410 A. XIX. Dopisy a zdpisy
21.
Mikuláš z Lobkowic Oldřichowi z Rosenberka zpráwu dáwá o wálce, kterau Jiří
z Poděbrad proti staršímu knížeti Misenskému wede.
B. m. 1450, 4 Oct. (Orig)
Urozenému pánu panu Oldřichowi z Rosenberka mně přiezniwému.
Služba má napřed, urozený pane mně pfiezniwy! Dáwám wám na wědomie,
že wčera w samý wečer přijel jest služebník mój jeden od kniežete, a ten mě zpra-
wil, že p. Jiřík s wojskem tento pátek minulý ležal jest u města ježto slowe Peego
(sic), kteréžto leží XIV mil ode mne. Tak mé zprawuje, Zeby Kniez. M' chtel podstü-
piti Cechy samy bitwü, ale že má jiných nepřátel mnohem wiec, jakožto Bram-
burského, bratra swého i jiné. A pres to že wždy JM“ konečně a zajisto má pole
mieti, a zbierá se coż muoż najsilneji, a maji wytrhnuti tento ótwrtek najprw
piiśći. | Kterak to pak dále mezi nimi pójde, anebo cot pred se wezmů, toť wám
dále dám wěděti cožť pfezwiem. Také raéte wédéti, že pan Jiřík s swÿm woj-
skem ještě sů nic takowého nedobyli, krom dwü twrzie welmi nedobrych, téch sú
dobyli, a k tomu nějakého městečka ježto slowe Mitwaida. A byť se w tom mě-
stečku nebyli żpiżowali, nebylitby tam projeli, neb jest jim již o špíži tčžko ležalo.
Dále račte wěděti, že král Římský poslal jest k mladému kniežeti Mišenskému zna-
menité pány a raddu swů, napominaje jeho i přikazuje pod welikými pokutami,
aby takowým Čechóm a k zkáze wieře křesťanské nepomáhal, ani s nimi byl; pak-
liby toho neučinil, że chce konečně starému kniežeti pomoci. Dat. dominico die,
in die b. Francisci. Mikuláš z Lobkowic.
22.
Týž témuž o příměří w Míšní učiněném zpráwu dáwá, i o škodách, kteréž od woj-
ska jednoty Poděbradské utrpěl.
B. m. 1450, 6 Nov. (Orig.)
Urozenému pánu panu Oldrichowi z Rosenberka, pánu mné ptiezniwému.
Služba má napřed TM“, urozený pane mně přiezniwý! Ted TM" posielam
přiepis, kterak jesti primérie mezi obojiemi stranami w Misni uloženo, jemużto
TM' dobre porozumi: a dálet tak slysim, že sú o tri sta kop gr. tam holdunku
wzali, a toť sů panu Jiříkowi nechali. Také mily pane, prwét sem TM" nejednü
žalowal, žeť příměřie ani smluw požití nemohu: neb před tím wtrhše na mě polem,
dobyli sú mi posádky a mé dobré lidi zjimali, a ty wězie i podnes, ježto wäs
w tom požiti nemohu, by mi propuštění byli. A též opět nynie z umysla jeli su
na mě s wojsky, ježto jest tudy jich cesta nebyla, a tak sû se po mém po wšem
zbožie rozkladli, a leželi na mně až do třetieho dne, skodu mi welikü uéiniwie;
