z roku 1450. 251
strami tvémi, téhož bych tobě také rád přál. Protož milá dci, měj se dobře a odlož
všeckny tesknosti od sebe, budiž vesela a dobré mysli, včťímť, že to učiníš. A na-
ději se, že sě bohdá skůro uzříme. A takéť posielám deset zlatých uherských k tvé
potřebě. A sě i lépe bohdá oznámíš. A prosímť tebe, daj mi věděti, kterak se máš,
nebť bych velmi rád viděl, by se dobře měla. [Postskript.] A také mi pravil Jindřich
bratr tvój, že si ty penieze, kteréž sú tobě dali zde, téměř všecky vydala, a tohoť
sem byl nevěděl. D. Crumblow sabbato post Martini annorum [sic].
22.
1450, 22. Novb. na Krumlově. — Jindřich z Rožemberka Hanušovi z Lichten&teina:
ačkoliv s ním pominule ve Vídni jednal a jej prosil, aby se k Perchtě laskavě a dobrotivě
choval, jako k manželce své, ale protože pověst jde, že by Hanuš panny její a čeládku, které
jí otcem dány byly, propustiti chtěl, prosí jej, aby se k ní s pannami jejími choval laskavě
jako k slečně Rožemberské a paní Lichtenšteinské a ji na Štýrek, kdyby slehnouti měla, poslal.
D. na Krumlově v neděli po sv. Alžbětě r. 1450.
Téhož dne a v ten rozum dva prosebné listy k Jindřichovi z Lichtenšteina a Albrech-
tovi z Ebrštorfu, aby se přimluvili. (Něm. Lichst. reg.)
23.
1450, m, Novb. Decmb, v Mikulové, —- Perchta Jindfichovi, bratru svému, oznamujíc o leknutí
svém a rozkázání, kdyby ho již neviděla. (L. r.)
Uroz. p. p. Jindřichovi z Rozmberka, bratru mému milému d.
Modlitbu svú vzkazuji, uroz. p. a bratře muoj milý. A .... dobře modlitbu
psśti a modlimf se jiż ted ve jmé Boha i ve jmě matky Božie, aby se již nademnü
smiloval, aby se vždy k tomu tak přičinil, abych se s tebú shledala, coż muoż byti
najspieš, a učiň to pro mi i pro jeho duše spasenie a pro mü Zivost; nebt mi se
iž to přihodilo, ježto mi se nezdá, bych mohla na světě lepšého a poctivějšého po-
mocníka k tomu mieti nežli tě, neb jsem něco viděla, ješto se psáti nehodí, a zvlášť
proto, jestliže bych tebe již viec neviděla, a takét jsem nemocna od leknutie a od
Zalosti. ProtoZ prosím tebe, milý bratře, neopúštěj mne a vidy at se s tebü shledám,
neboté ji na velmi zlé prišlo a strach toho viece, milý bratře, jestližeť by mi se
v tom smrt prihodila. I věřímť a porúčémť svú duši jako milému bratru, že jie ne-
zapomeneš, neboť bude velmi sirá. A také jestliže bych co za svú duši rozkázala
anebo svým pannám a své čeledi, kteráž зе шой věrně pracují u mých nemocech,
ja takť je i se samu v tom porúčém; ale takť nejsem nynie trudna, než od toho, ješto
jsem se velmi lekla, než protoť to porúčém, jestliže by mi se to přihodilo a já tebe
již viec neviděla. A o tom nevie žádný z mé čeledi, co mi jest, krom jedné Šer-
maryn; pak zdáliť se pánu pověděti, pověz, pakliť se nezdá, ale učiň, jakž se najlép
zdáti bude. D. na Nyklšpurce. Perchta z Rozmberka.
