Mám
vám
vysvětlit
koan,
který
je
naznačen
v
první
části
praktické
čá-
praktického
pojednání
o
zen-buddhismu
od
Wattse.
Je
tam
podobenství
vysvětleno,
totiž
načrtnuto,
lépe
řečeno,
o
tom,
jak
nějaký
představený
kláštera
chtěl
po
sobě
zvolit
někoho,
kdo
by
byl
hodný
ho
následovat.
Byli
tam
při
tom
mniši,
kteří
šli
do
toho
kláštera
za
tím
účelem,
aby
získali
zasvěcení.
A
byl
tam
mezi
nimi
také
kuchař,
který
tam
nepřišel
za
tím
účelem,
aby
byl
zasvěcen,
nýbrž,
aby
jim
tam
sloužil.
Čili
ten
už
splnil
napřed
jednu
podmínku,
že
si
nepřál
být
zasvěcen,
nýbrž
si
přál
dobře
sloužit
či
něco
zcela
jiného.
Na
to
mě
upozorňovali
tamti
Číňani,
že
toto
je
důležité,
že
se
člověk
napřed
musí,
jak
říkal
Ježíš,
osvědčit
v
malém.
A
když
se
neosvědčí
v
malém,
není
naděje
se
osvědčit
ve
velkém.
Jestliže
někdo
napřed
pořádně
toužil
třebas
nebo
dokázal
toužit
nějak
opo-
po
nějaké
světské
věci
a
byl
celý
do
toho
zabořen,
jako
třebas
asi
tamten,
chtěl
všem
dobře,
tak
ten
měl
veškeré
předpoklady
pro
to,
aby
se
stal
duchovním
vůdcem
nebo
duchovním
velikánem,
protože
se
osvědčil
v
malém.
A
to
se
ukázalo
také
při
té
zkoušce.
Když
on
tam
ten
představený
jim
ukázal
konev
a
na
nich-
na
ní
se
měli
osvědčit,
zdali
pochopí,
zdali
ukážou,
že
mají
předpoklady
pro
duchovního-
duchovní
vůdcovství,
tak
mnozí
hádali
různým
způsobem,
ale
tento
hádal
nejdokonaleji.
Protože
se
tam
jenom
tak
přichomýtl,
ani
si
netroufal
něco
k
tomu
říci,
když
bylo
mu
tam
řečeno,
že
se
má
beze
slov
vyjádřit
o
tom,
na
co
ta
konev,
význam
té
konve,
že?
Tak
asi
to
tam
bylo,
ne?
A
každý
to
nějakým
způsobem
provedl.
Ale
nejdokonaleji
tento
kuchtík,
který
tu
konev
obrátil
dnem
vzhůru.
To
znamená,
řekl:
vy
všichni
si
myslíte
že
konev
je
k
tomu,
aby
se
do
ní
nalil
nějaký
nápoj
nebo
nebo
aby
se...
aby
se
nějak,
aby
nám
nějak
posloužila.
Ale
já
vám
tvrdím,
že
když
takhle
nahlížíte
na
všechny
věci,
že
vám
všechny
mají
k
něčemu
býti,
ať
jsou
to
věci
nebo
lidé,
tak
tím
se
stáváte
spoutanými
s
nimi,
stáváte
se
jejich
otroky.
Stáváte
se
součástí
tohoto
vzájemného
vztahu
jednoho
ke
druhému,
který
je
dočasný-
dočasné
povahy,
který
někde
začíná
a
proto
také
končí.
A
vy
s
ko-
s
fyzickým
koncem
těhletěch
vztahů
skončíte
i
na
duševní
úrovni
a
ztratíte
vědomí,
které
jste
tady
na
světě
nabyli.
Jiným
způsobem
řečeno:
jestliže
člověk
tady
na
tom
světě
začal
žít
tak,
a
všechno
ho
k
tomu
svádělo,
aby
tak
žil,
začal
žít
tak,
aby
dělal
všechno,
co
mu
umožní,
aby
zde
se
uživil
a
byl
platným
členem
této
společnosti,
pak
samozřejmě
neudělal
nic
pro
věčný
život.
Udělal
jenom
pro
tento
život,
tento
pomíjející
život
všecko,
co
mohl.
Třebas
udělal
všecko,
co
mohl.
Ale
nebyla
naděje,
že
by
pomocí
tohoto
způsobu
jednání
se
dostal
za
hranice
této
soustavy
v
pomíjejícnosti
svázaných
následků
a
příčin
a
do
pomíjejícnosti
zasahujících
následků
a
příčin.
A
protože
se
s
ní
dokonale
ztotožnil,
s
touto
soustavou,
s
ní
taky
umřel.
Kdežto
ten
zen-buddhista
chce,
abychom
se
z
této
soustavy
vymanili,
abychom
se
dostali
za
její
hranice.
A
radí
nám
právě,
jak
to
učinit.
Samozřejmě
Číňani
proti
tomu,
co
řekl
Ježíš,
se
nesnaží
vůbec,
oproti
Ježíši
se
nesnaží
vůbec
o
to,
aby
vysvětlili
prostřední
článek.
Von
Ježíš
ho
také
vykládá
velice,
řek
bych,
málo,
ten
prostřední
článek
toho
výkladu.
Tedy
on
vždycky
řekne
začátek
a
potom
řekne
konec.
Třeba,
dejme
tomu,
tam
nám
potom
chybí,
samozřejmě.
Dejme
tomu,
on
řekne
přirovnání:
nějaký
rozsévač
zasel
dobré
semeno,
ne?
A
potom,
když
se
probudili,
tak
tam
vzrostl
i
koukol.
Ale
nikdo
nebyl
při
tom,
kdo
to-
kdo
tam
ten
koukol
zasel.
On
jenom
prozradil,
že
to
byl
nepřítel,
ne,
těm
svým
spolu-hospodářům,
služebníkům,
a
že
se
s
tím
musí
smířit.
A
že
nesmějí
ten
koukol
vytrhávat,
protože
by
vytrhali
i
tu
pšenici.
A
všechno
by
se
zničilo,
obojí.
Nýbrž
on
jim
to
musí
nechat
všechno
až
do
žní
dozrát,
a
pak
to
rozdělit.
A
tady
při
tom
rozdělování
koukolu
vod
pšenice,
tady
teprve
začíná
zen-buddhismus.
Takže
nás
nechává
na
holičkách,
chceme-li
pochopit
to,
co
bylo
před
tím,
a
to
nám
velice
vadí.
Čili
to
se
nám
zdá
být
taky
absolutně
nelogické.
Takže
když
třeba,
dejme
tomu,
on
tady
říká
o
té
konvi,
že
je
správné
ji
vidět
převrácenou
naruby,
to
je
správné
z
hlediska
věčnosti.
Protože
chápete,
v
oblasti
věčnosti
konev
nemá
tento
smysl.
Jestliže
budu
věčnou
bytostí,
tak
nemusím
třebas
přemýšlet.
Také
nemusím
pít.
Nepotřebuji
přemýšlet,
nepotřebuji
pít.
Nepotřebuji
poznávat,
nepotřebuji
milovat.
Protože
jsem
poznání,
jsem
láska,
že?
A
jsem
veškeré
bytí,
tak
co
bych
musel
do
toho
nějak
dospívat
tímto
způsobem
lidským,
bych
tak
řekl.
A
když
člověk
chce
lidským
způsobem
dospívat
k
těmto
věcem,
anebo
kterýmkoliv
jiným
věcem,
duchovním
nebo
neduchovním,
to
je
jedno.
Tak
zen-buddhismus
od
něho
chce,
od
takového
člověka,
aby
se
nesmířil
s
tím,
že
dospěl
třebas
k
tomu,
že
se
stal
dobrým
řemeslníkem
nebo
dobrým
učitelem.
Nýbrž
aby
věděl,
že
toto
všechno
vede
k
zahynutí,
zničení
a
k
ztrátě
všeho,
co
nabyl.
On
od
něho
chce,
aby
šel
za...
za
tohleto
dobývání,
aby
věděl,
že
správné
je
nedosahovat.
Že
to
už
je
konec
věcí,
pochopitelně,
to
nedosahovat.
Že
člověk
se
musí
sice
snažit
dosahovat,
že
kdyby
neměl
nějakou
metodu,
kterou
by
se
snažil
dosahovat,
že
by
to
bylo
chybné,
a
že
se
musí
dostat
do
stádia
vývoje,
kde
už
ví,
že
je
neuskutečnitelné,
aby
něco
dosáhl.
Třebaže
volil
správně
metodu
a
všichni
mu
to
třeba
dobře
napověděli
a
jiní
tou
metodou
třebas
někam,
jak
se
mu
zdá,
došli.
Ale
vy
víte
dobře,
že
žádnou
metodou
nikdo
nikam
nedošel.
Já
to
například
na
sobě
vím.
Že
žádnou
metodou
jsem
nikam
nedošel.
I
když
jsem
metodu
ovládl.
Že
jsem
musel
rezignovat
na
tu
metodu,
že
tou
metodou
se
někam
dosáhnu-
dostanu-
dotáhnu.
Když
například
dejme
tomu
tam,
jak
jsem
říkal
o
tom
koncentráku,
po
devíti
letech
metodického
jednání,
se
dostal
úplně
ke
konci
všeho.
A
říkal
si:
tak
když
mě
teďka
zabije,
tak
tam
jsem
to
dotáhl.
Nikam.
To
bylo
absolutně
neuskutečnitelné
něco
dosáhnout.
Za
tu
vteřinu,
když
jsem
to
nedosáhl
ani
během
devíti
let.
To
je
nelogické
takhle
myslet.
A
k
tomuto
okamžiku
má
člověk
dospět,
jak
nám
tam
radí
právě
tím
koanem,
jako
k
vrcholu
toho,
co
má
učinit
nebo
co
má
neučinit
také,
že
ano?
Obojí
je
správné.
Že
totiž
má
umět
rezignovat
na
tu
metodu,
ale
má
si
ponechat
touhu,
která
byla
za
tím,
která
ho
vedla
k
tomu,
aby
tu
metodu
pěstoval.
A
jestliže
ta
metoda
bude
absolutně
neuskutečni-
že
totiž
ten
cíl
bude
absolutně
neuskutečnitelný
pomocí
té
metody
a
ten
člověk
přesto
bude
celou
svou
bytostí
toužit
po
tom
uskutečnění,
aniž
už
bude
mít
v
ruce
něco,
čím
by
to
mohl
udělat.
To
znamená,
bude
to
neuskutečnitelný,
pak
splnil
všechny
podmínky,
pokud
ne-
nebude
neklidný,
to
jsou
další
podmínky.
Pak
splní
ty
podstatné
podmínky
toho,
aby
tím,
že
nedosáhl,
dosáhl.
druhý
Dneska
bych
vám
chtěl
říct
něco
o
cestě
života.
To
znamená,
jak
jsme
si
už
napsali
nebo
říkali
o
cestě
víry,
tak
mi
nejde
dneska
o
nějaký
život,
nýbrž
o
cestě
k
opravdovému
životu.
Aby
to
bylo
nějaké
vedení
životem,
bych
tak
řekl.
A
to
je
to
nejužitečnější,
co
jste
mohli
vůbec
se
o
těchto
věcech,
o
kterých
mluvíme,
dovědět.
Protože
ne
náhodou
jsme
na
této
planetě
v
tomto
vývojovém
stádiu
a
takhle
jako
lidi
si
žijeme.
Jde
o
to
teď
vyvodit
z
toho
důsledky,
které
nám
napovídá
Ježíš
svým
životem.
Chtěl
bych
jenom
z
důvodů
soustavnosti
napřed
vysvětlit,
proč
bylo
zapotřebí,
aby
situace
se
vyvinula
do
tohoto
lidského
stavu,
ve
kterém
už
se
může
uvažovat
o
životě
jako
o
cestě
do
věčného
života.
Tedy
myslím
o
životě
tomhletom
zde
na
této
země
žitém
jako
o
cestě
do
věčného
života.
K
tomu
bylo
třeba
sáhodlouhého
vývoje.
Čili
je
třeba
si
velice
vážit
toho,
že
jsme
lidmi
a
že
můžeme
tedy
z
této
pozice
lidské,
z
pozice
rozvinutého
lidského
života
se
dostat
do
života
věčného.
Bylo
by
chybné,
kdybychom
se
dívali
na
spatra
na
všechno,
co
slouží
k
rozvinutí
lidského
života.
Jestliže
chceme
touto
cestou,
řek
bych,
cestou
životní,
já
budu
říkat
"dospět
do
věčnosti",
tak
musíme
si
především
správně
zvážit
všechny
hodnoty,
které
máme
k
dispozici,
svým
lidským
životem.
A
musíme
se
snažit
člověka
poznat,
člověka,
který
chce
do
té
věčnosti
dojít,
poznat
po
té
stránce,
aby
věděl,
kterými
složkami
je
už
dostatečně
rozvinut.
A
o
ně
se
především
opřel
a
jimi
se
snažil
dostat
do
věčnosti.
Nerozvinutý
lidský
život
totiž
se
nehodí
k
tomu,
aby
tato
cesta
životní,
o
které
budu
mluvit,
se
vůbec
dala
uskutečnit.
Jenom
rozvinutý
lidský
život.
A
tu
bych
chtěl
říci,
že
i
takzvaný
rozvinutý
lidský
život
není
každou
chvíli
nebo
soustavně
rozvinutý.
Rozvinutý
lidský
život
jenom
tehdy
se
může
nazvat
rozvinutým,
když
dokážeme
všechno,
co
nás
potká,
usměrnit
směrem
do
věčnosti.
Aby
to
mělo
smysl
pro
věčný
život.
Aby
nic
v
tom
životě
se
nedělo,
co
by
postrádalo
tento
smysl.
Neboť
jestliže
tam
něco
je,
co
postrádá
tento
smysl,
pak
Ježíš
na
to
má
formulku:"žijete-
sedíte
na
dvou
židlích".
Jedno
slouží
k
tomu,
aby
to
mělo
smysl
dospět
k-
ke
smrti
fyzické,
k
ničemu
víc,
to
je
jedna
židle.
A
druhé
má
ten
smysl,
že
vás
to
nese
do
věčnosti.
Rozvinutý
lidský
život
spočívá
v
tom...
v
tom
správném
žádoucím
slova
smyslu,
že
v
něm
není
nic,
co
by
nevedlo
k
tomu
věčnému
životu.
Tato
věc
se
od
začátku
takhle
chápala
v
křesťanství.
A
proto
se
snažili
z
toho
života
vymýtit
všecko,
co
bylo
takzvaně
světské.
Že
totiž
se
snažili
žít
asketickým
nebo
mystickým
životem.
Já
proti
tomuto
systému
mám
námitky
a
námitky
jsou
objektivní,
protože
dosavadní
tradice
nám
napovídá,
že
tento
způsob
myšlení
nedovoloval
v
pravém
slova
smyslu
rozvinout
to,
co
se
mělo
rozvinout.
Ty
lidé,
kteří
utíkali
ze
světa
například
vlivem
asketických
tendencí,
nechápali
smysl
světského
života,
nechápali
jeho
cenu
a
proto
z
něho
utíkali.
Jenže
ten
má
nepostradatelnou,
nesmírnou
cenu.
Utéct
z
něho
znamená,
zříct
se
jeho
rozvinutí
a
zříct
se
všeho
toho
vývoje,
který
předcházel.
Neboť
tento
život
byl
rozvíjen
po
takzvané
světské
stránce.
A
opustit
ji,
to
znamená,
nerozvinout
znovu
tuto
světskou
stránku,
znamená,
že
se
ocitám
zase
několik
třebas,
set
tisíc
let
nazpět,
a
to
je
velice
chybné.
Proto
bych
každému
radil,
aby
se
tvářil
v
tomto
životě,
jako
kdyby
nic
z
toho,
co
ostatní
chtějí
mít
pro
jenom
světský
život,
aby
se
tvářil,
že
taky
to
je
pro
něho
nepostradatelné.
Vono
je
to
z
jiného
důvodu
nepostradatelné,
aby
mu
to
rozvinulo
život.
Například
dejme
tomu
jídlo.
Nesmí
se
jíst
proto,
aby
člověk
měl
požitek
z
toho
jídla,
ne?
Zrovna
tak
pití
a
všechno
ostatní.
Nýbrž
to
má
ten
smysl
rozvinutí
lidského
života
tak,
aby
mě
nerušil
například
hlad,
nerušilo
mě
přejedění.
Nerušil
přílišný
spánek
nebo
nedostatečný
spánek
a
tak
dále.
Všechny
fyziologické
potřeby,
který
mohu
jmenovat
jednu
za
druhou.
Ty
musí
být
uspořádány
tak,
řek
bych,
dokonce
vědecky,
mohlo
by
to
být
tak
řečeno.
Aby
mně
to
odstraňovalo
překážky,
které
by
mě
rušily.
A
aby
mně
naopak
navozovaly
takový
klidný
život,
ze
kterého
bych
mohl
klidně
vykročit
dál.
Prosím
vás,
nepodceňujte
jídlo,
spaní
a
všechno,
co
nepodceňují
ostatní
lidé
a
co...
co
je
jim
středem
života.
Nám
to
není
středem
života,
nám
je
to
prostředkem,
to
nikdo
z
nich
nemusí
vědět.
Oni
vás
musí
vidět
normálně
se
oblíkat,
normálně
jíst,
normálně
pít,
normálně
spát,
normálně
žít,
všecko
normálně
žít
jako
voni.
A
nikdo
se
v
tom
nesmí
vyznat,
že
to
děláte
z
jiných
důvodů.
Že
to
děláte,
ale
jenom
z
jedno-
jedinýho
důvodu,
že
udržujete
míru
rozvinutýho
života
na
takové
míře,
aby
vás
ten
život
nerušil.
Aby,
abyste
o
něm
ani
nevěděli.
Když
svatý
Bernard
z
Clairvaux
ve
stáří
pochopil,
že
se
příliš
asketicky
choval
a
že
má
tedy
nějaké
potíže
zdravotní
vlivem
trvalé
podvýživy,
tak
přiznal,
že
by
to
byl
nikdy
nedělal,
kdyby
byl
věděl,
že
v
okamžiku,
kdy
to
poznání
už
nabyde,
že
potom
nebude
schopen
vlastně
lidem
ho
předávat.
Protože
ho
bude
jeho
organismus
rušit
pro
nedostatky,
který
si
způsobil
svým
způsobem
života.
Ří-
a
totéž
platilo
o
svatém
Františku
Assisi.
Když
byl
na
tom
nejlépe
po
stránce
duchovní,
tak
nám
tam
i
umírá.
Místo,
aby
nám
k
tomu
něco
ještě
řekl
a
aby
někoho
dále
vedl.
A
tohleto
znamená,
že
ta
poslední
fáze,
přechod
od
sebespásy
ke
spáse
jako
takové,
té
pravé
spáse,
nebyl
dostatečně
proveden
u
těchto
světců,
ačkoliv
byli
značně
vysoko.
A
vono
je
důležité
při
dnešním
stavu
lid-
lidstva,
aby
tyto
věci
se
trošičku
také
propagovaly.
Aby
člověk
při
tom
nemyslel
jenom
na
sebe,
protože
lidstva
přibývá,
a
ne
stejnou
měrou
přibývá
zasvěcení
v
něm.
A
to
je
nerovnováha,
která
dříve
nebo
později
může
znamenat
obrovskou
katastrofu.
Protože
dejme
tomu,
když
lidstva
byla
jedna
setina
v
době,
kdy
se
tyto
věci
psaly
třeba
v
Indii,
tak
ti
zasvěcenci
utlačili,
stačili
tlačit
svou
vahou
to
lidstvo,
které
tehdy
žilo,
ale
dneska
to
kvantum-
na
to
kvantum
nestačí.
Tady
platí
to
pravidlo
alchymistické,
že
jedna
dávka
zlata,
ne,
nebo
toho,
jedna
dávka
tý
tinktury,
ne,
stačí
jenom
na
určitou
míru
případů.
A
my
si
toho
musíme
být
dobře
vědomi.
Tak
to
byl
úvod,
kterým
jsem
vám
chtěl
říci,
že
když
poznáváme
věci
nové,
že
je
nesprávné
šlapat
nebo
zády
se
obracet
k
tomu,
co
jsme
dosud
prožili.
Za
to
musíme
být
vrcholně
vděčni,
za
všechny
své
omyly,
za
všechny
těžkosti,
které
jsme
zažívali,
to
všechno
tady
má
nějaký
smysl
poučný.
Teď
bych
chtěl
říci
dál:
jakým
způsobem
my
jsme
se
zatím
zmocňovali
toho
věčného
života?
A
proč
to
dopadalo
tak,
že
jsme
tímto
způsobem
zmocňování
se
věčného
života
dosáhli
jediného,
a
to
jest
fyzické
smrti
se
ztrátou
vědomí?
Protože
my
jsme
si
z
toho
celku
života
brali
po
částkách,
něco
z
něho
po
částkách
přes
můj-
svůj
fyzický
organismus.
To
znamená,
přes
přemýšlivou
mysl,
to
je
taky
fyzický
organismus,
to
je
mozková
kůra,
otázka
mozkové
kůry.
A
přes
žaludek
a
přes
všecky
orgány,
které
máme.
Přes
pohybo-
pohybovost
a
tak
dále,
přes
ty
schopnosti
lidské
jsme
si
odtamtud
vzali
to,
co
jsme
unesli.
To
znamená,
tento
způsob
přenosu
věčné
síly
do
malinkých
drobtů,
které
upadly,
bych
tak
řek,
ze
stolu
vlivem
transmise,
převodu
přes
náš
organismus,
přinášely
stav,
kterýmu
říkáme
život
v
lidském
těle,
a
který
již
byl
nazván,
že
je
to
smrt.
Na
tom
by
nám
zatím
nezáleželo,
že
to
tak
nazval.
Ale
důležité
je
při
tom
vědět,
že
kdybychom
to
srovnávali
s
tím
životem,
který
se
bere
přímo
ze
zdroje,
že
se
musí
podobat
tento
drobtový
nebo
úlo-
zlomkovitý
život
smrti.
V
očích
zasvěcence
to
tomu
tak
asi
musí
být,
protože
von
poznává
něco
jiného.
A
já
vás
dneska
v
dnešní
přednášce
chci
naučit,
jak
to
udělat,
abychom
nebrali
život
věčný,
že
ho
všichni
bereme
ten
život
věčný,
což
je
vám
snad
jasné
z
toho,
co
tady
vykládám,
jenomže
po
částkách,
abychom
nebrali
přes
organismus.
Nýbrž
abychom
tento
organismus,
který
máme
dispozici,
lidský
organismus,
použili
k
tomu,
abychom
ho
užili
jenom
jako
urychlovače.
Jako
něčeho,
co
nám
umožňuje
brát
všechno
komplexně.
Toto
musím
vysvětlit
samosebou,
že
to
se
nedá
z
tuhletěch
slov
pochopit.
Vono
je
třeba
dvojího,
dosáhnout
dvojích
nebo
splnit
vo-
dvoje
podmínky:
nezabít
živé
lidské
tělo,
to
je
první
podmínka,
že
zabité
lidské
tělo
nám
nemůže
být
prostředníkem.
To
znamená,
ponechat
si
jeho
prostřednickou
úlohu,
a
na
druhé
straně
nepociťovat
ho
jako
prostředníka.
To
znamená,
kdybych
to
jako
řekl
levným
způsobem,
ale
srozumitelným,
tak
bych
říkal,
zbavit
se
pocitu
tělesnosti.
Není
to
všecko,
prosím
vás,
já
si
jenom
pomáhám
lehkým
stylem
při
první
lekci
k
tomu,
abych
to
nějak
vysvětlil.
Čili
zbavit
se
pocitu
tělesnosti
má
právo
jenom
ten,
kdo
má
živé
tělo.
Ne,
aby
si
myslel,
že
má
možnost
se
zbavit
taky
tím,
že
se
zabije
nebo
že
je
mrtev
fyzicky.
Tomu
potom
to
zbavení
se
pocitu
tělesnosti,
který
tam
taky
existuje,
není
k
ničemu,
protože
ten
živý
organismus
nezůstal
tím
prostředníkem.
Jenom
ten
prostředník
tady
musí
být,
jako
by
nebyl.
Aby
totiž
se
mohl
dostavit
ten
život,
který
má
podobu
samovolného
života,
né
života
vynuceného,
chtěného.
Já
totiž,
když
si
žiju
zde
na
tomto
světě
a
jím,
piju,
spím
a
tak
dále
a
dýchám.
No
tak,
já
už
nebudu
o
tom
dýchání
radši
mluvit,
což
je
samovolná
záležitost.
Ale
když
jím,
piju
a
spím
a
tak
dále,
tak
si
vynucuju
pokračování
tohoto
života.
Je
vám
to
jasný?
Aniž
si
to
tak
uvědomuju,
ale
vynucuju
si
to,
protože
kdybych
přestal
jíst,
tak
přesta-
přestávám
si
vynucovat
další
život.
Ten
hasne,
ten
život.
Čili
to
je
život,
řek
bych,
vynucený,
jak
jsem
mluvil
v
té
přednášce
o
cestě
vírou,
tak
tam
jsem
mluvil
o
naučené
víře.
A
víte,
jakým
způsobem
jsem
si
jí
vážil
nebo
jakou
hodnotu
jsem
jí
přikládal.
Nějakou
hodnotu
to
má.
Ale
asi
obdobnou
hodnotu,
jako
má
tento
vynucený
život.
To
je
strašně
málo.
To
je...
to
je
tak
málo,
že
mě
to
udržuje
ve
stavu
naprosté
nevědomosti
o
věcech
duchovních.
Kdežto
já
musím
navodit
život
nebo
musím
dát,
musím
se
dostat
do
takových
dispozic
nebo
musím
dovolit,
eště
lépe
tomu
věčnému
životu,
aby
se
manifestoval
bez
jakéhokoliv
mého
vynucování,
rozumíte?
Čili
k
tomu
je
třeba,
abych
uměl
od
tohoto
vynuceného
života
ustoupit.
Zase
se
to
řešilo
někdy
tím,
že
se
dělala
askeze,
že
se
nejedlo,
to...
to
já
nepovažuju
za
správné.
To
je
svým
způsobem
vynucení,
taky
zase,
že
ano?
To
se
vyvolá,
jak
jsem
říkal,
ten
satanáš
a
může-
ty
konce
mohou
být
ještě
horší
než
ty
začátky.
Proto
vám
radím:
je
třeba
prostě
odstupovat,
smířit
se
s
vnitřní
smrtí,
odstoupit
od
tohoto
života,
ale
od
plnosti
tohoto
života.
Né
od
života
podraženého
nemocemi
nebo
askezí
nebo
jak,
nejsem
proto.
Protože
člověk,
který
je
asketicky
zesláblý,
askezí
zesláb-
zesláblý,
o
tom
platí
slova
Vivekanandy,
když
řekl:
My
u
nás
v
Indii
jsme
dosáhli
určité
duchovní
výše,
ale
bohužel
musím
říci,
že
přes
ni
se
dál
asi
nedostaneme,
a
že
na
vás
na
Evropanech
a
Američanech
bude
v
budoucnosti,
abyste
to
dotáhli
dál.
A
to
budete
moci
učinit
proto,
že
nebudete
podvyživení,
že
bude
váš
život
mít
takovou
vysokou
sociální
povahu,
že
tam
nebudou
hladovící,
žíznící
a
tak
dále.
Že
ve
velkém
dosáhnete
takového
harmonického
rozvoje
svého
rozumu,
vědomostí,
citů
i
fyzických
vlastností,
že
ten
váš
organismus,
jak
duševní,
tak
fyzický,
bude
schopen
unésti
větší
míru
poznání,
než
byl
schopen
náš.
A
k
tomu
vám
už
dneska
gratuluju.
A
proto
nebudeme
nic
proti
tomu
dělat,
aby
u
vás
zavládl
materialismus,
necháme
ho
projít.
Aby
ty
lidi
si
zvykli
na
určitou
vyšší
míru,
řek
bych,
uspokojování
světských-
světskýho
života,
neboť
z
této
úrovně
je
možno
více
dosáhnout
i
duchovně.
Ten
organismus
není
rušen
nemocemi,
je
patřičně
dlouhý
ten
život,
vono
je
třeba
i
patřičně
dlouhého
života,
říkal
Ramakrišna,
říkal,
pardon,
Vivekananda.
Že
příliš
krátký
indický
život
nestačí
k
uskutečnění
všech
těch
věcí,
které
jsme
si
vzali
do
hlavy,
že
je
uskutečníme.
A
to
říkají
i
křesťanští
světci.
Jestliže
existuje
pat-
patřičně
dlouhý
světský,
tedy
v
tomto
životě,
v
tomto
v
těle
žitý
život,
tak
je
naděje,
že
během
toho
dlouhého
života
se
dosáhne
všeho,
čeho
se
dosáhnout
dá.
Příliš
krátký
život
nám
tyto
záruky
nemůže
poskytnout.
Čili
nechtějte
předčasně
umírat
při
této
cestě,
fyzicky
umírat.
To
není
správné.
To
musíte
dobře
rozlišovat
vod
umírání
vnitřního.
Ten
prostředek,
lidské
tělo
potřebujete
mít
co
nejdéle
v
takovém
stavu,
aby
vás
jednak
nerušil
a
jednak
aby
byl
prostředkem
k
tomu
přechodu.
Protože
cesta
života
znamená:
nez-
nemůžu
se
obejít
bez
tohoto
prostředku,
kterému
se
říká
lidské
tělo,
zdravé
lidské
tělo
a
duše.
Nemohu.
Není
možné
po
smrti
ani
krůček
udělat
další.
To
je
podstata
této
cesty
života.
Tady
mám
požadavek,
pro
který
jsem
tuto
přednášku
přerušil,
abych
se
ho
dověděl,
že
totiž
nebylo
by
správné,
mi
tady
říkáte,
kdyby
člověk
rozvinul
v
tom
smyslu
život
ad
absurdum.
Že
by
třebas
pěstoval
vášně
vrcholně
a
řádil
by
a
tak
dále,
to
sem
plně
si
toho
vědom.
Já
si
myslím
tohleto,
já
bych
měl
definovat,
co
je
to
rozvinutý
lidský
život
napřed,
než
se
pustím
do
toho
faktického
výkladu
o
tom
věčném
dosahová-
o
věč-
o
dosahování
věčného
života.
Sice
je
to
věc
vám
obecně
známá,
ale
možná
že
by
to
tam
chybělo
těm
jiným,
kdo
to
budou
třebas
po
vás
poslouchat.
Rozvinutý
lidský
život
je
ono
takzvané
zdravé
rozvinutí,
které-
o
které
se
snaží
takzvaná
spořádaná
lidská
společnost,
neboť
ta
chce
člověka
vychovat.
Člověka,
který
do
určité
míry
a
do
značné
míry
nebo
do
žádoucí
míry
toleruje
ostatní
lidi,
chce
s
nimi
spolupracovat,
není
jim
překážkou
životní.
Nýbrž
je
doplňuje.
Čili
společnost
lidská
vychovává
člověka
k
tomu,
aby
byl
platným
členem
společnosti.
A
myslím,
že
není
tím
platným
členem
společnosti,
když
se
například
ožírá,
opíjí
nebo
něco
takového.
Nebo
když
nedbá
toho
mravního
řádu,
který
tam
panuje,
třebaže
není
zasta-
postaven
přímo
na
nějakých
náboženských
principech.
Ale
když
nectí
člověk
tento
řád,
tak
se
proviňuje
proti
tomu
rozvinutému
životu
tak,
jak
si
ho
představuje
lidská
společnost.
Ne-
nemá
nic
proti
tomu,
aby
se
ten
člověk
naučil
číst,
psát,
počítat,
abys-
aby
se...
aby
se
stal
třebas
dobrým
řemeslníkem,
dobrým
inženýrem
a
dobrým
doktorem
a
já
nevím,
čím
se
může
stát,
co
prostě
vyhovuje
jeho
představám,
anebo
jeho
dispozicím.
A
aby
se
tam
stal
pokud
možno
dobrým
v
tom
oboru,
ve
kterém
pracuje,
aby
se
voženil
a
tak
dále,
to
všecko
je
v
rozvi-
to
patří
do
rozvinutého
života.
Ale
jakmile
se
jednou
tento
život
dostane
do
takových
kolejí,
že
už
ten
člověk,
kdyby
dělal
něco
navíc,
že
by
to
přeháněl,
že
by
ho
to
vysilovalo,
že
by
ho
to
zbavovalo
klidu,
pak
už
to
přestává
být
rozvinutý
lidský
život,
nýbrž
to
začíná
být
honění
satanem.
Víte,
my
si
právě
během
této
přednášky
budeme
muset
vysvětlit,
že
to,
ta
okolnost,
že
my
rozvíjíme
tento
život,
že
je
to
přednost
našeho
lidského
"já",
že
to
dokáže.
Toho
lidského
"já",
které
jednou
budeme
muset
uhonit,
chytit
a
řek
bych,
zotročit,
postavit
do
služeb
toho
něčeho
vyššího.
A
jestliže
to
neuděláme
a
budeme
trvat
na
fázi
rozvinutého
života,
že
tam
jako
jsme
na
tom
nejlépe,
tak
ze
svého
služebného
"já",
které
nám
k
tomu
rozvinutí
dosloužilo,
učiníme
satana.
Ten
se
stane
satanášem.
Ježíš
Kristus
krásně
ukázal,
že
nejpozdější
moment
je
právě
východ
nebo
vystoupení
z
Jordánu.
Po
vystoupení
z
Jordánu
je
nutně
třeba
si
to
vypořádat
s
tím
svým
vlastním
"já".
Neboť
v
té
době
je
ten
život
do
té
míry
už
rozvinut,
že
jestliže
by
ta
naše
"já"
fungovala
jako
předtím,
chtějíc
dále
život
rozvíjet,
by
se
stalo
velikou
překážkou,
by
se
stalo
satanem.
Takže,
když
si
tam
třebas
Ježíš
vyvolal
vlivem
té
své
askeze
čtyřicet-
čtyřiceti
denní
toho-
to
své
"já",
tak
se
mu
to
já
projevilo
jako
satanáš.
Kdyby
si
ho
byl
vyvolal
dříve,
tak
se
mu
projevilo
nějak
jinak.
Byl
by
mu
křivdil,
že
ho
chtěl
vodkrouhnout,
že
ho
chtěl
zbavit
jeho
moci.
To
naše
"já"
musí
mít
svou
moc
do
určitý
doby.
A
jestliže
předčasně
ho
zbavujeme
moci
nebo
možnosti,
aby
nám
pomohlo
k
rozvinutí
našeho
života,
tak
činíme
si
veliká
příkoří.
Na-
ba
mohl
bych
říct,
znemožňujeme
si
jakýkoliv
pokrok
na
duchovní
cestě.
Já
bych
to
řek
ještě
jinak,
když
by
třebas
dítě
nemajíc
rozvinutý
život
světský,
chtělo
dosáhnout
těchto
věcí,
o
kterých
my
tady
kážeme,
tak
by,
a
opravdu
by
si
to
dělalo
tak,
že
by
na
to
šlo
stoprocentně
celou
svou
bytostí,
tak
by
se
zabilo.
Na
místě
by
se
zabilo,
kdybychom
ho
odstranili
z
tohoto
života,
že
bychom
ho
znemožnili-
bychom
mu
znemožnili
pokrok
v
rámci
života
lidského.
To
znamená,
minimálně,
co
by
se
mohlo
stát,
že
by
bylo
neprospěšný,
například
byl
neprospěšný
pro
ostatní
lidi.
A
což
by
bylo
velice
chyba.
Když
člověk
dosáhne
těchto
zkušeností,
měl
by
je
umět
také
sdělit,
měl
by
je
umět
dále
předat.
Protože
to
je
zásada
na
duchovní
cestě,
že
ty
věci
se
předávají,
že
s
nimi
člověk
nejde
do
hrobu.
To
právě
byla-
bylo
nepochopení
třebas
stoiků,
že
se
zavraždili
v
okamžiku,
kdy
dosáhli
toho
spojení.
To
myslím,
že
jim
sice
to
můžeme
prominout,
ale
že
to
není
v
rámci
lidstva
žádoucí.
To
je
asi
tak,
jako
kdyby
svatý
Pavel,
který
už
byl
zasvěcencem,
když
pronásledoval
Ježíše,
byl
na
této
fázi
zůstal,
vývojové.
Ten
už
byl
zasvěcen,
vysoce
zasvěcen,
neboť
říká,
že
už
vstoupil
do
toho
takzvaného
třetího
nebe,
a
že
nemůže
říct,
jestli
to
bylo
v
těle
nebo
mimo
ně.
To
znamená,
on
už
se
zbavil
pocitu
tělesnosti,
neboť
v
celém
Starém
zákoně
se
nešlo
již
vůbec
jinou
žádnou
cestou
než
cestou
života.
To
byla
i-
to
byla
cesta
jim-
jimi
těmi
starověkými
nebo
staro-
staroizraelskými
proroky
a
světci
kázaná
cesta.
A
oni
nikoho
jinak
nevedli
než
touto
jedinou
cestou.
Takže
svatý
Pavel
touto
cestou
prošel
a
Ježíš
mu
ukázal,
že
to
není
všech
věcí
konec.
To
je
pro
nás
důležité,
že
on
tuto
cestu
ještě
zdokonalil,
že
ukázal
její
vyšší
polohu.
A
když
sebe
nějak
definoval,
tak
přeci
řekl:
"Já
jsem
cesta,
pravda
a
život".
To
znamená,
jako
vrchol
toho
všeho
řekl:
né
cesta,
ne
pravda,
nýbrž
život.
To
znamená,
přál
si
člověka
uvést
do
věčného
života.
A
to
myslím,
že
je
to
správné,
protože
ten
člověk
byl
tady
na
tom-
tomto
světě
uveden
do
věčného
života,
a
to
mělo
pro
jeho
okolí
nedozírné
následky,
blahodárné
následky.
Že
on
jim
byl
očitým
svědkem
toho,
že
žije
ve
věčném
životě.
A
to
jim
předvedl
minimálně
aspoň
po
tom
zmrtvýchvstání,
že
jo?
Tam
předtím
to
nemohli
ani
pochopit,
ale
potom
snad
to
pochopili,
protože
byli
na-
osvíceni
Duchem
svatým.
Bez
toho
osvícení
by
to
byli
nepochopili.
A
to
je
důležité
si
uvědomit,
jestli
se
náhodou
nedostanu
v
té
přednášce
tak
daleko,
tak
předbíhám,
že
celá
tato
cesta
života
spočívá
v
tom,
že
vede
člověka
z
toho
úzkého
pojetí
individuálního
života
do
toho
života,
ve
kterém
už
není
veden
lidsky.
To
znamená
osobně.
A
to
Ježíš
Kristus
ukázal
tím,
že
už
je
nevedl
osobně,
to
naopak
muselo
přestat.
A
začal
je
vést
Duch
svatý,
což
bylo
neosobní
vedení.
Když
bychom
tedy,
ještě
tady
mám
jeden
dotaz:
jaký
vztah
má
tato
cesta
ke
karmajóze.
Karmajóga
je
tedy
specializace,
jedna
ze
šedesáti
takových
hlavních
specializací
indických.
Je
to
systém
dokonale
vypracovaný
indický,
jak
pomocí,
řek
bych,
nezainteresované
činnosti
dosáhnout
spojení
s
věčností,
tak
by
se
dala
definovat
karmajóga.
Kdežto
Ježíš
hlásal
nikoliv
jenom
činnost,
která
by
nedbala
na
její
výsledek,
která
by
si
nepřála
mít
zpětný
účinek
na
toho,
který
tu
činnost
dělá.
Tomu
Indové
říkají
vzdání
se
ovoce
svých
skutků,
to
také
sice
propagoval,
ne?
Ale
byla
to
malá
část,
i
když
důležitá
část
jeho
učení.
Protože
on
si
představoval,
že
touto
jeho
osobní
karmajógou
tedy
se
dosáhne
něco
daleko
většího
než
tohoto
nesloužení
sama
so-
sobě.
A
pomocí
toho
tedy
také
spojení
s
věčností.
Že
se
dosáhne
lásky,
že
se
dosáhne
poznání.
To
znamená
harmonického
převzetí
všech
ostatních
prvků.
On
totiž,
to
je
těžko
soudit
z
našeho
lidského
hlediska,
učil
spíš
něčemu,
co
bychom
dali
nejblíž
přirovnat
z
Indie,
čo-
co
se
v
Indii
nazývá
radžajóga.
Čili
kdybyste
mi
řekli,
čím
se
to
liší
vod
radžajógy,
tak
ta
otázka
podle
mýho
názoru
by
byla
postavena
správněji.
Protože
od
karmajógy
se
to
podle
mého
názoru
liší
značně.
Od
radžajógy
se
to
liší
jenom
technikou.
Protože
ra-
radžajóga
je
universální
jóga,
která
spojuje
všechny
ostatní
jógy
dohromady,
do
jednoho
konglomerátu.
A
ale
je
to
přeci
jenom
jóga,
která
v
první
řadě
dbá
na
určitý
systém
techniky,
technický
systém.
Osm
bodů
má
každá
jóga
a
tato
radžajóga
těchto
osm
bodů
postupně
uskutečňuje.
Ježíš
Kristus
nebyl
nikdy
pro
to,
aby
se
postupně
něco
uskutečňovalo.
Aby
třebas,
dejme
tomu,
napřed
člověk
zvládl
pozici,
pak
zvládl
dech,
pak
se
uklidnil,
ne?
A
pak
zvládl
koncentraci,
nějak
svý-
živo-
svou
životosprávu,
je
to
osm
věcí,
já
to
tady
nebudu
říkat.
A
pak
měl
naději
tedy,
že
se
spojí
vědomě
s
věčností.
Takhle
Ježíš
na
to
nešel.
On
říkal:
odkudkoli
vyjdeš,
je
to
správné.
Ale
vždycky
to
musí
být
rozhodnutí
komplexní.
To
znamená,
tím
se
liší
podstatně
od
radžajógy.
Nesmí
to
být
rozhodnutí:
teď
zvládnu
třebas
dech,
teď
zvládnu
pozici.
Nic
takového.
Nýbrž
hledejte
království
Boží
a
vše
ostatní
vám
bude
přidáno.
I
ta
pozice
i
ten
dech
i
to
všecko
ostatní.
Čili
on
to
úplně
vzal
z
jiné
stránky
Ježíš.
Ne
že
by
byl
tu
techniku
obcházel,
nýbrž
on
ji
navrhoval
zvládnout
zaujetím,
rozumíte?
A
toto
zaujetí,
dejme
tomu,
nehraje
tak
velkou
roli
v
žádné
józe.
Totiž
toto
konečné
zaujetí
pro
ten
konečný
cíl.
Tam
sice
ten
žák
je
uvědoměn
nebo
ví
nebo
chce
dosáhnout
také
toho
vrcholu
duchovního,
ale
dobře
si
je
vědom,
že
dokud
nezvládne
pozici,
dech
tak,
že
to
nepude.
Toto
jako
Ježíš
dokonale
odstraňuje
z
cesty.
Dokonce
to
dopadá
dva
tisíce
let
tak...
tak,
že
my
jsme
ani
nepochopili,
že
tam
jsou
taky
stupně
u
něho,
sice
jiného
charakteru
než
"zvládni
pozici",
"zvládni
todleto".
No
a
jsou
stupně,
které
vyz-
vyznačují,
že
člověk
není
schopen
najednou
se
narodit
ve
věčném
životě
a
není
schopen
najednou
zemřít
vnitřně.
A
ty
stupně
jsou
naznačeny
tím,
že
napřed
ti
Židi
ctili
zákon
nad
sebou
a
potom
se
narodil
Ježíš
a
potom
dorůstal
a
byl-
musel
být
v
tom,
co
bylo
jeho
Otce
a
šel
do
Jordánu
a
tak
dále.
To
všechno
znáte,
to
už
jsem
mockrát
opakoval.
Ale
víte,
že
to
je
úplně
z
jiné
strany
vzato,
ne?
Takže
srovnávat
to,
dejme
tomu,
s
karmajógou
nebo
s
něčím
jiným,
je...
je
možné,
ale
musíme
být
velice
opatrní,
protože
jde
tady
o
podobnost
velice
vzdálenou.
Indové
totiž
pro
velikou
tradici
ústně
i
písemně
udržovanou,
všechno
už
spoutali
do
technických
pravidel,
do
technických
formulek.
Toto
se
v
Evropě,
o
to
se
taky
snažili
mnozí
křesťanští
mystici,
hlavně
mnichové.
A
musíme
říci,
že
to
nebylo
sice
špatné,
nebylo
to
chybné,
ale
vždycky
to
má
jedno
nebezpečí
v
sobě,
že
totiž
to
nebude
obecně
přístupné
potom.
Že
se
to
bude
zase
týkat
jenom
malého
počtu
lidí,
kteří
budou
moci-
se
moci
tou
cestou
ubírat,
třebas
dominikánskou
mystikou
nebo
františkánskou
mystikou.
A
pro
jiné
to
nebude,
nýbrž
jenom
pro
ty,
kteří
zachovají
předpisy
toho
řádu.
