EN | ES |

76-03B-Kaly-6

76-03B-Kaly-6

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Tak teď vám chci vysvětlit, jakým způsobem se dá předejít tomu pomalému postupu člověka na cestě ke spáse. Tomu pomalému způsobu postupu, který je způsoben tím, že člověk není vůbec schopen upřímně, i když si to přeje fakticky, přejít proto na druhou stranu přes řeku na druhý břeh. Protože ve skutečnosti si přeje na jedné straně spásu pro sebe a na druhé straně miluje nějakým způsobem Boha. Kdyby jenom miloval Boha, jak je krásně symbolicky naznačeno tím postavením svatého Jana, miláčka Páně, Evangelisty, tak by nebylo vůbec žádných potíží a šlo by to všechno hladce. Kdyby všechno bylo postaveno na tu kartu lásky. Ale protože bohužel to u nikoho není, že by výhradně miloval Boha, že by se od něho nevzdaloval, jak je tam symbolicky řečeno, byl mu pořád nablízku, ten svatý Jan. Byl přímo u něho, u toho Ježíše, to je tam velice hezky vyjádřeno symbolicky. Tak protože ten- tento stav my nezažíváme, my nejsme pořád u něho, my jsme často tak u sebe, u svých věcí, že patříme sobě aspoň stejnou měrou jako Bohu. To znamená, že sedíme na dvou židlích. Stává se někdy pro... pro zaneprázdnění, které máme, že sobě patříme daleko víc nebo výhradně jenom sobě, někdy zase, když činíme pokání, tak výhradně patříme Bohu, ale to je taková houpačka sem a tam, na kterou není spolehnutí. Čili ono se vždycky ale doporučuje před jaké- jakoukoliv koncentrací pokud možno podnítit se k zaujetí. Protože jakmile člověk není bezprostředně před tím vstupem nebo před tím prostředkem, který ke vstupu používá, zaujat, tak od začátku ho strhává ta druhá půlka nebo ta druhá část jeho "já", které miluje sama sebe. A kterému vůbec nic není do toho, že ten člověk miluje Boha. Ovšem je jedna veliká výhoda i v tomto systému i v tomto sedění na dvou židlích. Nemá to všechno jenom nevýhody. Že totiž ten, který sebe miluje, čím dokonaleji sebe miluje, tím víc si přeje pro sebe dobro. Čili si taky pro sebe dokonaleji přeje spásu. Čili nemůže se mít za zlé tomuto člověku a nemůže se považovat za špatné, když si spásu pro sebe přeje. To má samozřejmě následky jenom narození Ježíše, a nikoliv ukřižování a zmrtvýchvstání a vzkříšení a znovuzrození, to konečné, nýbrž jenom částečné do takové míry, jak to dovoluje tato sebeláska. A není to míra malá sice, ale je to míra spravedlivá, aby člověk totiž měl možnost z té pozice, ve které je, upřímně bez přetvářky jít kupředu. Totiž, kdyby se musel přetvářit, že to dělá všechno z lásky k Bohu, tak by se brzo odhalil, že to není pravda. Svatý Petr si to nalhával taky a musel trpce doznat, že se mýlil, s pláčem to doznal. Takže bych chtěl uzavřít tuhletu část úvodu, že by se měl ten člověk bezostyšně starat o vlastní spásu, neboť to odpovídá jeho založení, že si pro sebe ty věci přeje. Kdyby přitom miloval aspoň trošku Pána Boha, tak by to taky mohl dělat z lásky k němu. Čím větší měrou by to dělal z lásky k němu, tím by byla větší naděje, že by ta láska Boží se projevila například při tom používání spojovacích prostředků, třeba koncentrace. A projevila by se tím způsobem, že ten Pán Bůh by si ho k sobě bral. Jestliže by si ho k sobě bral, tak ten člověk by musel cítit umírání, proč? Protože by ho trhal od toho jeho zevního "já", od toho jeho sobectví. A to by se mu lí- jevilo jako vnitřní umírání. Čili vnitřní umírání zažívá intenzivněji ten, kdo sebe hodně miluje. A nezažíval ho intenzivně třeba svatý Jan, který miloval Ježíše, který miloval Boha. Tady jsem vám myslím ve zkratce vysvětlil, proč tam ty krize jsou buď velice mírné anebo vůbec žádné. Ono totiž není pravděpodobné, že by někdo miloval toho Boha tak úplně, aby ty krize úplně mohl odstranit. Ale je pravděpodobné, že se zmírní při této cestě. Já vám nemohu nabízet lásku k Bohu, já vás nemohu této lásce učit, pochopitelně. Protože kdybych vás dokázal této lásce naučit, tak bych nemusel dělat to, co s vámi chci udělat. Protože vy byste bez krizí, bez vnitřního umírání šli tam, kam vám chci pomoci. A teď ještě dál. Tak jestliže je tomu takhle, že ten člověk sebe miluje a že pro sebe hledá spásu, tak se potom začne divit, že ta spása nepřichází. Protože, doufám, že z toho minulého výkladu jste pochopili, že ta spása potom může přijít jenom na nebo jako důsledek nebo po nějaké krizi, kde on ztratí sama sebe. Když se mu rozplyne v nic ta jeho touha po sebespasení. Když se mu ukáže jako nemožné sebe spasit. Kdy se ukáže příliš slabý, než aby mohl toto dokázat. A platí tedy potom to, že s jakoukoliv metodou, kterou předtím použil, to nešlo. Ovšem, kdy byl tu metodu neužíval, tak se nedostal k té krajnosti, kdy vyčerpal všechny lidské možnosti tou metodou. A nebyl by se dostal k té krizi toho vyprázdnění a nebyl by se dostal k tomu přechodu. Ten- to vyprázdnění od sama sebe se dá provést také technicky a toto provedení technické si teď budeme předvádět. To je, s vaším dovolením, odstraňování nebo odlučování se od té části "já", která vám brání v tom přejít na druhou stranu. To znamená, my se teďka spolu budeme loučit s tím člověkem, který si přeje spásu pro sebe. A budeme bezohledně, bez ohledu na něj, kráčet tam, kde on už nesmí existovat v této dočasné, v této provizorní podobě "já", které se vyvinulo od narození až do jeho rozvinutí. Toto "já", které ještě existuje, se především projevuje v denním běžném stavu vědomí tím, že člověk přemýšlí. A proto, jak jsem si všiml z těch vašich poznámek, je třeba ne mu znemožňovat, zakazovat přemýšlení, ale umožnit mu, aby nedělal rozbory, aby byl, aby ta mysl byla naplněna něčím, co jí nedovoluje ještě něco jiného dělat vedle toho. A k tomu se nejlíp hodí, když budete dělat nebo nařídíte jí nebo budete ji mít k tomu, aby dělala něco, co ji plně zaujme. Čili by člověk měl k té koncentraci přistupovat s dokonalým zaujetím pokud možno a dělat ji jenom tak dlouho, dokud je zaujat. Upozorňuji vás také, že jestli například se soustřeďujete na nějaké "A", tak v tomto případě jsem myslel tím přípravné soustředění. To teď při těhletěch bázích, které my spolu děláme nebo které mezi tím děláte, musíte vypustit, protože dáváte té mysli příliš mnoho času k tomu, aby se rozběhla. Vy musíte ihned začít s jménem Božím, ke kterému se cítíte poutáni. To znamená, vy musíte toto jméno Boží, pokud vám to jde, použít jako nosný prostředek k přechodu do věčnosti. Bez ohledu na to, že to unesení bude mít za následek vaší vnitřní smrt. Vy si musíte přát pomocí tohoto prostředku být odnesen k Bohu. Trošičku pozměnit ten způsob, který jsem vám původně radil, ano? A proto já vám později, ještě možná během dneska poradím, jak pozměnit ještě i tu techniku toho duchovního cvičení. Zatím bych vás prosil, jakmile se budete cítit podníceni k tomu, jakmile budete mít touhu sebe opustit v tom smyslu, že sebe obětujete Bohu, že sebe nabídnete Bohu, tak to proveďte bez meškání. A neprovádějte to dlouho, protože toho nejste schopni. Provádějte to jen takovou dobu, dokud se opravdu chcete obětovat. A když se nechcete, tak to vůbec neprovádějte, protože byste příliš velkým skokem se dostávali z jedné pozice do druhé, z jednoho stavu do druhého. A ten skok byste nebyli schopni provést nebo by vás tak unavil, že po tom skoku byste tam na té jiné úrovni jenom usedali únavou. A nebyli byste schopni té- toho- té bystré soustředěnosti, toho bystrého kroku směrem do věčnosti. Prosím, teď bych chtěl vám dát, několik poznámek připojit k tomu, jakou technikou by člověk měl se soustřeďovat pomocí prostředku, který... který jmenujeme jméno Boží nebo něco takového. Tento prostředek totiž má sloužit k tomu, aby na minimum zmenšil, zjednodušil povídavost lidské mysli. Ta povídavost je základem přemýšlivosti člověka. A dokud člověk se nepřiměje k tomu, aby nepřemýšlel a tedy taky, aby nepovídal, tak není nejmenší naděje, že se ocitne v té mysli, která- kterou bych nazval zdrojová. Která je úplně, přesně, a řekl bych doslova, ve spojení s vrcholným poznáním a přes kterou jedině toto poznání se k nám může vlít. Totiž možná, že někteří mystikové měli hlasy, a že byste mně mohli odporovat, že mluvili třebas s Pannou Marií s Ježíšem a podobně. Víte, promiňte mně, ale já tohleto nemohu při- ve dvacátém století vůbec považovat za vhodné. To se vyjadřuju velice mírně, protože kdybych se teoreticky vyjádřil lépe, tak by řekl, je to přetlumočení už lidské toho nemluveného slova. Jeden příklad: když například třeba Ježíš na hoře Tabor mluvil s Mojžíšem a s Eliášem, jak se to zdálo těm třem učedníkům Páně, tak nepotřeboval s nimi vůbec mluvit a nebyla to vůbec žádná řeč, jim se to zprostředkovalo jako mluvení. To bylo jejich přetlumočení. A silně pochybuji, že si z toho vůbec něco zapamatovali. Protože to, co se tam dělo tím způsobem předávání nebo přetékáním jedné mysli do druhé, tím obcováním svatých, jak se tomu říká v katolické církvi, to je něco daleko obsažnějšího, než co může lidská mysl vůbec pojmout. A protože my míříme touto cestou také k poznání, které má ten význam, že nás zbavuje veškerých starostí, jelikož věci správně poznáváme. Nejsme nikdy na rozpacích, tak musíme stát o to, aby ta mysl, která pořád mění svojí podobu, jak tomu říká Patandžali, změna myslícího principu, byla zastavena. Protože to ale nedokážeme najednou, tak to dokazujeme aspoň částečně tím, že opakujeme třeba jméno Boží. A tohleto samozřejmě má ještě jiný význam, že totiž, jestliže jsme správně připraveni, aspoň cestou lásky srdcem, tak majíce poměr k tomuto jménu a k Bohu, ke kterému se utíkáme, tak můžeme tím také stupňovat zaujetí. A já bych byl nerad, kdybyste v tom viděli jenom techniku. Byl bych rád, kdybyste v tom viděli také možnost se zaujmout. Proto bych vám radil, abyste se nebáli mezi jednotlivá slova, třeba mezi jméno Boží vkládat ticho. Nebo vkládat dokonce, kdyby se do toho ticha dostávala pořád nějaká jiná slova, jiné myšlenky, vkládat třeba střelnou modlitbu, zavolat nebo projevit odhodlání se odevzdat. To ze začátku je daleko lepší než civění. Nesmíte si myslet, že najednou přejdete do soustředění, tak, jak je to míněno, jak je v záměru tohoto opakování jména Božího. V záměru tohoto opakování jména Božího totiž je, že zaujetí tak stoupne, že já už nebudu moci volat z toho důvodu, že budu tak zaujat, že ani jediné slovo by nevyjadřovalo dostatečně... dostatečně hluboce toto zaujetí. Takže to zaujetí mě přemůže a já nechci říct, budu zírat, ono se to tak křesťansky říká, je to otázka nazírání, kontemplace. Ale já budu prostě vnitřně přesvědčen, jist, že buď já se přibližuji k Bohu anebo on ke mně, to už jedno, jak si to přetlumočíte. A tahleta stránka je velice důležitá. Abyste ji nebrzdili tím, že byste se obávali třeba, že tam vstoupí nějaká myšlenka mezi to. A tím si mysleli, že to porušíte. Nebo abyste si mysleli, že musíte bez mezer to jméno Boží říkat, jak nám to někteří autoři doporučují, to vůbec není ze začátku zapotřebí. Daleko důležitější je, aby to stupňovalo zaujetí. Dělat to takovým způsobem a s takovými mezerami, které mně vyhovují. A u každého člověka je to jinak. U někoho je to lepší, když například řekne to jméno Boží a jaksi se s ním sveze do toho centra Božího. U někoho je zase lepší, zvláště u velice povídavých povah, když ustavičně volá, protože možná, že je to výraz jeho naléhavosti, jeho potřeby. A někdo tedy volá zoufale v jednom kuse a jiný zase třeba volá láskyplně. A ten nebude volat tímto způsobem rychlým povídáním, rozumíte mně? Vy to musíte přizpůsobit svým potřebám. Toto už vy sami musíte vědět, jak udělat. To už není možno nějak napovědět jednoznačně pro každého stejně. Tak. A teď nelze také samozřejmě vedle tohoto, co vám tady říkám, podceňovat techniku. Kdyby- jistě jste seznámeni aspoň částečně s technickou jógy- technikou jógy, když už to vezmete přes tu hathajógu i na další jógy. Jaká je to pracná technika, to opravdu má punc starověkosti, kde stejně pracné bylo to ctění toho zákona, který je nad člověkem. To byly pracné předpisy, do detailu propracované, které sešněrovávali člověka na každém kroku a na každém způsobu myšlení. A tohleto pochází právě z té starověké doby, kdy člověk považoval za nutné nebo ten, kdo vedl člověka, považoval za nutné mu dát dokonalé předpisy, aby nemohl uhnout. A ještě ho hlídal osobně. Tak tohleto nám není zapotřebí. Přesto bych ale byl rád, kdybyste udělali nějaký kompromis. Nemůžeme se zase vůbec nebo dokonale bez té techniky obejít. My musíme takovou- takové minimum techniky přidat. Já říkám přidat. To nesmí být základ, přidat, aby nás technika nezaujala do té míry, že bychom pro techniku zapomněli na to zaujetí. Ale na druhé straně, aby nás netechnický přístup vyrušoval. Ten nás nesmí rušit, že to děláme špatně. Že například dejme tomu, je v tom něco jako trhání sám sebou, že v tom není plynulost, že v tom není přeplývání. Protože, když byste mluvili s někým, kdo zažil výsledek takové činnosti, tak vám řekne, že výsledek takového snažení je tiché přeplývání. A jestliže toto je výsledek, tak my už můžeme a priori předem přizpůsobit celé- celou svoji techniku tomuto tichému přeplývání, kterým to končí, kterým to vrcholí. No a tak taky to jméno Boží musí být vyslovováno tak, aby bylo harmonickým přeplýváním, aby při- aby maximálně odpovídalo tomu účinku, který to má mít. A také, aby to nebylo něčím jiným než tím jménem. Ono by se totiž mohlo stát, že byste řekli něco jiného než to jméno Boží. Například kdybych já vyslovoval "Í", tak všimněte si, že to "Í", má ze začátku něco, co se podobá zvuku e. To není "Í" nebo "É", na začátku zase ten zvuk, tentýž zvuk e. Než se dostanete do toho "É", tak je tam to... to hlasné e, hrdelní e, vy každé to písmeno, kdybyste to říkali špatně neplynule, tak byste pomocí hrdelního zvuku uváděli každou tu hlásku. Což by mělo za následek, že byste velice těžko se dostávali do klidu, který z toho má vyplývat. Ty hlásky musí býti opravdu jenom těmi hláskami, protože jenom ony jsou nejjednodušší povídavou formou. A kdybychom to řekli vědečtěji, tak bychom řekli: základem chvění, které může reprodukovat lidské hrdlo nebo lidská mysl, i myslí se to dá reprodukovat, tak v tom základní... základní v tom smyslu, že odpovídá základnímu chvění ve vesmíru. Počátkům stvoření. Čili my se tímto způsobem přetváříme do, my přecházíme do milio- miliardy let třeba, do začátku nějakého stvoření. A tam už je jenom krok k tomu nestvořenému. Čili o to nám tu jde, abychom překonali asi jako embryum v lidském těle překonává to- tyto éry směrem od začátku k nám, tak abychom my totéž udělali od nás k tomu začátku. Abychom opravdu se znovu narodili někde v Bohu nakonec, ano? O to- o tenhleten princip jde. A tohleto všech- tento vliv má toto cvičení, to- tato duchovní modlitba, když se správně vykonává. Čili nelze zanedbávat techniku. Takže i když jsem si vědom, že těmito technickými poznámkami velice nepatrně přispěji k úspěchu, který je žádoucí na této cestě, v této- při tomto způsobu modlitby, tak není to zanedbatelné, protože zbytečně byste se potýkali s těžkostmi, které mohou už na začátku odpadnout. Tak chtěl jsem vám vysvětlit, jak se mají tedy jednotlivá písmena toho jména Božího vyslovovat. Nasadit a duševně to jde daleko snáze, než když to budu vyslovovat. Já to musím ale vyslovit, v tom- v té- v tom je určitá potíž. Toto slovo se nikdy nevyslovuje nahlas. Já to musím vyslovit tak, abych vám napověděl, jak máte nasazovat tato písmena, že nemáte nasazovat "Í", aby tam nebylo to "K", nýbrž "ÍÍÍ", vy do toho musíte přecházet třeba z neslyšitelného až po slyšitelné. Protože právě zabarvením tohoto písmene, jak jsem o tom říkal, se teprv rozpoutává, dejme tomu i ta harmonie barev, která sama o sobě je taky chvěním, kterou vy přivádíte do pohybu v sobě. Takže kdybych já začal rovnou "Í", tak to je prudký přechod, to s vámi trhne vnitřně, to vás neuklidňuje. Kdežto, když já začnu "íííéééóóóúúúááá", a to "Á" do ztracena, počkám podle potřeby vnitřní, to si musíte sami zjistit, jaká je vaše vnitřní potřeba. Někdy, ne vždycky to bude stejné, někdy budete potřebovat větší odpočinek, někdy budete potřebovat ihned to za sebou říkat, to záleží na míře naléhavosti. Nebo to záleží ze stanoviska, ze kterého vycházíte do tohoto způsobu modlitby. Jestli vycházím třeba, bych tak radil, z lásky srdcem, tak samozřejmě nebudu pokřičo- pokřikovat, budu jemně vznášet tuto touhu svou k Bohu. A kdybych měl bolest, tak samosebou budu křičet. Tak mezi tím nebude žádná mezera. A ono je třeba, aby tato modlitba vás i ze stavu bolesti i ze stavu lásky přiváděla k tomu spojení. Protože oba dva stavy jsou krajními stavy a jsou velice příhodnými k tomu, abyste se pomocí této modlitby někam dostali. Já bych dokonce řekl, jestliže s krajních stavů nepřistupujete k této modlitbě, tak ten krajní stav musíte během modlitby nebo měli byste během modlitby navodit. Abyste pokud možno největší část své bytosti propojili nebo svého vědomí propojili nebo obsahu svého vědomí propojili a tím měli naději na spojení. Jestli- jak tam jdeme tak jenom povinnost nebo tak něco tak, to je jenom technická záležitost, která mnoho neznamená. Celá modlitba se změní v techniku. No tak, to jsem vám říkal, jak se to tam vyslovuje. A protože i toto slovo je ještě velice náročné pro svou komplikovanost, pro přechod mezi jednotlivými hláskami, když se říká pomalu, tak se dá proložit pouhými základními hláskami: "íáó". Což tedy vás nesmí překvapovat, protože, jak toto jméno Boží předešlé, tak tohleto druhé je ve vašich rukou, smím-li to tak říci, nástrojem, který vás má přiblížit k Bohu. Není Bohem samým. Čili jakéhokoliv nástroje se chopíte, tak se chápáte jenom nástroje. Toto bychom měli si být pořád vědomi, protože jinak zaměňujeme, což se často stávalo i dobrým žákům této cesty, zaměňujeme tento nástroj za cíl. Takže když nám to třeba samo v nás opakuje jméno Boží, tak si myslíme, kdo ví, co se s námi děje. To je jenom tragická záměna nástroje za cíl. Že my jsme spoje- v sobě vypěstovali takový automatismus, že tos- že samo pořád se to, jak říkají někteří z nich, se to v nás modlí. To není správné. Já musím záměrně do tohoto způsobu modlitby vstupovat a záměrně z ní vystupovat, protože ona je jenom prostředkem. Cílem je vědomé spojení s Bohem. Vědomé v tom smyslu zpočátku, aspoň v tom smyslu, že mi poskytuje jistotu, že jsem nesmrtelná bytost ve své vnitřní podstatě. A tato jistota se může projevovat i přídavnými stavy, ale ty nejsou rozhodující při tom. Rozhodující je tato jistota, na které potom buduju nebo postavím celý svůj život. Byl bych nerad, aby zdánlivě tento výrok stál proti Ježíšovu výroku: modlete se neustále. To neznamená, podle mého názoru, že by byl Ježíš jakoukoliv formu modlitby povýšil na neustálou životní činnost, nýbrž to je něco zcela jiného. Podívejte se, ve skutečnosti Ježíš chtěl, aby každý okamžik našeho života byl nám tak posvátný, aby se rovnal modlitbě. Ne se podobal, rovnal. Aby totiž vás nic v životě neodvádělo od něho, od Boha, nýbrž aby nás všecko k Bohu přivádělo. My totiž modlitbu děláme záměrně k tomu, abychom, jak se říká lidově, rozmlouvali s Bohem nebo abychom se k Bohu přiblížili. Kdežto ostatní děláme proto, abychom provedli to nebo ono, co nemá s tímto duchovním cílem vůbec nic společného. A toto je základní rozpor, který Ježíš Kristus vyjádřil: "sedění na dvou židlích", i když o tom mluvil v jiném smyslu. My si tento jeho výrok můžeme rozšířit i v tom smyslu ve srovnání s jeho jiným výrokem, že na nás chtěl, abychom se modlili neustále. Čili, jestliže by kterákoliv forma modlitby přešla do takového stavu modlitby, že bychom jí- v ní ustavičně pokračovali, tak je to nesprávné, protože by potlačila běžnou činnost. Celý náš život je prostředkem k tomu, abychom se s Bohem spojili. Není jiného vhodnějšího prostředku a nedá se tento prostředek jiným zastat- zastoupit. Tedy, jestliže tento prostředek je také nutný, tak se musí stát modlitbou, tak to myslel Ježíš. Stane-li se život modlitbou, pak se modlíme neustále. A teď je otázka, jakým způsobem se život stane modlitbou. Život se stane modlitbou jenom tehdy, když modlitba třeba, to je jeden ze způsobů, jak k tomu může dojít, když modlitba, kterou konáme za tím účelem, abychom se vědomě spojili s věčností, dospěje do takových konců, že opravdu nás s tou věčností spojuje. A pak toto spojení přetrvává i po tomto záměrném vstupu do věčnosti. Tím se ten život, ve kterém přetrvává tento stav, ne už ta modlitba, tento stav spojení, tím se tento způsob života stává modlitbou. Čili modlíme se neustále potom proto, že jsme v tak dokonalém spojení s Bohem, že poznáváme skrze toto spojení jeho vůli. Můžeme si sice dělat, co chceme, ale poznávajíce jeho vůli těžko ji překročíme. Jelikož je nám svatá a jelikož je pro nás silou rozhodující. To bylo třeba říci, protože člověk pořád pendluje mezi modlitbou a mezi činností. Jedno staví proti druhému, důležité je, aby buď v té modlitbě anebo v té činnosti prorazil do věčnosti, obojí může. Zvolíte-li, prosím, obojí k tomu, abyste pronikli do věčnosti skrze to, tak je to vhodný prostředek. Jestliže jedno z toho vám pomáhá, třeba činnost, jenom k tomu, abyste se vzdálili od toho svého cíle, pak je to chybně pojatá činnost. A zrovna tak, kdyby modlitba byla mechanickou nebo byla nějakou technikou jenom, tak je to prostředek, který vám pomáhá na opačnou stranu od Boha pryč. Čili je to modlitba nežádoucí. Ideální by bylo, kdyby oba tyto prostředky, činnost a modlitba, se vzájemně doplňovaly. O tom si řekneme zase v dalším. Když jsem se vyjádřil snad, že stav modlitby je nežádoucí, to jsem tedy udělal chybu, já bych tam ten výrok asi vůbec nenašel. Jak jsem vyjádřil, jakýkoliv... jakýkoliv- jakákoliv forma modlitby, která pokračuje v činném životě, je nežádoucí. Ta forma. To znamená, kdyby mně to třeba přeříkávalo to jméno Boží, tak jsem to myslel, ano? To by mě rušilo. Stav modlitby je něco jiného. Když například s tím- tou modlitbou, tou formou konkrétní té modlitby, přejdu do nějakého stavu modlitby, to znamená, rozšířím vědomí, tak já vím, jestli to je ten stav, to je v pořádku. To mně může velice a organicky pomáhat i při činnosti. Protože není-li to stav extatický, je to jiný stav než tento, tak pak mně to umožňuje klidně, při spoloči- do každé činnosti s pomocí Boží, s jeho požehnáním, s jeho moudrostí a tak dále. A to je žádoucí. Modlitba je záměrná činnost, zrovna jako jiná činnost. A tedy je to forma vždycky, v každém případě, kterou něco konám, je to způsob konání. Sice totálně odlišný možná od činnosti, při které mávám rukama, ale v každém případě může přejít nebo v některých případech žádoucích, může přejít v takový stav, kde už nemám záměr se modlit. Nýbrž kde už přebývám, řekněme, po- v pomodlitebním stavu, kde přestože už nemám záměr se modlit, tento stav přetrvává. To je žádoucí, ano? Ale formu k tomu žádnou nepotřebuju, rozumíte? Tak jsem to myslel. Bez jakékoliv záměrnosti, stav třeba rozšířeného vědomí, to je stav, který jsem docílil v té modlitbě, přetrvává to záměrné modlení. To je pořádku. Že- jestliže přistupuji třeba s nějakým rozšířeným vědomím, tak to má minimálně ten následek, že v té činnosti poznávám její symboliku. A to znamená, že mě ani v duchu nenapadne, abych něco považoval za příjemné nebo nepříjemné, nežádoucí nebo žádoucí v tom smyslu, že mě to ruší nebo že mě to oblažuje. Nýbrž jenom za poučné v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Čili v každém případě žádoucí. Čili veškeré děje, které přede mnou potom probíhají při rozšířeném vědomí, jsou mně svědkem mých vnitřních stavů, potřeb, které bych nemohl splnit nebo kterým bych nemohl dostát, kdybych jim nerozuměl. Čili je žádoucí, aby modlitba rozšiřovala trvale mé vědomí, a když rozšíří trvale mé vědomí, tak je to stav vlastně modlitby. Neboť modlitba má být nadstavbou nebo má vést k tomu, abych se do- dospěl k nadstavbě nad tímto- nad touto šíří vědomí. Nad tyto základy, které mám. To je stavění dalších pater, bych tak řekl. Ovšem, když jak skončím modlitbu, tak skončí také stav modlitby. To znamená, docílil-li jsem tam nějaké rozšíření, zase to zhasne. To vrátí do původních kolejí nebo, to je jeden případ, nebo když modlitba nebo když dosahuji stavu, který aby byl uchráněn, potřebuje se zříci veškeré činnosti, tak v obojím tomto případě je i tento stav nežádoucí. Ačkoliv je to stav modlitby, protože modlitba mě nesmí rušit v činnosti. To je vidět, když mě ruší, že jsem- že moje činnost je na opačném pólu od modlitby, že moje činnost ještě není modlitbou. Kdyby moje činnost byla také modlitbou, tak by se ty důsledky mé činnosti a důsledky mé modlitby sešly na- ve společném bodě, táhly by za jeden provaz. Není-li tomu tak, činnost moje je jinde než moje modlitba. A obdobně je tomu s modlitbou. Když tedy křesťané říkají: modlitba je povznesení mysli k Bohu, tak opravdu nezačnu se modlit, pokud provádím nějakou techniku. Nýbrž začnu se modlit teprve tehdy, až opravdu svou mysl povznesu k Bohu. To je třeba vysvětlit. Otčenáš začíná právě slovem: "Otče náš". To znamená, obracím se já, který jsem toho času mimo Otcovský dům k Otci. Otec, který je v Otcovském domě, to znamená ve stavu nebe, ve stavu absolutního klidu, vševědoucnosti, všudypřítomnosti a tak dále, ten ví o tom, že se k němu obracím. Je důležité, že tímto se spojuju, přestože né tak, abych já o tom věděl, spojuji se s ním tak, že on o tom ví, to zatím stačí. Na víc já nestačím, ale dostávám se na úroveň modlitby. Kdežto předtím, když jsem dělal něco kvůli tomu nebo onomu, abych třeba tamto uvařil, tamto učistil, tamto napsal, tak jsem přitom vůbec nepomyslel na povznesení mysli k Bohu. Nýbrž jenom na to, abych tu věc provedl. To znamená, já jsem dokonale se tou činností odvracel od toho směru modlitby. A teď směr modlitby, řeknu-li třeba Otčenáš, neboli obrátím se- obrátím-li se k Bohu, mě vede na opačnou stranu. Proto tam ty rozpory mezi činností a modlitbou. Ale teď si promluvme o tom, když tedy člověk povznese svou mysl k Bohu, může si pomoct nějakou deklarací. Ta sama ovšem ještě nemusí vždycky znamenat povznesení mysli k Bohu, třeba: Pane můj, přicházím k tobě, odevzdávám se ti, chci ti teď patřit víc, než jsem schopen při své činnosti, která mě zatím bohužel ruší v tomto odevzdání. Jestliže tímto způsobem začínám svou modlitbu, tak mohu to považovat za povznesení mysli k Bohu. Čili splnil jsem tu předmodlitební fázi, ten přechod, povýšení toho dosavadního stavu na stav modlitby. Aspoň počáteční stav modlitby. A jestliže potom dávám výraz tomu, že k Bohu spěju tím, že znám prostředek, kterým- kterému tak dalece důvěřuji, že mohu tohoto prostředku použít, abych já do něho odešel. A vědomě tohoto prostředku používal k tomu, abych k němu trvale se snažil přecházet, to znamená, uvědomoval si tento přechod.

Download XML • Download text • Waveform view