136 A. XXXII. Dopisy pánův Jana a Vojtécha z Pernsteina
brali, knížecí grunty k sobě připojovali, i však bych k němu trestáním přikročil
a zachoval bych se k němu jako k tomu služebníku, který pánu svému dobře ne-
slouží. By měl to na VMt aneb podstarostího VMti vznáseti, nebyla toho žádná
potřeba, ponévadz sou poddaní knízéte JMti toho ovsa naseli na gruntech svejch
a knízéte JMti. NeZ snad by bylo slušné, aby byl to na VMt vznesl, jaká jest se
svévolnost od Lipenských poddaných JMti Kské stala na gruntech knížete JMti
a mých, abyste je ráčili o takovou věc trestati.
Což se těch gruntův a koutův dotýčě, tak toho zprávu mám i to se bude
moci provésti, že od staradávna k Bilsku náleží do knížectví Těšínského, a prvé sou
jich Bilští v držení a užíváni byli, než jest kníže Kazimír Lipník držel, a Lipenští
sou jim v to nikda nesáhali ani vkračovali, a s těch gruntüv a koutů od stara-
dávna platy na zámek Bilsko dávali a dávají; kdež kníže JMt i já vděčni a žádo-
stivi bychom toho byli, abychom při tom zůstati a zachování býti mohli.
Pakli vždy na tom státi ráčíte, že by ti gruntové a kouty do koruny Polský
náležely, a já také na tom stojím, že do knížectví Slezského náleží : i nechť král
JMt pán váš i můj milostivý s králem JMtí pánem mym milostivym o to mezi
sebou se snésti ráčí, a ráčí s obou stran kommissaře mocné vyslati, ti aby v to ve
všecko nahlídli, svědky i jiné spravedlivosti vyslyšeli, a co tu uznají, kde ty kouty
a gruntové náleží, do království Polského čili do knížetství Slezského, i stane se tou
vejpovědí konec. Než bez takového rozeznání a rozvažování aby se meélo dopustéti
v to mocí sahati a vkračovati, ráčíte znáti, že by bylo nemožné.
Což se Pavla Zvěřiny dotýče, při závazku psaní svého toho ste rácili doloziti,
že by někteří byli, že by Pavla Zvěřinu u mne jináče malovali a jej v větší nenávist
ke mně přivozovali: pak není potřebí Pavla Zvěřiny jiným malovati u mne ani
u jiných, neb sám jest se vymaloval, stěžkem to malování dokud živ z sebe sma-
zati bude moci; o kterémž malování krále JMti pána mého milostivého, VMti ani
jiných tejno nebude. O tý nenávisti, v kterou by jej ke mně přivozovali, není po-
třebí mnoho vypisovati, než staré přísloví při tom zachovati, kteréhož lidé i podnes
užívají a tak říkají: kdo sobě zlý, kterak může jinému dobrý býti.
Pane a příteli můj milý! VMti psaní tím jest zavázáno, vinšování mně
všeho dobrého s tím doložením, byste při mně zvláštní dobré vůle míti neráčili,
že o sobě to podání činiti ráčíte: ve všech věcech slusnych služby své mně vykonati
vždycky hotovi býti ráčíte. Na ten artikul tuto odpověď VMti dávám a tím psaní
své zavazuji: předkem že bych VMti přál zdraví a v něm všeho dobrého, a pokudž
bych kolivěk od VMti k sobě přátelství poznával, abych se VMtem zase přátelstvím
odplatil; neb to znám, že žádnému, kdož bo[ž]skou spravedlivost miluje, jináče nená-
leží činiti. A protož neračte o mně toho držeti ani mne v tom domnění míti, abych
