83
by se ze hříchů kál a lítost svou by osvědčoval zejména po-
káním a postem. Pozorujme tedy, co soudí R. o pokání a o postě.
Lid nerozpomíná se na své hříchy a nekaje se
znich: „Běda mně, nebožtíkovi, nic toho tento lid nedbá! (t. j. ne-
rozpomíná se na své hříchy); právě jí a pí jako by kuol nepohořal“
(183*); „... ne rádi pláčete aniž dbáte plakati na své hříchy, neb toho
za hřích nemáte.“ (284*). „Právě jako onen, ješto jej na šibenici odsaudí,
anit jej trkolí, anť zkamení, rovně že zaplakati nemuož, než hledí sem
itam. Tak právé bojím se o muohych, Ze sau jiZ ku peklu odsauzeni
a zkamenélí, Ze nemobau zaplakati na své na tézké hríchy. AZ právé
když smrt přijde, hledajž, an hledí, hledí okolo na přátely, na děti,
ano pozdé, ano se s ním dábli trkolí do horaucfho pekla!* (350^ 351^).
O vánocích a o velikonocích lidé činí sice pokání,
ale to vse jest vêtsim dilom jen na oko; na oko ,se posmauïf“,
a hned zase tytéž hříchy páchaj( (309*; pod. 422b); jmenovitě se jeví
takové domnělé pokání o veliký pátek, kdy chodí mnozí bosi, „po-
šmauří se“, „poslintají“, „uslintají“, „popláčí“, „zpláčí“, „posmrkají“,
„pomláští“, „pokníří se“ (140", 166%, 185b— 186°, 380b), ale to vše
jen na oko, ,jakoby se káli*. (380*). Na ukázku stůjž aspoň tento
doklad: „A tento lid jediné teď u veliký pátek se pošmauří, ba i po-
pláéft, posmrkají, pomláští, poslintají, a to nedlauho. Jednoť bude v pon-
dělí po velice noci, nuž zase v též obyčeje se dadí jako prvé.“ (185^ —1806*.)
K pokání lid vymýšlí sobě všelijaké modlitby, na
něž spoléhá, a mní, že tím již všecko odbyto, „ale aby lidé
uhodili na pravé pokání, řídko“. (326*).
R. myslí, že lid prohlédne a bude se káti, až bude Boha
potřebovati, ale pak bude snad už pozdě: „Jako onen bohatec
tepruv prohlédl, aZ byl v mukách, tak tento lid právě jí, pí, spí,
vesel, jakoby kuol nepohořal, než až bolest na hrdlo naskočí, tož
tepruv se chce káti. A daj Buoh, aby pozdě nebylo!“ (3643).
R.vybízí tudíž horlivě k pokání, pro které prýnení
třeba jíti až do Cách nebo do Říma, neboť bůh může od-
pustiti hříchy všude; tím R. naráží na časté pouti i do zemí
vzdálenych:?' „Naučiž se tomu, žeť milý Buoh má moc a muoZ
tobé hfíchy odpustiti v$udy, i doma, i v tvé komore. Nict se jest ne
třeba taulati ani do Cách ani do Ríma, domat von tobé muoz tak
mnoho daruov dáti a hfichy odpustiti jako kde jinde*. (358).
2) „Putování do cizích míst za příčinou pobožnosti strana pod obojí ne-
pokládala za užitečné, shledávajíc, Ze lidé na mnoze konali pouti ze zalíbení v za-
hálce nebo pro pobavení." Tomek, Déj. Prahy IX., 71.
