Takže
až
tady
bylo
všechno
připraveno
k
tělesnosti,
lidské
tělesnosti,
tak
teprve
ta
lidská
duše
sestoupila
sem
do
lidského
těla.
To
je
konec
Ten
proces
sestupu
od
Boha
na
zem,
do
lidskosti,
do
tělesnosti,
to
je
proces
kontinuální,
ustavičný,
nikdy
nezačínající,
no,
nikdy
nekončící
zatím,
ano?
Lépe
řečeno.
A
protože
je
to
kontinuální
proces,
tak
jsou
ještě
bytosti
připravené
ke
vtělení,
které
dosud
nevodešly
od
Otce.
Je
tam
ještě
nějaká
záloha
živých
bytostí,
já
to
řeknu
hodně
lidově,
já
to
potom
možná
řeknu
trošičku
líp,
za
chvilinku,
jestli
budete
si
přát.
A
tahleta
část
těch
bytostí,
která
dosud
neodešla
od
toho
Otce,
ta
nemá
za
sebou
tu
protřelost
světem
nebo
časoprostorem.
A
dokonce
se
jim
nechce
sem
jít,
rozumíte?
Ono
je
jim
tam
dobře.
A
protože
jim
je
tam
dobře,
a
protože
jsou
ve
stavu,
kde
se
zahálet
nedá,
kde
se
musí
pracovat
daleko
dokonaleji
a
beze
zbytku,
tam
nemusí
například
spát,
takže
pracujete
ve
dne
v
noci.
Ale
ne,
že
mlátíte
rukama
a
nohama,
to
je
práce
trošičku
jiného
druhu
si
mě
to
o
tom
tom
nemáme
mít
představu,
jaká
je
to
práce.
To
je
jako
byste
nic
nedělali,
ale
je
to...
je
to
soustavná
práce
bez
mezer.
Ne
takový
propíjení
všeho,
co...
co
kdo
dostal
jako
tamten
marnotratný
syn,
ne?
Nýbrž
to
je
opravdová
práce
pro
veškerenstvo.
A
ono
se
těmto
bytostem
odtamtud
nechce.
A
pochopitelně,
když
se
někdo
vrátí
nazpátek
do
toho
stavu,
ve
kterém
voni
ještě,
ze
kterého
vony
se
ještě
nedostaly,
lépe
řečeno,
voni
se
nedostaly
ani
do
toho
stavu,
do
kterého
se
teď
dostal
ten
vrácený.
Tak
vony
vidí,
jaký
je
v
tom
rozdíl
mezi
tím,
že
tam
zůstaly
a
mezi
tím,
že
prošly
časoprostorem.
To
je
rozdíl
tak
velký,
že
by
se
to
dalo
symbolicky
vyjádřit,
že
to
musí
jednoho
dožrat,
ne?
Kdo
je
tam,
kdo
tam
zůstane.
Protože
on
se
ničeho
zlého
nedopustil,
světem
se
neprotřel,
nic
neprochlastal,
nic
nepromarnil.
A
přitom
nemá
tu
čest
toho,
kdo
se
vrátil,
viďte?
A
protože
to
je
další
vývojová
fáze,
kterou
on
ještě
neprošel.
Jisto
je,
že
na
tom
jiném
světě
u
Pána
Boha
je
tomu
bohužel
tak,
že
se
nikdy
nikdo
nemůže
usadit
na
nějakém
rohu
a
říci:
dost,
tady
jsem
zůstal.
A
to
je
všechno.
Nýbrž
musí
pořád
se
přibližovat
k
té
věčnosti
dokonaleji.
Protože
ta
věčnost
v
sobě
obsahuje
nekonečný
pramen
moudrosti,
lásky,
existence.
Je
možno
taky
do
nekonečna
se
přibližovat,
že?
Z
toho,
co
konečného
člověk
na
sebe
vzal
a
z
čeho
se
taky
svlíká
postupně.
Jelikož
tomu
takhle
je,
tak
se
tam
nezahálí
na
té
věčnosti.
Nýbrž
se
člověk
už
tím,
že
se
ustavičně
přibližuje
k
tomu
Bohu,
také
musí
ustavičně
snažit
něco
dělat.
Totiž
vy
dobře
víte
už
z
té
zkušenosti,
kterou
máte,
že
chce-li
se
člověk
přiblížit
k
Bohu
tím,
že
třebas
sedne
do
skvělé
pozice
koncentrační
a
má
skvělé
cvičení,
které
je
vyzkoušeno
a...
a
které-
kterému
on
věří,
že
to
nemá
ani
zdaleka
takový
účinek,
jako
když
se
necítí
už
oddělenou
bytostí
od
svého
okolí.
A
v
tom
stavu
bez
tohoto
pocitu
odděleno-
oddělenosti
dělá
totéž,
co
předtím.
Pak
se
to
daří
daleko
lépe
a
účinek
přiblížení
se
k
Bohu
je
daleko
mocnější.
To
je
způsobeno
tím,
že
vystihl
základní
věc.
Pocit
oddělenosti
byl
zrušen
nebo
částečně
zrušen.
A
to
je
už
náběh
na
vědomě
žitý
věčný
život.
Kdo
má
pocit
oddělenosti,
nežije
fakticky
věčným
životem.
I
když
si
myslí,
že
je
spasen.
Vizte
Totapuri,
který
radil
Ramakrišnovi.
On
měl
pocit,
že
on
je
na
tom
daleko
líp
než
Ramakrišna
a
tak
dál,
přestože
byl
oddělenou
bytostí.
A
to
způsobilo,
že
vlastně
se
klamal.
No,
tak
já
nevím,
jestli
jsem
to
vysvětlil.
Ale
důležité
je
si
uvědomit,
že
člověk
není
nikdy
hotov
se
svým
duchovním
vývojem.
A
že
tedy
se
dostal
do
situace,
tím
že
se
sem
vtělil,
která
ho
předurčuje
k
ustavičnému
vývoji
bez
konce.
A
jestliže
si
někdo
třebas
řekne:
já
jsem
svatý,
já
už
nepotřebuju
se
zabývat
třebas
jinými
lidmi
nebo...
nebo
vůbec
i
svou
svatostí
nebo...
nebo
přibližováním
se
k
Bohu,
tak
se
v
každém
případě
mýlí.
Protože
špatně
hodnotí
situaci.
Jestliže
má
dojem,
že
tam
něco
někde
končí,
tak
přehlédl,
že
to
tam
teprve
začíná,
a
to
je
špatné.
Opravdu
být
informován
o
hlubinách,
které
nejsou
těmi
hlubinami,
které
se
dají
ještě
představit,
je
myslím
zbytečné
být
o
tom
informován.
Protože
člověk,
to
je,
by
si
měl
uvědomit,
z
jaké
hloubky
von
je
schopen
jít.
Z
jaké
hloubky
von
je
schopen
se
vynořit.
On
totiž
člověk
je
schopen
se
vynořit
jenom
ze
své
tělesnosti.
Tak
já
bych
mohl
říci
jednu
věc.
Že
celý
vývoj,
kterého
jsme
tady
svědky
na
tomto
světě,
probíhá
ve
fázích.
Z
tu-
ztělesňování
se
nebo
ztotožňování
se
s
tělesností
a
dbání
tedy
o
tu
tělesnost
ze
všech
stránek,
i
když
třebas
přitom
se
snažíme
o
duševní
život,
to
je,
to
má
sloužit
tělesnosti,
že
ano?
A
vlastnictví
a
tak
dále.
Tak
to
je
první
fáze.
Z
této
hloubky,
z
této
hlubiny
je
možno
se
dostat
nahoru
jenom
tím
způsobem,
že
ten
člověk
je
v
nebezpečí
života.
Tímto
nejhlubším
způsobem
se
šlo
na
mě.
Já
jsem
ten
primitiv,
kterýho
tady
vidíte,
a
který
se
právě
tímto
způsobem
šplhal
nahoru.
Že
totiž
mu
šlo
o
chřtán,
od...
od
toho,
začátku
toho
života,
kdy
si
ani
ještě
neuvědomoval,
že
je
člověk,
ne?
A
potom
se
to
ustavičně
opakovalo
na
vyšší
úrovni.
Ale
pořád
to
bylo
totéž.
Že
mu
brali
jeho
tělesnost,
ano?
Jednoduše
už
se
s
ní
tolik
neztotožňoval,
přeci
pořád
mu
ji
ještě
brali.
Tak
to
je
ta
hloubka,
ze
které
je
člověk
tady
schopen,
nejhlubší
hloubka,
ze
které
je
schopen
tady
jít,
když
se
ztotožňuje
s
tělem
anebo
když
mu
na
těle
záleží.
Jako
mně
třeba
v
tom
koncentráku
znovu
začlo
na
těle
záležet.
To
je
stejné,
jako
bych
se
byl
s
tím
tělem
ztotožňoval.
Jiná
hloubka
je
duševní
hloubka.
Toho,
odtamtud
si
člověka
může
Bůh
pozvat
jenom
tehdy,
když
ten
člověk
po
té
duševní
stránce
propadne.
To
znamená,
neobstojí
sám
před
sebou
ani
před
Bohem.
Vy
to
vidíte
na
příkladech
apoštolů
Páně.
Svatý
Petr,
když
zapřel
Ježíše,
neobstál
sám
před
sebou,
hořce
plakal
a
odešel
z
místa.
To
znamená,
nechtěl
o
sobě
vědět.
Viděl
jakej
je
padouch.
To
byla
hloubka
duševní
tísně,
která
ho
povznesla
nakonec
k
tomu
Duchu
svatému,
zrovna
jako
ty
ostatní,
kteří
ho
nezapřeli.
Jenomže
tahleta
hloubka
je
jinou
hloubkou,
než
ze
které
je
ještě
dále
možno
jít.
Třeba
nejvyšší
hloubka,
nejhlubší
hloubka,
kterou
člověk
tady
může
dosáhnout,
je
hloubka
přináležitosti.
Já
vám
to
musím
vysvětlit.
Člověk
tady
na
tomto
světě
náleží
napřed
tělu,
potom
své
duši,
ne?
Když
se
dostane
dál,
nějaký
ten
špriclíček,
a
potom
přináleží
Bohu.
Jestliže
přináleží
Bohu,
a
je
mu
tato
přináležitost
upírána,
tak
to
je
ta
nejhlu-
nejhlubší
hloubka
tedy,
ze
které
se
dá
vyjít
nahoru.
Já
jsem
četl
od
Bubera
Martina:
Extatische
Konzeptionen
Zpovědi
extatické.
To
je
skvělé
dílo,
kde
von
vykládá,
jak
lidé
prožívali
různé
extaze
a
také
poextatické
stavy.
A
některé
z
nich
byly
stavem
velice
zoufalého
člověka.
Protože
to,
co
tam
zažili,
tu
přináležitost
k
Bohu,
že
jemu
patřili,
že
už
u
něho
byli,
že
byli
jedno
s
ním.
A
teď
z
toho
museli
vypadnout
zase
do
té...
té
pustiny
tohoto
života,
kterou
my
za
pustinu
nepovažujeme,
pokud
jsme
nepoznali
nic
jiného,
ne,
lepšího,
vyššího.
Tak
to
je
pro
ně
nesnesitelné.
Oni
by
radši
spáchali
sebevraždu,
než
aby
zůstali
naživu.
Také
dejme
tomu,
ve
starověku
všichni
stoikové,
jakmile
zažili
extazi,
tak
okamžitě
po
ní
spáchali
sebevraždu.
Jeden
za
druhým,
Zenon
i
ostatní,
ano?
Protože
nemohli
pochopit,
proč
by
tady
měli
být,
když
už...
už
byli
předtím
ve
věčnosti.
To
řešení
nepovažuji
za
správné.
To
prostě
tady
je
vidět,
co
všechno
dokáže
hloupého
extatik.
On
se
má
pořád
svým
způsobem
rád.
A
rád
se
má
způsobem
pro
nás
nemístným,
nemyslitelným,
protože
my
se
máme
rádi
pro
svou
hloupou
tělesnost.
Na
to
von
se
dívá
spatra.
My
se
máme
rádi
pro
své
duševní
vlastnosti,
že
jsme
takoví
nebo
takoví,
že
ano?
Já
bych
toto
nedokázal
to,
co
on
dokázal
a
tak
dále.
Takhle
se
hodnotíme,
a
proto
se
máme
rádi.
A
nebo
se...
nebo
se
máme
rádi
také,
protože
patříme
Bohu.
Že
jsme
ho
třebas
zažili,
že
jsme
zažili
sounáležitost
s
ním.
A
já
tomu
říkám
přináležitost,
tedy
sounáležitost
s
někým
takým,
například
s
věčnou
bytostí.
To
je
největší
hloubka,
kterou
tady
může
člověk
dosáhnout.
Jestliže
je
z
ní
vytržen,
a
musí
se
jí
tedy
vzdát,
protože
už
mu
dále
nekyne,
tak
to
je
moment,
při
kterém
když
si
nezoufá
a
nespáchá
sebevraždu
a
tak
dále,
může
být
vynešen
opravdu
trvale
nahoru,
ano?
Ovšem
musí
to
snášet
s
klidem,
to
je
velice
obtížné.
Proto
extaze
jsou
problematická
záležitost
vůbec.
A
musí
zase
s
klidem
se
snažit,
to
je
těžko,
to
je
špatně
vyjádřeno,
zase
s
klidem
musí
očekávat
nový
příchod
Páně,
bych
tak
řekl,
ne?
si
ho
okolnost
Obyčejně
tomu
nerozumí,
proč
ten
Pán
přichází,
že
si
nedovede
pomoci
a
vlastní
vůlí
už
by
to
ani
nedosáhl.
To
jsou
lidi,
kteří
zažili
extazi
a
podruhé
už
ji
nezažili,
protože
podruhé
už
na
to
šli
z
vlastní
vůle.
Poprvně
na
to
z
vlastní
vůle
nešli,
a
proto
to
šlo.
Ale
když
jde
na
extazi
někdo
z
vlastní
vůle,
tak
ji
nedosáhne.
Z
vlastní
vůle
nikdo
extazi
nedosáhne.
Takovou
extazi,
kde
by
se
stýkal
vědomě
s
Bohem.
Tak
to
jsou
ty
hloubky
lidské,
lidských
možností.
Já
si
netroufám
o
dalších
hloubkách
mluvit,
jo?
Prominete
mi.
To
stačí.
Člověk
jest
nebo
cítí
se
být
něčím
pomocí
rozumu
a
pomocí
smyslů,
citů
a
tak
dále.
To
znamená,
on
se
cítí
být
tím,
čím
je,
jenom
pomocí
těchto
filtrů.
Těchto
filtrů
vědomí
Božího.
Uvědomte
si,
prosím
vás,
laskavě,
že
když
se
díváte,
že
se
to
nedíváte
vy,
nýbrž
Boží
moc
vás-
vám
umožňuje,
abyste
se
dívali.
Já
vás
nechci
přivádět
k
panteismu,
to
ne.
Ale
je
to
moc
Boží,
která
způsobuje,
je
tady
tok
Boží
moci
až
z
našich
smyslů,
přefiltrovaný
je
naší
tělesností,
že
my
se
díváme,
že
vidíme
toho,
toho
a
tak
dále.
Že
my
vnímáme
jinými
smysly,
že
my
rozumujeme
a
tak
dále.
Uvažujeme,
citově
se
angažujeme.
Čili,
je-li
tomu
takhle,
a
tak
si
musíme
říct,
že
jsme,
že
se
cítíme
být
právě
jenom
tím,
co
nám
ta
naše
úroveň
filtrů
přetlumočí,
ne?
Propustí,
přefiltruje.
To
nám
neříká
nic
o
tom,
čím
fakticky
jsme.
Nýbrž
nám
říká
jenom
něco
málo
o
tom,
čím
se
momentálně
cítíme
být.
A
to
je
veliký
rozdíl.
Tak
musíme
rozlišovat
pocit
bytí
a
bytí
samo.
Bytí
bez
pocitu
je
také
bytím.
Pocit
je
určité
chvění,
rozumíte?
Chvění
mysli,
citové
a
tak
dále,
smyslů,
frekvence
záření.
To
všechno
jsou,
to
je
obsahem,
vnitřním
obsahem
pocitu.
Ale
bytí
za
těmito
pocity
není
vázáno
na
žádný
filtr,
na
žádnou-
žádné
omezení
tělesností
nebo
čímkoliv
jiným.
A
jest
možné
teprve
tehdy,
takový
ten,
takové
to
bytí
je
možné
teprve
tehdy,
když
člověk
dokonale
do
posledního
vrcholu
možného
využil
vzestup
pomocí
pocitu.
Pomocí
pocitového
bytí,
pocitové
bytí
musí
býti
využito.
Abyste
mohli
se
ocitnout
v
bytí
za
pocitem,
ano?
A
toto
bytí
za
pocitem
je
přebývání
v
Otcově
příbytku.
No.
Dobře.
Tak
jsem
v
tom
blahopřání
napsal
tohleto:
lidé
v
tom
životě
se
snaží
všelijak
vycházet
se
svým
okolím.
Ale
manželství
je
jedinečná
příležitost
v
tom,
že
člověk
musí,
nechce-li
se
dát
rozvést,
vycházet
se
svým
partnerem.
A
toto
přinucení,
když
se
dělá
jako
požehnání,
když
se
provádí
jako
požehnání,
které
člověka
potkalo.
Když
to
znamená
dobrovolnou
komunikaci
s
druhým,
přináší
takzvané
narovnání
cesty.
Daleko
dokonalejší
narovnání
cesty,
než
jaké
přináší
modlitba
nebo
jakákoliv
jiná
hodnota.
Protože
právě
musí
probíhat
pořád.
K
modlitbě
si
můžeme
sednout
a
můžeme
zase
od
ní
odsednout.
Ale
od
manželství
se
nedá
odsednout.
Tam
například
jsou
děti,
to
všechno
je
takové
společenství
trvalého
charakteru,
které
člověk
musí
brát
nikoliv
tak
jako,
tady
je
manželka,
tamhle
jsou
děti,
nýbrž
to
je
můj
úkol.
To
je
můj
úkol
přistupovat
k
tomu,
jako
ke
svému
úkolu.
Řešit
nové
jako
úkol,
a
pokud
se
člověk
dostane
dál,
jako
úkol
od
Boha.
Ovšem
upozorňuju
na
jednu
věc.
Že
by
se
mohlo
stát,
kdybyste
toto
předčasně
dělal
někdo,
že
by
ten
partner
to
vyčíhl
a
začal
by
z
toho
těžit,
že
ano?
Ježíš
Kristus
radí
brát
od
Boha
život
jako
úkol
od
Boha
teprve
tehdy,
až
se
narodí
Ježíš
v
Betlémě.
Pak
může
totiž
bezpečně
rozlišovat,
co
je
správné
a
co
je
nesprávné,
že
má
rádce
v
sobě,
ne?
Takže
on
byl
oddán
svému
okolí
teprve
tehdy,
když
už
byl
narozen
v
Betlémě.
Před
narozením
v
Betlémě
nebyl
oddán
svému
okolí.
A
neradil
nikomu,
aby
se
slepě
okolí
oddával.
Těm,
kdo
šli
předtím-
před
ním.
To
byly
strohé
zákony
a
tak
dále,
to
vám
nebudu
tady
vykládat.
Já
jsem
to
takhle
dlouze
samosebou
neříkal,
tam
to
bylo
jenom
na
jedné
stránce.
Říkal
jsem,
já
jenom
vysvětlím
trošičku
tu
napřímenost
té
cesty.
Napřímenost
té
cesty
v
manželství
spočívá
v
tom,
jenom
toto
jsem
tam
napsal,
že
člověk
nepatří
jenom
sobě,
nýbrž
patří
stejnou
měrou,
pokud
to
dělá
dobře,
i
tomu
druhému.
Čili
vychází
sám
ze
sebe.
A
protože
vychází
sám
ze
sebe,
je
už
na
cestě
do
věčného
života.
Neboť
není
možno
do
věčného
života
vstoupit
jinak
než
cestou
od
sebe
tam.
A
ne
od
sebe
přes
tamto
zase
k
sobě,
to
je
nesprávné.
Tak
to
dělá
většina
mystiků,
že
dělá
duchovní
cvičení
jenom
pro
sebe
a
zase
se
vrací
k
sobě
a
tak
dále.
To
je
původ-
původní
možná,
ta
vnější
fáze
dobrá,
ale
nevede
až
na
konec.
Musí
nakonec
to
udělat
tak,
že
od
sebe
bude
odcházet
k
Bohu,
ne?
A
ten
člověk,
který
žije
manželským
životem...
manželským
životem
spravedlivě,
to
znamená
snaží
se
svému
partnerovi
v
tom,
co
je
správné
vyjít
vstříc
a
pro
ně-
jen,
co
je
správné
a
obětovat
se
pro
něho,
ten
fakticky
není
už
tolik
svůj.
Už
nestojí
před
ním
nebo
mezi
ním
a
Bohem
ta
největší
překážka,
vlastnění
sama
sebe.
Možná,
že
žije
překážka
další,
vlastnění
toho
druhého.
Ale
už
je
to
přeci
jenom
někdo
druhý.
A
to
už
není
tak,
možná,
tak
přiléhavé
na
tělo,
jako
když
vlastní
člověk
jenom
sebe.
Tam
není
vůbec
žádného
východiska
od
sebe.
A
tak
jsem
říkal
té
dívce:
takže
tady,
když
člověk
např-
začne
napřimovat
svou
cestu
tím,
že
se
naučí
odcházet
od
sebe,
nezištně
od
sebe
pro
druhého,
tak
je
na
dobré
cestě
k
tomu,
aby
vůbec
od
sebe
odstoupil.
A
pokud
to
dělá
nezainteresovaně,
ocitne
se
bezpečně
v
náruči
Boží,
ne?
Jen
se
musí
začít
konkrétně,
prosím.
Nejvyšší
je
us-
v
lidském
životě
to,
když
ztrácí
vědomí
o
sobě
pro
toho
druhého.
To
je
báječné.
Když
najednou
v
jeho
mysli
existuje
jenom
ten
druhý,
a
nic
jiného.
To
je
tak
blízko
Bohu,
že
Ježíš
Kristus
neopomněl
nikdy
na
tohleto
ukazovat.
Samaritán
ošetřující
nepřítele,
dokonce
nepřítele,
copak
dítě,
to
je
přítel,
ne?
Nepomyslel
vůbec
na
sebe,
že
tady
myslí,
že
tady
ošetřuje
nepřítele.
Nechal
tam
dokonce
peníze,
aby
mohl
být
ošetřován
i
nadále,
ne?
A
to
si
můžete
uvědomit,
že
tak
je
to
i
s
vděčností
dětí.
Že
jednou
třebas
nebudete
mít
právo,
žádat
od
nich
vděčnost
za
to,
co
jste
do
nich
vložila.
Protože
jste
to
měla
vložit
neosobně
pro
věc.
Protože
je
to
dítě,
které
samo
nemůže
žít
a
potřebuje
vaší
péči,
ne?
To
je
ten
princip
věci.
A
jestli
je
dovoleno
také
působit
na
partnera
životního,
když
má
člověk
právo
vlastně
zlepšovat
jenom
sebe,
zlepšuje
se
s
prací
na
sobě,
sebe
vlastně.
A
já
bych
řekl,
to
právo
působit
na
partnera
vzniklo
tím
momentem,
když
svůj
život
spojil
s
jeho
životem.
Jestliže
opravdu
šlo
o
spojení
jeho
života
s
životem
partnera,
tak
tím
vznikají
četná
práva.
Jsou
na
jedné
lodi.
A
jestliže
by
na
té
lodi
dva
jednali
jinak,
tak
to
nebude
dopadat
dobře
s
tou
lodí.
A
musí
se
domluvit
o
způsobu
soužití.
A
ten
způsob
soužití
spočívá
především
v
tom,
že
jeden
sleví
z
toho
svého
na
úkor
svůj
a
ve
prospěch
druhého.
To
ne
z
vypočítavosti,
jako
když
mně
uděláš
ty
tohleto,
já
udělám
tobě
tamto.
Takle
by
neměli
nikdy
spolu
manželé
mluvit.
Nýbrž
proto,
že
je
to
životní
nutnost,
aby
táhli
za
jeden
provaz,
kde
jenom
to
je
možné.
A
protože
jsou
některé
oblasti,
kde
to
vůbec
možné
není,
tak
především
by
bylo
třeba
si
uvědomit,
kde
to
možné
není
a
tam
toho
partnera
nenutit.
Ale
mít
ho
k
tomu,
kde
to
možné
je,
a
kde
to
možné
není.
A
vono
pro
inteligentní
lidi
stačí
říct
jenom,
kde
to
možné
není,
to
ne.
Možné
to
není
tam,
kde
jde
o
do-
vo
individuální
přístup
toho
člověka,
dejme
tomu
k
Bohu
nebo
k
jinému
člověku,
k
situaci.
K
situaci
musí
každý
přistupovat
po
svém.
To
mu
musí
být
ponecháno
na
jeho
vůli,
aby
po
svém
mohl
se
situace
zhostit.
Neboť
má
v
ruce
jiné
prostředky
než
ten
druhý.
A
kdyby
se
nutil
ten
druhý
prostředky
toho
partnera
působit,
ne
svými
vlastními,
tak
by
otupoval
ostří
svých
prostředků.
Nemohl
by
vůbec
zásadně
dobře
zasáhnout
do
věci.
On
přeci
může
jenom
svým
osobitým
způsobem
zasáhnout.
A
třebas
nezasáhnout.
A
tím
udělal
více,
než
kdyby
zasahoval
jinými
prostředky,
než
které
jsou
mu
vlastní.
On
musí
prostě
zasahovat
svou
celou
by-
bytostí
nebo
tím,
co
je
jeho.
On
když
zasahuje
totiž
tím,
co
je
jeho,
co
považuje
za
svou
vlastnost,
za
svou
schopnost
nebo
neschopnost,
tak
on
tím
uplatňuje
sebe
a
tím
se
vlastně
sebezhošťuje.
A
ono
je
důležité,
aby
tím
sebeuplatněním
nejenom
nabýval
na
vědomí
své
důležitosti,
ale
také
se
rozdával.
Správné
sebeuplatnění
je
rozdávání
se
sama
sebe
se...
se
s
někým
jiným,
ne?
A
jestliže
to
má
tuto
povahu
činnost
partnera,
tak
pak
samozřejmě
k
tomuto
je
možno
mu
jenom
přisluhovat,
ne
se
mu
do
toho
plést.
Totiž
my
jsme
lidé
s
křesťanskými
předsudky.
My
si
myslíme,
že
se
má
používat
to
dobré,
co
v
nás
je,
ale
toho
špatného
se
máme
vyvarovat.
To
říká
svatý
Pavel.
Ale
ono
to
tak
doslova
nepla-
neplatí.
Protože
jak
říká
Pascal,
já
ho
tam
cituju
francouzsky
na
tom
jednom
místě,
jestliže
se
říká:
zabíjet
je
chybné,
je
špatné.
Tak
je
to
pravda,
protože
my
rozlišujeme
dobro
a
zlo
a
zabíjet
je
špatné.
Ale
kdyby
v
přírodě
se
nezabíjelo,
tak
na
úrovni
přírody
zabíjet
se
musí,
to
by
to
všechno
zbujelo.
To
by
to
přerostlo
všem
přes
hlavu.
Jestliže
se
řekne,
je
dobré
se
ženiti,
tak
to
platí
jenom
částečně,
relativně.
Když
se
řekne,
je
dobré
se
neženiti,
kdyby
jako
to
mělo
platit
absolutně,
tak
vyhyne
lidský
rod
a
tak
dále.
On
tam
prostě
ukazuje,
že
pojetí
dobra
a
zla
je
relativní.
A
tam
se
svou
poučkou
končí.
Já
bych
šel
kousek
dál
za
toho
Pascala.
Jestliže
mám
nějaké
špatné
vlastnosti,
třebas
mě-
dávám
se
něčím
unést,
kam
bych
se
neměl
nechat
unést,
tak
je
třeba,
abych
to
konstatoval.
Abych
to
o
sobě
dokázal
pozorovat.
Teď
jsem
se
dal
unést,
co
nejdřív
se,
to
konstatovat
nebo
si
dát
poradit
partnerem.
Protože
ten
to
pozná
snáz
a
říct
mu:
prosím
tě,
jakmile
zase
já
vyletím
a
někam
budu
mířit,
kam
nemám,
tak
buď
tak
dobrá
a
řekni
mně:
teď
si
uletěl.
Jo?
A
proč?
Ne,
jako
výtku.
Nýbrž
jako
připomínku,
že
to
je
moment
velice
plodný,
kdy...
kdy
von
vystihl
ve
svém
životě,
jak
ze
sebe
vyletět,
hm?
Z
kůže
přímo.
A
to
je
nutné
umět
z
kůže
vyletět.
Kdyby
se
této
situace,
této
emoce
ten
člověk
chytil
a
tu
emoci
okamžitě
obrátil
na
Boha,
tak
by
se
podobal
tomu
Latu-
Latemu,
který
se
hádal
s
manželkou,
a
kterému
poradil
Ramakrišna,
aby
se
hádal
s
bohyní
Kálí.
A
von
tím
způsobem
zvítězil.
Nebyl
jiný-
von
neměl
jiný
dobré
vlastnosti,
než
se
doved
bezvadně
hádat
s
manželkou,
že
ano?
Nic
jinýho
neuměl.
A
tomu
půs-
tomu
způsobilo,
že
se
spojil
s
Bohem
vědomě,
ano?
Tak
já
chtěl
říkat,
že
u
těch
manželů
by
si
měli
ověřit,
že
by
měli
být
vděčni
za
to,
že
ten
druhý
neosobně
připomene:
nezapomeň
s
tuhletím
jít
k
Bohu.
Nezapomeň
tuhleto
obrátit
na
Boha.
Potom
mně
dodatečně
ještě
vynadáš,
co
ti
ještě
zbyde
síla.
A
když...
když
zbyde
tomu
partnerovi
více
té
síly,
než
by
mělo-
bylo
slušné,
tak
to
s
to...
to
si
s
tím
málo
odešel
do
Boha,
rozumíš?
Kdyby
člověk
s
tou
emocí
odešel
do
Boha,
tak
by
opravdu
se
stal
extatikem,
tak
by
tam,
se
tam
vsunul.
No,
to
je
velice
prostá
záležitost.
Buddha
říká:
ke
stvoření,
vlastně
ke
vtělení,
je
třeba
tří
věcí.
Muž,
žena
a
to
něco,
co
se
chce
vtělit.
A
o
tom,
o
těch
prvních
dvou
prostředcích,
nebudeme
tady
debatovat.
Ale
o
tom
něčem,
co
se
chce
vtělit,
jsme
dosud
málo
mluvili.
Lidově
podle
klasické
teorie
indické,
lidově
ovšem
jenom
pojaté,
se
člověk
vtěluje
z
jednoho
života
do
druhého,
ne?
Ale
to
platí
o
Indii,
snad
beze
zbytku,
pokud
ti
lidé
tam
svou
vírou
v
převtělování
na
to
působí.
Říkám:
působí
na
toto
převtělování
vírou
v
převtělování.
Kdyby
touto
věrou
v
převtělování
na
to
nepůsobili,
tak
by
ani
tam
to
nepůsobilo.
Ale
Indové
mají
jedinečnou
schopnost,
která
už
má
za
sebou
tradici
víc
než
dva
tisíce
let,
že
se
naučili
vtělovat.
Kdežto
u
nás
jsme
se
převtělovat
nenaučili.
My
se
nemů-
neumíme
převtělit.
Já
bych
těžko
o
vás,
o
někom
mohl
říct,
že
jste
převtěleným
tím
a
tím.
Nemohl.
Nemám
o
tom
žádné
zprávy,
nevím
nic
takového.
A
nemohu
ani
o
sobě
říct,
protože
to
přečesávám
indickou
teorií
a
říkám
to
jinde.
Že
jsem
převtěleným
tím
a
tím,
ne?
Prosím
vás,
tohleto
berte
s
rezervou.
Protože
co
je
to,
to
něco,
co
se
chce
vtělit,
tímhletím
není
vysvětleno.
Nýbrž
jenom
je
to,
se
to
obchází.
Já
to
tedy
vysvětlím.
V
okamžiku
smrti,
když
umíráte
přirozenou
smrtí,
nenásilnou,
tak
se
sbalí,
jak
jsem
tady
dneska
už
říkal,
čas
a
prostor
na
okamžik.
To
znamená,
vy
ten
život
svůj,
který
jste
tady
prožili,
najednou
vybalujete
v
celé
té
těžkopádnosti,
při
které
von
tady
třebas
probíhal
desítky
let.
A
zmocňujete
se
ho
ve
své
mysli
v
určitém
okamžiku.
To
je
vlastně
sbalení
dlouhého
času
do
malinkého
ranečku,
nepatrného
ranečku.
Já
tomu
budu
říkat
ranec
radši,
do
rance,
který
už
není
v
času
a
v
prostoru,
pokud
se
úplně
sbalí.
Když
někdo
u
Moodyho
třebas
nebo
jinde,
ještě
vo
tom
nějak
podává
nějaké
vědomosti,
to
ještě
není
úplně
sbalený
čas
a
prostor.
To
je
teprve
zkrácený
nebo
zredukovaný
na
minimum.
Ale
když
to
jde
ještě
dál,
tak
se
celý
ten
život
promění
v
jeden
jediný
okamžikový
dojem.
A
ten
dojem
nemá
už
časoprostorovou
povahu,
nýbrž
má
povahu
bezčasovou,
bezprostorovou.
A
proto
se
vejde
k
Bohu,
proto
může
být
u
Boha.
Proto
si
ho
může
na
sebe
vzít
nesmrtelná
duše,
která
aneb
budete
jí
překážet
jenom
částečně,
že
to
je
totiž
nabaleno
něco
z
tohoto
světa.
Tak
to
je
ten
dojem
o
životě.
Pamatujte
si,
že
v
okamžiku
smrti,
když
člověk
normálně
umírá,
si
dělá
dojem
o
tomto
životě,
který
se
tou
chvílí
přestěhovává
do
věčného
života.
A
tam,
řeknu
to
lidově,
čeká
na
vtělení.
Ale
to
je
to
něco,
co
chce
vtělit.
Protože
to
bylo,
že
to
byla
výpověď
o
tom,
co
tady
dělal,
co
tady
člověk
chtěl
žít,
jak
chtěl
tady
žít.
Je
v
tom
obsaženo
i
to
chtění.
Ale
vedle
tohoto
dojmu
zůstává
paměť...
zůstává
paměť,
zkušenosti
z
tohoto
světa.
Pamatujte
si,
že
paměť
nikdy
se
nedá
vtěsnat
do
neprostorové
záležitosti,
bezčasové.
Paměť
má
vždycky
povahu
časoprostorovou.
Čili
ta
nemůže
a
nemá
přístup
k
Bohu.
Ten
dojem
o
životě,
to
není
paměť,
prosím
vás,
to
je
něco
jiného.
To
je
všechno
dohromady
sbalené
do
bezčasového,
bezprostorového
klubíčka,
bych
tak
řekl.
Ale
paměť
o
tomto
světě
je
něčím
zcela
jiným.
A
s
touto
pamětí
člověk
odchází
na
takzvaný
druhý
břeh
do
astrálu,
ano?
Je
to
způsobeno
tím,
že
má
k
dispozici
zase
tělo.
Kdyby
neměl
k
dispozici
zase
tělo,
v
tom
případě
astrální,
tak
nemůže
zachovat
paměť.
Ale
protože
má
vlastně
obdobné
tělo,
jako
je
tohleto,
může
býti
paměť
zachována.
A
může
se
tam
žít
druhým
životem
a
zase
tam
může
skončit
druhou
smrtí,
jak
o
tom
povídá
Evangelista.
Čili
tady
se
život
rozpolcuje
na
dvě
části,
na
část
dojmů
a
na
část
paměti,
ano?
A
teď
ty
dojmy
u
Indů,
jejich
cesta,
bych
tak
řekl,
jejich
cesta
nazpátek
do
vtělení
je
řízena.
My
o
tom
nemáme
zkušenosti.
Nechtějte
řídit
dojmy
z
tohoto
života,
taky
se
s
tím
dojmem
nesetkáte,
možná
třebas
vůbec,
tak
aby
se
mohli
převtělit
třebas,
kam
byste
si
přáli.
No,
možná,
že
by
to
vyšlo,
možná
že
ne.
Ale
nebudeme
o
tom
tady
debatovat.
V
každém
případě
je
nutno
vědět,
že
život
paměti
nebo
život
s
pamětí,
je
život
jiného
druhu
než
ten,
kde
se
paměti
neužívá.
Já
bych
to
řekl
zase
z
druhýho
břehu.
Nemyslete
si,
že
Pán
Bůh
potřebuje
paměť,
aby
všechno
mohl
řídit.
Ten
by
měl
hlavu
jako
To
je
jiný
princip
než
pamětný,
kterým
všechno
řídí,
naprosto
nepochopitelný
pro
nás.
Já
se
pokusím
ho
trošičku
vysvětlit,
jestli
to
pude.
Co
řídí
činnost
stroje?
Strojník,
dejme
tomu,
ano?
A
na
čem
je
závislá
ta
činnost
stroje?
Ne,
nejenom
na
tom
strojníkovi,
na
tom,
na
té
energii,
která
do
toho
odněkud
plyne.
Nýbrž
také
na
funkci
přímo,
na
konstrukci
toho
stroje.
Ta
konstrukce
toho
stroje
se
skládá
ze
dvou
částí.
Stabilní
základny
a
z
pohybové,
která
vykonává
nějakou
činnost.
Takže
dejme
tomu
auto
má
stabilní
část
karosérie
a
má
kola
a
písty
a
to
všecko,
co
tam
v
tom
je.
A
kombinací
těchto
dvou
stabilních
a
pohybových
součástí
to
někam
dojede
třeba,
ne?
A
zrovna
tak
třeba,
lépe
je
to
ještě
znázornit
u
stroje
stabilního,
kdy
je
zase
někde
v
továrně
na
betonu,
šrouby.
Protože
je
zasazen
do
toho
betonu
na
šroubech,
je
schopen
nahoře
se
pohybovat
tím
soukolím
a
něco
třebas
vyrábět.
Tak
kam
já
mířím?
Že
totiž
existence
lidská
má
dvě
části:
stabilní,
o
které
nemáme
tušení,
protože
ta
sama
nic
nedělá.
My
máme
vědomí
jenom
toho,
co
se
děje.
Ne
toho,
co
se
neděje.
Ať
to
přerovná
náboženskou
nebo
filozofickou
podstatu
věci,
má
tedy
člověk
v
sobě
oblast
mě-
nedění,
které
si
není
vědom
a
oblast
dění,
kterou
manipuluje
a
je
si
jí
vědom.
A
tuto
oblast
dění
považuje
za
jedinou
skutečnost,
protože
je
si
jí
vědom.
To
je
materialistický
způsob
myšlení,
který
z
té
stránky
zvnějšku
je
správný.
Ale
nedomýšlí
věci
z
druhé
strany.
Že
opravdu
v
tom
lidském
stroji
je
všechno
také
závislé
na
tom
nedění,
jako
na
tom
hmotném
stroji.
A
tohleto
nedění
je
opravdu
tím,
jak
to
jmenuju.
To
znamená,
dokud
se
něco
v
člověku
děje,
není
schopen
si
být
vědom
toho,
co
se
v
něm
neděje.
To
je
také
ale
něco.
Jenomže
to
není
v
oblasti
dění,
je
to
v
oblasti
nedění.
A
proto
to
považujeme
za
neskutečné.
Jakmile
se
ale
dostanete
do
oblasti
nedění,
tak
máte
vždycky
tendenci
obdobnou
tomu
materialistickému
myšlení.
Že
toto
dění
považujete
za
neskutečné,
za
máju,
protože
to
nic
není-
nemění
na
podstatě
neměnné,
to
je
tohoto
světa.
A
je
to
jenom
takové,
jak
říkal
Vivekananda:
vlnění
na
oceánu
Božství,
že?
Ale
samotný
oceán
to
není,
jenom
lehké
vlnky
na
jeho
povrchu.
Tak
takle
si
to
vysvětlujou
ti
Indové.
Já
bych
u
toho
zůstal
nebo
já
bych
z
toho
vyšel
při
dalším
výkladu.
Jestliže
tedy
se
člověk
vtělí
do
tohoto
světa,
tak
po
svých
rodičích
zdědí
jejich
vlastnosti.
Já
tomu
říkám
genetický
zápis,
ano?
Kromě
toho
genetického
zápisu
má
k
dispozici
něco,
čemu
jsem
říkal
předtím
ranec
nebo
rance.
Tady
všude
existují
ty
zkušenosti
nejenom
genetické,
ale
přeměněné
na
bezčasovou
oblast
v
podobě
dojmů.
A
to
je
to
něco,
o
čem
praví
Buddha,
že
se
chce
vtělit.
A
tohleto,
ta
tendence
tohoto,
že
se
to
chce
vtělit,
využívá
se
při
narození
člověka,
že
rovné
s
rovným
nebo
podobné
s
podobným
se
snáze
stýká.
Takže
když
ta
genetická
základna,
ten
genetický
zá-
zápis
má
určitou
povahu
vhodnou
nebo
podobnou
s
tím
dojmem
v
tom
nějakém
ranci,
tak
ten
ranec
se
přilepí
na
tu
lidskou
bytost,
ano?
A
on
má
dojem
třeba,
že
se
znovuzrodil.
Jenomže
ouvej.
Ona
se
tam
na...
na
nikoho
z
nás
nepřivalí
jenom
jeden
ranec.
Protože
ten
genetický
zápis
není
tak
jednoduchý,
má
mnoho
prvků,
přitahuje
mnoho
ranců
a
mnoho
součástí
těchto
ranců.
Tak
se
nalepí
na
člověka
z
mnoha
ranců
něco,
takže
já
se
v
Evropě
stýkám
s
lidmi,
neříkám
v
Asii,
tam
ne,
v
Evropě
stýkám
s
lidmi
velice
složitými,
kteří
mají
ze
všech
možných
koutů
něco
sehnáno,
na
svůj
genetický
zápis
přilepeno.
A
voni
neví,
čí
jsou.
Nedovedou
k
ničemu
zaujmout
jednotné
hledisko.
Ničemu
ne-
se
neda-
nedokážou
odevzdat
úplně,
ničemu
úplně
nepatří.
Na
rozdíl
od
toho
jsou
oportunistický,
jdou
s
větrem,
kam
je
vhodno
jít,
aby
to
jako
to
dobře
vyšlo,
né?
Prostě
bezpáteřní
jsme
všichni
tady
v
Evropě.
A
to
z
toho
důvodu,
ne
naší
vinou,
nýbrž
složitostí
našeho
genetického
zápisu,
který
zase
tisíciletí
se
tady
kreslil
jinak
než
v
té
Indii.
Já
se
ještě
zase
zmíním
o
tom
genetickém
zápisu,
že
ten
je
základem
toho
převtělování.
Že
totiž
v
Indii
nějaký
král
Ašóka
asi
roku
dvě
stě
sedmdesát
čtyři
před
Kristem
si
vzpomněl,
že
zavedou
převtělování
tak,
aby
se
lidé
převtělovali
jenom
v
určité
kastě
a
tam
v
určitém
řemeslu
zase.
To
znamená,
aby
třebas
tanečník
se
zrodil
zase
do
rodiny
tanečníka.
A
když
se
to
potom
děje
mnoho
vtělení
za
sebou,
třebas
deset
vtělení
za
sebou,
tak
ten
tanečník,
který
z
čista
jasna
tam
se
už
od
úč-
od
útlého
mládí
a
mistrně,
že
už
má
v
sobě
vedle
toho
zápisu,
vedle
toho
balíku,
také
genetický
zápis
svých
deseti
předchůdců
pokolení
lidských.
On
se
opravdu
vtělil
na
pravém
místě.
Do
toto
je
možno
vložit
jeden
jediný
ranec,
do
takle
připraveného
genetického
zápisu.
Takhle
připravený,
vědecky
připravený
genetický
zápis
v
Evropě
vůbec
neexistuje.
Nikdo
ho
nemáme.
Takže
když
já
třebas
o
sobě
řeknu,
že
jsem
tím
a
tím
zrozeným
z
minulého
života,
tak
do
jaké
míry
to
platí?
Teď
dávejte
dobře
pozor.
Když
jsem
se
narodil,
tak
jsem
byl
zdravý.
I
ta
levá
ruka
byla
zdravá.
Ten
genetický
zápis
se
spojil
s
rancem,
který
odpovídal
zdravému
dítěti,
ano?
Jenomže
to
dítě
nezůstalo
dlouho
zdravé.
Od
půldruhého
roku
mělo
zánět
toho
kloubu
a
tak
dále
a
vzali
mu
vědomí
jeho
tělesnosti.
On
se
přestal
ztotožňovat
s
tělesností,
a
v
tu
chvíli
mu
tam
v
tom
genetickém
zápisu
vznikla
mezera.
Tam
vznikla
volná
plocha,
balík,
nový
dojem.
Tam
jsem
získal
nový
dojem.
Prosím
vás,
proto,
že
jsem
získal
dojem,
který
byl
křížený
s-
se
Starým
zákonem
a
Čínou,
ne?
A
tento
dojem
mě
vedl
k
tomu,
že
jsem
měl
fanatickou
snahu
dělat
to,
co
je
správné.
A
podle
Izraele
je
správné
to,
co
je
ctnostné.
A
podle
Číny
je
správné
to,
co
dělám
bez
ohledu
na
to,
jestli
je
to
příjemné
nebo
nepříjemné.
Úplně
podle
jiného
hlediska.
A
tyto
dva
rance
se
ve
mně
setkaly.
Takže
já
jsem
od
těch
tří
let
zároveň
dělal
to,
co
jsem
považoval
za
správné
podle...
podle
Izraele
a
zároveň
jsem
dělal
to,
co
nedbalo
na
to,
jesti
je
to
příjemné
nebo
nepříjemné.
Bylo-li
to
nepříjemné,
tak
jsem
říkal:
to
je
veliký
hřích,
že
je
ti
to
nepříjemné,
když
je
to
správné.
Ta
kombinace
tady
byla
nutná,
tak
je
to
v
pořádku.
Budeš
to
dělat,
protože
je
to
správné
a
nebudeš
se
tomu
vyhýbat,
protože
je
to
nepříjemné,
rozumíte?
A
tak
jsem
se
dostal
k
těm
sedmnáctým
letům
svého
života.
Já
vám
tyto
věci
líčím
jenom
proto,
abyste
pochopili,
že
se
nezrodí
člověk
v
okamžiku,
s
tím
rancem
v
okamžiku
narození,
nýbrž
že
různě,
v
různých
dobách
přijímá
další
rance,
nebo
dokonce
některé
rance
jsou
mu
odnímány,
ano?
Tak
mu,
kdyby
mu
byl
odňat
ten
hlavní
ranec,
pro
který
se
on
zde
vtělil,
tak
on
musí
zemřít.
Najednou
umře
z
důvodů,
řekne
se,
nějaká
choroba
se
vždycky
vynalezne,
od
toho
máme
lékaře,
ne?
Ale
ve
skutečnosti
to
nebyla
ta
choroba,
ta
byla
následkem
určité
hlubší
příčiny.
Že
se
člověk
zhostil
nějakého
rance,
ze
kterého
vůbec
byl
schopen,
při
kterém
byl
jedině
schopen
žít
na
tomto
světě.
Odevzdanost
k
Bohu
je
obyčejně
záležitost,
které
se
zhošťujeme
téměř
vždycky
špatně.
Myslíme
si,
že
se
odevzdáme
Bohu
tím,
že
zavedeme
nějakou
praktiku
vyprazdňování
mysli
a
nějaké
vnitřní
modlitby.
Bohužel,
s
odevzdaností
Bohu
to
má
málo
společného.
Téměř
nemožné,
je
téměř
nemožné
odevzdat
se
Bohu,
ne-
nenaučil-li
se
člověk
odevzdávat
zde,
v
tomto
světě
sebe,
věci
spravedlivé,
bez
ohledu
na
sebe,
bez
osobní
zainteresovanosti.
Jestliže
se
člověk
naučí
zde
bezpečně
oddat
se
věci,
kterou
považuje
za
správnou,
třebaže
se
mýlí,
tak
na
tom
nezáleží.
Věci,
kterou
považuje
za
správnou
a
zapomněl
přitom
na
sebe,
tak
ten
je
připraven
k
odevzdanosti
Bohu.
Vizte
svatý
Pavel,
vraždil
křesťany,
ne?
Ale
byl
přesvědčen,
že
je
to
správné,
že
jsou
to
kacíři,
ne?
Čili
nebylo
mu
to
považováno,
mýlil
se,
nebylo
mu
to
ale
považováno
za
zlé.
Nýbrž
měl
čáku
pro
pravou
oddanost
nebo
odevzdanost
Ježíši
Kristu.
A
tu
prokazoval
potom
na
každém
kroku
svého
života.
Je
to
tak
pravda?
Protože
to
napřed
natrénoval
ve
světském
životě,
že
ano?
Ale
to
jsem
vzal
krajní
případ.
Vy
můžete
to
trénovat
daleko
lepším
způsobem,
než
vraždit
křesťany,
pochopitelně.
Vy
můžete
ve
svém
prostředí
provádět
něco,
co
vám
zaručeně
nic
nevynese,
ale
co
je
správné.
A
jestliže
to
takhle
provádíte,
ale
neobrací
se-
neobracíte
se
přitom
na
sebe
ani
zpětně
neprovádíte
něco,
čemu
se
říká
zpětná
vazba
na
sebe,
tak
se
správně
odevzdáváte.
A
této
průpravy
je
zapotřebí.
Protože
jestliže
se
potom
odevzdáte
Bohu,
ale
neumíte,
nedokážete
se
nevracet
od
té
odevzdanosti
k
sobě,
tak
všechny
užitky
z
toho
odevzdání
zase
rázem
promrháte.
Já
vám
to
řeknu
třebas.
Jestliže
člověk
má
pocit,
že
udělal
něco
dobrého
po
tom,
co
to
dobrého
udělal
a
těší
se
z
toho
pocitu,
blaží
ho
to,
jo?
A
je
sám
se
sebou
spokojen,
už
vzal
odplatu
svou.
Takový
člověk,
když
se
odevzdá
Bohu,
tak
najednou
zjistí,
že
ten
Bůh
si
ho
bere,
ano?
On
to
tu
první
fázi
uměl
dobře,
takže
Bůh
si
ho
bral.
Ale
Bůh
člověka
nevrací
člověku,
když
on
si
toho
člověka
nechává.
A
to
v
člověku
působí
velikou
úzkost,
bázeň,
strach.
Takže
ten
člověk
utíká
z
tohoto
stavu,
a
tím
ten
užitek
toho
stavu
je
nulový,
ano?
Protože
on
se
neuměl
nezainteresovaně
o
něco
zajímat
pro
věc
dobrou,
rozumíte?
On
pěstoval
zpětnou
vazbu
k
sobě.
A
tady
není
z
tohoto
stavu
spojení
s
Bohem
cesta
zpátky.
Jestliže
však
ta
cesta
zpátky
přesto
je,
u
někoho
nemá
tedy
být,
bych
tak
řek-
řekl,
tak
to
znamená
jenom
extazi,
a
ne
trvalé
spojení
s
Bohem.
A
to
je
chyba.
Vivekánanda
říká,
že
spojení
s
Bohem
závisí
na
kvalitě
cesty.
Jestliže
jde
člověk
třebas
cestou
lásky,
tak
na
pozadí
svého
vědomí,
jako
úzký
pramínek
oleje
přetékající
z
horní
nádoby
do...
do
dolní,
přetéká
vědomí
Boží
v
podobě
lásky,
pociťované
jako
lásky
Boží
v
člověku
do
jeho
lidského
vědomí.
A
je
to
ten
stav
spojení
s
Bohem,
trvalý
stav
spojení
s
Bohem,
bhakti
jogina,
který
spočívá
v
tom,
že
on
si
je
vědom
toho,
že
nemiluje
on,
nýbrž
miluje
v
něm
Bůh,
rozumíte?
Že
je
to
láska
Boží,
která
v
něm
působí.
A
když
tohleto
předvedl
džňana
jogin
v
podstatě,
Vivekánanda
na
bhakti
joze,
tak
to
mohl
předvést
na
kterékoliv
jiné
józe.
Jenže
tam
zase
východisko
je
jiné,
tím
že
někdo
poznává,
ne?
Tak
to
poznání
přeplývá
do
jeho
vědomí,
poznání
Boží
přeplývá
do
jeho
vědomí
bez
mezer.
Bez
mezer
po
té
stránce,
že
jestliže
člověk
do
toho
vkládá
svoje
úvahy,
a
von
musí
bohužel
úvahy
do
života
vkládat,
jak
je
tam
zapsáno,
je,
tak
to
je
v
pořádku.
Jestliže
musí
tam
vkládat
úvahy,
tak
to
vědomí
o
poznání
Božím
je
málokdy
dokonalé.
Tam
už
totiž
ta
cesta
je
daleko,
řek
bych,
ošidnější
než
cesta
lásky,
není
tak
prostá.
Jelikož
tady
se
může
ten
člověk
opírat
jenom
o
jednu
věc,
o
přítomný
okamžik.
Jestliže
žije
intenzivně
v
přítomném
okamžiku,
tak
to
poznání
Boží
se
hrne
a
nemá
překážek.
Jestliže
však
zabíhá
z
přítomného
okamžiku
do
minulosti
nebo
sní
o
budoucnosti,
tak
ztrácí
tento
vhled
do
poznání
Božího.
Protože
on
není
ani
budoucnost
ani
minulost,
on
je
přítomnost,
věčná
přítomnost,
která
nikdy
nekončí.
Čili
jenom
v
ní
se
může
při
této
cestě...
cestě
poznání
setkat
s
Bohem.
Čili
tady
vidíte,
je
to
velice
obtížné
pro
člověka,
který
není
do
toho
zasvěcen
a
nemá
opravdu
zasvěceného
učitele,
který
by
ho
do
toho
uvedl.
Já
tuto
cestu
nemám
vykládat,
tak
já
přejdu
na
další,
cesta
in-
té-
é-
cesta
jiná
je
cesta
existenční,
ne?
A
to
je
cesta
také
velice
často
rušená
tou
existencí
lidskou,
neboť
člověk
tu
svou
existenci
ztotožňuje
se
svým
tělem.
A
jakmile
ji
ztotožňuje
se
svým
tělem,
tak
zabraňuje
proniknutí
podstaty
existence
Boží
do
lidského
vědomí.
On
musí
se
přestat
ztotožňovat
s
tělem,
a
pak
se
okamžitě
začne
projevovat
existence
Boží.
Ovšem
musí
se
přestat
ztotožňovat
i
s
astrálním
světem
a
se
všemi
ostatními
šaty,
které
tady
můžeme
na
sebe
vzít.
A
to
je
potom
také
spojení
s
Bohem
přes
existenci.
To
je
cesta
izraelská
tohleto.
Na
duchovní
cestě
je
velice
důležité,
aby
člověk
našel
smysl
života,
třebas
světský,
to
je
jedno.
Jestliže,
dejme
tomu,
kdokoliv
ve
Starém
zákoně,
třebas
ten
celník
Matouš
našel
svůj
světský
smysl
života
v
tom
hýření,
v
tom
lehkomyslném
životě,
našel
ho
ten
smysl,
Ježíš
Kristus
ho
proto
nezavrhoval.
On
ho
pro
to
mohl
potřebovat.
Jestliže
nějaká
prostitutka
našla
smysl
svého
života
dosavad,
ne?
V
tom
co
dělá,
on
ji
proto
nezavrhoval.
Vona
hledala
a
von
ten
Matouš
hledal
a
všichni
ostatní
hledali
nový
smysl.
Zaměnili
ten
minulý
za
nový.
Ale
kdo
je
schopen
starý
smysl
zaměnit
za
nový,
když
starý
nemá.
Musí
starý
kabát
sej-
sejmout
ze
sebe
a
nový
odít,
nemůže
si
ho
nechat
ten
starý
a
nemůže
dělat
na
něm
záplaty
něčeho
nového.
To
se
všechno
roztrhá,
to
tam
Ježíš
Kristus
v
těch
podobenstvích
nádherně
říká,
že
ano?
Čili
opravdu
je
třeba
skokem,
řek
bych,
zmocnit
se
nového
smyslu,
neohlížet
se
dozadu,
najednou
se
rozhodnout.
Třebas
po
zralé
úvaze,
ale
vždycky
jenom
tehdy,
až
jsem
dovršil
ten
smysl.
Nebo
až
jsem
pochopil
dosavadní
smysl,
abych
měl
co
obětovat.
Jestliže
třebas
nemám
co
obětovat,
tak
to
není
pravej
duch
cesty.
Tam
je
třeba
sebe
obětovat,
sebe
vzdát,
sebe.
Já
například
v
těch
sedmnácti
letech,
jsem
se
vzdal
svýho
života
přírodovědce.
To
nebylo,
v
dneš-
dnešních
mých
očích
to
není
nic.
Ale
tehdy
to
pro
mě
bylo
všecko.
To
je
důležité,
že
to
tehdy
bylo
všecko.
A
proto
to
mělo
za
následek
ten
skok
kvalitativní,
že
ano?
Takhle
to
musí
vypadat
v
životě
každýho
člověka
a
buďte
bez
starosti,
proběhne
to
zrovna
jako
u
mě,
a
to
proběhne
u
každého
z
nás.
Jenomže
musí
být
nějaký
smysl
už
nalezen
a
tamten
smysl
zase
další
naleznout.
Když
například
byl
bych
třeba
lékařem,
tak
bych
nacházel,
musel
najít
v
tom
svým
lékařství,
jak
si
pomáhám
lehkým
způsobem,
u
lékaře
se
to
dá
snadno
ukázat.
Já
bych
si
našel
v
tom
svým
lékařství
smysl
svého
života,
že?
A
tehdy
bych
přišel
na
vyšší
smysl
života,
třebas
léčit
lidskou
duši.
Tak
bych
nedělal
to
tím
způsobem,
že
bych
říkal:
tak
pacienti
marš,
od
dneška
se
neléčí
tělo,
dneska
se
léčí
duše.
Nýbrž
já
bych
k
tomu
léčení
těla
přidal
psychoterapii,
zaručeně.
Nějaká
paní
Kamenická,
to
je
léčitelka,
není
to
žádná
lékařka,
ale
velice
má
úspěchy.
Říká:
jestliže
pacient
neodchází
z
ordinace
s
dojmem,
že
je
napolovic
už
zdráv,
on
ten...
on
ten
lékař
to
dělá
špatně.
Ten
musí
do
toho
vložit
víru
v
uzdravení,
ne?
A
to
je
psychoterapie
přeci,
to
se
nesmí
podceňovat.
Proto
je
lékařům
obecně
zakázáno
říkat
o
nějakých
chorobách,
jaká
to
je,
že?
To
je
správné.
Jestliže
třeba
byste
se
chtěli
dos-
domoci
pomoci
nějakého
světce,
tak
vás
upozorňuju
na
jednu
věc.
Že
on
je
na
úrovni,
ze
které
nemůže
působit
na
naši
úroveň
proto,
že
mu
nedovolujeme,
aby
tady
působil,
i
když
to
chceme.
Jenže
mu
klademe
jiné
překážky,
které
nejsou
v
naší
vůli,
kterou-
které
spočívají
v
naší
nevědomosti.
On
nemůže
pomoci,
protože
my
jsme
neodstranili
ze
svého-
ze
své
cesty
překážky,
která
ani
svatému
ani
Pánu
Bohu
nedovoluje,
aby
mohl
u
nás
zapůsobit,
jo?
Čili
jestliže
chci
například,
aby
mně
pomáhala
svatá
Terezie,
dejme
tomu,
tak
musím
zavést
její
míru
odpoutanosti,
ne?
Jestliže
do
toho
nevložím
nic
ze
sebe,
ona
nemá
možnost
vůbec
z
druhé
strany
něco
dát
do
toho.
Já
musím
napřed
do
toho
vložit,
co
mohu,
stylem
jejím,
rozumíte?
A
pak
zrovna
tímtéž
stylem
ona
může
odpovědět.
Že
ona
nemůže
odpovídat
jinak
než
principy
své
cesty.
To
je
individualita,
to
je
příbytek
u
Boha,
přesně
ohraničený
příbytek
u
Boha,
ale
nemůže
dávat
rady
třebas
Ramakrišny
nebo
Šankaračárjy.
Ona
tím
nebude
opovrhovat
těmito
svatými,
né,
ale
ona
je
nemůže
dát
do
souvislosti
s
její
zkušeností.
Ona
zažila
tyto
zkušenosti,
a
ne
tamtěch,
ano?
A
kdyby
dávala
rady
tamtěch,
tak
by
musela
říct:
obraťte
se
na
ně!
Protože
rada
toho
svatýho
nespočívá
v
tom,
že
vám
něco
říká,
napovídá.
Nýbrž
že
do
vás
vtěluje
sílu
své
zkušenosti,
to
je
ta
pomoc
svatýho.
Čili
pomoc
svatýho
má
nesmírnou
cenu
proto,
že
je
to
konkrétní
síla
zkušenosti.
Kdežto
když
se
opřete
přímo
o
Boha,
tak
to
není
konkrétní
síla
zkušenosti,
nýbrž
to
je
všeobecné
tažení,
ano?
Někdo
potřebuje
spíš
to
všeobecné
tažení,
a
ne
konkrétní
radu.
Tomu
třebas
stačí,
to
kou-
to
všeobecné
tažení,
protože
tím
nový
smysl
života
nalezne
a
může
si,
je
schopen
za
ním
jít.
Kdežto
když
si
dává
pomoc
v
tom
nebo
v
onom,
konkrétně
v
něčem,
tak
vlastně
dělá
tu
chybu,
že
ztrácí
celek
v
mysli
a
snadno
zamění
potom
důležité
za
méně
důležité
a
tak
dále.
Nebo
se
upře
na
něco,
co
nevyžaduje,
co
by
nemělo
vyžadovat
tak
velkou
pozornost
a
podobně.
To
je
nebezpečí
i
v
tom,
že
když
se
člověk
opře
o
nějakého
svatého,
že
on
mu
poradí
svým
způsobem,
ne?
A
ten
způsob
třeba
tak
člověku
imponuje,
že
se
toho
příliš
dlouho
drží.
Kdežto
způsob
vedení
Božího
neimponuje,
ten
člověka
odosobní,
ten
člověka
zbavuje
jeho
samého.
Ta
pomoc
svatýho
nezbavuje
tak
prudce
člověka
jeho
samého.
To
je
něco,
co
se
nemůže,
co
svatý
nemůže
od
Boha
odkoukat
ani
nemůže
zastat.
Proto
svatá
Terezie
nemohla
vnitřně
umřít,
dokud
za
ni
neumřel
znovu
Ježíš
Kristus.
To
může
udělat
jenom
vtělený
Bůh
nebo
Bůh
vůbec.
Takže
my
bychom
měli
vědět,
co
od
Boha
a
co
od
jeho
svatých,
jo?
Od
svatých
spíš
ta
konkrétní
pomoc
v
určité
situaci,
to
ano.
Ale
musíte
mu
dát
právo
do
té
situace,
aby
do
té
situace
směl
vniknout.
To
mu
musíte
to
právo
dát.
To
znamená,
v
té
situaci
být
toho
svatého,
být
prostě
jemu
oddán,
ne?
A
být
ochoten
na
sebe
vzít
jeho
způsob
myšlení
a
života.
Pak
vám
pomůže.
Tak
pomoc
od
nesmrtelné
duše
může
přijít
jenom
tehdy,
když
se
dostanete
do
stavu
poslušnosti
vůči
ní.
Vztah
poslušnosti
znamená,
se
se
se
jeví
na
povrchu
jako
bezstarostnost.
Dokud
se
nezbavíte
starosti
o
to,
co
chcete
vyřešit,
tak
její
pomoc
k
vám
nemá
přístup.
Jakmile
se
zbavíte
z
té
starosti
a
spoléháte
se
na
ní
a
udělali
jste
předtím
všechno,
co
jste
mohli,
pochopitelně,
a
bezstarostně
pak
se
odevzdáte,
tak
ta
pomoc
tady
je
okamžitě.
Za
jiných
okolností
ne,
ano?
Jednou
se
stalo,
že
Ježíš
Kristus
musel
zakročit,
protože
jeho
učedníci
nemohli
někoho
vyléčit.
A
von
říkal:
já
se
vám
nedivím,
to
je
možno
jenom
modlitbou.
Jistě
se
také
modlili
oni.
Ale
my
máme,
jako
oni
měli,
starověký
pojetí
modlitby
v
hlavě.
Něco
se
vyslovuje,
nějaká
prosba.
Nejúspěšnější
prosba
je
taková,
kde
člověk
zdánlivě
vůbec
neprosí.
Jak
se
to
dělá?
Já
říkám:
zdánlivě
neprosí.
Jestliže
si
člověk
třebas
přeje
nějakou
dobrou
věc
a
udělá
pro
ni
všecko,
co
může,
tak
pak,
a
ono
se
mu
to
nepodaří,
a
vono
to
nejde
uskutečnit,
pak
nestojí
a
nesmí
stát
o
to,
aby
to
svými
osobními
schopnostmi
dokončil.
Nýbrž
se
musí
odebrat
nebo
obrátit
ke
svému
osobnímu
vedení,
to
je
Ježíš
a
musí...
musí
uznat:
Pane,
mně
to
nejde.
Jedině
v
tomto
případě,
že
to
člověku
nejde
a
on
vyčerpal
všechny
své
možnosti,
tak
má
právo
se
na
Ježíše
obrátit.
A
ten
to
potom
zmůže
modlitbou.
Podívejme
se
na
něj
zblízka,
jak
on
se
bude
modlit.
On
tam
přijde,
a
vůbec
nikdo
neuvidí,
že
se
modlí.
Že
on
tam
přijde
a
vstoupí
svou
myslí
do
toho
člověka,
kterého
třebas
chce
uzdravit,
dejme
tomu.
Úplně
ho
naplní
sám
sebou
a
s
tím
špatným
odejde
pryč.
A
člověk
je
uzdraven.
To
je
ta
modlitba,
kterou
jim
nemohl
jinak
vysvětlit,
protože
voni
ještě
dostatečně
neuměli
pro
jiné
svůj
život
ztrácet.
On
opravdu
svůj
život
musel
tomu
pacientu
odevzdat.
Jako
by
ho
vůbec
neměl
dostat
nikdy
nazpátek.
A
teprve,
když
mu
Otec
dal
právo
se
vrátit,
tak
se
vrátil.
Toto
dělal
v
malém
při
dělání
zázraků,
ve
velkém
na
kříži.
Odevzdal
ten
svůj
život,
jako
by
neměl
ho
nikdy
dostat
zpět.
Vždyť
přeci
tam
křičí
na
kříži:
Bože,
proč
jsi
mě
opustil?
Von
byl
si
jist,
že
byl
opuštěn,
ale
nebyl
si
jist
tím,
proč
byl
opuštěn,
že
ano?
Čili
opravdu
neměl
to
spojení
s
Bohem
v
té
chvíli.
On
ten
život,
on
to
chtěl
ukázat,
ten
život
dokonale
odevzdal.
I
s
tím
účinkem
na
spojení
s
Otcem
a
na
spásu.
Když
by
byl
chtěl
spásu
pro
sebe,
tak
ztratil
možnost
být
Spasitelem
všech.
A
toto
je
pravá
modlitba,
která
půso-
prosebná
modlitba,
která
působí
skutkem.
Modlitba
skutek.
Toto
Ježíš
Kristus
ukazoval
na
každém
kroku,
že
jeho
modlitba
byla
skutkem.
Jestliže
potom
on
řekl:
jdi,
vezmi
svoje
berle
a
choď!
Ne?
To
už
byl
jenom
následek
toho
skutku,
že
von
svou
silou
do
něho,
kterou
vložil
od
Otce
do
něho,
v
něm
působil,
ne?
To
byla
pravá
prosebná
modlitba.
"Já
prosím
ustavičně
za
vás
u
svého
Otce.
A
nikoho
z
vás
neztratím
bez
jeho
vůle".
Říkal
jim,
že
ano?
Taky
se
tak
stalo.
Já
věřím,
že
neztratil
ani
toho
Jidáše.
No,
to
už
je
moje
víra.
Že
on
ze
světa
neodešel
předčasně.
Že
on
nespáchal
sebevraždu
dříve,
než
dokončil
všechno,
co
před
křížem
se
musí
dokončit.
Jsou
události
před
křížem
a
jsou
událostí
po
kříži.
A
kdyby
byl
něco
z
toho
vynechal,
třebas
narození
v
Betlémě
nebo
v
Jordáně.
A
ty
učedníci,
ty
zázraky,
tak
neměl
právo
se
ocitnout
na
kříži.
Neměl
právo
křižovat
svoji
zevní
osobnost,
že
ano?
A
takže
ten
odkaz
Ježíšův
lišící
se
od
odkazu
třebas
indického,
spočívá
v
tom,
že
on
rozvíjí
život.
Do
třiceti
let
rozvíjí
život
a
z
rozvinutého
života
teprv
dělá
to
ostatní.
Kdežto
klášterníci
křesťanští
bez
rozvíjení
života
chtěli
dosáhnout
totéž.
To
se
jim
v
málokterém
případu
podařilo,
ano?
Podařilo
se
to
zrovna
jenom
takových
případech,
takových
třebas
prostopášníků
jako
třebas
svatý
František
z
Assisi,
anebo
svatý
Augustin
kteří
napřed
rozvinuli
život
a
potom
se
jim
podařila
ta
svatost.
Ale
kdyby
to
byli
napřed
neudělali,
tak
se
jim
ta
svatost
nepodařila.
A
to
je
důležité,
že
my
nepotřebujeme
takhle
žít,
jako
tihleti
prostopášníci
František
a
Augustin
My
můžeme
řádně,
vědomě
rozvinout
svůj
život
a
pak
můžeme
na
to
vsadit
krk,
že
to
je
ten
pravý
odkaz.
Kdo
nemiluje
bližního,
kterého
má
před
sebou,
jak
bude
milovat
Boha,
kterého
nevidí,
ne?
A
von
učil
milovat
bližního,
dělat
milosrdenství
a
tak
dále.
Rozvinout
tedy
život
po
této
stránce
lásky
k
bližnímu
a
jinak,
ne?
A
to
je
jeho
pravý
odkaz.
Kdybych
já
tam
kdo
brali
tebe
jmenovat.
Kdybych
já,
Víte,
chtěl,
aby
ses
podle
mě
zařídil,
podle
mé
cesty,
tak
víš,
co
bych
musel
chtít?
Abys
dělal
všecko,
co
jsem
ze
začátku
na
té
cestě
dělal
já,
ne?
Co
jsem
dělal
na
té
cestě
já?
Na
té
cestě
jsem
napřed
stylizoval
život,
ne?
Tak
bych
od
tebe
chtěl
stylizaci
života.
V
té
době,
kdy
jsem
stylizoval
svůj
život,
jsem
se
neřídil
vírou
v
Boha.
Nýbrž
já
jsem
si
úvahou
od
vedení
rodiči,
příbuznými,
staršími
lidmi,
učiteli
odmyslel
to,
co
jsem
nepovažoval
za
správné.
To,
co
se
příčilo
mému
citu,
že
to
správné
není,
tak
to
jsem
prostě
vynechal,
ano?
A
vzal
jsem
z
toho
jejich
vedení
to,
co
jsem
za
správné
považoval.
Čili
ta
stylizace
života
se
neopírala
o
víru
v
Boha,
nýbrž
o
víru
v
lidi,
kteří
žili
správně,
ano?
Ale
já
jsem
nepoznával
žádného
člověka,
který
by
žil
úplně
správně.
Takže
jsem
si
z
něho
něco
musel
odmyslet,
ano?
A
to
bys
musel
také
udělat,
protože
není
žádný
člověk,
který
by
jednal
absolutně
správně.
Ty
máš
také
rozum,
a
to
je
světlo.
Já
jsem
neměl
žádného
jiného
světla
než
ten
rozum,
já
se
řídil
světlem
rozumu,
nikoliv
světlem
víry,
rozumíš?
To
zastupovalo
světlo
rozumu
to
světlo
víry,
je
to
jasné?
Tímto
způsobem
jsem
stylizoval
život
bez
ohledu
na
to,
jestli
je
to
pro
mě
příjemné
nebo
nepříjemné.
Roz-
rozhodující
bylo
jenom,
jestli
je
to
správné
nebo
nesprávné.
Když
to
bylo
správné,
tak
jsem
to
dělal,
to
nesprávně
tak
jsem
se
za
to
trestal,
že
to
dělám
třebas,
když
jsem
to
náhodou
udělal,
prostě
jsem
byl
sám
sobě
soudcem.
Být
si
v
tomto-
v
této
fázi
soudcem,
je
velice
nutné.
Nesmí
se
to
ale
přehánět
a
nesmí
se
za
tím,
za
tou
fází
stylizace
života,
pokračovat
v
tomto
soudcovství.
To
už
se
nesmí,
ano?
Ale
tam
jsem
si
byl
denně
soudcem,
od
rána
do
večera.
A
protože
mě
to
někdy
unavovalo,
to
soudcovství,
ne
že
bych
byl
chtěl
dělat
zase
něco,
co
by
ten
soudce
jako
nevydržel.
Nýbrž
pořád
se
soudit
bylo
příliš
hnidopyšné
nebo
příliš
náročné.
Zabíralo
to
příliš
mnoho
času.
Tak
já
jsem
si
většinu
dne
zpíval.
Místo,
abych
se
soudil,
tak
jsem
si
zpíval.
To
znamená,
prováděl
jsem
činnost,
obecně
řečeno,
která
nebyla
špatná.
O
které
jsem
mohl
si
dobře
myslet,
že
se
nedopouštím
tou
činností
žádnou-
žádné
chyby.
Zpívám
si
národní
písničky
nebo
vlastní
písničky,
to
není
nic
špatného.
Je
to
tak
pravda?
Tak
to
jsem
dělal
v
tom
předškolním
věku.
A
stylizace-
stylizaci
jsem
prováděl
pořád
dál.
Až
jsem
tou
stylizací
se
dostal
do
situací,
kde
jsem
byl
veden
událostmi.
To
dycky
taková
situace
pře-
převezme,
to
převezmou
potom
události
na
sebe.
Najednou
začneš
pozorovat
ve
svém
životě,
když
stylizuješ
svůj
život,
že
tě
vedou
události
a
soustavně.
Takže
jestliže
potom
se
od
tebe
chce
vlastně
poslušnost,
tak
nejsi
poslušen
Boha,
nýbrž
jsi
poslušen
toho
dění,
které
okolo
tebe
vyplývá
z
tvé
vlastní
cesty.
Ty
jsi
svou
cestou
navodil
nějaké
vedení.
Nemusíš
přemýšlet,
odkud
to
je,
jestli
je
to
od
Pána
Boha
nebo
že
nějaký
svatý,
nebo
jestli
je
to
ze
tvé
vnitřní
mohutnosti.
Já
bych
spíš
řekl,
že
je
to
moje
vymoženost
osobní.
Že
začíná
se
automatismus
dvě
objevovat,
a
ten
neřídí
jenom
vlastního
člověka
nýbrž
okolí.
A
přizpůsobuje
okolí
těm
potřebám
vnitřním.
A
tím
se
to
stane.
Tak
to
je
první
věc,
že
bys
potřeboval
takle
stylizovat
svůj
život.
A
jestliže
bys
to
dokázal,
tak
protože
jsi
dospělý
člověk,
tak
by
těch
tisíc
sedm
set
let
židovského
národa
se
dalo
projít
podle
mého
názoru
za
tři,
za
čtyři
roky,
ale
ne
dřív.
Upozorňuju
tě
ale
na
jednu
věc.
Že
při
té
stylizaci
nejsi
odkázán
na
to,
že
bys
byl
jenom
člověkem
stylizujícím
život,
a
že
by
se
nemohlo
v
tobě
zrodit
vědomí
o
věčném
životě.
To
se
může
co
chvíli
zrodit
v
tobě,
když
události,
které
nastanou,
ti
tu
situaci
vnitřního
znovuzrození
přihrajou.
No
a
mně
to
ty
události
přihráli,
já
to
nebudu
tady
vykládat.
To
by
bylo
v
tvém
případě
individuálně
jinak,
ne,
než
jak
to
bylo
u
mě
samosebou,
ne?
Ale
bylo
by
to
také
tak
nějak,
ano?
A
teprve
teď,
kdybys,
já
ti
říkám,
co
jsem
já
dělal,
ne?
Kdybys,
to
bys
musel
ale
dobře
následovat,
kdybys
zrodil,
kdyby
se
v
tobě
zrodilo
vědomí
nesmrtelné
vnitřní
podstaty.
A
zase
bys
ho
ztratil,
to
znamená,
věděl
by
si,
že
jsi
nesmrtelná
bytost,
ale
nemohl
by
ses
s
ní
stýkat.
Tak
už
by
bylo
postaráno
o
tu
zaujatost
vůči
této
zkušenosti
a
chtěl
bys
si
ji
znovu
vrátit,
ne?
Takže
by
si
zase
vlivem
událostí
se
dostal
k
prostředku,
který
by
tě
umožnil
se
stýkat
trvaleji
s
tou
vnitřní
podstatou,
ano?
Já
jsem
si
to
vyčetl
ve
Wein-
Weinfurterovi,
a
vono
to
tam
nebylo,
ne?
Čili
taková
nějaká
věc
by
se
ti
musela
stát,
to
už
je
vedení
událostmi.
A
zase
by
si
potom
musel
trvale
za
všech
okolností
tohoto
prostředku
používat.
Přičemž
by
se
bylo
zapotřebí
ve
stylizaci
nikoliv
polevit,
ale
změnit
systém
v
tom
smyslu,
že
je
tady
první
činitel
už,
to
je
to
vědomí
o
té
vnitřní
nesmrtelnosti,
kterého
musíš
být
poslušen.
Tohoto
činitele,
ano?
Této
zkušenosti.
Že
na
takové
té
zkušenosti,
že
se
jí
nesmíš
příčit
té
zkušenosti.
To
už
by
bylo,
neříkám
hřích
proti
Duchu
svatému,
to
je
moc
silné,
ale
prohřešení
tak
velké,
že
by
se
mohly
dostavit,
kdybys
tomu
ne-
nebyl
poslušen,
těžké
následky
v
podobě
velkého
utrpení,
a
to
by
nebylo
správné,
ne?
No,
a
kdyby
to,
kdybys
byl
potom
za
těchto
okolností,
oddán
tomuto
světu.
To
znamená,
dělal
v
něm
svojí
vlastní
praxi
jako
dosud,
ne?
Plus
manželství
a
všecko
ostatní,
co
s
tím
souvisí.
A
vyloučil
bys
jenom
to,
co
se
nehodí
do
toho
systému
poslušnosti,
tak
by
jednoho
dne
tě
to
začlo
jít
samo,
bez
těžkostí,
bez
námahy.
Tu
chvíli,
jak
by
ti
to
šlo
samo,
musel
by
si
okamžitě
všeho
nechat
a
opustit
svou
vlastní
vůli.
Dosud
jsi
potřeboval
svou
vlastní
vůli,
být
poddán
svýmu
okolí,
že
jo,
něco...
něco
praktikovat
v
tom
světě,
všechno
svou
vlastní
vůlí.
Být
prost
své
vlastní
vůle.
Ten
Ježíš
totiž,
když
přišel
do
Jordánu,
ne?
Úplně
se
odevzdal
do
vůle
Otcovy
a
toho,
kdo
ho
křtil
tam,
ten
byl
prostředníkem,
ne?
A
teprve
potom
se
dostal
na
úroveň,
kdy
nic
nedělal,
kdy
to
dělal
všechno
Otec
za
něj,
ne?
Ovšem
on
přitom
byl
daleko
vrcholněji
činný
než
předtím,
jen
si
všímal
své
vlastní
spásy.
Tady
musel
opustit
myšlenku
na
spásu,
na
nějaký
pokrok
duchovní,
on
třebas
na
spásu
nemyslel,
že
byl
vtělený
Bůh,
ne?
Mu
nemůžeme
předstírat
takový
myšlenky.
Ale
chtěl
se
dostat
svým
vývojem
do
toho
Jordánu.
To
teďka
už
jako
musel
zanechat,
teď
musel
dbát
jenom
na
vůli
Otcovu
a
zanechat
vůli
vlastní.
Tam
ještě
svou
vlastní
vůlí
šel
do
toho
Jordánu,
až
k
tomu
Jordánu.
Až
k
tomu
bodu,
kdy
mu
to
šlo
samo,
že
jo?
Tak
lépe
řečeno.
Ale
pak
už
nešel
vůbec
svou
vlastní
vůlí.
Takže
on
mohl
svým
žákům
říct:
když
jsem
něco
dělal
pro
sebe,
nevěřte
mně.
Pro
sebe
vůbec
nedělal,
tam
žádná
vůle
nebyla.
A
teď
samozřejmě
události
už
vyšly
tak
daleko,
že
by
do
toho
života
začly
vstupovat
prvky,
o
kterých
by
sem-
o
kterých
bych
si
mohl
klidně
říci,
že
sis
je
vůbec
nepřivolal.
A
tady
by
nebylo
zase
zapotřebí
víry,
protože
bys
měl
zkušenost.
Jenom
o
čem
by
ses
přesvědčil,
to
bys
dělal.
A
tak
by
to
šlo
dál
až
do
toho,
do
té...
do
té
smrti
na
kříži,
ne?
Že
bys
musel
zase
a
tak
dále,
už
nebudu
dál
říkat.
Takže
je
to
cesta
sice
podle
Ježíše
Krista,
ne?
Ale
ze
začátku
bez
víry
v
něho,
těch
prvních,
do
sedmnácti
let
bez
víry,
od
sedmnácti
do
šestadvaceti
zase
bez
víry
v
něho,
ne?
Čili
je
to
velice
obtížné.
A
bez
představy
o
Bohu,
že
je
dobrý
například.
Protože
tam
jsou
zákonitosti,
které
nefungují
jako
dobro
nebo
zlo,
relativní
dobro
nebo
zlo,
nýbrž
jako
absolutní
dobro.
A
to
se
nepoznává,
to
člověk
nemá
schopnost
poznat
jako
dobro
vůbec.
Ono
to
dobro
je.
Ale
protože
je
absolutní,
tak
ho
jako
dobro
nepoznává.
Tak
by
říkal:
Pán
Bůh
je
strašně
nemilosrdný.
Jako
všichni
ti
v
tom
koncentráku
říkali:
kde
je
ten
Bůh,
když
nás
tady
nechá
takhle
trpět
a
ničit
nás
vod
těch
zvířat
gestapáků?
A
měli
pravdu.
Víra
tam
byla
zcela
zbytečná,
protože
kdo
věřil,
byl
stejně
zabíjen
jako
ten
nevěřící.
Bez
pardonu.
Já
když
jsem
vždycky
takhle
přemýšlel
vo
těch
věcech,
tak
jsem
dostal
nafackováno
minimálně
nebo
nakopáno
nebo
něco
takového,
abych
se
to
vodnaučil,
ano?
Vodnaučil.
ano
tam
dostali
pořád
něco,
takže
vono
těžko
říct,
že
zrovna
jsem
to
dostal,
ale
dostával
jsem
dost.
Ty
první
dni,
než
jsem
vobrátil,
než
totiž
ten
gestapák
mě
chtěl
zabít,
že?
To
bylo
dost
brzo.
No
a
pak
se
vod
člověka
chce,
aby
všechen
ten
život
založený
na
vůli...
vůli
nikoliv
své,
nýbrž
toho
vedení,
aby
tuto
vůli
opustil.
Neví
proč,
ale
musí
to
opustit,
protože
se
nedostane
jinak
za
své
lidství.
Ono
totiž
člověku
se
daří
moc
dobře,
když
nekoná
svou
vlastní
vůli
a
opírá
se
o
vůli
třebas
v
tomto
případě
Otcovu.
Jenomže
to
je
život,
který
není
ještě
v
oblasti
spásy.
Oblast-
do...
do
oblasti
spásy
patří
teprve
ten
život,
který
se
koná
bez...
bez
toho,
řek
bych,
osobního
vedení.
To
neosobní
vedení
spočívá
na
něčem
zcela
jiném,
než
vyhovovat
člověku
v
tom,
co
se
mu
jeví
jako
dobré
nebo
jako
vůle
Otcova
nebo
tak.
Tam
se
musí
ukázat,
že
ta
vůle
tady
najednou
není
patrná.
Že...
že
je
pryč,
že
se
ho
netýká,
že
ten
člověk
musí
opravdu
umřít.
A
když
neumře,
nemůže
povstat
z
mrtvých.
To
musí,
toto
jasno
musí
nabýt.
No
a
pak
zase
ty
tři
dni
nedělá
nic,
ne?
Je
v
tom
hrobě
klidně.
A
tam
je
dycky
nutné,
aby
to
šlo
samo
potom
nějak,
samo
kupředu
a
tak
dále,
jo?
Jestliže
jsem
například
ve
Sladkém
jhu
říkal,
že
tam
předvádím
detailně
Ježíšův
život
jako
algoritmus,
podle
kterého
se
můžeme
řídit.
A
když
se
podle
něho
řídíme,
tak
dojdeme
k
určitému
cíli,
který
on
ukazoval,
k
věčnému
životu,
vědomě
žitému,
tak
samo
sebou
jsem
mluvil
pravdu.
Protože
Ježíš
Kristus
tam
vedl
lidi.
Ovšem
chyba
by
tam
mohla
být
jedině
v
tom,
z
mé
strany,
že
jsem
to
dostatečně
nevysvětlil,
to
je
možné.
Ale
pokud
to
člověk
pochopí,
tak
pak
se
tím
může
řídit.
A
musí
to
vést
jinak,
než
jak
šel
Karel
Makoň.
Protože
on,
jak
jsem
ti
teďka
vysvětlil,
takhle
nešel.
K
tomuto
způsobu
myšlení
nebo
hodnocení,
které
je
obsahem
Sladkého
jha,
se
dostal
až
roku
třicet
devět.
Ale
předtím
si
taky
žil,
ne?
Sedmnáct
let
do
obrácení
prvního
a
dalších
devět
let
do
druhého
obrácení,
že
jo?
No
a
po
všech
těch
končinách
šel
bez
víry,
ne-
nýbrž
jenom
podle
zkušenosti.
A
teprve
potom
by
se
to
dalo
nazvat
vírou.
I
když
je
pravda,
že
to
byla
s-
od
roku
s-
od
sedmnáctého
mého
věku
také
víra.
Ale
v
ty
mistry,
protože
já
jsem
věřil
tomu
vedení,
které
jsem
měl,
né?
Ale
byl
jsem
pokoušen
všelijak
tedy,
to
je
jiná
věc.
Tak
to
je
tak,
to
je
tak
nesledovatelné,
to
by
se
nemělo
dělat,
to
jsem
nebyl
ten
věrný,
ne?
Já
jsem
před-
přes
mnohonásobné
napomenutí
si
dělal
své
jo?
Tak
to
byla
chyba.
To
se
divím,
že
mě
nehodili
přes
palubu.
Moc
se
divím.
Tak
prosím
tě,
na
pravou
míru
jsem
to,
doufám,
dovedl,
ne?
To
Sladké
jho
je
opravdu
podle
mého
názoru
návodem
podle
Ježíše
Krista.
Ne
podle
Karla
Makoně.
Ovšem
podle
pochopení
Karla
Makoně,
pochopitelně,
ale
je
to
návod
podle
Ježíše
Krista
s
nedostatky
mého
pochopení,
to
je
samozřejmé.
Ale
je
to,
opravdu
se
tam
snažím
to
říct
věrně,
bez
příkras,
a
ne
podle
Karla
Makoně.
Na
toho
nepřihlížím
při
tom.
Jenom
se
obracím
na
jeho
zkušenosti
některé,
to
jo.
Vždycky
to
doplňuji
těmi
zkušenostmi.
Ale
jinak
zkušenosti
vyplývající
ze
života
Ježíše
Krista
jsou
důležitější,
daleko
důležitější.
Tam
to
jenom
tak,
pro
okrasu,
ne?
To
je
právě,
já
tu
otázku
řeknu
celou
a
vodvolám
se
na
včerejší
rozhovor
a
to
říkat
už
nebudu,
ne?
Tak
tady
se
ptá
někdo:
individualita
člověka
se
po
takzvané
druhé
smrti
rozpadá,
kdo
nebo
spíše
co
z
člověka
se
znovu
vtěluje?
Hovořil
jste
o
tom,
že
se
doktor
Vízner
vtělil
a
současně
žil
po
sto
dvacet
let
v
astrálu.
Mohl
byste
to
blíže
vysvětlit?
Na
koho
se
potom
ale
vztahuje
karma?
Ta
se
také
rozdrobí
do
více
za...
za-
zrodů,
ano?
Tak
tahleta
otázka
celkem
je
zodpovězena,
protože
a
je
tady
nějak-
nějaká
špatná
informace.
Doktor
Vízner,
který
spolupracoval
v
tomto
století
s
nějakou
paní
v
Prostějově,
já
ji
nebudu
jmenovat,
ten
doktor
Vízner
nebyl
vtělen...
nebyl
vtělen.
Nýbrž
byl
odtělen
a
žil
v
astrálu
po
dobu
tehdy
asi
sto
třiceti
let
už.
A
ten
doktor
Vízner
tohoto
světa
a
tu
paní
vedl.
Když
ten
její,
to
její,
ten
jeho
astrální
dvojník
se
ještě
nerozpadl
v
tom
astrálu
a
celé
to
trvalo
sto
dvacet
let,
ne?
Tak
je
to
zajímavé,
tak
dlouho
se
vydrží
v
astrálu.
To
je
tedy,
to
jsem
se
divil.
Že
normálně
se
v
astrálu
vydrží
tak
dlouho
jenom
tehdy,
když
ten
člověk
má
nějaký
zdroj
života,
který
může
nastavovat
tamten
život.
Třebas
jako
mumifikovaný
lidé
někde
v
Egyptě
měli
náhradní
zdroj,
ne?
Ze
kterýho
nastavovali
svůj
život
v
astrálu.
Na
koho
se
potom
vztahuje
karma
po
rozpadu?
To
jsem
tady
vysvětlil.
Já
řeknu
jenom
v
heslech:
karma
s
astrálním
dvojníkem
není
nositelem
karmy
do
dalšího
vtělení.
Tam
se
to
jenom
rozpadá
do
svých
prvků.
A
tento
život
se
v
astrálu
jenom
dožívá.
Kdežto,
když
se
mluví
vo
karmě,
tak
si
musíme
říct,
že
to
je
vlastně
něco
daleko
složitějšího,
než
jak
nám
to
předvádí
Besantová,
to
je
verze
Indie,
kterou
jsme-
z
které
jsme
se
zmocnili
v
Evropě.
Není
to
tedy
verze
úplná,
bohužel.
Takže
my
se
na
karmu
díváme
chybně.
To
není
pravda,
že
by
jako
člověk
si
musel
všechno
odsloužit
z
minulého
života.
To
není
vůbec
možné,
to
by
byl
začarovaný
kruh,
ze
kterého
by
se
nikdo
nedostal.
To
by
se
to
pořád
komplikovalo...
komplikovalo
až
by
to
vůbec
bylo
neudržitelné.
Dost.
Ta
karma
takzvaná,
to
je
vlastně
touha
po
životě.
Všelijak
modifikovaná,
pozměněná
podle
individuality
toho
člověka.
Takže
dejme
tomu,
když
se
někdo
zrodí,
tak
nezrodí
se
tak,
že
by
nastoupil
karmu
nějakého
jednoho
minulého
člověka,
nýbrž
nastoupí
karmu
podle
toho,
jak
jeho
fyzický
záznam
po
rodičích
mu
to
dovoluje.
To
znamená,
větší
roli
tady
hraje
ten
genetický
záznam
než
takzvaná
karma.
Ta
se
k
tomu
přidružuje
podle
toho
si
čela
říkali
které
rance
a
říkají,
které
rance
ten
člověk
zdědil
z
toho
minulého.
To
holt
se
nedá
krátce
povědět
tak,
jak
jsem
to
říkal
včera.
Já
musím
rezignovat
na
tu
odpověď
celou,
ano?
To
si
budete
muset
tady
vypůjčit.
Ale
karma
se
nevztahuje
na
astrálního
dvojníka,
tam
se
jenom
dožívá
to,
co
tady
bylo.
Já
jsem
to
taky
napsal.
Už
je
to
napsáno
v
těch
"O
tři "
to
asi
dostal
jste
nebo
to
dostanete,
ne?
A
takže
to
nebudu
tady
taky
opakovat.
Tak
co
se
týče
o
té
knize
Jobově,
kde
se
hovoří,
že
přišli
synové
Boží
a
satan
před
Hospodinovu
tvář
kvůli
řeče-
řečeno-
řečem,
kvůli
řečem
toho
satana,
dopouští
Hospodin
na
Joba
velmi
těžké
zkoušky,
přestože
to
byl
muž
bohabojný.
Pod
pojmem
satan
chápu
svět
a
nižší
lidské
"já".
Jakému
satanovi
tedy
demonstruje
Bůh
Jobovu
věrnost?
Nebo
zkoušky
Jobovy
byly
jeho
karmou?
Jak
dlouho
vnímají,
tak
to
už
je
něco
jiného.
Samozřejmě
to
pojetí
Joba,
jak
je
zachováno
v
Jobově
knize,
to
je
pojetí,
řek
bych,
které
bychom
mohli
nazvat
vulgárním
pojetím
pravdy.
Nesmíte
si
myslet,
že
ti
pisatelé
Starého
zákona
byli
ti
nejlepší
lidé
svýho
národa.
To,
co
je
ve
Starém
zákoně
zapsáno,
to
je
určeno
pro
dav.
Nic
z
tajných
věcí,
které
byly
majetkem
několika
málo
desítek
lidí
tehdy,
tam
není
zapsáno.
Takže
vy
se
tam
nedovíte
celou
pravdu.
Vy
si
musíte
z
toho,
co
tam
je
tu
pravdu
nějak
odvodit
nebo
nějak
ji
z
toho
vydedukovat
pomocí
nějakých
jiných
zkušeností
