34
Hus vysvětluje též, proč senešelzodpovídat
k papežskému dvoru; podává muoho důvodův: 1. poslal tam
své „poručníky“, těm však po 3 léta nebylo dáno slyšení; byli uvěz-
néni; 2. pro dalekou cestu; 3. neshoduje se se zákonem božím, aby
lidé byli nadarmo pohndni tak daleko; 4. pravda boží nemá místa
u dvora papežského; 5. byla by s tím spojena ztráta času a lid by
ho (Husa) dlouho postrádal; sám by tím nic nezískal, zvláště ne
u dvora papežova; 6. utratil by darmo mnoho almužny, „nabera na
lidech“; 7. pře jeho týká se papežových obyčejů a papežovy moci
vymyšlené prý od dábla; neboť papež Alexander V. vydal bulu, jež
obsahuje včci zákonu božímu odporné; v bule té jest zjevný úmysl,
aby kaple betlémská, která přece byla založena od arcibiskupa
Zbyňka, byla zbavena kázání slova božího; 8. nechtěl nadarmo přijíti
o život, neboť jest všude plno nepřátel, Čechů i Němců, kteří o jeho
život ukládají. Papež a kardinálové nazývají ho v listech svých ka-
cířem, ač ho nikdy ještě ani neviděli ani neslyšeli. Kriví svědkové
svědčili v Praze proti němu a křivá svědectví poslali do Říma. Listy,
které proti němu vydal kardinál, nazývají ho svůdcem lidu, v žalobě
od arcibiskupa Zbyňka pokládá ho farář Michal od sv. Vojtěcha za
kacíře. Kdze prý bludně v Betlémě a jest prý knížetem a hlavou
kaeffüv. On se však pro tato nařčení nermoutí; vždyť se jemu děje
podobně jako Kristovi od zákonníkův. Kristově svaté milosti poroučí
svou při, aby ji dokonal, jak ráčí, třeba smrtí. Kdyby prý věděl,
že jest to vůle boží a že by bylo s prospěchem, šel by
do Říma. (112—114). „Nechť pošlí po mě biskupové a kněžie od
najvyššieho biskupa, jako sú poslali po Ježíše! Byli sú počeli Němci,
když sú v odění s samostřiely, s sudlicemi a s meči přiběhli na
Betlém, a já káži, jichž póvod byl jest Bernard Chotek: ale pán bóh
zmátl jim céstu, że sú nevěděli, co mají činiti . .. Potom sú
Němci, radu vzemše, chtěli Betlém obofiti . . .; a od nich mluvil Čech
Holubář k Čechóm, chtie-li k tomu přivoliti, jako sú Němci přivolili,
aby Betlém byl zbořen? Tu věrní Čechové poznavše, že to jest proti
bohu..., nechtéli sá privoliti. Patři smělosti německé: nesměli by
súsědu obořiti pec aneb chlévcě bez královy vóle, a pak směli sú sě
pokusiti o chrám boží! A nedal jim v tom pán bóh moci, aby lehčejie
sé pokáli, a potom sé tak lehce bořenie chrámu jeho nechápali. —
Totoť jsem psal potomním na výstrahu: dobrým, aby o
pravdu směle stáli, a slepým v pravdě, aby sě téhož varovali, a těm,
kteříž nevědie mé přč a utrhají, aby poznajíce pravdu, utrháním ne-
hřěšili“. (114—115).
