EN | ES |

kotouc-77-brezen01-c

kotouc-77-brezen01-c

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Jsem řekl, vyplývá, že stav spojení s tímto světem, to znamená uvědomování si tohoto světa, je neslučitelný s uvědomováním si toho být, toho jsem, toho stavu trvalého, který existuje bez začátku a bez konce. A teď je otázka, jakým způsobem a do jaké míry se dá do tohoto stavu vplout tímto vědomím. Napřed by se měla zodpovědět otázka, zdali je vůbec tedy nějak tolik důležité, abych si ten stav uvědomoval, když beztak ten stav už existuje. Jaký je v tom rozdíl, jestli si to uvědomuju anebo neuvědomuju? Já jsem vlastně spasen, neboť tento stav tady je. Víte, vo tom je v zen buddhismu mnoho mluveno: jak bys moh být spasen, když už spasen jsi. Já v tomhletom se zen buddhismem nesouhlasím, a proto v té druhé fázi budu muset moc toho v komentáři přidat. Abych totiž dokázal, že čemu voni, nechci říct nerozumí, ale co by voni opomíjí, že toto vědomí, které nyní mám, vědomí o tomto světě je rozhodujícím východiskem. Protože celý ten vývoj, který oni nepostřehli nebo který si neuvědomují nebo nepotřebují si uvědomit pro ten svůj systém myšlení, který zastávají, tento... tento stav, ve kterém nyní žijeme, tato úroveň lidského života, ve které jsme se ocitli po sáhodlouhém vesmírovém vývoji, že to není náhodný stav. Že to je součást celkové tendence, která panuje v celém časuprostoru, ve kterém my jsme byli dotaženi až do tohoto stupně. A kdybychom tento stav chtěli vynechat nebo kdybychom nechtěli na něj navázat nebo jako zen buddhisti kdybychom na něj navázali jenom bez vědomí, že na něj navazujeme, že bychom si vopravdu přidělávali potíže. Měli bychom uznat, že tento stav vědomí tohoto světa je začátkem možnosti rozšiřování vědomí. Že to je oproti tomu, co zažívá třebas živočich nižšího druhu, tak rozšířené vědomí a jsou v tom obsaženy tak rozšířené možnosti naší vůle, našeho poznání, naší lásky, že udělat přes to škrt a nevšímat si toho a nevycházet z toho organicky znamená opravdu stěžovat si pozici. Nebo vůbec nechápat smysl tohoto života nebo ho chápat jenom velice povrchně. Je velice tedy důležité, podle mého názoru a podle názoru samosebou jiných lidí daleko lepších než já a poučenějších, že tento stav duchovní vyspělosti je značný stav značné duchovní vyspělosti. A že je to vopravdu vzácný stav aspoň ve vesmíru, jak to pozorujeme, velice vzácný stav. A že si máme vážit té výjimečné ve vesmíru možnosti, že můžeme z tak vysokého stupně jít dál. A musíme přitom hlídat ten stav, aby byl zachován. Abychom se nikdy v něm neponižovali na nějaké nižší nebo polovičaté prožívání lidského života. Neboť jenom plné prožívání lidského života, způs- a tady se už se zenem shoduju, má za následek další vzestup. Polovičaté, lajdácké, neúplné žití není s- vůbec nějakým možným východiskem pro další vzestup. (Kdybys něco potřeboval, tak) A čili ze všech vrcholů tohoto života, tohoto poznání, které mám, je možno jíti dál. Není možno jíti ze středních poloh nebo z nízkých poloh nebo z polovědomí nebo ze spánku. Jestliže já uskutečním, jestliže se třebas uskuteční nějaké poznání pro mě ve spánku, třebas bylo velice vznešené a uneslo mě a vydržel jsem z něho týt třebas mnoho- mnohý měsíce, tak to vždycky ještě znamená, že to budu muset ještě... ještě jednou opakovat v bdělém stavu. Bdělý stav je opravdu nejvznešenější stav, jaký máme k dispozici na té cestě za dalšími duchovními výšinami. Tak to je první věc, kterou tam zdůvodním, ano, v tom spisu. A další věc je tahleta: tento stav má své stupně. To znamená, nikdo z nás, jak tady dneska jsme, není stejně vědomý si toho prožívání nynějšího okamžiku jako ten druhý. Každý jsme v jiném stavu sebeuvědomění a uvědomění si svého okolí a prostředí, ve kterým žijeme. A ve stavu chápání a tak dále. Čili nezáleží na tom, že třebas někdo z nás méně věcí chápe, tak to nemyslím. Ale záleží na tom, jakým způsobem je na to upoután. Jestli opravdu ten okamžik přítomný žije intenzivně nebo méně intenzivně. Kdo totiž nedokáže intenzivně prožívat přítomný okamžik, ať má jakýkoliv obsah ten okamžik, ten se nehodí na tuhletu cestu, kterou budu já říkat. V první řadě se musíte naučit intenzivně žít přítomný okamžik. To je velice důležitá věc. Myslím, že v komentáři k tomu zenu jsem toto dost podškrtl. Takže odkazuji na tento komentář k zenu, cesta zen, jo, kterou jsem přeložil, v tom prvním dílu. A nebudu se k tomu v tomto svém spisu zvlášť obracet, zvlášť se toho nebudu dotýkat. Ale kdybyste vycházeli a jak jsem, tady správně mně někdo z vás říkal, například do mystické koncentrace unaveni, poněkud unaveni, tak vám mohu zaručit, ta koncentrace se nepovede. Kdybyste do ní vcházeli velice unaveni, tak by to byl jeden z vrcholů, že byste byli, ničím jiným byste nebyli než unaveným člověkem. To je také vrchol. Abyste ty vrcholy, o kterých jsem tady mluvil, nepovažovali jenom za pozitivní vrcholy. I ty negativní vrcholy jsou vrcholem. Proto Ježíš Kristus v tom blahoslavenství, ne, uvedl i negativní vrcholy: blahoslavení lkající a tak dále, pronásledování a podobně. To jsou negativní vrcholy, které také člověka vnitřně pospojovávají. Čili já definuju napřed vrchol, ze kterého se dá vyjít. Vrcholem, ze kterého se, vrcholem lidského života, ze kterého se dá vyjít, je za plného rozvinutí života prožívaný stav, který mě pokud možno dokonale pospojuje. Nic nezůstává vedle něj. Já dycky ukazuju na ten případ, že člověk dokáže dvě věci dělat nebo tři věci dělat najednou. Když takovýto stav není stavem pospojovanosti. Nýbrž to je stav rozluky, to je stav rozpojení lidské bytosti, ano? Kdežto když něčím je plně zaujat, třebas pláčem nebo radostí, nebo nějakou činností nebo láskou, tak to je stav vhodný pro spojení, vědomé spojení s Bohem. Protože to je vrchol. A proto ty algoritmy, které jsem tady uvedl, jsou způsoby, jak dosáhnout úplnosti neboli vrcholu prožívané přítomnosti. A kdybyste tyto algoritmy chápali jinak, tak je chápete špatně. Například dejme tomu, je tam algoritmus lásky, já se snažím těmi kroky, které jsou tam vypsány, vás dovést k plnému užívání lásky, k plnému... k plnému milování. To znamená k plnému využití lásky jako takové. Neboť milovat je schopnost použít lásky, využít stavu lásky. Láska to je stav, který existuje i tehdy, když nikdo nemiluje. Když se ta láska nikam nehrne, když nenašla si žádné koryto. Ta může existovat bez jediného lidského a existuje bez jediného lidského tvora, bez jakéhokoliv projevu. A zrovna tak existuje existence bez jakéhokoliv projevu. Kdyby tato existence bez jakéhokoliv projevu neexistovala, tak z ní nemůže vyplynout projev existence. Projev něčeho může vzniknout na základě jenom základu. Například projev, těch- tyto všechny projevy života jsou způsoby, že existuje život. Ten život se tu projevuje, ano? Dnešní biologie například sleduje jenom projevy života, nikoli život sám. A ty projevy života jsou mi svědkem toho, že tady život je, život jako takový, ano? A zrovna tak když někdo miluje, tak je mi to- tak si taky to, že je schopen milovat, je mi svědkem toho, že tady existuje láska jako taková. Když někdo něco poznává, třebas maličkost poznává, tak je mi to důkazem, že je tady někde poznání. Toto je projev toho poznání, ano? Čili já jsem to dneska odpoledne několikrát nazval asi tím způsobem, že symbolicky podobenstvím, že hlubina, tišina moře nahoře má vlny, které hlubinu nijak neovlivňují, ano? A schopnost milovat, schopnost dělat nějakou činnost, schopnost něco poznávat, něco cítit, nějak emocionálně se vyu- vyžívat, to je, to jsou ty vlny, které nijak neovlivňují to jádro té hlubiny. Ale jsou důkazem, že existuje hlubina, který... na který se něco vlní, ano? Čili nesměšujte nikdy projevy lásky s láskou samotnou. Já vás tak a taky jsem vás v těch algoritmech měl k tomu, abyste neslučovali bližního s jeho projevem. Bližní, to je něco víc než jeho projev. Jestliže se bližní nám projevuje jako nepřítel, tak je to bližní projevující se nepřátelsky. Jestliže je to bližní, který se projevuje přátelsky, je to bližní, který se projevuje přátelsky, ale je to bližní. A to mně umožňuje, abych ho miloval jako bližního, přestože se tváří nepřátelsky. To je zbytečné sledovat, jestli za to může nebo nemůže a dop- dopátrávat se těch příčin. To je zbytečné. Důležité je, že je to bližní. A ze zkušenosti tedy víme, i těch, co šli před námi, že existuje tímto způsobem nejenom bližní, ale tímto způsobem existuje láska, tímto způsobem existuje existence, tímto způsobem existuje poznání jako takové. Ovšem je to poznání, které se nám, když do něho poprvně vstoupíme nerozlišeně, to znamená, my v něm nic nerozlišujeme ještě, my v něm nic nerozpoznáváme. Ale upozorňuju vás na jednu věc. Kdyby se řídili třebas algoritmem činnosti, jak jsem ho tady navrhl, a pomocí toho algoritmu činnosti se dostali na okraj té věčnosti a navázali touto přípravou na koncentraci a tou mystickou koncentrací se dostali až do té věčnosti potom, tak by to mělo za následek, že byste osvítili svou činnost. Nic jiného než osvítit svou činnost, že byste v té věčnosti našli, jak osvíceně jednat. Kdybyste předtím pěstovali ten algoritmus lásky a z něho přešli do soustředění mystického, to znamená, záměrně šli za spojením a podařilo se vám to, abyste tam došli, tak byste zase poznávali, co je to láska. Setkali jste se tam s láskou tak jako takovou a od té chvíle byste uměli samovolně milovat. Nemuseli byste se štípat, abyste toho člověka měli rádi, ano? Samočinně byste bez ře- bez řečí a bez těžkostí byste ho milovali toho bližního, ať by byl jakýkoliv. Vlastně Ježíš ukázal toho Samaritána, který miloval nepřítele a který byl dokonce zraněn, v bezvědomí, takže mu nemohl být za to vděčen, ano? Tak chtěl jsem vám říci, že budu si dávat při tomhletom celém postupu velice pozor na to, abych vám osvětlil, jakou roli zde hraje vlastní vůle. Že totiž království Boží není sice nikdy dobyto vlastní vůlí, ale je vlastní vůlí dobýváno. Všimněte se toho vidu přitom, ano? To není nedostatek překladu, to je přednost překladu. My bez vlastní vůle nemůžeme dobývat království Boží. Je otázka, jestli dobudeme to království Boží vlastní vůlí. Nedobudeme. Vlastní vůlí ho také nedobudeme. Jenom bych chtěl ještě říct: podle toho, jak vypadá příprava toho dobývání, třebas koncentrací, podle toho vypadá výsledek. Výslednice poznání, které z toho- konc- z té... z té koncentrace vyplyne. Čili proto já v těch algoritmech doporučuji celý den se připravovat, ne nějakým nenormálním životem, ale jiným přístupem, stylizací života, jiným přístupem, jiným obsahem duševní náplně se připravovat na koncentraci mystickou. Jestliže já se budu činností připravovat na mystickou koncentraci, tak v té koncentraci získám spojení s Bohem aspoň po té stránce, že moje další činnost bude osvícena tím, co jsem zažil v té koncentraci. Jestliže já ale předtím se nebudu tímto způsobem připravovat, nevylučuji, že byste s tou koncentrací ne- nemuseli potom uspět, a tou koncentrací uspěju a s tou věčnou pravdou se spojím, tak se mi stane to, co madam Guyonové. Že totiž tato výtečná žena, která do té věčnosti spěla bez nějakého osobního úmyslu. Byla to prostá žena, si odtamtud taky nic osobního neodnesla. Žádné osvícení do života, žádné osvícení činnosti, žádné osvícení v lásce, neučinila žádný pokrok. Dokonce nedovedla nikomu nic z toho, co zažila, říci. Jak to říkala, je to ohromné, skvělé, jedinečné, nevyslovitelné. A byla tím unešena a často do toho stavu znovu upadala a to bylo všechno. Čili madam Guyonová je nám vzorem toho, jak to nemá dopadnout. A koneckonců takovým vzorem jsem byl i já při tom prvním vstupu v těch sedmnácti letech, když jsem do toho vešel s přípravou jakou? S přípravou, že jsem opustil celý tento svůj život. Že jsem ho nenáviděl tento život. Není to špatné, ale nic pozitivního to nepřinese. Takže já jsem z pozice nenávisti k tomuto životu vstoupil do správné koncentrace mystické. A když jsem z ní vyšel, tak jsem měl zcela negativní postoj k celýmu světskýmu životu. Ke všemu, co se tady děje, od a do zet, od jídla až po spánek, až po fyziologické potřeby. Ke všemu a studium, to nevyjímaje, a práce, činnost, všechno mně bylo, mohlo být ukradeno, ano? Jaképak osvícení? Jenom, mělo to ale výsledek kladný přesto, jenom hluboká nutkavost znovu uskutečnit to, co jsem zažil, jo, hluboká nutkavost. Čili to byl klad té věci. Abych to jenom tak nesrazil na kolena jenom. Takže já jsem vod tý chvíle nemohl bez toho žít. Bez toho nového vstupu, ano? Protože jsem měl jistotu, že najdu prostředek. To jsem, to mi z toho vyplynulo, jak se tam znovu dostat. A ten prostředek opravdu byl účinný, že? Domněle jsem si ho vyčetl odněkud, kde nebyl. Takže i zázrakem se člověku ten prostředek potom dostane. Čili to byla kladná stránka. Ale záporná negativní stránka byla to, že jsem- protože jsem ne- nevykonal správně přípravu nebo příprava byla negativní povahy, tak jsem z toho nevyšel jako člověk osvícený pro tento svět. Nejednal jsem osvíceně. V očích všech lidí plným právem, kteří vedle mě žili, jsem byl člověkem, který jednal špatně. A já dneska uznávám, že jsem špatně jednal. Čili ta koncentrace na mě neměla vliv nápravy života, jo? Já jsem sice v tom životě nehřešil, ale jenom protože jsem v něm nic nedělal. Jak bych mohl hřešit, když jsem tupě čekal, že jo, na další vstup. A všechno jsem dělal jenom pro ten vstup, to... to nebylo tupé, ale jiné. Všechno jsem dělal pro další vstup, všechno jsem zaměřil na další vstup. Jestliže jsem tedy někdy v Kalech říkal, že jedině silou Boží a tak dále, se dostáváme k Bohu, je to pravda. Ale všechny vlastnosti Boží jsou jiné povahy než lidské. To znamená, je to něco nekonečného, něco úžasně o- obsažného. Takže je velice důležité, z které stránky já se těchto vlastností chopím, jak já k těmto vlastnostem přistoupím. Tento a to mně dokazuje, jak důležitá je existence lidská, že totiž záleží na člověku, jak k těm věcem přistupuje. A to je otázka zase přípravy. Že ta příprava je vyhraněně činná, třebas, tak mně ta koncentrace potom vynese osvícení pro činný život. Jestliže ta moje příprava je láskyplná, tak mě vynese ta koncentrace správné- správnou schopnost milovat bližního, Boha a tak dále. Čili já si mohu dokonce zvolit, jak to bude vypadat po koncentraci už napřed, než do ní vstoupím pomocí přípravy, kterou prochá- pro- procházím předtím. Zvolením přípravy si zvolím výsledek koncentrace. A to znamená: království Boží, na to se člověk může dívat z různých stran. A proto Ježíš Kristus říká, že u Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby byl řek, je tam jedna- jeden jediný příbytek, tak by toto, co říkám, nemělo opodstatnění. Ale on říkal, že je tam mnoho příbytků. Čili, z které strany tam vstoupíš, tak tam bydlíš. Když vstoupíš do prvního patra, jsi v prvním patře, do přízemí, až na jih, na sever a tak dále, já to říkám samo sebou symbolicky, tak podle toho si tam- se tam zabydlíš. Čili z toho vyplývá, jak jsem vám často zdůrazňoval na příkladu Milarepy, že i v království Božím existují malí svatí a velcí svatí. A tady zase závisí všechno na velikosti sebezáporu. Že ten sebezápor, který je přípravou na koncentraci, je velký už před ní, tak v koncentraci se ještě vystupňuje. Jestliže je malý, koncentrace se taky vystupňuje, ale úměrně té přípravě. Čili Milarepa, který se nesmírně sebezapřel, že jo? Byl velikým svatým už zde na zemi, samosebou i na nebi. A kdežto lidé, kteří se málo zapřeli, třeba jako madam Guynová je malou svatou, která nebude mít vůbec význam pro historii světectví, nikomu nic nenapoví. Já bych nerad, dejme tomu, se ptal madam Guyonové o tom, co mám dělat. Ona by mně nic konkrétního neřekla. Ani dneska, protože je třebas mezi svatými a věčně živa. Ani dneska mně nic neřekne. Já být madam Guyonovou, tak se znovu vrátím na zem a zopakuju si to, opravdu. Což ona může udělat, pochopitelně. A teď další bod. Důležité je se naučit správně vládnout vůlí. Z toho vyplývá, že nesprávné vládnutí vůlí přináší nedozírné následky i na věčnosti, že na věčnosti člověk nikdy není avatarem. Je jenom svatým, to znamená svědkem velikosti Boží. Ničím víc, ale svědkem, který třebas jednostranně svědčí o Bohu. Takže dejme tomu, když já se opírám o zkušenost, kdybych se třebas opřel o zkušenost svaté Terezie z Avily a ona mně ani dneska nemůže poradit jinak, než jako ona k těm věcem došla. Takže zkušenost svaté Terezie je zkušenost čistě individuální. Když já se budu držet svatýho Pavla a za ním půjdu a s ním se poradím, tak mně nijak jinak neporadí, než jak svatý Pavel dneska na té věčnosti zažívá toho Boha. A to nebude... to nebude obecně platné zažívání Boha, to bude pavlovské zažívání Boha, ano? Toto umožňuje svatýmu Pavlovi i svatý Terezii, aby se na věčnosti nenudili. Aby stále prohlubovali z té strany, odkud tam přišli, celkové poznání do nekonečna. A o tom se bavit nebudeme, protože to jsou poslední věci člověka, ne? Ale přejdeme k tomu správnému užívání vůle. První správné užití vůle na této cestě spočívá v tom, že ten člověk se vydá do neznáma. Že je ochoten se do neznáma vyznat- vydat, jsem už tady před chvilinkou říkal, rozumíte, to budu ještě opakovat. Jestliže není ochoten se do neznáma vydat, tak pak má pravdu ten, který říká: když já nevím, kam jdu a za čím du, tak jak já mohu tam vůbec jít. Tento člověk nemá pravdu. Já když chci se setkat s věčným životem, tak musím jít za něčím, co neznám. Není jinak možné. Teprve, když se zapřu tím způsobem, že celou svou bytostí, celobytostně jdu za něčím, co neznám, tak je to dostačující zápor, aby mě přivedl do věčného života. A projeví se to zpětně tím, že jsem se takle zapřel, že já v běžném životě v událostech, které mě potkají, poznávám Boží přítomnost nebo jak vy tomu říkáte režii nebo lépe řečeno, vedení Boží, ano? Protože za to, já jsem to tady předváděl symbolicky podle Starého zákona, a to bych teda tam znovu dával, (zhasněte to!). Algoritmy, které jsem vám doporučil v tomto krátkém provizorním spisu a které potom odůvodním, že? Tyto algoritmy se dají používat na kterémkoliv stupni vývoje, to znamená na cestě z Asýrie do Palestiny, zrovna tak jako v Palestině samotné a zrovna tak jako po narození Ježíše Krista, zrovna tak jako po křtu v Jordáně. Jenomže rozdíl bude v jedné věci. Ve způsobu užívání vlastní vůle a v míře, pochopitelně, poznání, která bude z toho vyplývat nebo obojí jedno z druhého. Takže dejme tomu, jak používali- jak používat vůli na tom stupni, když jsem teprve v Palestině, zemi zaslíbené. Když totiž, já počítám, že jsem už vysvětlil ten první krok, se tak dalece zapřu, že vykročím celobytostně do cestě zaslíbené, ano? A opravdu tam vejdu. Měl bych ještě prozradit, jak se jeví to vejití do země zaslíbené. To se nejeví nijaký jiným způsobem, nikoliv nějakým okázalým stavem nebo smyslovým vjemem, nýbrž se za- začne jevit tím, že najednou vidím, že všechno mně nějakým způsobem slouží, ano? Není nic, co by mně nesloužilo. A pokud ctím ty příkazy Boží nebo to, co považuju za příkazy Boží, tu třebas mravouku křesťanskou, kterou stylizuju svůj život, tak všechno vychází tak, že lituju dokonce lidi, kteří jsou okolo mě, že mě tak podrobně pomáhají po všech stránkách. Že jsou opravdu, nechci říct sluhy mými, ale sluhy Božími, pomocníky nebo nástroji v rukou Božích. Já totiž už teď na té cestě od této chvíle, ve které jsem v zaslíbené zemi, nemám pomocníka jenom v sobě samotném, nýbrž mám pomocníka v celém prostředí, ve kterém žiju. To je můj vrcholný pomocník a bez kterého bychom se vůbec dále už neobešli. Už bych dneska například nechtěl být ve stavu, kdybyste mně vy nepomáhali. Jak tady všichni sedíte, tak vy mně všichni pomáháte, rozumíte mně? A já bych se bez vaší pomoci neobešel. Všude kam vejdu a komukoliv o těchto věcech říkám nebo neříkám, všichni jsou mými pomocníky. Oni o tom nevědí, co dělají, ale všichni mně pomáhají. Já jsem se zatím nesetkal s člověkem, který by mně byl nepomáhal. A pomáhá mně tím víc, že vůbec neví, co dělá. No. Psal jsem v tom díle o rozpojení, jak jsem vám už tam v Kalech předvedl, podle výroků pana Eckharta, že se je třeba rozpojit od tohoto světa. Že se to neprovádí útěkem, jsme si včera myslím i napsali. Nýbrž že je to... že je to vnitřní rozpojení, které je daleko užitečnější, které spočívá v tom, že nepatřím tomuto světu. Nýbrž patřím Bohu, stále více patřím Bohu, ano? To je podstata toho rozpojení. Čili patřit Bohu znamená, že... že to nespočívá jenom v rozpojování, nýbrž ve spojování. Čili celý ten princip dosud vyložený v tom rozpojení, v tom svazku není... není úplný, není úplně vysvětlený, protože tam se mluví jenom o rozpojování. A já teďka zvlášť mluvím spojování a měl jsem psát o obojím najednou, což není možné. Vůbec to technicky není možné. Čili pro tu technickou nemožnost o obojím psát najednou, jsem se dostal do velikých těžkostí spisovatelských, že vy si, třebas po přečtení prvního dílu, byste si mohli myslet, že je třebas jenom rozpojení a to stačí. Proto jsem narychlo napsal aspoň provizorium toho spojovacího smyslu života, ano? Tak, řekl jsem, a já se k tomu znovu musím vrátit, že nejtěžší na celé té cestě a základem celé cesty je správné použití vlastní vůle. A že vlastní vůle ze všeho toho uhasíná nejpozději. Jestliže nás mistr Eckhart vybízí k tomu, abychom se rozpolizi- rozpojili od svého já, od svého majetku, ods- od vědění a od vůle vlastní, tak je třeba říci, že od vlastní vůle se nikdo z nás nedokáže rozpojit jinak než etapovitě. Že se přesvědčuje a já jsem se nesčetněkrát o tom přesvědčil, že i když si myslí, že se rozpojuje od vlastní vůle a znovu... a znovu se přesvědčuje o tom, že se od ní vlastně nerozpojuje, že si jenom něco předstíral. Například, dejme tomu, v koncentráku jsem se přesvědčil o tom, že mně jde o život zde na světě. Především já jsem si to, to je vůle lidská čistě. A já jsem si předtím myslel, že mně jde o život ve věčnosti- na věčnosti po těch všech zkušenostech, který jsem předtím měl, nebyla to pravda. A čili rozpojit od vlastní vůle se mohu jenom do té míry, do jaké míry probíhá spojení. A jestliže já předbíhám v rozpojení s vlastní vůlí míru spojení s Bohem, tak to má kruté následky nerovnováhy a veliké utrpení. Já myslím, že to, co jsem zažíval právě v koncentráku, jedna z příčin byla v tom, v té krutosti toho zážitku byla v tom, že jsem předčasně se odpojil od vlastní vůle. Že jsem byl příliš trpný a že jsem nedbal na tu činnou stránku, jejímž pře - hlavním představitelem je vlastní vůle. Přestože má pravdu Scheffler, Angelus Silesius, že když jenom špetka vlastní vůle zbyde, že člověk se nedostane do království nebeskýho, přesto je nutné si uvědomit, že lidská vůle musí zůstat až dokonce v určitém modifikovaném stavu, pozměněném stavu, ano? Tak, jak to Ježíš Kristus ukazuje svým životem. Mockrát jsem to říkal, jenom šablonovitě to tady vodbydu, že se používá lidská vůle napřed k tomu, aby člověk plnil zákon nad sebou. K tomu musí veškeré- použít veškerou svou vůli. Pak jakmile se zrodí v něm ten Spasitel, tak tu vůli používá k tomu, aby byl v tom, co jeho Otce. Jakmile vejde ten Spasitel do Jordánu v něm, tak ji používá k tomu, aby přemohl satana. Pak používá vůli k tomu, aby všechny složky lidské bytosti poučil. To není apoštolská činnost v tom smyslu, jak se to tam líčí, nýbrž to, že učí své učedníky, jo? Tak to je jenom vidět, do jaké míry on může poučit celou, do jaké míry celobytostně může jít. Že to není ještě úplné, protože má ještě cos- co by se dalo nazvat vlastní vůle. Protože všechno od Boha sice bere, to je pravda, ale teprve vlastní vůle umírá naje- na kříži. Neboť ještě předtím těsně se modlí: ne má, ale Tvá vůle se staň. To znamená, bojuje s vlastní vůlí. A teprve tam se vzdává všeho. Tak to je cesta té vůle, že vůle umírá naposled, vlastní vůle umírá naposled. Kdežto ostatní věci jako odpoutání se od vědění musí daleko předbíhat odpoutání se od vlastní vůle. Protože jestliže já bych nezabrzdil způsob, jakým se dovídám, tak bych nemohl vědět způsobem, jaký mně navrhuje Ježíš Kristus. Totiž já se zatím dovídám tím, že o věci přemýšlím a jedno vyvozuju z druhého. Že si doplňuji tyto zkušenosti smyslovými vjemy a rozumově to zpracovávám. Kdežto Ježíš mě učí způsobu vědění, které na tomto vůbec není založeno. To je založeno na vstupu, vhledu, nazírání, vidění z mnoha stran, daleko všestranného vidění, že, všestrannějšího vidění. Napřed temného a potom čím dal jasnějšího. A takže, dejme tomu, už při tom stavu, když se má ze mě zrodit Ježíš Kristus, já musím přejít do takového nevědění, to znamená do takového odstupu od vědění, aby to spojení nastalo, jak to ukazuje Panna Maria: kterak se to může stát, že se ze mě narodí Syn Boží, když já muže nepoznávám, že? Nezáleží na tom, že to nevíme. Ale musíme, přestože nevíme, jak se to může stát, musíme od toho svýho nevědění i vědění ustoupit, ano? A dále se musí ustoupit od rozumového vědění, neboť svým způsobem rozum ví. Například Herodes věděl, že se narodí Ježíš Kristus. Nevěděl, kde se narodil, ale není možno utajit před rozumem, že se ve mně naro- narodil Ježíš. To je prekérní situace, ale když se s ním budu radit o tom, kde je, jak ho vypátrat, tak to přivede jenom k jeho zabití, k ničemu jinému. Já musím, přestože von to ví, že se narodil, musím před ním utéct. Toto budu muset detailně vysvětlit potom, to mně dá velkou práci. Nevím, jak se toho zmocním. To bude muset vyšší pomoc na to. A konečně pak musím umět odstoupit od toho vědění, které jsem nabyl takzvanou plností života. To, že já rozvinu svůj život, jako Ježíš Kristus se stal poddaným své rodině, že sloužil svému okolí, že byl dobrým tesařem. Od této plnosti... od této plnosti musím ustoupit. Je zajímavé, že vždycky až naplním do vrchu určitý stupeň, tak musím dokázat, což je nejtěžší stránka užití vlastní vůle, musím vlastní vůlí, zase vlastní vůlí od tohoto vrcholu ustoupit. S vrcholu musím sestoupit, ale vrcholu musím napřed dosáhnout. A s vrcholu musím sestoupit. Právě když vrcholilo třebas učení učedníků, Ježíš poznal: teď už to dál nejde. Teď už vás více poučit nemohu. Kdybych já neodešel, nemohl bych poslat Ducha utěšitele, který vás všemu ostatnímu naučí. Toto rozeznávat je snadné. Ale umět ustoupit od tohoto vrcholu je úžasně těžké. Není to snadné mít takle pokročilý stav vědění, že? A umět od toho ustoupit, to se- to provede vůle. Čili ustupování od vědění předchází od ustupování vlastní vůle. Ta vlastní vůle to řídí, to ustoupení od toho vědění. A tak... tak bych, takhle to budu asi postupnější, já to tady nemůžu všechno říct. A ještě ustupování od... od prostředí, ve kterém žiju, musí jít ruku v ruce se spojováním se s tímto prostředím. Jako já ze začátku mohu klidně beztrestně prostředí, které žiju, považovat za cizinu, co- což není můj domov, jak Ježíš Kristus detailně ukázal. A ze začátku to ještě za domov smím používat až do Jordánu, že jo? Napřed to jako za domov můžu považovat, potom už nemohu, né? Může se v tom pohybovat, totiž jako... jako kdybych byl doma, lépe řečeno. Von věděl, že to není jeho domov, ale můžu si toho využívat jako vlas- jakoby to byl můj vlastní život. Po Jordánu už on neměl domova. Von už se rozpojil od toho, co my považujeme za naprosto nutné soužití se životem, s tímto životem, s tímto prostředím, ano? Protože to souviselo se spojením, které nabyl v Jordánu. Čili už vám je jasno, jakého druhu bylo to spojení, že si uvědomoval synovství, že? Víš, a potom nakonec toto vědění, že je Synem Božím, musel upustit, od něho musel opustit, když mělo nastat spojení, které nazýváme vzkříšení, to znamená trvalé spojení s Bohem. A to bylo velice těžké, protože on v tom okamžiku musel se vzdát i Otcovy pomoci i toho spojení, které měl dočasně s ním navázáno, že jo? "Bože, pročs mě opustil?". To vám vykládal. Tak já to zase budu po této linii vykládat. Jenomže budu pořád ukazovat přitom, dobrý, budu pořád ukazovat, jak použít na různých úrovní těchto algoritmů. A budu navrhovat, jakým způsobem si můžete bez zlých následků ten algoritmus přizpůsobit míře znalosti sama sebe. Do jaké míry sama sebe poznáváte, do takové míry vy znáte správně východisko. A to znamená, vy později nebudete muset začínat od prvního kroku, až budete správně znát, že už jste ve východisku třebas druhého kroku algoritmu, ale ze začátku musíte používat celého algoritmu. Od prvního kroku znovu a znovu to opakovat. Až budete mít jistotou, že už můžete vynechat některý krok, tak si budete počínat jako dobrý matematik, který ve zkratce dojde k výsledku, ne? Nebo ještě lépe řečeno, jako matematik, který místo elementární matematiky používá vyšší matiky, že jo? Počítej si rovnici o pětadvaceti neznámých pomocí elementární matematiky, vono to de! Ale když u toho používáš vyšší matiku, tak to jde daleko rychleji, ne? A takovýmto způsobem také si můžete počínat postupně dál vy. Čili to je ve zkratce řečeno, co já myslím v tom druhém dílu Spojení vysvětlit. Že spojení musí jít ruku v ruce s rozpojením. Jestliže předběhne rozpojení spojení, nastává nerovnováha, utrpení. A naopak, jestli spojení předběhne rozpojení, tak to má za následek zase utrpení, protože já se bolestně vracím do stavu nerozpojenosti. A teď mně zbývá ještě vysvětlit jedna věc, velice důležitá. Já ji napřed řeknu nanečisto. Nejdůležitější na celé cestě se mi zdá to, že má být harmonicky vyrovnáno to, co do cesty vkládám a to, co na cestě přijímám. Čili rozpojení a spojení. Spojení je příjem, i když ne v tom smyslu že s- že jako si beru, nýbrž že je mi dáváno, že je mi otevíráno a tak dále. Je mi otevíráno, je mi dáváno, tak rozpojení je výdej. A nelze v tom výdeji, že bych jako to ztrácel, nýbrž že se to dostává do rukou Božích. A on s tím vládne. Ti učedníci Ježíšovi nebyli o nic méně živými, když chodili s Ježíšem, o nic nebyli ochuzeni, když s nimi chodili ani oni ani jejich rodiny, protože je vnitřně opustili. To je důležité vědět. Protože kdyby na určité úrovni člověk měl ještě své věci, cokoliv svého, tak by tou chvíli pro to málo třebas svého, co má, by jeho cesta stala se nesnesitelně těžkou, neboť by pořád upadal do nevědomosti. Uvržen by byl do temnot vnějších, kde je skřípění a pláč, jo? A jak se to symbolicky tam říká. A proto na této celé cestě je důležité si uvědomovat: celý tento život, který mám, je od Boha, nic není mého. Čili já ničím svým k Bohu nejdu. Já jdu vším Božím k Bohu. A ničím jiným než Božím se k Bohu nemohu dostat, než rovný s rovným se slučuje. A čím uvědoměji- uvědudomějeli, já tímto Božím k Bohu jdu, tím je moje cesta harmoničtější. Tím je to jho sl- sladší. Protože si nenalhávám dále, že to dělám já svou vlastní silou. Nýbrž jak jsi správně podotkl, jenom silou Boží, jenom Božími prostředky. Samozřejmě, všimněte si taky v Kalech, že přestože jsem vám navrhoval toto Boží silou a tak dále, že jste při tom neměli úspěchu. Neměli, tam jsme ještě zkrachli. Ještě bylo k tomu něco třeba přidat. Nevím, jestli už víte co, protože tady jsem ještě si přál, abych manipuloval silou Boží, rozumíte? A to byla závada této cesty. To ještě z té mé cesty to nedělalo, se nestávalo sladké jho. Když já si už ani nepřeju manipulovat s touto silou, nýbrž když ji používám do takové míry, jak Bůh uzná za vhodné. To zná- to znamená, jsem vděčen i když uzná za vhodné vůbec jí neprojevit, tak pak teprve se ocitnu v tom konci, na kterém se ocitl Job: že je mi všechno vráceno, že utrpení všechno končí. Tam nastačí- začíná sladké jho, ano? Nikdy dříve. Toto považuju za velice důležité, protože celá cesta má být harmonickým vyvážením těchto složek: rozpojení a spojení. A úroveň přípravy na mystickou koncentraci se nemá příliš lišit od úrovně koncentrace samé, od prostředku koncentračního, který potom používám. Čili, když já chci používat prostředku koncentračního k tomu, abych se s Bohem spojil, tak se zbytečně divím, že mi ten prostředek, který jiného vynáší do toho spojení, mě tam nevynáší. Že předtím jsem byl někde jiné- na jiné úrovni, jo, než na kterou se sápu teď při té koncentraci. Sedím na dvou židlích. Příprava je na jiné úrovni, než na které je potom samotná koncentrace. To se nesmí dít. Těmito algoritmy sleduju přípravu takové úrovně, která by byla na úrovni přístupu k soudu poslednímu, ano? Připraven předstoupit před soud. Toho se nesmím bát. To je ten nejšťastnější okamžik, jsme si vykládali dneska, jaký mě může potkat. Když je rozsouzeno, že mě dále nebudou trápit zlé věci, které budou odsouzeny k věčnému zatracení. A budu žít jenom s tím, ve spolupráci s tím dobrem. Protože jsme si taky už tady řekli, za těmi zády, co to dobro je. To je vlastně poznání, ano? Láska a tak dále. Jak to konečně Ježíš definoval tím, že říkal: cokoli jste učinili nejmenšímu z bratří mých, mně jste učinili. Já vás dneska chci naučit správné činnosti. Protože učit vás jenom bezstarostnosti není možné. Protože byste mohli mít dojem, že nemusíte nic dělat nebo že se můžete vzdát některé činnosti nebo že ji můžete opomíjet. A to já bych nerad ve vás vzbudil tento dojem. Je- protože ve vašem životě nastanou události roztodivně různé. A když ode mě chcete vyřešit to nebo ono, tak bez hluboké znalosti kořenů toho, co se právě děje, je mi nemožné vám poradit. Ty kořeny toho, co se právě děje, jsou někde zcela jinde třeba, než kde se to projeví potom tou událostí nějakou nebo nějakou těžkostí. A proto je podle mého názoru daleko důležitější znát obecné kořeny všech těžkostí, se kterými se člověk v životě potkává. Ty všechny mají společné kořeny, ze kterých zase vyrůstají drobnější kořeny. Až to jde někam nebo prostě se to nějak spojuje do- a vyhraňuje do nějaké stavby rostlinné tak. A ono přirovnání se nedá nikdy tak uvést, aby úplně odpovídalo skutečnosti. Takže děláme zásadní jednu chybu, že do všeho, co děláme, jdeme sami. My sice se modlíme, prosíme Boha o pomoc, ale neříkám, že je to špatné, ale není to to pravé, co já na vás chci. Vy pořád- vy si Pána Boha poprosíte, ale do té věci zase s jeho pomocí jdete sami, s jeho pomocí jdete sami. S domnělou jeho pomocí, se potom divíte, že ta modlitba nevyšla, že jste nebyli vyslyšeni. A říkáte: no tak Pán Bůh to nechtěl nebo tak nějak. To je těžko usuzovat, jestli chtěl nebo nechtěl. To takhle lidsky se nedá posuzovat o vůli Boží. Vždycky jakýkoliv úsudek si uděláte, každý je chybný. Jestli chtěl nebo nechtěl, to vůbec není v lidských silách umět to posoudit. To vůbec nejde. To se musíme vzdát. To taky je zbytečné tento posudek si dělat. Takového posudku se musíme umět vzdát. Ale co je důležité, ještě znova opakuju a vysvětlím to hned teď, abychom uměli ke všemu přistupovat s ním. Jakým způsobem to udělat? Teď bych byl ale moc rád, kdybyste pochopili jednu věc. Jestliže to, co vám teď řeknu, budete si jenom prohlašovat, tak zase půjdete do věci sami. Jestliže to nebude pouhé prohlášení, nýbrž to bude poctivá snaha se podle toho zařídit, tak sami do věci nikdy nepůjdete, ano? Podívejte se. V první řadě je třeba, aby člověk né minutu po vstávání, ale jakmile vstává, jakmile se probudí ze spánku, který byl tvrdý, kde neměl sen, pokud měl předtím sen, tak je to něco jiného, ale pokud se probudil z tvrdého spánku třebas uprostřed noci, to je jedno, ale potom třebas ještě nevstal, spal dál, tak pokud se z toho tvrdého spánku probudil, tak by si měl uvědomit, že přišel z Otcova domu, který si nemůže uvědomit. Nemůže si vůbec uvědomit, že v něm byl. To je nad jeho síly. Protože cokoliv je v lidské mysli, v lidském těle a v času a prostoru v pohybu, to nám zabraňuje vstup do něčeho, co je Otcův dům, který v pohybu není. Proto nikde nikdo se s Bohem nestýká, nikdo ho nikdy neviděl, říká svatý Jan. Nemohl, protože vidět je pohyb zrakový, pohyb smyslů, ano? To je vidět. Zachycení pohybu je to. Protože to, co vidím, musí být v pohybu, abych to mohl vidět. To je pohyb atomu, ano? Abych to vůbec postřehl. Jak by tam přestal v čemkoliv ten pohyb, co já před sebou vidím, okamžitě bych to přestal vidět, upozorňuju vás na to. A proto já Boha nevidím, neboť tam v něm není pohyb atomů v Bohu. A von je, von potom není jen, nepřestává být reálnou skutečností, ale skutečností bez pohybu a proto ji není vidět tuto skutečnost. Je mezi námi a není ji vidět, že my... my jsme schopni vidět jenom, co je v pohybu. Tak já musím si uvědomovat, že opravdu, když vycházím ze spánku do tohoto vědomí, kde jenom pohyb sleduji a nic víc, že jsem odešel z Otcova domu, který těmi- těmito pohybovými ústrojími nebo pro za- zachycování pohybu zařízenými ústrojími nemohu ani vědět, že jsem byl v Otcově domu. Ale Indové, na rozdíl od nás, těmto věcem rozumí a říkají, že tvrdý spánek je tapasja. To znamená, že je to odpočinek duše v Bohu, jo? A myslím, že mají pravdu. Já jsem je vždycky podezříval, že se o tom nikdo nepřesvědčil, ne? Ale asi se o tom oni přesvědčili, že tomu tak je. A je-li tomu tak, tak já každý den po vyspání odcházím z Otcova domu, každý den. Toto je mi velikou vzpruhou, protože já jdu s požehnáním Otcovým, i když o ně neprosím. Já totiž mohu mít za to, že když jsem vyšel z Otcova domu a symbolicky řeknu, na pole jeho, ne? To je tento svět. Na nic jiného než jeho pole, a ne moje. I když si tam něco z toho přivlastňuji, pokud vůbec mohu si něco přivlastňovat. To je každý máme ty tendence si něco tam přivlastnit na tom hospodářově poli. Zcela neprávem si to přivlastňujeme, ale přivlastňujeme a to nám dělá veliké potíže. Tak, protože lžeme si, jo? Není to naše, si lžeme. Tak jestliže já jdu vybaven z hospodářova domu a zaručeně jdu vybaven odtamtud, dobře vybaven, tak nemusím mít starost o to, že mně něco on nedal k dispozici. On i člověku slabému nad hrobem dá k dispozici všechno, co potřebuje, aby nad tím hrobem byl třebas jenom minutu. To znamená, člověk absolutně zesláblý má tuto slabost, kterou si s sebou bere jako nářadí z Otcova domu a touto slabostí má možnost se k němu dostat nazpět. Ty nářa- to nářadí potom odkládá do toho Otcova domu pochopitelně nějakým způsobem, takže může nakonec odložit i ten život, který zde žije. Čili teď už se vám začíná rýsovat trošku jinak, co je to nejít sám. Se vším, s čím vstupuju do tohoto světa, do tohoto života, kde nějak jednám, se vším, co tam vstupuji, to je, toto všechno, lépe řečeno s čím tam vstupuji, toto všechno je jeho. Nic z toho není moje. Takže jsem úplně v jiné situaci, než v jaké jste vy. Já tam přicházím s jeho nástroji a já přicházím na jeho pole. Čili já manipuluju s jeho věcmi, s jeho lidmi, s jeho, od něho pocházejícími životy a tak dále. To mně má umožnit, abych nestranně posuzoval situaci. Abych také nevyčleňoval z té celkové situace něco, co se dá jenom uměle vyčlenit, ale co nikdy vyčleněno ne- není fakticky. Já své z toho vyčleňuji a toho se všímám, ne? A co se mě netýká, toho se nevšímám. Já vás nechci nebo všímám se méně. Já vás nechci přivést k tomu, aby se všímali všeho. To by bylo rozptylování takového druhu, že by opravdu jste neudělali vůbec nic. A já vás chci přimět jenom k tomu, abyste si uvědomovali jednu věc. Že ten hospodář Bůh tedy, já ho budu jmenovat hospodář, který vás posílá na své pole, vám také patrně řek, i když nevíte co, co na tom poli budete dělat. Je jedno, že to nevíte. Vy se setkáváte s lidmi, s okolnostmi, které okolo vás jsou. To je právě to, o tom můžete předpokládat, že to je právě to, k čemu on vás posílá. Nešpekulujte vo tom. To je právě to, k čemu on vás posílá. Abyste se s tím nějak vypořádali, abyste s ním na tomhletom spolupracovali. Protože on skrze vás jenom může na ty věci působit tak, jak si přeje. On potřebuje vás, aby se s tím hnulo. Protože on není pohybem. A když sebe ve vás transformuje na pohyb, vy jste transformovaný Bůh na pohyb. Když vás transformuje na pohyb, tak vy můžete potom pomocí té transformace pohybové taky, jednat v tom světě pohybu. Kdežto on tam nejedná přímo v tom světě pohybu. On tam nedělá zázraky. On je dělá přes vás ty zázraky. Ježíš přes to pohybové tělo dělal zázraky, které od Otce byly diktovány, které si Otec přál. Od Otce měl například i učedníky, že ano a tak dále. Tohoto si dobře buďte vědomi, že jste výkonným orgánem Božím, rozumíte mně? A že tedy všechno, co děláte, je nesmírně zodpovědné, neboť je to poslání od Boha. Teď je to trošičku složitější, co budu říkat. Vy kromě toho, že něco vykonáváte, máte ještě k dispozici nástroje, o kterých bychom mohli řek- říci, že jsou trvalé povahy statické. Ačkoliv i ony jsou dynamické, jenomže pomalu dynamické tak, že my to vidíme staticky, zase jako stálice, vidíme jako stálice a ony jsou v pohybu. Tak taky například rozum jako takový, ne rozumová činnost, projevy rozumu, ale schopnost, kterou máme, rozumová nebo schopnost smyslová zraku, sluchu a tak dále, to jsou takové konstanty. Takové stálice, tak- takového něco, co pořád funguje více nebo méně dobře u nás. Toto máme k dispozici kromě toho, že tím můžeme nějak jednat. My toho nemusíme použít, ale můžeme toho použít, ano? A my tedy musíme si být vědomi toho, že rozum je taky od Pána Boha. Že všechny tyto konstanty, tyto stálice u nás jsou také od Pána Boha. A jestliže máme nějaký rozumový úsudek o něčem, že je to správné nebo nesprávné, že je to bezpečné nebo není to bezpečné, tak se toho nemáme zříkat tak hloupě, abychom si řekli: dyť já jdu beztak od Pána Boha a k němu a na jeho poli budu pracovat, čeho se mám bát. Omyl, já mám zachovat ostražitost. To je něco jiného než starostlivost. Já mám rozum a úsudek a smysly taky od něho. Já musím stejně dávat pozor na přechodu jako člověk, který vůbec nemá o těchto věcech páru. Jinak bych přišel k úrazu a myslel bych si, že se stalo nějaké nedopatření. Vůbec ne. Já jsem komplexně neužíval všeho, co od Boha mám. A od Boha mám nejenom tu okolnost, tu událost, do které vstupuji. Ale také ty trvalé součásti své lidské bytosti, rozum a tak dále, které- do kterých už nevstupuji, ale které jsou mi k dispozici. Čili, když já přistupuju k nějaké události, to neznamená, že bych ji neměl zkoumat co do kvality, myslím mravní nebo spravedlivosti a tak dále. Že bych ji neměl zkoumat co do kvantity, to znamená, jestli vůbec na to stačím svými silami. To všechno mám brát v patrnost. Já se nemám hrnout do něčeho, na co svými silami nestačím. Vím napřed, že na to nestačím, třebas fyzickými nebo duševními silami, ano? To je potom moje chyba a ne toho poslání Božího. Protože ta událost, která se ke mně staví čelem, kterou já mám nějak řešit, to je předložený úkol pro člověka myslícího, pro člověka cítícího, pro člověka s otevřenými smysly. A ten si o tom má právo udělat svůj úsudek. A nemá nikde- ni- stá- nikde nestojí, že by musel dělat to, na co nestačí. Totiž tady lidi, kteří jsou špatně poučení v tomto bodě, dělají tu chybu, že si na sebe berou stále větší úkoly, na které vůbec nestačí. A ono je to sedře v pravým slova smyslu. Ono je to odmocní, ono je- ono je to znemožní, aby dále v této činnosti pokračovali. Takže já když člověka, kterýmu sem takhle poradil, potkám za čas, tak ho najdu zdeptaného. On říká: ano, já všechno beru z rukou Božích, ale vono mi toho přichází stále víc a já na nestačím. Já jsem na roztrhání, lidi poznali, že jsem hlupák, že všechno beru, tak mně toho dávají víc, i ty svoje věž- těžkosti na mě věší. Já dělám za dva za tři ve své práci a tak dále. To je hloupost ze strany toho člověka, protože taky rozum má od Pána Boha. A taky ví, že je nesprávné za někoho něco dělat, co on by sám mohl udělat. To... to všechno je vod Pána Boha tato schopnost rozlišovací. Ovšem upozorňuju vás, že schopnost rozlišovací na tom úvodním stupni, o kterém já mluvím, je velice malá. Ale stačí na to, aby člověka ochránila při zdraví, natolik stačí, aby mu umožnila, aby mohl pokračovat v životě. Aby ten život nezkrachoval tím, že se přepne třebas, že se dělá příliš mnoho. Anebo zase, aby nezkrachoval tím, že se dělá příliš málo pro nějakou přílišnou takovou nerozhodnost nebo tak. On na jedné straně musí být rozhodný v tom smyslu: já du od Boha, od Boha jsem poslán. Na druhé straně musí být opatrný, že Bůh mně nikdy nesvěří úkol nebo Bůh ode mě nikdy nechce, tím si musíte být jisti, každý z nás jist, který já bych nezvládl, který já- na který bych nestačil. Na který nestačím, to mohu považovat za úkol, který není pro mě. Ať si ho dělá, kdo chce. Já jasně řeknu: na to nestačím, ano? Bez ohledu na to, že třeba, že je to ostudné, že si udělám třebas ostudu. To je jiná věc, o to mně nesmí tolik jít. Takže já jsem promluvil, ty si všímáš, že já rozebírám ten algoritmus činnosti. Takhle si představuju, že bych to tam potom popsal, teď nemám možnost, tady v takovém krátkém spisu. Já jsem to napsal ne, já se držím toho bodu, že to tady odsud nečtu a potom, když si to napíšu takhle kloudněji nebo ještě kloudněji, než jak to říkám. A já vás učím správné činnosti. Tak první krok jsem tedy celkem vysvětlil, to je že přicházím z domu Otcova. A že tedy nejsem sám. Druhý krok spočívá v tom, že když už ve- jsem činný, když už něco dělám, tak se nutím k tomu, abych zásadně nedělal nic jiného a nemyslel na nic jiného než to, co je mi k činnosti předloženo. To musím vysvětlit. Člověk, který je třebas nábožensky založen, bude si myslet: já při tom, co dělám, nesmím zapomenout na Pána Boha. A prolíná třebas tu svou činnost modlitbou. Absolutně nesprávné. Pořádně se nemodlí ani pořádně nic nedělá. Sedí na dvou židlích kupodivu. Modlitba nestojí za nic, činnost nestojí za nic. Nedoporučuju, když poznáváte, že úkol, který máte před sebou, v určitém rozsahu se dá provést a tedy že můžete v tomto smyslu to pro Boha udělat, ne pro toho, kdo vám to předkládá. Jestliže to poznáváte, tak pak není třeba, aby se přitom modlili, abyste mysleli na Boha. Že tím, že to děláte pro něj, tou reálnou činností na něj myslíte, rozumíte mi? Tím skutkem, který provádíte, na něj myslíte. A doporučuje se, abyste to dělali ji- lépe, než kdybyste to dělali jenom pro sebe nebo pro někoho. Když to dělám pro Boha, tak to dělám lépe, protože to dělám pro něho. A to je jediná myšlenka na Boha, která se tady doporučuje. Dělat to lépe než normálně, ano? Protože to dělám pro hospodáře, pro Boha. Čili tadyhle to ne... ne- nedodržovat by znamenalo celou činnost postavit na hlavu. Proč myslíte, že my se s Bohem nestýkáme, že my ho nevidíme, že vůbec o něm nevíme, že klidně se bez něho obejdeme až do smrti nejdelší? Protože všechno, co umře, se bez vědomí o Bohu obejde, protože to jde ke zničení. Toto obejít se bez vědomí o Bohu, to vede k absolutnímu zničení. Čili v takovém případě, když chceme se zničit, tak opravdu nepotřebujem o něm nic vědět. Ale já vás vedu k činnosti, navádím k činnosti, která vás má osvobodit od smrti. Přestože všichni fyzicky umřeme, už dávno než umřeme fyzicky, budeme- od, když se budete zařizovat podle tohoto předpisu o činnosti, budete dávno živi ve věčném životě. To znamená, budete vědomě věčné bytosti a z tohoto vědomí o své věčnosti budete přecházet do tohoto "já", které funguje tady na světě. Zatímco nyní se od toho "já" snažíte dostat k Bohu, pak naopak odtamtud se budete dostávat do tohoto světa. Čili budete jednat osvíceně lépe řečeno. A bude to mít ten následek v okamžiku smrti, že když opustí to "já" s tím tělem tohleto vědomí toho věčného života, tak se tomuto vědomí nic nestane. To vědomí už bylo přeneseno, to vaše vědomí už bylo dříve přeneseno do věčného života, a proto se ho smrt netýká, fyzická smrt se ho vůbec netýká. Proto mohl svatý Pavel říci: smrti, kde je tvůj osten? Nemoh pochopit, že smrt by pro něho něco vůbec znamenalo. Proto ti první křesťani, kteří tohleto zakoušeli, co vám tady říkám, tak klidně šli na smrt. Po desítkách, po stovkách, po tisících odcházeli na popraviště bez hlesu, bez kvílení. Protože přenesli své vědomí do věčného života a odtamtud se dívali, jak to jeho- jejich tělo umírá, ano? A byli svobodní vnitřně. A já vás právě tímhletím způsobem, který tady popisuju, připravuju k tomu, aby se takhle osvobodili. Nejenom vy. A abyste pomocí tohoto, ještě potom vysvětlím, osvobozovali své okolí. Protože jestliže člověk dosáhl tohoto stupně poznání, tak nemůže si to nechat pro sebe a platí o něm to, co zažívali ti dva učedníci Páně, když Ježíš s nimi šel po zmrtvýchvstání do Emauz. Že jim bylo strašně dobře u něho, ne? A říkali, že jsme mi ho nepoznali, copak nehořelo naše srdce? Že totiž také ten oheň poznání, který je v takovém člověku, přechází do těch druhých aspoň do takové míry, do jaké oni dovolí, aby tam přešel. Takže při vlastní činnosti máme myslet jen na to, co máme vykonat. Další třetí poučka je tahleta: všechen užitek z mé činnosti náleží hospodáři. Přičemž však platí Ježíšova slova: hoden je dělník mzdy své. To znamená, nesmíte si myslet, že ten hospodář od vás chce, abyste hospodařili tím způsobem, že byste přitom zemřeli hlady a že byste přitom přišli sami o život. To ne. Ten hospodář, a jeho jménem mluvil Ježíš Kristus, nám říká, že každý dělník je hoden své mzdy. To znamená, jestliže vy jste placeni za něco, co děláte, toho se nemáte zříkat. Ale nemáte to dělat proto, že jste za to placeni. Já si všímám ve svém okolí, že jenom jednou věcí je udivuji, ničím jiným. Že dělám věci, které, za které nejsem placen. No, pro vás to není nic divného, ale pro ně je to nepochopitelné, protože každý se ptá, co za to. A když za to nic není, tak to neudělá nebo neochotně to dělá nebo dává najevo, že nějak se mu to musí v budoucnosti splatit. Aspoň musím nějakou protekci, ne? A to samozřejmě do tohoto způsobu myšlení nepatří. Já přeci, i vy byste tak měli, pracuji na hospodářově poli. Čili vy mně nejste ničím povinováni za to, co já vám tady dělám. Žádná vděčnost, každá vděčnost z vaší strany vůči mně je nepochopení. Je to součást vašeho nepochopení toho, co já tady dělám. Protože a kdybyste to nějak vyjádřili jakýmkoliv způsobem, tak je to další nepochopení. Proto já tak nerad někde si nechám sloužit. Protože já v tom vidím nepochopení těch lidí, ne lásku, nepochopení. Já každýho podezřívám z toho nejhoršího, i když to třebas láska je, ale já ho podezřívám z toho nejhoršího, že věc nechápe. Radši jsem opatrný, víte, to se nikdy nic nestane. Protože přeci já to nedělám pro vás, pro nikoho. Já to dělám všechno pro hospodáře. Znovu si připomeňte Ježíšovo podobenství o hřivnách: všechno, co dostali ti služebníci do ruky, všechno museli odevzdat. Ani je nenapadlo, že by něco z toho, co brali do ruky a s čím hospodařili, že by si něco málo z toho mohli nechat pro sebe. Vůbec se to, to v tom podobenství vůbec není uvedeno, protože to je nesmysl. To je jako kdybych já, dejme tomu, chtěl, když teďka ve vás tady spatřuju hřivny, které mám dočasně k dispozici vod Boha. Ne nějakou přítěž, vy jste hřivny, vy jste požehnáním, ano? Vy jste velikým závazkem pro mě u Boha. Já jakmile vodejdete, já po vás všechno, zavřu dveře, že ano? Protože já jsem vás odevzdal zase Bohu, rozumíte? To mi musíte prominout. Já jsem vás od Boha přijal a Bohu vás zase odevzdávám. Kdybych vás přijal z vašich domovů, to by byla veliká chyba. Pro mě jste přišli všichni, jak tu jste, ať máte jakýkoliv dojem o tom, co já tady dělám nebo nedělám, pro mě jste všichni přišli od Boha. Že všichni jste dneska spali a všichni jste byli v tu dobu v domě Otcově, že ano? A když jste dneska nespali, tak jste spali včera, předevčírem, že ano? Tak jste v domě Otcově byli, že tam třebas delší dobu vodtamtud hauzírujete, na tom nezáleží. Pro mě přicházíte od Boha. A já nemám nic jiného na starosti, než vás zase do toho domu Božího poslat. Takže já když se s vámi loučím, tak já vás posílám ne do paďous, jak se říká, he, nebo k čertu, nýbrž já vás bohužel posílám do Otcova domu. Takže musím být ve vašich očích člověk strašně jako nevděčný, že? Mně tady věnujete velikou důvěru a já vás házím přes palubu. Ale abyste věděli, kam přes tu palubu podle mýho názoru padáte, že to nebude tak zlý, ten dopad nebude tak těžký. Že já si nedovedu představit, že bych vás na lepší místo mohl hodit, jo? A takže vy když takhle jednáte, já to třebas ani tak dokonale nedělám, jak vám to tady vykládám, vono se to hezky říká, ne, ale v praxi to tak nedopadá, ne? Ale když byste takhle jednali, tak byste nemuseli mít starost o toho, kterého musíte chvilinku opustit: co von si chudinka počne? Nebo kdybych já se nestaral, co by z něho bylo. Nebo protože Pán Bůh ten je nešika, že? To všemu rozumím jenom já. A nikdo nemá větší rozum než já a tak podobně, že jo? Kdepak Pán Bůh to... to a nemá na to ani čas. Má těch lidi tady a to. Prosím vás, to jsou myšlenky ne- nesmyslné, ano? Čili Ježíš Kristus si klidně lehl na pramici na k- a byla bouřka a on spal klidně při bouřce dál. To je vono. Zachovávat klid za každé situace, protože jsem na poli hospodářově. Všechnu ostražitost, prosím, ale klid. A když ho probudili toho Ježíše, že? Tak první co udělal, ne že by byl utišil tu bouřku na tom jezeře. Nýbrž jim vyčinil pořádně, říkal: ale vy malověrní, copak nevíte, že jsem s vámi? Tímto způsobem je s námi dneska Bůh, že si, že máme dojem, že spí vedle nás. To je klamný dojem. Protože pro nás, nám se jeví jako spící z toho důvodu, že my jsme v pohybu a von v pohybu není, von jako by spal, rozumíte? To je ten symbol toho. Ale to je nám zárukou úplný bezpečnosti, že on jakoby spí, že není v pohybu. Protože víte dobře, že kdyby stroj neměl pevnou nepohyblivou základnu, nemohl by se vůbec hnout. Nemohl by, já jsem teďka vysvětloval, jak to vidím. Stroj musí být opravdu pevně zakotven, aby moh všechny pohyby dělat. A kdyby neměl toto zakotvení, tak se vyvrátí ze základu, ano? Tím pohybem nebo se to všechno rozviklá, všechno se to zničí brzo. Tu pevnou základnu má i letadlo, prosím vás, v tom trupu. Ten pohyb je možný proto, že ten trup je tuhý a že tvoří pevnou základnu a tak dále. Čili každá základna má relativní pevnost pochopitelně. Jediná jedna je jediná základna, to je Bůh, nemá relativní povahu. Má absolutní povahu, povahu absolutní základny. To je taky důležitý tohleto vědět. A jestliže dělám všechno pro hospodáře, pak je samo sebou nesmyslné chtít mít za to třebas jakýkoliv užitek z toho než ten, že si zasluhujeme mzdu, dělník, že? Za to, co dělá. Protože musí být zachován při životě i druhý den další, aby mohl dále sloužit. Čili vy máte právo jíst, pít, spát, všecko dělat, co jiní lidé bez výjimky. Protože tuto péči o služebníka můžete u Boha předpokládat. Neboť Ježíš Kristus říkal, že: copak si myslíte, že Otec nebeský má méně lásky než obyčejný lidský otec. Kdyby lidský otec, kdyby lidský syn, lidské dítě požádalo otce o chleba, zdali by po něm hodil kamenem? Zajisté tak taky Otec nebeský a tak dále, to... to přirovnání znáte. Čili na... na druhé straně bezostyšně berte za svou práci například odměnu. Ale jestliže nadto se z té odměny těšíte a máte třebas radost: to jsem si dneska vydělal. Nebo dokonce: to jsem kabrňák, že mě za to tolik platí. Nebo: ty mě zase vobrali a tak dále. No, tak to všechno je způsob myšlení, který by se dal označit slovy Ježíšovými: už vzal odměnu svou. Čili nemá to další účinky. Ta vaše činnost je dobrá, ale nemá další účinky spojovací. Ona vás nikdy nepřivede ke spojení s Bohem. Ještě malinkou poznámku k tomu, když vás někdo ošidí a nedá vám to, co za vaší práci si zasluhujete, za svou práci si zasluhujete, tak máte právo bez jakéhokoliv rozčilování se o to hlásit. Já vás tady nechci přimět k tomu, abyste se nechali obírat, abyste se nechali o něco připravovat, co vám náleží. Máte právo na mzdu jako dělník. A já bych řekl, že máte právo si tohleto dokonce dobýt, jo? Ale bez jakéhokoliv, řek bych, osobního citového emocionálního nádechu. To znamená: mám na to právo, tak za tím stojím, tak si to požaduju, ano? A nemusím se proto hádat, věcně mohu jednat, ano? Já bohužel v této věci jsem slabochem a musím pořád být napomínán, abych to vůbec udělal. Ale nepo- nepovažuju to za správné, že třebas někomu odpustím něco, co je mi dlužen. Ono totiž Ježíš doporučuje odpouštět dlužníku, že? Co je dlužen, ale jenom za určitých okolností, které on jasně definuje. Dejme tomu při tom podobenství o tom, jak tam byla ta... ta žena hříšná, přišla k tomu farizeji, ne? A on se jí ujal, protože ona mu smáčela slzami nohy a tak dále, ne? To víte. A ten farizej, u kterého byli na návštěvě, řekl: kdyby toto byl prorok do italsky má tu času bez nich myslím by s ním nejednal. A on říkal tomu farizeovi, který se jmenoval Šimon: Šimone mám ti co říci. Jeden věřitel měl dva dlužníky. Jeden byl dlužen padesát a druhý pět set. A protože oni neměli, z čeho by zaplatili, to je ten případ, neměli, z čeho by zaplatili, oběma dluh odpustil. V takovémto případě mám právo odpouštět. Nemáš z čeho zaplatit ani... ani chvilinku to nesmím vymáhat. Nemáš z čeho zaplatit? Nedá se nic dělat. Musím bez reptání odpustit ten dluh, ano? Ale jakmile má z čeho zaplatit, musí platit... musí platit, je to marné. Protože bych ho špatně vychovával. Mně taky musí jít o toho druhého člověka. On by se naučil těžit, být příživníkem. K tomu nesmím nikoho vychovávat, to je velká zodpovědnost tohleto. Protože já musím znát lidský řád, který, já nesmím nikdy nikoho mít k tomu, aby překračoval tento řád. Že on musí mít také nějakou lidskou základnu každý člověk. A pokud možno spravedlivou základnu, ze které vychází. On nemá základnu nějakou duchovní, ale má základnu tuhletu aspoň nějakou má. Je to proti tomu... tomu základu Božímu jenom relativní... relativní stálost té základny, né? Ale je to přeci jenom určitá stálost.

Download XML • Download text • Waveform view