256 A. XXIX. Listy paní Perchty Lichtensteinskć z RoZemberka
meškaj někoho k němu rozumného poslati a všeckni na něm toho požádati chutně,
aby mě k vám vypravil, i t[v|rdé sé v tom zastaviti, jestli že by toho nechtěl uči-
niti; věru byste se k němu hrubějie zastavovali, žeť se vás bojí a mně by nesměl
tak zle činiti. A vont se neumie narozprávéti, kterak ste na ného laskavi.
26.
1451, 13. Juli v Mikulově. — Perchta Jindřichovi, bratru svému, noviny o nesvornosti v rodě
Lichtenšteinském, o věně svém na panství Štajreckém, prosíc, aby jí některé potřebné věci
poslal. (L. r.)
Urozenému p. p. Jindřichovi z Rozmberka, bratru mému milému.
Modlitbu svú vzkazuji urozený pane a bratře muoj milý! a ráda bych slyšela,
by se dobře měl. A milý bratře, věděti dávám, že muoj pán ještě u Viedni, a tu
je s ním bratr jeho pan Jindřich ; a dal mi někto z Viedně věděti a píše mi takto:
Zajisté že pan Jindřich proto tu jest, chtěje se vždy ženiti, a že na krátce bez ženy
býti nechce, že by se to jedné o to rozcházelo, že by mu té dáti nechtěli, kterúž
by on chtěl, a že by konečně mienil Štýreku dosáhnúti; pak abych na to pomyslila,
kterak by mi se stalo s mým věnem, když by na mě pán Buoh co dopustil, když
on toho hradu dosáhne; pakli by toho nebylo, ale když opět nevěsta bude k těm,
kdož jsû se mnû nynie, že viem, Ze i nynie tak má věc zle jest, a že se naděje,
že ještě huoř bude, poněž ani muže, ani přátel ižádné pomoci nemám; že tomu tak
rozumie, jestliže se to tak dieti bude, žej toho strach, že mi snad i přételé nebudú
moci pomoci, a že by slyšal, že by muoj pán tak řekl, že pošle mi můú čeleď pryč,
a Że by mi chtěl té čeledi dobyti (= odbyti), abych vždy nemohla ku přátelóm
sláti a nemohla jim všeho věděti dáti; a tak že mě chce mieti, abych na pití a na
jédle dost měla; a tak mi radie, abych to bez meškanie dala vám věděti. A tak
mi právě psal, jakožt to teď nynie píši. Prosím tebe, milý bratře, pomysliž na to,
kterakž já mám sirá žena na tom světě živa býti v tom, a již se jest všude mé
bydlo tak velmi proneslo a každý o to tak mluvie, že za mě nic netbáte a mohúce
mi dobfe popraviti, ponéZ jemu v nitemZ vinna nejsem, že by toho panoše nad
svým dietětem nedopustil, moha jemu tak pomoci, jako vy muožete. Ač to pak koli-
věk sama o sobě píši, že mu v ničemž vinna nejsem, i věřím Bohu, že toho jinak
neshledáte; ale vy mi na to pohřéchu málo pomníti a tak se tomu vždy dlíti dáte,
až jest pak již přéliš zle. A já jsem již tak mnoho psala i vzkazovala, a nic mi to
nespomohlo, než jedné, abych vždy déle trpěla. I prosím tebe již, milý bratře, pro
mú velikú vieru, kterúž mám k tobě, smiluj se nade mnůú a přijeď vždy sám ke mně,
což budeš moci najspieš. Pak jestližes již na cestě nebo v Praze, prosím tebe, ne-
meškajž a přijeď vždy, když se zase vrátíš, neb tebe u veliké tesknosti čekám,
a vždy bojéci se, že nepřijedeš. A již sem tak s ním, že již cožkolivěk mi se stane
