Tak
já
bych
rád
promluvil
o
hlavních
překážkách,
které
nám
stojí
v
cestě,
z
vlastní
vůle
do
vůle
Boží.
Já
jsem
sice
o
nich
už
několikrát
mluvil,
ale
považuju
za
nutné
to
ješte
jednou
shrnout
a
pokud
možno
podrobně
o
tom
pojednat.
A
budu
tedy
chvilkami
přestávat,
abyste
mě
mohli
případně
doplnit.
Kdyby
vám
jestě
nebylo
jasné.
Hned
se
zvihněte
ruku,
abych
věděl,
že
mám
přestat,
ano?
Tak
především,
jak
jsme
si
řekli,
není
možno
vlastní
silou
dobýt
království
Boží.
A
přesto,
i
když
víme,
že
to
je
síla,
která
pochází
od
Boha,
kterou
máme
toho
času
k
dispozici.
Tak
také
bychom
si
měli
uvědomovat,
že
tato
síla,
kterou
máme
k
dispozici
od
Boha,
nebo
ta-
tyto
všechny
schopnosti,
které
máme
k
dispozici.
Že
to
je
jenom
taková
míra,
která
nám
dostačuje
k
vnímání
tohoto
světa.
K
ničemu
víc.
A
to
je
tedy
pozice
nezáviděníhodná.
Protože
kdybychom
touto
silou
chtěli
se
dostat
do
vědomí
věčnosti,
nikdy
se
nedostaneme.
Co
teď,
byste
řekli.
To
je
bez
nadějná
situace,
protože
nic
jiného
k
dispozici
nemáme.
Ale
kromě
těch
všech
způsobů,
jak
jsem
udával
v
tom
cévé,
já
zde
uvádět
nebudu,
vám
teď
ještě
uvedu
způsoby,
které
jsem
vypozoroval
u
vás.
Totiž,
to
znamená
nedostatky,
které
jsem
u
vás
vypozoroval,
a
které
bych
chtěl
abyste
odstranili,
abyste
měli
volnou
cestu
do
té
věčnosti,
do
vědomí
o
své
věčné
podstatě.
Tak
především
je
to-
je
tady
připravena
láska
Boží,
síla
Boží
nebo
moc
Boží,
která
stojí
za
tím,
za
tou
dávkou,
kterou
dostáváme
tak
jako
tak.
Tahleta
dávka,
kterou
dostáváme
tak
jako
tak,
do
nás
připlývá
proto,
že
jde
do
našeho
vědomí
přes
naše
smysly,
přes
naši
mozkovou
kůru.
A
kdežto
větší
nějaká
dávka
by
před
tuto
kůru
a
nemohla
jít,
ani
přes
naše
smysly -
upozorňuju
vás
na
to.
Čili
chceme-li
aby -
a
nemůžeme
jenom
touto
dávkou,
kterou
máme
k
dispozici,
se
tam
tam
dostat.
Chceme-li,
abychom
se
dostali
takovou
dávkou,
která
stačí
na
to
proniknutí
do
vesmíru,
z
vesmíru
do
věčnosti,
tak
abychom
mohli
překonat
tu
obrovskou
vzdálenost
vesmírovou,
bych
tak
řekl,
tak
musíme
především
vypnout
tuto
drobnou
maličkou
sílu,
kterou
dostaneme
od
Boha.
Té
se
musíme
vzdát.
A
potom
umět
zapnout,
nebo
dovolit,
aby
se
zapnula,
ještě
lépe
řečeno,
ta
síla
větší,
která
nás
spojuje.
Uvedl
jsem
tam
metody
prosím
ještě
jiné,
že?
Spojování,
pospojování
těch
drobných
sil,
bezstarostnost
a
takové
ty
věci,
ty
já
tady
nebudu
uvádět,
protože
v
nynějším
stavu
věcí,
předpokládám
že
veškerou
starost
žádnou
nemáme,
až
na
některé
výjimky.
A
že
tedy
nemusíme
toto
vůbec
zde
vykládat.
Takže
nemyslete
si,
že
tento
výklad
nějak
se
stojí
v
protikladu
k
tomu,
co
je
tam
v
cévé
řečeno.
Já
vím,
co
je
tam
řečeno.
Jenomže
chci
říct
něco
navíc,
co
tam
neni,
protože
to
byl
úvod,
ne?
A
teď
je
to
uvádění
do
praxe.
Tam
neb-
není
všechno
řečeno.
Tak
teď
dejme
tomu,
že
se
snažíte
jakoukoliv
modlitbou -
to
je
jedno -
jakoukoliv
vnitřní
modlitbou
se
snažíte -
na
tom
celkem
nezáleží,
to
musí
být
váš
způsob,
který
vám
vyhovuje -
se
snažíte
dosáhnout
věčnosti.
Snažíte
se
o
to
a
postupně
vám
ubývá
sil,
protože
to
je
pochopitelné,
že
pozornosti
ubývá.
Čím
déle
to
nejde,
tak
tím
se
kazí
ten-
ta
možnost.
To
pocítíte,
že
tam
upadají
síly.
To
by
normálně
měla
být
známka,
že
by
se
toho
mělo
nechat,
a
že
byste
měli
od
toho
odejít.
Jenomže
jsem
vám
radil
celkem
všem,
pokud
jste
ke
mně
přišli
individuálně.
Ovšem
z
vaší
pozice,
z
toho
vašeho
duchovního
cvičení -
to
je
nemusím
uvádět -
ale
všem
stejně
stejně,
že
tento
případ,
kdy
vám
ubývá
těch
sil,
že
je
naopak
požehnaným
stavem,
neboť
když
vyčerpáte
ten
zdroj
vlastních
sil,
když
nemůžete
vlastními
silami
jít
dál,
když
shledáte,
že
vlastními
silami
to
nejde,
tak
to
je
moment,
který
je
zralý
pro
to,
abyste
si
zasloužili
Boží
pomoc.
To
znamená
větší
sílu.
Čili
věčnou
pomoc,
ne
přetransformovanou
na
pomíjející,
nebo
částečnou
sílu.
Ale
tato
zásluha
může
býti
jenom
tehdy
zásluhou,
když
vy
v
tomto
momentu,
když
vám
ty
síly
ubývají,
opravdu
máte
jistotu,
že
jste
dočerpali
všech
svých
lidských
sil.
Jestliže
jste
nedočerpali,
jestliže
se
do
krajnosti
nešli,
tak
není
možno
spoléhat
na
to,
nebo
vůbec
by
se
nedostaví
ta
síla
Boží.
Víte,
Ježíš
dotáhl
tu
káru
svého
života
až
na
kříž.
To
znamená
z
posledních
sil.
Tohleto
si
musíte
uvědomovat,
že
to
platí
na
všech
stupních,
co
na
tom
posledním
ovšem,
na
tom
posledním
nejvíc.
Tam
se
to
musí
udržovat
všemožně.
To
je
obdoba
toho,
že
všechno
se
musí
vydat.
To
je
jako,
to
je
způsob
vzdávání
vlastně,
že
ubývá
se,
tak
já
jsem
se,
aniž
vím
jak,
se
vlastně
vzdal.
Protože
já
jsem
ztratil
schopnosti
se
dostat
dál,
já
jsem
najednou
ztratil
ty
možnosti,
které
jsem
si
myslel
ze
začátku,
že
mám,
a
protože
jsem
si
to
myslel,
tak
jsem
těmi
možnostmi
šel.
A
jestliže
se
dostanu
na
dno
těch
svých
sil,
tak
mám
právo
žádat
milost
Boží -
dříve
ne,
dříve
ne!
Vy
do
toho
musíte
všechno,
co
můžete,
prosím
vás,
jestli
do
toho
nevložíte
všechno,
co
můžete,
to
pak
samosebou
se
vám
nedostává
ani
těch
vlastních
sil,
nevkládáte
do
toho
tolik,
co
chcete,
srážíte
to
na
úroveň
ostatní
lidské
činnosti.
A
tahleta
činnost
na
úroveň
ostatní
lidské
činnosti
nepatří.
To
musí
být
opravdu
povznesení
mysli
k
Bohu,
to
musí
být
opravdu
něco
vznešenějšího,
než
je
normální
činnost,
to
znamená,
musíte
k
němu
přistupovat
s
větší
úctou
a
s
větší-
s
větším
elánem
bych
tak
řek.
Jestli
samozřejmě
to
nedokážete,
pro
nějakou
chorobu
nebo
pro
nějakou
povahovou
vlastnost,
tak
to
eště
nemusíte
být
pro
to
zavrženi.
Sice
se
říká
o
vlažných,
že
jako
budou
vyvrženi
z
úst
Božích.
Ale
my
nemůžeme
k
Bohu
jít
k
ničemu,
jít
ničím
jiným,
než
co
máme
k
dispozici.
A
jestliže
to
poctivě
odevzdáme,
že
to
poctivě
na
té
cestě
ztratíme,
úplně
bych
tak
řekl,
tak
jsme
nebyli
zaručeně
vlažní,
když
se
tak
sám-
sami
sebe
vykládáme,
když
vykládáme,
že
takoví
jsme.
Tady
mám
takovou
námitku.
Na
jedné
straně
se
tady
řiká,
že
vlastními
silami
nemůžeme
vkročiti
do
království
Božího,
a
na
druhé
straně
se
nám
doporučuje,
abychom
se
snažili
těmito
silami
vkročiti.
Jak
to
máme
dělat,
když
víme,
ne,
je
jimi
vkročit
beztak
nemůžeme.
To
je
totiž
to,
že
opravdu
je
třeba
ztratit
sama
sebe.
To
není,
i
když
není
možno
těmito
silami
vejít,
tak
je
nutno
tyto
síly
ztratit.
Jakým
způsobem
si
představíte,
že
tyto
síly
ztratíte,
než
že
je
věnujete
Bohu,
ne?
Ty
se
jinak
neztrácí.
Tak
možná
nějakou
tělesnou
vyčerpaností,
to
je
také
možné,
že
se
upracujete
nebo
tak.
Ale
to
nemá
smysl,
to
nemá
směr
na
cestě
k
Bohu.
Já
je
tady
ztrácím
na
cestě
k
Bohu.
A
pro-
proto
je
možno,
ztrátou
těchto
sil
se
dostat
k
okamžiku,
kdy
může
nastoupit
síla
Boží.
Snad
si
myslíte,
že
marnotratný
syn
si
myslel,
po
tom,
co
dělal,
že
bude
přijat
jako
syn.
Snad
si
myslíte,
že
Maří
Magdalena,
ta
se
složila
k
nohám
Ježíšovým,
si
myslela,
že
bude,
že
se
stane
světicí.
To
ji
nemohlo
ani
v
duchu
napadnout,
přesto
se
ale
složila
k
jeho
nohám,
přesto
marnotratný
syn
šel
do
otcova
domu.
Co
se
potom
stalo,
už
nebylo
v
jeho
silách,
to
už
byla
milost
Boží,
to
už
byla
milost
Ježíšova,
ano?
Ale
voni
se
přece
jenom
vzdali
dosavadního
způsobu
života,
a
ten
byl
závislý
na
lidských
silách,
ano?
Proto
vlastně
toto,
tato
práce
vaše,
až
k
vydání
veškeré
své
síly,
za-
vynaložení
veškerých
svých
sil,
je
symbolem
vaší
touhy,
rozumíte?
Ničím
víc.
Aby
totiž
mohlo
se
potom
stát
to,
na
co
si
teď
právě
přeji,
že
když
vy
všechno
vydáte,
touha
zbyde.
A
tato
touha
je
mostem
mezi
vaší
vůli
a
mezi
nastupující
vůlí
Boží,
silou
Boží,
láskou
Boží
a
tak
dále,
která
se
předtím
nemohla
projevit.
A
to
je
právě
moment,
při
kterém
si
musíme
být
vědomi
toho.
Nemusíme
to
nějak
deklarovat,
prohlašovat.
Při
kterém
si
můžeme
být
vědomi
toho,
že
už
ne
svou
silou,
nýbrž
silou
Boží,
láskou
Boží
a
tak
dále.
Můžeme
jít
ještě
dál.
A
jestli
si
toto
uvědomujeme
dobře
a
poctivě
a
spravedlivě
a
nic
si
nenalháváme,
tak
nestojí
vůbec
nic
v
cestě,
abychom
s
věčností
setkali.
Ovšem
ta
naše
touha
zhasne,
brzo
zhasne,
protože
my
se
nesetkáváme
tím
způsobem
s
Bohem,
jak
jsme
si
to
představovali -
záře,
sláva
a
já
nevim,
co
všecko.
Jako
při
Posledním
soudu,
jak
se
tam
řečeno,
že
přijde
obrovské
samé,
jako
když
blesk
sjíždí,
ne?
Nic
takového
se
neděje.
Možná,
že
u
někoho
ano,
ale
většinou
ne.
Tak
teď
totiž
nastává
moment,
který
nastane
proto,
že
my
se
neznáme.
My
jsme
si
mysleli,
že
jsme
všecko
odevzdali,
že
třebas
nic
nemáme,
co
bychom
ještě
mohli
dát,
jako
ta
svatá
Terezie
si
to
myslela,
protože
se
správně
neznala.
A
fakticky
jsme
dali
velice
málo,
ten
momentální
příkon
sil,
který
jsme
měli.
Ale
co
je
naše
podvědomí
a
všechny
naše
sklony
a
to
všechno
zůstalo -
sice
zbaveno
sil,
neoděno
do
těch
sil,
které
momentálně
máme,
ale
je
to
v
nás.
A
Bůh
nás
musí
ještě
zbavit
všeho
toho
lidského,
co
stojí
mezi
dosahováním
věčnosti
a
dosahováním
lidských
věcí.
My
máme
všechno
v
sobě
přichystáno
tak,
abychom
dosahovali
i
nadále
jenom
lidských
věcí.
Momentálně
nemůžeme
jich
dosahovat,
protože
jsme
se
vydali
ze
svých
sil.
Ale
máme
to
všechno
připraveno
v
tom
latentním
stavu
podvědomí,
nebo
jak
chcete -
v
paměti,
v
záznamu.
A
teď
buď
se
stane
jedno,
nebo
dvojí.
Buď
se
stane
to,
že
ještě
nám
zbylo
tolik
sil,
protože
jsme
je
nedočerpali
ty
svoje
síly,
že
se
vzbouří
naše
paměť
a
začne
do
nás
jako
investovat
všechny
možné
i
nemožné
myšlenky,
takže
se
nám
začnou
hrnout
myšlenky,
na
které
jsme
předtím
nepomysleli
a
to
má
své
příčiny
a
na
druhé
nebo
se
nám
stane
to,
že
si
řekneme
ano,
tak
ono
to
nedopadlo
dobře
a
ustoupíte
od
tohoto
svého
počínání
a
necháte
toho.
Já
se
zatím
všimnu
toho
druhého,
protože
to
první
je
důkazem,
velice
snadným
důkazem,
jednoduchým
a
jednoznačným
důkazem
toho,
že
jste
nebyli
dost
zaujati
pro
ten
svůj
úkon,
ano?
Kdežto
to
druhé
je
znakem
toho,
že
nejste
schopni,
vzbudit
v
sobě
znovu
touhu.
A
já
si
myslím,
že
tady
je
na
na
místě,
abyste
v
sobě
obnovili
třebas
třeba
slabounkým
hlasem
třebas,
z
toho
mála
co
vám
ještě
zbylo,
abyste
v
sobě
obnovili
nikoliv
deklarací
nýbrž
snažili
se
obnovit
touhu
po
věčnosti.
Tím
způsobem,
že
víte
že
si
uvědomujete
"Už
ne
mou
silou
pane
mohu
jít
k
tobě,
ale
jedině
tvou.
Už
ne
svou
lásku
kou
nýbrž
jedině
tvou.
A
tak
dále.
Už
ne
svou
mocí,
nýbrž
jedině
tvou."
A
tímto
způsobem
se
snažíte
přejít
z
vlastní
vůle
do
vůle
boží.
Čili
dál.
Teď
samozřejmě
člověk
má
určitou
představu,
jak
se
má,
jak
jsme
si
říkali
Bůh
k
člověku
přibližovat.
Že
si
ho
představuje
jako
lásku
a
tak
dále,
jenomže
protože
jsme
zatím
svými
lidskými
prostředky
dosahovali
jenom
pozemské
věci
nebo
v
takovém
rámci
co
odpovídá
přirozenému
stavu
věcí
a
nikoliv
něco
čemu
říká
se
nadpřirozené,
tak
my
musíme
se
smířit
s
tím,
že
máme
v
sobě
zaběhané
tyto
cesty
a
tyto
schopnosti
a
že
nás
musí
On
ze
své
milosti
zbavit
pro
tuto
dobu
schopnosti
vidět,
slyšet,
hmatat,
cítit,
paměť,
pamatovat
si,
ne,
prostě
rozumovat,
všech
těchto
schopností
nás
musí
zbavit,
nebo
aspoň
takové
části,
která
nám
toho
času
překáží
a
čili
jeho
milost,
jeho
nástup
do
našeho
vědomí
se
nezačne
projevovat
nějakým
stavem
osvobození,
nýbrž
se
začne
projevovat
stavem
vnitřního
umírání.
A
nebo
když
bych
to
kdybych
to
řekl
méně
symbolicky
nebo
jiným
symbolem
aspoň
napřed
tak
bych
řekl
pouští,
nedostatkem
útěchy,
ano?
A
o
této
fázi
svatá
Terezie
z
Avili
říká,
že
takové
bezútěšné
stavy
při
modlitbách
byly
základem
pravého
poznání.
Tak
tohleto
je
důležité
si
uvědomit,
že
musíte
přejít
nějakým
způsobem
přes
poušť.
To
v
životě
Ježíše
Krista
bylo
vždycky
jasně
ukazováno,
tou
pouští
třebas,
bylo
při
narození
Páně
a
před
ním,
před
ním
to
bylo
to
čekání
beznadějné
a
tak
dále.
To
to
to
všechno
už
znáte,
po
narození
Páně
to
bylo
to
umírání
těch
mláďátek,
pronásledování
Herodesa
a
tak
dále,
touto
a
potom
to
byla
ta
poušť
později,
tak
tohleto
všechno
musí
člověk
prožít.
To
znamená
to
neznamená
že
by
to
muselo
být
čtyřicet
dní,
to
bychom
se
tedy
nedočkali,
to
bychom
ten
pokus
vůbec
nemuseli
dělat.
Tady
o
čas
nejde.
Tady
jde
o
hloubku,
hloubku
toho
stavu
bezútěšnosti.
Čím
hlubší
je
ten
stav
bezútěšnosti
tím
víc
nás
Bůh
svou
silou
vyprázdnil
od
nás
samých.
A
tím
je
větší
naděje
že
se
na
na
nás
větší
měrou
bude
moci
nalít
upozorňuju
i
se
tady
na
tom
můžete
mi
pořád
ještě
vliv
určitý
že
totiž
do
jaké
míry
se
chcete
vyprázdnit
od
sama
sebe
do
takové
mít
vlastně
ještě
součást
vaší
vůle
do
takové
míry
se
může
do
vás
ta
boží
prozřetelnost
vlít
když
se
nechcete
sebou
na
sebe
dopra
vyprázdnění
se
pořád
svou
vůlí
pokračovat
dál
například
tak
vůbec
ne
dáváte
příležitost
nebo
možnost
bohu
aby
se
tam
do
vás
vylil
no
a
když
potom
překonáte
tuhletu
poušť
a
trváte
na
tom
že
chcete
patřit
bohu.
Tak
potom
už
nic
nestojí
v
cestě
to
jasně
poslední
překážka
jestliže
dejme
tomu
ježíš
překonal
ty
stavy
zahradě
getsemanské
a
před
křížem
a
na
něm
tak
potom
už
nestál
to
jsou
ty
stavy
pouště
a
obrazně
vyjádřena
to
tomu
nestála
nic
ní
než
v
cestě
potom
přejít
přes
ten
hrobu.
K
bohu
to
líčím
samo
sebou
vyšší
stupeň
a
ten
hrob
takhle
propastný
není
jako
na
tom
nižším
stupni
jako
na
tom
vyšším
to
není
ale
v
každém
případě
člověk
se
cítí
aspoň
být
po
kořen
být
ani
van
uznává
jak
jak
byl
bláhový
že
si
myslel
a
my
chtěl
někdy
vejít
a
dostáváte
tedy
ze
zkušenosti
jak
to
přichází
v
člověku
že
jeho
silou
se
tam
dostává
silou
boží
se
tam
dostává.
A
protože
to
jednou
ví
tak
už
potom
řekl
bych
po
paměti
jde
jenom
to
jednou
dokázat
abyste
neděli
jak
silou
boží
se
můžete
k
němu
dostat
to
je
věc
opravdu
je
to
věc
zkušenosti
a
nevěřte
že
vám
tolik
chybí
jak
by
si
tady
milujete
to
není
pravda
to
to
jsou
velice
povrchní
to
je
velice
povrchní
hodnocení
co
mi
tady
provádíte
to
není
tak
strašné
to
není
tak
nepřekonatelné
všecko.
Jenom
bych
vás
prosil
o
jednu
věc
když
vás
takové
myšlenky
popadnou
když
začnete
kontrolovat
že
sem
si
to
vyčítat
nebo
tak
tak
ještě
ne
skončit
horším
a
ne
začnete
si
za
to
jako
něco
vyčítat
že
se
takhle
začli
nýbrž
klidně
odstupuje
od
toho
klidně
osvobodit
se
znovu
se
držte
té
své
touhy
musíte
trpělivě
znovu
a
znovu
odstupovat
o
těchto
myšle
to
jsem
tam
radil
v
tom
co
je
v
ano
jakmile
toto
neuděláte
tak
začnete
honit
myšlenky
a
vy
z
těch
vyčítá
protože
jakých
se
utopit
změníte
směr
ten
směr
nebude
k
bohu
vy
můžete
zachovat
směr
i
při
největším
rozptýlení
vy
to
rozptýlení
můžete
obětovat
prosím
to
ještě
zbytek
syn
který
vám
byly
protože
nesmíte
si
myslet
že
tak
dokonale
toužíte
po
bohu
že
byste
v
této
touze
vyčerpal
všechny
svoje
lidské
síly
všechno
co
vám
bylo
příklad
hada
vyšlo
nebo
ty
rozpory
a
to
všechno
to
co
ještě
všechno
síly
které
jste
nevěnoval
v
té
touze
bohu
kdybyste
byli
věnovali
tak
už
jsem
vůbec
neobjevili.
Ale
protože
jste
jenom
část
svých
sil
z
nevědomosti
zřejmě
před
vůli
máte
dobrou
věnovali
bohu
tak
proto
najednou
po
stávají
věci
které
se
uvolnili
protože
jsem
si
jich
nevšimli
nevěděli
jste
oněch
a
neobětovali
jste
je
takový
názor
že
ta
dispozice
člověka
to
disponován
čověk
a
kolísá
že
že
není
každý
den
stejné
že
na
ní
dokonce
hodinu
od
toho
dis
může
mít
od
jednoho
založení
a
citového
postavení
druhému
anebo
od
stavu
tělesného
a
teho
je
to
závislé
takže
jsou
chvíle
kdy
je
člověk
bližší
a
jsou
tehdy
člověk
vzdálenější
věřte
mi
to
že.
Když
člověk
neumí
nebo
když
si
netroufal
po
řečeno
ne
že
by
neměl
netroufá
si
jakékoliv
pozice
přistupovat
tak
brzo
promarní
i
tu
vy
to
vnitřní
uskutečnění
které
nabyde
za
výjimečných
podmínek
kdy
mu
všechno
přehrávali
kdy
kdy
byl
jak
se
mu
zdá
blízkým
věřte
mi
že
bych
mohl
navodit
tady
situaci
třebas
citovou
nebylo
by
tak
těžké
kdybyste
cítili
velice
blízcí
bohu
ale
upozorňuju
vás
že
to
jsem
chtěl
právě
dělat.
Protože
váže
po
toho
ustoupil
protože
jsem
si
říkal
taková
situace
v
běžném
životě
nenastane
já
spíš
tady
chci
vycházet
nebo
chci
abyste
vycházeli
z
takové
běžné
situace
kdy
ničím
nejste
nadšení
kdy
vás
okolí
nebo
poměry
okolnosti
nepřitahuje
kdy
vás
nechovají
vlažným
neboť
taková
je
situace
v
běžném
světě
já
vás
nechci
z
ní
příliš
daleko
vyvést
protože
to
je
nenormální
pro
toto
řekli
no
tam
byly
výjimečné
poměry
tak
ty
víme
že
mě
poměry
nebudou
ano
vy
se
musíte
naučit
té
pozice
ze
které
ve
které
jste
přijít
kdy
mi
tady
když
mně
říkáte
něco
jiného
že
to
někdy
de
hůř
a
kdy
lépe
tak
mě
prozrazuje
ste
správně
nepochopili.
Že
musí
člověk
odtamtud
kde
je
musí
si
být
vědom
že
ježíš
je
ochoten
tam
za
ním
přijít
že
mu
nemusíme
předpisovat
že
se
nemusíme
snažit
za
ním
daleko
jít
že
že
on
za
námi
je
ochoten
ve
své
lásce
přijít
když
projevím
dobrou
vůli
jak
by
byl
k
tomu
přišel
ten
mrzák
u
toho
rybníka
kdyby
byl
musel
přijít
za
ježíšem
ten
projevil
vrchol
trpělivosti
a
snahy
především
se
uzdravit
my
musíme
také
tuto
snahu
projevovat
a
to
můžeme
projevovat
za
všech
okolností
a
pak
nezáleží
na
okolnostech
ve
kterých
jsme
samo
sebou
snáze
to
jde
v
okolnostech
takzvaných.
Prekérní
ch
že
totiž
na
nic
jiného
nezbývá
než
se
nakonec
obrátit
k
bohu
co
takových
situacích
já
jsem
se
tam
konečně
aspoň
částečně
dostal
nikoliv
za
normální
okolností
takže
já
vlastně
nemám
právo
vám
takhle
za
to
nějak
lát
nebo
tak
nějak
protože
to
byli
výjimečné
okolnosti
to
se
vám
konečně
líčil
ale
já
od
vás
bohužel
chci
abyste
za
normální
okolností
to
poli
aby
se
vám
totiž
nestalo
to
co
mě
že
jsem
potom
za
normálu
nosti
to
nedokázal
zase
znovu
a
vy
jste
mi
řekli
k
čemu
jenom
to
když
za
normální
okolnosti
to
nedosahujeme.
Takže
když
já
si
uvědomuji
kde
jsem
jsem
vám
říkal
znalo
východiska
znalost
sama
sebe
to
je
velice
důležitá
věc
to
sama
sebe
to
taky
znalo
východiska
když
já
vím
že
momentálně
jsem
rozčilen
třeba
je
mi
na
řeknu
situaci
nepřímo
sval
jmenují
ano
jsem
rozčílen
znechucen
rozčarování
tím
že
třeba
mi
to
nejde
to
je
jí
stejně
jdeš
na
příst
jako
když
jsem
v
klidu
protože
já
mohu
přeci
tohleto
všechno
tak
jak
to
tady
mám
jako
jako
výlevy
zneužití
vůle
boží
síly
muž
tam
všechno
vlít
nazpátek
co
je
lepšího
a
co
je
bych.
Nechci
říct
náročnějšího
ne
co
je
totiž
co
nás
více
opravňuje
k
milosti
boží
jí
tam
s
klidu
anebo
ji
tam
takovéto
situace
která
je
mu
velice
vzdálená
kde
zdaleka
nepociťujeme
ho
volání
z
této
situaci
jsme
velice
vzdálen
v
této
situaci
kde
jsme
mu
takhle
vzdání
tam
se
podobal
nemožní
magdaleně
a
proto
opravdu
můžeme
daleko
snáze
možná
přijít
než
normálním
klidu.
Tam
nebereme
všechny
svoje
síly
jestli
mi
to
mě
aspoň
osobně
se
stává
velice
často
že
já
se
vzdálím
ano
a
zase
se
proto
jsem
třebas
něčemu
věnuji
do
takové
míry
že
to
hraničí
se
starostlivostí
mu
dít
to
u
mě
neviděl
to
starostlivost
ale
já
to
tedy
tak
říkám
ano
že
mě
považuju
za
starostlivého
a
že
se
utopí
třebas
v
té
té
starostlivosti
to
de
tak
daleko
že
já
cítím
odliv
hluboký
odliv
tedy
té
přítomnosti
té
se
vnitřní
podstaty
samosebou
za
tak
to
okolností
si
uvědomím
tohleto
a
nevydržím
to
a
do
nazpátek
já
si
tedy
stezka
bych
tak
řekl.
Větší
jenom
takovýmto
situaci
že
sebe
něco
za
pletu
za
to
že
se
mohu
vrátit
tak
já
si
myslím
že
každý
kdo
se
zaplétá
není
tak
daleko
že
nikdo
z
těch
to
sem
takhle
zaplétá
dost
zevní
údolí
do
svého
třebas
strachu
do
svého
dodostat
a
já
nevím
do
jakýchkoliv
jiných
stavů
že
není
tak
na
tom
špatně
že
se
může
z
těchto
stavů
dostat
do
vědomí
božího
protože.
Má
před
sebou
něco
čím
se
neztotožňuje
a
co
snáze
odevzdá
snáze
odevzdat
to
takovýto
stav
než
stav
blaženosti
to
je
pochopitelné
i
máte
těch
to
stavu
blíže
k
bohu
kde
i
člověk
se
s
tou
opačnou
znamená
cestou
ctností
a
n
úrovní
svého
co
tého
života
přiblížit
vnitřnímu
nějakému
uskutečnění
nějakého
setkání
s
bohem
abych
tom
to
řekli
tak
to
jednou
dopadne
dobře
a
fyzici
případech
to
vůbec
nedopadne
ten
člověk
do
smrti
se
vzdělává
ve
ctnostech
a
není
nemá
to
odezvu
takového
jasného
vědomí
sounáležitosti.
Já
to
tady
na
moravě
chtěl
vás
se
sem
tý
paní
byl
měl
jednu
známou
vrata
teta
pana
šuchmy
antonína
která
byla
velice
z
bož
ženou
neviděl
spodní
že
vy
ale
tak
tak
zdraví
sponou
že
ona
nejenom
chodil
a
tak
ste
ale
vona
také
byla
dobrá
pro
lidi
ona
kupodivu
měla
přestože
neměla
vůbec
žádný
vlastně
příjem
to
nemoci
nějakým
nějakých
krále
ale
pro
ho
musela
zavřít
tak
přesto
že
neměla
žádný
příjem
tak
ona
měla
tolik
prostředků
že
dělá
dobro
jiní
všude
okolo
vašich
ma
se
čas
to
díval
kde
to
bere
stodol
jako
don
bosko
že
rozdával
vložíš
ky
a
pořád
nebýval
o
ji
z
toho
podezříval
tato
žena
se
dostala
opravdu
hrdinné
ctnosti
její
konce
byli
přímo
drasticky
tedy
ona
umírala
dva
roky
velice
ve
velký
bolest
tech
eem
trýznění
naprosté
opuštěnost.
A
váš
a
velice
litoval
že
ji
tam
nemůže
častěji
přijít
na
pomoc
protože
byl
na
města
oni
je
to
trošičku
za
toto
bylo
tady
pomohl
domov
ubili
e
to
je
fakt
myslím
že
tak
tam
umřela
ale
já
si
myslím
že
a
on
taky
to
tvrdí
že
řekové
to
tvrdí
totiž
že
okamžiku
smrti
té
milosti
došla
že
to
nedokázala
celý
život
že
se
ta
ctnost
nepřežil
do
vědomého
spojení
s
bohem
tak
to
se
potom
stalo
v
okamžiku
jsme
ti
on
je
přesvědčen
že
odešla
z
této
prone
jako
světice
na
věčnost
a
že
se
nemusí
vtělovat
tedy
jak
von
tomu
říká
jasné
víře.
Ten
tomu
taky
věřím
protože
jsem
se
na
ni
podíval
tak
jsem
pochopil
co
je
to
za
váznout
ženu
takže
ono
se
jim
to
sice
nedařilo
těch
křesťanům
tímto
způsobem
můžeme
říct
že
většině
případů
téměř
nikdy
se
jim
to
neprovést
ti
přejít
na
během
života
a
vědomé
spojení
s
bohem
takže
nakonec
byli
snad
i
ochotni
když
to
viděli
říci
že
to
není
žádoucí
protože
je
to
zvláštní
milost
ale.
Dařilo
se
jim
to
v
okamžiku
smrti
proto
jsme
si
tady
už
několikrát
říkali
že
tehdy
člověk
v
tě
nechtě
se
musel
vzdát
jeho
co
to
měl
že
odevzdal
to
všechno
co
tu
měl
ale
když
byl
předtím
tak
dlouho
ctnosti
tak
založí
ne
to
neodevzdá
nikomu
jinému
než
pánu
bohu
do
rukou
a
proto
takhle
dokonale
odevzdal
tak
vlastně
překlenout
ty
těžkosti
té
o
který
tady
nevíme
o
je
samozřejmě
těžší
je
překlenout
takhle
když
nám
nic
nechybí
než
když
protože
to
bylo
svět
lidová
situace
taková
svaté
to
je
zase
krizový
že
to
to
vedení
jak
jsem
vám
to
dám
ne
vždycky
je
to
snazší
když
ten
člověk
letící
žil
a
snažil
se
o
to
spojení
s
s
tím
bohem
a
chtěl
dělat
jeho
vůli
tak
je
to
velmi
snadné
a
protože
tady
hraje
roli
ta
paměť
ta
paměť
a
ta
zkušenost
a
ta
ustavičná
snaha
dosahování
toho
stavu
služebníka
božího
tak
konečně
se
splní
tato
snáze
splnil
on
tam
vstupuje.
Takže
i
takhle
opačně
to
jde
jenže
to
nejde
udělat
za
týden
rozumíte
na
to
je
třeba
celého
životní
snahy
tady
nevykládám
jak
se
máte
stát
hry
mě
ctnostní
ani
by
se
tomu
neměli
příležitost
vy
tedy
máte
opravdu
příležitost
jinou
ti
přímou
uskutečnění
já
jsem
rád
za
tu
otázku
ne
ale
to
je
pustá
teorie
protože
v
praxi
to
jde
tady
to
nejde
prosím
buďte
celý
život
stylizujete
který
život
svůj
život
v
tom
smyslu
aby
byl
že
sloužím
bohu
a
zaručeně
v
hodině
smrti
se
dostaví
ta
milost
protože
tam
se
konečně
vzdáte
toho
čeho
chci
aby
se
vzdali
teď
já
chci
abyste
teď
vnitřně
umřeli
a
nečekali
až
nakonec
života.
Při
že
katolíci
považují
vůbec
některé
lidi
za
kontemplativní
typ
a
některé
vidí
za
činorodý
typy
a
myslí
si
že
těm
činím
se
nehodí
kontemplace
to
znamená
vnitřní
soustředění
aby
tomu
říkáme
do
vnitřní
modlitba
ne
to
vod
nich
vůbec
nesmí
chtít
a
proto
i
kdy
dělají
řády
vytváření
řády
taky
tam
jsou
zády
kontemplativní
třebas
jako
karmelitánský
a
jsou
řády
činné
jako
třeba
saleskýho
jiné
e
tak
já
myslím
že
toto
škatulky
lidí
základem
tohoto
škatulku
je
neznalost
neznal
z
věcí
to
znalo
toho
co
bych
tady
celou
tu
dobu
vykládáme
ten
nejčinnější
člověk
může
se
stát
kontemplaci
tím
diví
že
ta
činnost
není
nic
než
vlastně
projevem
vůle
tíží
tak
nic
si
dobře
nejsou
oni
nezůstává
k
katolíci
asi
ten
emanační
princip
substance.
Mystikové
mohla
menší
narazit
od
křesťanů
to
je
asi
křesťanství
ruce
a
tady
kážu
já
nevím
určitě
ale
myslím
si
křesťanští
mystikové
nebo
křesťanští
kterou
si
neuznávají
to
co
systém
mohamedánští
že
ustavičně
my
vyzařujeme
z
boha
ano
je
jsme
vyzařování
boha
jo
že
že
my
jsme
to
záření
boha
to
to
co
by
tady
vidíte
a
to
mně
velice
vyhovuje
abych
já
považoval
i
činnost
lidskou
za
záření
boží
i
když
je
to
nezvrhl
jí
činnost
on
musí
dopustit
přeci
aby
jeho
síla
byla
využívána
tak
já
si
to
beru.
A
tedy
opustí
i
to
aby
jeho
silo
byla
vraceno
tím
ochotněji
samozřejmě
aby
se
tady
snažíme
o
to
kdy
jsmeli
činorodý
abychom
nazpátek
se
vrátili
svou
činností
abychom
to
obracely
nazpátek
bohu
a
kdy
jsme
kontemplaci
něm
co
to
kontemplaci
obracely
že
nezam
snažili
svou
vlastní
silou
jako
se
snažíme
něco
dělat
v
činném
životě
to
je
úplně
stejné
to
není
vůbec
žádného
rozdíl
podle
mého
názoru
když
se
křesťanu
snaží
svou
vlastní
silou
prosit
ta
modlitta
nevím
co
všechno
dělat
a
proto
zvát
člověku
bohu
důkazy
že
to
myslí
poctivě
tak
se
dostane
zrovna
tak
daleko
jako
činností
kterou
se
snaží
poctivě
a
dělat
nikdo
z
nich
nedostane
toho
vědomého
spojení
a
naopak
když
to
obrátí
jak
jsme
si
tady
říkali
tak
to
dosáhne
jak
to
u
činností
za
tou
koncentraci
ví
cestou.
Tak
bych
vás
chtěl
upozornit
napřed
se
začnou
vy
krát
o
mši
svaté
že
vývoj
když
nevezmu
v
patrnost
ten
poslední
do
roku
šedesát
ři
vývoje
se
svaté
prodělal
tři
fáze
první
agustýn
jste
dobře
poučeni
to
nebudu
vůbec
vykládat
druhá
my
s
a
témže
a
třetí
vlastně
ech
oběť
ano.
To
je
nejnovějších
vlastně
vedlo
věku
teprve
nastoupená
cesta
která
dřív
e
nevstupoval
také
dobře
tato
řeknu
veskrze
od
začátku
a
to
bylo
prostě
obětování
z
lásky
to
byla
oběť
lásky
to
byl
původní
smysl
še
druhá
to
byla
mysl
víte
latinsky
to
je
to
od
slova
poslat
poslání
tady
totiž
se
chápalo
že
ježíš
kristus
toto
ustanovil
jako.
Poslání
jako
příkaz
spíše
jako
poslání
navrhl
to
zkrátka
aby
tímto
způsobem
působily
apoštolové
na
lidi
a
jenom
jedna
z
částí
tohoto
poslání
jenom
jedna
část
toto
poslání
bylo
přijímání
u
charisma
ano
my
se
třebas
dovídáme
ještě
roku
třináct
let
to
mám
do
znamená
no
třináct
let
tři
a
třicet
blahoslavená
imelda
lambertíny.
Byl
třinácti
letech
nesměla
eště
pěstovat
svatosti
oltář
to
znamená
že
pře
svatá
měla
jiný
význam
ještě
než
ucha
mystický
než
vyhraněně
uherska
tak
dospěli
dé
směly
přistupovat
k
svatosti
oltáři
ale
měly
přiznat
jenom
jednou
z
nároku
nesměli
víckrát
vite
jaký
to
mělo
úplně
jiný
význam
to
poslání
se
bylo
úplně
jiné
než
jak
je
dneska
když
někdo
chtěl
přijmout
třeba
vás
otázky
dvakrát
nebo
třikrát
za
rok
poslem
zvláštní
povolení
minimálně
osoby
kup
možná
že
od
papeže
muselo
by
to
muselo
to
být
zvlášť
důvod
jenom.
Pak
zvanou
církví
úplně
nových
duch
takže
kdybychom
mohli
dnešní
při
chrakterizovat
to
ucha
listí
že
pokud
možno
nejtěžší
přijímání
a
tak
dále
takže
my
se
chopíme
toho
dnešního
ducha
samozřejmě
protože
já
si
myslím
že
ten
vývoj
který
přes
svatá
prodělal
není
náhodný
a
že
do
si
to
vyžaduje
aby
já
nejsem
pro
to
aby
se
to
prti
do
původního
stav
ačkoliv
mě
ten
původní
stavby
ho
vjel
já
kdybych
hodil
denně
svatému
přijímání
tak
bych
asi.
Zvlažněl
místo
abych
se
stal
lepším
já
bych
to
asi
na
úroveň
vyrazil
to
svaté
přijímají
na
úroveň
ostatních
úkonů
nebo
malinko
by
se
to
lišil
od
ostatních
úkonů
já
potřebuju
strašně
dlouho
přípravu
k
tomu
abych
provedl
něco
takového
jako
třeba
v
těch
sedmnácti
letech
že
jsem
se
pořádně
poprvně
nesvádí
žně
vyzpovídal
a
a
nesvatební
přijímá
abyste
mi
to
že
mi
to
nás
stejnou
práci
neska
protože
musím.
To
se
my
osobě
větší
požadavky
než
jsem
měl
tehdy
jinak
to
nemá
tu
gradaci
no
ale
každý
jsme
z
jiného
těsta
a
já
věřím
že
tento
duch
v
jakém
se
dneska
pře
svatá
ubírá
je
příhodnější
pro
dnešní
novo
kromě
toho
se
mše
svatá
už
od
začátku
dělá
na
dvě
části
na
pobožnost
kalech
amen
a
pobožnost
věřících
to
znamená
že
první
části
směli
být
přítomni
i
ti
kteří
ještě
nebyli
pokřtěni
a
v
druhé
části
měli
být
přitom
jenom
věřící
už
pokřtění
takže
k
té
první
části
se
děje
jenom
tolik
co
ještě
ne
pokřtěným
může
jako
si
vzít
za
své
kdežto
ostatním
se
předpokládá
křest
to
je
velice
důležité
rozlišování
protože
my
se
tam
kolikrát
chováme
jako
ne
pokřtění
ano
to
je
velice
špatné
tím
snižuje
úroveň
že
a
oni
totiž
dobře
věděli
že
ne
pokřtěn
tam
nemá
co
dělat
my
musíme
ten
křest
nějakým
způsobem
obnovu
pak.
Když
chceme
být
přítomni
celé
mši
svaté
když
ho
ne
obnovím
nejsme
ji
fakticky
přítomni
jsme
vyhozeni
by
tam
jsme
tělem
ale
nejsme
tam
duchem
věřte
mi
to
toto
první
cesta
moc
dobře
věděli
a
nebylo
to
nějaké
privilegium
pro
ty
jsi
ale
byla
to
tuto
stavěli
ve
mši
svaté
ještě
zasvěcovací
oba
a
to
už
my
použil
dávno
nevidíme
a
protože
v
ní
nevidíme
to
se
třeba
obřadu
a
není
ani
naděje
že
budeme
v
ní
v
zasvěcovati
přád
vidět
to
si
někdo
napíše
to
jako
to
se
ří
obra
třeba
jako
já
tak
toto
není
ve
asi
nebudete
číst
těch
rozhodujících
co
co
na
i
jsou
rozhodnutí
proto
já
se
o
to
nahlížíme
v
tom
vědět
ovoce
na
tak
musíme
aspoň
tam
mít
to
svaté
přijímání
rozumíte
a
proto
do
to
neví
že
se
to
ac
obřadu
ten
by
měl
co
nejnaděj
přicházet
svatému
přijímání
tak
bych
to
asi
rozřešil
ano
dotvořování
obrat
tak
dostat
duchovně
přijímá
beztak.