Kdežto
správný
postup,
který
by
se
měl
navodit,
je
ten,
že
by
se
přísně
hlídala
rovnováha,
nic
víc.
Přísně
hlídala
rovnováha
mezí
mírou
rozpojení
a
mírou
spojení.
A
nasazovaly
by
se
prostředky
rozpojovací
takové,
jaké
jsou
úměrné
míře
spojení
a
naopak
prostředky
spojovací
odpovídající
míře
rozpojení.
Tyto
prostředky
všechny
známy-
známe,
které
kterým
odpovídají.
Čili
dneska
už
umíme
vědecky
nasadit
správné
léky
lidské
duše
na
pravém
místě
v
pravý
čas,
ano?
Neboť
to
všechno
nám
provedl
Ježíš
Kristus
svým
životem
a
komentářem
k
němu,
který
vydal
ve
svých
výrocích.
Chápete,
že
bylo
to,
muselo
to
být
velice
slabé
pochopení
Ježíše
Krista,
který
se
řídilo
jenom
jeho
výroky.
Protože
to
už
dneska
víme,
že
je
pouhý
komentář,
že
podstata
jeho
život.
A
aby
mu
vůbec
bylo
rozumět,
tak
to
komentoval
nějakými
výroky,
opoznámkoval
si
ten
svůj
život,
ano?
Velice
hezky
ho
opoznámkoval,
na
pravém
místě
dycky
vydal
poznámku,
k
takovému
stupni
a
k
onomu
a
tak
dále.
A
kromě
toho
vydal
celkový
komentář
k
celkovému
pochopení
celé
jeho
cesty.
Tedy
jsou
tam
komentáře
k
úr-
k
některým
úsekům
a
jsou
tam
komentáře
k
celku.
Ale
jsou
to
jenom
komentáře,
slova
jsou
dycky
jenom
komentářem.
Co
se
týče
jeho
zázraků,
ty
jsou
také
komentářem
k
vnitřním
pochodům.
To
není
pravá
podstata
jeho
cesty.
Že
my
dobře
totiž
víme,
že
málokterý
zázrak
vedl
k
poznání
duchovnímu
toho
člověka.
Jenom
zázrak
odpuštění
hříchů
k
tomuto
vedl,
ale
ostatní
nevedly.
To
je
vidět
z
poznámky
Ježíše
Krista,
zase
z
komentáře,
řekl:
zdalipak
jsem
neuzdravil
deset
malomocných.
Jenom
jeden
mi
přišel
poděkovat.
A
ten
už
šel
jenom
poděkovat,
jestli
se
k
němu
dal,
to
tam
není
psáno.
Kdežto
když
něku-
někomu
odpustil
hříchy,
tak
to
byl
člověk
jeho
potom
už,
ten
za
ním
šel.
Maří
Magdalena,
které
odpustil
hříchy,
ta
stála
při
jeho
hrobě,
ne?
A
byla
mu
věrná
za
hrob
tedy.
Čili
z
toho
je
vidět,
že
to
už
je
jiný
způsob
zázraku,
který
daleko
hlouběji
zasahuje
do
lidského
života.
Ale
je
to
pořád
jenom
komentář
k
určité
fázi.
Kdežto
jsou
tam
některá
podobenství,
třeba
o
marnotratném
synu
a
jiná,
která
mluví
o
celkovém
průběhu
cesty.
Ono
bude
dobře,
když
v
tom
Sladkém
jhu
také
vydám
takový
souhrn
aspoň
podle
nadpisů
všech
těchto
komentářů.
Ne,
že
je
budu
citovat,
ale
budu
říkat:
toto
znamená,
to
patří
k
tomu,
to
patří
k
tomu
a
tak
dále,
ať
si
to
každý
potom
přebere.
Protože
vono
by
to-
vono
by
se
to
hrozně
rozrostlo,
ne?
Ale
pro
budoucnost
je
třeba,
když
už
vím,
kde-
kam
co
patří,
aby
taky
to
někdo
nemusel
se
v
tom
hledat,
aby
to
tam
zařadil,
aby
se
podle
toho
řídil.
A
protože
jsem
na
to
neměl
čas
na
tr-
na
tenhleten
rozbor,
tak
jsem
zařadil
jako
mezioperační
stupeň
soustavu
dvou
algoritmů
do
celého
tohoto
popisného
procesu,
ve
kterém
jsem
se-
ve
kterých
jsem
se
snažil,
takovými
několika
zásadami
postihnout,
co
Ježíš
Kristus
od
nás
chtěl.
On
totiž
a
to
se-
to
jsme
se
taky
křesťané
velice
mýlili,
nechtěl
od
nás,
abychom
se
zbavili
a
všech
hříchů,
abychom
vůbec
nehřešili,
abychom
žili
svatě.
To
věděl,
že
není
možné,
nýbrž
on
po
nás
chce,
abychom
ho
následovali.
A
to
je
něco
jiného
než
honit
hříchy.
A
následovat
ho,
s-
to
si
představovali
lidé
různým
způsobem.
Jedni
si
to
představovali
zcela
materialisticky,
že
si
říkali:
tak
když
následovat,
tak
musíme
nosit
třebas
stigmata,
něco
takového
na
svém
těle.
Musíme
být
s
ním
ukřižováni,
s
ním
musíme
vstát
z
mrtvých.
Dodneška
se
traduje
v
církvi,
že
jednou
všichni
z
mrtvých
vstaneme
v
těle.
To
jsou
nehorázné
omyly
todleto,
protože
to
je
doslovné
nepochopení...
doslovné
nepochopení,
ne
pochopení,
o
pochopení
se
nedá
vůbec
mluvit,
toho,
co
Ježíš
Kristus
ukazoval
svým
životem.
A
proto
považuju
za
velice
nutné
aspoň
provizorně
vysvětlit,
co
to
vlastně
ten
Ježíš
od
nás
chtěl.
A
on
chtěl,
aby
nastala
jednota
mezi
modlitbou
a
životem.
On
rozeznával
tyto
dvě
stránky
života,
on
učil,
jak
jednat,
jak
milovat
na
jedné
straně,
na
druhé
straně
učil,
jak
se
modlit,
to
víme.
Ale
také
učil,
jak
tyto
dvě
stránky
postavit
na
stejnou
úroveň.
Aby
byly
na
stejné
úrovni,
to
je
velice
důležitá
věc.
Protože
nejsou-li
na
stejné
úrovni,
nastává
vnitřní
napětí
v
organismu,
který
oboje
stránky
pěstuje.
Protože
na
jedné
stránce
se
oddaluje,
jednou
stránkou
svého
života
se
oddaluje
od
druhé
stránky
života.
Život
modlitby
se
oddaluje
od
života
třebas
činnosti.
Čili
vnitřní
život
od
života
zevního,
jak
se
říká.
A
to
má
za
následek
veliké
utrpení.
Ono
já
říkám,
že
de-
že
vzniká
napětí.
Ale
to
napětí
se
potom
realizuje
nebo
uskutečňuje
nebo
uplatňuje
v
zevním
životě
v
podobě
událostí.
To
vnitřní
napětí
kolikrát
člověk
ani
o
něm
neví,
že
existuje,
ale
podle
událostí,
podle
ovoce,
říkal
Ježíš,
poznáte
je.
Podle
událostí,
které
okolo
toho
člověka
jdou,
plynou,
poznáte,
že
on
jedná
špatně.
Že
on
nežije
harmonicky
vnitřně,
ano?
No
musíme
nechat
každýho
umřít,
vo
tom-
to
s
harmonií
nemá
nic
společného.
Ale
jestliže
jde
touto
cestou,
tak
nesmí
mít
ta
cesta
převážně
charakter
strádání,
tápání,
nejistoty,
nýbrž
musí
mít
charakter
jistoty,
pevných
kroků.
A
charakter
zásahů
soustavně
prováděných,
které
regulují
každé
vyšinutí
z
vazby,
každé
vyšinutí
z
rovnováhy.
Ono
vyšinutí
z
rovnováhy
ustavičně
nastává,
ale
jsou
tady
regulační
principy,
kterými
se
včas
přivede
ten
duševní
organismus
do
rovnováhy.
A
toto
všechno,
tím...
tím
vším
se
musí
vyznačovat
každá
správně
pochopená
cesta.
A
protože
musí
být
rovnováha
mezi
činností
a
mezi
modlitbou,
proto
jsem
toho
názoru,
že
jestliže
si
někdo
zvolí
modlitbu
mystickou,
to
znamená
modlitbu,
která
má
vést
k
vědomému
spojení
s
Bohem,
nesmí
se
na
druhé
straně
divit,
že
také
ostatní
život
musí
mít
povahu
spojovací.
Protože
jestliže
se
nejenom
diví,
že
by
to
mělo
být,
ale
jestliže
to
taky
nedělá
tak,
aby
i
životem
se
snažil
spojit
s
Bohem,
nejenom
tou
svou
modlitbou,
tak
samozřejmě
svým
životem
jde
jinam
než
tou
modlitbou.
To
nemůže
dopadnout
jinak
než
špatně.
Já
neříkám,
že
to
musí
dopadnout
tak,
že
zkrachuje.
Špatně,
tím
myslím,
že
to
vede
k
velkému
utrpení.
A
nechci
říct
k
schizofrenii,
taky
by
to
mohlo
vést,
ale
k
velkému
utrpení.
A
tak
teď,
co
vám
radím.
Tyto
algoritmy,
tyto
způsoby,
jak
zařídit
činnost
a
jak
zařídit
lásku
vedle
modlitby
vnitřní,
to
znamená
spojovací,
vedle
mystické
koncentrace,
tyto
platí
jenom
pro
člověka,
který
zavedl
ve
svém
životě
mystickou
koncentraci.
Jestli
nezavedl
ve
svém
životě
mystickou
koncentraci,
tak
nastává
opačná
nerovnováha.
Jeho
život
je
dál
než
jeho
modlitba.
A
znova
napětí
vnitřní
a
znova
utrpení.
On
potom
samosebou
trpí
v
té
modlitbě
převážně,
ale
trpí
i
v
tom
běžném
světě,
ale
převážně
to
utrpení
pramení
z
toho,
že
ta
modlitba
nedosahuje
výše
té,
toho
života.
Například
křesťanští
mystici
byli
proslulí
čistotou
života.
Opravdu
ryzostí
snahy,
ale
byli
proslulí
taky
tím,
že
se
neuměli
modlit.
Vůbec
nevěděli,
co
je
to
mystická
koncentrace,
neuměli
řádně
ani
meditovat.
Jaká
to
byla
bída,
vidíme
z
toho,
že
Ignác
z
Loyoly
napsal
knížku
o
rozjímání.
Jmenuje
se
to
"Duchovní
cvičení",
ta
knížka,
má
to
dva
díly,
kterou
protože
nebyla
vůbec
příručka
v
tomto
oboru
rozjímavém,
napsal
pro
několika-
několik
přátel,
několik
mnichů,
které
vedl
při
tom
rozjímání.
A
ona
je
to
dodneška
jediná
příručka,
z
toho
šestnáctého
století
jediná
příručka,
která
se
dnes
používá
všeobecně
ve
všech
řádech,
na
všech
exerciciích,
při
všech
rozjímavých
modlitbách.
To
je
hrůza.
Nedostatek,
jaký
nedostatek
v
této
literatuře
existuje.
Když
on
to
nemínil
jako
obecnou
radu,
on
to
mínil
jako
radu
pro
několika
lid-
lidí
zvláštním
způsobem
připravených.
Co
tím
už
napáchalo
neplech,
to
si
nedovedete
představit.
Jak
málo
lidem
to
vyhovuje,
jak
malý
užitek
mají
exercicie
pro
lidi,
přestože
mají
veliký
užitek.
Jaký
by
měly
užitek,
kdyby
se
našly
obecné
algoritmy.
Například
takové
jako
tady
říkám,
pro
exercicie
myslím,
zase
by
byly
jiné,
ty
já
tady
nepíšu.
Vím
o
nich,
ale
nepíšu
je
tady,
že
dneska
není
naděje
takové
exercicie
pořádat,
že
ano?
Ale
teď
mně
jde
jenom
o
to,
abyste
si
uvědomovali,
že
když
tohleto
budete
dělat
a
budete
chtít
zažívat
sladké
jho,
lehké
břemeno,
tak
musíte
také
vedle
těchto
algoritmů,
vedle
provádění
těhletěch
algoritmů,
musíte
také
provádět
pravidelně
mystickou
koncentraci.
A
provádět
mystickou
koncentraci
znamená,
to
tady
v
těch
algoritmech
není,
já
to
proto
řeknu
napřed,
znamená
vědomě
ne
jednou
za
rok
nebo
v...
nebo
v
tomto
životě
si
říct,
tak
tohletou
koncentrací
pudu
k
Bohu,
to
se
nebudu
jenom
koncentrovat
nebo
dneska...
nebo
dneska
vstupuju
do
jeho
domu,
nýbrž
v
každé
koncentraci
vstupujete
do
jeho
domu,
v
každé.
Nesmí
být
výjimek.
A
jestliže
tou
koncentrací
tam
nevstoupíte
do
jeho
domu
a
dokonce
vědomě
nevstoupíte
do
domu,
tak
je
špatně
prováděna,
tam
je
chyba
v
koncentraci.
A
to
samosebou
v
tom
Sladkém
jhu
budu
muset
také
všechno
vyříkat
tohleto.
Takže
není
nic
platno
nebo
jen
poměrně
málo
platno,
že
vy
správně
ovládáte
svoji
činnost,
když
to
vyvrcholení,
které
za
tím
má
následovat
v
té
modlitbě
vnitřní,
nenastává.
Vy
se
proto
tak
pracně
budete
připravovat
tuhletím,
jestli
to
budete
vůbec
dělat,
abyste
tomu
dali
nějakou-
nějaké-
nějaký
vrchol.
Abyste
k
tomu
přidali
nějaký
vrchol,
abyste
to
nějak
něčím
vyvrcholili,
abyste
to
zakončili,
abyste
to
dokončili,
neboť
toto
je
rozpracované
všecko.
Takže
lidský
čivo-
život
se
skládá
v
podstatě
z
činnosti,
já
jsem
jí
dřív
na
nazýval
neutrální
a
druhé-
druhá
část
nebo
paralelně
s
ním
jdoucí
část
se
skládá
z
projevů
lásky.
Z
projevů
lásky,
nemluvím
z
lásky,
z
projevů
lásky.
A
proto
jsem
považoval
za
nutné
napsat
la-
algoritmy,
totiž
předpisy
na
to,
co
je
to
správně
jednat
a
co
je
to
správně
milovat.
Samozřejmě
činnosti
je
v
životě
lidském
daleko
více
než
lásky.
A
proto
tento
algoritmus
činnosti
jsem
postavil
na
první
místo.
Samozřejmě
většina
dnešní
činnosti
lid-
člověka,
pokud
je
v
takzvaném
produktivním
věku,
nemá
charakter
pouhé
činnosti.
Má
charakter
lásky
vynucené,
protože
každý
z
vás
za
to,
že
malinko
dostane
peněz,
hodně
udělá
pro
společnost,
když
to
děláte
dobře,
ano?
A
někdy
dokonce
užitečné
věci.
Čili
vás
tady
nutí
k
láskyplným
činům
vůči
společnosti,
ano?
Tento
systém,
ve
kterém
žijeme.
I
když
si
to
vůbec
neuvědomujete,
že
děláte
láskyplnou
činnost.
Čili
většina
činnosti
není
pouhou
činností,
je
to
láskyplná
činnost,
z
donucení.
Kdyby
vás
totiž
někdo
na
to
jako
dostal
tím,
že
by
řekl,
teď
budeš
dělat
z
lásky
k
bližnímu
to
nebo
ono,
tak
byste
třeba
nebyli
ochotni,
ale
že
vám
za
to
dá
nějaký
obol,
tak
vy
už
potom
tu
láskyplnou
činnost
rozvíjíte.
A
ono
to
úplně
odpovídá
požadavkům
Ježíšovým.
Von
říká:
hoden
je
dělník
mzdy
své.
Nic
se
nestane.
Já
osobně
činnost
prováděnou
pro
společnost
považuji
za
láskyplnou
činnost,
za
kterou
člověk
bere
mzdu
svou.
Je
to
také
práce
na
jeho
vinici.
Toto
za
Ježíšových
dob
ještě
tak
obecně
neexistovalo.
Tam
ta
dělba
práce
nebyla
tak
rozvětvená
pochopitelně,
pokud
vůbec
existovala.
A
dneska
ale,
kdy
ta
dělba
práce
je
tak
dopracovaná,
jak
jsme
toho
svědky,
jeden
bez
druhého
se
neobejde
a
jeden
pro
druhého
musí
pracovat.
Jeden
každý
jedinec
pro
společnost
a
společnost
opravdu
ho
nechce
ani
vidět,
když
to-
když
pro
ní
nepracuje.
Ta
ho
nenávidí,
ta
ho
vylučuje
ze
svého
středu,
taková
je
situace.
Čili
mílovými
kroky
se
dostáváme
k
lásce,
aniž
víme,
jakou
to
káru
táhneme
a
kam
ji
táhneme
a
že
ji
táhneme
do
oblasti
lásky.
Najednou
to
ale
jednou
objevíme
a
to
bude...
to
bude...
to
bude
krásný
okamžik,
já
bych
se
toho
chtěl
dočkat.
Až
to
lidstvo
objeví,
že
se
učí
velkoryse
milovat
bližního.
A
já
tedy
přejdu
k
té
činnosti,
k
algoritmu
činnosti.
Nazývám
to
algoritmem
proto,
že
je
to
předpis
o
konečném
počtu
kroků
jako
v
matematice,
který
když
se
zachovává
podle
zkušeností,
které
mám,
vede
k-
na
samou
hranici
spojení
s
Bohem.
Říkám
na
samou
hranici
spojení
s
Bohem.
Udělá
se
pomocí
toho
maximum,
co
je
možno
činorodou
prací
udělat.
Protože
mystická
cesta
má
také
stránku
trpnou.
Není
to
stránka
trpná,
která
se
zde
líčí,
nýbrž
stránka
činná.
A
všechno
má
být
v
harmonii
mezi
činností
a
trpností
na
této
cestě.
A
proto
by
neměl
toto
teďko
na
hlavu
všechno
postaveno,
kdybyste
zůstali
u
této
činné
stránky
a
nepřidali
onu
trpnou,
kterou
má
být
mystická
modlitba,
která
má
mít
trpný
charakter.
Tak
ta
je
nutným
doplňkem
tohoto,
co
tady
píšu.
Tak
v
tom
algoritmu
činnosti,
totiž
vysvětlení
správné
činnosti,
bych
takhle
mohl
nazvat,
prvním
krokem,
který
zde
navrhuji,
je,
chci-li
dojít
na
hospodářovo
pole,
musím
napřed
vystoupit
z
jeho
domu.
Chci-li
dojít
na
hospodářovo
pole,
musím
napřed
vykročit
z
jeho
domu.
Upozorňuju
vás,
že
způsobem
blízkým
nebo
vzdáleným
všichni
na
pole
hospodářovo
vykračujete
z
jeho
domu,
z
hospodářova
domu.
Neboť
my
všichni
od
Boha
jdeme
a
k
Bohu
se
vracíme,
na
tom
se
nedá
nic
změnit.
Ovšem
to,
jak
jsme
odešli
od
Boha,
to
je
pro
nás
vzdálená
minulost,
jak
se
nám
zdá,
který
si
nejsme
vědomi.
Ale
je
taky
blízká
minulost,
které-
kterou
bychom
si
mohli
uvědomovat,
že
totiž
nejsme
jenom
ve
stavu
bdělosti,
ale
jsme
taky
ve
stavu
spánku.
A
Indové
říkají,
že
tento
stav
tvrdého
spánku
je
odpočívání
duše
u
Boha.
Je-li
tomu
tak,
věřme,
že
tomu
tak
je.
A
když
tomu
tak
není,
tak
na
tom
nezáleží,
my
jsme
od
Boha
beztak
přišli.
Ale
je-li
tomu
tak,
pak
denně
vycházíme
z
Otcova
domu.
Toto
pojetí
denního
života,
denní
činnosti
je
velice
důležité.
Protože
jestli
nevycházíte
z
Otcova
domu
denně,
tak
nemáte
od
něho
požehnání,
nemáte
od
něho
nástroje,
nemáte
všechno
jeho.
Jestliže
všechno,
jestliže
já
celý
vycházím
od
něho,
tak
jsem
celý
od
něho
pocházející.
Já
z
něho
pocházím.
Nic
není
moje,
rozumíte?
Já
du
na
jeho
pole,
jeho
prostředky.
To
mně
velice
usnadňuje
moje
postavení
na
poli,
protože
já
tam
nikdy
nejsem
sám.
Když
jsem
tam
se
svým
tělem,
tak
jsem
tam
s
Bohem,
protože
tělo
je
od
něho.
Když
jsem
tam
se
svou
myslí,
tak
jsem
tam
s
ním,
protože
mysl
moje
je
od
něho
a
tak
dále.
Neříkám,
náplň
mysle
že
je
Boží.
Ale
mysl
jako
taková,
tělo
jako
takové,
to
znamená
existence,
která
tady
existuje
moje,
jako
taková
je
od
něho,
ano?
A
tak
dále.
Lásku,
kterou
projevuju
v
té
činnosti,
ta
je
od
něho.
Ty
projevy
samosebou
jsou
moje
osobní,
ale
ta
láska,
která
je
základem
těch
mých
projevů,
je
od
něho.
Čili
to
je
první
moment,
který
je
velice
důležitý,
abych
totiž
na
tom
poli
moh,
abych
na
tom
poli
nikdy
nebyl
sám.
Abych
se
tam
neztratil,
protože
nebylo
by
správné,
kdybych
si
na
tom
poli
říkal:
Pane
Bože,
já
pracuji
s
tvými
prostředky,
já
jsem
celý
tvůj.
To
byste
si
jenom
něco
namlouvali,
to
byste
si
jenom
něco
prohlašovali,
co
by
nebyla
třebas
pravda,
co
byste
vůbec
jako
takové
necítili.
Vy
berte
jenom
na
vědomí,
že
jdete
jenom
s
jeho
prostředky,
to
stačí,
do
tohoto
světa
jenom
s
jeho
prostředky,
berte
to
na
vědomí
a
už
z
toho
vyvoďte
důsledky
jenom
ty,
že
se
podle
toho
budete
chovat.
Že
totiž
nebudete
s
tím
zacházet
jako
ze
svým
a
o
to
mně
tu
jde.
Abyste
nepřešli
do
vlastnění
těch
prostředků,
abyste
zůstali
nevlastníky,
aby
on
byl
jediným
vlastníkem.
Podívejte
se,
jak
správně
to
pochopil
svatý
Tomáš,
když
nevím-
napřed
neuvěřil,
že
Ježíš
vstal
z
mrtvých
a
potom
když
znovu
byl
přítomen
zjevení
Ježíše
mezi
těmi
svými
učedníky,
tak
on
zvolal,
když
viděl,
že
je
to
fakt:
Pán
můj...
můj.
To
znamená,
on
si
uvědomoval,
že
všechno,
že
on
je
vládcem
všeho,
on
je
jediným
vlá-
jediným
vlastníkem
jeho
samýho,
to
je
jeho
pánem.
On
je
votrokem
jeho
nebo
já
nevím,
jak
bych
to
nazval,
nevlastní,
on
se
nevlastnil
ten
Tomáš.
Pánem
jeho,
jeho
vlastníkem,
jeho
pánem
byl
Ježíš
Kristus,
který
se
tam
zjevil.
To
je
důležité
todleto.
A
proto
se
s
ostatními
mohl
podílet
na
všech
těch
dobrech,
které
tam
Ježíš
přinášel
i
to-
i
na
tom
pokoji,
který
jim
přinesl.
Tak
mám
tady
dotaz,
jak
to
bude
s
tím
vzkříšením
v
těle
na
konci
světa.
Já
osobně
jsem
přesvědčen,
že
v
těle
vzkříší-
se
vzkřísíme.
Ovšem
teologové
by
ustrnuli
nad
tím,
kdybych
vysvětlil
tohleto,
jak
tomu
rozumím.
Def-
já
si
na
rozdíl
od
teologů
Boha
umím
definovat.
Bůh
je
pro
mě
existence
jako
taková,
čili
já
tomu
říkám
zdrojová
existence,
Bůh
je
pro
mě
poznání
jako
takové,
já
tomu
říkám
zdrojové
poznání
nebo
zdrojové
vědomí.
A
Bůh
je
pro
mě
láska,
já
tomu
říkám
zdrojová
láska,
to
znamená
láska,
která
ještě
nikam
neplyne,
která
se
neprojevuje.
Projevená
láska
ta
už
existuje
například
u
lidí
a
jinde,
že
ano?
I
u
vtěleného
Boha
už
existuje
projevená
láska,
ale
u
Boha
nevtěleného,
neprojeveného
je
jenom
láska
tako-
jako
taková.
A
nikoliv
projev
jeho
lásky,
tam
je
jenom
láska.
A
ale
toho
se
nebudeme
všímat,
budeme
si
všímat
jenom
té
existence.
Jestliže
Bůh
je
existence
jako
taková
a
já
jsem
jedním
z
projevů
této
existence
a
všechno,
co
tady
vidíme
kolem
sebe,
jsou
projevy
této
existence
nebo
jestli
z
této
existence
Boží
všechno
pochází,
tam
je
jasně
řečeno,
že
nic
bez
toho
Boha
nebylo
nic
učiněno,
že
všechno
skrze
něj
a
skrz
něj
a
přes
něj
a
tak
dále.
Čili
to
by
teologové
dokonce
uvěřili,
že
vod
Boha
všechno
pochází,
čili
jestliže
zdrojem
všech
te-
těchto
existencí,
co
tady
je,
i
té
lidské,
je
Bůh,
pak
tedy
je
pravda,
že
i
tato
moje
tělesnost
koneckonců
pochází
od
existence
Boží.
Čili
tato
cesta
od
Boha
do
této
vyhraněné
existence
tělesné
je
jako
přijatelná
teologicky,
ano?
Proč
by
nebyla
přijatelná
zpětná
cesta
z
této
projevené
existence
zpět
do
existence
jako
takové?
Samozřejmě
nesmíme
vynechat
to,
co
se
mezitím
dělo.
Mezitím
se
dělo
to,
že
celý
vesmír
pracoval
k
tomu,
aby
se
tady
vyvinuli
inteligentní
tvorové,
jako
jsou
třeba
nebo
ty
síly
Boží
pracovaly
k
tomu,
aby
se
tady
vyvinuli
tak
inteligentní
existence,
jako
se-
jako
je
třeba
člověk,
který
by
koneckonců
mohl
pojmout
takovou
myšlenku,
že
by
se
mohl
vrátit
k
Bohu.
Ten
člověk
tu
myšlenku
nejenom
může
pojmout,
ale
může
ji
také
uskutečnit.
A
je-li
tomu
tak,
že
jí
může
uskutečnit,
proč
by
ji
nemoh
uskutečnit
v
tomto
těle
a
tímto
tělem.
Já
naopak
tvrdím,
že
bez
existence
živého
těla
tuto
myšlenku
uskutečnit
vůbec
nemůže.
Je-li
tomu
tak,
pak
tato
naše
tělesnost
má
funkci
návratovou.
To
znamená,
jako
vyšla
od
Boha,
tak
se
do
něho
taky
vrací,
to
z
toho
vyplývá
logicky.
Čili
jakým
způsobem
se
tedy
může
tělo
vrátit
znovu
do
Boha.
Toto
nemohl
už
Nikodém
farizej
pochopit,
jak
se
může
znovu...
znovu
zrodit,
jak
to
mám
znovu
do
lůna
matčina
vstoupit
nebo
tak
nějak.
Já
vím,
že
je
to
nepochopitelné,
ale
zrovna
tak,
jak
von
to
nechápal,
tak
to
dneska
nechápou
lidi
nebo
tak
to
špatně
chápou,
když
si
myslí,
že
v
tomto
těle,
které
tady
máme,
vstaneme
z
mrtvých.
My
vstaneme
v
daleko
lepším
těle.
V
těle,
které
bude
neroz-
nerozdělenou
částí
Boží
existence,
která
bude
vědomě
se
podílet
na
existenci
Boží.
A
přestane
být
tělesností
oddělenou,
nýbrž
začne
být
stavem
existenčním,
existenčním
stavem,
jehož
výše
bude
se
rovnat
existenci
Boží.
A
v
takovémto-
v
takovéto
tělesnosti
já
vstanu
jednou
z
mrtvých.
Druhý
krok
algoritmu
činnosti:
při
vlastní
činnosti
myslíme
jen
na
to
nebo
myslím
jen
na
to,
co
chci
vykonat.
Ale
vždy
ve
snaze,
abych
to
vykonal
lépe
než
dříve,
protože
to
provádím
pro
hospodáře
a
ze
všeho,
co
konám
jen
jako
obvykle,
nebudu
moci
při
koncentraci
klidně
složit
účty.
To
znamená,
až
vstoupím
do
jeho
domu,
nebudu
moc
složit
účty.
Tak
co
tím
chci
říci:
kdyby
lidská
činnost
prolínala
modlitba,
to
znamená,
myslel
jsem
zároveň
na
Boha,
když
se
tomu
učím,
tomuto
druhému
kroku,
tak
by
to
mělo
za
následek,
že
bych
pořádně
nedělal
ani
modlitbu
ani
tu
lidskou
činnost.
Je-
taky
Ramakrišna
ukázal,
že
ten
pravý
světec,
který,
největší
toho
druhu
v
té
době,
který
oral
pole,
při
orání
pole
nemyslil
nic
než
na
orání,
ano?
A
když
mu
ten
Narada
toto
vyčítal,
jaká
je
to
svatost,
když
myslí
jenom
na
orání
pole,
tak
Narada
mu
dal
nést,
to
byl
ten
světec,
pohár
naplněný
navrch-
do
vrchu
vody,
ne
a
řekl
mu:
tamhle
ho
nes,
k
tomu
stromu
a
dávej
pozor,
aby
ti
nic
neukáplo.
A
potom
se
ho
zeptal,
ono
mu
nic
neukáplo:
kolikrát
si
myslel
na
Boha?
A
von
říkal:
nemohl
jsem,
protože
jsem
musel
myslet,
aby
mně
neukáplo.
A
tak
je
to
taky
se
mnou.
Já
myslím
na
to,
co
tady
dělám.
A
jestliže
člověk
je
na
poli
hospodářově
a
pro
něho
dělá,
tak
nesmí
myslet
na
nic
jiného,
než
že
to
dělá
na
to-
pro
něj.
Čili
na
to,
co
dělá.
Podívejte
se,
v
tom
přirovnání
o
hřivnách
bylo
přeci
jasně
ukázáno,
že
ti,
kdo
hospodařili
s
těmi
hřivnami,
nemysleli
na
nic
jiného
než
na
to
hospodaření
s
hřivnami.
A
ten,
který
to
zakopal,
byl
zavržen,
tu
hřivnu.
Ten
myslel
na
to,
aby
si
uchoval
tu
hřivnu
takovou,
jaká
byla,
aby
nedostal,
že
jo,
ale
kdežto
ti,
kteří
hospodařili,
ti
soustavně
hospodařili
s
těmi
hřivnami.
Čili
člověk
má
soustavně
jenom
hospodařit
s
tím,
co
má
od
Boha.
A
to
je
velice
důležité,
že
se
nemá
rušit
ani
myšlenkou
na
Boha.
Nakonec
to
samozřejmě
dopadne
zcela
jinak,
než
jak
já
to
teďka
říkám.
A
to
byste
mě
mohli
zaskočit.
Já
proto
se
už
napřed
ohrazuji.
Že
totiž
ten
člověk
tím,
že
bude
konat
nějakou
činnost,
se
bude
ustavičně
modlit.
A
bude
konat
tutéž
činnost
jako
původně,
kdy
vůbec
na
Boha
nemyslel.
Ale
to
musí
nastat
mezitím
taková
proměna,
že
on
nebude
vycházet
ze
sebe
jako
z
činitele,
nýbrž
jako
z
Boha
jako
z
činitele.
Tedy
musí
se
obrátit
světla,
jak
jsem
tomu
říkal
v
Cestě
vědomí,
ano?
A
dokud
tato
změna
nenastane,
tak
se
musí
postupovat
tím
způsobem,
jaký
tady
navrhuju.
To
není
trvalý
postup
tuhleto,
to
je
začá-
to
je
postup
začátečníka
ano?
Upozorňuju.
Tak
to
je
druhý
krok.
Třetím
krokem
je,
že
všechen
užitek
z
mé
činnosti
náleží
hospodáři.
Přičemž
tak
platí
Ježíšova
slova:
hoden
je
dělník
mzdy
své.
Tady
by
mohl
mít
člověk
totiž
výčitky
svědomí,
že
za
svou
práci
bere
peníze.
Ale
kdo
trošičku
národohospodářsky
nebo
hospodářsky
nebo
ekonomicky
myslí,
ví
dobře,
že
produktivita
člověka
je
dneska
tak
velká,
aspoň
ve
výrobě
to
může
snadno
zjišťovat,
jinde
to
takhle
dost
těžké,
že
mnohonásobně
více
odevzdává
společnosti,
než
kolik
mu
zůstane
v
kabeli.
A
jestliže
Ježíš
Kristus
zásadně
byl
pro
to,
aby
každý
dělník
dostal
mzdu
svou,
neměli
bychom
se
nad
tím
vůbec
pozastavovat.
Protože
dělník
musí
být
zachován
při
životě
a
musí
mít
z
čeho
žít.
Proto
von
ani
boháčovi
Zacheovi
nevzal
celý
majetek,
protože
věděl,
že
má
na
starosti
mnoho
lidí
na
tom
svém
statku.
A
že
je
bude
muset
dále
živit
a
dále
jim
poskytovat
pracovní
příležitosti.
A
proto
mu
polovičku
toho
obrovského
majetku
nechal.
Že-
protože
Zacheus
se
fakticky
vnitřně
vzdal
všeho.
Ten
mu
nabídl
všechno
Ježíši.
A
von
mu
řekl:
ne
Zachei,
nech
si
polovinu,
že
jo?
Tak
také
od
nás
se
chce,
od
nás
Ježíš
přímo
chce,
abychom
si
nechali
mzdu
za
svou
práci.
On
si
přímo
přeje,
že
on
si
jako
náš
stát
si
přeje,
aby
dělník
byl
zachován,
on
si
totéž
přeje
Ježíš
Kristus,
aby
neumřel
na
úbytě,
ano?
On
nechce
umordovat.
On
chce,
aby
byl
zachován
pro
věčné
úkoly.
A
konečně
čtvrtý
a
poslední
krok
záleží
v
tom,
že
hoden
je
hospodář
vděku
za
jeho
péči.
Po
každé
činnosti
se
snažím
projevit
neformálně...
neformálně
vděčnost
hospodáři.
Já
tady
bych
chtěl
zdůraznit
slovo
neformální.
Protože
projevovat
vděčnost
hospodáři
po
každém
činu,
by
mohla
být
pustá
formalita.
Vy
víte,
že
máte
projevovat
vděčnost,
tak
byste
se
třebas
hluboce
klaněli,
nějak
vnitřně
nebo
nevím,
co
byste
dělali.
Ale
nebylo
by
tam-
nebylo
by
to
vůbec
projev
vděčnosti.
Kdo
prohlašuje:
já
jsem
ti
vděčen
za
něco.
Vůbec
vděčen
být
nemusí,
ale
může
to
prohlašovat.
Tohleto
je
největší
nebezpečí
všech
těchto
předpisů,
že
jakmile
se
s
tím
seznámíte,
tak
to
třebas
formálně
budete
plnit.
A
tím
z-
vůbec
nebudete
plnit
nic.
Než
to
formálně
plnit,
to
znamená,
lépe
je
to
vůbec
neplnit.
Vůbec
toho
nechat
být.
Neformální
způsob
plnění
znamená
snažit
se
vopravdu
porozumět
tomu,
že
mám
povinnost
být
vděčen
Bohu
za
všechno.
Neboť
všechno
jsem
měl
vod
Boha
k
tomu,
tak
jemu
jedinému
i
tu
příležitost
třebas
pracovní,
jemu
jedinému
náleží
za
to
vděčnost,
že
jsem
toto
všechno
pohromadě
měl.
Ty
smysly,
ten
rozum,
ty
schopnosti
a
tak
dále.
Tak
to
je
neformální.
Kdybych
ale
jenom
říkal:
Pane
Bože,
děkuji
ti.
A
šel
kousek
dál
nebo
to
opakoval
třeba
desetkrát
a
šel
zase
dál,
tak
to
není
vůbec
vděčnost.
Vděčnost
je
stav,
takže
se
nemusí
vůbec
nic
vyslovit
a
mohu
být
ve
stavu
vděčnosti.
Například,
dejme
tomu,
já
mohu
být
vděčen
za
to,
že
mě
posloucháte,
a
to
vůbec
nemusím
vyslovit.
Já
mohu
zažívat
tento
stav
vděčnosti,
že
mě
posloucháte,
ne?
A
tím
se
neumenšuje
moje
vděčnost.
Ba
naopak
ta
vděčnost
může
být
reálnější,
než
kdybych
to
vyslovil.
Jste
se
mohli
podivovat,
proč
to
vůbec
říkám.
Jestli
něco
nehraju
tady.
Tak
když
to
nevyslovím
a
tu
vděčnost
mám,
tak
je
to
opravdová
vděčnost.
Čili
tomu
já
říkám
neformální
vděčnost.
A
to
je
strašně
důležité,
tento
čtvrtý
krok,
že
tímto
čtvrtým
krokem
já
vracím
to,
co
jsem
vzal
od
hospodáře,
všechny
nástroje,
všechny
pokyny
jak,
všechno-
všechny
schopnosti
od
něho
vracím
zase
jemu.
To
je
asi
něco
podobného,
jak
bych
to
v
tom
podobenství
o
postavení
služebníka
na
poli
chtěl
vyjádřit
detailněji,
tak
bych
řekl:
a
ten
hospodar-
ten
služebník
šel
z
pole
a
všechny
svoje,
všechny
nástroje
hospodářovic
uložil,
odkud
je
vzal.
Asi
tak.
To
tam
není,
ale
to
se
snadno
dá
domyslet,
že
by
to
tak
mohlo
být.
A
uložil
je
s
vděčností,
že
dobře
sloužily,
ne
že
on
to
uměl,
ale
že
oni
dobře
sloužily
a
že
by
bez
nich
nemohl
tu
práci
vůbec
vykonat.
Že
by
nemohl
bez
nich
vůbec
pro
hospodáře
něco
udělat.
Tak
důležité
na
tom
je,
že
on
se
vrací
s
tímhletím
nazpátek
do
domu,
ze
kterého
vyšel.
Jako
jsem
vám
radil
ke
každé
práci,
ke
každé
činnosti
lidské
vycházet
z
domu
Otcova,
tak
také
od
každé
práce
vcházet
do
domu
Otcova.
A
minimum
co
můžete
udělat,
že
mu-
že
jste
mu
vděčni
za
to,
že
vás
nechal
na
svém
poli
pracovat.
Že
vás
tam
pozval,
že
vás
poctil
touhletou
velikou
ctí
tedy,
že
vám
tuto
čest
udělil.
A
když
ovšem
neděláte
půli,
děláte
mystickou
koncentraci.
Jestliže
jí
děláte,
tak
ta
má
být
právě
výrazem
vaší
vděčnosti.
Ten
služebník,
jak
se
dovídáte
z
podobenství
o
postavení
služebníka
na
poli
a
v
domě,
jenomže
nepřichází
do
domu,
aby
se
především
najedl,
nýbrž
aby
posloužil
hospodáři.
Přepáše
se
a
dává
mu
jíst,
připraví
mu
jídlo.
A
teprve
až
se
hospodář
nají,
sám
se
také
nají.
Čili
to
je
to,
jak
si
člověk
má
počínat
v
domě
hospodářově.
Já
bych
vás
moc
prosil
o
to,
kdybyste
mě
zejtra
nechali
zopakovat
ještě
logaritmus
lásky,
jo?
Ale
potom
hlavně
tu
koncentraci,
ke
které
já
jsem
se
tady
nikdy
nedostal.
Zítra
odpoledne
budeme
mít
na
to
čas.
Tak
koncentrace
mystická,
to
znamená
koncentrace,
která
má
mě
vědomě
spojit
s
Bohem,
by
měla
být
postavena
na
těchto
myšlenkových
principech.
Že
moje
lidské
tělo
je
transformační
stanice,
ve
které
se
Bůh
přeměnil
na
své
projevy,
na
některé
ze
svých
projevů.
Moje
tělesnost
je
projevem
existence
Boží.
Jedním
z
projevů
existence
Boží,
transformace
existence
Boží
na
její
projev,
ano?
Moje
schopnost
uvědomovat
si
něco
v
tomto
světě,
je
transformace
vědění
Božího.
Jeho
dokonalého
poznání
na
moje
částečné
poznávání
třebas
tohoto
světa,
anebo
dokonce
věcí
Božích.
Částečné
ovšem
poznávání.
A
moje
láska
je
projevem
lásky
Boží.
Kdyby
nebyla
někde
ve
zdroji
nějaká
láska,
ze
které
já
bych
tento
projev
čerpal,
tak
bych
nemoh
projevovat
vůbec
žádnou
lásku.
Kdyby
tady
nebyla
láska
Boží,
tak
já
nemůžu-
tak
nemohu
taky
nikdo
a
nikoho
a
nic
milovat,
ano?
Já
z
ní
čerpám,
řek
bych,
ten
proud
lásky,
ano?
To
je
můj
projev
lásky
je...
je
pro-
proudění
lásky
Boží,
bych
tak
řekl.
To
není
moje
láska.
To
je
proudění
lásky
Boží.
Je-
je-li
tomu
takhle,
že
já
jsem
takovou
transformační
stanicí,
ve
které
se
všechno
z
Boha
transformuje
na
projevy
Boha,
pak
taky
je
možné,
aby
se
tyto
projevy
nazpátek
transformovaly
na
Boha.
Proto
to
je
to
výjimečné
postavení
člověka,
že
transformátor
působící
na
jednu
stranu,
může
působit
na
stranu
druhou.
To,
prosím,
na
normálním
transformátoru
taky
jde,
jo?
Ale...
ale
myslím,
že
se
užívá
jen
jednosměrně,
ne?
Dvojsměrně
se
užívá,
dobře.
Tak
už
tím
víc,
že
to
takhle
hraje,
to
jsem
rád,
já
jsem
myslel,
že
ne.
A
teď
tedy,
když
já
například
používám
nějakého
prostředku,
takzvané
mystické
koncentrace,
to
znamená
soustředění
na
Boha
za
účelem
spojení
s
ním.
Když
já
nějakého
takového
prostředku
používám,
tak
ho
používám
takovým
způsobem
například,
že
některého
projevu
Božího,
které
jsem
tady
všechny
vyjmenoval,
používám
jako
prostředku,
kterým
se
vracím
po
té
dráze,
kterým
on
se
projevil,
nazpátek
do
toho
zdroje,
odkud
se
projevil.
Čili
kdybych
například
opakoval
jméno
Boží
v
nohách,
dejme
tomu.
Tak
toto
opakování
jména...
jména
Božího
v
nohách
by
nebylo
promítáním
jenom
toho
jména
Božího
do
nohou.
To
by
bylo
absolutní
nepochopení
z
mé
strany
mystické
koncentrace.
To
by
nikdy
nevedlo
k
poznání
a
spojení
s
Bohem.
Vůbec
ne,
nemohlo
by.
Protože
jsem
vůbec
neprováděl
koncentraci
na
Boha
nýbrž
na
nohy.
Že
jsem
tam
soustřeďoval
se
jménem
Božím,
to
je
nerozhodující,
to
je
na
nohy,
a
ne
na
Boha.
Čili
umísťovat
jméno
Boží
v
nohou,
to
je
prostředek
a
ne
cíl,
rozumíš
mně?
Čili,
jestliže
já
promítám
jméno
Boží
do
nohou,
tak
já
přitom
věřím,
aniž
vím,
jak
se
to
může-
kterak
se
to
může
stát,
protože
Boha
zatím
nepoznávám.
Já
věřím,
že
toto
tělo
má
právě
v
nohou
transformační
schopnost
mě
odnést
s
tím
jménem
Božím
k
němu
nazpět.
Že
to
jméno
je
druh
náboje,
který
mě
unese,
který
mě
tam
přenese.
Čili
já
přes
ty
nohy
jdu
do
věčnosti,
ano?
A
nejdu
do
nohou.
Ještě
snad
lépe
by
bylo
to
vyjádřit
koncentrací
do
nitra,
prosím,
já
to
hned
takhle
provedu.
Že
totiž
jestliže
já
se
soustřeďuju
do
nitra,
tak
tam
vstupuju
do
chrámu
Božího.
Ovšem
ten
chrám
Boží
oproti
normálním
chrámu
není
chrámem
konečným,
nýbrž
je
to
chrámem,
který
sahá
až
do
nekonečna.
Takže
já
tam
vstupuju
stále
hlouběji.
Já
se
stále
hlouběji
do
toho
nitra
ponořuju.
Já
nezůs-
já
nedbám
na
to,
že
už
tam
není
moje
tělo,
já
jdu
do
té
hloubky.
Ta
hloubka
ovšem
nemá
místní
povahu.
To
je
stav,
ano?
To
už
je
těžko
pochopit.
Já
se
zejtra
o
to
pokusím,
ano?
Připomeňte
mi,
hloubka
je
stav,
nikoliv
místní
pojem,
ano?
A
takže
když
já
vstupuju
do
toho
nitra,
tak
já
vstupuju
do
hloubky
bezčasové,
bezprostorové.
A
to
je
myslím
jeden
z
nejsnazší-
z
nejsnazších
způsobů,
jak
se
setkat
s
Bohem
právě
přes
to
nitro.
Ono
to
jméno
Boží
může
být
dobrým
způsobem,
ale
nemusí
být
nosné,
nemůže-
třebas
někoho
neunese.
Protože
mě
unese
jenom
do
těch
nohou
a
dál
už,
jak
ty
správně
říkáš,
nejde
to,
ano?
Kdežto
tady,
když
já
jdu
do
nitra,
tak
opravdu
to
jde
stále
hlouběji
se
ponořovat.
Já
si
myslím,
to
má
zase
další
nevýhodu,
že
tam
mohu
civět
taky
jenom
a
nemusím
tu
pozornost
udržovat,
ne?
To
je
zase
velká
nevýhoda,
kdežto
to
opakování
Božího
mě
přeci
jenom
udržuje
při
určité
pozornosti.
Já
to
musím
vyslovovat,
ne?
Ale
vždycky
se
mi
stalo,
že
když
jsem
opakoval
nějaké
jméno
Boží
nebo
něco
podobného,
v
co
se-
v
co
jsem
věřil,
že
mě
to
unese
k
Bohu,
tak
vždycky
to
končilo,
že
jsem
to
nemohl
říkat,
nemohl
jsem
to
říkat.
Ono
to
přešlo
v
koncentraci,
tichou
koncentraci,
ano?
Neříkám
do
nitra.
Těžko
říct,
kde
jsem
byl,
jestli
v
těle
nebo
mimo
ně.
Ale
v
žádném
případě
jsem
necítil
pohyb,
unášení,
nýbrž
jsem
cítil
rozšiřování
své
podstaty
až
za
hranice
tělesnosti,
pochopitelně.
Takže
tělo...
tělo
absolutně,
pocit
tělesnosti
absolutně
odpadal.
Ale
jestliže
je
koncentrace
písmenová
únosná,
tak
to
má
vždycky
tento
následek,
že
není
možno
ji
trvale
dělat,
že
mně
je
znemožněna.
Že
mně
je
znemožněno
pokračování
v
ní
právě
tím,
že
mě
převede
do
Boha,
kde
žádnej-
žádný
projev
jeho
neexistuje.
Bůh
není
projev.
Bůh
je
podstata.
To,
co
je
projevené,
to
z
něho
vyprýštilo,
ano?
I
když
je
to
jméno
Boží,
to
je
z
něho
už
vydedukováno.
Takže
tohleto
je
to,
co
jsem
chtěl
aspoň
říci,
co
je
to
únosnost
koncentrace.
Ta
musí
být
zvolená
tak,
aby
mě
opravdu
dokázala
převést
přes
břehy
tohoto
světa,
za
něj,
ano?
Aby
to
byl
most.
Já
v
tom
musím
spatřovat
most,
a
ne
zastávku
v
nohách
nebo
v
prsou
nebo
kdekoliv,
kam
se
soustřeďuju.
To
není
zastavení.
To
je,
prosím,
transformační
bod.
Já
se
k
tomu
místu,
přes
které
přecházím,
obracím
jako
k
transformátoru,
jako
k
transformačnímu
středisku.
Protože
opravdu
je-li
možná
transformace
jedním
směrem,
je
možná
taky
druhým
směrem.
Jestli
to
platí
o
transformátoru
etickém,
já
jsem
nevěděl,
ale
o
tomhletom
to
platí.
O
tom
jsem
se
přesvědčil.
Tělo
má
tuhletu
funkci.
A
proto
pro
mě
je
zcela
pochopitelné,
že
v
těle
vstanu
z
mrtvých.
Protože
já
to
transformuju.
Já
tento
projev
transformuju
na
příbytek
u
Boha,
rozumíš?
A
to
bude
to
moje
tělo,
ve
kterém
já
vstanu,
ten
příbytek
u
Boha.
No,
to
je
všechno.
U
každé
koncentrace
mystické
přichází
poznání
různé
kategorie.
Ovšem
upozorňuju
vás,
že
my
jsme
zařízeni
tímto
svým
organismem
na
postupné
poznávání...
na
postupné
poznávání.
Na
postupné
stávání
se
něčím
taky,
že
ano?
Všechno
je
u
nás
postupné,
všechno
má
u
nás
povahu
pohybovou.
Kdežto
koncentrace
mystická,
je-li
správně
prováděná,
nemá
povahu
pohybovou,
nýbrž
povahu
zastavení
všeho
pohybu.
A
přechod,
hned
za
tím,
přechod
do
stavu
poznání,
vždycky
do
stavu
poznání.
Ovšem
ten
stav
poznání
má
své
stupně
a
může
být
temný
nebo
víceméně
zřetelný,
jak
jsem
se
už
často
vyjadřoval,
ne?
Ale
nejtěžší
na
tomto
přechodu
je
právě
to
místo
zastavení.
Protože
zastavuje
to,
v
co
jsem
věřil,
že
je
život.
Já
toto
jsem
jenom
poznával
jako
život.
Tento
pohyb
veške-
všeho
druhu
pohyb
myšlenkový,
pohy-
pohyb
ve
hmotě
a
tak
dále.
To
všechno,
pohyb
myslím
buněčný
a
to
všecko,
jsem
považoval
za
život,
za
projev
živo-
von
to
byl
projev
života,
ale
já
jsem
to
považoval
za
život,
promiňte
mně,
jo?
Tak
to
fakticky
je.
A
teď
já
musím
se
dostat
do
života.
To
je
to
poznání,
vejít
do
života.
Jenom
Ježíš
mohl
o
sobě
říct,
já
jsem
život,
já
jsem
pravda,
že?
A
tak
dále,
cesta,
pravda
a
život.
A
já
do
toho
života
vcházím
tím
způsobem
a
jiným
se
tam
nedá
vejít,
než
že
pozastavím
projev.
A
projev
to
je
pohyb
toho
života.
Projev
je
pohyb
života.
Tento
pohyb
zastavím.
A
tady
je
krutý
bod
velice,
který
jde
někomu
na
nervy
a
velice
ho
tedy
ustraší,
že
ten
život
ve
mně
ustává.
To,
co
považuju
za
život,
ve
mně
ustává.
On
ve
mně
ustává
jenom
projev
života.
A
život
ve
mně
neustává,
život
teprve
nastupuje.
Jenomže
tam
je
nějaká
mezera.
Musí
napřed
něco
ustat,
aby
tamto
se
mohlo
vůbec
projevit.
To
se
neprojeví,
dokud
tamto
první,
co
bylo
v
pohybu,
neustane.
Rozumíte
mně?
A
proto
je
to
tak
strašidelné
tenhleten
přechod.
Dotaz:
jak
si
počínat
ve
vykonávání
vůle
Boží,
když
opravdu
si
to
přejeme,
vyjádříme
to
přání:
staň
se
vůle
tvá
nebo
nechť
dělám
jenom
to,
co
je
v
tvé
vůli
Pane.
Jak
to
mám
dále
zjistit,
že
je
to
opravdu
jeho
vůle,
že
to-
anebo,
že
to
není
jeho
vůle,
co
s
tím
dál?
Jak
to
rozeznat,
co
si
s
tím
počít?
Tak
na
to
je
několik
odpovědí
nebo
mnoho
odpovědí.
Kolik
lidí,
tolik
odpovědí.
Totiž
každý
musí
individuálně
přistupovat
z
té
si-
situace,
k
té
odpovědi,
ve
které
je.
Situace
každého
je
nějaká
jiná.
Každý
z
nás
je
nějaký
činný.
Předpokládáme,
prosím,
pro
snadnost
výkladu,
že
jde
o
člověka
v
produktivním
věku.
I,
prosím,
penzista
je
člověk
dneska
u
nás
v
produktivním
věku.
Protože
má
zase
jiné
starosti,
než
měl,
když...
když
byl
zaměstnán
někde
v
nějakém
podniku.
Má
mnoho
třebas
práce,
víc
než
možná
předtím.
Takže
i
jeho
považujeme
za
člověka
v
produktivním
věku,
prosím.
Tak
já
mluvím
o
člověku
v
produktivním
věku.
Nemluvím
o
dítěti
a
nemluvím
o
člověku,
který
je
třebas
připoután
stářím
na
lůžko,
tam
bych
musel
řešení
najít
jiné.
A
teď
bych
chtěl
říct:
jestliže
ten
člověk
se
takhle
odevzdal
do
vůle
Boží
a
chce
konat
jenom
vůli
Boží,
pak
samozřejmě
si
musí
dát
pozor
na
to,
jestli
to
jenom
neprohlásil.
Jestli
opravdu
za
tím
svou
osobností,
svoji-
svým
rozhodnutím
a
svou
vůlí
stojí.
Nesmíte
si
myslet,
že
když
chcete
konat
vůli
Boží,
že
tím
musíte
složit
svou
vůli
stranou.
To
musíte
veškerou
svou
vůlí
tu
vůli
Boží
prosazovat,
svou
vůli
prosazovat.
A
teprve
pak
je
naděje,
že
konáte
vůli
Boží,
ano?
Jestliže
svou
vůlí
tu
vůli
Boží
neprosazujete,
tak
vůli
Boží
nekonáte.
To
jste
jenom
něco
prohlásili:
já
chci
konat
vůli
Boží.
Ale
jestliže
jste
třebas
byli
v
nějakém
zaměstnání
třebas
předtím,
než
jste
toto
prohlásili
a
něco
konali.
Pokud
nepoznáváte,
že
by
vůle
Boží
byla
jiná,
že
by
vás
uváděla
do
jiné
činnosti,
to
se
pozná
znemožňováním
této
činnosti.
Jestli
se
ne-
nedostaví
to,
že
se
stává
nemožným,
abyste
dělali
to,
co
dosud,
pak
to,
co
dosud
jste
dělali,
je
ve
vůli
Boží,
rozumíte?
To
můžete
předpokládat.
Ale
pak
do
toho,
co
jste
dosud
dělali,
musíte
vložit
víc,
než
jste
dosud
do
toho
vkládali.
Vy
musíte
to
veškerou
svou
vůlí
provádět,
rozumíte?
Takže
odevzdávání
se
do
vůle
Boží
je
zvláštní
druh
užití
vlastní
vůle.
Že
celou
vlastní
vůli
užíváte
k
tomu,
abyste
vůli
Boží
prosadili.
Takže
jestliže
jsem
něco
předtím
dělal
nějakým
způsobem
a
třebas
dokonce
lajdácky,
tak
totéž,
co
jsem
takhle
dělal
dříve,
musím
teď
dělat
pořádně.
Protože
teď
jsem
začal
konat
vůli
Boží.
Nerozeznal
jsem,
že
by
to
vůle
Boží
nebyla
a
proč
bych
to
měl
rozeznávat?
O
to
se
nestarám
vůbec,
co
se
mnou
Bůh
bude
chtít
dělat.
Že
já
jsem
mu
to
právo
dal,
aby
se
mnou
zatočil,
jak
chce.
Nezatočil-li,
tedy
pak
na
tom
místě,
kde
jsem,
jsem
z
vůle
Boží,
chápete
to?
A
pak
to
musím
konat
lépe,
než
jsem
to
konal
pro
sebe
nebo
pro
nějaký
úřad,
nějakou
instituci,
organizaci
nebo
pro
rodinu
svou,
ano?
Čili
už
tím,
že
to
budete
dělat
lépe
než
předtím
nebo
snažit
se
dělat
lépe
než
předtím,
se
změní
poměry,
pochopitelně.
Takže
možná,
že
kdyby
to
bylo
místo
třeba,
kde
jste
se
dosud
nějakým
způsobem
osvědčili
a
teď
byste
se
osvědčovali
ještě
víc,
že
by
na
vás
začli
třebas
nandavat
víc
práce.
Á
on
ještě
stačí
na
tohleto,
stačí
na
tamto.
A
tak
by
vás
nakonec
předřeli.
K
tomuto
vůbec
to
nemá
jít.
Asi
moc
křičím,
ne?
K
tomu
by
to
vůbec
nemělo
dojít,
k
tomuto
konci.
Protože
o
vás
nikdo
nesmí
vědět,
že
něco
konáte
kvůli
Bohu.
Oni
si-
oni
musí
zůstat
v
domnění,
že
to
děláte
kvůli
nim.
Jenom
že
jste
se
nějak
polepšili.
Ale
máte
také
rozum
od
Pánaboha.
Ale
nesmíte
jim
dovolit,
aby
na
vás
svalovali
svou
vlastní
práci.
To
je
nesprávné.
Vy
se
držte
toho,
co
jste
předtím
dělali.
Vy
jste
poznali,
že
to,
co
jste
předtím
dělali,
je
vůle
Boží.
Né
to,
co
vám
někdo
ještě
na
hřbet
přidává,
ano?
Vy
musíte
mít
rozum.
Říkat:
tak
toto
je
vůle
Boží,
nebyl
jsem
z
toho
vytržen,
tak
musím
v
tom
pokračovat.
Ovšem
protože
je
to
pro
mého
hospodáře,
tak
to
má
být
lepší
kvality.
Kdyby
to
bylo
jenom
té
kvality,
jako
to
bylo
předtím,
tak
nekonáte
vůbec
zvo-
vůli
Boží.
To
je
jeden
znak
toho,
že
se
koná
vůle
Boží,
že
to-
že
jste
ochotni
to
dělat
lépe
než
dosud.
A
druhým
znakem
konání
vůle
Boží
je
to,
že
vždycky
to,
že
konáte-
začínáte
konat
na
vůli
Boží,
nějakým
způsobem
je
postaveno
proti
vám.
Zatímco
předtím
jste
třeba
měli
v
tom,
co
konáte
v
zalíbení,
vono
vám
to
bylo
příjemné,
rádi
jste
to
dělali.
Najednou
se
vám
stane,
že
to
rádi
neděláte.
V
tom
nesmíte
vidět,
že
to
není
ve
vůli
Boží.
Nýbrž
v
tom
musíte
jenom
vidět,
že
se
tady,
že
tady
Bůh
sleduje
svůj
vlastní
záměr,
abyste
sami
sebe
ztratili,
rozumíte?
Protože
jestliže
my
rozeznáváme
příjemné
od
nepříjemného
a
podle
toho
se
zařizujeme,
děláme
to
příjemné,
opouštíme
to
nepříjemné,
tak
pak
naše
já
roste.
A
my
vytváříme
novou
nepřekonatelnou
hradbu
mezi
sebou
a
věčností.
Jestliže
ale
nerozlišujeme
mezi
příjemným
a
nepříjemným,
nýbrž
jenom
mezi
rozumným
a
nerozumným,
mezi
správným
a
nesprávným,
to
se
roz-
rozlišovat
musí
pořád
i
nadále.
Ale
jestliže
nerozlišujeme
mezi
příjemným
a
nepříjemným,
na
to
nedbáme
a
konáme
i
věci
nepříjemné,
pokud
jsou
dobré
a
rozumné,
ano?
Tak
pak
velice
rychle
vnitřně
umíráme.
A
musíme
si
vidět-
musíte
vědět
už
teď,
že
konat
vůli
Boží
znamená
být
při-
přiváděn
Bohem
ke
smrti
vnitřní.
To
znamená
k
sebezáporu,
ano?
Vnitřnímu
umírání.
A
jestliže
by
tato
činnost,
kterou
nastupujete
ve
službě
Bohu
teď
už,
neboť
je
to
jeho
vůle,
jestli
nevede
k
tomuto
vnitřnímu
umírání,
se
tam
neprosazují
nepříjemné
chvilky,
které
musíte
umět
překonat,
to
znamená
překonat
sami
sebe,
o
to
tu
jde.
Tak
pak
jste
ještě
jenom
něco
prohlásili,
ale
vůli
Boží
jste
nezačli
vůbec
konat.
V
tomto
se
může
snadno
člověk
zmýlit,
že
něco
prohlásí,
já
chci
konat
tvoji
vůli,
ale
fakticky
to
nekoná.
Takže
jednou
z
naprosto
jistých
známek,
že
začínáte
konat
vůli
Boží,
že
jste
schopni
i
nepříjemné
věci,
pokud
jsou
rozumné
a
správné
z
hlediska
rozumového
úsudku,
nemusíte
se
doprošovat
nějakého
vyššího
úsudku,
jestliže
tyto
nepříjemné
věci
nejste
ochotni
udělat,
pak
jste
neudělali
ani
krok
na
cestě
k
tomu,
že
byste
konali
vůli
Boží,
rozumíte?
Tak
máme
dneska
mluvit
o
mystické
koncentraci.
Mystická
koncentrace
nemá
být
pouhé
soustředění,
nemá
to
být
soustřeďování
se
třebas
na
Boha
nebo
na
cohoko-
na
cokoliv
jiného.
Protože
soustřeďování
na
Boha
je,
řek
bych,
prostředkem
k
tomu,
abychom
se
s
ním
spojili.
Mystická
koncentrace
má
jediný
cíl
spojení
s
Bohem,
a
ne
soustřeďování
se
na
něho.
Jestli
to
dokážete
bez
soustředění,
prosím,
silně
pochybuju,
ale
může
to
být.
Ale
jestli
dochá-
dokážete
se
jenom
soustředit
na
Boha,
vůbec
není
jisto,
no,
totiž
vůbec
se
nestane,
že
byste
se
s
Bohem
setkali.
Když
se
na
něho
budete
soustřeďovat
s
nejlepší
vůlí
a
nejlepším
předsevzetím
se
na
něho
soustředit,
ale
zapomněli
jste,
že
to
soustředění
má
jeden
jediný
smysl:
že
Pánu
Bohu
nejde
o
to,
kolikrát
řeknete
Pane...
Pane
nebo
kolikrát
se
pomodlíte
Otčenáš
nebo
jak
dlouho
přebýváte
v
rozjímání
nebo
v
mystické
koncentraci.
Nýbrž
jde
mu
o
to,
já
mluvím
ovšem
o
něm
jako
o
člověku,
promiňte
mně,
aby
to
bylo
srozumitelné,
to
je
symbol.
Jde
mu
o
to,
jestli
ho
milujete
nebo
ne.
Jestli
za
ním
chcete
přijít
nebo
ne.
Není
nikde
psáno,
že
jestli
se
budu
soustřeďovat
celý
den,
že
miluju
Boha
a
že
za
ním
chci
jít.
Já
bych
si
přál
třebas,
aby
to
moje
"já"
se
k
němu
dostalo,
prosím,
to
je
jiná
věc.
Já
si
to
pro
sebe
přeju.
Ale
jestli
ho
při
tom
toho
Pána
Boha
mám
rád,
to
je
veliká
otázka.
Kdežto
to,
co
jsem
vám
radil
včera
v
těch
algoritmech
činnosti,
algoritmech
lásky,
to
znamená...
to
znamená
postupech,
jak
správně
jednat
a
v
těch
postupech,
jak
správně
milovat.
To
má
být
příprava
takového
druhu
na
koncentraci,
na
soustředění
mystické,
že
by
z
toho,
z
této
přípravy
vyplývala
touha
po
setkání
s
Bohem,
touha
po
vchodu,
po
vstupu
do
Otcova
domu.
Ta
touha
tady
prosím
není,
věřte
tomu.
Oni
pořád
přátele
z
Plzně
říkají,
kde
si
tu
touhu
máme
z
prstu
vycucat.
Není.
A
já
s
nimi
plně
souhlasím,
není.
Protože
nekonají
správně
přípravu
k
tomu,
aby
se
objevila.
My
máme
naštěstí
lidskou
vůli,
kterou
se
můžeme
naučit
milovat.
To
je
bezvadná
vlastnost
lidská.
Tou
vůlí
se
mnoho
věcí,
mnoha
věcem
můžete
naučit.
Ale
nejužitečnější
je,
že
se
tou
vůlí
s-
lidskou
vůlí
můžete
naučit
milovat.
A
dokonce
naučit
milovat
Boha,
kterého
jste
nikdy
neviděli.
A
Ježíš
Kristus
přitom
ukazuje,
jak
se
to
má
dělat.
Protože
jak
můžete
milovat
Boha,
kterého
nevidíte,
když
nemilujete
ani
bližního,
kterého
máte
před
sebou.
A
proto
při
tom
posledním
soudu,
který
tam
symbolicky
líčí,
říká,
že
jenom
ten
je
spasen,
že
jenom
ten
se
dostane
do
věčného
života,
kdo
miloval
bližního.
Správně
miloval
bližního
podle...
podle
opravdu
nenáročné,
neziskuchtivé
lásky,
podle
tohoto
algoritmu,
podle
toho
příkazu
lásky.
Ten
zaručeně
projde
posledním
soudem,
který
se
koná
v
lidské
duši
individuálně,
až
k
němu
člověk
dospěje.
Ten
projde
tímto
posledním
soudem
do
věčného
života,
ale
nikdo
jiný.
Tam
nikde
není
napsáno:
ty
ses
správně
koncentroval,
proto
vejdi
na
pravici
Boží.
Nic.
Ty
jsi
správně
miloval,
a
protože
tvoje
láska,
kterou
jsi
věnoval
lidem,
anižs
to
ty
věděl,
to
vůbec
nevěděl
ten
člověk,
na
tom
nezáleželo,
byla
láska,
kterou
jsi
věnoval
mně,
která
byla
určena
mně,
tak
a
protože
platilo,
že
cokoliv
jste
udělali
nejmenšímu
z
bratří
mých,
mně
jste
učinili,
tak
teď
se
tady
ukazuje
ovoce.
Teď
za
to
přicházíš
do
věčného
života.
Takhle
je
to,
nikoliv
někde
na
posledním
soudu,
ale
takhle
je
to
před
mystickou
koncentrací.
Při
mystické
koncentraci,
která
je
fakticky
posledním
soudem,
na
to
vás
upozorňuju,
ničím
méně,
při
mystické
koncentraci
vždycky
příprava
musí
vypadat
tak,
abyste
láskyplný
skutek
dělali
pro
Boha.
Když
se
na
tento
kraj
dostanete,
tak
je
naděje,
možná
ne
naděje,
jistota,
že
koncentrace
mystická,
kterou
provádíte,
bude
mít
účinek
spojovací.
Vždycky.
Čili
nechci
podceňovat
žádnou
metodu,
o
který
vám
třeba
dneska
nakonec
budu
říkat.
Ale
balamutil
bych
vás,
jako
ty
dotyčné
v
Plzni,
že
si
o
to
přímo
říkali,
že
jsem
měl
na
ně
čas,
mohl
jsem
si
dovolit
jim
předvést
během
jednoho
roku,
že
jim
to
nepůjde
tak
jako
tak.
A
věřte
mi
to,
to
nebyla
ztráta
jednoho
roku.
To
byl
velice
užitečný
strávený
jeden
rok,
protože
oni
se
přitom
velice
zbavili
sami
sebe.
Zjistili
tou
metodou,
to
nám
nejde,
tou
metodou
nám
to
nejde
ani
tou.
Tady
jsou
takové
skvělé
metody,
nejde
to.
A
tím
do
určité
míry
správně
sebe
zhodnotili.
Říkám
do
určité
míry,
protože
bude
třeba
to
hodnotit,
to
hodnocení
ještě
dále
zdokonalit.
On
totiž
člověk
nemůže
se
k
Bohu
dostat
odněkud
nebo
z
místa,
o
kterém
neví,
kde
to
místo
je.
To
je
asi
tak,
jako
kdybych
někoho
chtěl
popadnout
a
někam
odvést,
když
jsem
slepý
a
nevím,
kde
se
nachází.
Já
mohu
někoho
popadnout,
a
to
je
to
moje
"já",
a
někam
odvést
jenom
tehdy,
když
ho
jasně
vidím,
že
tadyhle
je.
Nebo
když
ho
mohu
nahmatat,
že
tadyhle
je,
seberu
ho
a
vezmu
ho
s
sebou.
Čili
to
je
ta
lidská
vůle,
která
se
může
chopit
mého
"já"
a
může
ho
někam
odvést.
Ovšem
musí
o
tom
"já"
vědět,
kde
to
"já"
je,
do
čeho
se
zamotalo,
v
čem
toho
času
se
brouzdá.
Čili
správně
říká
svatá
Terezie
z
Avily:
cesta
k
Bohu
začíná
správným
sebepoznáním.
A
ta
míra
sebepoznání
se
postupně
stupňuje.
Protože
uchopit
na
vyšších
stupních
zase
sebe,
který
už
je
proměněný
v
něco
nového,
to
je
ještě
těžší,
než
sebe
uchopit
na
počátečním
stupni.
Já
tohleto
bych
měl
trošičku
vysvětlit.
Člověk,
který
je
na
začátku
jako
třebas
tamti,
o
kterých
jsem
mluvil,
tak
ti
zjistí:
my
jsme
nešikové,
nám
to
nejde,
my
jsme
neschopni
se
soustředit.
A
to
je
správné
uchopení
člověka,
to
je
správné
poznání.
Nikdo
z
nás
není
schopen
se
soustředit,
nikdo
z
nás.
Ani
já
ani
vy.
Nikdo
z
nás
není
schopen
se
tak
soustředit,
aby
se
potkal
s
Bohem,
ani
já
ani
vy.
Ale
ono
na
tom
nezáleží,
ono
na
tom
vůbec
nezáleží.
Záleží
jistě
na
tom,
že
vím,
že
nejsem
schopen.
Ale
nesmím
si
ani
chvilinku
myslet,
že
tato
moje
neschopnost
stojí
proti
Bohu.
Nebo
proti
tomu
poznání,
že
mně
znemožňuje
poznávat
Boha.
Správně
říká
Bhagavadgíta:
Já
jsem
schopnost
soustřeďovací.
Mluví
Bůh
o
sobě,
Krišna.
Jestli
ty
myslíš,
že
ty
máš
nějakou
takovou
schopnost,
protože
se
dovedeš
soustřeďovat
cokoliv
na
tomto
světě,
to
ne.
Protože
soustředění
mystické
má
úplně
jinou
povahu
než
soustředění
na
cokoliv
na
tomto
světě.
Když
já
se
soustředím
na
cokoliv
na
tomto
světě,
tak
se
teď
soustřeďuju
na
něco,
co
už
jsem
předtím
poznával,
víte?
V
tom
je
ten
veliký
rozdíl.
A
tady
se
soustřeďuju-
soustřeďuji
na
něco,
co
jsem
nikdy
předtím
nepoznal.
Tuto
zkušenost
vůbec
nemáme,
nikdo
z
nás
nemá.
Teprve
až
ta
schopnost
soustřeďovací,
která
je
v
Bohu,
k
nám
sestoupí,
tak
jí
budeme
mít,
že?
A
pak
ovšem
si
ji
nikdy
nebudeme
přivlastňovat,
nebudeme
nikomu
říkat:
já
se
umím
soustředit.
Když
já
vám
teďka
řekl
třebas,
že
se
mi
nikdy
nestalo,
že
by
se
mně
myšlenka
nežádoucí
vloudila
do
koncentrace
mystické,
tak
to
bylo
proto,
že
jsem
přípravu
provedl
tak,
že
samočinně
přecházela
v
koncentraci.
Že
jsem
stanul
na
prahu
věčného
života,
do
něho
jsem
vstoupit
nemohl.
To
mně
musí
být
otevřeno.
On
je
schopnost
soustřeďovací.
Ale
ta
příprava,
na
které
velice
ná-
záleží,
musí
vypadat
tak,
abyste
se
dostali
na
ten
práh.
Abyste
se
dostali
ke
dveřím,
na
které
můžete
klepat,
a
za
kterými
je
ten
Bůh,
řečeno
symbolicky,
pochopitelně.
Ale
život
lidský
vypadá
tak,
že
jste
daleko
od
dveří.
A
i
když
tou
koncentrací
klepáte,
tak
klepáte
do...
do
luftu,
rozumíte?
A
ne
do
dveří.
To
vůbec
není
slyšet
na
druhé
straně.
Přeháním
samozřejmě,
ale
tak
symbolicky
je
to
vyjádřeno
správně.
Čili
vy
musíte
se
těsně
postavit
ke
dveřím,
na
které
klepáte.
Ke
dveřím
věčnosti.
A
co
to
je?
Správně
provést
přípravu
ke
koncentraci,
bez
té
zbytečně
se
soustřeďujete.
No
zbytečně
úplně
ne,
protože
je
to
taky
snaha
po
oso-
odosobnění.
Že
čím
méně
vám
to
jde,
tím
více
se
musíte
zapírat.
A
to
je
taky
dobré.
No
ale
bylo
by
užitečnější,
kdybyste
se
takhle
netrmáceli
a
řekli:
tam
rozum
má
své
místo.
A
udělali
přípravu
tak,
abyste
se,
řek
bych,
tak
nutkavě
těšili
na
ten
vstup
za
ty
dveře
věčnosti,
že
nemusíte
se
vůbec
starat
o
myšlenky,
které
se
vám
tam
vtírají.
Protože
jestliže
já
si
upřímně
přeju
v
tom
momentu,
kdy
se
začnu
soustřeďovat,
abych
se
s
tím
Bohem
setkal,
abych
jemu
patřil,
lépe
řečeno.
Tak
protože
tam
je
to
něco
jiného,
než
žádat
si
ho
pro
sebe,
abych
jemu
patřil,
tak
není
možné,
abych
musel
bojovat
s
myšlenkami.
Pro
všechny
ty
metody
platí
jedna
zásada:
jestliže
bojuješ
s
myšlenkami,
které
tě
tam
pletou,
děláš
dvojí
práci.
Soustřeďuješ
se
na
Boha
a
bojuješ
proti
myšlenkám,
které
se
tam
pletou.
Sedíš
na
dvou
židlích.
Nikdy
nemůžeš
uspět.
Jestliže
máš
kontrolní
myšlenky:
dělám
to
dobře,
nedělám
to
dobře.
A
na
druhé
straně
to
dělám,
děláš
dvojí
práci.
Na
jedné
straně
kontroluješ,
na
druhé
straně
něco
děláš,
sedíš
na
dvou
židlích,
nemůžeš
vejít.
Proč
se
nemůže
vejít,
když
se
sedí
na
dvou
židlích?
Protože
člověk
je
v
sobě
rozpolcen
a
jenom
částí
své
bytosti
k
Bohu
jde.
Jedna
část
kontroluje,
druhá
část
jde.
Jedna
část
bojuje
s
myšlenkami,
druhá
část
tam
jde.
A
platí,
že
není
možno
částí
své
bytosti
tam
jít.
Je
třeba
jít
celobytostně.
A
to
je
zásada
pro
každou
metodu
koncentrační
nutná,
která
se
musí
dodržovat.
Že
člověk
není
schopen
celobytostně
tam
vstupovat,
tak
musí
tak
dlouho
se
připravovat,
až
je
tohoto
schopen.
Já
neříkám,
že
by
to
nemohl,
že
by
musel
tím
přerušit
mystickou
koncentraci.
Ale
ta
jeho
mystická
koncentrace
bude
mít
zvláštní
povahu
do
té
doby,
než
bude
takhle
připraven
že
to...
že
to
bude
nutkavé,
to
jeho
přání
vejít
do
věčnosti.
Bude
mít
povahu
jenom
chvilkových
vstupů,
vteřinových
třebas
vstupů,
z
vteřinového
ustání
od
činnosti.
Nebo
i
od
aktů
lásky.
A
to
proto,
že
kdyby
on
déle
než
třebas
nějakou
tu
vteřinu
se
snažil
o
to
soustředění,
tak
by
byl
svědkem
toho,
čeho
jste
vy
všichni
zaručeně
svědky,
jak
mi
všichni
říkají.
Že
čím
déle
se
koncentruju,
teď
je
to
horší.
Tím
jsem
unavenější
a
tím
méně
myslím
na
Boha
a
více
se
musím
snažit,
abych
tu
techniku
zvládl.
Jak
už
potom
jsem
jenom
u
toho,
že
zvládám
techniku,
tak
je
to
sice
srdnatý
boj,
před
kterým
mám
velikou
úctu
osobně
os-
o
soustředění,
ale
vůbec
už
o
soustředění
na
Boha
nejde.
Nýbrž
jde
o
zvládnutí
nějaké
techniky,
to
je
úplně
někde
jinde,
ano?
Kdežto
člověk,
který
ještě
se
neumí
koncentrovat,
to
znamená,
nemá
přípravu
tak
velkou,
která
by
ho
udržela
v
koncentraci
třebas
čtvrt
hodiny
nebo
půl
hodiny
nebo
déle,
já
nevím.
Ten
by
tam
měl
do
toho
stavu
soustředění
vstupovat
jenom
tehdy,
když
cítí
nutnost.
A
ten
moment
využít,
ale
bez
jakéhokoliv
váhání.
Kdyby
jenom
zlomek
vteřiny
zaváhal
a
nevyužil
této
momentální
připravenosti,
tak
o
tu
chvíli
připravenosti
přijde.
Tak
jsou
křehké
ty
momenty
připravenosti
na
začátku,
velice
křehké.
Takže
třeba
Ježíš
Kristus
to
ukázal
tímto
způsobem.
Někdo
říkal:
Pane,
já
půjdu
za
tebou,
ale
dovol,
abych
ještě
pochoval
svého
otce.
Tak
to
vypadá
v
lidské
mysli.
Já
tam
ještě
něco
potřebuju
si
udělat.
Já
tam
ještě
nějakou
postranní
myšlenku.
To
nemusí
být
zrovna
pochovávání,
otce,
že
ano?
A
já
ještě
něco
pochovávám
v
té
své
mysli,
já
tam
ještě
něco
utlumuju.
Já
ještě
s
nějakou
myšlenkou
bojuju
třebas,
která
ještě
není
pochovaná.
To
je
absolutní
nepřipravenost.
Protože
ten,
který
toto
ještě
chtěl
udělat,
od
toho
se
Ježíš
Kristus
odvrátil
a
říkal:
tak
si
jdi
pochovat
mrtví,
protože
já
bych
radil,
aby
mrtví
pochovávali
mrtvé.
A
ten,
který
jde
pochovávat
mrtví,
tak
bude
pochovávat
mrtvé,
a
nebude
se
mnou.
Každý
to
tam
vidíte
z
toho,
kdo
za
ním
chtěl
jít,
šel
okamžitě.
On
toho
Matouše
našel
na
clu
a
řekl:
pojď
za
mnou.
Ne?
A
Matouš
šel.
Tamtoho
našel
pod
stromem:
pojď
za
mnou!
A
šel.
To
znamená
chvíle,
kdy
se
cítíte
být
taženi
tím
Bohem,
kdy
po
něm
toužíte.
To
sou...
sou
řídké
chvilky,
ne?
Ale
třeba
se
to
stane.
To
je
volání
Boží
a
tomu
je
třeba
okamžitě
vyhovět.
Né
počkej,
ty
mě
voláš,
ale
já
si
zavážu
tkaničku,
to
né.
To
znamená,
vy
si
nevšímejte
žádných
myšlenek
a
ničeho,
odejděte
třebas
do
nitra
nebo,
jak
jste
zvyklí,
jakoukoliv
metodou,
na
metodě
mně
tolik
nezáleží.
Nejprostší
metodou
se
odeberte
za
ním.
Když
věříte,
že
přes
nitro,
prosím,
přes
nohy,
prosím,
přes
chrám,
prosím,
proti
ničemu
nic
nemám.
Ale...
ale
neváhejte,
že
to,
že
zaváháte,
ztratili
jste
možnost
se
s
ním
spojit.
Tak
třebas
já
jsem
teďka
jel
se
Stáňou
sem
do
tohoto
místa,
četl
jsem
si
čínské
koany.
A
bylo
jich
tam
asi
dvacet
nebo
pětadvacet.
Připadl
jsem
na
jeden
koan,
který
pro
mě
byl
voláním
Božím,
rozumíte
mně?
Já
jsem
totiž
poznal
hned
jeho
vnitřní
význam.
Teď
by
bylo,
teď
bych
byl
si
mohl
s
ním
počínat
dvojím
způsobem.
Těšit
se
z
toho,
že
jsem
to
poznal,
obírat
se
tím,
být
ve
stavu
blaženém,
že
to
tak
krásně
vím,
ne?
Že
se-
že
jsem
měl
toto-
tuto
milost
od
Boha,
že
jsem
do
toho
tak
vnikl.
Anebo
prostě
se
tomu
poznání,
které
mě
přepadlo,
odevzdat.
Samosebou
jsem
udělal
todleto,
že
jsem
se
odevzdal,
protože
vím,
jak
na
to
mám
jít.
Tak
jsem
se
tomuto
odevzdání
ode-
tomuto
poznání
odevzdal,
které
bylo
náhlé,
ne
postupné
a
mělo
to
tentýž
smysl,
jako
první
poznání
tohoto
druhu,
které
jsem
zažil
kdysi
v
sedmnácti
letech
v
tom
muzeu,
když
jsem
se
dověděl,
že
tento
život
má
být
mostem
k
Bohu.
Já
jsem
se
okamžitě
ocitl
jasně
ve
stavu
věčného
života.
Přičemž
rozdíl
byl
v
tom,
že
tehdy
jsem
upadl
do
extaze
a
dneska
ne.
To
se
tak
daleko
natrénuje,
že
nikdo
z
okolí
ani
nevidí,
že
toho
času
jste
s
Bohem.
Že
jste
se
správně
soustředili,
rozumíte?
A
čili
má
to
být
všechno
v
přirozeném
sledu:
příprava,
soustředění,
soustředění,
příprava,
přechod
nenásilný,
že,
přirozený.
A
proto
je
těžko
radit
obecně,
jakou
metodou,
protože
správná
metoda
je
vždycky
ta,
v
každém
případě
ovšem
jiná,
která
člověka
připravuje
na
to,
aby
nadevše
toužil.
To
znamená,
hledal
království
Boží,
ano?
Jak
říká
Ježíš
Kristus:
hledejte
především.
No,
jakpak
mohu
především
hledat,
když
po
tom
netoužím,
ne?
Hledejte
především
království
Boží
a
vše
ostatní
vám
bude
přidáno.
To
znamená
i
to,
že
nebudete
mít
myšlenky,
které
tam
nepatří,
to
je
samozřejmé,
to
je
maličkost.
To
není
vůbec
žádný
problém
nemít
přitom
myšlenky
nebo
neusnout
nebo
něco
takového.
To
není
žádný
problém.
Ale
když
se
na
to
jde
opačně,
že
já
se
snažím
o
soustředění
a
nemám
tuto
přípravu,
neocitl
jsem
u
těch
dveří
věčnosti,
tak
je
to
zbytečné.
Tady
mám
dotaz,
když
tady
ta
příprava
má
být
správná
a
já
jsem
vám
popsal
v
tom,
co
jsem
napsal
dosud
jenom,
dva
způsoby
této
přípravy,
to
znamená
správnou
činnost
a
správný
způsob
milovat
a
nic
víc.
Jestli
je
možno
nebo
doporučitelno,
chopit
se
buď
jednoho
nebo
druhého
anebo
je
obě
dvě
případy-
oba
dva
případy
kombinovat?
Samosebou,
když
se
něco
píše
a
chce
se
od
toho,
aby
to
bylo
srozumitelné,
tak
se
musí
chtě
nechtě
postupovat
analyticky.
Oddělit
třeba
činnost
od...
od
lásky.
Ve
skutečnosti
není
vůbec
činnost
od
lásky
odloučena
a
láska
není
odloučena
od
činnosti.
Čili
spekulovat
o
tom,
který
algoritmus
jaksi
provést
nebo
který
uskutečnit,
je
zbytečné.
Protože
použiji
právě
toho
přirozeným
způsobem,
co
se
mně
nabízí,
co
mně
okolnosti
nabízí
k
použití.
Momentálně
je
třeba
projevit
lásku,
projevím
lásku,
momentálně
je
třeba
pracovat,
projevím
práci,
že?
Projevím
správnou
činnost
a
tak
dále.
A
je
třeba
obojího,
obojí.
Protože
ono
by
bylo
chybné,
kdybyste
si
mysleli,
že
si
musíte
v
hlavě
tyto
body
probírat.
Vy
je
musíte
jenom
dodržovat.
Jestliže
tyto
body,
které
jsem
vám
včera
určil,
jsem
s
nima
seznámil,
dodržujete,
pak
snadno
rozumem
poznáte,
jestli
je
dodržujete
nebo
ne.
A
kdybyste
například
správně
jednali,
byl
to
tedy
algoritmus
činnosti,
řídili
se
tímto
algoritmem
a
ono
se
to
protivilo
algoritmu
lásky,
tak
tu
činnost
neprovádíte
správně.
To
neznamená,
že
si
můžete
při
té-
při
tom-
při
té
správné
činnosti
přednášet
body,
ne,
algoritmu
lásky.
Ale
když
se
s
tím
seznámíte,
co
stačí,
tak
už
víte,
jestli
se
jedno
protiví
druhému,
anebo
jestli
jedno
spolupracuje
s
druhým.
A
je
důležité,
aby
jedno
s
druhým
spolupracovalo,
aby
to
byl
organický
celek,
ano?
Takže
tyto
věci,
jak
jsou
tam
určeny,
to
jsou
jenom-
to
je
jenom
metoda
podání,
ano?
Ale
není
to
navržený
způsob,
jak
se
podle
toho
řídit.
Jenom
je
to
zavedení
metody,
ano?
Je
to
prostě
zavedení
metody
myšlení.
To
znamená
vyčištění
mysli,
způsobení
určitého
řádu
mysli.
Je
to
řád
hodnot.
Je
to
postavený
před
vaš-
před
vaší
tvář,
řád
hodnot,
který
jste
třebas
neznali.
Možná,
že
ano,
možná,
že
ne.
Že
mnohé
věci
jsou
vám
z
toho
známé,
není
to
nic
zvláštního.
Že
já
taky
bych
nerad,
abych
něco
nového
vymýšlel,
nic
jsem
nového
nevymyslel
tím.
Ale
je
to
uspořádaný
řád
hodnot,
ke
kterému
jsem
se
dostal
během
dlouhé
praxe,
ne?
Možná,
že
v
něm
něco
chybí,
prosím,
to
si
tam
dodejte.
Každému
v
tom
bude
něco
chybět.
A
každému
v
tom,
ale
byl
bych
nerad,
kdyby
někomu...
někomu
v
tom
něco
přebývalo.
Tam
přebývajícího
nic
není,
jo?
Z
toho,
co
tam
je,
se
nesmí
nic
oklestit,
ale
může
se
k
tomu
něco
přidat.
To
se
může.
Ale
bylo
by
dobře
opatrně
přitom
s
tím
zacházet.
Protože
dokud
člověk
nemá
zkušenost
s
tímhletím,
tak
by
bylo
dobře,
že
se
přidržuje
toho-
že
by
mu
mělo
stačit
to,
co
je
tam.
Neměl
by
si
říkat,
tak
ono
ještě
tamto...
ještě
tamto,
protože
by
se
zbytečně
komplikovala
situace.
Já
znám
lidi,
kteří
se
například
soustřeďují
a
jejich
soustředění
je
tak
komplikované,
že
všechna
jejich
pozornost
je
věnována
technice.
A
potom
už,
jakmile
začnou
koncentrovat,
tak
jsem
si
jist,
že
pro
tu
techniku
kombinovanou,
kterou
zavedli,
musí
přestat
myslet
na
Boha.
Tou
chvílí,
jak
se
začnou
koncentrovat,
úplně
přestanou
myslet
na
Boha.
Třebas
u
člověka,
který
nemá
představivost
a
chopí
se
koncentrace
do
nitra
tím
způsobem,
že
si
tam
představuje
chrám,
ale
nemá
představivost,
tak
než
s-
než
si
udrží
v
představě
ten
chrám,
už
dávno
spí,
ne?
A
to
se
ještě
nezačal
soustřeďovat.
Kdežto,
kdo
má
silnou
představivost,
tak
si
chrám
představí
"na
to
šup"
a
už
jenom
do
něho
vstupuje,
jo?
To
je...
to
je
rozdílné,
to
se
nedá
všeobecně
předepsat
pro
každého
člověka.
Podívejte
se,
někteří
lidé,
kteří
se
soustřeďují
do
těla,
jak
se
nám
to
v
mnohých
metodách
doporučuje
a
měli
by
to
dělat
přes
tělo,
ne
do
těla,
na
Boha,
tak
oni
se
opravdu
podle
těch
návodů,
které
znají,
soustřeďujou
do
těla.
I
Marie
Markéta
Alacoque,
která
navrhla,
z
milosti
Boží
se
to
o
tom
dověděla,
soustředění
na
srdce
Páně
v
lidském
nitru.
Když
byla
napodobována
tato
Marie,
tak
mnozí
křesťanští
mystici
zažívali
horko
v
tom
nitru
tam,
kde
se
soustřeďovali.
A
kdyby
se
byli
soustřeďovali
na
nohy,
tak
v
nohách
samo
sebou,
aby
bylo,
že
se
šířilo
do
celýho
těla,
jako
z
toho
srdce
se
to
šířilo
taky
u
těch
mystiků
do
celého
těla.
A
mnozí
z
nich
se
nezbavili
tohoto
pocitu
horka,
takže
stoupala
teplota
a
oni
se
opravdu
spálili.
My
máme
o
tom
dokumenty,
že
mnozí
mystici
se
soustředěním
na
Boha
spálili.
Fakticky
to
byla
kremace
zaživa
a
umřeli,
ano?
Ale
proč
se
toto
stalo?
Bohužel
oni
neměli
nikoho,
kdo
by
jim
to
byl
vysvětlil.
Já
neříkám,
že
kdybych
tam
byl
já,
že
bych
jim
to
byl
vysvětlil,
protože
já
jsem
tohleto
měl
taky
a
překonal
jsem
to
a
vím,
jak
se
na
to
jde.
Je
ale
otázka,
jestli
se
vám
to
podaří,
jestli
mně
dobře
porozumíte?
Protože
ten
dotyčný,
o
kterém
jsem
teďka
chvilinku
mluvil,
nebyl
člověk
neinteligentní
a
neporozuměl
tomu...
tomu
mému
výkladu.
Ačkoliv
jsem
ho
prováděl
stejným
způsobem,
jako
to
provádím
teď.
Pak
nezbývá
nic
jiného,
než
tohoto
soustředění
zanechat,
rozumíte?
Kdybyste
mi
nerozuměla,
tak
vám
nedoporučuju
v
té
koncentraci
pokračovat.
Když
nedovedete
zastavit
horko
ve
svém
těle,
tak
by
vás
to
spálilo,
a
to
není
žádoucí.
To
je
škoda
při
té
schopnosti,
kterou
máte
soustře-
při
té...
při
té
touze,
kterou
máte.
To
je
vidět,
že
touhu
máte
správnou.
Jenomže
jí
nesprávně
umisťujete.
To
je...
to
je
technická
závada.
Taky
vám
potom
bych
musel
radit,
abyste
se
soustřeďovala
mimo
tělo,
a
ta
horkost
by
nenastala,
rozumíte?
To
není
nic
špatného
a
je
zajímavé,
že
když
jsem
odešel
z
koncentráku,
že
ten
jeden
z
těch
pěti,
o
kterých
jsem
vám
často
mluvil,
byl
uveden
také
na
koncentraci
mimo
tělo.
A
ten
dotyčný,
který
ho
tehdy
vedl,
mu
řekl:
to,
co
radil
ten,
co
teďka
odešel,
zde
v
koncentráku
nemá
místo.
S
tím
by
ses
dál
nedostal,
jenom
tam,
kam
ses
dosud
dostal,
tam
by
se
to
zabrzdilo.
A
tak
je
dobře,
že
se
dostáváš
do
mých
rukou,
protože
já
ti
poradím,
jak
se
soustřeďovat
mimo
tělo.
Protože
jestliže
je
tělo
oslabeno,
to
je
opak
toho,
co
vy
zažíváte,
jestliže
je
tělo
oslabeno
třebas
nemocí
nebo
stářím,
tak
už
v
sobě
nemůže
soustřeďovat
tolik
vesmírových
sil,
pomocí
nichž
se
potom
soustřeďuje
na
určité
místo
nebo
na
Boha.
A
proto
jeho
koncentrace
toho
člověka
je
neprůrazná.
Mouchy
sežerte
mě,
má
povahu,
ano?
Čili
nikam
nevede.
Tento
člověk
oslabený
nemocí,
třebas
přechodně
jenom
oslabený
nemocí,
slabý,
unavený,
ten
musí
se
ucházet
o
tutéž
sílu
ne
ještě
individualizovanou
v
lidském
těle.
Protože
tý
je
tam
málo,
pro
to
oslabení
stářím,
nemocí,
musí
se
o
tutéž
sílu
ucházet
mimo
sebe,
ve
vesmíru,
že?
A
přivolávat
ji
do
sebe
a
teprve
potom
s
ní
působit
ve
své
mysli.
Když
toto
neudělá,
tak
prostě
ta
koncentrace
zase
není
vůbec
účinná.
Ale
já
vám
poradím,
protože
máte
zřejmě
v
tom
určitou
zkušenost.
A
byla
by
chyba
od
toho
jenom
tak
lehkomyslně
ustupovat,
protože
cítíte
to
teplo.
Jak
se
toho
tepla
zbavit?
Samozřejmě,
kdybyste
přistupovala
ke
koncentraci
s
tím
úmyslem,
že
se
v
ní
chcete
zbavit
tepla,
které
pociťujete,
tak
byste
se
ho
nejenom
nezbavila,
ale
přestala
byste
se
soustřeďovat
na
Boha.
Vám
musí
být
jíst-
jasno
o
tomhletom.
Jakýkoliv
smyslový
projev,
a
to
je
taky
pocit
tepla,
to
je
smyslový
projev,
není
projevem
Božím.
Jestliže
třebas
pociťuju
horoucí
horko
ve
svém
nitru,
není
to
mystický
stav,
jak
to
mylně
mystikové
křesťanští
za
to
považovali.
Nýbrž
je
to
fyziologický
stav.
Tím,
že
se
soustředím
na
určité
místo,
tak
se
tam,
soustřeďuje
se
tam
krev
a
po
nervech
se
to
potom
roznáší
pryč.
To
už-
to
je
přis-
to
je
lékařská
záležitost,
a
nikoliv
mystická.
Čili
to,
co
vy
zažíváte,
není
mystický
stav,
nýbrž
jenom
přirozený
stav
způsobený,
že
jste
se
správně
soustředila
na
to
místo.
A
umíte
to
bezvadně,
jo?
Vysvědčení
dodám
třebas
písemně.
Ale
teď,
co
bylo
zapotřebí,
abych
udělal
v
tom
momentu,
když
se
toto
se
mnou
dělo?
Já
jsem
s
tím
bojoval
asi
dva
měsíce
nebo
možná
tři.
Já
už-
já
bych
se
musel
podívat
do
záznamů,
na
tom
nezáleží.
A
když
jsem
překonal
to
proudění,
jaké-
o
kterém
vy
mluvíte,
když
se
mi
to
podařilo
překonat,
tak
nastoupilo
kvašení
a
bylo
to
ještě
horší.
A
já...
a
já
dokonce
jsem
v
tom
kvašení
měl
určité
zalíbení,
to
bylo
horší.
To
víte,
mě
nikdo
takhle
nevedl
jako
vás.
A
já
jsem
v
té...
v
té
koncentraci
vstupoval
a
tak
jsem
ji
vystupňoval
tu
koncentraci,
až
to
kvašení
nastalo.
Nechci
říct,
že
přímo
s
úmyslem,
aby
to
kvašení
nastalo,
ale
když
to
kvašení
nastalo,
tak
jsem
si
myslel,
že
to
je
dost
hluboká
koncentrace,
jo
no.
Byla
to
dost
hluboká
intenzita
koncentrace,
to
byla.
Ale
nebyla
to
koncentrace
na
Boha,
tou
chvílí
to
přestala
být
koncentrace
na
Boha,
jo?
Koncentrace
na
Boha
to
byla
jenom
na
začátku,
když
jsem
do
té
koncentrace
vstupoval.
A
jakmile
jsem
začal
zažívat
kvašení,
přestala
to
být
koncentrace
na
Boha.
Čili
jenom
chvilinku
jsem
se
soustřeďoval
a
potom
už
jsem
se
soustřeďoval
na
to
kvašení
a
vy
na
to
horko.
Nedá
se
jinak
dělat,
to
překáží
člověku,
se
musí
na
to
soustředit.
A
tady
je
tahleta
chyba:
že
když
já
se
k
tomu
Bohu
odebírám
třebas
přes
nohy
nebo
přes
nitro,
přes
prostředek
nitra,
tak
to
je
transformační
bod,
to
je
místo,
kde
já
svoji
vůli
převádím
na
vůli
Boží.
Není
to
místo,
kam
se
soustřeďuju
nebo
místo
konečné,
kam
se
soustřeďuju.
Je
to
průchodicí
místo.
Děláte
tu
chybu,
jako
když
byste
měla
k
dispozici
transformátor,
zaváděla
tam
nějaký
proud,
to
je
ta
vaše
vůle,
se
kterou
se
soustřeďujete
a
přála
si
nebo
spokojila
se
s
tím,
že
v
tom
transformátoru
se
to
sice
transformuje
na...
na
proud
jiný,
který
bych
řekl,
věčný
né,
ale