B. XCVI. Q. I—Y. 87
C. III.
Jestli žeby se kdo k listu, kšaftu, anebo k čemu takovému,
že to má, znal, a jsa potom z toho obeslán, před saudem
tomu by odepřel, a chtěl za to spraviti, že toho nemá: ku přísaze
již nemá připuštěn býti. Než poněvadž se jest prvé, že to má,
k tomu přiznal, má to na něm prisauzeno býti.
Znal-li by se kdo k listu, kšaftu anebo něčemu takovému, a při
právě potom by odpiral: ten odpor jemu nemá stačiti, než to má na něm
přisauzeno býti.
DE APPELLATIONIBUS
seu provocationibus.
O odvolání aneb o apellacích.
C. IV.
Odvolání jest útočiště a jako nějaké lékařství, když v při
padlý od nižšího saudcí k vyššímu pro svau stížnost pořádné
a časné činí ohlášení a odvolání, příčiny slušné a spravedlivé
v spisu předložíc své těžkosti a jistého skrácení v své spra-
vedlivosti.
Odvolání jest útočiště jisté stížnosti od nižšího práva k vyššímu.
C. V.
Za kteréžto odvolání, to jest, za apellací (poněvadž se toho
jednomukaždému pro vyhledání spravedlnosti aneb neviny jeho
přeje) má s uctivostí žádáno býti beze všech důtek, hanění a
nářkův těch, kteříž rozsudek ten učinili. Neb jestli žeby od-
volávající-se saudce a to právo, od něhož odvolání beře, haněl
aneb naříkal: ten každý v pokutu padesáti zlatých, zlatý po
šedesáti krejcařích počítajíc, aby upadl. Té pak pokuty polovice
Jeho Milosti Královské do komory a druhá polovice tomu právu,
před kterýmžby se to zběhlo, a na opravu města toho dostati
se má. A nicméně, dotklo-li by se hanění aneb nářku, o to
k naříkajícímu hleděti se moci bude. A pokavádžby propadené
