1162

JEDNÁNÍ II. 143

Johanka.

Práv's! Püjdu s palicí k stádu! Valento, tyto tvé řeči jsau u mně nemožné Věci. Já se nemíním vdávati, muožeš jiné pohledati. A však's tak prv smél praviti: „Budu nové šaty míti." Teď pak v stareych chodíš předce, nepodvedeš mně tak lehce. Nedám-t se více šiditi. Jdi pryč, já tě nechci miti. Hledej sobě, kde chceš jiné, nemilá škaredá svině.

(Dívka odejde.)

Valenta.

Ach, bratří, jiží sme dovedli, vody na Tábor přivedli. Aby ji, šlundru, hrách spálil! Ej, jakt ji čert podpálil! Již bych se mohl voběsiti, davše se tak voßiditi! A iy's se, Vávro, vidy sadi' ješto jsem se s tebau radil. Chválil jsi se s předu, s zadku, stojíš s tím za sto jedáků.

Vávra.

Což k tomu, Válo, říkati ? Kdož by to v ní směl hledati, aby skrz svau hrdost peychu vynikla ven z slibu, z gleychu?

Brož.

Valento, co uděláme ?