e
Ještě
další
princip
bych
chtěl
říci
a
tím
dalším
principem
je
nezainteresovanost,
interes
je
česky
mít
zájem
nač,
jako
bych
o
to
neměl
zájem,
a
ja
vás
pořád
mám
k
tomu
aby
jste
měly
zájem
řekněte
si
to.
A
to
je
teďka
velice
obtížné
vám
vysvětlit
jak
to
myslím
a
já
si
pomohu
obdobymi,
teď
bude
mít
velikou
přednost
před
všemi
ostatními
vy
dva,
protože
no
možná
že
i
no,
protože
m
bude
umíte
analogicky
myslet.
jako
matematici,
a
budete
muset
teďka
se
naučit
analogicky
myslet
je
tomu
tak
jako
když
třebas
rozeznáváme
bezstarostnost
na
jedné
straně
a
svatou
bezstarostnost
na
straně
druhé.
obě
dvě
se
totálně
od
sebe
liší,
totálně.
Čím
je
způsobená
bezstarostnost
člověka
který
není
poználí?
Lajáctvím
flegmatičností,
vlastnostmi
které
se
nehodí
na
duchovní
cestu.
Kdyby
hořeli
nepoznalí
pro
něco,
bylo
by
to
daleko
lepší,
než
když
se
nestarají.
Kdo
se
nestará,
napočátku,
přestože
to
Ježíš
Kristus
to
tolik
měl
za
zlé
svým
žákům,
se
trarají
ne?
Ten
nemůže
nikam
dojít.
Ten
prostředek
ze
začatku
hraje
obrovskou
roli,
později
tu
roli
ztrácí,
nebo
ji
dokonce
napřekážku.
Víte
já
si
myslím,
předpokládám,
tak
jsem
to
aspoň
cítil
v
tom
koncentráku,
že
až
na
toho
Jana
a
na
toho
Bartoloměje
všichni
ostatní
tí
učedníci
Ježíšovi
šli,
přišli
i,
Petra
nevyjímaje
přišeli
za
ním
jenom
proto,
že
se
báli
konce
světa.
S
pohnutek
čistě
světských,
měli
starost
o
sebe,
šlo
jim
o
ně,
vůbec
nešlo
o
ježíši
jenom
věřili
podle
toho
co
viděli
co
dělá,
že
on
je
převede
přes
ten
konec
světa
bez
pohromy,
a
že
voni
se
ocitnou
ve
věčným
životě
a
ostatní
všichni,
stratí
se,
úplně
jo
úplně
se
zniči,
všechno
bude
zničeno.
A
to
bylo
rozhodující
že
za
ním
šli.
Kdežto
svatý
Jan
a
svatý
Bartoloměj,
Nathanael
se
jmenuje
tam
původně.
Bartolěj
je
další
jeho
jmého,
který
dostal
teprve
e
tak
tito
dva,
mladíci
mimochodem,
asi
dvcetiletí,
byli
z
nich
nejmladší,
ti
neměli
zasebou
vůbe
žadný
život
než
poustevničení
po
boku
svatyto
Jana
křitele,
oba
byli
jeho
žáci.
Ty
prostě
zřejmě
přešli
k
Ježíši
na
doporučeni
to
svatýho
Jana
Křitele,
protože
svatý
Jan
Křitel
byl
předtím
svědkem
pokřtění
Ježíše,
chápete?
Teprve
po
pokřtění
Ježíše,
po
jeho
vybojování
vítězného
zápasu
na
poušti
Ježíš
teprve
potom
přijímal
své
žáky,
své
učedníky
A
tak
je
velice
pravděpodobne,
že
svatý
Jan
mu
poslal
sve
žáky,
své
nejnaděj,
nejnadějnější
žáky
a
řekl
jim,
tam
je
pravésvětlo
a
za
vás
se
nebudu
muset
stydět.
Asi
tak
a
opravdu
se
za
oba
dva,
za
nikoho
z
nich
nemusel
stydět.
Zatím
co
svatý
Jan
nezemřel
vůbes
násilnou
smrtí,
svatý
Bartoloměj
sice
zmizel
násilnou
smrtí
ze
světa,
ale
e
přednášel
jak
jistě
dobře
víte
tyto
věci
v
Indii.
A
přednášet
křesťanství
v
Indii,
které
mělo
tak
starou
tradici
naboženskou
a
takhle,
tolik
moudrosti
ve
své
tradici,
to
byl
nejtěžší
úkol,
který
mohl
Ježíš
někomu
svěřit.
To
nemohl
svěřit
nikomu
jinému,
to
nemohl
svěřit
ani
Pavlovi
tohleto,
to
mohl
svěřit
jenom
mladičkému
Nathanaelovi
s
otevřeným
srdcem.
Který
byl
schopen
velkoryse
se
postavit
po
bok
té
indické
moudsti
a
sekundovat,
né
hrát
první
roli,
sekundovet.
Ano,
hrát
druhou
roli,
a
zřejmě
taky
tu
druhou
roli
hrál
bezvadně
protože
jak
nám
dosvědčují
zprávy
o
jeho
působení
a
o
těch
máme
zprávy
jenom
od
indů,
tam
mají
velikou
paměť,
nikoliv
na
data,
ale
na
události.
To
mají
velikou
pamět
a
ti
nám
říkají,
ten
svatej
Bartoloměj,
to
byl
člověk
který
opravdu
se
choval
jako
náš
mudrc.
To
je
co
říct.
A
na
druhé
straně
byl
tam
taky
Tomáš
v
indii,
jestli
z
vlastní
iniciatývy
nebo
z
poslání
přímího,
silně
pochybuju
a
ten
založil
jenom
malinkou
kolonii,
která
ale
vydržela.
Takže
my
jsme
velice
vděční
tomu
že
vydržela,
protže
ještě
svatý
František
Xaverský
když
tam
přišel
někdy
v
šestnáctém
století,
tak
se
s
těmito
tomášovci
setkal
v
indii
a
zjistil
jak
vlastně
Ježíš
tehdy
učil.
Oni
se
dušovali,
že
oni
nic
nepřidali
a
nic
neubrali
k
tomu,
co
je
Tomaš
učil.
Ale
teď,
jaký
je
rozdíl
mezi
svatou
a
obyčejnou
bezstarostností,
proti
obyčejné
bezstarostnosti
e
jako
Ježíš
měl
mnoho
výhrad.
Protože
byl
si
jist
tim,
že
je
to
lajdáctví.
Já
to
nebudu
dál
rozvádět.
to
je
prostě
neobdělávání
pole
a
všechny
ty
tydlety
věci,
které
tam
on
říkal,
nechávání
ladem,
neuži
nevyužívání
možností,
to
je
to,
co
vyčítal
velice
krutě
a
s
pláčem
v
očích
jeruzalému.
Kdybys
věděl,
že
teďka
přišla
tvoje
hodina
a
žes
jí
nepochopil.
Takovou
lajdáckou
bezstarostnost
von
si
vůbec
nectil
a
nemohl
ji
hodnotit
jinak
než
odsouzením.
Ta
svatá
bezstarostnost
je
tedy
jak
vidíte
závislá
na
svatosti.
A
proto
chtěl
Ježíš
od
svých
učedníkú,
aby
byli
svatě
bezstarostní.
Kde
se
sebrala
v
tech
učednících
ta
svatost?
Oni
si
přeci
museli
být
vědomí
od
prvního
okamžiku
styku
s
tím
mistrem,
že
co
dělali
před
tím
nebylo
ve
schodě
s
tím
co
dělali
za
jeho
přítomnosti.
Že
jakmile
vstoupili
do
jeho
služeb,
bych
tak
řekl
nebo
do
společenství
s
ním,
že
okamžitě
dělali
zázraky
okamžitě
převraceli
smysl
života
lidí,
toto
nikdy
je
nenapadlo
vůbec
dělat,
čili
že
ta
moc
nebyla
z
nich,
oni
si
svatost
které
byly
svědky
a
to
je
moc,
to
je
světlo,
to
je
od
slova
světlo,
véda,
věděti
taky,
e
tak
svami,
světlo
ano,
tak
tu
svatost
věděli,
že
nemají
svou
nýbrž,
že
je
to
svatost
ježíšova.
o
kterou
se
opírají
a
znějš
všechno
svatého
dělají.
Jestliže
najednou
vedle
této
svatosti
začli
být
starostliví
,tak
to
znamená,
že
se
vymykali
z
tohoto
vedení.
Starostlivého
člověka
ani
pán
bůh
nemůže
řídit.
Tak
mocen
neni.
Čili
nezainteresovanost
se
musi
v
tomto
smyslu
brát.
Je
já
musím
všechno
brát
z
rukou
božích,
a
moc
kterou
mám,
mám
od
něho
a
nemusím
se
starat
kde
jí
vezmu.
Jsem-li
postaven
před
úkol
který,
na
který
mám
normální
disposice
když
jsem
třebas
vyučen
matikářem
dejme
tomu,
tak
nesmím
k
tomu
přistupovat
z
třesením
těla,
nýbrž
úkol
jako
úkol
od
boha
ke
kterému
jsem
vybaven
tím,
jenom
tím,
že
dneska
jsem
matikářem
a
před
tím
jsem
byl
rybářem.
Tím,
že
rybář
je
taky
člověk
Tím,
že
jsem
prostě
člověkem.
Moje
lidství
mě
vybavuje
k
tomu,
abych
molh
být
nositelem
moci
boží
v
daleko
větší
míře
než
jak
jsem
toho
dosud
svědkem
a
než
jak
to
pociťuju,
zatím.
Ale
aby
se
to
mohlo
stát,
nesmím
upadnout
nazpátek
do
starostlivosti.
Starost
totiž
neznamená
jak
to
udělám,
jak
to
dopadne,
tak
v
tom
smyslu
starostlivost.
Já
musím
dotoho
jít,
jako
do
úkolu
od
boha,
všechno
musí
být
úkol
od
boha
.Když
to
ovšem
projde
sítem
rozumu.
Pochopitelně
rozumné
věci
nemohou
být
od
boha
a
nemravné
věci
taky
né
to,
řád,
krerý
nám
dal
Ježíš
Kristus
do
ruky
k
disposici
tak
na
to
nepostřebuju
žádný
vnuknutí,
to
je
mi
tady
dáno,
žejo.
Chovej
se
tak,
nechovej
se
tak,
žejo,
tak
podle
toho
řádu
rozumně
poznáva
poznávanému
se
musím
řídit.
Tak,
podle
toho
řádu
se
musím
řídit.
Tak
nezainteresovanost
znamená
nebýt
zainteresován
natom
jak
to
dopadne
nebo
jestli
se
mi
to
podaří
nebo
co
stoho
budu
mít,
nýbrž
jenom
jesti
sloužím
bohu.
Jak
to
mohu
zjistit,
jestli
sloužím
bohu,
jestliže
to
tak
jenom
neprohlašuju,
já
to
mohu
říci
jen
ze
začátku,
né
později,
to
už
jsou
jiné
znaky
kterými
to
potom
mohu
zjistit,
ale
ze
začátku
nemohu
to
zjistim
podle
jiného
znaku,
než
že
jsem
ochoten
to
dělat
líp,
než
kdybych
to
dělal
protoho,
který
mě
znal
že
to
připravuju,
třeba
říká,
nebo
na
mě
chce.
Třebas,
mám-li
před
sebou
žáka
který
potřebuje
odemě
výklad
nějakého
pravidla
matematiského,
tak
to
pro
mě
nesmí
být
žák
a
nýbrž
to
musí
být
pro
mě
vyslanec
od
boha,
příležitost
abych
bohu
sloužil,
abych,
protože
mě,
že
se
nemohu
stýkat
s
boham,
setkávám
se
jenom
s
člověkem
abych
na
měm
dokázal,
jak
bych
jednal
,kdyby
to
byl
bůh,
rozumíte
mě,
kdyby
tu
potřebu
měl
bůh,
prosím
vás,
to
je
ob,
to
je
jenom
analogické
myšlení
tohteto,
neboť
,kyž
on
tam
říkal
o
těch
spasených,
že
jsou
tí
kteří
udělali
nekomu
něco
dobrého,
že
to
udělal
Ježíši,
tak
jsem
to
jenom
obrátil
rozute?
To
udělaly
jemu,
ačkoli
to
nepoznávali
že
to
dělali
jemu.
Vy
to
nemusíte
poznávat,
že
to
děláte
bohu.
Vy
to
musíte
dělat
daleko
lépe
než
kdyby
jste
to
dělaly
kdyby
to
byl
pouhý
žák.
Rozumíte
mi,
a
to
pro
začátek
stačí,
když
to
takhle
budete
dělat,
tak
jste
zachovaly
zainteresovanost
jinou
proti
který
Ježíš
nic
neměl.
Protože
on
říkal,
hledejte
království
boží,
to
byla
zainteresovanost,
kterou
já
nemám
na
mysli
,prti
které
já
nebojuju,
já
mluvím
o
nezainteresovanosti
o
všechno
ostatní,
jo,
jo
já
nejsem
zainteresovám
na
tom,
jestli
třebas
budu
s
toho
mít
nejaké
uspokojení.
Si
řeknu
teď
sto
udělal
dobře
nebo
špatně,
jakmile
se
u
mě
oběví
tento
cit,
toto
emocialní
zažívaní
věci,
tak
hned
tento
cit
obětuju,
ne
já
nemůžu
takhle,
to
už
jsou
další
kroky,
to
já
nemohu
tady
vystvětlovat,
to
by
nebylo
správné.
Ale
zkrátka
a
dobře,
nezainteresovanost
znamená
neobracet
to
k
sobě,
ty
účinky
mýbrž
je
obracet
k
bohu.
Nerainteresovanost,
to
znamená
nepracovat
na
svém
díle,
pracovat
na
díle
božím,
že
ano.
A
to
tím
způsobem,
že
z
počátku
dělám
něco
na
víc,
to
bych
nedělal,
kdybych
pracoval
na
svém
a
potom
když
to
takhle
dělám,
tak
potom
něco
málo
jsem
tomu
byl
schopen
přidat,
já
tomu
přidal
všechno
co
mohu,
ne
né
nějak
že
bych
odměřoval
co
mám
přidat
a
co
nemam,
dost,
tady
dost,
nějaké
meze
si
stanovit,
všechno
tam
přidám
co
mohu,
aby
to
bylo
co
možná
nejdokonalejší.
A
když
to
takhle
dělám,
tak
je
to
správně
pochopená
cesta
činnosti
a
nezainteresované
činnosti
A
já
se
pomocí
té
nezainteresované
činnosti
doslan
dostanu
k
vědomému
spojení
s
Bohem.
Ja
vám
bohužel
nemohu
líčit
teď
co
jsem
zažíval,
když
tam
při
tom
v
té
zkoušen
ze
skoušce
zváště
ne,
na
to
je
televize.
Podívejte
se,
první
co
vám
chci
říct
že
ta
zainteresovanost,
nezainteresovanost
má
své
stupně.
Nemůžu
být
totalně
nezainteresovaný,
zpočátku
to
nejde,
ale
vždycky
poctivě
dotoho
musím
vložit
takovou
míru
nezainteresovanosti
jaké
jsem
schopen
momentalně,
za
dané
situace,
a
že
já
jsem
vám
radil
jako
že
první
co
mohu
udělat,
kromě
toho
co
jsem
tady
řekl
je
a
to
jsem
řekl
ovšem
jenom
mezi
řádky,
že
ja
nekonám
příkaz
toho,
kdo
mě
to
zdánlivě
dal,
nybrž
ja
vědomě
konám
příkaz
boží,
rozumíte
mi?
Kdybych
tohleto
nedělal
,takto
na
sobě
vůbec
nepociťujete
jinak
co
tady
zažíváte
se
mnou,
neý
jako
obyčejné
řeci.
A
já
vím
že
nepatrně
třebas
to
plyne
popřípadě
že
nejsem
schopen
třebas,
dokonelej,
ale
snažím
se
všemožně,
tedy
snažím
se
přeci,
uvozovka,
prostě,
dělám
to
tak,
abych
tam
vyčerpávájícím
způsobem
položil
veškerou
míru,
jo
služby
Bohu.
A
protože
nesloužím
vám,
jak
vy
máte
dojem,
zváště
když
třeba
si
vezmu
jednoho
na
paškál
a
rozebíram
a
tak
má
dojem,
teď
konkretně
sloužím,
já
taky
tak
se
vyjadřuju.
To
je
zaklínací
menévr,
já
když
chci
sloužit
jemu,
tak
musím
velice
konkrétně
soužit,
rozumíte.
Jakými
slovy
to
odívám,
na
tom
nezáleží,
ja
musím
vám
dát
jenom
pochopit,
že
to
konkretní
počínání.
Když
například,
nemyslete
si
že
Ježíš
Kristus
nesloužil
Bohu
když
léčil
někoho
ze
slepoty,
ale
konkrétně
léčil
slepotu,
jinde
schromnutí,
jinde
odpuštěnisu
a
tak
dále,
co
bylo
kde
zapotřebí,
Lazara
křísil
z
mrtvích.
Konkrétně,
konkrétní
úkol
zdolával.
Tak
já
vám
tady
chci
ukázat
na
těchto
případech
že
jsem
si
toho
vědom
že
musím
konkrétní
úkol
zdolávat,
né
něják
rozplizle
pro
nikoho,
kdežto
musí
být
pro
vás
a
tím
je
to
pro
boha
protože
vy
jste
mi
tady
od
zboha,
vy
jste
mě,
já
to
přeženu,
bohem
v
tomto
oděvu.
Já
vidím
ovšem
jenom
jeho
oděv
pochopitelně,
to
jsou
vaše
těla,
vaše
mysli
a
takdále,
já
vidím
jenom
jeho
projev
ale
vy
jste
zaručeně
jeho
projevy.
A
já
si
musím
nesmírně
vážit,
když
Vám
na
cti
utrhám
Miloši
tohoto
projevu
Božího.
Proč
Vam
přitom
na
cti
třebas
utrhám,
to
Vám
nejde
asi
dost
hlavy
dobře.
Protože
Vaše
osobnost
je
oděvem
a
já
si
přeji,
abyste
pokud
možno
skrz
ten
oděv
spatřovaly
Boha.
A
tak
já
do
strhávám
někdy,
někdy
Vás
zase
přiodívam,
jo?
Jak
považuju
za
nutné,
protože
někdy
kdyby
člověk
nepřioděl
ránu,
ona
by
krvácela,
on
ji
musí
obvázat.
A
někdy,
kdyby
obvaz
nesňal,
tak
by
zbitečne
způsobil
v
té
ráně
něco
co
by
nemělo
tam
třebas
nastat,
já
si
pomáhám
takovym
ňákým
možná
špatným
přirovnáním,
ale
je
třeba
vystavit
člověka
votevřeně
třeba
světlu,
někd
ho
před
světlem
zahalit,
ne?
A
tak
je
to
při
tom
mém
jednání.
Já
si
pře-
připadám,
při
tom,
co
tady
dělám,
jako
pomocník
velkého
Lékaře.
Jako
instrumentář,
rozumíte,
nebo
instrumentářka.
On
léčí,
ne
on
uzdravuje,
já
se
posus-ja
se
pokouším
se
snažím
léčit,
ale
vím
že
to
uzdravení
je
je
v
jeho
rukách,
jedine
v
jeho
rukácha.
Ovšem
je
taky
v
rukách
vašich
pochopitelně,
to
musí
být
spoluprace,
no