JEDNÁNÍ I. 115
Antost.
To rád, Linharte, udělám,
posnídám i poobědvám
s tebau, nebt bych jedl jisté ;
vyschlat mi jiż dr5tka čistě,
žaludek muoj zběh se všudy
rovně co děravé dudy.
(Havel vyjde.)
Hle tamto vidím našeho
Havla, sauseda věrného.
Hej, Havle, kam se velebis ?
A což se k nám nepřicheylíš ?
Havel.
Teď jsem na procházku vyšel
a rád bych mezi své přišel,
abych mohl vesel pobyti,
s někým se čistě napiti.
Linharte, zůveš k snídaní.
Napral bych střevo krupami,
i odpłatil-t bych se, věř to;
zabím vepře v nové léto.
Linhart.
Pod, Havle, milý kmocháčku,
však mám telecí vodvářku,
ba ještě k tomu i více,
kozí nohy, ovčí plíce.
Havel,
Dobrát to na nás potrava,
libá, chutná, vonná strava.
Jsau-li k tomu kraupy a hrách,
toť vypudí z žaludku strach.
Linhart.
Budet to vSecko, kmochacku,
mámt k tomu i krejcar v vacku.
Neb jakž střeva napereme,
do krčmy se pobereme.
