29
Čety pak se srazily a jedna hleděla: druhou prudkým útokem
zallaciti, při čemž mnohé koleno oteklo. Na konci jízdy býval
pak uspořádán od rytíře samého turnaj, ke cti paní jeho, při
kterém ukázal své bohatství, svou obétavost a stédrost ještě
v jasnějším světle.
Tato výprava Janova předčila co do délky cesty, kterou
dle svědectví Dalimilova sjel „kole“, t. j. popsaným právě způ-
sobem, daleko cestu Ulrichovu, který jel z Mestry u moře až
k Dyji na území českén.
Takov$ byl Jan z Michalovic ; a tak žil, slouže Bohu, králi
a paní své, až do začátku století čtrnáctého. Kdy zemřel, není
určitě známo : r. 1306 !) potvrzuje syn jeho Beneš klášteru
Zlatokorunskému výhody, které mu udělil otec jeho — piae
recordationis dominus Joannes.
Turnaje s kláním a kolbami, známé českým pánům po-
hraničních krajů již na počátku stol. 13. (r. 1227 klál Ulrich
na Moravě za Dyjí s četnými pány moravskými), zdomácněly
v Čechách samých teprv od polovice století, hlavně působením
Ojíře z Friedberku, a ujaly se tak, že Čechové, kteří již před
tím se vyznamenávali v boji na koni (srv. odst. V. B. 1.),
brzo překonali své mistry.
Velice tato novota mrzela muže starosvětské, jichž mluvčí
Dalimil svými slovy:
Ojieř klánie do Čech přinese,
tím chudobu v zemiu vnese.
Ot té doby jechu sé na turneje jezditi,
neuZiteéné ztravy činiti.
Jechu sé détinych rach a dekóv na koné krájeti,
by sé dali v mnohych rüsich viděti.
Müdii sé jim vzdy rúbajú,
że s nich lotii deky trhaju
podnes působí na úsudek mnohých čtenářů moderních, zvláště
takových, kteří dobře nepoznali, co jsou turnaje, že byly cvi-
čením v boji jízdném, tedy nutným požadavkem doby a zá-
roveń umóleckou, ušlechtilou: hrou, která spojovala zábavu a
radost, plynouci z umelcho jezdění, s rozčilením velké sazky,
neboť přemožený rylíř slal se vězněm vítězovým.
1) Emler, Reg. II. p. 904.
