354

11

uznalo jeho svědomí, nedotýkaje se při tom dogmat církevních. Ká- zání Milíčova byla příčinou, že sepsal nábožná rozji- mání o Písmě sv. na neděle a svátky, „Řeči nedělní a sváteční“.

Idealem Štítného byla společná práce všech stavů, založená na vzájemné čisté evangelické lásce, ale vroucí slova jeho k tomu smě- fujfci přišla již pozdě. „Bylo třeba základních oprav v hlavě i v údech společenského tělesa v Čechách, prohnilého do kořene, a neodvratnou srážku protiv nemohla už zastaviti sebe důmyslnější nauka velikého staročeského mravokárce a myslitele.“ (0 Štítném dle Vlčka I. 53—61.)

Smutný byl zajisté obraz křesťanského života ve středověké Evropě koncem 13. a po celé 14. století. Pa- pežství chtělo sebe povznésti za nejvyšší moc nejen nad církví, ale i nad celým světem. Vnější život církevní rostl, ale vnitřní život byl ubohý. S velikými statky, jichž církev nabyla, vzrůstal přepych a s ním zkáza mravů. „Výkony duchovní, na př. kázání, lpěly na allegorifch, lichotéch obecenstvu a jednot- livým osobám, nebo na theologických disputacich, aneb obohacovaly na úkor vnitřní stránky jen stránku vnější, pastvu očím: duch a srdce odcházelo při tom s prázdnem“. (Vrčex I. 67.) Bylo třeba reformy, a tato razila si cestu do Čech z Anglie a z Francie. Rektor a professor univer- sity pařížské, Marsiglio z Padovy (1270—1343) vybízí k následo- vání Krista v chudobě, k povrhování světem a ke křesťansky mrav- nému životu na základě Písma sv. Professor bohosloví na universitě pařížské, Angličan Vilém Occam (f 1349), útočí ve svých knihách proti svrchované moci papežské a bojuje za kněžskou chudobu. Ná- sleduje ho Francouz Petr d’ Ailli. Vrstevnikem tohoto na vysokém učení pařížském jest Matěj z Janova, mistr pařížské university. „Jeho slovo, že věci lidské cení se nad božské, že však jednou tra- dice ty a zřízení a obřady vezmou za své a zůstane jen Bůh a jeho slovo, jako bylo za dob apoštolských, kdy Kristus byl chlebem ži- vota, naplnilo se záhy po jeho smrti.^ (Vrékx, I. 75.)

Jubilejních spisů č. XII. 2