EN | ES |

87-13A

87-13A

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
V bibli nemáte nejmenší zmínku o tom, že by byl nějak operoval s hadí silou. Nehrála tam nejmenší roli. Čili opravdu je paralelní cesta možná bez toho vzestupu hadí síly, a to je cesta shora dolů. Přičemž kdyby to šlo, tak shora dolů se jde daleko snáze než zdola nahoru, to se musí... Podívejte se, když to srovnáte, jaká je to potíž, já vám řeknu, jaká je potíž zdola nahoru a jaká je to snadnost shora dolů. Potíž je v tom, když zdola nahoru dete, že musí nejdřív zauzlit spodní část těla, aby ta prana neunikala, protože jakmile jenom kousíček té prany uniká do nohou, tak to má za následek, že tím celým nábojem pranickým, který do vás vstupuje z vesmírový síly, který vás s celým vesmírem propojuje, e... jenom celým tím nábojem se musí dostat dál, když ho máte jenom kousek, tak nejste plným člověkem. A jenom úplný člověk může se dostat nahoru zdola. Čili to je základní nedostatek této cesty. Oni zauzlí, to je pravda, aby to nemohlo dolů, ale jak vám říkám, tam von bojuje s dvěma věcmi. On si musí představit místo, toho lotosu, v barvách a tvaru a ve zvuku. A když si tyto tři věci představí dobře a zvládne to určitou tichostí mysli anebo ustálenosti mysli lépe řečeno, tak ten lotos se mu votevře. A tak to dělá se všemi lotosy až nahoru, kdy to je hrozná práce technická. Je otázka, jesli on se neztratí v té technice. Já sem viděl u mnoha žáků Weinfurtrových, že když začli dělat nějaká koncentrační cvičení, že všechnu svoji energii spotřebovali na technice. A takže během koncentrace se unavili. Takže za nějakou půlhodinu a ještě třeba dřív už nebyli schopni se vůbec soustřeďovat. To je známka, že to dělali všechno špatně. Koncentrace nemůže a nesmí unavovat, je-li dělána správně. Ta musí občerstvovat, zvyšovat pozornost, bdělost, a tak dále, rozšiřovat ji na další úrovně. Jestliže unavuje, tak jsme to dělali vlastní vůlí a voni to dělají vlastní vůlí. A vlastní vůle... vůle je vedle vůle boží bezmocná. To jest tak strašně malá síla, že se brzo spotřebuje a vůbec jí neni v lidském těle. Tak to sou ty nedostatky této cesty. Kdežto dejme tomu, jak mě vedly ty lékaři, já budu mluvit o těch lékařích zase znovu, promiňte mně. Ty způsobili aniž chtěli, pochopitelně, že já sem se vzdal tohoto života, já sem měl dojem jako malé nerozumné dítě, rozum jak víte k tomu není zapotřebí, a není taky vadou, že ho není. A já sem byl vždycky toho názoru, že mě chtějí zbavit života. A křičel sem: ne dotor... ne dotor pokud sem neuměl říkat r, to bylo dost dlouho. A je zajímavý, že když sem se neovládl, když sem je nazvlád, když sem je nepřemohl, když sem je nedonutil k tomu, aby mě neoperovali, sem se musel nechat operovat, tak jsem zjišťoval čtrnáctkrát za sebou, že sou věci na tomto světě, kterým se odporovat nedá. A taky sem jim potom už, později, v pozdějším věku neodporoval, protože oni tam se museli naučit jim neodporovat. Jinak sem jim odporoval. To bylo tak dokonalé voni mě tak odporovat tomu, že mě brali celý život, sem se ho musel vzdát je to není z to dělali lékaři, se tím nemohu chlubit. Já sem si to nevymyslel, ty lékaře, pochopitelně, že já sem potom, po té operaci, jak sem vám říkal včera a dneska vám to znovu opakuju několikrát, já sem po té operaci se nehlásil k tomuto světu. Sem se nehlásil k matce, už po první operaci. Takže lékaři řekli, když to takle půjde dál, matko, tak už nám sem podruhý s ním nelezte. To dítě musí umřít, protože ten ztratil... to dítě ztratilo kontakt s tímto světem. Příště až přijdete, musí poznávat vás jako matku a nás musí poznávat jako své mučitele a musí jíst a musí pít, jinak se mu nevytvoří krve... krev, kterou my potřebujem, když ji odebírali a nepřidávali novou A tak když přišla příště maminka se mnou, mně to líčil detailně jak vidíte, tak lékaři ji pochválili a říkali. Když přišel z operace, když se dostal po operaci za svého vědomí tohoto světa, tak nevnímal nás jako své katany. Díval se na nás tupě. Na svou matku se díval jako... to není jeho matka. Kdežto teď když se sem přiblíží do toho operačního sálu, tak nás bere jako své katany, jako lidi, kteří ho chtějí připravit o život. Křičí jako tur. Já sem řval. Říkali, vono řve to dítě, matko plesejte, tak to... přímo říkali matce. Von je normální, to sme ani nečekali, vy ste dokázala zázrak, vy ste ho přemluvila, aby se vrátil do tohoto světa. Ona mě přemlouvala do vlastění, ona mě učila znovu vlastnit tento svět. Prosim vás berte na vědomi, že tady se mýlí ti Indové, že je třeba napřed vlastnit, naučit se vlastnit kdo se přivlastnit nemůže rozvinout toto já, nerozvine-li toto já, nemůže ho dostat za ně, anebo pomocí mě dál jako svýho průvodce, nemůže. Čili voni mě napřed vlastnit, matka mě naučila se vlastnit čtrnáctkrát za sebou potom mně přitom musela občas přidržovat. Jenomže to mělo jeden blahý následek. Že i když mě tomu naučila, nemohla zabránit tomu, že sem občas z toho vypadl. Se tady zrodila zvyková vlastnost, zvyklost nebýt svůj. To lékaři způsobili. Takže když mě kdykoliv potom něco nešlo v tom životě a já sem se vztekem snažil to zmoci a vono mně to nešlo, tak já sem konečně poznal, že je to stav operace. Že mě zase něco tady se děje, co já nemohu zvládnout, tak sem od toho odstoupil, rozumíte mě? A tak dokonale sem od toho odstoupil, že sem se k tomu netoužil vrátit. Prosím, to je ten rozdíl oproti zlatému klíči toho Foxe. To není žádná kšeftařská záležitost, jako to u něho, sem se... ten můj stav měl stav nebo vliv spojovací, kdežto ten Foxův, vzdání se jenom dočasné a vracení se k tomu zase znovu, to nemá vliv spojovací. To se jenom uskuteční nějaká záležitost na tomto světě a skvěle se třebas uskuteční, překonají se potíže na tomto světě, to je pravda, ale zaručeně se spojení s Bohem nedosáhne. Kdežto já jsem nevěděl. Sem si to neuměl definovat. Že sem vlastně dosahoval spojení s Bohem, takového, jakého to dítě bylo schopno, v tom předškolním věku, když jsem poznával správné. Jakmile sem totiž ne rozumem ale z toho... z vědomí poznával co je správné, tak sem měl moc to správné vykonat. A tuto moc nemá lidská vůle. Takže je správné se snažíte třeba se uzdravit to je všechno v pořádku, ale tato vůle, kterou se snažíte, to je proti té vůli, kterou já znám, nechci absolutně ale téměř bezmocná. Dělejte to protože jinou neznáte. Tam nesmí vzniknout nějaká mezera. To byste byla úplně na huntě, jak se říká česky. Vy musíte v tomto pokračovat, protože ve zdravém těle je zdravý duch, to je pravidlo na každé duchovní cestě. Ale upozorňuju vás, že je to strašně těžkopádné, a až vás zase provedu teďka znova, jak sem to dělal dopoledne, třebas až do toho třetího lotosu, do toto pupku, tak vás přesvědčím, že mě takové uzdravováni, i bez spojení s Bohem, jde daleko snáze, že z tohoto pupku vedu některou nadis tam, kde je nějaký nedostatek. Některým průchodem vedu, ovšem pokud to dovedu oživit pochopitelně, protože voni sou zanesení, ono je těch průchodů padesát jedna tisíc v lidském těle. A strefit se zrovna do toho, který oživuje to, co jako má oživit, to není věc úvahy. To je věc nějakého vedení, e... těch, kteří se v tom vyznají. A oni to dovedou zařídit, aby se tam svedlo, do toho... do této nadis, do tohoto proudu. Tak jdu dál kousek. V tom... v této situaci já chápu jenom tento svět, já mu říkám AB, úsek vědomí AB, že vstupem jsou smysly, a co je ve smyslech se potom zpracovává v rozumu, to je to B. Když z tohoto úseku se chci dostat dál nebo když se mohu dostat dát, tak to je způsobeno tím, že otevřu bránu B rozumu, že přestanu uvažovat o věci, že zastavim mysl povídavou. A tím se dostanu zato tu branu. Má to jednu nevýhodu. Já se sice dostanu za tu bránu, ale jakou mocí? Téměř nulovou, protože jsem nezavřel smyslové vjemy. Pořád smysly něco vnímají. A pořád to utočí na brány rozumu a objevuje se to v rozumu jako taková reminiscence na záležitosti, které jsem právě zažíval nebo které v tomto životě zažívám. Takže lidé si mi všichni stěžují, že v koncentraci se jim pletou myšlenky, které normálně ani nemají. To je způsobilo tím, že neumí zavřít bránu smyslů, toho vstupu. A pak marně otevírají bránu rozumu, tomu vyššímu vědomí, protože vono tam nic neprochází, než co bylo ve smyslech, a co prochází smysly, to zanechává stopy v rozumu. Čili já tam mám obrazy o tom. A to znamená myšlenky, myšlenky sou taky obrazy, konkrétní myšlenky jsou obrazy. Takže ten člověk se nemůže ustálit v klidné mysli. V té, jak tomu říkali Číňani, nemysli. No, kdežto ti lékaři, zase si musím moc vděčně za to děkovat, zastavili smyslovou činnost. To znamená, vstup neexistoval. Když neexistoval vstup, nemělo co by vstoupilo, nebylo ničeho, co by vstoupilo do rozumu. Čili rozum se také nepostavil na nohy. Já sem neuvažoval, nerozvažoval, nelitoval, já nevím, co sem všechno mohl dělat. Citově ani rozumově jsem nebyl na výši, vůbec sem nebyl ničím. Prostě zastavili přísun smyslových vjemů, nebo počitků, jak chcete. Tak to byl kumšt, co udělali, opravdu. Oni zastavili ty vjemy a nechali otevřený rozum, protože rozum taky nevy... zastavili. Rozum totiž když nemá pořád přísun z toho zdroje smyslových vjemů, tak ochabne ve své činnosti a nakonec ji zanechá. On je pořád živen smyslovou činností. Sem se potom přesvědčil, že když mě ta matka přemlouvala, abych si... ji zase poznával jako matku a ty lékaře jako svý katany, ne, tak to bylo v nejlepším pořádku podle těch lékařů, ale že musely být ty moje představy o tom, že mě chtějí zase vraždit, a ta matka že je moje matka. Musely být navázání na nějakou paměť, na nějaké podvědomí, které se muselo zburcovat, a tak dále, to tam je, v tom lidském organismu. No a prosím, jestliže se to podařilo lékařům násilím, tak já věřím, že se to dá... se to může provést nenásilně a přirozenější cestou. Že totiž je tady víra. Ježíš Kristus, který sám nešel nikdy cestou víry, ten nikdy nevěřil na Pána Boha, nepotřeboval, ten byl s ním přeci vědomě spojen. A když já tady na vás hledím, tak nemusím věřit tomu, že tu ste, já to vím. Nepovažujte toto moje ohrožováni víry jako něco zbytečného nebo jako beznabožství. Teď je prostě víra a naděje padá tam, kde je jistota, jo. Víra má právo, a to vám Liduško kladu na srdce, váhat, litovat, upadat na víře, že ano, zdvihat se znovu, to nepovažujte za nějakou tragédii, nýbrž to sou živé krásné příznaky pravé víry. Kdežto cesta poznání tuhlety znaky vůbec nemá, vůbec ne. A má zase jiné těžkosti, byste řekli, tak to je výtečná cesta a my se dáme na cestu poznání. Nedáte se. Protože tato cesta poznání má jiné zase... nosti, úplně jiné a který byste brzo rozeznali při svém věku a ono by vás to odradilo. To je v tom poznání, které vzrůstá. Mnoho věcí nevím, to poznání má charakter účelový, do kterého já se dostávám. Takže dejme tomu v sedmnácti letech sem si zjistil, bez své viny, to je prostě zařízení, to je interní zařízení, to je prostě systém účelový, tento život má účel vyšší, duchovní. A vono toto v těch sedmnácti letech tak dokonale fungovalo, že já sem zkrátka ten svůj život do sedmnácti let považoval za zbytečný, marný, planý a já nevím co všechno, vůbec nulový. Bezzáslužný a tak všechno, že ano. Takže já sem mohl, a to byl omyl na cestě poznání, vykročit kupředu jenom proto, že sem zavrhl celý svůj život do sedmnácti let. Kdyby mně zbylo aspoň jedno kladné v tom, tak to bylo chybné. Tak například dejme tomu já sem měl lásku přírodní vědy. Kdybych je byl ještě v tom okamžiku považoval za svou lásku a kdyby jenom maličko si z ní zbylo, tak sem nemoh jít kupředu. Ale já sem to nepovažoval za nic takového, to bylo za nic, zbytečné, sem udělal chybu, že sem nešel k Bohu, a protože sem šel za přírodními vědami, tak jsem to všechno tedy odboural. Čili tento omyl základní, že to nebylo k ničemu, ten způsobil, že jsem mohl jít kupředu, prosim vás. Tak Liduško, já vám chci něco říct. Že jestliže si dneska myslíte, že je to strašná věc, že ste pořád nemocná, tak to je veliký omyl. To je zatím prostředek, bez kterého byste se na své vývojové cestě neobešla. Ale prosim vás, můžu na kolenou? Nemusim. Zanechte tento prostředek, dosaďte tam nějaký jiný, buďte tak dobrá. Ale to nedokážete tím, že byste jako volila eště lepšího lékaře nebo takle, že byste tomu dosavadnímu prostředku, se staráte s... právem o své zdraví, protože bez toho to nejde dál. přiřadila prostředek vyšší ještě k tomu. Kterému byste dávala přednost před tím, než byste zahájila cestu tímto prostředkem, který dosud znáte. A tím vyšším prostředkem se budeme zabývat v další přednášce a já doufám, že to bude dobře srozumitelný. Kdybych na- na ten prostředek zapomněl, kdybych ho nedefinoval, tak mně prosim vás to řekněte, protože já vás nechci pustit bez toho, že byste to jako nepochopila dostatečně. Ono pochopit je dost těžko. Je to špatně vysvětleno, ale abyste to neznala jako důležitější než starost o zdraví. Já sem se... já to řeknu ještě už... apriori takhle. Se v koncentráku poprvně v životě začal zajímat o svůj život, o svoje zdraví, vo to, abych byl zachován na tomto světě. Předtím sem se vo to... vod těch lékařů, vod tý doby vod těch lékaři jsem se o to nestaral. Já sem se před lékaři staral o to, aby mě nechali naživu. Křičel jsem, aby mě nechali naživu, protože sem myslel, že mě chtějí zabít. Ale teprve když sem se dostal do koncentráku jsem začal mít strach o život. Já sem ho mezi tím měl taky mockrát, ale jenom tehdy, když sem dělal správně koncentraci. Správná koncentrace totiž způsobuje, že člověka ta koncentrace zbavuje tohoto života. A než nastolí život nový, tak je tam nějaká mezera, a to je strastiplné. Přežít tuhletu mezeru. Já sem měl dycky dojem, že je to moje- moje smrt mého vědomí, že je to smrt... ačkoli sem dobře pozoroval, měl sem si to uvědomit, že sem vědomější než sem byl předtím. Ale to mně nestačilo. Já sem byl, vo co sem byl vědomější, vo to sem byl ustrašenější, že to ztratím, toto vědomí. Ale vono se to stupňovalo, takže já sem to neztratil, ale byl sem kupodivu ustrašený, že to ztratim. A tak tohleto byl znak vnitřního osvobození, protože já sem se, když sem překonal tento strach, tak sem se vnitřně osvobodil. Nestal... bych se musel osvobodit také v zevním světě. Já sem musel být osvobozen od všech těch útrap v koncentráku, od útrap tohoto světa, od zdravotních závad, od vš... od nedostatku potravin, tam byly všechny možné který tam v tom světě existujou tak pěkně kumulovány, že tam nic nechybělo. Od duševních str... strázní až po tělesný nedostatky, že ano. Základní péče. Takže se nedivte, že sem tam našel nějaký vyšší prostředek, o kterém bude potom ještě řeč. Než je tenhleten. Než je ten o zdraví z pěst... se starati. Že všichni, kteří se tam stali o zdraví, tak dopadali jako ten můj Jiří Došel, lékař. Že totiž pokud se starali, tak na tom byli pořád hůř. A když sem tomu Jiřímku... Jiřímu řekl, Jiří... čku, tys tady proto, abys tu umřel nýbrž proto, aby ses znovuzrodil. A po dobrém to s tebou nešlo, proto na tebe dokročil daleko větší míře než na vás. Takové zlo jako koncentrační tábor, ze kterého se nemůžete vymanit. Se z toho budete manit... vymanit nějakými léky, nebo nějakou drezúrou, ale žádná drezúra tam nepůsobila v koncentráku. Proti esesmanům nebylo drzú... tam by ostatnatý drát a voni, že jo. A puška s... a revolver a to bylo vše... a mučení všeho druhu, to si vymýšleli, ty mučidla. Velice brilantně tedy. Kam se hrabe inkvizice. No a tak všechny trumfy byly na straně těch esesmanů, člověk se cítil úplně bezmocen. Já taky. První tři dny se úplně bezmocen cítil. Žádný lék ne... nebylo možno najít, protože to nebyly medikamenty, kterými by se tam toto dalo léčit, to je jasný, to byla situace. Čili první lék lepší než se léčit třebas jakoukoliv metodou léčebnou medikamentózní a jinou, je trošičku se snažit o to, porozumět situaci. To ještě není to co já chci říct. Ale je to začátek dobré věci. Ehm... Proč to tady je? Já sem takle vychováván a já budu mluvit za sebe jako na ženu, jo? Mně je to jedno co sem. A proč sem takle vychovávána? No protože mně něco chybí do toho vstupu do věčného života. Já mám už všechny předpoklady, a to je váš případ, do toho věčného života vstoupit. Já tam nevstupuju a protože mám ty předpoklady, už jsem na to připravena, tak se se mnou to děje, ale neděje se to s nikým, kdo takle připraven není, to nesmíte nikomu jako závidět, že mají takový klid. Voni by měli závidět vám, že ten klid nemáte. To já vím, že je to z vašeho hlediska nesmyslné, co by za to dala, kdybyste měla ten jejich klid. Ale kdybyste měla ten jejich klid, tak se budete chovat jako voni a voni se chovaj jako zvířata. A vy ne. Už nejste schopna se chovat jako zvíře. To je vaše veliká přednost. Vy se chováte už opravdu jako člověk. A vlivem toho, s... máte všechny předpoklady, jak se... jak se začnete přecházet nad lidství, tak máte předpoklady se dostat dál. Víte, vy ste se náhodu spolčila v tomto životě s tuhletím člověkem, támhletím padouchem, co sedí na rohu. Ten... ten kafožravec, že ano, který prostě má taky tuhletu kladnou vlastnost, kromě toho ostatního, že totiž opravdu je schopen pro něco žít v tom životě. A to má být správ... to je další znak, který na této cestě je rozhodující, že člověk má pro něco žít bez ohledu na sebe. Já vím, že třebas jdete do práce a ono... se tím unavíte, a prože musíte... musíte ten život, to živobytí na to musíte vydělat, ten manžel chudák má malej plat, to já vím, to já znám, hudebníky prosim vás, copak můžou... sou pátý kolo u vozu, ne? Že jo? No jo, je to ten... nadstavba taková, no tak, když zbydou nějaký peníze, tak se taky do toho vloží, ne? No, a takže já vám to nemám za zlé, ale věřte mi, že kdyby byl neznal další znak, který vám teďka řeknu, ten už je daleko vyšší, tak bych byl v tom brouzdal se jako vy. Ale já budu mluvit jen o jedné situaci. Stalo se jednou v mém životě, že nějakým nedopatřením mě dali vyučovat dvanáct hodin bez přestávky za sebou. To je dost jako namáhavé, ne? Přestože já sem schopen se třeba ulejvat při té hodině. Ale to zase jako tam v tom... se v tom... nevyznáte jako já. To je k vaší tíži tedy. No ne. Ale když jsem dvanáctou hodinou začal vyučovat, nebo měl sem začít vyučovat, to už bylo... to už bylo třičtvrtě na šest večer, tak sem se cítil být unaven. A tak sem říkal, stalo se to náhodou, že sem unaven nebo stalo se to proto, že mám dvanáctou hodinu, a nebo stalo se to proto, abych se uměl opřít o vůli boží? Což vy nedovedete. A já sem přišel na to, že správné je opřít se o vůli boží. Tak sem říkal. Ovšem to, že sem to říkal není rozhodující, protože člověk může něco prohlašovat, ale není to ještě pravda, von si nalhává něco. A já to budu říkat jako že sem to říkal. Já sem to neříkal, ale musím to nějak předvést, né? Slovně. Já sem si říkal: Pane Bože, ne prosím, tak já nemluvím s Panem Bohem takhle česky. Pane Bože, jestli je to tvoje vůle, tak já budu i schopen i tuto hodinu dosloužit, nebudu to muset pustit domů. Pro tu únavu bych to byl musel pustit domů, jak mě bylo, jak sem byl unaven. A šel sem do té třídy oddán do vůle boží. Já sem tam vstoupil, pamatuju si dodnes, že nesmíme vyklad po jiném kantoru, já sem tam suploval totiž, těch dvanáct hodin člověk neměl najednou, ale teď tam vykládala logaritmy. Ale já sem vám jim ty logaritmy vyložil takovým způsobem, že oni říkali: Pane profesore, na vás je vidět, že ste celý den vodpočíval. Protože my jsme to tak ve zkratce dneska tomu tak porozuměli, že tak... s takovou vervou říkal a tak ste to do nás hustil, že my příště, až sem přijde ten náš profesor, který nás učí matiku, my ho překvapíme, že my víme podstatu logaritmů, z čeho to pochází a nejenom to, ale vy ste nás přivedl až pro to praktické používání logaritmů, a to bude zírat. A když s... ta hodina skončila, tak sem jim říkal, prosim vás, než se rozejdete, už bylo minutu před koncem, tak mě dovolíte, sbalte si věci a já vám zatím něco řeknu. Já sem řekl, podívejte se, já sem měl právě dvanáctou hodinu za sebou bez přestávky polední a... a bez jídla, dvanáct hodin bez jídla i bez napití, tak sem se cítil být unaven. A já sem nasadil jinou páku, neřekl sem kterou. Nasadil jinou páku, protože člověk má rezervy, úžasné rezervy, o kterých neví. Sem jim říkal, takleto sem ještě pořád říkal. Já sem tu jednou rezervu nasadil, jaksi nasadil rezervu, kterou nikdy nepoužívám, tak ta byla tak plná, že já sem takhle jak ste si všimli vykládal. Řekli: řekněte nám o té rezervě, co je to za rezervu? To bychom my potřebovali. Sem říkal né. Neřeknu vám nic, protože to není pro tak široký kolektív, ale až se sejdeme někdy třebas po maturitě, tak potom při takovém večírku sem ochoten vám to říct. Já sem myslel, na to dávno zapomenou, kdepák. Za pět let sme se sešli, na ten jejich maturitní večírek sem nešel, který měli, oni toto byli asi ve čtvrtým ročníku, já sem... bylo tehdy pět ročníků. Na ten sem neměl možnost jít, ale za pět let sem se s nimi setkal a oni si vám vzpomněli, že sem to slíbil. Sem to samo sebou musel potom říct. Ale důležité na tom je, že umět zburcovat své rezervy a tím, že se člověk odevzdá do vůle boží, která má obrovskou moc, znamená vypadnout z té osobní bezmocnosti. Já sem se nesčetněkrát přesvědčil, že jak je člověk osobně bezmocný, zvláště když je unaven, nebo tak. A jakou moc má za sebou, jaká ho podporuje, když se neopírá o sebe, nýbrž o té... o tom povědomí, že z věčnosti přichází a do věčnosti se vrací. Kdybych totiž neměl to povědomí, kdybych s ním nemanipuloval například teďka před vámi, tak přestože to říkám už po... stokrát totéž, tak vám to nemohu říkat zase tak, aby vás to podnítilo. Bych to říkalo už jako otráveně, že už to tolikrát musím říkat, a nikam to nevede. To neříkám otráveně. Já spoléhám na to, že se jednou vyskytne den, kdy třeba ta Liduška řekne ano, já tu rezervu našla. A jakmile to najde, tak už nebude nemocná. Já to řeknu ještě nábožensky, jo? Nevadí vám to, nábožensky. Ste věřící. Myslíte si to. Což není pravda, no ale myslíte si to. To je důležitý, že si to myslíte. Představa je taky silná. Já ačkoli sem nevěřící, ale nepředstavuju si, že sem nevěřící, já vím, že sem nevěřící, to je ten rozdíl. No, takže, já vám budu mluvit jako věřící člověk, k vám. A chci vám říci, že Ježíš Kristus byl poznávající, nikoli věřící, ten nepotřeboval věřit, protože poznával svého otce a tak dál. A čím dál dokonaleji. To byl taky proces, který se stupňoval. ... Řekl nábožensky. Víra nemůže být uchovávána tím, že si o sobě myslím, že věřím. Víra musí být živena, aby byla silnější dnes než byla před hodinou, než byla včera, než byla před rokem a tak dále. Jeslitže já nemám možnosti a nevím, jak to udělat, abych svou víru živil, tak já vám řeknu, jak se to dělá. Protože jakmile ji přestanete živit, tak víra upadá. Nejběžnější způsobem upadá tak, že když je to víra, která spočívá jen v přesvědčení, což není pravá víra, upadá tím, že já se nemohu přesvě...neby... nejsem přesvědčován jako že se dneska nevyučuje náboženství, tak víra upadá. Ale ta víra, která upadá tím, že se nevyučuje to náboženství, to není beztak pravá víra a já vůbec nelituju, že upadá tímto způsobem, protože ta byla navozena chybným způsobem. Ale pravá víra, která je základem i té představy, ta vypadá tak, že je to něco co je člověku vrozeného. Tam je základ pravé víry. Co je mně vrozeno? Když já vstoupím na tento svět, tak první vrozená vlatnost, která se projeví je, že sem se nemusel o sebe starat. Já řeknu řvát. Že najednou se o sebe musím starat, že musím dýchat, tam sem nepotřebova. Tam sem měl nějaký žábra nebo ne... že sem tam dýchal něčím jiným než namáháním plic. A teď najednou musím se živit, musím být živen nebo musím se odevzdat těm, kdo se nade mnou smilujou, prostě já sem závislý. Jak sem s tím závislý nebyl, já sem předtím byl totiž v ráji. Z ráje se padá v okamžiku smr... v okamžiku narození. A teď najednou sem vypad z toho ráje do tohoto slzavého údolí, začnu slzet, dítě plače jako neví proč, ne? Prostě mu chybí ten ráj. To je jednoduchá odpověď. A já když chci jako pochopit nebo dát vám pochopit, jak tedy z této bryndy se dostat? Tak tím se nedostanu, to se dá pochopit tím, že vám řeknu nebo vysvětlim, čím vším to dítě obdařit, aby neplakalo, aby se cítilo tady dobře, prosim vás, to je jenom dočasné. Když ho pořádně nakrmíte a pohoupáte, já nevím co všechno uděláte, uchlácholíte, uspíte, tak jenom tak dlouho je uspokojené dokud spí nebo dokud má plný žaludek. Víte, takhle se vratim- vrátím ke svému životu, abych to moh nábožensky vysvětlit. Že v předšk... v tom věku před jedním a půl rokem sem byl člověkem tak nenasyceným, že sem stačil do pod... půldruhého roku se stal obézním dítětem. Kdybych se byl nestal obézním dítětem, tak sem s... tak se mně ta choroba infekce v tom kloubu nechytla. Ta tam nebyla pro mě nějak zvlášť připravena nějak osudově. ... chytla, protože sem byl háklivý, já sem byl chytlavý pro tu svoji obéznost a tak si nemyslete, že když všechno pro to dítě uděláte, aby mu vůbec nic nechybělo, aby si ne... nezaplakalo. A nebo když totéž nejsem schopný udělat pro sebe, takže si zapláčete, že to vš... že je to nějak v nepořádku. To je pořádku, že to nedokážete. A čili náboženská víra musí stavět na víře v tomto světě, v tento svět. To dítě začne postupně věřit, že z toho není vyhnutí, že se musí o sebe starat, že se musí na věci umět dívat, pociťovat je vším možným, všemi smysly je vnímat a z toho vyvodit důsledky pro svůj život, aby bylo naživu. To je taková rezignace, kterou já sem zažil v tom, že mě operovali. Že to nejde jinak než takhle. A... matka mě o tom přesvědčila, že mě naučila vlastnit. Čili to dítě se naučí vlastnit. To dítě se naučí vlastnit i víru v tento svět, to je nejzákladnější vlastnění. Čili pamatujte si, že každý, i nevěřící, věří v tento svět. Kdyby nevěřil v existenci tohoto světa a v jedinečnost jeho, a právě nevěřící nejvíc věří, to je nejdokonaleji věřící, v tu nehoráznost, že toto je jediný- jediná skutečnost, a proto je tedy vrcholně věřící v mých očích, jo? Podivuhodně primitivně věřící. No ale je věřící. Čili když já si zajistím u toho člověka mladého, že on věří třebas ve svou kariéru, a všechno mož... tak ho podporuju v tom, aby dos- dokončil studia, aby něco dokázal, aby se třebas voženil, to se bude teďka ten Petr, se kterým sem dneska si podal ruku při té svatbě s tou Helenkou, ne? se bude divit, že já sem mu srdečně, se slzami v očích poděkoval za to, že si ji bere. Já sem mu ukazoval zvláštním způsobem, že vám děkuji, já ti děkuju Petře, k tomuto tvému rozhodnutí. No to mu bude vrtat hlavou, protože jí sem nepoděkoval, ale jemu sem poděkoval. Jako kdyby vona toho nebyla hodna, aby si jí vzal, víte, kdepák. Přemýšlejte vo tom, v čem to je, protože tento život opravdu teprve když je úplný po- po všech stránkách, když oni budou žít i pohlavním životem, tak se tam něco realizuje, s celým život se něco realizuje, co když je zrealizováno relativně správně, relativně dobře, relativně dokonale, relativně dokonale, tak můžeme z této pozice jít dál. Čili když chci někoho ve víře posilovat, tak musím ho především zbavit těžkostí, které má v tomhletom životě. Musím dělat všechno možné, aby se jich mohl zbavit. Proto když mě třebas požádáte, je to dětinné, že mě o to po... abych se nějak přimluvil u paní Kamenické nebo tak, to je... z vašeho hlediska děti, to ste hotový děti. Ale to vy nevíte proč, ale ste. A tak já proti tomu nic nemám, já se pousměju nad vaší dětinností, protože to v podstatě správné, tato dětinnost. Pokud nebudete jako jedni z maličkých těchto, nevejdete. No tak děláte všechno možné, abyste to splnili. Je to dětinné po té stránce, že... no nebudu to říkat, né že by to nebylo účinné, to ne, ale po té stránce, že si mysíte, že ta paní Kamenická je třebas osobou, která je schopna kdykoliv vám posloužit. To není zdaleka. Až vám bude sedm... osmdesát devět let, nebudete sloužit nikomu. Já bych na vašem místě nebyl tady dětinný, abych se za ní... na ní obracel. Protože obracet se na osmdesátidevítiletou ženu je nechci žíct drzé, ale nerozumné. Protože co tam může... která je poloslepá nechodící, pro vás udělat, bych si já říkal jako rozumný člověk. Vy si to neříkáte, vy ste hotové děti. To je v nejlepším pořádku, to já si velice ctím na vás, a proto vám jdu na roku. Protože pokud nebudete jako maličký z těchto jedněch z maličkých těchto nevejdete. A vy tedy tímto také vcházíte tou svou nejapností, tou svou dětinskostí, a tam ste jako děti. Protože dítě opravdu nemá jinou starost, než aby se najedlo, ale bylo zdravý a já nevím co všecko. Další starosti nemá a tám ta víra začíná, přátelé, jestliže tám nenabudu víru, že tám ta víra moje nebude splněna, tak já ani vyšším článkům víry nebudu rozumět, ani nebudu na ně věřit, nebudu nebude nebudou moje čili chceteli učit někoho víře, tak ho prostě naučte věřit v tento život a teprve potom až ho to naučíte, můžete pěstovat náboženskou víru. To je nadstavba víry přirozené v tento život. Takže to není nic špatného věřit v tento život, i když je to dětinské věřit v tento život jako v jediný, to neni pravda, to není to jediné, to je malinkým úsek a já sem z toho dostanu za chvilinku dál, doufám, že se ...už moc dlouho mluvím, no, je teprv půl čtvrtý, jo? No. Tak sem menoval několik věcí, ale jak ten Ježíš Kristus pěstoval tu víru ve svých žácích. Protože on je vedl cestou víry. Takže on nám může být vzorem, jak se to má dělat, aby ta víra byla posilována. Prosim vás, odmyslete si to, že oni jeho silou dělali zázraky. Protože to není podstatné. Podstatné je to, že to dělali silou boží, ne z vlastní síly. Že my tady žijeme z věd... s nechci říct z dopuštění ale z milosti taky nechci říct, ale prostě z vůle boží jsme tady na světě, těmi květy vesmíru, a to nám musí být velikou vzpruhou, že jestli sme tady těmi květy vesmíru, tak máme všechny ostatní úkoly květů. Být opyleni, a nést plody, nést věčný plod věčného života. A toto Ježíš dobře věděl, a proto byl schopen je vést cestou víry, že jen napřed úzce milovat jenom sebe s své, napřed své. Ne zdraví, to ne, ale své, co měli nejradši. On je odpojil od rodiny vnitřně, odpojil od rodiny. No to vám bude možná cizí, budete říkat tak já k té rodině nemám patřit, já se mám vod ní distancovat? Né. Voni se kupodivu nedistancovali, ani ten Ježíš ne, ale vnitřně opustili. Vnitřně opustit je dostačující. Naopak bez toho to pravé opuštění vůbec nemůže existovat. Oni vnitřně nebyli členy nějaké rodiny nýbrž byli někým, kdo pomáhá bližnímu. Tak tohleto... takle on učil víře, že kdyby se oni byli nebyli ochotni vzdát těch svých rodin, nemohli za ním jít, nemohli se stát učedníky Páně. Ještě bych vám k tomu něco chtěl říct. Když přišel Ježíš někam do nějakýho města, místa spíš, tak tam byl bohatý sedlák, milionář v našem smyslu slova. A byl to Zacheus malé postavy. Moc se dověděl o Ježíši a chtěl ho aspoň vidět. Tak vyros... tak vylezl na strom, aby ho viděl, že? Při jeho malé postavě by ho byl nezahlídl. A Ježíš zamířil tomu stromu a řek mu: Zachei, slez dolů. A já dneska večer budu u tebe večeřet. Měl nesmírnou radost, okamžitě slezl, nikde se nepřerazil, běžel domů a zařídil krásnou večeři. A no a ten Zacheus mu říkal, pane, já ti věřím stoprocentně. Všechno co mám je tvoje, všechno si vem. A von říkal, Zachei, to nedělej, dej mně jenom polovinu, ty máš také povinnost vůči svým poddaným. A vůči svému hospodářství, které vedeš, aby se mohlo vést, musíš polovinu toho majetku. Ten celý ne. To polovičku rozdáme chudým. Ale tu polovinu si tady nech. Do té poloviny, kterou si musíte nechat, patří taky zdraví. Jestliže by tam nepatřilo, to by byla byla špatná polovina. To podstatné, jako je zdraví, tam musí zůstat v této polovine. Čili to máte největší právo si toto zachovat a o to dbát. No tak ještě sem vám chtěl říct, že to opuštění rodiny nebylo takový stoprocentní, jak to tak na první pohled by se zdálo, když si vezmete všechno to další povídání, tak zjistíte, že on neopustil, ačkoliv řekl po Jordáně: kdo je má matka? kdo sou mí bratři? On neopustil ani tu svou matku. To byl... že s ní byl při prvním zázraku v Káně Galilejské, že vona s ním chodila pořád, tradice říká, a takže on ji vnitřně opustil. Ale jak? Že ji potom sezdal dohromady se svým synem, se svým duchovním synem. A to byl Svatý Jan a předal jí tomu Svatému Janu. A to sem všechno vykládal, co z toho všechno vzniklo, že jo. No tak to je ve zkratce vo tom východisku prvním muladhara. Sem opakoval, to sem řekl s vámi. A co? A teď du na středisko druhé, na svadhistanu a řeknu vám, jestliže na to du zdola, z této víry v tento svět, jenom z této víry v tento svět a nepřidám k tomu víru v Boha shora, tedy shora tak, se těžko dostanu nahoru, protože to budu veliké překážky v tom. Jestliže ale k této víře v tento svět přidám víru v Boha, tak je to jiná věc. Ale já nebudu předbíhat, řeknu vám napřed to indicky, že oni potom, že umí bdělost lidskou, bdělý stav přivést ad absurdum do absolutní bdělosti tím, že zamezí povídavé mysli, aby se pohybovala, že voni zamezí pohybu pohybu mysli, že mysl se ustálí, ano. Tak to má ten vliv, že se projeví její pravá moc. Mysl povídavá nemá tu moc, protože se rozštěpuje, vona se prostě... ona těká z místa místo a tím ztrácí svou sílu. Kdežto když zůstane stát, tak nabývá sílu.

Download XML • Download text • Waveform view