Vzdát
se
pohlavního
života
v
myšlenkách
se
tady
někomu
z
vás
zdá
být
nemožné.
V
činech
ano,
prosím,
to
se
zvládnu
a
odřeknu
si
to,
ale
vzdát
se
v
myšlenkách
se
mu
zdá
být
nemožné.
Já
bych
mu
oponoval,
protože
on
si
neuvědomuje,
že
mysl
lidská,
která
myslí,
není
pravou
myslí.
Když
on
se
dopracuje
k
té
pravé
mysli,
která
je
vědomím,
a
není
už
konkrétní
myšlenkou
někam
se
ubírající.
Tak
má
velice
snadnou
možnost
zvládnout
kteroukoli
konkrétní
myšlenku.
Protože
kterákoli
konkrétní
myšlenka
je
závislá
na
mysli,
která
není
oděná
do
konkrétní
podoby.
Rozumíš?
Takže
když
bych
já
se
měl
vzdát
myšlenky
na
nějakou
pohlavní
věc -
prosím
vás,
tak
to
je
velice
snadné.
Protože
já
se
odeberu
k
mysli
jako
takové -
já
vím,
jak
na
to.
A
tam
není
jakákoli
představa,
ta
nemá
místo.
Jak
i
dobrá
i
špatná -
to
je
jedno -
nemá
místo.
Čili
já
bych
říkal...
já
bych
řekl
jednu
věc.
Věc
je
snadná
pro
toho,
kdo
hledá
Království
boží.
Kdo
hledá
Království
boží,
to
znamená
vládu
boží
v
sobě.
Pane
Bože,
ty
ve
mně
vládni,
a
ne
moje
myšlenka,
která
mnou
mává,
ne?
Když
to
myslí
upřímně,
tak
má
po
veškerých
myšlenkách...
To
jsem
rád,
že
říkáte
o
tom
páteru
Pijovi,
kterýho
honil
pes,
ne?
A
kousal
ho.
Takže
on
byl
ráno
pokousaný.
Vono
s
tím
nebyla
spojená
žádná
konkrétní
pohlavní
myšlenka,
vůbec
ne,
a
přeci
to
byl
pohlavní
pud,
který
ho
honil.
Jeho
jáčko,
nenasycené,
ano?
Jak
je
to
možné
todle
to?
Že
totiž
on
neměl
představu
o
nějakém
pohlavním
aktu,
k
tomu
on
se
vůbec
nedopracoval,
nikdy
se
s
žádnou
ženou
nesetkal
v
tomto
smyslu.
Takže
v
něm
se
vlivem
vnitřní
modlitby
střádaly
jenom
síly,
tak
zvané
sidhis,
ty
se
střádají
tak
jako
tak -
jakmile
se
začnete
modlit,
tak
se
střádají.
A
von
si
s
nimi
nevěděl
rady.
Von
je
neuměl
na
správném
místě
a
správným
způsobem
uplatnit.
A
proto
ho
honily
v
podobě
psíka,
třebas,
a
kousaly
ho,
jo?
Ale
prosím
vás,
když
Ind
toto
zažívá,
tak
buď
se
z
něho
stane
jogín,
pak
je
nesprávně
užívá,
tyto
sidhis.
Anebo
se
zamiluje,
taky
nesprávně
užívá,
anebo
je
užívá
správně.
A
pak
jak
ty
síly
ho
popadnou,
jak
ho
chtějí
vláčit,
tak
on
se
s
nimi -
ne
je
samotné -
von
se
s
nimi
odevzdá -
sebeodevzdá.
To
znamená,
on
jich
použije
jako
prostředku,
kterým
se
může
odevzdat.
Já
vám
to
vysvětlím
na
konkrétním
příkladu...
Když
třebas
přišel
ten
poslední
učedník
Ráma
Krišny...
k
Ráma
Krišnovi...
který
se
uměl
jenom
hádat
s
manželkou,
jo?
Nic
víc.
Mu
říká:
Hádej
se
matkou
Kály! -
A
von
tím
způsobem
zvítězil.
Nic
jiného
neuměl,
než
se
důkladně
hádat.
A
vono
to
vyšlo.
To
nebyla
dobrá
myšlenka
hádat
se
s
manželkou,
a
dokonce
ji
bít.
To
nebyla
správná
myšlenka.
A
vono
ho
to...
ono
mu
to
pomohlo
k
vědomému
spojení
s
Bohem.
Protože
to
užil
správným
způsobem,
správným
směrem,
jo?
Jak
říká
Ráma
Krišna:
U-
za
téhož-
tímtéž
světlem,
téže
svíčky,
můžete
buď
krást,
ne?
Za
ně,
za
té-
toho
světla,
nebo
můžete
číst
Bagvárvitu,
že? -
To
je...
To
je
na
vás...
Ráma
Krišna,
když
říkal
těm
svým
žákům:
Nyní
se
nežeňte,
nyní...
pusťte
to
z
hlavy,
protože
byste
nemohli
dosáhnout
toho
vědomého
spojení
s
Bohem.
To
byste
tříštili
svoje
síly.
A
jakmile
toho
vědomého
spojení
s
Bohem
dosáhnete,
pak
budete
také
znát
svůj
úkol
v
tomto
světě. -
To
já
to
doplňuju,
ano?
A
když
v
tom
úkolu
bude
obsaženo,
že
má
mít
děti,
tak
klidně
může
žít
normálním
manželským
životem,
a
na
tom
jeho
poznání
se
nic
nezmění,
ano?
Ale
musí
předtím
projít
tím
poznáním.
No,
tak
je
to
míněno...
Tady
mám
otázku,
odkdy
má
člověk
nesmrtelnou
duši?
Kdy
se
to
v
tom
stvoření,
kdy
se
ta
nesmrtelná
duše
do
něho
dostala,
ne?
Tak
já
vám
řeknu
něco...
něco.
Já
vám
jsem
vždycky
se
snažil
o
to,
a
jsem
nešťasten -
v
uvozovkách -
že
jste
na
to
zapomněli,
že
sem
říkal:
Ten
vývoj
lidstva,
a
lidství
jako
takového,
šel
po
dvou
liniích -
shora
a
sdola. -
Shora
tu
nesmrtelnou
duši
má
vodjakživa.
Shora.
Protože
je
nesmrtelná
individualita,
která
nezačla.
Nesmrtelnost,
která
začíná,
není
nesmrtelností.
Čili
nesmrtelnou
duši
má
vodjakživa.
A
kdy
ji
má
v
tomto
těle...
lidským?
Tehdy,
když
to
tělo
je
dokonale
připraveno
k
tomu,
aby
ji
uneslo.
Lidské
tělo
unese
nesmrtelnou
duši.
Ale
zvířecí
tělo
ji -
no
teď
budu
lhát
ale
dokonale -
neunese.
To
znamená...
nemů-
Já
bych
měl
říct
správně,
kdybych
nechtěl
lhát...
bych
to
chtěl
dál
rozvést -
ji
má
jenom
jinak
k
dispozici,
než
člověk.
Totiž
člověk
může
s
touto
nesmrtelnou
duší
navázat
spojení,
vědomé,
kdežto
zvíře
s
ní
vědomé
spojení
navázat
nemůže.
Takže
vzniká
z
toho
dojem,
že
zvíře
nemá
nesmrtelnou
duši.
Ale
v
tomto
smyslu
mně
oponují
všichni,
co
zemřeli
na
tomto
světě,
a
se
kterými
se
setkám.
Ne
Ghos -
ten
nezemřel.
Ale
dejme
tomu
manželka,
anebo
moje
matka,
anebo
jiní...
říkají:
Ty
se
mýlíš,
že
si
myslíš,
že
tady
jsme
jenom
jako
na
dožití,
aby
to
jako
všechno...
protože
je
to
jemnější
než
hmota,
tak
to
musí
přetrvávat,
a
potom
to
všechno
se
rozplyne.
To
se
mýlíš,
jestliže
my
máme
tady
vědomí,
jako
ty
máš
vědomí,
tak
co
je
to
to
vědomí?
Odkud
to
vědomí
pochází?
To
vědomí
pochází
přeci
od
Boha,
z
věčnosti.
My
máme
tedy
v
sobě
věčný
život.
Kdybychom
měli
jenom
to
vědomí...
to
není
přece
o
dělení.
Život
věčný
není
rozdělen
na
život
lásky,
na
život
vědomí,
na
život
existence
nebo -
to
je
jedna
jediná
věc.
A
jestliže
my
máme
vědomí,
tak
my
jsme
stejně
tak
věčnými
bytostmi
jako
jsi
ty.
Máme
možnost
stejným
způsobem
jít
kupředu
jako
ty.
A
toto
myšlení
nám
nevnucuj...
to
svoje.
Že
my
tady
jenom
dožíváme.
My
se
tady
odsud
zrozujeme
znovu,
ne?
A
kde
jsme
skončili,
tam
pokračujeme -
nazdar!
A
tím
to
končí,
že
jo?
Nech
to
s
těma
balíkama
stranou,
a
věř
normálně,
co
my
máme
vo
tom -
ne
představu -
ale
zkušenost
zde.
Jak
by
to
bylo
možné,
že
tady
nám
někdo
najednou
zmizí,
z
čista
jasna.
On
se
vtělil,
to
my
dobře
víme.
Ono
už
předtím
říkal:
Přátelé,
já
s
váma
brzo
skončím,
se
půjdu
zase
vtělit. -
A
sotva
to
dořekne,
za
několik
dní
je
po
něm
veta.
Vůbec
ho
přestaneme
vidět,
vnímat.
On
se
vtělil.
My
to
dál
sice
sledovat
nemůžeme,
kam
se
vtělil -
to
není-
to
je
nad
naše
síly.
Ale
všechno
nasvědčuje
tomu,
že
ty
se
mýlíš
těmi
svými
balíky,
a
že
tedy
on
se
vtělil. -
Přátelé,
já
vám
to
podávám
bez
okras,
jak
mi
to
oni
tvrdí.
Já
jim
to
nemohu
vzít,
protože
bych
je
degradoval
v
jejich
očích,
ne?
Já
je
nechávám -
zrovna
jako
vás
nechávám -
dověřit.
Říkám:
Věřte
si
to.
Ale
tadyhle
vás
tak
přece
jenom
v
klidu
nenechám
jenom
z
toho
důvodu,
že
nechci,
aby
vás
to
degradovalo.
Jako
tam
si
nepřeju
zase
z
jiných
důvodů,
aby
je
to
degradovalo.
Když
tady
budete
věřit
na
převtělování,
tak
na
tom
budete
tak
zle
jako
ty
Indové -
i
ty
Indové
mají
tak
na
za
sebou
mnoho
tisíc
let
starou -
bez
mezer
dováděnou
pořád
dál,
že
by
už
měli
být
všichni
svatí -
a
proč
nejsou?
Protože
tu
svoji
tradici,
kterou
kdysi
založili -
šťastně -
nechali
zkamenět.
Uzákonili
ji
ve
védách.
A
žádná
pravda
se
nedá
zadržet.
Pravda,
jak
se
člověku
jeví,
to
je
proud
poznání,
který
plyne
jako
řeka,
a
teče
do
toho
oceánu
božství.
Čili
co
já
dneska
řikám,
je
dneska
výkřikem
módy,
bych
tak
řekl,
to
je
pravda.
Ale
nebude
tím
za
tisíc
let.
Pročpak
křesťani
ještě
nepřišli
na
to,
co
já...
na
co
já
jsem
třebas
přišel?
Protože
to...
protože
tomu
nedorostli
tím
sebezáporem,
ke
kterému
mě
dostali
třebas
ti
lékaři
nebo
potom
ten
es-es-man.
Voni
neměli
tu
příležitost,
většina
z
nich -
a
kdo
ji
měli,
tak
ty
byli
obyčejně
popraveni,
že
jo?
Takže
nemohli
mluvit.
No
ale -
měli
ji
samozřejmě,
to
nejsem
výjimkou -
jenže
nemohli
mluvit.
A
tak
bych
chtěl,
kdyby
jste
pochopili,
že
já
jak
mluvím,
tak
mluvím
jenom
proto
tak,
abyste
svobodně
mohli
jít
kupředu.
Aby
jste
neřekli:
Jo,
to
je
můj
osud.
Proti
tomu
já
nemohu
nic
dělat.
To
je
moje
karma,
to
je...
to
jsou
moje
předpoklady
z
minulých
vtělení... -
To
je
všechno
chyba!
Tady
by
byl...
kdyby
todleto
řekla
ňáká
Máří
Magdaléna,
tak
by
řekla:
Za
mnou
je
přeci
život
špatný,
ne?
Jak
já
se
mohu
vůbec
ocitnout
před
Ježíšem? -
To
si
neřekla.
Ona
sebe
odložila.
Složila
se
tam
na
zem,
a
když
ji
zdvihl -
jedině
toho
může
zdvihnout,
kdo
sebe
opustí.
Ona
ovšem -
jak
říká
svatá
Terezie -
velice
snadno
opustila
špatnou
ženu.
My,
kteří
si
myslíme,
že
sme
trošičku
aspoň
dobří...
my
se
tíž
odosobňujeme,
zbavujeme
sama
sebe.
Ale
říká
svatá
Terezie
z
Avily:
Nejlepší
postoj
je
postoj
Máří
Magdalény.
Vzdát
se
sama
sebe. -
To
je
pravda.
A
ten
vede
bez
těžkostí,
bez
ztráty
času,
bez
ztráty
vteřiny...
bez
ztráty
vteřiny...
do
náruče
Boží.
Tam
kdybych
jenom
malinko
vteřinu
bych
zaváhal
a
ten
život
nevzdal,
neodstoupil
od
něj.
Tak
už
měl
čas
ten
es-es-man
mě
vidět
a
zabít.
Ale
protože
jsem
byl
rychlejší
než
jeho
pěst -
v
tom
zdání
se
sama
sebe -
tak
mě
nechal
vidět.
A
s
hrůzou
utekl,
že?
A
kdyby
to
bylo
jedenkrát!
Ale
nikdo
z
nich,
těch
es-es-manů,
mě
neviděl
i
když
na
mě
měl
namířenou
pušku.
Každýho
zastřelili.
Každýho
tam
vešel
do
tý
oblasti,
zásahový
pušky
to
rozstř--
Mně
nikdy
neviděli,
a
dívali
se
na
to.
Tisíc
dvě
stě
lidí
z
toho
i
z
onoho
bloku,
a
dycky
říkali:
Jak
ty
procházíš?
My
se
vůbec
netroufali
tam
vejít. -
A
bylo
správné,
že
se
netroufali.
A
kdyby
mně
byli
řekli,
jakože
mně
někdo
řekl:
Já
pudu
s
tebou! -
A
já
jsem
říkal:
Nechoď!
Tebe
by
zastřelili. -
Jeho
by
viděli.
Protože
to
dělal
z-
ze
zvědavosti.
Já
to
jsem
dělal
jako
úkol,
ne?
To
je
něco
jiného...
Dá
se
určit
nějak,
kdy
to
zvíře
se
stalo
už
hotovým,
kompletním,
transformátorem,
schopným
dělat
co
transformátor
lidský.
To
znamená -
přešli
z
opice
třeba -
začlo
lidství,
ne?
To
se
nedá
ani
fyziologicky
ani
duchovně
určit,
protože...
protože...
to,
že
člověk
získává
transformátor
celý,
schopný
přeměnit
člověka
na
vědomě
žijícího
k
Bohu.
To
je
záležitost
ne
časová,
nýbrž
bezčasová.
Kdy
já
jsem
se
poprvně
setkal
aspoň
závanem
s
tím
Bohem,
ne?
V
sedumnácti
letech.
Kdyby
jste
mně
tehdy
byli
řekli:
Kdy
ses
setkal
s
tím
Bohem? -
Tak
bych
říkal:
No,
když
to
chceš
lidsky
vědět -
nesprávně -
tak
to
bylo
šestnáctého
dubna
tisíc
devět
set
třicet... -
Ono
to
bylo
trošku
předtím -
ale
to
je
jedno -
já
řeknu:
Šestnáctého
dubna...
třicet... -
Ale
to
není
pravda.
Tak
se
to
lidsky
jevilo,
že
se
tom...
někde
v
tom
s-
muzeu
setkal
s
tím
Pánem
Bohem.
Ale
zažíval
jsem
to
při
tom
setkání
tak,
jakože
jsem
věčně
věčný,
vnitřně -
jen
si
toho
nejsem
vědom.
Čili
správná
odpověď
zněla:
Když
sis
to
uvědomil:
Šestnáctého
dubna
třicet... -
Je
to
důležité,
kdy
si
to
člověk
uvědomuje?
Není!
Vy
jste
všichni
v
tom
stádiu
toho,
že
máte
dokonalý
transformátor.
Že
si
to
neuvědomujete,
to
je
vedlejší.
Ale
máte
ho.
Stejnou
měrou,
jako
ho
mám
já,
ano?
Stejně
vyvinutý
jako
ho
mám
já.
Takže
by
otázka
měla
znít
jinak -
kdy
si
to
člověk
začal
uvědomovat,
že
ten
transformátor
má?
Já
řeknu:
Málokdo
si
to
začal
uvědomovat
i
ve
dvacátém
století.
Je
to
jeden
z
miliardy
lidí,
který
si
to
uvědomuje... -
Rozumíte?
Tak
zní
správná
odpověď...
--- Podívejte
se,
jak
je
to
s
těmi
balíky -
s
tou
ideový-
ideovou
částí
lidského
zrození...
Když
se
člověk
zrodí
na
tomto
světě,
tak
samovolně,
samočinně,
získává
vod
svých
rodičů
pomocí
těch
genů,
povězme
záznamu
genetického...
Získává
schopnost
přitahovat
jejich
způsob
myšlení,
rozumíte?
To
je
rovný
rovného
si
hledá,
jo?
Tak
podobné
balíky
jsou
schopny
do
člověka
vejít
a
ho
ovlivnit.
Ale
ovšem
stává
se
někdy,
že
se
ňáké
dítě
nepovede,
ne?
A
nemá
nic
ze
svých
rodičů.
Má
něco
z
předků,
vzdálených,
že?
A
to
je
také
tím,
že...
opravdu
je
nevypočitatelné,
co
se
v
okamžiku
zrodu
ocitlo
navrch.
To
je...
to
se
to
mele,
že?
To
se
nepo-
to
nějaký
pan
Mendel
z
Brna
to
studoval,
a...
na
těch
muškách,
ne?
A
zjistil,
že
se
to
opakuje
třebas
teprve
po
několik
pokolení -
že
ta
moucha
má
ňáké
jiné
zbarvení
než
ta
předešlá,
ano? -
Tak
to
je
ta
stránka
genetická.
Ale
je
tady
stránka
jiná
než
genetická.
Že
ten
člověk
svým
způsobem
myšlení
a
svým
způsobem
j-
jednání
se
začne
přibližovat
k
jiným
ideám
něž
genetickým,
než
geneticky
založeným
nebo
geneticky
vrozeným
nebo
tak
nějak.
Takže
vystavte
člověka
nějakému
prostředí
jinému,
novému,
než
jeho
třebas
rodina.
Dostaňte
ho
do
nového
souručenství
třeba
s
něčím,
jako
mě
třebas
lékaři
dostali
do
společnosti
se
zvířaty.
A
já
sem
od
nich
převzal
něco,
co
normálně
člověk
vod
nich
nepřevezme,
že
jo?
To
žluté
světlo
nevezme
normálně,
to
sem
si
ho
odtamtud
vzal.
Takže
todleto
už
není
ani
něco
shora,
ani
něco
jenom
z
toho
nitra
genetickýho.
Někde
na
prostředku
je
to,
ne?
To
beru
od
svého
okolí.
Ale
jsou
tady
ještě
vlivy,
a
k
tomu
já
mířím -
tamto
bych
všechno
mohl
dát
do
toho
prvního,
tý
první
škatulky -
eště
vlivy,
za
které
může
jenom
moje
nesmrtelná
duše.
Že
totiž
je
zajedno
s
mým
vnitřním
duchovním
vůdcem.
To
znamená,
zná
můj
úkol,
od
věčnosti
mám
ňáký
úkol.
To
je
předurčení,
to
je
předurčení,
to
je
osud.
Duchovní
úkol -
každý
z
nás -
který
musím
jednoho
dne
splnit,
ano?
Když
ho
nesplním
v
tomto
v
těle,
tak
ho
splním
v
jiném
těle -
říkejte
tomu
převtělování,
prosím,
já
vám
to
vysvětlím,
jak
to
je.
A
to
je
ten
úkol,
jakmile-
jak
ho
naťuknu,
tak
odtamtud
mně
přichází
síla
k
jeho
splnění.
To
je
to,
co
já
jsem
od
útlého
mládí
poznal
jako
správné,
a
nebylo
to
z
rozumu.
To
nepocházelo
ani
z
té
matky,
ne?
Ani
z
toho,
co
jsem
se
naučil
v
tomto
světě,
nýbrž
z
nesmrtelné
duše
nebo
vod
mého
vnitřního
vůdce -
ten
mě
neomylně
vedl
k
mému
úkolu,
který
já
jsem
neznal.
A
nepotřeboval
jsem
ho
znát,
a
nepotřebuju
znát -
co
se
vo
něj
budu
starat?
Von
se
o
to
stará
sám.
A
to
je
to
druhé,
co
člověka...
to
už
bych
neřek,
že
ho
posedá,
nýbrž
co
ho
bere
do
své
náruče,
aby
ho
to
vyvedlo
z
jeho
zaostalosti
a
z
jeho
vězení.
Všechny
ty
myšlenky,
od
začátku,
kdy
jsem
maličkosti
poznával
jako
správné,
mě
osvobozovaly.
Já
jsem
v
tom
viděl
opravdu...
já
jsem
pociťoval
úlevu,
svobodu...
ňákou
v
tom.
To
bylo
veliké
zadostiučinění
pro
mě,
že
jsem
to
provedl,
ano?
No
a
to
se
potom
stupňovalo,
pochopitelně...
Když
jsem
tu
poslušnost
tady
měl.
Takže
tyto
dva...
proudy
se
v
člověku
slívají
dohromady,
--- Ten
úkol,
který
člověk
má,
musí
dycky
dobrý,
anebo
v
tom
může
být
něco,
jak
se
to
jeví,
špatného.
Upozorňuju
vás,
že
co
se
nám
jeví
jako
dobré,
nebo
co
se
nám
jeví
jak
špatné,
to
je
všechno
jenom
relativně
dobré
a
relativně
špatné,
že?
A
není
to
ani
dobré,
ani
špatné...
Prosím,
ta
otázka
byla
špatně
kladená,
protože
dobrý
jenom
Otec
v
nebesích.
A
čili
taky
není
dobra
tady.
Nemůžete
tady
mít
nějaké
absolutní
dobro.
Ani
ňáké
absolutní
zlo.
Čili
jesiže
někdo
má
nějaký
úkol.
Tak
ať
se
to
jeví
zevně
jako
dobré,
anebo
špatné,
je
nerozhodující.
Rozhodující
je
jestli
je
to
vůle
Boží,
anebo
není.
A
čím
příměji
je
to
vůle
Boží,
tím
je
to
blíž
tomu
dobru,
jo?
A
co
je
to
vůle
Boží? -
No
tak
teďka
právě
budu
překládat
tu
kapitolu...
Nejvyšší
vůle,
jo?
Tak
já
to
nebudu
dneska
rozvádět,
ale
odvolám
se
na
to
jenom.
Že
má
s
tím
Šrí
Aurobindo
Ghos
úžasné
potíže
vysvětlit,
co
je
to
Boží
vůle,
a
jak
to,
že
to
nepůsobí
tak,
jak
bychom
si
přáli,
aby
to
působilo.
To
když
to
vykládá
pomocí
jejich
hantýrky -
jejich
vědy,
jejich
psychologie,
jejich
filozofie -
je
to
velice
obtížná
věc.
Ale
když
to
vezmu
dětským
způsobem,
jak
jsem
to
já
pochopil,
a
já
mu
to
tam
taky
vmetu
do
tváře,
v
tom
komentáři...
Já
to
radši
budu
citovat,
co
on
řiká
napřed,
abyste
si
udělali
obrázek
o
tom,
jak
je
to
všechno
zaostalé,
to
co-
pokud
von
se
chápe
staré
tradice.
Tradice
se
nedá
zvěčnit,
nedá
se
petrifikovat -
zkamenit.
Musí
se
jít
dál.
A
když
se
mi
tohleto
stalo,
tak
to
byl
krok
kupředu -
neříkám
moc
velký,
ale
nějaký
krůček
kupředu
to
byl.
A
já
nemohu
to
potírat,
že
je
to
nesprávné.
To,
co
jsem
považoval
za
správné,
bylo
relativně
správné.
A
nejsprávnější
na
tom
bylo,
že
mě
to
dovedlo
zase
dál,
k
dalšímu
pojetí
správnosti.
To
bylo
na
tom
správné,
že
sem
se
o
to
neopíral
jako
kole-
konečné
správné.
Vy
ode
mě
chcete
odpověď
na-
o
nějakém
věčném
správnu.
To
není!
Něco
takovýho
nemůžeme
vůbec
poznat,
jo?
Relativně
správné...
Takže
relativně
správné
mohlo
být
třebas...
mohly
být
třebas
křižácké
války
nebo,
dejme
tomu,
s-
druhá
světová
válka.
To
mohlo
být
relativně
správné...
relativně
správné,
a
zrovna
tak
relativně
nesprávné.
Takže
já
jsem,
dejme
tomu,
u
svých
momentech
to
poznal
jako
relativně
správné.
Protože
jsem
z
toho
těžil,
ne?
Duchovně.
A
kdo
tam
byl
zabíjen,
ten
to
jako
relativně
správně
jistě
nemoh
vidět -
to
je
mi
jasné.
Ale
neklaďte
mi,
prosím
vás,
otázky
dobra
a
zla,
jako
absolutního.
Na
to
není
odpověď,
protože
my
to
nemůžeme
poznávat
lidsky.
Poznáme
jenom
relativní
správnost
a
relativně
nesprávné,
ano?
Prosím... --
GOTTWALDOV,
DEVATENÁCTÉHO
LEDNA,
DEVATENÁCT
SET
OSMDESÁT
ŠEST --
Byl
jednou
jeden
Honza,
obyčejný
venkovský
Honza,
a
narodil
se
v
chaloupce
chudobné.
A
při
jeho
narození
vstoupily
dvě
sudičky. -
Já
to
dycky
budu
vybalovat
z
té
pohádkové
formy...
Dvě
sudičky.
To
znamená,
každý
kdo
vstupuje
do
tohoto
života,
má
osud
jeden
nutný,
který
musí
na
sebe
vzít -
že
se
ocitne
v
oblasti
dualismu,
v
oblasti
páru
dvojic.
Nešťastných
párů
dvojic,
které
chápeme
jako
relativní
dobro
a
relativní
zlo -
něco
je
pro
nás
a
něco
je
proti
nám -
jak
se
nám
to
zdá
v
tom
životě.
Je
to
ovšem
hodnocení,
které
je
celkem
málo
významné,
protože
my
to
nerozeznáme,
co
je
pro
nás
dobré.
Na
to
by
musela
být
jiná
hlava
než
naše.
No,
tak
tam
vstoupí
dvě
sudičky -
to
znamená...
začal
nad
tím
člověkem,
jako
nad
každým
jiným,
vládnout
zákon
dualismu.
Od
tý
chvíle,
člověče,
jsi
vychováván
utrpením,
jo?
Jak
vstoupíš
do
tohoto
života.
Proto
malé
dítě
pláče
tolik
a
tak
dále -
to
ne
jenom
z
lékařských
důvodů,
ale
aby
si
vyrazil
dech.
To
se
napláče
v
mládí
i
po
narození
strašně
moc -
to
není
tak
šťastný,
jak
my
si
myslíme.
Protože
se
vtěluje
do
oblasti
relativního
dobra -
relativního
zla,
ve
které
nemá
ještě...
ze
které
nemá
zkušenosti.
A
tak
se
zrodila...
ten
člověk
se
zrodil...
ten
Honza
se
zrodil.
A
ta
dobrá
sudička
řekla:
Já
způsobím,
že
z
toho
Honzy
bude
král. -
A
ta
druhá
řekla:
A
já
způsobím,
aby
se
jím
nestal.
Budu
mu
klást
všemožné
překážky,
aby
se
jím
nestal. -
Stát
se
králem
znamená
v
pohádce
splnění
požadavků
Ježíšova...
Přijď
v
království
tvé.
Kralovat
znamená
zažívat
vládu
Boží
v
sobě.
To
je
ten
konečný
cíl
v
té
pohádce,
já
už
se
k
tomu
nebudu
vracet
k
tomuto
výkladu.
Věřím,
že
si
to
zapamatujete -
dokonce
pohádku.
Ona
bude
dost
dlouhá,
protože
já
budu
klást
důraz
na
ten
výklad,
a
ten
je
dlouhý.
Ta
pohádka
sama
ne.
A...
já
ji
taky
trošku
zkrátím,
tak
na
takovou
míru
únosnou,
abych
ji
podruhý
už
nemusel
řikat. -
No
a
odešly.
A
když
ten
Honza
dorostl... -
Všimněte
si,
že
sem
ho
nechal
dorůst.
Protože
člověk
po
narození
není
ještě
hotovým
člověkem...
T-
von
dorůstá
do
dospělosti.
A
teprve,
když
je
dospělý,
tak
v
něm
fungují
všechny
síly
vesmírové
tak,
že
může
dokonale
rozvinout
svůj
život.
Že
se
může
stát
vědomě
nesmrtelným.
To
se
nemůže
stát
v
tom
věku
nedospělém.
Kdyby
na
něho
toto
vědomí
Boží
přišlo,
tak
ho
to
zabije.
Vy
jste -
M--
Lambertini,
kterou
to
zabilo
ve
třinácti
letech,
protože
ještě
nebyla
pohlavně
dospělá.
A
mě
to
málem
v
sedumnácti
letech
ještě
zabilo
todle
to,
a
měl
jsem
co
dělat,
abych
se
z
toho
dostal.
Ale
no
nic...
Prostě,
když
byl
dospělý.
To
znamená,
když
měl
schopnost
rozvinout
tu
cestu
směrem
k
Bohu,
aby
tento
jeho
život
vedl
do
toho
království,
aby
se
mohl
stát
králem...
Já
už
budu
mluvit
o
tom
jako
že
se
měl
stát
králem,
nebudu
mluvit
o
Pánu
Bohu
vůbec
už
v
té
pohádce... -
Tak
najednou
na
cestě
potkal
babičku,
a
ona
mu
řiká:
Já
jsem
dobrá
sudička
tvoje.
A
já
ti
du
říci,
k
čemu
já
ti
budu
pomáhat.
Já
ti
budu
pomáhat
k
tomu,
aby
ses
stál
králem.
A
potřebuješ
plnit
jenom
jednu
věc.
Když
ji
budeš
plnit,
králem
se
staneš.
Nemusíš
vědět
kterak
se
to
může
stát. -
Protože
on
se
strašně
divil:
Jak
já
se
mohu
stát
králem? -
Od
toho
budeš
mít
pomocníka,
který
ti
k
tomu
pomůže.
Ale
mi
musíš
ze
své
strany
udělat
všecko,
aby
ten
pomocník
moh
fungovat. -
A
co
mám
udělat? -
Poslouchat
toho
pomocníka. -
Budu
ho
poslouchat,
babičko,
buďte
bez
starosti. -
No
tak
podívej
se...
To
je
obyčejná
kulička.
A
tu
když
pustíš
před
sebe,
tak
vona
tě
povede.
Ona
před
tebou
poběží.
Ty
ji
nesmíš
ztratit
z
dozoru.
Ty
musíš
za
ní.
Dokud
ona
běží,
musíš
taky
běžet.
Ať
jsi
unaven,
nebo
neunaven,
musíš
běžet.
A
že
byl
moc
unaven,
tak
ji
prostě
chytni
a
strč
ji
do
kapsy,
aby
tě
neutekla.
Protože
kdyby
ti
utekla,
to
už
ji
víckrát
nechytneš. -
To
byla
rada
velice
dobrá,
protože
jakmile
člověka
únava
začně
znepokojovat,
tak
není
schopen
tu
kuličku...
jí
stačit
té
kuličce.
A
ovšem
musím
říct,
co
ta
kulička
je.
A
potom
ztratí
kontakt
s
tím
pomocníkem.
Ta
kulička
to
je
schopnost
rozlišovací.
A
my
je-
my
jsme
schopni
rozlišovat,
co
je
správné,
co
správně
máme
dělat,
a
co
nesprávně
máme
dělat,
jenom
tehdy,
když
jsme
absolutně
klidný.
Když
sem
neklidný,
když
neklidně
přistupuju
k
tomu,
co
mám
řešit,
tak
vůbec
nevím,
jak
to
mám
vyřešit.
Jakmile
začnu
být
klidný,
tak
vím,
co
mám
dělat.
Když
mám...
jdu
za
kuličkou -
za
schopností
rozlišovací.
Pro
ten
svůj
klid
jsem
toho
schopen.
Jenom
v
klidu
jsem
schopen
rozlišovat...
Tedy...
už
staří
Řekové
říkali:
Koho
bohové
chtějí
trestat,
toho
zbaví
rozumu. -
Nemohu
mít
rozum,
když
jsem
neklidný.
Rozum
mi
nefunguje,
jako
když
jsem
klidný... -
Tak
von
jí
to
slíbil
a
ona
řekla:
A
jakmile
se
ta
kulička
zastaví,
ty
se
taky
zastav
a
dívej
se
kolem
sebe,
co
tam
máš
provést.
To
já
ti
nemohu
radit,
dycky
to
bude
něco
jiného. -
Taky
když
já
jsem
měl
tu
schopnost
rozlišovací
v
útlém
mládí -
u
těch
lékařů
jsem
ji
získal -
tak
já
jsem
opravdu
za
tou
rozlišovací
schopností
okamžitě
musel
jít.
Jak
jsem
za
ní
hned
nešel -
já
mluvím
pohádku
o
svém
životě,
pochopitelně -
tak
už
jsem
neměl
moc
ji
dohonit,
se
mi
ztratila.
Ovšem
pak
jsem
ji
zase
nalezl,
když
jsem
činil
pokání.
Jsem
pracně
doháněl,
to
co
bych
byl
mocí
té
kuličky
nemusel
dohánět,
to
bych
to
byl
dělal
samovolně,
a
bez
násilí,
bez
těžkostí,
bez
zneklidňování...
- A
tak
až
ta
kulička
tě
tam
zastaví,
tak
tam
udělej,
co
tam-
dej
si
ji
do
kapsy
v
tom
případě.
Uď-
podívej
se
kolem
sebe,
co
vidíš
tam,
že
by
se
dalo
udělat,
udělej.
A
až
to
dokončíš,
tak
ta
kulička
v
té
kapse
bude
nepokojná,
ona
se
tam
bude
zmítat.
To
je
záležitost,
které
musíš
rozumět -
už
tam
nemáš
dál
co
dělat.
Ty
odtamtaď-
odtamtud
musíš
odejít. -
Já
vám
to
řeknu
nas-
podle
své
zkušenosti.
Jakmile
jsem
se
dověděl,
ne
z
rozumu,
ale
z
tý
schopnosti
rozlišovací,
co
je
správné
učinit,
tak
jsem
musel
okamžitě
jít
to
udělat.
N-
bez
váhání.
Když
jsem -
já
budu
mluvit
o
tom
konkrétním
kladném
případu,
kdy
jsem
bez
váhání
začal
to
uskutečňovat.
Když
jsem
bez
váhání
to
začal
uskutečňovat -
ten
zákon
znal
Ježíš
Kristus,
velice
dobře,
a
vykládal
ho
detailně -
tak
jsem
měl
sílu
k
tomu
to
uskutečnit.
Velikou
sílu,
která
nebyla
ze
mě.
To
byla
z
té
schopnosti
rozlišovací,
která
byla
nad
mým
rozumem.
A
já
jsem
to
vyřešil
bez
námahy.
Vždycky.
Ale
jakmile
jsem
to
dořešil,
tak
ta
síla
se
vypotřebovala
tím
řešením.
Já
už
jsem
tu
moc
neměl.
V
konci
toho
řešení
už
jsem
nebyl
zase
spokojen
s
tím
svým
stavem,
a
musel
jsem
jít
dál.
To
je
to
jak
já
v
té
pohádce
vykládám,
se
ta
kulička
začne
chvět,
ne?
A
že
já
s-
že
ten
Honza
musí
jít
dál. -
No
a
tak
se
dívá -
jsem
při
prvním
případu
teprve -
dívá
se
kolem
sebe
a
vidí
tam
chaloupku.
Říkám:
Tak
tady
možná
vevnitř
něco
potřebujou. -
Zaklepal.
A
je
tam
babička...
a:
Já
jsem
tvoje
sudička,
říká:
A
já
ti
jdu
taky
pomáhat.
Lépe
než
moje
sestra. -
To
byla
ta
druhá,
ta
zlá...
Totiž
my
si
musíme
uvědomovat,
že
žijeme
v
oblasti
párů
dvojic.
Že
to
poměrné
zlo,
i
poměrné
dobro.
Že
obojího
je
stejně
zapotřebí.
Stejně
zapotřebí!
Že
jsme
v
pásu,
v
pásmu,
nebo
v
oblasti
utrpení,
kde
utrpením
jsme
stejně
omylem
stejně
vychováváni
jako
kladnými
případy
štěstí
a
radosti.
A
když
si
čověk
myslí,
že
tady
jenom
přebere,
že
si
veme
jenom
tu
radost,
tak
ten
daleko
nedojde.
On
musí
umět
klidně
spolknout
i
ty
těžkosti,
a
musí
se
s
nimi
nějak
vyrovnat. -
No
tak
ta
sudička
zlá
tedy
řekla:
Honzíku,
u
mě
se
budeš
mít
dobře.
Nedej
na
to,
že
ti
ta
moje
setra
řikala,
že
budeš
králem.
To
ti
přeci
napadne -
ty,
obyčejný
Honza
z
venkova,
který
nemáš
vůbec
žádné
schopnosti
na
kralování,
se
nemůžeš
stát
králem.
Ale
já
ti
zaručuji,
že
když
budeš
tady
se
mnou
a
budeš
mně
pomáhat,
že
si
vybuduješ
život
tak
šťastný,
že
sem
budeš
nakonec
moct
vzít
svoje
rodiče
a
budete
žít
velice
dobře.
Postavíme
nový
barák,
krásný
palác
třebas -
za
tvé
pomoci -
a
bude
se
ti
dobře
dařit. -
No
a
von
opravdu
babičce
sloužil.
Babička
byla
hodná,
co
mohla,
mu
snesla.
Von
se
tam
cítil
jako
v
ráji,
takže
byl
v
pokušení
tam
u
ní
zůstat.
A
byl
by
u
ní
zůstal. -
To
je
to,
co
říkal
svatý
Tomáš
ve
svém
Evangeliu:
Život
lidský
je
most
do
věčnosti.
Tím
mostem
je,
jestliže
po
něm
kráčíme.
Jestliže
se
na
něm
zabydlíme,
je
po
mostě.
Po
tom
mostě
nepřejdeme. -
A
Ježíš
Kristus
to
řekl
svými
slovy,
říkal:
Syn
člověka -
ne
syn
Boží -
syn
člověka
nemá
na
tom
světě,
kam
by
hlavy
složil.
Mají
tam
ptáci
hnízda,
mají
tam
zvířata
své
brlohy...
Ale
syn
člověka
tady
nemá,
tady
není
jeho
domov.
A
nemá
tedy,
kam
by
hlavy
sklonil. -
Tak
to
má
s
námi
dopadat,
když
správně
jednáme
s
tímto
životem.
Tady
nejsme
domovem.
To
je
jenom
prostředek
tento
život,
abychom
se
dostali
do
věčného
života. -
No...
Tak
milý
Honzík
sloužil
babičce,
a
bylo
mu
tam
čím
dál
tím
líp.
A
už
si
nedovedl
ani
představit,
že
by
se
jenom
s
babičkou
moh
rozloučit.
Už
zapomenul
na
to,
že
mu
ňáká
babička,
jiná,
slibovala,
že
bude
králem.
Potom
vůbec
netoužil.
Bylo
mu
tam
dobře.
A
najednou -
jak
si
dycky
každý
den
ráno,
když
šel
do
práce -
babičce
sekal
dříví
a
tak
dále -
natahoval
kabát,
a
v
tom
kabátu
měl
tu
kuličku...
Najednou
ta
kulička
v
tom
kabátu
sebou
cukala.
Tak
říkal:
Aha,
já
tady
už
nemám
být.
Já
mám
jít
za
kuličkou
Tak
řekl:
Babičko,
já
se
s
vámi
loučím,
já
musím
jít
dál. -
A
proč,
Honzíku? -
Kulička... -
A
vona
řekla:
Já
vim,
to
je
vod
tý
druhý
mý
sestry.
Ale
s-
já
tě
musím
varovat,
čeká
tě
veliké
nebezpečí
na
cestě.
To
bys...
tomu
bys
všemu
mohl
se
vyhnout,
jen
kdybys
u
mě
zůstal.
Nelitoval
by
si.
Do
smrti
by
si
byl
tady... -
On
říkal:
Do
smrti,
no.
Když
ale
já
mám
být
králem. -
Ale
nech
toho,
pust
to
z
hlavy.
No
já
ti
musim
pustit.
Já
jsem
spolupracovnice
tý
mý
sestry.
Jdi
si! -
Rozloučila
se.
A
von
pustil
kuličku
na
zem
a
kulička
běžela
před
ním.
A
jakmile
se
unavil,
tak
věděl,
že
se
má
zastavit.
Strčil
kuličku
do
kapsy
a
usnul.
A
v
tom
snu
jakoby
se
probudil.
A
byla
před
ním
zase
ta
druhá
babička,
co
se
tam
s
ní
měl
tak
dobře.
A
řekla
mu:
Honzíku,
vidíš,
daleko
jsi
nedošel.
Jsi
unaven.
Pojď
ke
mně.
A
já
tě
dovedu
někam
jinam
než
předtím.
Tam
je
lépe.
Když
se
to
nelíbilo
tam.
Tady
přijdeš
do
zámku
a
budeš
tam
jako
králem! -
A...
Říká:
Babičko,
proč
ne? -
Šel.
A
ona
ho
zavedla
do
krásné
zahrady... -
Já
jsem
přeskočil
několik
takových
problémů,
které
nebudeme
tady
řešit
v
té
krátké
pohádce.
Protože
já
mám
ještě
něco
jiného
na
mysli. -
A
vona
ho
dovedla
něc-
do
něčeho,
do
stavu,
kterému
říkáme
ráj.
A...
to
je
stav! -
Posadila
ho
v
té
síni
velašské
na
trůn.
Řiká:
Tady
budeš
kralovat!
Nikdo -
podívej
se,
co
je
tady
bytostí
krásných...
ty
tě
budou
všichni
sloužit.
Jako
bys
byl
králem
někde
na
zemi.
Ale
nepřej
si
být
králem
na
zemi!
To
je
pro
tebe
nedostupné...
Tady
jsem
ti
přivedla
k
dispozici
služebníky.
Ty
ti
budou
sloužit
stejně
dobře
jako
tam
někde
na
zemi. -
On
opravdu
za
čas...
zase
tam
byl
spokojen.
Jenom
řikal:
Hm...
Babičko,
ale
jsou
tady
dvě
křesla.
A
kdo
má
sedět
na
tom
druhým
křesle? -
No
královna. -
A
kde
mám
tu
královnu? -
A
ona
řekla,
babička:
Chceš-li
mít
tady
královnu,
budeš
ji
mít!
Pojď
se
mnou
a
vybereš
si... -
Šel.
Měl
nádherné
princezny,
jednu
krásnější
než
druhou... -
Vyber
si! -
On
si
vybral...
Samosebou
nikoliv
tu
nejhorší...
A
odved
si
ji
tam
do
toho
sálu,
posadil
si
ji
tam
za
ten-
na
ten
trůn
vedle
sebe
a
říkal
jí:
Jsi
ochotna
tady
se
mnou
tady
kralovat? -
Ona
řekla:
Ano,
jsem
ochotna...
To
záleží
jenom
na
tobě,
jestli
ty
budeš
taky
ochoten
se
mnou
kralovat? -
Protože,
kde
se
lidé
nudí,
tam
my
se
nenudíme.
Tam
my
jsme
blažení,
ale
vy
jste
v
každém
blaženství
našeho
druhu
jenom
chvilinku
šťastní,
a
vaše
probuzení
z
toho
stavu
blaženosti
je
kruté. -
A
opravdu...
Jak
dohasl
tam
ten
den,
a
von
si
šel
lehnout...
a
probudil
se.
Nebyl
šťasten.
Vedle
něho
ta
princezna
eště
spala.
Nechal
ji
spát
a
hledal
babičku.
A
říkal:
Babičko...
kulička...
já
tady
nemohu
být. -
Už
zase...
Takovou
krásnou
královnu
jsem
tě
přihrála.
Ale
to
jste
vy
lidé,
s
ničím
nejste
trvale
spokojení.
Napřed
se
vám
to
moc
líbí,
a
pak
vod
toho
utečete.
No
ty
nebudeš
nikdy
na
tom
světě
šťasten. -
Ale
babičko,
nemějte
mně
za
zlý,
moc
to
se
mnou
dobře
myslíte,
ale
já
musím
jít
za
tou
kuličkou.
Já
jsem
to
slíbil
vaší
sestře!
A
přece
proti
ní
nebude- -
Né,
nebudu,
nebudu...
Měj
se
dobře! -
A
von
šel
za
tou
kuličkou.
Ta
ho
vyvedla
z
toho
spánku
do
běžného
života.
A
on
šel
dál.
A
přišel
pod
vysokou
skálu.
A
tam
našel
krásného
koníka.
Srst
měl
jako
aksamit.
On
si
sahal
na
tu
srsť -
to
byla
srsť
jako
plyš!
A
on
řikal:
Koníku...
Takového
koníka
jsem
ještě
neviděl! -
A
koník
mu
řekl:
Já
jsem
tvoje
mysl,
kterou
si
dlouhou
dobu
pěstoval.
Já
jsem
byl
dřív
ubohý,
kulhavý,
prašivý,
starý,
bezzubý
koník.
A
teď
vlivem
toho,
žes
mě
pěstoval,
tu-
tou
disciplínou,
co
jak
pěstuje
svoji
mysl. -
Jako...
on,
ne? -
Tak
já
jsem
nejkrásnější
mysl,
nejkrásnější
koník
na
světě. -
To
je
mysl
takového
druhu,
že
ti
může
posloužit
i
v
této
oblasti.
Co
nemohu,
to
ti
řeknu.
Ten
lidský
rozum,
ta
lidská
mysl
třebas
byla
nejočistěnější,
c-
byla
nejlepší.
Nemůže
třebas
člověku
pomoci
na
tu
vysokou
skálu,
která
tam
vedle
stojí. -
A
říká
ten
koník:
Na
tej
skále
je
princezna,
kterou
máš
osvobodit.
Když
ji
osvobodíš,
staneš
se
králem.
A
musíš
se
s
ní
vrátit
k
tomu
králi.
A
proto
já
jsem
tady,
abych
tě
dovedl
až
k
němu.
Abys
vůbec
překonal
toho
draka,
který
tady
hlídá
tu
princeznu
a
toho
čaroděje. -
Tak
ta
princezna -
to
je
nesmrtelná
duše
pochopitelně -
je
tady
ve
vězení.
Já
jsem
to
nevěděl,
že
moje
ňáká
ta
duše
je
ve
vězení.
Ale
v
sedumnáctém
roce,
kdy
jsem
zažil
tu
první
extázi.
Když
jsme
z
ní
vyšel,
tak
jsem
si
uvědomil:
Já
jsem
si
tady
žil,
přátelé,
jako
kdybych
byl
na
svobodě.
A
já
sem
nevěděl,
že
sem
vězeň.
To
je
to-
to
je
ten
nejkrutější
lidský
osud,
že
neni
si
tak
dalece
vědom
toho,
čím
je -
že
je
vězněm -
že
si
tady
žije
jako
nejsvobodnější
člověk.
Občas.
Občas
mu
to
nejde.
Ale
když
mu
nic
nechybí,
je
to
v
nejlepším
pořádku.
Zapomene
a
vůbec
neví,
že
má
nesmrtelnou
duši.
Ale
když
se
ta
nesmrtelná
duše
objeví
na
povrchu,
v
jeho
vědomí -
ta
už
nemá
na
tomto
světě
pokoje.
Jakmile
se
tohleto
mně
stalo
v
sedumnácti
letech,
já
jsem
byl
zároveň
nejšťastnější
a
zároveň
nejnešťastnější
člověk.
Nejnešťastnější
v
tom
smyslu,
že
všichni
kolem
mě
byli
vězni,
a
nevěděli
vo
tom.
Já
jsem
byl
taky
vězeň,
jenomže
jsem
znal
cestu
nazpátek.
Do
toho-
do
té
svobody.
Znal.
Že
jsem
ji
nenastoupil
ještě,
ale
znal
jsem
ji.
Já
jsem
věděl,
že
ji
nastoupím,
a
že
do
tý
svobody
se
dostanu.
Protože
ta
extáze
končila,
já
jsem
se
ocitnul
zase
ve
vězení -
a
jako
ty
ostatní.
Já
jsem
hned
začal
své
okolí
přemlouvat.
Protože
mně
jich
bylo
líto.
Já
jsem
řikal -
já
to
budu
mluvit
ve
zkratce:
Maminko,
ty
ani
nevíš,
že
jsi
vězněm. -
A
ona
řiká:
Synu,
nezbláznil-
nezbláznil
ses?
No...
Jakpak
vězeň?
Já
žiju
křesťansky,
chodím
do
kostela,
chodím
ke
svátostem,
nic
zlého
nedělám... -
Babička
taky,
ta
byla
ještě
říznější
katolička
než
moje
maminka.
Já
jsem
jí
říkám
totéž. -
To
dítě
se
zbláznilo!
Jak
to
před
několika
dny
přišlo
z
toho
muzea! -
Kde
měl
jsem
tu
extázi. -
Celý
bledý,
celý
proměněný!
Co
to
s
ním
stalo?
Ty
s
ním
budeš
muset
jít
k
ňákému
psychiatrovi. -
No
vona
nešla
k
psychiatrovi,
ale
říkala
něco:
Poe-
dyť
si
pořád
bledý
a... -
Mně
ani
nechutnalo
jíst.
Já
jsem
měl
takový
odpor
k
tomu
životu...
k
tomuto.
To
je
nesprávné,
to
je
omyl!
Já
jsem
byl
stejným
způsobem
omylem
veden
jako
pravdou.
Stejným-
stejnou
měrou.
Tentokrát
omyl
zněl
takto:
To
co
jsi
dosud
žil,
bylo
klamné,
protože
jsi
žil
bez
Boha. -
To
je
chyba!
To
nebylo
klamné,
a
to
nebyl
omyl.
To
byl
správný
stupeň
vědomí,
za
který
já
jsem
se
dostal.
A...
čili
ty
musíš
škrtnout
ten
život
a
musíš
začít
novým
smyslem
života.
Nový
smysl
je,
že
si
tady
proto,
aby
si
přešel
po
tom
mostě
tohoto
života
do
věčnosti.
Pod
to
jsem
věděl,
že
budu
mít
i
prostředek,
eště
jsem
ho
neznal,
a
šel
jsem
za
ním,
no.
A
mělo
to
bezprostředné
následky.
Hned
jsem-
hned
upadl
do
extáze.
Čili
se
objevoval
znovu
ten
stav
toho
spojení.
No
ale...
já
se
vrátim
k
pohádce. -
Ten
koník
řiká:
Co
tam
budeš
dělat
nahoře
v
tom
zámku
ti
nemohu
říct,
ale
musíš
se
snažit
tu
princeznu
mně
sem
za
každou
cenu
přivézt.
A
jak
si
sednete
na
mě,
já
vás
odvezu
co
nejdál
budu
moct
od
toho
draka,
od
toho
čaroděje. -
To
von
se
vyšplhal
nahoru,
zaklepal
na
bránu,
brána
se
neotevřela.
Zabušil -
zase
neotevřela.
Kopl
do
brány -
a
brána
se
otevřela.
A
v
ní
pekelný
drak. -
Upozorňuju
vás,
že
když
se
podle
Brandtona
ptáte:
Kdo
jsem
já? -
a
trváte
na
tom,
tak
se
vám
může
stát,
že
místo
nějakého
nesmrtelného
Já
objevíte
v
sobě
příšeru
draka -
jako
se
stala
mému
příteli,
Vojtěchu
Šprejcovi.
A
už
to
nikdy
neopakoval,
protože
řikal:
Já
jsem
to
opakoval
důkladně,
a
najednou
jsem
viděl
před
sebou
příšeru... -
Já
jsem
řikal:
To
bylo
tvoje
Já. -
A
už
to
víckrát
dělat
nebudu. -
No
tak
je
to
dobře,
to
nedělal
víckrát.
Někomu
se
to
nestane,
ale
němu
se
to
stalo. -
No
a...
ten
drak
říkal:
Co
si
přeješ? -
To
je
jeho
smrtelné
Já,
ten
drak. -
A
on
říká:
Jdu
si
pro
princeznu. -
Já
jsem
tady
proto,
abych
tu
princeznu
hlídal
a
ne
proto
abych
ji
tu
princeznu
vydal. -
To
moje
Já,
se
kterým
se
ztotožňujete,
to
je
tady
proto
abyste
se
nemohli
dovědět,
že
máte
nesmrtelnou
duši -
to
jeho
první
úkol,
přes
který
se
musí
dostat
dál.
No,
a
on
to
dělal
poctivě,
ten
drak.
A
dělá
to
u
každého
z
vás...
poctivě.
Tu-
