482 D. XXII. Řády selské a instrukce hospodářské :
žily se na polovici a vyplácely se pak tolika zlatými v šajnech, kolik zlatých stříbra bylo
slíbeno.
Jaký měl býti poměr mezi výkupnými šajny a měnou konvenční (stříbrnou), to nebylo v pa-
tenté zřejmě a určitě vysloveno. Vláda však minila, že nová měna Vídeňská vyrovná se staré
měně konvenční. Proto výkupné listy zněly na zlaté konvenční mince; proto patent ($ 3) sta-
novil, že bankocedule budou se vyměňovati podle pátého dílu své jmenovité hodnoty za výkupné
listy a za konvenční minci (gegen Einlósungsscheine und Conventionsmüuze) ; proto také patent
nařizoval ($ 15), že kdo r. 1799 nebo později přijal úpisem na sebe povinnost, konati nějakou
platbu v kovové minci vůbec (in klingender Münze iberhaupt), ten ji mel piisśtć konati „ve
Vídeňské měně dle plné jmenovité hodnoty, tedy ve výkupných listech anebo v pateronásobném
obnosu bankoceduli.^ Skutečnost však byla jinačí, než úmysl vlády; a musela býti jinačí, po-
něvadž výkupné listy byly bez kovové zálohy, a visely ve vzduchu na pouhém úvěru vlády.
Umořovací deputace, která vydávala výkupné listy, nevyměňovala jich za stříbrnou měnu al
pari. Proto výkupné listy vzbuzovaly nedůvěru a postrach. Vídenská měna hned při
svém založení měla skutečně menší cenu, než konvenční mince, a pozbývala jí kvapně,
tak že kurs její ve třech měsících sklesl na 338, t. j. za 100 zlatých konvenční měny
(stříbra) dávalo se v červnu 1811 až 338 zl. ve výkupných listech. Potom kurs poněkud se
zotavoval, ale kolísal velice. A tak finančním patentem z roku 1811 stát ovšem zbavil se velké
části svých dluhů; lidé však, kteří měli majetek v bankocedulích anebo za jinými lidmi na
dluzích, přišli o velkou jeho část; ale měna se nenapravila, kursy rakouských peněz a dluhopisů se
neustálily. (Anton Spriuger, Geschichte Oesterreichs seit dem Wiener F'rieden, I. str. 151 —173).
Vykupnych šajnů podle finančního patentu z 20. února 1811 nemělo se vydati více
než za 212 millionů zl., kolik bylo potřebí ke stažení bankocedulí snížených na pětinu. Ale již
po dvou letech vláda odhodlala se ku potřebám válečným dáti natisknouti zásobu papírových
peněz, kterým však dala nové jmeno anticipačních listů, Anticipationsscheine, a slibovala, že
budou míti daňovou zálohu. Aby k novým šajnům byla lepší důvěra, vymyšlen byl složitý plán,
jenž uveřejněn patentem z 16. dubna 1813. Toho dne odstoupil z úřadu předseda komory
dvorské hrabě Josef Wallis, jenž obtížen byl děsivou pamětí bankrotu státního; správu
komory převzal Alois hrabě Ugarte. Zřízená dříve výměnná a umořovací deputace do-
stala tímto patentem (s nímž Wallis nesouhlasil) moc, natiskuouti anticipaéních listu ve jme-
novité hodnotě 45 millionů zlatých pro vlśdu, a 'spravovati novy anticipaéni fond, do kterého
vláda měla každoročně odvésti částku 3,750.000 zlatých z výnosu daně pozemkové v zemích
německých, českých a haličských. Deputace měla každoročně za touž částku stáhnouti a zničiti
anticipačních listů. To mělo trvati tak po 12 let, za kteroužto dobu by deputace dostala od
vlády z dané celkem summu 43 millionü, a rovnéz by celou summu natisténych anticipaénich
listů stáhla a umořila. Podle toho plánu vláda roku 1813 dostala najednou na své potřeby
v papírech 45 millionů zlatých napřed z daní, které se měly vybrati v příštích 12 letech od
poplatníků. Patent natizoval, Ze anticipaéní listy mají u státních pokladen i od soukromníků
býti přijímány v plné jmenovité hodnotě, jako listy výkupné. (Roth-Goutta, XIV. FBd. von
1813 str. 70—73 č. 34).
Anticipaćni listy skutečně se vytiskly a vydaly, a obecenstvo přijímalo je v stejném
kursu jako výkupné šajny z roku 1811; byly potom teda v oběhu dvoje šajny, oboje stejně
špatné. Nejhorší bylo, Ze 45 willionü zlatých v anticipačních Sajnech utratilo se na válku
v několika měsících, a když vláda dále potřebovala innoho peněz, dala mléky tisknouti antici-
