1162

JEDNÁNÍ I. 129

čert ho vi, co vice repce,

k mému posměchu dotykä; vérut na tom málo získá. Mám-liZ já pro né zlau byti? Predcet tam musím choditi, proč koli mne posílají;

neb když nejdu, hned mi lají.

Vávra (vystaupiv, dí hněvivě :) Což tu opět, Kláro, děláš ? a proč domů jíti meškáš ? Než kleveceš, lecos tlacháš, mně i s jineymi opáláš ! Zvymořená suchá tlachno, vopice, mrzutá hachno, táhni domů k dílu svému, neb tě tímto kyjem sehnu. (Tu ji peře, a ony na různo utíkají.) Ha ha, co jsem je přestrašil, čistě na různo rozplašil. A cof maji šlundry býti? Nechtí na dílo mysliti. Jak poónau spolu mluviti, živé i mrtvé sauditi, hned se dají do frejfiü, nastrojí bláznů, kejklířů, mnohými co psy zmítají, samy se šlundry neznají, tvář, vlasy, hlavu šlechtíce, jiných věcí nedbajíce. Mnohá chodí jako trdlo, 6 že se nestydí v hrdlo, šuša, svině, neplecha! Au, dát jí, až by ohlechla. Zdvíhá nohy jako cepy, nasel by jí na ně řepy. Mnohá pro vodu na dvoře lehne celey den v komoře. Hlavu k věnci, zrak k mládenci,