1162

JEDNÁNÍ I. 125

Chodí pěkně učesaný,

vlasy na něm rozdrásany,

an z nich prší sekanina,

koňskeych potrav matlanina,

Oti jako u kalansa,

vzezření co u profausa.

Nosu dlauhého co trdlo,

jako škorně bílé hrdlo.

Zubové jako u kance,

a vždy by chtěl mně, Johance.

Pysk široký co radlice,

tvář vyzáblá, prázdné líce.

Prs má vysoký jako krb,

na hřbetě pak veliký hrb.

Právěť má podobu slona,

ruce co srdce u zvona.

Ba smrdutá usmolená

z punčoch se blyští kolena.

Klobauk i kabát děravý

a galioty *) zerzavy.

Blikż, sem i tam hledice,

zevluje jako vopice.

An smrdi hnojem halama,

vyhlídá mu z škorní sláma.

Tuším, že se ještě nemyl,

jak malý, když v kaupeli byl.

Ukálený jako štěně,

a předce myslí o ženě. (Vyjde Klára.)

Klára. Zdaf Buoh, má milá Johanko!

Johanka.

Zdráva byla, má krajanko! (‘oz mi dobrého oznamis? Nu, jak. t se daří, kéž pravís.

*) Galioty — kalhoty.