1162

SCENA IV. 167

Kupec.

Já jsem, neboj se, otevři, babičko !

Dorota.

Vítám vás mé nejmilejší srdyéko! Co jest se vám, prosím, jedny přihodilo ?

Kupec.

Chci, aby se tvé srdce veselilo. Když jsem byl od Boleslavě dvě míle, počala mne hlava boleti té chvíle.

Já, boje se, bych se víc nerozstonal, hned jsem se domů zase navracoval.

Dorota. Dobře se stalo, má nejmilejší hlavičko !

Kupec. Proč's pak tak dlauho neotevřela, babičko?

Dorota.

V prvním usnutí jsem byla, hlavičko ; nemohla jseem se probuditi brz{èko. Ó, co jsem já velmi pěkný sen měla! Zdálo mi se, že kozel škodu dělá na naší zahradě a stromy kazí, až potom dolů přeskočil přes hrázi.

Kupec. Medle, co tyto necky zde dělají? Však jsau tu nikdá prvé nestávaly. Dorota.

Chtěla jsem zejtra ložní šaty prâti a všeckno vSudy pékné vykliditi; neb my to sobě nejlíp uděláme, když vás, manželů svých, doma nemáme.