V.
Ale
kdyby
se
sebelépe
seznámil
s
mapou
a
na
mapě
si
prověřil,
kudy
má
jít,
kdyby
se
tomu
i
nazpaměť
naučil,
tak
ještě
ani
krok
neudělal
ve
skutečnosti
v
terénu.
Takže
my
tady
nepochodujeme
v
terénu,
ale
nemůžeme
říct,
že
by
to
bylo
zbytečné,
ano?
Jsou,
myslím,
dva
typy
lidí,
kdybychom
to
hodně
školsky
vzali.
Jedni
se
potřebujou
poradit
s
mapou,
aby
se
vydali
do
terénu.
A
jiní
se
dají
vést
cestou,
kterou
vidí
před
sebou,
ne?
A
neznají
mapu.
Jenom
slyšeli,
že
ta
cesta
někam
vede,
kam
vede
a
tak
dále.
A
dají
se
po
té
cestě.
Tak
já
si
myslím,
že
devadesát
devět
procent
ze
všech
lidí,
jestliže
mají
nastoupit
nějakou
cestu,
musí
se
napřed
po
ní
orientovat.
Orientace
ovšem
vypadá
několikerým
způsobem.
Nejběžnější
orientace
křesťanská
je
vírou.
Že
voni
věří,
to
je
ta
jejich
mapa.
Voni
věří,
že
to
tam
de,
ne?
A
ovšem
Indové
tuhletu
cestu
jedinou
neznají,
nýbrž
jejich
jógy
nejsou
postaveny
na
víře,
většina
z
nich
není
postavena,
jenom
Bhaktijoga.
A
ty
vopravdu
se
setkají
napřed
s
mapou.
Tou
mapou
je
jim
jejich
mistr,
podle
které
oni
se
řídí,
takže
voni
mají
tu
mapu
pořád
k
dispozici.
V
křesťanství
tohleto
není
možné,
protože
osobní
vedení
je
například
v
katolické
církvi
zakázáno.
Předávání
zkušeností,
předávání
faktických
zkušeností
duchovním
druhému
je
zakázáno.
Lze
se
o
tom
jenom
poučit,
a
nikoliv
předat,
ano?
Tak
tam
musíme
volit
takovou
nějakou
prostřední
cestu,
že
se
o
tom
poučujeme.
Co
my
tady
děláme,
my
se
poučujeme
o
cestě,
tím
nabýváme
o
ní
nějaké
představy.
A
tím
se
dostáváme
do
těch
devadesáti
devíti
procent
všech
lidí,
kteří
bez
představy
nejsou
schopni
někam
jít.
A
já
proto
bez
představy
jsem
nikdy
nikam
nešel.
Neměl
jsem
žádnou
představu
o
Bohu,
anebo
o
cestě
k
Bohu
a
netoužil
sem
po
ní
a
tak
dále,
všechno
tady
mockrát
vykládal.
A
teprve,
když
jsem
nabyl
jistotu
o
tom
cíli,
tak
jsem
za
ním
šel.
A
nepotřeboval
jsem
už
potom
přidat
k
tomu
představu.
Tu
představu
tady
uměle
přidávám
kvůli
vám,
protože
jste
lidé
věřící
na
rozdíl
od-
ode
mě
nevěřícího,
že
ano?
To
je
ten
rozdíl.
Tak
prosím
vás,
musí,
proto
jsou
tady
teď
zdánlivé
rozpory,
že
mluví
k
vám
člověk,
který
nezačal,
věřil
tak
do
čtyr
do
pěti
let,
ale
potom
už
nevěřil
a
dodneška
nevěří
a
už
věřit
nebude,
protože
to
nepotřebuje,
že?
Ale
kdy-
protože
to
závisí
na
mé
cestě,
že?
Na
mém
úkolu,
já
kdybych
šel
cestou
víry
jako
vy,
tak
těmto
věcem
nepřijdu
v
čas
na
kloub,
nýbrž
až
nakonec.
Víra
mě
někam
donese
zrovna
tam,
kam
vás
donese,
ale
teprve
nakonec
získáte
poznání,
které
do
tý
doby
postrádáte.
Kdežto
já
to
potřebuju
na
začátku,
na
prostředku
a
na
konci
cesty,
pořád.
Protože
ty
věci
mám
napsat
a
mám
je
vyložit.
Tak
to
já
nemohu
se
opírat
o
víru,
protože
kdybych
se
opíral
o
víru,
tak
to
okamžitě
všichni
poznají.
Já
se
musím
opírat
o
fakta,
o
zkušenost,
ne?
A
to
znamená,
jsem
člověkem,
který
se
neseznámil
s
mapou.
Nýbrž
mapa
se
stala
součástí
jeho
cesty.
Ten
mistr,
kterého
mají
Indové
mimo
sebe,
ten
mistr
žije
ve
mně.
Já
se
s
ním
neztotožňuju,
já
jenom
vím,
že
to
nejsem
já.
Že
se
mi
prvně
projevil
se
v
sedmnácti
letech
a
tak
dále,
že
to
nejsem
já,
to
není
toto
smrtelné
"já".
Nýbrž
to
říkám,
že
to
smrtelné
"já"
umře,
že
se
ztratí,
né?
Jako...
jako
vzniklo,
všechno,
co
vznikne,
tak...
tak
se
zase
ztratí.
Ale
to
nevadí,
ta
individualita
je
jiná,
to
je
ten
mistr,
o
kterém
tady
mluví.
Každý,
kdo
se
dá-
vzdá
svého
života,
pozná
sama
sebe.
Co
je
to
"pozná
sama
sebe"?
Pozná
tu
cestu
od
začátku
až
do
konce
a
před
začátkem
a
před
koncem,
pozná
věčnost,
ne?
Čili
zná
celou
mapu.
Říkám
od
začátku
až
do
konce,
ale
taky
před
začátkem
a
před-
a
za
koncem.
Čili
zná
mapu
a
zná
její
položení,
zná
individuální
cestu
a
její
umístění
v
universu,
řek
bych
tak.
Její
postavení,
on
už
se
nezhlédne
ve
spáse
pro
sebe.
On
už
tu
spásu
nehledá
pro
sebe,
ano?
Tento
případ
není
zázrak,
o
němž
jsem
mluvil,
nýbrž
to
je
zákon.
Zákon,
který
třebas
lidi
neznají,
ale
je
to
zákon,
který
je
všeobecně
platný.
Jakmile
ztratíš
sama
sebe,
nalezneš
život
věčný.
To
je
zákon,
žádný
zázrak.
Zákon
nejsou
zázraky,
oponuju.
Stal
se
zázrak,
tak
se
obracím
k
rozumu,
aby
pochopil,
že
to
nemůže
pochopit.
se
něco
tak
vy
víme
o
co
odpo
žák
tady
toho
to
Ano,
správně,
stalo
se
něco
tak
výjimečného,
že
to
odporuje
zákonu
fyzického
světa.
Protože
existuje
celá
škála
zákonitostí
a
celá
škála
zdánlivě
od
sebe
oddělených
sfér.
Každá
ta
sféra
má
svou
vlastní
zákonitost.
Jestliže
něco
z
vyšší
zákonitosti
se
projeví
ve
sféře
nižší
zákonitosti,
považujeme
to
za
zázrak.
Tak
asi,
že
ano?
Ovšem
je
to
jenom
vyšší
zákonitost,
která
přetrumfla
nižší
zákonitost,
neboť
má
přednost
jo,
asi
tak.
Tady
bylo
řečeno,
že
jak
se
zdá,
nezáleží
na
tom
tolik,
co
se
dělá,
nýbrž
s
jakou
zau-
zaujatostí
se
to
dělá.
A
já
myslím,
toto
nám
potvrdil
Ježíš
Kristus,
když
tam
se
před
ním
složila
ta
prostitutka,
ne?
A
ti
farizeové,
stalo
se
to
v
jejich
společnosti,
řekli:
kdyby
on
věděl,
přeci
jenom
není
mistr,
s
kým
má
tu
čest,
tak
by
se
vůbec
s
ní
nebavil,
ne?
A
on
řekl:
v
minulosti,
protože
hodně
milovala.
Jak
prosím
vás
milovala,
my
víme,
ne?
Jako
prostitutka.
Tak
proto
může
býti
spasena.
Čili
opravdu
nezáleží
na
tom,
co
člověk
dělá,
ale
s
jakou
intenzitou
to
dělá.
Ona
to
dělala
zřejmě
velice
intenzivně.
Já
nechci
omlouvat,
prosím
vás,
prostituci,
to
ne,
vůbec
ne.
Když
ji
bude
dělat
dobře,
tak
je
to
výborné,
tak
je
to
lepší,
než
děláme
špatně.
Ale
vona
nebyla
přesvědčená
o
tom,
že
dělá
špatně.
To
ji
omlouvám,
protože
tehdy
to
byla
instituce.
To
znamená,
jako
dodnes
je
prostituce
v
Indii
institucí.
To
není
žádné
neřestné
řemeslo,
to
je
instituce,
prosím.
To
my
nemůžeme
pochopit,
to
je
orientální
způsob
myšlení,
ano?
Čili
pro
nás
toto
tak
úplně
neplatí,
co
tam
Ježíš
Kristus
takle
ukazuje
okatě.
Protože
my
si
můžeme
vy-
vybrat
mezi
dobrým
a
zlem.
A
lépe
je
dělat
dobře,
ne?
Relativní
dobro
je
lépe
dělat
než
zlo.
To
by
nám
svědomí
nemělo
nechat
dělat.
Stačí.
Tadyhle,
prosím,
mám
otázku,
stačí
tedy
například
tančit,
to
je
neutrální
činnost,
která
nikomu
neškodí,
není
dobra
ani
zlá,
ne?
Ale
dělat
to
intenzivně,
stačí
to.
Ono
to
stačí
k
tomu,
aby
se
člověk
dovedl,
přivedl
do
nějakého
transu.
Protože
podnět
k
tomu,
aby
tančil,
nebyl
z
nějaké
vyšší
sféry,
nýbrž
on
tačil-
tančil
pro
svou
radost,
že
jo?
Tak
ono
to
není
tak
neutrální
činnost.
Anebo
ti
černoši
tančí
proto,
aby
se
dostali
do
transu,
jedině
proto.
A
ten
trans
není
ničím
jiným
než
stavem
blaženosti,
ano?
Ze
kterého
vycházejí
velice
osvěženi,
protože
byli
blažení.
A
život
jim
takovou
blaženost
vůbec
neposkytoval
než
právě
ten
tanec,
až
se
utančili.
Čili
jestliže
tady
není
podnět
vyššího
rázu,
tak
každá
činnost
nevede
nahoru.
Nýbrž
vede
třebas
k
nějakému
druhu
transu,
ano?
Ale
ten
trans
nekončí
poznáním
věčného
života.
To
je
prostě
trans,
to
je
omámení,
ano?
Takže
neutrální
činnost,
ve
které
člověk
zapomíná,
že
běží
čas,
a
diví
se,
že
už
je
večer,
nevede
přímo
k
poznání
Boha.
Nýbrž
vede
k
nějakému
uspokojení,
nějakému
transu,
který
způsobuje
jedno
kladné,
že
si
člověk
od
sebe
odpočine.
A
umět
si
od
sebe
odpočívat
jinak
než
spánkem
je
velice
dobré.
Protože
člověk,
když
musí
být
stále
sám
se
sebou
a
jenom
pro
sebe
žít,
tak
se
daleko
dříve
vyžije
a
unaví
než
člověk,
který
si
dovede
od
sebe
odpočinout.
Já
myslím,
že
to
umění
od
sebe
si
odpočívat,
je
obecně
známé
ve
všech
oborech,
hlavně
ve
sportu.
A
že
to
není
nic
špatného,
naopak
doporučitelná
věc.
A
jsou
dokonce
systémy,
například
tyhleti
indiáni,
ti
to
znali,
že
tím
sportem,
tím
během
se
do
té
míry
zbavili
sama
sebe,
že
upadli
potom
do
transu,
ve
kterém
nacházeli
poklad.
Možná
že
ano,
možná
že
tomu
tak
je,
jak
to
tam
ten
indián
říkal:
my
hledáme
poklad.
A
to
není
zlato.
Ale
chtěl
jsem
vám
říct:
neutrální
činnost
jako
taková
obecně
řečeno,
to
nemusí
být
zrovna
tanec,
že
ano,
neutrální
činnost
jako
taková,
která
nikomu
neškodí,
nikomu
neprospívá,
ale
jsme
na
ní
celý
svůj
život
odkázání,
protože
děláme
neutrální
činnost,
kterou-
o
které
nemůžeme
říct,
že
je
mravná
nebo
nemravná.
To
nemůžeme.
Je
to
prostě
činnost,
to
jsou
naše
povolání
třebas,
né?
A
s
mravností
to
nemá
nic
společného.
Ani
negativně
ani
pozitivně.
Taková
činnost
opravdu
nás
zbavuje
sama
sebe.
A
to
znamená,
dnešní
společnost
vybavuje
člověka
z
něho
samého,
a
to
je
na
ní
chvályhodné.
Ježíš
ho
učí,
to
je
škola
odosobňování.
Že
on
potom,
když
se
naučí
v
práci
zapomínat
na
sebe,
jakoby
to
našel
v
tý
koncentraci,
ano?
Na-
přímo
na
duchovní
věc.
Když
řezám
dřevo,
mám
myslet
na
to,
že
řezám
dřevo,
anebo
myslet
na
to,
že
du
k
Pánu
Bohu
tím
řezáním
dřeva.
Tak
horečně
mám
myslet
na
to,
že
řezám
dřevo,
jedině
na
to.
To
je
ta
správná
cesta.
Ramakrišna
to
také
krásně
vysvětlil
tím
příkladem
toho
oráče,
na
kterého
mistr
tomu
žáku
ukázal
jako
na
největšího
světce
té
doby.
A
ten
žák
se
přišel
na
něj
podívat,
chtěje
vidět
největšího
mistra.
A
von
celý
den
oral.
Večer,
když
přestal
orat,
zvoral
všechno,
tak
se
ho
ten
žák
konečně
troufal
zeptat:
pane,
mně
můj
mistr
řekl,
že
jsi
největším
mistrem
mezi
duchovními
mistry,
tak
mně,
prosím
tě,
řekni,
v
čem
to
tvé
mistrovství
spočívá?
No
v
tom,
že
jsem
oral.
A
on
říká:
no,
tak
to
jiní
ořou
taky
a
mistrem
nejsou.
To
jsi
při
tom
jistě
myslel
na
Pána
Boha.
Kolikrát
jsi
myslel
na
Pána
Boha?
On
říkal:
ani
jednou.
A
tomu
si,
tomu
říkáš,
že
jsi
mistr?
A
on
mu
dal
ten
pohár
naplno-
na-
naplněný,
úplně
do
vrchu
naplněný
vodou
a
říkal:
jdi
vodtud
tamhle
k
tomu
stromu,
ale
aby
si
neukápl.
A
potom
se
ho
zeptal:
neukápl
si,
dobře.
Myslel
si
na
Boha?
Ne,
dyť
jsem
musel
myslet
na
to,
abych
neukápl,
aby
to
neukáplo.
No
tak
zrovna
tak,
já
jsem
myslel
jenom
na
to,
že
ořu.
On
žil
intenzivně
přítomným
okamžikem.
To
je
mistrovství
všech
mistrovství,
prosím
vás.
Proto
vám
říkám,
rozvinujte
život
tam,
kde
se
rozvinout
dá,
žijte
intenzivně
přítomným
okamžikem,
o
tom
všichni
mistři
vědí,
že
je
to
nejlepší
cesta
k
Bohu.
A
nemusíte
vůbec
myslet
na
Pána
Boha.
A
je
to
cesta
pro
všechny
i
pro
ty
nevěrce,
ano?
To
je
na
ní
důležité.
Totiž
tohleto
se
dá
ukazovat
do
takové
jednoduché
činnosti,
jako
je
třeba
orání
pole.
Nedá
se,
to
je
školsky
pojato,
to
se
mu
to
Ramakrišnovi
podařilo,
on
na
to
nešel
daleko.
On
byl
prostý
člověk
a
chtěl
na
prostých
příkladech
ukázat
podstatu
věcí,
na
těch
velkých
by
to
nešlo.
Kdyby
začal
s
výzkumnou
činností
třebas,
ukazovat
to
na
výzkumné
činnosti,
tak
by
milý
pan
Ramakrišna
nepochodil.
Protože
výzkumná
činnost,
kdybych
ji
prováděl
nebo
řešení
nějaké
technicky,
nějakého
technického
vědeckého
problému
a
tak
dále,
k
tomu
bych
musel
přizvat
celou
svojí
technickou
nebo
vědeckou
minulost.
A
musel
bych
mít
na
mysli
cíl,
kam
s
tím
mířím.
Čili
já
bych
nemoh
intenzivně
žít
jenom
v
přítomném
okamžiku,
já
bych
musel
myslet
na
své
zkušenosti,
musel
bych
je
mít
na
mysli.
A
musel
bych
mít
na
mysli
cíl,
abych
cílevědomě
jednal
v
tom
přítomném
okamžiku.
Proto
například
dejme
tomu,
manželé
Curieovi
přitom,
že
takhle
intenzivně
se
věnovali
výzkumu,
nepoznávali
Boha.
Protože
to
nebyla
tak
prostá
činnost,
jak
ukazuje
Ramakrišna.
Voni
nežili,
oni
žili
intenzivně
přítomným
okamžikem,
ale
s
ustavičném
ohle-
s
ustavičným
ohledem
na
minulost
a
budoucnost.
A
to
už
není
osvobozující
přítomný
okamžik,
žít
osvobozujícím
způsobem
v
přítomném
okamžiku.
Čili
proto,
může
to
být
skvělá
příprava,
prosím.
Skvělá
by
byla,
možná
pro
někoho
nepostradatelná,
protože
to
je
třebas
jeho
povolání.
Ale
on
musí
přesto
aspoň
jednou
denně
se
vrátit
k
vrcholu
své
možnosti,
to
znamená
dejme
tomu
vnitřní
koncentraci.
Musí
mít
nějaký
vrchol.
A
ten
vrchol
se
musí
kvalitativně
lišit
od
té
jeho
intenzivní
činnosti
po
celý
den,
ano?
A
jestliže
ta
koncentrace
na
Boha
má
stejný
charakter,
stejné
intenzity
jako
ta
činnost
během
dne,
tak
to
není
vrchol
dne.
Nýbrž
to
je
tatáž
úroveň,
bez
které
se,
na
které
se
nesetká
s
Bohem,
na
které
neprorazí
do
věčnosti.
Ta
jeho
vnitřní
modlitba
musí
být
vrcholně
nad
tím,
co
dělal
přes
celý
den.
U
tohoto
orajícího
zasvěcence
celý
den
to
byla
taková
vrcholová
činnost.
To
byla
modlitba.
A
já
myslím,
že
ten
Ramakrišna
se
marně
snažil
těmito
jednoduchými
příměrami
toto
vysvětlit,
protože
Ježíš
Kristus
k
tomu
potřeboval
symbolismus
celého
života,
aby
to
vysvětlil
a
vysvětlil
to.
Detailně
to
vysvětlil,
co
to
je
činnost.
A
ve
všech
fázích,
začáteční,
pokročilé
i
dokonalé,
jenomže
jsme
tomu
dodneška
neporozuměli.
A
i
když
se
to
vysvětlí
třebas
podrobně,
tak
ustavičně
je
vidět,
že
tomu
není
rozumět.
Neboť
tam
je
to
popsáno,
co
ta
činnost,
která
vede
ke
spojení
s
Bohem,
co...
co
jí
je,
co...
co
to...
co
to
obsahuje,
celá
její
podstata.
Totiž
musí
to
být
modlitba
neustálá.
Jestliže
bych
já
třebas
dělal
dobré
skutky
tisíckrát
za
den,
tak
tisíckrát
za
den
nejenom
přicházím
k
Bohu,
ale
také
víckrát
za
den
odcházím
od
Boha.
To
je
moc
dobrá
věc,
moc
dobrá
příprava,
ale
není
to
modlitba
neustále.
Tihleti
učedníci
Páně,
když
přišli
do
služeb
Ježíše
Krista,
netoužili
po
tom
pomáhat
lidem.
Oni
toužili
po
tom
pomoci
sobě
ke
spáse.
Vyhnout
se
konci
světa,
tak
to
začalo.
Ale
on
je
měl
k
tomu,
aby
konali
zázraky,
aby
pomáhali
lidem.
Protože
on
jim-
on
je
chtěl
naučit
neustálé
modlitbě.
Neustálá
modlitba
je
vnitřní
nicnedělání.
Jinak
se
nedá
neustálá
modlitba
uskutečnit,
jenom
vnitřním
nicneděláním.
Voni
tím,
že
dělali
zázraky,
vnitřně
nic
nedělali,
protože
oni
se
při
tom
nemuseli
namáhat.
Oni
se
museli
jenom
odevzdat
do
moci
Boží,
kterou
je
oděl
Ježíš
Kristus.
To
znamená,
to
nebyla
moc
jejich
a
von
to
pustil,
toho
si
museli
by
dobře
vědomi,
že
ani
jeden
zázrak
sami
neudělali,
že
všechno
ta
moc
Boží,
která
v
nich
žila.
Čili
on
je
učil
nicnedělání,
on
je
učil
pravé
modlitbě,
která
je
ničím,
neděláním
nic.
To
je
pravá
modlitba
v
duchu
a
v
pravdě.
Ovšem
to
nedělání
nic
vnitřní
navrch
má
podobu
intenzivní
činnosti,
upozorňuju
vás.
To
je
ta
těžkost
toho
výkladu,
která
přede
mnou
tady
stojí.
Že
intenzivní
činnost
na
povrchu,
uvnitř
má
být
ničím
nedělat,
nic
nedělat,
ničím
nedělání
tedy,
ano?
A
já
bych
to
řek
ještě
časově,
že
to
má
být
cesta
z
dění
do
nedění.
Neboť
podstata
Boží
je
nedění.
A
podstata
všeho
stvořeného
je
dění.
A
já
se
musím
tím
děním
dostat
do
nedění,
bych
tak
řekl.
Jsem
tady
určen
svou
povahou
čl-
lidskou
k
tomu,
abych
něco
dělal.
To
nemohu
zapřít,
to
nemohu
přeskočit,
toho
se
nemohu
zříct,
jinak
jsem
nepochopil
smysl
tohoto
života.
Smysl
tohoto
života
je
dění.
Dění,
aktivně
se
zúčastnit
nějakého
dění.
A
za
tím,
za
tím
děním,
se
dostat
do
toho
nedění.
To
jsem
vysvětlil
na
tisících
stránkách,
prosím
vás
nechtějte,
abych
to
zase
znovu
vysvětloval.
Je
to
mockrát
vysvětleno
z
mnoha
stran.
A
v
tomto
posledním,
co
jsem
napsal
o
posmrtným
životě,
je
to
znovu
vysvětleno.
Protože
já
jsem
nevysvětloval
posmrtný
život
kvůli
posmrtnýmu
životu,
nýbrž
kvůli
tomu,
abych
přes
toto
poznání
okrajové
čtenáře
přivedl
zase
k
tomu
poznání,
co
je
to
dostat
se
do
nedění.
Protože
jestliže
třebas
jakákoliv
sféra,
ve
které
funguje
vědomí...
ve
které
funguje
vědomí,
má
určitou
frekvenci,
tak
ta
sféra,
ve-
která
je
základem
všech
sfér
ostatních
a
kterou
my
nazýváme
Bohem,
ta
je
bez
frekvence,
a
proto
je
neděním.
Když
se
něco
děje,
tak
to
potřebuje
určitou
energii,
která
se
tam
spotřebovává,
která
se
tam
taky
rodí,
vydává.
Když
se
něco
spotřebovává,
tak
se
to
musí
taky
odněkud
brát.
A
zůstává
ještě
tajemstvím,
jak
může
něco
bez
frekvence
ze
sebe
ustavičně
vydávat
celou
škálu
různých
frekvencí.
Ale
já
jsem
si
dycky
pomáhal
laciným
způsobem,
asi
jako
Ramakrišna,
k
tomu,
abych
ozřejmil
tento
princip
všeho
bytí.
Všeho
bytí,
nejenom
existencí
frekvencí
i
to
bez
frekvence,
že
stroj,
má-li
pracovat,
musí
být
pevně
zakotven,
že
ano?
Kdyby
nebyl
pevně
zakotven,
tak
by
nemohl
něco
vykonávat,
že?
A
ta
pevná
základna,
to
není
ještě
frekvence,
která
je
třeba
k
tomu,
frekvence
třeba
elektrická,
která
je
třeba
k
tomu,
aby
von
ten
stroj
se
pohyboval,
nahoře
se
tam
něco
točilo,
ne?
Tak
to
je
tak
asi,
co
si
myslel
ram-
Eckhart
o
tom
"nic
přirozenosti
Boží",
ano?
Už
ve
starověku
věděli,
jak
se
oživuje
automatismus
dvě,
že
nejsnazší
způsob
oživení
automatismu
dvě
je
strachem,
stresem,
jak
vy
tomu
říkáte.
A
proto
celé
zasvěcování,
které
se
dělo
ve
starověku,
bylo
postaveno
na
umělém
vzbuzování
strachu
o
život
toho,
který
byl
zasvěcován.
My
jsme
viděli,
já
nevím,
jestli
tys
to
viděl,
ale
já
ještě
ne,
já
jsem
tam
na
to
neměl
čas.
Ale
viděli
jsme,
zachoval
se
totiž
dům
zasvěcovací
"casa
dei
mystery",
dva
kilometry
vod
Pompejí.
Viděls
ty
obrázky
aspoň
z
toho,
ne?
Tak
strachem
vymýtili
z
toho
člověka
jeho
"já".
On
když
začal
mít
jistotu,
že...
že
ho
chtějí
ubít,
tak
se
konečně
vzdal
sama
sebe,
ne?
A
tou
chvílí
mohl
ten
mistr
do
něho
předat
své
poznání.
Dříve
tam
nebylo
vůbec
pro
to
poznání
místo.
Mu
předal
svoje
poznání
a
nazval
ho
potom
zasvěcencem.
Takovým
způsobem
byl
zasvěcen
třeba
César,
Cicero
a
jiní
pánové.
A
ovšem
jaké
to
mělo
následky,
takovým
způsobem
byl
zasvěcen
patrně
také
Pavel.
Dříve
než
byl
zasvěcen
Ježíšem
Kristem.
A
když
byl
Šavlem
nebo
Saulem.
Ale
toto
není
živení
automatismu
dvě,
to
je
jenom
oživení
automatismu
dvě.
Kdežto
Ježíš
Kristus
celým
svým
životem
mluvil
o
tom,
jak
ho
krmit,
jak
pro
něj
dýchat.
Já
to
ještě
jednou
zopakuju,
promiňte
mně,
ale
opravdu
jenom
ve
zkratce,
protože
poznáte
okamžitě,
že
jsem
to
říkal
padesátkrát.
Záleží
na
tom,
ve
které
fázi
vývojové
člověk
je.
Jestliže
je
před
narozením
Boha
v
člověku,
před
narozením
toho
vědomí
o
vnitřní
nesmrtelné
duši,
vnitřní
světelné
podstatě,
jestli
je
v
této
fázi
vývojové,
tak
musí
stylizovat
život.
Takovým
způsobem
jsem
stylizoval
život
do
těch
sedmnácti
let.
Já
jsem
nevěděl
o
nesmrtelné
podstatě.
Já
jsem
sebe
považoval
za
člověka,
který
myslí,
já
jsem
ten,
který
myslí.
A
stylizoval
jsem
svůj
život.
To
znamená,
nedělal
jsem
to,
co
jsem
chtěl,
nýbrž
to,
co
jsem
považoval
za
správné,
třeba
mně
to
nešlo
pod
fousy,
jak
se
říká,
ano?
A
to
způsobilo,
že
jsem
dorostl
vývojově
do
těch
sedmnácti
let
a
kromě
jiných
věcí,
které
jsem
jmenoval,
jo?
Ty
mě
vzaly
z
těch
studií,
a
to
všechno
s
tím
souviselo.
Tak
to
je
první
fáze,
nesmí
se
člověk
sápat
hned
po
druhé
fázi,
když
todleto
nestrávil.
Nesmíte
si
taky
myslet,
že
vás
odsuzuju
kohokoliv
k
tomu,
když
máte,
když
se
nacházíte
před
tou-
před
tím
zrozením
v
těch-
tam
v
tom
v
Jeruza-
v
tom
Betlémě,
že
vás
odsuzuju
k
tomu,
že
to
nemůže
nijak
dopadnout,
než
že
se
narodíte
v
Betlémě.
Že
se
ten
Bůh
narodí
ve
vás
teprve.
Ne.
Vy
totiž
můžete
připravit
půdu
pro
nejvyšší
fázi
cesty
už
při
tom
nejnižším.
Záleží
na
tom,
jak
důsledně
děláte
třebas
to,
že
dýcháte
pro
ten
automatismus
dvě,
to
znamená,
zapíráte
sama
sebe.
Já
tomu
říkal,
stylizujete
svůj
život,
zapíráte
sama
sebe.
Když
se
dokonale
zapíráte,
Ježíš
Kristus
říká,
že
to
stačí,
že
už
potom
zbývá
jenom
jedno,
následovat
ho.
To
znamená,
uvědomovat
si
jeho
cestu
a
jít
po
ní.
Konkrétně
už
jít
po
ní.
Ale
bez
toho
sebezapření
se
po
ní
vůbec
nedá
jít.
A
potom
jakmile
se
v
člověku
zrodí
ten
Ježíš,
to
znamená,
člověk
si-
je
si
vědom,
že
jeho
podstata
je
nesmrtelná,
třebaže
se
s
ní
nemůže
ještě
stýkat,
vono
je
to
nemluvně,
ale
ví
o
tom,
má
o
tom
jistotu.
Tak
pak
musí
být
oddán
svému
okolí
to...
to...
to
dělal
Ježíš
třicet
let.
Tím,
že
byl
oddán
svému
prostředí,
to
znamená,
že
se
dostával
do
Jordánu,
to
znamená,
do
další
fáze.
Bylo
nebezpečné
být
oddán
svému
okolí
a
svému
prostředí
předtím,
dokud
jenom
stylizoval
život,
že
von
nerozuměl,
co
je
správné
a
co
je
nesprávné
a
neuměl
rozeznávat.
Schopnost
rozeznávací
získá
teprve
tehdy,
když
se
v
něm
narodí
Bůh.
Pak
získává
takovou
schopnost
rozeznávací,
že
může
být
oddán
svému
okolí
a
nehrozí
mu
zkáza
mravní
nebo
jiná,
že?
Scestí
mu
nehrozí.
To
je
ten
rozdíl
oproti
té
první
fázi.
No,
a
když
to
potom
dělá,
neříkám
třicet
let,
to
je
jenom...
to
je
jenom
symbol,
ano?
Tak
dlouho,
že
mu
to
samo
jde,
samovolně
dycky
to
na
konci
musí
jít
samovolně.
Když
to
samovolně
jde,
tak
musí
okamžitě
od
toho
odstoupit,
jakoby
nic
nedělal,
jakoby
se
byl
nikam
nevyšplhal,
ne
se
otáčet
nazpátek:
já
jsem
se
třicet
let
odevzdával
své
rodině,
plně
jsem
jí
sloužil.
Naučil
se
být
tesařem,
že?
Vynikal
jsem
moudrostí
nad
ostatní
lidi
a
tak.
Takhle
nesmí
myslet.
On
musí,
ani
se
nerozloučí
se
svou
rodinou
a
odejde
do
Jordánu.
To
znamená,
on
se
v
této
chvíli
velice
snadno
odevzdá
Bohu,
velice
snadno.
Je
na
to
připraven,
to
je
vývoj.
Je
na
to
připraven,
to
není
žádný
skok.
Je
na
to
dokonale
připraven
tím,
co
před
tím
bylo.
Takže
v
Jordánu
se
doví,
že
je
synem
jiným,
Božím,
v
němž
se
Bohu
zalíbilo.
A
teprve
teď
je
načase,
aby
zotročil
svoje
"já",
které
předtím
muselo
by
plně
živé.
A
muselo
mu
sloužit
tou
poddaností
rodině,
v
níž
se
učil
tesařem
a
tak
dále.
Kdyby
ho
byl
zabil
dříve,
kdyby
ho
byl
odstranil
z
cesty
dříve,
tak
nemohl
tu
cestu
dokončit.
To
je
to
rozvinutí
života,
to
nepochopili
křesťani,
bohužel.
Teprve
po
křtu
v
Jordánu,
když
jsem
vědomě
synem
Božím,
mohu
si
dovolit:
apage
satanas,
odejdi
satane.
To
znamená:
moje
"já"
odejdi.
Tam
končila
pro
Ježíše
Krista
ta
individualita
nepravá,
kterou
my
potřebujeme
až
do
Jordánu.
Která
vznikla
na
tomto
světě
a
tam
zanikla.
Tam
zanikla,
tam
už
nebyla.
A
potom,
co
bylo
z
Ježíše
Krista,
to
bylo
dělání
toho,
co
Otec
chtěl
a
k
čemu
mu
Otec
dal
sílu.
On
ze
své
síly
a
ze
své
vůle
nic
nedělal.
Ani
své
učedníky
si
nevybral
ze
své
vůle.
Až
do
té
doby
ze
své
vůle
něco
dělal.
Ze
své
vůle
šel
do
Jordánu,
ze
své-
už
nešel
ze
své
vůle,
ale
na
poušť.
To
už
ne,
Duch
ho
tam
hnal.
Každého
slova
si
tam
všímejte
v
té
bibli,
tam
je
přesný
jogický
předpis.
A
potom
dělal
z
vůle
Otcovy
všechno.
A
to
není
poslední
fáze,
neboť
potřeboval
se
vzdát
i
tohoto
osobního
vedení,
že?
Takže
moh
na
kříži
prohlásit:
Bože,
pročs
mě
opustil?
A
dokonce
v
situaci,
kdy
přestane
lidsky
chápat,
proč
se
to
muselo
stát.
To
je...
to
je
v
nejlepším
pořádku.
Se
vzdal
i
svých
učedníků
a
tak,
já
vám
to
dál
nebudu
předvádět,
protože
opravdu
jsem
toto
všechno
napsal.
Jenomže
v
tom
množství
slov,
kterými
já
plýtvám
jako
Jirásek
málem,
že
ano,
se
to
snadno
ztratí,
ne?
Ale
je
to
tam
všecko.
Čili
návod
u
Ježíše
Krista
je
tak
dokonalý,
že
i
Indové
říkají:
proč
jste
ho
dosud
neobjevili
a
proč
říkáte,
že
to
máme
udělat
my,
když
nejsme
křesťany.
To
musíte
udělat
vy,
přátelé,
vy
musíte
objevit
Ježíše
Krista.
Vy
musíte
objevit,
jak
ho
následovat,
toto
je
následování
Krista.
Podívej
se,
my
jsme
bohužel
příliš
tradičními
křesťany
a
myslíme
si,
že
k
tomu
Pánu
Bohu
můžeme
jít,
já
už
jsem
to
mockrát
říkal,
jenom
s
těmi
dobrými
skutky.
Jenom
s
tou
dobrou
vůlí
a
vším,
co
dokážeme.
Ale
my
tam
také
můžeme
jít
tím,
co
nedokážeme,
svou
slabostí
a
všemi
svými
nedostatky.
A
protože
tohoto
máme
každý
dost,
já
i
vy,
a
netroufáme
se
touto
půlkou,
minimálně
půlkou,
já
mluvím
jenom
za
sebe
a
u
mě
je
to
půlka,
prosím
vás.
Špatnost
je
u
mě
půlka,
u
vás
je
to
jistě
líp,
ne?
U
mě
je
to
půlka.
Já
bych
nedokázal
touto
půlkou
jít,
já
bych
si
netroufal,
já
bych
Pána
Boha
urazil,
kdybych
tam
šel
svými
špatnostmi.
Tak
to
je
hlavní
důvod,
proč
se
nikam
nemohu
shrabat.
Protože
jestliže
třebas
propukne
u
mě
nějaká
špatnost,
třeba
dejme
tomu,
mně
chutná
tady
ten
koláč,
že?
Já
si...
já
si
netroufám
teďka
říci,
abyste
mně
ho
podali.
Nepodávej
mi
ho!
To
by
bylo
všechno
na
hlavu
postaveno,
děkuji.
Už
se
stalo.
Tak
to
je
špatnost,
že
ano?
To
je
ta
půlka.
To
je
ta
půlka,
prosím
vás,
jo?
A
kdybych
já
tímhletím
nedokázal
jít
k
Bohu,
tak
jsem
porušil
vnitřní
rovnováhu,
rozumíte
mi?
Teď
ji
poruším.
A
já
vám
znovu
připomínám
situaci,
kterou
líčí
nějaký
vypravěč
čínský,
že
se
šel
Konfucius
podívat
na
starého
Laotseho,
to
se
nemohlo
stát,
oni
žili
v
jiných
stoletích.
Ale
je
to
hezky
vymyšleno.
A
našel
tam
starce
nad
hrobem
a
říkal
tomu
starci
nad
hrobem:
jak
to,
že
tebe
považují
za
největšího
mistra?
A
on
říkal:
vidíš,
jaký
já
jsem
mistr.
Já
jsem
tak
slabý,
že
nic
nedokážu.
A
tou
svou
slabostí
jdu.
Musel
pořád
celobytostně,
jít
pořád
celobytostně.
Kdybych
byl
hodinu
před
smrtí,
slabý
k
smrti,
tak
mám
přeci
slabost.
To
je
báječná
věc,
jenom
si
troufat
tou
slabostí
k
Bohu
jít.
Opravdu
jít,
a
neříkat:
já
jsem
slabý,
já
nemohu.
Kdyby
ten
mrzák
u
toho
rybníka
říkal:
dyť
sem
tady
sedmadvacet
let,
tak
už
mně
muoh-
mohlo
dojít,
že
mě
nikdo
tam
nedostane
včas
a
že
se
nebudu
zachránit.
To
nesměl
udělat.
On
musel
naopak
přejít
do
stavu
klidu
a
klidně
znovu
čekat.
A
kdybyste
jenom
věděli,
jak
Bůh
čeká
u
prahu
našich
dveří,
tak
byste
se
taky
odvažovali
vy
čekat
a
vy
klepat.
Ale
bohužel
nevidíme
tu
druhou
stránku,
kdo
je
za
těmi
dveřmi
a
tak
nás
to
neinspiruje
k
tomu,
abychom
my
z
druhé
strany
dělali
totéž.
Nebo
aspoň
to
napodobovali
trošičku,
víc
se
na
nás
nechce.
Ale
měl
jsem,
jak
tady
správně
říkáte,
jednu
jedinou
výhodu,
že
jsem
věděl,
kdo
je
za
těmi
dveřmi
od
těch
sedmnácti
let,
že?
To
musím
přiznat.
A
to
nebylo
přičinění
přímé,
nýbrž
to
byl
automatický
následek,
zákonitý
následek
toho,
že
jsem
vzdal
svůj
život.
Kdokoliv
to
udělá,
i
když
to
dělá
nedokonale,
ale
opravdu
celobytostně,
tak
se
setká
s
tím
Bohem.
Tak
ví,
kdo
je
za
dveřmi
a
nabude
o
tom
jistotu.
K
tomu,
co
jsem
tady
líčil
o
životě
Ježíše
Krista
jako
symbolice
naš-
nas-
naší
nádstavby
života,
tak
k
tomu
vůbec
není
třeba
žádného
času,
absolutně
žádného.
Protože
Ježíš
Kristus
ukazoval
cestu
tedy,
a
která
se
uskuteční
jeden
život-
jediným
životem,
ale
je
to
bezčasové
všecko,
co
se
tam
uskutečňuje.
Všechny
hlavní
fáze,
které-
kterými
tam
člověk
prochází,
jsou
vlastně
odstupem
od
času.
Takže,
dejme
tomu,
kdyby
se
to
chtělo
uskutečnit
v
tak
raném
věku,
že
by
člověk
ještě
nebyl
dospělý,
tak
by
na
to
umřel,
na
ten
bezčasový
okamžik.
To
by
ne-
nevydržel.
Když
to
udělá
v
dospělém
věku,
tak
na
to
neumře
a
záleží
na
tom
jedině,
jak
se
má
rád.
Jestliže
dejme
tomu
od
toho,
co
mu
Bůh
věnuje
ze
své
podstaty,
utíká
ze
strachu
o
sebe,
to
trvá
dlouho.
A
když
neutíká,
tak
to
netrvá
dlouho,
že?
Tak
to
je
věc
strachu
za
prvé
a
věc
poslušnosti
za
druhé.
Takže
není
to
závislost
nějak
na
času,
nýbrž
na
poslušnosti
a
tak
samosebou
na
informova-
informovanosti
taky,
ne?
Na
s-
strachu,
poslušnosti,
informovanosti.
A
to
potom
nejsou
žádné
podmínky
časové.
"Zapři
sama
sebe",
se
dá
provést
okamžitě.
Pamatuj
si
jednu
věc,
že
všechno
je
symbol,
tedy
i
ten
čas.
Že
nemluví
vůbec
o
času,
nýbrž
mluví
o
čase
jako
o
symbolu.
Ber
to-
důsledně
symbolicky.
Všechno,
co
je
tam
zarámováno
do
časů,
je
symbol.
Podstata
věci
probíhá
mimo
čas
a
mimo
prostor,
ano?
Takže,
když
se
člověk
dostane
do
oblasti
věčného
života,
tak
zjistí,
že
příbytek
u
Boha
má
od
věčnosti,
že
to
nezačlo
někdy,
že
ho
tam
má
připraven,
že
jenom
do
něho
vstupuje
vědomě
nazpátek,
ne?
Takže
když
mu
někdo
poklade
otázku,
co
jsem
často
říkal:
kdy
jsi
začal
být
spojen
s
Bohem?
Tak
řekne:
takhle
se
může
přát-
psát
jenom
člověk,
kterej
tomu
nerozumí,
který
to
neprodělal,
protože
to
nemohlo
nastat,
to
vždycky
bylo
a
je
a
bude.
Člověk
je
spojen
s
Bohem,
ovšem
bez
svého
vědomí,
ne?
Bez
vědomí
tohoto
okrajového,
to
je
od-
bez
té
od
vědomí
této
odvozeniny
a
odvozenina
o
tom
neví,
ale
to
ani
podstatné.
Jakmile
se
z
té
odvozeniny
vymaní
do
toho
podstatného,
tak
okamžitě
si
uvědomuje,
že...
že
tam
je
věčný.
Prosím
vás,
tady
opravdu
to
nové,
co
bylo
vneseno
do
celé
té
starobylé
soustavy
zasvěcovací,
je
to,
že
kvantita
se
nahrazuje
kvalitou,
ano?
Že
opravdu
Ježíš
Kristus
hlásal
kvalitu.
A
ne
množství,
nechci
množství
obětí,
ne?
Ale
tu
zaujatost,
tak
asi,
já
to
říkám
volně.
Já
chci
milosrdenství.
V
tom
milosrdenství
totiž
je
kvalita.
Jiná,
která
tam
u
toho
zasvěcovaného
v
Indii
nemusí
hrát
vůbec
žádnou
roli.
On
se
stará
jenom
o
sebe.
A
on
třebas
provádí
oběť,
on
se
obětuje
při
tom,
to
je
možné,
ale
milosrdenství
jde
stranou.
Kdežto
milosrdenství,
to
je
ta
nová
kvalita,
která
v
Indii
je
známa
jenom
v
jedné
z
jógy,
a
v
jiných
ne.
A
to
v
Bhaktijóze,
že?
Tam
milosrdenství
hraje
velkou
roli,
milost
Boží
a
tak
dále
a
milosrdenství.
A
kdežto
v
ostatních
jogách
toto
vůbec
nepadá
v
úvahu,
při
celém
tom
školení
se
s
milosrdenstvím
nepočítá.
To
by
bylo
zdržování.
Tam
je
určitá
technika,
která
je
rozhodující.
A
když
ji
člověk
nezvládne,
tak
na
té
cestě
neuspěje,
v
Indii,
ne?
Protože
ale
technikou
se
nedá
dojít
až
do
konce,
tak
ta
cesta
u
nich
ve
většině
případů
končí
před
tou
smrtí
na
kříži.
Tam
už
technika
neplatí
přeci.
Když
je
někdo
někým
ukřižován,
tak
jakápak
technika?
On
se
sám
nekřižoval.
Až
na
to,
že
von
se
chtěl
zmařit,
ne?
Jenomže
osobním
počínáním
se
nezmařil.
By
se
byl
přibil
na
kříž
nebo,
to
ne.
Někdo
ho
přibil
na
kříž.
Tady
je
důležité
vědět,
že
události
kolem
nás
nejsou
fakticky
událostmi
kolem
nás,
to
jsou
vnitřní
záležitosti.
Vedení
událostmi
nás
přesvědčuje
o
tom,
že
všechno,
co
se
děje
kolem
nás,
je
také
součástí
našeho
vnitřního
života.
Proto
je
velice
důležité,
jak
reagujeme
na
zevní
události.
Neboť
jestliže
reagujeme
příliš
zaujatě
na
zevní
události,
že
se
dáváme
zaujmout
zevními
událostmi
příliš,
tak
zapomínáme
na
vnitřní
stránku
svého
života.
Příliš
se
upínáme
navenek
a
ubíráme
na
síle
své
zaujatosti
pro
vnitřní
život.
Sedíme
na
dvou
židlích
zkrátka.
jedna
třicátého
ledna
devatenáct
set
osmdesát
dva
Mně
dělá
určitou
potíž
tyto
věci
vysvětlovat
proto,
protože
já
zkušenost,
osobní
zkušenost
musím
převádět
do
slov.
A
ta
zkušenost
vůbec
není
slovní,
to
je
zkušenost
faktická.
Fakta
musím
převádět
do
slov.
To
jsou
od
začátku
do
konce
fakta.
V
tom
nehraje
ani
jedno
slovo
žádnou
roli.
Já
bych
to
vám
zpřístupnil
nějakým
biologickým
způsobem.
Jako
třeba
v
matčině
těle
zárodek
prodělává
za
devět
měsíců
vývoj
od
těch
původních
obyvatel
naší
země,
kteří
žili
před
čtyři
sta
padesáti
miliony
lety
jenom
v
moři
ve
vodě,
až
po
člověka.
To
prodělává
za
devět
měsíců,
tedy
ve
zkratce,
ten
zárodek.
Příroda
takovýhle
skok
nebo
takovýhle
rozvoj,
v
matčině
těle
prov-
provede
za
devět
měsíců,
co
příroda
stačila
udělat
za
čtyři
sta
padesát
miliónů
let.
Tak
na
mně
se
chtělo,
abych
já
takovou-
takové
období
asi
dvou
tisíc
let
si
rekonstruoval
svým
životem.
To
znamená,
normální
průběh
lidského
vývoje
směrem
k
věčnému
životu,
který
by
normálně
trval
dva
tisíce
let,
mám
za
úkol
provést
za
jeden
život.
To
není
zdaleka
tak
velká
úloha,
jako
když
ta
příroda
to
dělá
sama,
samovolně,
čtyři
sta
padesát
miliónů
let,
ne?
Za
devět
měsíců,
že
to
jsem
hotový
žabař.
Této
úlohy
jsem
se
nelekl
pochopitelně,
jsem
říkal,
to
je
malinká
úloha
poměrně.
Ale
chápejte,
když
dva
tisíce
let
já
mám
vtěsnat
nejenom
do
jednoho
života,
ale
mám
to
komentovat,
protože
to,
co
dělám,
je
jenom
komentář.
To
je
takový
nějaký,
já
tomu
říkám
melouch.
To
není
opravdové
dílo,
to
není
to
samotné
dílo,
to
vy
dobře
na
tom
poznáváte.
To
jsou
všechno
jenom
slova,
to
je
komentář
k
tomu
dílu.
Tak
když
to
takle
vezmete,
tak
sem-
tak
mi
musíte
prominout,
že
v
tom
komentáři
jsou
mezery,
protože
já
nevím
ani
jak
komentovat.
To
mě
nikdo
neučí.
K
tomu
mám
lidský
mozek,
který
vytvořila
příroda
po
vývoji
čtyři
sta
padesát
miliónů
let
trvajícím,
a
ještě
delším,
protože
předtím
ty
v
tom
moři
taky
měli
nějaký
rozum,
né,
ovšem
nepatrný.
A
já
tam
mám
v
tom
mezeru,
v
tom
komentáři,
mezery
tam
mám
četné.
A
proto
se
vás
ustavičně
dotazuji,
protože
jakmile
vy
se
dotážete,
já
to
předám
centru,
které
mně
to
nařídilo
komentovat.
Já
se
dovím
obsahově,
okamžitě
se
dovím
obsahově,
co
mám
odpovědět.
Obsahově.
Já
si
to
musím
pomocí
češtiny
převést
do...
do
jazyka
českého.
A
to
není
tak
velká
potíž
v
tom,
já
to
sice
udělám
po
makoňovsku,
pořád
na
jedno
kopyto.
Protože
nejsem
schopen
to
převést
třebas
do
širšího
jazykového
rámce.
No,
ale
dá
se
tomu
rozumět.
Jde
totiž
tomu
centru
o
to,
aby
těm
věcem
bylo
dneska
rozumět.
Protože
minuly
doby,
kdy
bez...
bez
dorozumění,
bez
porozumění,
bez
pochopení
rozumového,
bylo
možno
také
jít.
Dnes
vlivem
rozvoje
rozumových
zkušeností
tato
doba
pominula
a
zkušenost,
která
se
bezeslovně
někde
nabírá,
musí
být
převedena
na
úroveň
rozumového
chápání.
To
je
ten
celý
úkol,
ano?
