Protože
my
se
musíme
vmýšlet...
my
se
musíme
vmýšlet
do
toho,
že
od
Boha
přicházíme,
abychom
ho
vůbec
mohli
následovat.
A
že
k
Bohu
se
vracíme.
K
tomu,
tou-
tomu
všemu
potřebujeme
víru.
A
protože
nejsme
a
nikdy
nebudeme
v
postavení
Ježíše
Krista,
který
o
tom
věděl,
že
od
Boha
přichází
a
k
Bohu
se
vrací.
Čili
podmínky
následování
Krista
jsou
jiné,
než
jak
na
základě
víry
by
se
dalo
předpokládat.
Je
vůbec
možno,
aby
někdo,
kdo
nevěří
v
Boha,
cestou
Kristovou
šel?
Já
myslím,
že
je.
A
že
to
bude
to
největší
gró
lidí,
kteří
v
budoucnosti
za
Kristem
půjdou,
přestože
nebudou
věřit
na
Boha.
A
protože
situace
vypadá
tak,
že
ti,
co
věří
v
Boha,
během
těch
dvou
tisíc
let
tak
zdiskreditovali
víru,
že
už
více
ani
nemohli.
Protože
pro
víru
se
vraždilo.
Pro
víru
se
žalářovalo,
mučilo.
Pro
víru
se
kroutily
povahy,
protože
se
nutilo
je
vměstnat
do
nějakého
středověkého
způsobu
myšlení,
a
ono
jim
to
třebas
nevyhovovalo.
A
tak
byli
k
tomu
nuceni
inkvizicí.
To
byly
prostředky,
které
prostě
nejsou
zrovna
vzorné
a
kompromitují
velice
víru.
Tak
já
se
vůbec
nedivím,
že
lidé
dneska
nevěří
těm,
kteří
věří.
Protože
znají
historii
víry
a
historii
věřících,
těch
zastánců
pravé
víry,
jak
my
říkáme.
A
vědí,
že
mnozí
z
nich
nestáli
za
nic.
Podívejme
se
na
takovou
nějakou
malou
hrstku
lidí,
kteří
bez
víry
v
Krista
se
k
němu
dostali.
V
první
řadě
to
byl
svatý
Pavel.
Protože
ten
v
Krista
vopravdu
nevěřil
to...
to
můžeme
na
to
vsadit
krk,
protože
pronásledoval
křesťany
a
byl
proti
němu
tak
zaujat,
že
důsledně
zakročoval
proti
všemu,
co
jenom
zdánlivě
bylo
nakaženo
Kristem.
Považoval
to
za
zradu
na
židovském
národě
a
tak
dále.
Ovšem
je
pravda,
že
on
věřil
v
něco
jiného.
Že
on
věřil
v
toho
svého
mistra
Gamaliela
a
celou
tu
tradici
starožidovskou,
pomocí
níž
se
dostal
do
extaze,
jak
von
říkal,
dis-
dost
vysoké,
ve
které
se
ocitl
až
v
třetím
nebi.
A
čili,
zase
to
není
obraz
člověka,
který
by
byl
v
něco
nevěřil.
On
věřil
a
jenom
jednu
víru
zastoupil
poznáním
jiným.
Ale
už
je
tady
aspoň
krůček
kupředu,
že
víru,
kterou
měl
ve
staré
nějaké
zřízení
zasvěcovací,
zaměnil
za
poznání.
Už
ne
za
víru.
A
tak
jdeme
kousek
dál.
Jestlipak
někdo
z
nás
nebo
jestlipak
tady
nejsou
také
lidé
a
nebyli
lidé,
kteří
nevěřili
ani
nějaké
v
starověké
zúčtování,
něco
takového,
a
nýbrž
vopravdu
z
nevíry
přistoupili
ke
Kristu
a
následovali
ho,
ano?
A
takový
jsou.
A
já
nebudu
chodit
daleko
do
historie.
Právě
já
jsem
zá-
zástupcem
této
řídké
skupiny
lidí,
kteří
nevěřili
a
ke
Kristu
se
dostali.
Z
toho
vyvozuji,
to
hned,
abych
to
zkrátil.
Já
bych
moh
jmenovat
lidi
před
sebou,
ale
nebudu
to
dělat.
Já
to
chci
zkrátit,
abych
se
dostal
ke
konci
toho
argumentu.
Já
jsem
se
přesvědčil,
že
jestliže
jsem
předtím
nevěřil
a
najednou
jsem
se
dostal
k
poznání...
k
poznání,
nikoliv
k
víře.
K
víře
jsem
se
nikdy
nedostal,
ale
k
poznání
o
tom,
že
existuje
Bůh,
že
existuje
věčný
život,
nesmrtelná
podstata
lidského
života
a
tak
dále.
Ke
všemu,
co,
k
čemu
se
člověk
jinak
nutí
věřit.
Já
jsem
se
dostal
k
této-
k
tomuto
poznání
ze
stavu,
o
kterém
bych
mohl
klidně
říct,
že
to
byla
nevíra.
Ale
jakmile
jsem
přešel
přes
tu
hranici
nevíry
a
do
oblasti
poznání
něčeho
jiného,
než
co
mně
předtím
zprostředkovaly
smysly,
rozum
a
cit,
tak
jsem
jasně
poznával
jednu
věc.
A
to
vám
musím
prozradit.
Že
co
jsem
předtím
viděl
před
sebou,
ten
svět,
který
jsem
vnímal
jako
jedině
skutečný,
to
všechno
dohromady
se
mi
jevilo
jako
pouhá
víra.
Já
jako
všichni,
kdo
nevěří,
jsem
věřil
v
tento
svět.
A
teprve
když
se
člověk
ocitne
za
hranicemi
tohoto
světa,
si
může
prověřit,
že
to
byla
pouhá
víra,
která
byla
zprostředkována
tím,
že
na
vědomí,
které
je
nesmrtelné
a
které
je
v
člověku,
bylo
neprodyšně
navěšeno
něco,
přes
co
se
nedalo
do
toho
vědomí
vůbec
projít.
Co
bychom
nazvali
smyslové
vjemy,
rozumové
uvažování
a
citový
obsah
lidského
nitra.
A
toto
tvořilo,
řek
bych,
takovou
soustavnou,
takový
soustavný
obal
nebo
takový
kryt
vědomí,
že
nebylo
v
tomto
krytu
vůbec
žádného-
žádné
mezery.
A
první
mezera,
která
se
tam
vocitla,
která
se
nějakým
způsobem
uskutečnila.
To
vám
ještě
řeknu,
to
vy
to
víte
jak,
která
se
najednou
u
mě
přihodila.
Tak
první
mezera
způsobila,
že
jsem
skrz
ty
mraky,
skrz
tu
kompaktní
přikrývku
vědomí
prohlédl
do
vědomí
samotného.
A
mělo
to
za
následek,
že
se
z
druhé
strany
díval
potom
na
tu
přikrývku
mračen,
kterou
jsem
definoval
jako
soustavu
smyslů,
smyslového
vnímání,
jako
rozumové
uvažování,
jako
třeba
citový
pokrok
takový.
A
jestliže
jsem
skrz
tohleto
prohlédl,
skrz
tohleto
jsem
se
dostal
dál,
tak
jsem
se
odtamtud
už
díval
nad...
nad
tahleta
mračna
přikrývající
skutečnost.
A
to
mělo
za
následek,
že
jsem
správně
hodnotil:
jsou
to
mračna.
Co
je
to
plášť
a
co
je
pod
tím
ta
skutečnost.
Já
jsem
samosebou
tehdy
byl
pod
vlivem
Indů,
když
jsem
toto
zjistil,
tak
jsem
hned
začal
studovat
Indy,
jak
mi
poradili
moji
přátelé,
a
tam
bylo
jasně
řečeno:
"to,
co
všechno
přikrývá
tvé
vědomí,
člověče,
a
to
je
vidění
tohoto
světa,
to
je
všechno
iluze,
to
je
mája."
To
není
pravda.
S
tímhletím
nesouhlasím.
Proč
by
byly
mračna,
který
stojí
mezi
sluncem
a
námi,
proč
by
byla
neskutečná?
Ta
jsou
tak
skutečná,
že
to
až
brní.
Ta
jsou
skutečná,
protože
opravdu
nám
skutečně
přikrývají
záření
slunce.
Čili
tuto
myšlenku
indickou,
která
konečně
není
ta
nejhlubší,
která
tam
vznikla,
bych
ze
zásady
nepřijímal
a
odvrhoval.
Jenom
co
bych
od
vás
chtěl,
abyste
si
uvědomovali,
že
je
možné
to
čisté
vědomí
mít
přikryto
i
jinými
věcmi,
než
které
jsem
tady
jmenoval.
A
co
to
je,
to
jiné,
co
může
přikrývat
čisté
vědomí?
To
jsou
různé
jiné
zákonitosti,
řek
bych,
oblasti
zákonitostí,
do
kterých
se
člověk
může
dostat
pomocí
sice
vědomí,
ale
zahaleného
do
těchto
úrovní.
Tak
například
astrální
svět,
jednou
takovou
přikrývkou
vědomí.
Elementární
svět,
rajský
svět
a
tak
dále.
To
je
jich
mnoho.
Já
mluvím
jenom
o
těch,
které
všeobecně
všichni
známe
jako
podle
názvu.
A
je
možné,
že
totiž
zbaví-li
se
člověk
jedné
přikrývky
třebas
smyslové,
tím
že
zastaví
třebas
běh
mysl-
mysli
a
vnímání
okolního
světa.
Zbaví
se
třebas
přikrývky
rozumového
uvažování,
tak
není
nutné,
není
tím
řečeno,
že
by
se
musel
ocitnout
v
čistém
vědomí.
Může
narazit
na
další
přikrývku,
třebas
astrální,
a
může
se
klidně
toulat
v
astrální
oblasti,
a
nedotknout
se
vůbec
čistého
vědomí.
A
to
se
stalo
tamhle
Petrovu
příteli,
ano?
Že
totiž
nebyl
připraven
k
tomu,
aby
se
ocitl
v
čistém
vědomí.
A
než
se
tam
tedy
dostal,
odstranil
sice
rozumové
uvažování,
takže
měl
dojem
duševního
klidu.
Ale
neodstranil
přikrývku
třebas
astrálního
světa.
Toto
dobře
známe
z
duchovního
postupu,
že
lidé,
kteří
nemají
příliš
velkou
zaujatost
vůči
tomu
vrcholnému
poznání,
kteří
nejsou
jim
zaujati,
strženi,
vábeni,
zůstanou
trčet
někde
na
poloviční
cestě.
A
to
ne
třebas
tak
nízko
jako
on,
v
astrálu.
Ale
zůstanou
trčet
třebas
někde
velice
vznešeně
vysoko,
třebas
v
ráji.
A
to
je
ještě
horší
neplecha,
než
když
někdo
trčí
přímo
v
tom
astrálu.
Tam
sice
je
považován
za
blázna
a
tam
nahoře
by
za
blázna
byl
považován
nebyl,
ale
nikdo
mu
ne-
nevysvětlí,
že
to,
co
zažívá,
je
nesprávné.
On
zažívá
blaženost.
A
o
tom
je
přesvědčen,
že
je
to
předzvěst
blaženosti
rajské,
konečné,
nějaké
výsledné
činnosti,
která
má
být
na
konci
světa
a
já
nevím
kde.
Protože
je
vlastně
součástí
spásy,
a
mýlí
se.
Protože
i
tenhleten
člověk,
který
se
ocitl
ve
stavu
blaženosti,
se
zvrhl
vlastně.
To
je
člověk,
který
zaměnil
cíl
za
ráj,
ze
kterého
dávno
předtím,
než
se
dostal
do
světa,
už
spadl.
A
teď
se
omylem
na
cestě
zpět
zastavil
zase
v
tom
ráji.
Když
se
dobře
podíváte
a
promyslíte
si
podobenství
o
marnotratném
synu,
tak
si
tam
jistě
všimnete
toho,
že
ten
syn,
který
se
vrátil
z
toho
světa,
všechno
prodělal,
všechno
prohýřil,
tak
se
nevrátil
do
pozice
syna,
který
u
toho
Otce
zůstával.
Nýbrž
měl
vyšší
a
větší
práva
než
tamten
bývalý
syn.
Nikdy
se
nepostavil
na
jeho
místo.
Ten
syn,
který
zůstal
v
tom
ráji,
bych
tak
řekl,
to
Otci
zazlíval.
On
takový
hýřil
se
vrátí
domů
a
ono
se
s
ním
dělají
takové
cavyky.
Jak,
co
je
to
za
pořádek.
To
je
proto,
že
ta
zkušenost,
kterou
prošel
v
tomto
světě,
ho
opravňuje
už
nikoliv
k
tomu,
aby
se
zastavil
někde
v
ráji,
odkud
se
padá
v
každém
případě,
kde
není
možnost
se
trvale
zdržovat,
aby
se
dostal
přes
ten
ráj
dál.
Zase
jenom
k
tomu
Otci.
Aby
byl
daleko
váženějším,
jak
je
tam
řečeno
symbolicky,
než
je
ten
syn,
který
nebyl
marnotratný
a
zůstal
v
tom
ráji.
Já
vám
tím
chci
jenom
říct,
že
na
člověka
na
cestě
k
Bohu
čeká
celá
řada
úskalí.
A
většina
z
nich
se
dá
překonat
jenom
tím,
že
člověk
se
snaží
o
správné
rozlišování.
Že
si
řekne:
tohleto,
třebas
ten
klid,
který
zažívám,
to
ještě
nejsi
ty,
Bože.
Protože
mně
to
neposkytuje
jistotu,
že
tam
patřím,
odtamtud
jsem
odešel
a
tam
jsem
se
vrátil.
Stav,
který
mně
nenapovídá
tohleto
všecko,
já
to
ještě
budu
opakovat,
není
správným
stavem.
Je
to
jenom
bloudění
nebo
zastavení
tady
na
cestě.
Ještě
jednou.
Jakmile
se
člověk
octne
zase
v
náruči
Boží,
po
tom
svým
marnotratným
životě,
tak
je
si
vědom
těchto
tří
věcí.
Odtud
jsem
kdysi
odešel.
To
je
jedna
věc.
Takže,
když
mi
někdo
řekne:
a
kdy
jsi
nabyl
toto
vědomí
Otcovského
domu?
To
vám
vždycky
odpoví
jednoznačně:
to
jsem
jenom
přechodně
ztratil,
ale
nenabyl
jsem
ho.
To
jsem
ve
věčnosti
měl.
To
je
první
příznak
správného
stanutí
v
Otcově
domu.
Druhý
příznak,
že
se
tam
vrátil:
že
opravdu
má
pocit,
neklamný
pocit,
že
teď
je
konečně
doma,
že
byl
dlouho
vyvrhelem.
Von,
snad
se
mu
podaří
jedna
věc,
která
je
také
neklamným
znamením
toho,
že
se
správně
strefil
do
toho
domu.
Že
všechno
to,
co
bylo
mezitím,
jak
byl
v
tom
světě,
nepovažuje
sice
za
zbytečné,
považuje
za
něco
velice
užitečného,
ale
zvláštním
způsobem
užitečného.
Že
mu
to
ukazuje,
že
to
všechno,
co
tam
zažil,
není
jeho
zásluhou.
Že
je
to
jenom
způsob
marnotratného
syna.
Čili
von
sebe
si
za
to
neváží.
To
je
velice
důležitá
známka
člověka,
který
se
ocitl
v
náruči
Boží,
že
se
považuje
za
nic.
A
jestliže
se
nepovažuje
za
nic,
tak
se
neocitl
ještě
v
náruči
Boží.
Pro
všechno
to,
co
zažil,
ať
to
bylo
tisíce
vtělení,
to
všechno
v
jeho
očích
je
planá
tráva.
Je
to
nic,
je
to
prostě
něco,
co
jenom
bylo
zapotřebí
prožít,
aby
si
mohl
více
vážit
toho
Otcova
domu.
Aby
věděl
o
sobě,
jaký
to
byl
marnotratník
a
co
všechno
vyváděl
a
co
všechno
neměl
vyvádět
a
tak
dále.
Tak
to
je
druhá
známka,
ano?
A
třetí
známka
neméně
důležitá,
že
z
toho
Otcova
domu
může
libovolně
přicházet
ke
všem
věcem
na
tomto
světě.
Nemusí
nic
z
toho
světa
vynechávat,
nemusí
se
ničeho
zříkat,
nemusí
už
vůbec
dbát
na
nějaké
mravní
příkazy.
Ti
už
jsou
mu
samozřejmé,
rozumíte?
Dříve
se
musel
k
něčemu
nutit.
Buď
ctnostný
nebo
nedělej
nic
špatného.
Teď
kdyby
chtěl
být
nectnostný,
kdyby
chtěl
dělat
něco
špatného,
tak
nemůže,
protože
je
v
Otcově
domě.
Jak
správně
říká
svatý
Jan:
kdo
se
znovuzrodil,
nemůže
hřešit.
A
svatý
Jan
v
těch
epištolách
nelže,
protože
to
byl
člověk
velice
zkušený,
v
tom
Otcově
domě
byl.
Když
takhle
mluví,
tak
je
to
zaručeně
pravda.
Čili
tento
člověk
může
libovolně
odtamtud
do
tohoto
světa
přicházet.
Není
jím
poskvrněn,
není
jím
lákán,
není
jím
ohrožován
a
není
nikdy
srážen
z
toho
světa,
ve
kterém
je.
Odtamtud
se
nemůže
padnout,
když
tam
člověk
vešel.
On
nevešel
do
ráje.
Jestli
vešel
do
ráje,
to
jest
extaze,
tak
odtamtud
zase
může
znovu
padnout.
Ale
s
nebe
se
nepadá.
V
nebi
člověk
prostě
je.
Dříve
než
Abraham
byl,
já
jsem.
Do
tohoto
stavu
"jsem"
se
dostávám,
ano?
Čili
má
bezpečnou
záštitu
domu,
ze
kterého
se
dá
libovolně
daleko
odejít,
aniž
by
z
něho
odešel.
To
musím
vysvětlit.
To
je
jako
šňůra,
která
se
natahuje
směrem
od
toho
domu,
ale
pořád
je
člověk
za
tu
šňůru
přivázán.
Není
to
šňůra,
která
by
znamenala
nesvobodu,
nýbrž
je
to
vědomí
toho
domu
Otcova,
které
se
neztrácí.
To
je
ta
šňůra.
A
protože
se
neztrácí,
tak
on
vědomě
z
vůle
Boží
jedná.
Tak
jestliže
Ježíš
Kristus
o
sobě
řekl,
že
je
ustavičně
spojen
s
Otcem,
tak
byl
představitelem
člověka,
který
se
z
domu
Otcova
nedostával.
Po
celé
ty
tři
roky
byl
v
tom
domě
Otcově.
A
ať
vyšel
jakkoliv
daleko
z
toho
domu,
tak
nikdy
tu
nit
s
tím
Otcem
neztratil.
Samozřejmě
stalo
se
tam
něco
po
těch
třech
letech,
a
to
mohu
zase
potom
vysvětlit,
že
tu
nit
ztratil.
Já
jsem
tady
říkal,
že
ta
se
nikdy
neztratí.
Říkal
jsem
vám
to.
A
najednou
říkám,
podle
slov
Ježíšových,
musím-
nesmím
nic
vynechávat
z
jeho
poselství,
když
tam
na
kříži
křičí:
Bože,
proč
si
mě
opustil?
S
otazníkem,
neví
proč?
Tak
zřejmě
to
vypadá,
jako
kdyby
tato
šňůra
byla
přestřižena.
A
že
přeci
jenom
je
možno
z
toho
Otcova
domu
odejít
beznadějně,
bez
nadějí
na
návrat,
bez
vědomí
toho,
proč
se
to
stalo.
Upozorňuju
vás
ale
na
jednu
věc,
že
Ježíš,
to
se
dá
vysvětlit
Ježíšovým
úkolem
totiž
tohleto.
Ježíš
měl
úkol,
který
my
nemáme.
On
měl
úkol
vtěleného
Boha.
A
ten
vtělený
Bůh
musel
ukázat....vtělený,
ten
vtělený
Bůh
musel
ukázat,
že
když
někdo
od
Boha
jde,
a
je
to
člověk
a
stane
se
člověkem,
jako
on
se
člověkem
stal,
že
se
ním
musí
stát
to,
co
se
stalo
s
Ježíšem
Kristem.
Proto
se
stal
také
kvůli
nám
člověkem.
Že
když
se
narodí
na
tento
svět,
přestože
přichází
od
Boha
jako
Kristus,
tak
si
vůbec
není
vědom
toho,
že
u
Boha
byl.
A
že
potom
musí
tvrdě
nastupovat
cestu
a
důsledně
ji
plnit,
aby
se
dostal
nazpátek
zase
do
toho
domu
Otcova.
Nic
mu
nepomůže,
žádnému
člověku
nepomůže,
že
od
Boha
přišel.
Jednak
si
toho
není
vědom,
a
to
je
veliký
hendikep,
protože
nemá
ani
poznání
ani
víru.
Obojí
mu
chybí.
A
jednak
musí
překonávat
svojí
tělesnost,
která
je
tady
určena
k
tomu,
aby
se
rozvinula.
A
teprve
rozvinutá
tělesnost,
vždy
tělesný
život
rozvinutý,
může
mu
také
poskytnout
možnost,
jak
se
vědomě
spojit
s
Bohem.
Dříve
tato
možnost
není,
člověka,
neexistuje.
A
toto
von
všechno
musel
ukázat.
On
sám
nepotřeboval
se
vtělit
do
člověka.
On
sám
nepotřeboval
se
dostat
do
Jordánu,
ocitnout
se
na
kříži,
vstát
z
mrtvých.
On
jenom
ukazoval,
co
člověk
potřebuje
na
té
cestě
udělat.
Tak
jestliže
například
potřebuje
také
ztratit
vědomí
spojení
s
Bohem,
přestože
ho
předtím
už
měl,
tak
to
neznamená,
že
by
fakticky
se
ta
šňůra
zrušila,
o
které
jsem
tady
mluvil.
Nýbrž
ve
vědomí
člověka
je
zrušena.
To
je
rozdíl.
A
to
opuštěné
vědomí
neví,
proč
se
to
stalo.
To
je
velice
důležité,
protože
kdyby
to
vědělo,
tak
by
člověk
se
nemohl
stát
na
této
úrovni
znovu
ničím,
na
velice
vznešené
úrovni
znovu
ničím.
A
vono
je
na
každé
úrovni
třeba,
aby
se
stal
podle
míry
té
úrovně
do
takové
míry
stejné
zase
ničím.
A
to
se
tedy
bezvadně
povedlo
touto
ukázkou,
že
když
má
člověk
trvale
vstát
z
mrtvých,
trvale
být
už
v
tom
domě
Otcově,
tak
musí
ztratit
i
veškerou
naději
na
nějakou
spásu.
Musí
se
vzdát
i
té
touhy
po
sebespáse.
Ta
ho
dovedla
až
pod
kříž,
to
stačilo.
Učedníci
Páně
mohli
jít
za
svou
sebespásou,
a
nebyli
proto
Ježíšem
odsouzeni.
Ale
teď
byli
Ježíšem
odsouzeni.
Protože
ten,
kdo
si
přeje
sebespásu,
má
před
sebou
ještě
kříž,
kde
musí
tohoto
člověka,
který
si
pro
sebe
přeje
spásu,
ukřižovat.
Ten
se
také
musí
zničit.
Ten
se
musí
stát
ničím.
I
to
je
něco,
a
velice
mohutného
něco,
co
stojí
mezi
člověkem
a
Bohem.
A
on
to
všestranně
Ježíš
Kristus
dokumentuje
svým
životem.
Oni
se
rozprchli,
přestali
mu
věřit,
né?
A
on
tam
ztratil
vědomí
spojení
s
Bohem.
Všechno,
to
je
paralela,
která
vedle
sebe
probíhá,
abychom
my
věděli,
co
se
s
námi
děje
na
tomto
stupni
a
na
každém
přechodu.
Jako
bychom
předtím
nic
neudělali.
Jako
bychom
se
nikam
nedostali.
Tak
se
nám
musí
jevit
život,
kterým
jsme
dosud
prošli.
Kdyby
se
mi
byl
v
sedumnácti
letech
nejevil
život
těch
sedmnácti
let
jako
nic,
jako
něco
plytkého,
špatného,
nechci
říct
hanebného,
ale
zbytečného,
tak
bych
byl
nemohl
udělat
ani
krok
kupředu.
Že
bych
se
byl
pořád
ohlížel
na
to,
co
se
stalo,
co
jsem
dobrého
udělal.
A
proč
jsem,
jak
jsem
si
zasloužil
takovéhle
pokoření,
že
se
mi
to
všechno
vzalo.
Dokud
jsem
tohleto
dělal
na
nějakém
vyšším
stupni
v
koncentráku,
tak
jsem
byl
bit
jako
žito,
nemilosrdně.
A
byl
jsem
ustavičně
ohrožován
na
životě.
Na
tom
životě,
na
kterém
tolik
záleží,
na
tomto
pozemském
životě,
aby
se
vůbec
skrze
něj
člověk
mohl
dostat
dál.
Kdyby
mně
byl
ten
bývalý
život
vzat,
tak
jsem
nemohl
udělat
ani
krok
dál,
protože
jenom
v
lidském
těle
se
dá
jít
kupředu.
Ale
naštěstí
okolnosti,
zdánlivě
přicházející
zvnějšku,
způsobili,
že
jsem
se
stal
znovu
ničím
na
této
úrovni.
Že
jsem
mohl
říct:
pochopil
jsem,
moje
cesta
nebyla
k
ničemu.
Sice
to
není
objektivně
pravda,
rozumíte
mi?
Ale
subjektivně
je
to
pravda.
A
to
je
důležité.
Tady
se
jedná
na
celé
cestě
o
relativní
dobra
a
relativní
zla.
O
žádná
absolutní
dobra
a
zla
tady
nejde,
nikde
na
cestě.
To
je
až
na
konci.
Ale
tady
Ježíš
Kristus
o
sobě
mohl
říct,
že
"já
nejsem
ani
dobrý".
Protože
konal
jenom
relativní
dobro.
Tamhle
udělal
zázrak,
tamhle
někoho
vzkřísil
a
tak
dále.
Tam
někomu
odpustil
hříchy,
to
jsou
relativní
dobra.
A
také
předtím
člověk
jestli
cokoliv
vyvedl
dobrého,
to
bylo
relativní
dobro.
To
nebylo
dobro
jako
takové.
Pravé
podstatné
dobro
to
nebylo.
A
proto
může
si
dovolit
celý
svůj
dosavadní
život
odsoudit,
jako
život
k
ničemu
pro
ten
okamžik.
Potom
se
může
k
němu
zase
vrátit
bezpečně
už,
ale
pro
ten
okamžik
Ježíš
Kristus
na
kříži
musel
ukázat,
že
se
všechno
obrátilo
v
nic.
I
to
spojení
s
Otcem,
o
kterém
pravil,
že
vede
svý
žáky
k
takovému
spojení,
jaké
sám
on
s
Otcem
má.
A
najednou
se
i
tohleto
ztratilo
z
jeho
vědomí,
aby
dokázal,
že
osobní
vedení
má
své
meze.
A
že
za
těmi
mezemi
je
něco
dalšího,
co
v
jiném
světě
před
Kristem
jenom,
já
tomu
říkám,
partyzáni
ducha
předvídali
a
dokázali
a
uskutečnili
jako
Šankaračarya
a
jiní,
že?
To
znamená,
že
na
cestě
k
Bohu
musí
osobní
vedení
jednou
končit
a
musí
být
nalezeno
neosobní
vedení
Ducha
svatého.
To
už
není
žádná
bytost.
Tam
se
říká
ve
skutcích
apoštolů,
že
to
bylo
světlo,
které
se
tam
objevilo
a
které
jim
osvítilo
další
cestu.
To
už
není
bytostné
nějaké
jednání,
nýbrž
to
je
neosobní
vedení.
Tak
a
teď
se
vrátím
nazpátek
zase
k
tomu
úvodu.
A
totéž,
co
jsem
řekl
na
úrovni
čistě
teoretické,
teď
provedu
trošičku
s
ohledem
na
praxi.
Tak
jestlipak
je
tedy
možné
v
tomto
životě
osamostatnit
vědomí?
Já
jsem
vám
řekl,
že
ti
lékaři
na
mně
už
v
předškolním
věku
provedli,
né
osamostatnění
vědomí,
ale
jeho
částečné
obnažení
tím,
že
mě
zbavili
pocitu
tělesnosti
v
tom,
v
té
chvíli,
jak
mě
operovali
při
vědomí.
A
ten
organismus
hmatový,
lidský,
nesnesl
tak
velkou
bolest.
A
proto
odstoupil
od
ní
tak
dokonale,
že
se
vybavil
z
pocitu
tělesnosti.
Víte,
že
toto
vybavení
z
pocitu
tělesnosti
Indové
považují
za
začátek
vůbec
jakékoliv
pořádné
jogy.
Například
radžajoga,
abych
nemluvil
o
všech
jogách,
že
to
přece
sem
nevejde,
říká,
že
zvládne-li
člověk
pozici,
zbaví
se
pocitu
tělesnosti.
Že
jenom
to
je
zvládnutá
pozice,
která
ho
dovede
ke
zbavení
pocitu
tělesnosti.
A
teprve
po
zbavení
pocitu
tělesnosti,
že
se
může
dosáhnout
něčeho,
čemu
oni
říkají
dharana,
dhyana,
samadhi
a
tak
dále.
Dokud
člověk
pociťuje
tělesnost,
že
nemůže
do
těchto
stavů
soustředěnosti,
ani
do
toho
nejnižšího,
vstoupit.
Mají
úplně
pravdu,
nemůže,
protože
zatímco
tělesnost
je
absolutně
nutná
z
toho
důvodu,
že
podržuje
vědomí,
i
to
nesmrtelné
v
nás,
a
zprostředkuje
je
pro
vnímání
tohoto
světa
a
potom
k
tomu
dalšímu.
Tak
na
druhé
straně
ta
tělesnost
je
překážkou,
jestliže
člověk-
jestliže
člověku
zastiňuje
to
bytí
Boží.
To
znamená,
tělesnost
nezastiňuje
nic
jiného
než
bytí,
než
jednu
stránku
z
toho
sat,
čit,
ananda.
Zastiňuje
to
sat,
to
bytí.
Ale
jestliže
to
bytí
není
zastíněno,
tak
po
té
stránce,
jak
my
ho
vnímáme,
tak
se
celé
bytí
nedá
vnímat.
Když
já
vnímám
část
bytí,
to
znamená
svojí
tělesnost
a
s
tím
související
pohled
na
tento
svět,
tak
si
odnímám
možnost
vidět
bytí
jako
takové.
To
znamená,
řek
bych
vidět
Boha,
říkám
vidět
v
uvozovkách,
nazírat,
jak
říkají
křesťané,
na
Boha.
To
si
tuto
možnost
odnímám,
protože
nazírám
na
tento
svět.
Křesťani
byli
toho
názoru
a
Indové
jsou
bohužel
téhož
názoru.
V
tomto
smyslu
křesťani
nepokročili.
Že
vnímání
Božího
světa
je
závislé
na
vytržení
z
tohoto
světa.
Že
člověk
je
vytržen
z
vnímání
tohoto
světa,
a
pak
může
vnímat
svět
tamten.
To
je
omyl.
Je
to
sice
přechodný
stav,
který
se
vopravdu
vyskytuje.
Ale
není
to
něco,
co
by
svědčilo
o
výsledné
činnosti
nebo
o
konečném
stavu
člověka.
To
mluví
jenom
o
nějakém
přechodném
stavu,
který
opravdu
vypadá
tak,
že
jeden
stav
vylučuje
druhý.
Tam
ještě
to
jinak
nejde
na
tom
přechodném
stavu
třeba
samadhi.
Nebo
i
v
takové
dhyaně,
že
člověk
nevnímá
tenhleten
svět,
aby
mohl
se
stýkat
se
světem
vyšším.
Ale
to
je
důkaz,
že
není
na
konci
cesty,
že
zaměňuje
určitou
výši
za
cíl.
Neboť
kdyby
se
ocitl
v
příbytku
Božím,
to
znamená
u
Boha,
tak
by
mu
nesmělo
nic
stát
v
cestě.
V
pohledu
na
všechny
úrovně,
které
z
Boha
vyšly
a
vycházejí
a
do
Boha
se
vracejí.
To
znamená,
kdo
jednou
je
v
příbytku
Božím,
nemůže
se
ocitnout
ve
stavu
ž-
takovém,
že
by
ho
například
tělesnost
omezovala
do
té
míry,
že
by
nemohl
skrze
ní
na
jedné
straně
se
stýkat
s
Bohem
a
na
druhé
straně
se
stýkat
s
tou
úrovní,
která
mu
dříve
bránila
v
pohledu
na
Boha.
Je
mu
oboustranný
pohled
dovolen.
A
je
to
samozřejmě,
jak
říká
svatý
Pavel,
ještě
pohled
zastřený.
Není
to
tak
úplně
jasné,
jako
třeba
na
té
věčnosti,
kdy
už
tu
tělesnost
nemá.
Ale
na
druhé
straně
je
to
přeci
něco,
co
se
neruší
tím,
že
člověk
žije
ve
světě.
Ale
to
jen
bylo
takové
extempore.
Já
se
vrátím
k
tomu
vědomí.
Tak
jestliže
třeba
se
člověk
narodí
na
tomto
světě,
tak
vědomí,
které
sebou
strhne
z
věčně-
z
věčného
života
do
této
své
tělesnosti,
je
okamžitě
zastřeno
jeho
tělesností.
A
řek
bych
ještě
velice
tupou.
Nechci
říct
neživou,
ale
velice
tupou,
nevědomou
tělesností,
která
ještě
nevnímá
ani
tento
svět
pořádně
a
už
nevnímá
něco
vyššího,
z
toho
už
vyšla.
To
vědomí
je
přikryto
dokonale
i
u
dítěte
a
má
sice
už
své
přednosti
to
dítě
před
námi
dospělými
a
o
těch
budu
teďka
mlčet,
že
bych
se
zase
čtvrt
hodiny,
tam
něk-
někudy
toulal.
A
přejdu
dál.
Teprve
se
začne
člověku
vyjasňovat,
jakmile
se
zde
ocitne,
a
obzor
se
mu
vyjasňuje
jednostranně.
On
se
nedívá
už
odtamtud,
od
Boha
sem
na
tento
svět,
nýbrž
z
vtělené
součásti
vědom-
z
vtělené
součásti
vědomí
Božího.
Jenom
z
této
vtělené
součásti
vědomí
Božího
se
dívá
na
tento
svět.
To
znamená,
to,
co
unese
jeho
mozková
tkáň,
jeho
smysly,
jeho
způsob
uvažování,
jenom
to
je
tím,
co
mu
zprostředkovává
uvědomovací
schopnost.
On
si
uvědomuje
jenom
to,
co
unese
jeho
lidský
organismus,
na
který
je
poután
a
který
ho
dokonale
omezuje.
A
teď
zbývá
jenom
jedna
otázka,
kterou
je
třeba
odpovědět.
Je
tento
omezující
faktor,
činitel
toho
druhu,
že
se
nedá
překonat
nebo
že
se
musí
zrušit,
aby
byl
překonán,
anebo
je
tomu
jinak?
Já
bych
hned
napřed
řekl,
je
tomu
jinak.
Podle
zkušenosti,
kterou
mám,
nemusí
být
lidské
tělo
opuštěno.
Nemusí
člověk
odněkud
skákat,
třebas
z
vokna,
aby
se
zabil,
aby
se
ocitl
v
náručí
jiného
vědomí.
Nýbrž
je
třeba
využít
této
spojky
opačným
směrem,
než
byla
využívána
dosud.
Uvědomte
si
jednu
věc.
Jestliže
člověk
pomocí
své
tělesnosti,
mozku,
citu
a
tak
dále,
smyslů
vnímá
tento
svět,
tak
je
to
umožňováno
jenom
proto,
že
ustavičně
dostává
příkon
energie
uvědomovací,
to
je
určitá
kvalita
energie,
dostává
od
Boha.
Kdyby
se
tento
příkon,
tento
příliv,
tento
vpád
soustavný
této
energie
od
Boha
k
člověku
zrušil,
tak
člověk
by
přestal
vnímat
tenhleten
svět.
Ten
se
nesmí
ani
na
okamžik
zrušit.
Ani
ve
spánku
se
nezruší.
Tam
také
vnímá
nějaký
svět.
A
to
všechno
je
vlivem
toho,
že
od
Boha
ustavičně
k
tomu
dostává
uvědomovací...
uvědomovací
sílu,
ano?
Tak
je-li
tomu
takhle,
že
od
Boha
ustavičně
dostává
uvědomovací
sílu,
teď
záleží
jen
na
tom,
kam
tu
sílu
naměří,
kam
ji
zaměří.
Kam
ji
napřáhne.
A
jestliže
ji
dosud
napřahoval
směrem
k
poznávání
tohoto
světa,
a
teď
ji
obrátí
směrem
k
Bohu,
tak
nemusí
zrušit
svou
tělesnost
nebo
toho
prostředníka.
Nýbrž
naopak.
A
to
je
jedině
správný
postup,
může
ho
a
musí
ho
využít
na
cestě
zpět.
A
kdyby
ho
neměl,
kdyby
nebylo
této
spojky,
kdyby
například
zemřel
nebo
spáchal
sebevraždu,
tak
nemůže
se
u
Boha
ocitnout,
nejde
to.
Takže
je
nutné
mít
toto
tělo,
nejchatrnější
z
těl,
to
je
jedno,
je
to
prostředník,
pomocí
něhož
se
člověk
může
vrátit
k
Bohu.
Proto
to
celé
povídání
o
marnotratném
synu,
který
musel
projít
světem.
A
který
jako
my
dodneška
nakonec
to
dopracoval
tak
daleko,
jako
my,
že
žral
s
vepři,
s
odpuštěním.
Vepři
žerou.
A
to
děláme
my.
A
tohleto
je
ten
nejnižší
stav,
v
jakém
žijeme
a
ze
kterého
je
právě
nejsnazší
přístup
k
Bohu,
do
Otcova
domu.
A
z
dřívějšího
stavu
není
možno
vůbec
tam
přijít
než
z
tohoto
našeho
stavu,
kdy
jíme
s
vepři.
Kdy
se
živíme
jako
zvířata,
kdy
máme
zvířecí
tělo
a
tak
dále.
To
dříve
nebylo
možné
z
toho
důvodu,
že
nám
chyběla,
řek
bych,
já
chci
říct,
lotus,
no
to
se
mi
tam
nehodí,
dokonalost
této
spojky,
dopracovanost
té
spojky.
Já
bych
to
řekl
ještě
nějakým
podobenstvím,
snad
vám
to
nebude
vadit.
Chybělo
nám
to,
co
na
houpačce
nazýváme
výkyvem
na
jednu
stranu.
Ten
maximální
výkyv
na
jednu
stranu,
abychom
se
mohli
opravdu
zhoupnout
na
stranu
druhou.
A
jestliže
bychom
se
jenom
malinko
pohupovali
na
té
houpačce
a
nezhoupli
se
až
do
toho
krajního
výkyvu
na
jedné
straně,
tak
bychom
nemohli
se
dostat
tím
druhým
výkyvem
na
stranu
druhou,
kde
se
můžeme
chytit
toho
Boha.
To
je
na
té
druhé-
na
tom
druhým
břehu.
Ten
výkyv
je
příliš
slabý.
A
proto
ty
výkyvy
jsou
velice
důležité
v
našem
životě.
Proto
například
umělec
má
daleko
blíže
k
Bohu
než
obyčejný
člověk,
protože
u
něho
ty
výkyvy,
které
normálně
člověk
považuje
za
náladovost,
hrajou
daleko
větší
roli
než
u
člověka,
který
není
umělecky
založen
nebo...
nebo
není
nábožensky
založen,
to
je
obdobné,
kde
ty
výkyvy
jsou
daleko
prudší
a
větší.
Takže
on
se
brzy
chápe
toho,
co
na
tomto
světě
způsobem,
který
my
neumělci
je
nebo
nenábožensky
založení
lidé
se
neumíme
toho
chopit.
A
na
druhé
straně
se
chápe
pro
ten
výkyv
na
stranu
jednu
také
na
druhé
straně
toho
Boha.
Zase
tak,
jak
se
my
neumíme
toho
chopit.
Protože
nemáme
ten
rozkyv,
nemáme
ten
výkyv,
nemáme
tu
šíři
toho
výkyvu.
Opět
se
tady
ukazuje
to,
co
ustavičně
zdůrazňuje
Ježíš
Kristus
svým
životem,
že
je
třeba
tento
život
rozvinout.
A
to
způsobem,
jak
to
člověk
dovede.
Nemůže
ho
rozvinout
všestranně,
protože
není
to
jeho
východisko.
Podle
jeho
založení
ho
má
rozvinout
tak,
podle
svého
založení
má
člověk
rozvinout
život
tak,
aby
se
dostal
do
krajní
pozice
výkyvu,
jak
jsem
tady
říkal
symbolicky,
promiňte
mi
ten
symbol,
se
to
hodí
obejít
mnoho
výkladů,
a
aby
se
mohl
potom
zhoupnout
na
druhou
stranu.
Čili
já
nemám
žádnému
extatikovi
za
zlé,
že
potřebuje
třebas
extazi
k
tomu,
aby
se
mohl
dostat
na
stranu
druhou.
Ale
jenom
bych
chtěl
říci,
že
s
extatikem
to
dopadá
zrovna
jako
s
umělcem
tak,
že
on
se
chopí
sice
druhé
strany,
ale
zase
ji
musí
pustit,
protože
ta
tíha
té
gondoly,
ve
které
je
nesen,
je
tak
velká,
že
ho
zase
utrhne.
Že
on
by
si
musel
utrhnout
jinak
ruce,
kdyby
tam
chtěl
zůstat
na
té
druhé
straně.
Není
to
možné.
On
se
utrhne
a
zase
zhoupne
nazpátek.
To
ho
přivádí
do
stavu
zoufalství
někdy.
Ale
nemělo
by,
protože
je-
mělo
by
mu
to
být
důkazem,
že
už
ten
rozkyv
u
něho
je
tak
dobrý,
tak
vydatný,
že
už
se
může
aspoň
na
chvilinku
dotknout
v
něčem,
čeho
se
ostatní
lidé
dotknout
nemohou.
Já
celou
extazi,
jak
náboženskou,
tak
uměleckou
považuji
za
dotknutí,
za
takové
dotknutí,
ale
už
i
to
je
dobrým
příznakem.
No
a
já
jsem
se
v
tím,
v
úvodu,
já
jsem
zůstal
u
toho
dítěte,
které
se
tady
narodilo
a
které
se
smířilo,
že
vidí
jenom
tenhleten
svět.
S
tím
se
smířilo,
protože
nešlo
to
ani
jinak
ani
nemělo
srovnání.
A
to
srovnání,
které
mohlo
v
začátku
mít,
ztratilo.
Já
jsem
si
to
prověřoval
včera
na
tom
malém
dítěti,
do
jaké
míry
ho
ztratilo
a
do
jaké
míry
ho
ještě
má.
A
proto
to
dítě,
které
bylo
svědkem
tohoto
prověřování,
na
to
tak
reagovalo,
abyste
jako
tomu
rozuměli.
A
protože
tady
se
experimentovalo.
A
ona
ta
dotyčná
malinká
bytost
se
potom
toužila
se
mnou
dostat
do
styku,
protože
věděla,
aniž
si
to
dovedla
definovat,
co
jsem
vlastně
prováděl.
Věděla,
že
jsem
zprostředkovával
styk,
který
ona
ztrácí,
tato
bytost,
a
nenávratně
ztrácí
a
všechno
prostředí,
ve
kterém
žije,
ji
v
tom
podporuje.
Považuje
to
za
normální
a
je
to
v
pořádku.
Protože
napřed
se
musí
nabýt
vědomí
tohoto
světa,
ucelit
se
musí.
Člověk
v
tom
světě
musí
dorůst
do
takové
velikosti,
do
jaké
je
vůbec
možno
dorůst.
A
teprve
dospělý
strom
může
nést
ovoce,
které
už
není
tím
stromem,
nýbrž
je
ovocem
na
stromě,
ano?
Něco
se
tam
nevyskytuje
než
ve
stavu
zralosti.
Ale
kdyby
se
ten
strom
nenechal
dozrát,
tak
by
se
tam
nemohly
objevit
ani
ty
plody.
Takže
nerušme
děti
v
tom
růstu
směrem
do
tohoto
světa.
Nepředkládejme
jim
hned
problémy,
které
sami
řešíme.
Nýbrž
třebas
pohádkovým
způsobem
jim
usnadňujme
cestu
do
tohoto
světa.
A
postupně
reálným
způsobem,
aby
se
s
tímto
světem
ztotožnili.
Protože
potom
nastane
situace,
kde
se
budou
držet
s
tou
houpačkou
na
jedné
straně
existence.
A
jakmile
se
jednou
pustí
rukama,
tak
upozorňuju
vás,
že
nejsou
na
prostředku,
ve
stavu
klidu.
Nýbrž
jsou
ve
stavu
vysunutém,
to
znamená
ještě
ne
v
krajním
bodě.
Na
nějakém
provázku
se
drží
tou
houpačkou
vysunutou
na
jednu
stranu.
A
stačí
potom
jenom
nějakým
způsobem
se
uvolnit,
a
o
tom
teď
dále
budu
mluvit,
aby
ta
houpačka
je
donesla
na
druhou
stranu
a
přednesla
jim
obrazy,
které
dosud
nikdy
nespatřily.
A
tak
jdu
dál.
Jestliže
se
podaří
člověku,
aby
rozvinul
tento
svůj
život,
tak
pak
je
na
čase,
já
teďka
mluvím
za
lidé
nevěřící-
za
lidi
nevěřící,
aby
začal
se
všímat
možností
překročení
prahu.
Aby
se
neztotožňoval
s
vírou
většiny
vědců.
To
je
víra,
že
rozumové
možnosti
jsou
konečnou
možností
člověka.
Nýbrž
aby
doufal,
tady
ještě
smí
doufat,
že
za
možnostmi,
které
lidstvo
zatím
užívá,
jsou
další,
které
neužívá,
o
kterých
ani
neví,
které
nejsou
v
oblasti
nějakého
nadpřirozena,
nýbrž
v
oblasti
rozšířeného
vědomí.
A
o
toto,
aby
se
o
toto
rozšířené
vědomí
pokoušel.
Nemusí
vůbec
začít
věřit.
Jenom
musí
přijmout
hypotézu,
domněnku,
že
to
může
zkusit,
jestli
se
jeho,
jestliže
se
jeho,
zdali
se
jeho
vědomí
může
rozšířit.
A
bez
ohledu
na
to,
co
mu
říká
věda
a
bez
ohledu
na
to,
co
mu
říká
náboženství.
Já
bych
se
ale
přesto
všiml
příkladu
Ježíše
Krista,
protože
vám,
kteří
věříte,
to
nebude
dělat
potíže.
Já
vám
to
potom
převedu
do
hantýrky
beznaboha.
Já
se
vám
všimnu
proto,
že
tam
tento
příklad,
jak
potom
von
později
zaručeně
uzná,
ten
beznaboh,
je
krásně
znázorněno,
jak
se
to
rozšiřování
vědomí
má
provádět.
Jakými
cestami
a
kdy
a
jak.
Jsou
v
lidském
životě
okamžiky,
kdy
ten
člověk
přestává
intenzivně
myslet
na
sebe
a
na
svůj
svět.
To
znamená,
kdy
to,
co
považoval
předtím
za
své
a
za
sebe,
jako
by
pro
něho
v
tom
okamžiku
neexistovalo.
Tohleto
je
přechodný
stav
do
každého
vyššího
a
taky
nižšího
stupně.
A
já
zůstanu
u
toho
vyššího,
přes
který
je
třeba
přejít
dál
nahoru
nebo
dolu.
Zůstanu
u
toho
nahoru.
Ježíš
Kristus
napřed
šel
směrem
dolů,
když
od
Boha
přicházel
sem
do
toho
světa,
musel
absolutně
zapomenout
na
Krista,
na
Syna
Božího,
který
žil
u
Boha.
Kdyby
byl
na
to
nezapomněl,
kdyby
se
byl
nestal
v
Betlémě
nevědomým
nemluvnětem,
kterého
bylo
třeba
opatrovat
po
všech
stránkách
i
před
Herodesem,
to
znamená
rozumem,
i
před
jinými
nebezpečími,
tak
by
byl
nemohl
z
tohoto
bodu
vývojového
udělat
ani
krok
kupředu.
Ale
jelikož
dokonale
zapomněl
na
Otcův
dům,
tak
vlivem
té
tělesnosti,
a
to
se
stává
nám
všem,
jenom
proto
může
nám
být
příkladem,
jak
se
může
jít
dál.
Také
člověk
zapomněl
na
svůj
Otcovský
dům.
A
víme
dobře
proč.
Protože
byl
vybaven
takovým
bohatstvím
od
Otce,
že
dokud
z
něho
mohl
žít,
tak
mu
nic
nechybělo.
Teprve
až
začal
jíst
s
vepři
a
když
mu
už
se
nedostávalo
peněz
od
Otce,
jak
tam
je
v
tom
podobenství
řečeno,
teprve
si
vzpomněl.
Čili
tady
se
dotýkám
věci
velice
důležité,
kdy
si
člověk
vzpomíná
na
Otcovský
dům.
Kdy
se
neztotožňuje,
kdy
se
přestane
ztotožňovat
s
tím
nebo
není
mu
příjemné,
aby
se
ztotožňoval
s
tím,
za
koho
se
zatím
považuje.
A
to
je
moment
velice
důležitý
v
životě
a
nastává
i
bez
nějakých
hlubokých
krizí.
Jestliže
třebas
dejme
tomu
byste
byli
lidmi,
kteří
by
byli
před
nějakým
úkolem
velice
těžkým,
který
byste
měli
splnit,
tak
nikdo
by
vám
neměl
za
zlé,
že
když
ten
úkol
splníte,
tak
si
odpočíváte.
Že
nejste
schopné-
schopni
se
nasadit
na
další
činnost.
Tento
moment
odpočinutí,
který
tam
velice
zdůrazňuje
Ježíš
na
mnoha
místech.
On
také
odpočíval
u
studně
a
tak
dále.
A
na
jiných
místech
je
tam
řečeno
o
jeho
odpočívání.
Tento
moment
vždycky
je
tam
doprovázen
situací,
všimněte
si,
která
je
pro
nás
velice
významná.
Ježíš
Kristus
odpočívá
u
studny
a
přichází
Samaritánka,
žena
pěti
mužů,
nabrat
vodu
do
tý
studny.
To
znamená,
to
je
symbol
vnitřní
situace
tohoto
odpočinku.
My
jsme
si
takhle,
dosud
v
křesťanství
si
to
nikdo
takhle
nevysvětloval,
na
to
vás
upozorňuju.
Já
bych
to
byl
taky
nevysvětloval,
kdybych
tam
byl
v
tom
koncentráku
neztratil
sama
sebe.
Tam
bylo
jasně,
že
tady
je
návod
k
tomu,
jak
se
z
tohoto
místa
odpočinku
dostat
dál.
Ten-
to
místo
odpočinku
Indové
dobře
znají,
říkají
tomu
relaxace,
ale
to
není
to
pravé.
To
je
technika
odpočinku.
Kdežto
Ježíš
Kristus
ukazuje
umění
odpočinku.
V
tom
je
propastný
rozdíl.
A
proto
když
dva
dělají
totéž,
není
to
totéž.
Že
Ind
se
snaží
záměrně
o
relaxaci
nebo
o
usměrnění
myšlenek
nebo
jenom
usměrnění
aspoň
na
jednu
představu,
kterou
si
vytkne,
třebas
čakramy
v
páteři.
Tak
dosahuje
velice
pomalu
postupu
od
stupně
ke
stupni.
Kdežto
když
se
odpočívá,
jsem
to
nazval
umělecky,
já
vám
tam
vyložím,
co
tím
myslím.
Tak
vždycky
jde
o
jednu
věc
při
tom,
vždycky
se
objeví
jedna
věc.
Žena
pěti
mužů
jdoucí
pro
vodu.
Já
bych
tam
mohl
vystopovat
jiné
události
z
toho
odpočinku.
Já
zůstanu
u
tohoto,
protože
není
dneska
na
to
tolik
času.
Co
to
je?
Že
totiž
když
se
člověk
oddá
tomu
odpočinku,
tak
se
najednou
objeví
ve
vědomí
toho
Boha
nebo
vědo-
objeví
se
vědomí
toho
Boha
pro
toho
člověka,
který
tam
nepřichází
za
odpočinkem,
nýbrž
za
čerpáním
vody.
Objeví
se,
musíte
si
uvědomovat,
že
to
je
jeden
jediný
celek.
Žena
přicházející
ke
studni
na
čerpání
vody
a
Ježíš
při
tom
odpočívající,
to
je
celé
lidské
nitro,
rozumíte?
Já
jsem
to
možná
neřekl,
ale
možná
z
toho
ani
nevyplývá,
ale
takhle
musíte
celistvě
všechny
události
v
bibli
brát.
To
je
jako
ve
snu,
když
vás
tam
někdo
honí
a
já
nevím,
co
všechno
se
tam
děje
a
je
tam
mnoho
jednajícím
bytostí,
tak
to
jste
všechno
pořád
vy.
Ježíš
Kristus
lé-
líčí
tyto
systémy
návodné
jako
rozklad
do
prvků,
analyticky.
A
z
toho
se
bohužel
křesťanství
ještě
neztratilo.
A
jedna
ta
analýza
teďka
je
vám
předkládána.
To
je
jeden-
jedno
z
malinkých
součástí
cesty
poznání,
abyste
věděli,
co
v
tom
všechno
eště
je.
To
je
jenom
taková
malinká
ukázka.
O
tom
jsem
nikdy,
jak
víte,
nemluvil.
A
nebudu.
Ale
jenom
teď
potřebuju
princip
vysvětlit,
v
čem
spočívá
ten
přechod
do
toho
vyššího
stavu
vědomí.
Na
jedné
straně
se
člověk,
když
se
takhle
umělecky
uklidní,
já
vám
potom
ještě
vysvětlím,
co
je
to
umělecky
se
uklidnit.
Na
to
pořád
ještě
nemám
čas,
protože
to
je
mnoho
věcí,
který
je
potřeba
přitom
vysvětlit
a
je
toho
strašně
moc.
Možná,
že
na
něco
zapomenu,
musíte
mi
to
potom
připomenout.
Jestliže
ta
žena
tam
jde
za
čerpáním
vody
do
té
studny,
tak
upozorňuju
vás,
že
to
je
způsob,
kterého
je
schopen
člověk,
žena
pěti
mužů,
to
znamená
roztěkaný
člověk,
který
nepatří
jedné
věci,
nýbrž
jehož
vědomí
je
rozpitváno
minimálně
na
pět
částí.
Proto
je-
proč
je
to
pět
mužů,
to
je
pět
smyslů,
že
ano?
To
je
vám
možná
úplně
zřetelné.
Nebo
je
to
tento
svět
zasta-
postavený
na
smyslovém
vnímání.
A
ten
Bůh
o
tom
ví,
že
celé
naše
konání
je
postaveno
na
tomto
smyslovém
vnímání
a
proto
to
té
ženě
vyčítá
nebo
jí
to
nevytýká
a
říká:
já
vím,
že
jsi
žena
pěti
mužů,
ne?
A
vona
se
toho
lekne
a
z
toho
pozná,
že
von
je
Mesiáš.
A
honem
utíká
do
vesnice
to
říct,
že
ano?
Čili
když
člověk
umí
umělecky
odpočívat,
to
jsem
ještě
nezjistil,
co
o
čem
je.
Tak
se
dovídá,
že
je,
že
někdo
vo
něm
ví,
že
nejedná
správně.
To
je
velice
důležité
na
každém
přechodu.
Já
jsem
se
na
tom
prvním
přechodu
v
sedmnácti
letech
dověděl,
že
jsem
dosud
nejednal
správně.
To
byla
hlavní
podstata
toho
přechodu,
protože
jsem
šel...
šel
cestou
poznání.
Kdybych
se
byl
nedozvěděl,
že
jsem
nejednal
správně,
tak
jsem
pořád
byl
ženou
pěti
mužů,
pěti
smyslů.
Patřil
jsem
pěti
smyslům.
Ničemu
jinému
než
pěti
smyslům
a
dál
jsem
se
nedostal,
rozumíte
mně?
A
jelikož
mně
někdo
napověděl:
kdybys
chtěl,
mohl
bys
mít
život
věčný
a
čerpal
bys
vodu,
po
které
se
nežízní.
A
to
se
mně
nabízelo.
Jestli
se
tedy
dovede
člověk
umělecky
uklidnit,
tak
vždycky
dosáhne
toho
vědomí,
že
za
tímto
vnímáním
pěti
smyslovým
je
něco
jiného.
Nemusí
vůbec
věřit.
Co
je
k
tomu
tedy,
k
tomu
uměleckému
odpočinku
zapotřebí?
K
tomu
uměleckému
odpočinku
zapotřebí
není
to,
abych
věděl,
jak
umělecky
odpočívat,
to
ne.
Vždycky
tadyhle
Antonín
chce
vědět.
Ne
jak,
nýbrž
za
jakých
okolností
se
to
samočinně
stává,
my
si
nesmíme
myslet,
že
musíme
zastoupit
automatismus
dvě,
který
to
všechno
opatřuje.
To
jako
nezastoupíme
v
ničem
ani
v
nejmenším
ani
automatismus
jedna,
který
řídí
činnost
našeho
srdce
a
všeho
podvědomí
a
já
nevím
čeho
všeho,
tak
taky
nezastoupíme
v
ničem
ani
v
nejmenším
automatismus
dvě.
A
když
se
o
to
snažíme,
tak
porušujeme
jeho
schopnosti.
A
na
to
máme
bohužel
právo
a
možnost.
A
je
to
bohužel
pravda.
Ale
jestliže
ten
člověk
splní
další
požadavky
Ježíše
Krista,
který
se
tohoto
týká,
tak
začne
umělecky
odpočívat.
Von
říká:
pojďte
ke
mně
všichni,
kteří
jste
obtíženi
a
pracujete
nebo
unaveni
a
pracujete
a
já
vás
občerstvím.
V
té
první
fázi
totiž
je
zapotřebí,
aby
člověk
byl
unaven
po
práci,
aby
opravdu
něco
provedl,
aby
byl
tou
prací
obtížen
a
aby,
to
ještě
musím
potom
vysvětlit,
šel
k
tomu
Kristu.
To
nemusí
vědět,
ke
komu
jde
vůbec.
Protože
to
není
záležitost
osobní.
To
je
záležitost
veskrze
neosobní.
Věc
poznání,
které
se
mu
nabízí
tomu
člověku.
Jak
tam
je
krásně
řečeno,
vona
tam
nemohla
předvídat
ta
žena,
že
tam
bude
sedět
nějaký
Mesiáš.
Že
to
když
jí
prozradil,
že
je
ženou
pěti
mužů,
tak
poznala,
že
všechno
ví
a
že
tedy
je
Mesiáš.
A
když
nám
stav
klidu
prozrazuje,
že
když
jsem-
když
jsme
nepodlehli
únavě
v
tom
smyslu,
že
usneme,
nýbrž
zůstaneme
bdělí,
přístupní
hlasu
Božího,
tak
se
dovídáme,
že
je
tady
v
nás
pramen
vody
živé,
po
kterém
se
nežízní.
A
vám
řeknu,
k
tomu
není
třeba
vůbec
žádné
víry,
k
tomu
je
třeba
jenom
nezneklidit
se
únavou
a
mít
za
sebou
dobrý
kus
práce,
o
kterou
se
neopírám
jako
o
něco,
z
čeho
beru
své
uspokojení.
To
znamená
odměnu
svou.
Nýbrž
o
co
se
opírám
jenom
jako
o
něco,
od
čeho
mohu
už
odejít.
Ona
ta
žena
taky
odešla
od
těch
svých
pěti
mužů
v
tu
chvíli,
co
šla
do
té
studni.
Tam
nemohla
mít
s
sebou
to,
to
by,
kdyby
je
tam
byla
přivedla
s
sebou,
tak
to
přirovnání
všechno
nám
tady
krachuje.
Ale
ona
si
je
nechala
doma
a
tady
šla
jenom
pro
vodu.
Opravdu
člověk
jestli
když
ji
má
čerpat
vodu
z
té
studny,
třebaže
jenom
plytké,
po
které
se
ještě
žízní,
která
je
jenom
symbolem
toho,
že
navozuje
přítomnost.
Já
tady
taky
se
musím
napájet.
Napojuje
pří-
navozuje
přítomnost
něčeho
vyššího,
co
jenom
sedí
u
té
studny.
Co
je
také
vodou,
ale
jiného
druhu,
ale
také
vodou,
není
to
ničím
novým.
Jenom
nově
pojatou
skutečností.
Tak
jestliže
tohleto
je
takhle
pravda,
tak
té
ženě
se
otvírá
proto
nový
obzor,
že,
ovšem
ona
to
nepřijala,
no
to
je
jiná
věc.
To
je
důkazem
toho,
že
Ježíš
Kristus
dobře
předvídal,
jak
to
s
každým
dopadne,
když
to,
když
to
dělal
poprvně
nebo
když
to
nezkouší
časem
častěji.
A
že
totiž
vod
toho
uteče,
protože
je
to
příliš
veliké
poznání,
které
na
něho-
do
něho
vpadlo.
A
on
to
neunese.
Tak
ale
kdyby
to
unesl,
kdyby
to
unesl,
tak
by
to
znamenalo,
jak
jinde
Ježíš
Kristus
říká,
že
poznal
svůj
den
ten
člověk
a
chopil
se
ho.
Já
nevím,
jesli
jsem
dobře
vysvětlil
to
umělecké
odpočívání.
Umělecké
odpočívání
spočívá
v
tom,
já
to
jenom
opakuji
ještě
jednou,
abyste
nezapomněli,
že
ten
odpočinek
nepovažuju
za
odměnu
pro
sebe
po
práci.
Nýbrž
za
nutnost
si
odpočinout,
abych
nebyl
zneklidňován
nebo
vyčerpán
přílišně.
Za
druhé,
když
se
tím,
co
jsem
provedl,
neoději,
řečeno
nesymbolicky,
když
nezačnu
vzpomínat
na
to,
co
jsem
provedl
právě,
nýbrž
od
toho
dokonale
odstoupím.
Co
je
za
mnou,
to
je
za
mnou.
Co
jsem
provedl,
na
to
nesmím
myslet.
Já
mohu,
já
musím
sbalit
minulost.
Já
musím
se
ocitnout
mimo
těch
pěti
mužů,
že
jo?
Já
musím
jít
jenom
pro
vodu.
Ten
okamžik,
já
později
to
budu
dělat
vědomě,
ten
okamžik
tady
bude
jenom
proto,
abych
ze
smyslové
činnosti
se
dostal
ke
studni,
ke-
k
čerpání
vody.
Napřed
obyčejné
jako
osvěžení
a
potom
živé
vody
do
věčnosti.
Čili
jakmile
člověk
v
okamžiku
relaxace
si,
řekněme,
řekne:
no
tak
teď
jsem
v
klidu.
Tak
zruší
relaxaci.
Když
si
vzpomene,
že
předtím
nebyl
tak
klidný,
na
minulost,
tak
zruší
relaxaci
uměleckou.
A
když
si
vzpomene,
co
bude
dál,
jestli
tam
přijde
ten
Kristus
a
podobně,
zruší.
On
nesmí
mít
ani
naději
ani
nesmí
se
vracet
do
minulosti
ani
nesmí
hodnotit
to,
co
udělal.
Ani
hodnotit
to,
co
bude.
On
se
musí
vyprázdnit
od
sama
sebe.
To
ta
žena
nedokázala
a
běžela
honem
do
té
vesnice
to
vzkázat.
Místo
aby
u
toho
Mesiáše
zůstala,
jak
jí
nabízel:
tady
mám
vodu
a
když
se
jí
napiješ...a
tak
dále.
Tak
to
je
samozřejmě
podobenství,
které
je
prvním
krokem
v
řadě
podobenství,
které
tam
u
Ježíše
jsou
uvedena
jako
návod.
Já
se
za
ten
první
krok
dál
nedostal.
Já
zůstanu
u
toho
prvního
kroku,
abyste
viděli,
že
tam
návod
na
cestu
poznání
je
dokonale
proveden,
ale
dokonale.
A
do
všech
že
detailů
a
Indové
nám
závidějí.
Ale
už
méně
nám
závidějí,
když...
když
jsou
si
vědomi
toho,
že
to
taky
nedokážeme
rozluštit.
Že
to
nikdo
z
křesťanů
dosud
nevěděl.
Co
je
vám
to
platný,
že
to
tam
je,
když
vy
to
ne-
tomu
nerozumíte.
Mně
říkají:
co
se
hrneš
do
toho
komentovat
indické
učení?
Komentuj
křesťanské
učení.
Tam...
tam
je
tvoje
půda.
Vždyť
tomu
křesťani
nerozumějí.
No,
tak
já
myslím,
že
jsem
první
krok
provedl
a
než
provedu
další
krok,
tak
se
vás
zeptám,
jestli
je
to
všechno.
Ta
studna,
o
které
se
tady
mluví,
kde
se
tohleto
stalo,
se
nazývala
Jakobova
studna.
To
znamená,
studna
toho
Jakoba,
který
se
stal
zakladatelem
duchovní
velikosti
židovského
národa.
Neboť
zvítězil
nad
Bohem.
A
byl
nazván
bojovníkem
Božím,
protože
přemohl
Boha.
A
byl
za
to
zraněn
na
patě
a
kulhal
do
smrti,
že
ano?
Protože
Pán
Bůh
si
ho...
nemluvte
mi
do
toho.
Ani
to
prominutí
tam
neříkejte.
Tak
jestliže
Jakob
se
stal
tím
bojovníkem
Božím
za
podivuhodných
okolností,
že
přemohl
Boha,
tak
je
tam
mnoho
tím
napovězeno.
Neboť
člověku
je
Bohem
ta
skutečnost,
kterou
vidí
a
kterou
považuje
za
všechno.
A
jestliže
ji
přemůže,
a
třebas
to
už
byl
Bůh
v
tak
vznešené
podobě,
že
to
byla
představa
o
Bohu,
tak
je
na
další
cestě
k
pokroku.
Jinak
než
způsobem
Jakobovým
se
na
to
nedá
jít,
přátelé.
To
je
tam
tedy
opravdu
mistrně
naznačeno.
Já
jsem
myslel,
že
vo
tom
nevíte,
ale
jste
velice
dobří
čtenáři
bible,
to
je
od
vás
moc
hezké.
A
ještě
bych
se
zastavil
u
toho
Jakoba.
Jak
to,
že
von
přemohl
Boha.
Je
tam
totiž
vylíčeno
něco,
co
se
mnohem
později
stalo
na
kříži
u
Ježíše
Krista.
Že
von
přemohl
představu
o
Bohu,
která
mu
sloužila
bezvadně
k
vedení
lidí.
On
ji
jinak
nepotřeboval.
Ale
kdyby
byl
lidem
neříkal
něco
o
představách
o
Bohu,
o
království
Božím,
o
podobenstvích
a
tak
dále,
tak
by
je
byl
vůbec
nemohl
vést.
To
by
si
byl
mohl
zůstat
v
nebi
a
nemusel
sestoupit
na
zem.
On
jim
to
musel
lidsky
vysvětlit.
Ale
přestože
to
je
nepostradatelné
na
určitém
stupni,
tak
na
dalším
stupni
je
to
velikou
překážkou.
A
ta
překážka
musí
být
překonána
až
tam
na
tom
kříži
nebo
u
toho
Jakoba,
když
přemáhá
Boha.
Když
přemáhá
Boha,
který
předtím
vedl
židovský
národ
zcela
osobně.
Zjevil
se
Abrahámovi,
řekl
mu:
odejdi
z
města
Ur
do
zaslíbené
země
a
tak
dále.
A
budete-li
dělat
dobrotu,
tak
vás
budu
chránit.
To
bylo
všechno
osobní
vedení,
ano?
A
najednou
Jakob
tadyhle
přemáhá
toho-
toto
osobní
vedení
a
dostává
se
za
ně.
On
je
takovým
předchůdcem
Ježíšovým,
Ježíše
Krista,
který
předvídá,
co
čeká
židovský
národ,
až
ten
Mesiáš
přijde.
Že
jim
dá
k
dispozici
nejenom
osobní
vedení,
to
trvalo
jenom
tři
roky.
Ale
že
jim
dá
k
dispozici
vedení,
který
povede
za
hranice
lidského
života
do
věčnosti,
neosobní
vedení
Ducha
svatého:
teprve
až
já
odejdu,
to
znamená,
až
vás
přestanu
tělesně
vést,
vám
sešlu
Ducha
svatého,
který
vám
řekne
všechno,
co
nyní
nemůžete
pochopit.
To
je
ono,
to
je
ta
Jakobova
studna,
ano?
A
proto
ta
žena,
která
to
nemohla
pochopit,
že
by
to
mohla
vůbec
pojmout
nebo
že
by
toho
byla
hodna,
radši
utekla
vod
toho.
Ale
udělala
chybu,
protože
člověk
nikdy
není
schopen.
Ta
schopnost
je
v
té
podstatě
Boží,
která
je
středem
člověka.
Jenom
nesmrtelné
se
s
nesmrtelným
setkává.
Je
třeba
jenom
odhalit
toto
nesmrtelné.
Prostě
tu
přikrývku
mraku,
o
kterém
jsem
ze
začátku
mluvil,
odhrnout.
Aby
člověk
vnikl
do
toho
vědomí.
A
to
je
v
moci
člověka.
Tuto
přikrývku
mraků,
našich
smyslů,
pěti
mužů,
odstranit.
Řekl
jsem,
že
Kristus
přišel
pro
všechny,
nejenom
pro
věřící,
jak
si
to
zjednodušili
křesťani:
že
kdo
věří,
tak
ten
jedině
může
býti
spasen.
To
není
pravda.
Pro
všechny
přišel
a
to
jsem
doufám
odůvodnil
Ježíšovými
výroky
a
jeho
jednáním.
Že
se
musel
konkrétně
zrodit
u
židovského
národa,
bylo
způsobeno
ne
tím,
že
by
protěžovali
židovskému
národu
někde
na
nebi,
nýbrž
proto,
že
voni
dělali
něco,
co
jiné
národy
nedělali.
Že
stylizovali
svůj
život
dlouhou
dobu
přes,
to
je
dva
tisíce
let,
řekněme,
a
to
je
opravňovalo
k
tomu,
aby
se
ten
Ježíš
Kristus
u
nich
narodil.
A
teď
už
jsme
u
podstaty
věci.
Co
opravňuje
člověka
k
tomu,
aby
se
v
něm
zrodilo
vědomí
širší,
než
je
vědomí
o
tomto
světě?
Opravňuje
ho
k
tomu,
nejenom
jak
jsem
říkal,
to
byl
první
krok,
ta
umělecká
relaxace,
ne?
Nýbrž
opravn-
potom
v
jednání,
nýbrž
opravňuje
ho
k
tomu
také
něco
velice
důležitého,
a
tím
velice
důležitým
prvkem,
který
ho
k
tomu
opravňuje,
je
ten,
že
je
člověkem.
A
na
to
my
zapomínáme,
na
ten
smysl
lidského
života,
že
totiž
ho
přistřihujeme.
My
jsme
všichni
totiž
svědkem
toho,
že
člověk
se
tady
rodí
a
umírá.
Ale
nejsme
nebo
nedáváme
dohromady
svědectví
o
tom,
co
se
všechno
mezitím
s
člověkem
děje.
A
ono
je
právě
nejdůležitější
to,
co
se
mezi
narozením
a
smrtí
s
člověkem
děje.
To
jsou
nepřeberné
možnosti,
které
jsme
dohromady
ještě
nedali.
A
teď
jděme
věci
na
kloub.
Nás
bude
z
toho
konglomerátu
možností,
které
se
s
člověkem
dějí,
zajímat
jenom
to,
co
ho
vyvádí
z
toho
úzkého
vězení
časoprostoru.
To
znamená
vidění
tohoto
vesmíru
a
ží-
žití
v
něm.
A
tím
je
právě
jeho
vědomí.
Pokud
člověk
nepochopí,
že
jaká-
jakékoli
uvědomování
si
čehokoliv
je
závislé
na
vědomí
jako
takovém,
nikoliv
na
konkrétním
obsahu
vědomí,
nýbrž
konkrétní
obsah
vědomí
je
závislý
na
vědomí
jako
takovém,
tak
nemůžeme
na
této
cestě
udělat
žádný
pokrok.
Čili
vědec,
který
se
dá
na
tuto
cestu
poznání,
musí
vycházet
z
hypotézy:
zkusím
to,
jestli
za
konkrétním
uvědomováním
si
něčeho
je
vědomí
jako
takové.
A
jestli
bude
chtít
se
dostat
k
tomuto
zdroji
uvědomovací
síly,
tak
chtě
nechtě
bude
muset
sáhnout
k
nějakému
návodu.
A
to
buď
v
indické
joze,
a
to
už
dneska
se
činí
dost
ve
velkém
měřítku,
anebo
jestli
si
to
rozluští,
a
doufám,
že
si
to
časem
rozluští,
tak
sáhne
k
návodu
života
Ježíše
Krista.
Protože
ten
daleko
podrobněji
líčí
to,
co
Indové
si
říkají
jenom
mezi
čtyřma
očima.
A
ještě
ne
úplně,
protože
ten
mistr
si
je
vědom
nedokonalosti
toho
žáka
a
dělá
za
něho
mnohé
kroky,
které
ten
žák
potom
nepotřebuje
vůbec
provádět,
protože
mistr
to
za
něj
provedl.
Má
to
velikou
výhodu,
že
on
ho
dostane
velice
prudce
z
tohoto,
jak
Indové
říkají
"iluzorního
vnímání
tohoto
světa",
do
nějakého
skutečného
vnímání
něčeho.
A
na
druhé
straně,
jsem
se
přesvědčil
osobně,
že
tento
systém
celý
pokulhává
po
té
stránce,
že
když
mně
někdo
něco
předá,
nějakou
schopnost,
tak
ještě
to
není
tím
pravým,
co
mě
opravňuje
k
dalšímu
kroku.
To
mně
neumožňuje
další
krok.
Já
zůstanu
zrovna
trčet
tam,
kde,
kam
mě
von
dotahl.
Takže
praví
správně
Kristus:
není
žák
nad
mistra.
Jestliže
se
žák
naučí
tímto
způsobem
něčemu
od
mistra,
tak
ho
nikdy
nepřekoná.
A
nám
jde
o
to,
abychom
překonali
všechny
mistry.
A
proto
musíme
přestat
být
žáky
závislými
na
mistrovi.
Toto
jedinečně
ukázal
Ježíš
Kristus.
Tento
návod
tam
je.
Oni
byli
na
něm
závislí
ti
učedníci.
A
von
je
učinil
zvláštním
způsobem
nezávislými.
Že
voni
se
ho
vzdali,
že
voni
ho
považovali
za
zkrachovalého.
A
on
se
také
tak
projevoval
jako
bezmocný
a
zkrachovalý
i
tomu
lotrovi,
nesestoupil
s
kříže,
když
ho
vybídl.
Ne,
jaksi
to
tam
nebyl
schopen.
A
jenom
svatýmu
Janovi,
a
to
nás
zachránilo,
neuniklo,
že
to
nebyla
slabost
ze
strany
Ježíše
Krista,
to
ukřižování,
to
všechno,
nýbrž
že
při
poslední
večeři
předal
sousto
tomu
Jidášovi
a
řekl
mu:
co
chceš
učinit,
učiň
rychle.
A
tou
chvílí
nabyl
Jidáš
schopnost
zradit
Ježíše
Krista.
Čili
Ježíš
Kristus
se
zmařil
dobrovolně
ze
své
vlastní
vůle.
A
to
je
ten
hlavní
návod,
kterého
se
máme
chopit,
který
je
obsažen
i
v
indickém
učení.
Ale
do
určité
míry
jenom.
Ten
návod
zní:
chceš-li
se
dostat
o
krok
dále
za
vědomí
tohoto
světa,
musíš
toto
vědomí
tohoto
světa
zmařit.
Nebo
víru
v
něj,
pardon,
víru
v
něj
musíš
zmařit.
Protože
dokud
se
nepřesvědčíš,
že
vidění
tohoto
světa
je
obsahem
tvé
víry,
a
nikoliv
pravou
skutečností,
tak
se
nikdy
dál
nedostaneš.
Ale
když
způsobíš,
aby
ses
dostal
za
tohleto
vidění
tohoto
světa,
tak
se
zároveň
přesvědčíš,
že
to
byla
víra.
Jakmile
jsi
ji
ztratil,
tu
víru,
tak
jsi
nabyl
vědomí
jiné
skutečnosti.
Já
doufám,
že
na
tydlety
věci
se
pude
vědecky.
Sám
jsem
v
tomto
ohledu
dělal
pokusy
dost
sáhodlouhé
a
musím
říct,
že
mám
dojem,
že
byly
úspěšné.
Jsem
se
přesvědčil
o
jedné
věci,
že
dech
lidský
je
rozhodující
pro
vnímání
tohoto
světa.
To
je
nám
všem
jasné.
Kdyby
nekopli
do
toho,
nevrazili
do
toho
mláděte
lidského,
co
se
ocitne
tady
na
tomto
světě,
tam
nezačal
tady
dýchat
a
nezačal
by
vnímat
tento
svět.
Čili
dech
je
prvořadým
činitelem,
který
způsobuje
vnímání
tohoto
světa.
Ale
jdu
dál.
Přesvědčil
jsem
se,
že
nejenom
dech,
ale
rytmus
toho
dechu.
Je
nesmírně
důležité
to,
je
to
důležitý
v
tom
smyslu,
že
podle
rytmu
já
také
vnímám.
Kupodivu,
když
se
prohlubuje
vnitřní
modlitba,
tak
se
zpomaluje
dech.
A
člověk
nemyslí
na
dech.
Kdyby
myslel,
tak
se
to
nezpomaluje
a
zrušil
by
celou
modlitbu.
Myslel
by
na
dvě
věci
najednou.
Proč
se
zpomaluje
dech?
Protože
ten
automatismus
dvě
přispívá
k
tomu
zpomalení
dechu
samovolně,
aby
člověk
mohl
začat
vnímat
něco
jiného
za
tímhletím
světem.
A
až
se
ten
dech
úplně
zastaví,
tak
pomocí
automatismu
dvě
nastoupí
dech
jiný,
pranický,
který
způsobí,
že
neodumře
mozková
tkáň.
A
ten
člověk
třebas
hodinu
nedýchá,
vůbec
nedýchá
ani
známku
dechu
nejeví,
a
tkáň
neodumře.
Protože
ten
automatismus
dvě
musel
s
tím
počítat
a
musel
zavést
jiný
dech
než
hmotný.
A
tou
pranou
musel
regenerovat
soustavně
mozkovou
tkáň.
Jinak
by
odumřela
a
ten
člověk
by
se
nemohl
objevit
zase
mezi
živými.
Tak
tyto
experimenty
jsem
dělal
a
musím
říci,
že
jsem
je
dělal
nikoliv
na
sobě,
nýbrž
také
na
jiných
lidech.
A
že
jsem
se
přesvědčil,
že
jestliže
člověk
samovolně...
samovolně,
ne
chtěně,
jako
to
dělají
Indové,
ale
samovolně,
v
tom
je
veliký
rozdíl,
mění
frekvenci
dechu,
tak
se
ocitne
rázem
v
jiné
oblasti
vnímání.
To
znamená,
z
toho
centra
vědomí
přesouvá
proud
uvědomovací
síly
někam
jinam.
Zaměřuje
ho
někam
jinam.
Nechtěně,
jenom
pro
tu
jinou
frekvenci
dechu.
Takže
experiment,
který
jsem
prováděl
na
dotyčném
člověku,
vypadal
takhle:
jakmile
ten
dech
bez
vůle
toho
člověka
přešel
na
trojnásobně
dlouhý
dech,
než
máme
my
lidé,
ale
bez
vůle
toho
člověka.
Von
to
ze
své
vůle
nedělal.
Já
jsem
to
dělal
ze
své
vůle,
že
jsem
jeho
dech
převáděl
na
takhle
pomalý,
rozumíte?
To
nebyla
jeho
vůle.
Je
důležité,
že
tady
je
třeba
druhého
člověka.
To
je,
že
je
třeba
buď
mistr
nebo
někoho,
kdo
to
prostě
ovládá,
aby
to
mohl
provést.
A
to
je
velice
důležitý
prvek
přitom.
A
jsem
zjistil,
že
ten
člověk
začne
vnímat
bez
mezer
jiný
svět,
než
je
tenhleten
náš.
A
když
konečně
jsem
neudržel
ten
dech
toho
dotyčného
v
určité
frekvenci
a
ona
se
zrychlila,
tak
pro
zrychlení
toho
dechu
tamten
svět
odplul.
Přestal
existovat.
Takže
ten
dotyčný
člověk
říkal:
vždyť
ten
svět
byl
stejně
skutečný,
jako
je
tenhleten.
Proč
tu
není?
Bylo
třeba
mu
jenom
vysvětlit,
že
to
byla
způsobeno,
že
to
bylo
způsobeno
jinou
frekvencí
dechu.
Jsem
si
uvědomil,
jak
je
to
problematické
žít
v
tomto
světě
a
mít
vědomí
jenom
tohoto
světa,
že
je
to
v
podstatě
závislé
na
frekvenci
dechu.
A
s
tím
se
budou
moci
velice
snadno
dělat
experimenty.
A
když
tu
frekvenci
změníme,
ne
o
své
vlastní
vůli,
nýbrž
samovolně
a
ten
dotyčný
to
změnil
samovolně,
on
nevěděl,
že
mu
to
někdo
mění,
ne?
To
je
jako
kdyby
nějaký
organismus
jiný
mu
to
za
něj
dělal.
Jako
nějaký
automatismus
dvě.
Koneckonců
já
jsem
použil
automatismus
dvě,
abych
tam
ten
dech
dostal
do
té
frekvence
u
toho
dotyčného
člověka.
To
umí
každý
Ind
tohleto.
Každý
indický
jogin.
A
myslím,
že
se
to
od
něho
naši
vědci
budou
muset
naučit.
Tak
jestliže
tohleto
se
provede,
tak
se
dá
člověk
převést
se
svým
vědomím
na
přerůzné
úrovně,
které
se
mu
budou
jevit
jako
celistvé
se
vším
požehnáním
té
úrovně.
S
tím
rozdílem,
že
když
se
vstupuje
na
tuto
úroveň
naší,
tak
se
tam
vstupuje
při
narození.
Navodí
se
určitá
frekvence
dechu,
ve
které
se
pokračuje,
buď
na
úrovni
bdělého
vědomí
nebo
ve
spánku.
To
je
malinký
rozdíl
ve
frekvenci,
je
to
velice
nepatrný
rozdíl.
Takže
já
se
nedostanu
vůbec
z
vnímání
tohoto
světa
nebo
z
počátku
astrálního
světa,
takového
přechodu.
Ale
jestliže
se
člověk
dokáže
tou
frekvencí
dostat
daleko
dál,
tak
vám
chci
jenom
říct,
že
se
tyto
experimenty,
až
se
budou
provádět,
že
tyto
experimenty
nepo-
nepovedou
k
uvědomování
si
Boha.
Vůbec
ne.
Že
zase
tyto
věci
budou
říkat
co
možná
sta-
po
staletích.
No
tak
my
jsme
se
dneska
naučili
přecházet
z
vědomí
tohoto
světa
do
vědomí
jiného
světa.
A
je
to
svět
jako
tenhleten
zase
bez
Boha,
Bůh,
Boha
jsme
nikdy
neviděli.
Bodejť
by
ne.
To
je
jako,
když
letí
kosmonuti
do
vesmíru
a
říká
se
nám:
jak
daleko
vyletěli,
Pánboha-
Pána
Boha
tam
nenašli.
V
času,
prostoru
se
nenajde.
Ten
je
za
časem
a
za
prostorem.
Změnou
frekvence
dechu
se
nedostane
člověk
z
klece
časoprostorové,
nýbrž
jenom
v
ní
je
jinde,
ano?
Na
jiné
úrovni,
na
jiném
bidýlku,
bych
tak
řekl,
v
té
kleci
si
sedne.
A
teď
pokus
musí
jít
dál.
Nevím,
kdy
pude
dál.
Ale
prováděl
jsem
ho
tedy
dál.
A
člověk
na
sobě
to
může
provádět,
kam
chce.
Když
to
bude
provádět
se
jednou
vědecky,
ve
větším
měřítku,
to
už
nemůhu
já
tady
zajistit.
A
to
není
v
mé
moci.
Ale
ten
pokus
jsem
prováděl
dál.
Jakmile
se
zruší
veškerá
frekvence
dechu,
veškerá,
ale
samovolně,
nikoliv
chtěně,
jako
to
dělají
Indové,
v
tom
je
veliký
rozdíl,
opět
na
to
kladu
důraz.
Tak
to
má
jiné
důsledky
než
u
toho
Inda.
Ten
Ind,
když
například
chtěně
dosáhne
zastavení
dechu
na
půl
hodiny,
dvacet
osm
minut
přesně,
tak
se
ocitne
v
samadhi.
Jestliže
člověk
samovolně
zastaví
dech,
nemusí
to
být
vůbec
na
půl
hodiny,(Nezkazil
jsi
něco?)
nemusí
to
být
vůbec
na
půl
hodiny,
nýbrž
na
kratší
dobu.
Záleží
na
intenzitě
zaujetí,
pro
které
se
zastavil
mu
ten
dech.
Tak
tato
intenzita
zaujetí
je
daleko
důležitější
než
technika.
To
je
umění,
které
je
za
tou
technikou.
Tak
pak
samozřejmě
se
ocitne
v
tom,
co
j-
co
Eckhart
nazývá
ničím.
V
nulové
frekvenci
a
to
je
východisko
do
všech
frekvencí
kladných
nebo
záporných,
to
znamená,
to
je
centrum
sekuritátis,
Bůh,
nehnutá
skutečnost.
Odtamtud
se
dá
vypadnout
na
všechny
strany,
ano?
Tohleto
je
důležité.
Indové,
když
o
tom
s
nimi
mluvím,
tak
říkají:
to
je
do
určité
míry
pro
nás
novinkou,
že
se
to
lépe
dá
provést
samovolně
než
chtěně.
Tady
je
něco
navíc,
co
Ježíš
Kristus
ukázal
a
co
v
návodech
indických
není
obsaženo.
Že
když
něco
chci,
například
jdu
za
spásou,
tak
dosáhnu
jenom
určitého
stupně
vývojového,
kterému
se
říká
samadhi
nebo
nirvikalpa
samadhi
nebo
sahadžu
samadhi,
jak
chcete.
To
už
jsou
jenom
stupně
téhož
výkyvu.
Ale
nedosáhnu
faktické
spásy.
Neboť
není
možno
dosáhnout
samospásy.
Vůbec
ne.
Jak
je
možno
se
vytrhnout
z
kontextu
nebo
z
celého
stvoření
a
octnout
se
za
jeho
rámcem,
když
všechno
je
mezi
sebou
ve
spojení?
Není
možno
jinak,
není
to
možno
udělat
tím
způsobem,
jak
si
Indové
představují,
že
splynu
s
Bohem.
To
je
možno
jenom
pomocí
takzvaného
příbytku
u
Boha.
A
to
je
něco
jiného,
ale
to
teď
nebudu
tady
říkat,
protože
to
by
se
sem
nevešlo.
Jsem
říkal
zase
někde
jinde.
Já
teďka
řeknu
jenom
jednu
věc:
že
jestliže
samovolně
vlivem
zaujatosti
člověk
se
dostane
do
nulové
frekvence,
tak
si
uvědomí,
že
existuje
vědomí
jako
takové.
To
je
cesta
poznání,
co
já
tady
říkám.
Že
se
ocitne
v
nulové
frekvenci
a
pak
poznává.
Pak
poznává
především,
že
všechny
druhy
frekvencí,
to
znamená,
všechny
úrovně,
všechny
dimenze,
časoprostorové
a
jiné,
že
to
jsou
nánosy
na
vědomí.
Nánosy,
že
to
není
ta
pravá
skutečnost.
Neschyluji
se,
nechci
se
snížit
k
tomu,
abych
nazval,
že
to,
to
os-
že
to
je
všechno
iluzorní.
Ale
to
není
ta
původní
pravá
skutečnost,
ze
které
všechno
vychází,
neboť
jenom
to,
zeš-
z
čeho
všechno
vychází,
je
to
pravé.
Ostatní
je
nepravé
v
tom
smyslu,
že
je
to
relativní,
že
je
to
závislé.
Ne,
že
by
to
neexistovalo,
to
ne,
to
není
iluze,
ale
je
to
závislé.
Kdyby
tamto,
řeč-
z
čeho
to
vychází,
neexistovalo,
tak
toto
taky
nebude
existovat.
Přece
je
závislé
na
něčem,
nemůže
být
bez
toho
svého
původu,
ne-
nemůže
to
existovat.
Ale
protože
tamto
ustavičně
existuje,
tak
taky
existují
všechny
ty
závislosti.
Do
jaké
míry
je
jich
zapotřebí
samo
sebou.
Čili
jsou
také
skutečností.
Buď
je
skutečností
tamto
"nic",
a
pak
je
skutečností
také
všechno
"něco",
anebo
je
obojí
neskutečné.
Toto
se
musí
rozřešit.
Buď
je
toto
všechno,
co
tady
vnímáme,
neskutečné,
i
když
je
to
pro
kočku,
anebo
je
to
skutečnost
svého
druhu.
A
pak
ovšem
také
východisko
k
tomu
musí
být
skutečné
a
můžeme
se
k
němu
dopracovat.
Tak
to
je
zhruba
ten
přehled
Ježíšovy
nauky,
jak
se
cestou
poznání
má
jít
k
Bohu.
Tam
je
potom
popsáno,
a
to
už
já
tady
nebudu
popisovat,
jak
na
každém
stupni
jinak
překonávat
ten
přechod.
Protože
ono
obyčejně
se
nedá
vniknout
rovnou
do
toho,
do
té
frekvence
nulové.
To
člověku
nejde,
na
to
je
příliš
sláb,
nýbrž
on
tam
musí
procházet
jinými
úrovněmi,
než
se
tam
dostane.
A
ty
úrovně
mu
umožňují,
že
má
bližší
tušení
potom
toho
centra,
než
měl
předtím.
To
už
byl
omezen
jenom
na
tuto
skutečnost.
Někdy
naopak
se
mu
to
ještě
zahaluje
víc,
to
už
zase
musí
nechat
stranou,
protože
to
je
celý
problém,
o
kterém
by
se
daly
popsat
celé
knížky.
Ale
já
se
vrátím
k
tomu
Ježíši
Kristu.
Já
myslím,
že
jednou
vědci
přijdou
na
to,
že
třeba
řeknou:
no
tak
vono
je
to
všechno
vymyšleno.
Co
ten,
ten
Ježíš
vůbec
nežil
třebas,
řeknou
si,
protože
budou
nevěrci.
Ale
je
to
vymyšleno
tak
dokonale,
že
my
nad
tím
dneska
žasneme.
Kdo
si
to
jenom
mohl
vymyslet.
To
už
bylo
na
prahu
pravého
vědění,
že
ano?
Že
to
tak
přesně
vymysleli,
že
je
tam
na
všechno
počítáno,
já
jsem
vám
to
předvedl
jenom
na
té
studni,
ale
kdybych
vám
to
předvedl
na
ostatních
prostředcích
jeho
života,
to
byste
trnuli
hrůzou.
Proto
to
nevykládám.
To
byste
trnuli
hrůzou,
co
to
je
tam
za
pravdu,
za
hloubku
na
každém
kroku
Ježíšova
života,
na
každém
otočení.
A
zdánlivě
věci,
který
nikdy
dva
tisíce
let
nikomu
nic
neřekli,
najednou
nám
odhalovali
skutečnost,
o
které
jsme
neměli
vůbec
tušení
a
celé
křesťanství
o
tom
nemělo
tušení.
A
ono
tam
všechno
je
zamontováno.
Co
k
tomu
chybělo,
k
tomu
křesťanství
a
nám
všem?
Určitá
úroveň
rozvinutosti
lidského
poznání.
A
my
si
musíme
říct,
že
bez
této
úrovně
není
možno
udělat
další
krok.
Nebraňme
dětem
svým,
aby
se
něčemu
na
tomto
světě
vědecky,
k
něčemu
se
naučili
vědecky
přistupovat,
aby
to
zvládli.
Opravdu
vědecky,
to
znamená
systematicky
od
"á"
do
"zet".
Cokoliv,
třebas
nesmyslnou
věc,
kterou
třebas
nebudou
v
životě
vůbec
potřebovat,
třebas
tu
mou
španělštinu.
Se
mi
smáli,
k
čemu
to
studuju,
že?
Ale
když
to
zvládne
od
"á"
do
"zet",
tak
to
člověka
vede
k
Bohu.
Tím,
že
ho
to
dokonale
připraví,
disponuje
pro
nadstavbu.
Ale
když
na
tom
světě
nic
neumí,
když
se
ne,
jak
říká
Ježíš
Kristus,
neosvědčí
v
malém,
a
to
je
jenom
osvědčení
se
v
malém,
tak
se
nemůže
osvědčit
ve
velkém.
A
voni
se,
tehdejší
lidstvo
se
ještě
v
malém
neosvědčovalo.
Tam
si
každý
hrál
na
svém
písečku
někde,
staral
se
jenom
o
sebe,
o
svou
domácnost,
o
svoje
hospodářství.
O
své
prostě.
A
tady
člověku
na
této
cestě
poznání
musí
přestat
jít
o
to,
hrát
si
na
svém
a
se
svým.
Von
se
musí
vzdát
svého.
Sebe
se
ještě
dlouho
nebude
umět
vzdát.
Ale
svého
se
musí
naučit
vzdát.
To
znamená,
my
už
dneska
od
s-
toho
malého
žáčka
ve
škole
chceme,
aby
se
svého
vzdal.
Ono
je
mu
to
třebas
nepohodlné,
že
musí
chodit
do
školy,
tam
se
musí
učit,
že
do
něho
látají
vědomosti,
jejichž
dosah
vůbec
nezná.
Nezná
závislosti
další,
neví,
proč
to
do
něho
lejou,
proč
ho
to
učí,
že
ano?
A
myslí,
že
to
nebude
nikdy
potřebovat.
Já
vím,
co
mně
to
dalo
práci,
než
jsem
přesvědčil
svého
syna,
že
se
musí
naučit
číst.
On
mi
říkal,
k
čemu
je
to,
že
vy
čtete?
Naopak
ten
vnuk
Pavlík
říká:
vy
čtete,
já
to
chci
taky
umět,
že
ano?
To
je
hlavní
rozdíl,
ne?
Ale
tamtoho
jsem
musel
donutit.
A
tak
lidská
společnost
nutí
člověka,
aby
zvládl
systematicky
něco,
a
to
je
dobré.
Kdežto
v
tehdejších
dobách
Ježíšových
toto
ještě
neexistovalo.
