s Ježíšem, kdež život věčný,
budem-li toho vždycky vděční
dáru, jímžto nás obdařil.
Neščastný, kto by to zmařil,
295 nebyl jemu vděčen z toho,
a vzem od něho tak mnoho!
Buď ktožkoli ve všem světě,
buď chudý, starý neb dietě,
ktož chce znamenati toho,
300 każdy vzal daru piemnono.
Vsecky pak lidi zriediece,
tehdy ty, króli, najviece
darováns od boha svého
ctí, zbožím z milosti jeho,
305 dary mnohými bez čísla.
Zádný nemá tolik smysla,
by vypravil jeho chválu
a Stédrost jeho nemalú.
Nad tot, králi, pravi tobě,
310 měj na srdci vážně sobě,
že Ježíš své svaté tělo,
jenž pro ny těžce trpělo.
i svü krev iest nám ostavil
a v svatej cérkvi oslavil
315 na paměť svého umučenie,
aby brali posilenie
všem dušém svým pokrmem,
ktož přistupují s rozumem.
Tiť sú vždy toho bezpečni,
520 ktož sú té milosti vděčni,
že jim neubude
milosti ale přibude.
Nevděčnost vše dobré dusí,
jako zlý vietr vysuší
315: Napamiet swe® vmuczénie twrde° 316. Tiem pofylnienim
zbawil nas zleho. — *) V. 319 a 320 v B pořádkem opâénÿm.
— 6) Za pět veršů 321—325 má B tři jiné: Zet gim toho
mily holpodin przal ktomu gim [wu miloft rozdal Studniczy
zgeho milofti bezelfti.
