále
popisoval
zemi
s
početnou
populací
pobudů,
vrahů
a
venkovských
idiotů,
plahočících
se
bez
cíle
vyprahlou
zemí.
|
| s-4
|
Přesto
si
až
v
argentinských
vydáních
jeho
krajané
poprvé
přečetli
příběh
o
Pascalovi
Duartovi,
terénním
pracovníkovi,
který
ubodal
k
smrti
svou
matku
a
necítí
lítost,
když
čeká
na
svůj
konec
ve
vězeňské
cele:
"Některé
lidi
vede
osud
po
cestách
lemovaných
květinami,
jiné
po
cestách
lemovaných
bodláky
a
kaktusy.
|
| s-5
|
Ti
šťastní
se
dívají
na
svět
klidným
pohledem
a
usmívají
se
nevinnou
tváří
na
své
navoněné
štěstí.
|
| s-6
|
Ti
druzí
snášejí
horké
slunce
plání
a
mračí
se
jako
divoká
zvěř
zahnaná
do
kouta."
|
| s-7
|
Cela
sám
byl
jedním
z
těch
šťastných,
jeho
majetek
se
po
desetiletí,
která
strávil
psaním
asi
70
cestopisů,
románů,
souborů
povídek
a
poezie,
stále
zvyšoval.
|
| s-8
|
Dnes
je
znám
svým
okázalým
vkusem
a
mladickou
inspirací,
která
je
součástí
jeho
života
tak,
jako
on
je
součástí
svých
knih.
|
| s-9
|
Muž,
který
prošoupal
boty
toulkami
po
Guadalajaře
v
roce
1958
a
který
ve
svém
cestopise
"Viaje
a
la
Alcarria"
popisuje,
jak
žebral
o
jídlo
a
přebýval
ve
špinavých
putykách,
nyní
cestuje
Španělskem
v
automobilu
Rolls-Royce.
|
| s-10
|
Jeden
z
jeho
10
románů,
"La
Colmena"
(Úl)
z
roku
1951,
plný
břitkých
miniatur
madridského
života,
situovaný
do
kavárny
vedené
Donou
Rosou,
prostořekou
obtloustlou
ženou
se
začernalými
malými
zuby
pokrytými
špínou,
je
k
dispozici
v
angličtině,
přeložil
jej
J.
M.
Dojen
a
vydalo
nakladatelství
Ecco
Press,
které
bezpochyby
lituje,
že
se
vzdalo
autorských
práv.
|
| s-11
|
Zde
je
ukázka:
|
| s-12
|
Osamělá
žena
kráčí
směrem
na
Plaza
de
Alonso
Martinez.
|
| s-13
|
Dva
muži
rozmlouvají
za
jedním
z
oken
kavárny
na
rohu
bulváru.
|
| s-14
|
Oba
jsou
mladí,
jeden
něco
přes
dvacet,
druhý
něco
přes
třicet.
|
| s-15
|
Ten
starší
vypadá
jako
člen
poroty
udílející
literární
cenu,
mladší
vypadá
jako
spisovatel.
|
| s-16
|
Je
zřejmé,
že
jejich
rozhovor
se
odehrává
víceméně
takto:
"Odevzdal
jsem
rukopis
svého
románu
s
názvem
'Teresa
de
Cepeda',
ve
kterém
jsem
vyjádřil
několik
opomenutých
aspektů
onoho
věčného
problému,
který..."
|
| s-17
|
"Jistěže.
|
| s-18
|
Nalil
byste
mi
kapku
vody,
prosím?"
|
| s-19
|
"Rád.
|
| s-20
|
Několikrát
jsem
jej
přepsal
a
myslím,
že
mohu
s
pýchou
říci,
že
v
celém
textu
není
ani
jedno
slovo,
které
by
tam
nepatřilo."
|
| s-21
|
"Jak
zajímavé."
|
| s-22
|
"Také
myslím.
|
| s-23
|
Neznám
kvalitu
děl,
která
zaslali
mí
kolegové,
ale
tak
jako
tak
se
cítím
natolik
sebevědomý,
že
zdravý
rozum
a
upřímné
posouzení..."
|
| s-24
|
"Buďte
si
jistý,
že
postupujeme
exemplárně
spravedlivě."
|
| s-25
|
"Ani
na
okamžik
o
tom
nepochybuji.
|
| s-26
|
Nezáleží
na
tom,
je-li
člověk
poražen,
pokud
dílo,
které
cenu
získá,
má
nepochybné
kvality.
|
| s-27
|
Co
ale
tolik
odrazuje,
je..."
|
| s-28
|
Seňorita
Elvira,
procházející
kolem
okna,
jim
věnuje
úsměv
-
čistě
ze
zvyku.
|