XXIII
a temnou osnovu našeho jazyka jasněji vzhlédati a posledních základův
mnohých, jinak nevystižných úkazův pozdějšího jazyka jistěji dobrati se bylo
možno: pročež se přinucena viděl věc přísněji na váhu bráti, a z ohledu do-
tčeného označování měkkých, též různění jotovaného e od původního č jíti
svou cestou, kteráž ostatně nechať před soudným, střízlivě skoumavým čtc-
nářem sama se ospravedlní.“ Takým skumatelem chce slouti prof. Miklosich
snad i proto, že se podnes drží Šafaříkova pravopisu staročeského mimo č: ale
dosť opatrným a znalým věcí našich jistě není, poněvadž nedovedl spozoro-
vati a tomu přiměřeně se zachovati, že se ten z nejnovějších pravopisů staro-
českých, který se pod jeho egidou domáhá vítěztví nade všemi ostatními,
zakládá na zjevné nepravdě čili na tom, Ze pry str. 275—436 a 451—490
Passionalu musejného pochází z konce XIII anebo z počátku XIV století. Kromě
vydavatelů Výboru (I, 263) odporuje tomu zejmena i prof. Emler (Spisové cís.
Karla IV. V Praze 1878, str. XVII), klada dotčený Passional celý „asi do polo-
vice věku XIV.“ Povaha jazyka pak i výše vytčeného obsahu jeho neodolatelně
žádá toho, aby týž obsah byl pokládán za mladší i od zbytku SV. V tom totižto
je ještě mnohem více nepřehlásených «u a 4 neZ onde, i kdyż już vezmeme do
počtu, čemu však odporuje nynější čeština, znajíc se nejen k již neż i k już
a už. Maje o tom jinde zevrubněji se vysloviti, přestanu tu na vybídnutí každého,
kdo by mi nevěřil, aby spočítal zachovalé «u a *£ po měkkých souhláskách třebas
i ve všech vyňatcích, otištěných ve Výboru (I, 263—322) nebo na výše vytčených
stranách z téhož Passionalu, a postavil je proti nalezeným ve zbytku SV.
4) Můj pravopis staročeský jest o mnoho starší než by se komu na
prvý pohled zdáti mohlo. Prvopočátky jeho vězí neomylně již v mé Srovná-
vací mluvnici jazyka českého a slovenského, vyšlé zcela teprva 1857 r. Již
i tam totiž a sice v $. 91 anebo na str. 114 hlásám, že by se # „ani před s
ani před č nemělo čárkou obměkčovací opatřovati, jako se d, à a n neozna-
čují“. Na str. 152 pak učím i tomu, že „Čechové mění z v ř tam, kde Slováci
d, t, nal vd, f, via T, t. j. nejen pred $, í a e m. é a slov. a a ia: kute,
předu, hřál, přál atd. m. slov. kura, pradiem, hrial, priał, cyr. kurę, preda,
gréjals, prějals; než s nepatrnými, větším dílem nedávno vzniklými výnim-
kami i před původním e: bratře, mistře, ale dare, výre m. daře, výře; mř-eš,
-e, -eme, -ete; ale ber-eš, -e atd. m. a v. beř-eš, -e. Před e m. slov. o anebo
cyr. s zůstává r přirozeně tvrdým: dar-em, -ek m. slov. dar-om, -ok.“ V po-
známce ktomu patřící konečně připomínám. že „psání fi a fe m. ri a re
podle li a Że, anebo misto ri a ró podle di, ti, ni a dě, tě, ně nedá se ničím
jiným než zvykem poněkud ospravedlniti.*
Od pravopisu ve Výboře užívaného pak liší se můj nejvíce tím, že
měkkost souhlásek vůbec a plynných Z a z zvláště bedlivěji a duchu pravo-
pisu Husova i přirozené povaze češtiny přiměřeněji hledí označiti než onen.
Vydavatelé Výboru totiz I a r píší vesměs nynějším spůsobem, kdežto by,
nechtíce se spustiti pravopisu pro novou češtinu ustáleného a chopiti se
zcela fonetického, byli měli měkkosť obou právě tak znamenati jako u d, ¢
