akorát,
kdybychom
neposlouchali
vše
tyto
věci
pro
sebe.
Pro
koho
potom?
MM,
to
je
otázka
o
pěti,
jestli
já
to,
co
poslouchám,
uznám
za
správné,
tak
je
to
jenom
uznání,
v
tom,
to,
v
té
fázi
toho
uznání.
A
to
znamená,
že
nejsem
ještě
věřící,
jenom
to
uznávám,
že
je
to
tak
je,
že
to
tak
je
možné,
ale
když
se
do
toho
pustím
a
uskutečním
to,
tak
vracím
se
k
Bohu
daleko
celistvěji
a
úplněji,
než
když
to
jenom
uznávám.
Takže
poslouchat
to
tady
pro
sebe
nevadí,
když
jsme
schopni
jenom
to,
co
jsme
slyšeli,
odevzdat
to,
co
děláme,
účinky,
toho,
co
děláme,
Bohu.
Tomu
říkají
Indové
karmajóga.
A
myslím,
že
tato
stránka
je
velice
výstižně
v
Indii
popsána.
Já
myslím,
že
takový
Rámakrišna
třebas,
když
v
okamžiku
smrti
říkal
těm
svým
žákům
aby
se
hlásili
o
moc,
kterou
může
někomu
předat,
jenom
jednomu.
Hlásil
se
Vívékánanda,
dostal
ji,
tak
že
to
nemyslel
tak
jako
že
by
ta
síla
měla
sloužit
konkrétně
Vívekánandovi.
Když
měl
na
mysli,
to
nevěděl
na
že
Vívékánanda
bude
nejschopnější,
aby
to
všechno
propojil
s
ostatními
vírami,
aby
se
stal,
aby
napsal
takový
vesmír,
aby
udělal, ...
Tak
to
je
z
hlediska
toho
Rámakrišny
správné.
Samozřejmě
my,
když
posloucháme,
tak
napřed
to
musíme
uložit
v
duši
své.
Když
například
Panna
Maria
ve
dvanácti
letech
poslechla,
co
říká
Ježíš
Kristus,
"já
musím
být
u
toho,
nebo
v
tom,
co
je
mého
Otce"
a
přesto
šel
za
ně,
za
nimi
domů,
tak
to
v
ní
zrálo,
protože
to
hluboce
uložila
v
duši
své,
jak
je
tam
psáno.
Zrálo
to
tak
dlouho,
až
pod
křížem
se
našla
se
svým
novým
synem,
že,
svatým
Janem
a
jediná
nezemřela
smrtí
fyzickou,
nýbrž
dostala
se
do
nebe.
Takže
Ježíš
Kristus
vlastně
jedině
v
tomto
případě
provedl
celou
tu
Eliášovu
cestu,
ke
které
byl
inspirován
a
mě
v
žádném
jiném
případě
se
to
nepodařilo.
To
je
důležitá
poznámka,
protože
Ježíš
hlásal
existenční
cestu.
Celý
člověk
aby
šel
k
Bohu.
Říkal:
já
jsem
cesta,
pravda
a
život,
tak
tou
cestou,
kterou
ukázal
máme
jít,
tou
pravdou,
kterou
ukázal
máme
jít,
a
tím
životem,
který
ukázal,
kterým
žijeme,
máme
jít.
To
kdybychom
samo
sebou
dělali,
tak
to
dlouho
tady
se
mnou
poslouchat
nebudete
a
odejdete,
abyste
to
uskutečnili,
ne?
Mám
plný
ruce
práce,
a
proto
mi
tadyhle
víc
přinese
to
dítě,
protože
já
jsem
prevít
a
kdyby
mě
byli
nepřivedli
to
dítě,
tak
já
bych
byl
zahálel.
V
tom
smyslu
co
by
u
mě
za
zahálku
nepovažovali,
ale
kdybych
pracoval
daleko
jemněji,
mírněji
a
pomaleji
než
dosud
jsem
pracoval,
abych
taky
si
přišel
na
svý,
abych
měl
taky
volno,
abych
taky
něco
dělal
pro
sebe.
- to
je
život,
tak
Ježíš
Kristus
nám
jenom
neumírá,
nýbrž
taky
pořád
se
oživuje,
nás
taky
oživuje.
Každou
chvílí
nastavujeme
svůj
život
jeho
působením,
že
v
nás
žije,
aniž
o
tom
víme.
Čili
nesmíme
vytrhnout
jednu
část
z
celku,
že
jo.
Pak
je
to
správné.
Jistě,
že
jo,
to
je
správný,
nemůžeme
se
mu
připodobnit
jinak
než
sebezáprem.
Zapři
sama
sebe.
Nešpekulujte
takhle,
protože
Ježíš
dělal
všechno
pořádně
a
na
kříži
umíral,
že?
Tak
ono
to
nejde.
Mějme
na
mysli
jeho
příklad
a
jeho
příklad
zní
jasně:
do
třiceti
let
být
poddán
rodině
a
tomuto
světu.
Kdo
z
nás
má
třicítku
za
sebou
a
jak
to
poznáte,
že
ji
máte
za
sebou?
Ten
si
může
dovolit
to
ostatní
a
nemůže
si
to
dovolit,
když
ještě
nemá
třicítku
za
sebou
nebo
když
si
to
dovolí,
tak
to
dělá
špatně,
nedokonale,
velice
nedokonale,
takže
není
s
tím
spokojen.
To
by
napovídalo,
že
mají
pravdu
Ignác
z
Loyoly
a
jeho
Tovaryšstvo
Ježíšovo,
když
říkají
"napřed
askezi
a
potom
mystiku".
Není
to
prvda,
to
se
vzájemně
prolíná,
jenže
úspěchy
na
mystice
nejsou
do
tý
doby
znatelné,
dokud
nejsou
úspěchy
v
ctnostným
životě.
Co
máme
v
tomto
životě
společného
s
posmrtným
stavem?
Že
denně
usínáme
ale
nejsme
v
tomto
stavu,
nejsme.
Nýbrž
jsme
ve
stavu
velice
podobném
posmrtnému
stavu.
Takže
my
si
nemůžeme
žít
jenom
na
té
svadhi..
na
té
muladháře,
jak
říkám
, když
my
musíme
žít
na
dvou
sférách
minimálně,
protože
ale
působí
se
na
nás
shora,
že
do
nás
jde
nějaká
síla,
tak
nejde
jenom
koncem
páteře,
nýbrž
také
shora,
tak
splachuje,
řek
bych
ten
pel
z
těch
vyšších
úrovní
do
naší
úrovně,
takže
my
tam
můžeme
vystopovat
i
působení
vyšších
úrovní
na
této
úrovni
nejnižší.
A
to
nám
umožňuje,
abychom
rychleji
vzestupovali,
sestupovali,
protože
jak
sestupujeme
od
sebe
do
toho
nitra,
já
říkám
sestupujeme,
protože
to
je
cesta
do
nitra,
do
hrozné
hloubky,
tak
zároveň
vystupujeme
nahoru.
A
to
se
vzájemně
prolíná,
to
je
okruh
uzavřený.
okruhu
tak
ne
vy
nic
druhé
poloviny
musíme
být
vědomi
že
ho
toho
okruh.
To
Když
umřete
po
smrti
, tak
jste
vědomě
na
svádhistaně,
vědomě
jste
ve
svádhistaně.
A
když
usnete,
tak
jste
tam
nevědomě,
to
je
ten
rozdíl,
ale
jste
tam
taky.
Ale
jsou
živočichové
nižší,
kteří
jsou
tam
vědomě,
v
té
svádhistaně,
když
usnou.
To
nejsme
my,
to
jsou
zvířata.
Že
mají
ten
opřechod
mezi
tímto
životem
a
na
této
úrovni
a
jiné
úrovni
je
velice
důležitý
jak
projde
Proto
se
modlíme
"od
násilné
smrti
ochraňuj
nás,
Pane",
že
jo?
Toto
nebyla
násilná
smrt,
ona
neumřela
při
tom,
nýbrž
po
tom,
rozumíte?
To
jako
bych
měl
nějakou
chorobu,
která
působila
tak
prudce.
Hlavně,
že
ta
duše
měla
schopnost
a
čás
si
to
rozmyslet.
To
tělo
nebylo,
to
byla
přerušena
páteř,
ale
nebylo
zničeno,
takže
pořád
to
dítě
mohlo
vědomě
do
toho
druhého
světa
jít.
To
taky
je,
taky
se
to
modlíme
od
od
náhlé
smrti
osvoboď
nás
Pane,
my
tomu
nerozumíme,
ale
náhlá
smrt
není
náhlou
smrtí,
v
žádném
případě,
protože
to
tělo
dohasíná
ještě
delší
dobu
že?
Rozlučuje
s
s
tím
druhým,
s
tím
dalším
tělem,
který
se
pomalu,
jako
ten
můj
strýček
zabil.
Za
deset
dní
eště
v
tom
těle
tak
že
začala
i
si
šla,
chtěla
lehnout
do
toho
těla
a
bylo
tam
chladno.
Ono
to
nekončí
tak
rychle
předtím
takový
nějaký
kori.
Jsem
to
to
je
na
slovní
Šest,
šest
neděl
po
smrti,
ale
dýl
už
né,
to
už
dneska
není
diskutabilní
vůbec.
To
vám
nechci
doporučovat,
ale
kdybyste
měl
velkou
bolest
zubů
, například,
to
je
velká
bolest,
že
jo,
kdyby
vás
mlátili
do
, tak
máte
po
bolesti.
Prosím
vás,
nedělejte
to,
a
lékaři
to,
doufám,
neslyší.
No,
máte
po
bolesti.
A
dost
dlouho
ještě,
když
vás
už
přestal
bít.
Víc
by
člověk
nesnesl,
na
to
nemá
tělo,
na
to
nemá
smysl,
smysly ,
na
to
nemá
rozum,
na
to
nemá
vůbec
lidské
schopnosti.
Indové
si
z
té
bryndy
dovedou
poradit
a
říkají:
no
tak
má
jiné
tělo
to
je
v
tom
takhle
tato
vydrží
na
to
to
lekla
není
věčná
záležitost
A
tak
taky
bolest,
kterou
snášíme
není
kontrolovatelná
jenom
smysly,
nýbrž
se
kontroluje
mimosmyslovým
způsobem.
A
o
tom
nevíme,
že
kontrolujeme,
ale
kontrolu
máme
a
když
mi
tady
někdo
říká,
třeba
tady
Standa
říká,
že
jste
jedno,
tak
je
jenom
jedno
místo,
tak
ty
smysly
se
soustředí
například
k
té
bolesti
na
jedno
místo
z
toho
důvodu,
aby
pomohly
tomu
člověku
ke
jednocení,
přes
smysly
ke
sjednocení
k
něčemu
vyššímu.
A
ten
smysl
má
také
každé
utrpení,
aby
nás
dostalo
přes
nějakou
bariéru,
která
se
dřív
měla
nějak
zastavit
nebo
překonat.
to
tam
nemůžeš.
A
protože
neví
co
bylo
předtím
ve
spojení
s
veškerým
světem.
S
těmi,
co
jsou
tvými
známými,
jsou
si
spojeny
víc.
Ten
Antonín
se
pomodlil,
za
tebe,
když
jsi
byl
v
tom
nebezpečí,
jenom
proto,
že
to
spojení
s
ním
a
s
tebou
je
dokonalejší.
A
ta
manželka
pociťovala
co
jsi
zažíval,
nevěděla
konkrétně,
co
jsi
zažíval,
ale
věděla,
že
to
bylo
nějaké
nebezpečí
, protože
taky
s
tebou
víc
je
spojena,
ale
to
spojení
tím
není
vysvětleno.
To
spojení
je
na
jiné
úrovni
než
hmotné.
To
je
spojení
dvou
duší
nebo
tří
nebo
více,
které
se
spojujou
jenom
proto,
že
jsou
si
blízcí
a
že
bez
toho
spojení
by
nemohliy
jednat
vůbec.
Nebyl
by
jsi
k
ničemu,
kdybys
přišel
k
Antonínovi
a
neznal
se
k
němu
jako
ke
svému
příteli.
Byl
bys
tam
zbytečný.
A
považoval
by
si,
že
se
tobě
něco
hnulo
v
hlavě
, nebo
že
to
nemáš
prostě
v
pořádku
a
u
manželky
musí
být
přesvědčen
o
tom,
že
ona
je
do
té
míry
citlivá,
že
o
tobě
ví
když
na
to
vůbec
nemyslíš,
že
by
o
tobě
mohla
myslet.
Já
nevím,
jestli
bych
to
neměl
nazvat
taky
nějakým
fluidem,
který
přetýká
z
jedné
osoby
na
druhou,
ne?
A
vytváří
takovou
celkovou
atmosféru,
která
umožní
tomu
člověku
překonat
něco
špatného
nebo
něco
dobrého
udělat
nebo
tak
nějak.
Já
myslím,
že
víc
se
o
tom
nedá
mluvit,
protože
to
"víc"
to
je
vedení
událostmi
a
to
pořád
se
jako
bojím
do
toho
klofnout,
kdybych
ti
neskákal
do
řeči,
tak
s
tím
neskončím.
Ježíš
byl
tak
dokonale
veden
událostmi,
protože
byl
s
tím
Bohem
spojen.
Když
byl
s
Otcem
spojen,
tak
těm
událostem
rozuměl.
Kdyby
byl
nebyl
spojen,
tak
jim
nerozuměl.
Čili
míra
vědomostí
o
tom,
jak,
jaká
je
tady
spojitost,
že
jsme
nerozdělené
bytosti
od
ostatních,
je
dána
tím,
že
mám
disciplínu
splnit
toto
spojení.
Jít
za
ním
a
uskutečnit
je.
A
já
si
myslím,
když
je
to
Antonín,
nebo
je
to
manželka,
že
si
troufáš
splnit
pro
ni
daleko
víc
než
pro
někoho
jiného
a
že
tedy
proto
se
ti
to
takto
projevuje.
To
je
dáno
tím
vnitřním
postojem
vůči
těm
lidem,
víš?
To
je
lehce
vysvětleno,
pochopitelně
tímto,
aby
se
neřeklo
. Tak
se
proviňuje
proti
smyslu
toho
utrpení.
To
utrpení
má
vždycky
smysl,
o
kterém
neví
a
proto
je
mu
dovoleno,
taky
aby
žehral,
že
to
je
nespravedlivé
to
jenom
protože
tomu
nerozumí.
Někdy
stačí,
že
pochopí
k
čemu
je
to
a
ono
to
přestane.
který
poznává
Boha,
je
tak
na
něm
závislý,
teď
pozor!
že
je
absolutně
svobodný.
Cítit
se
nezávislý
na
Bohu,
to
je
velká
nesvoboda,
protože
nic
nemůžeš
vědět,
o
tom,
co
on
s
tebou
zamýšlí,
co
on
s
tebou
dělá
a
jaké
je
pozdadí
toho,
co
se
s
tebou
děje.
To
je..takže
se
vyhrne
na
tebe,
vyvalí
něco,
co
jsi
vůbec
nečekal.
Na
této
cestě,
se
to
nestává
a
přitom
je
to
s
tou
rukou,
tak
to
jsem
záviděl
svaté
Terezii,
že
byla...
že,
a
ona
vyslyšela
okamžitě.
Já
ji
nemusím
vůbec
žádat
o
to,
jak
to
mám
napsat,
ale
když
třeba,
dejme
tomu,
to
napíšu
špatně,
jak
si
to
já
že
představuju
a
ne
jak
si
to
představuje
ona,
já
okamžitě
začnu
mít
takovou
bolest,
že
mi
to
nedovolí
spát
a
já
se
musím
třeba
už
jsem
usnul,
nedovolí
mě
to
spát,
já
musím
včas
povstat,
podívat
se,
co
jsem
napsal,
škrtnout
to
a
napsat
to
jinak.
A
bolest
okamžitě
přestane.
Takže
vyslýchá
zvláštním
způsobem.
Jako
se
musí
s
Karlem
Makoněm
násilím,
to
s
vámi
to
tak
asi
nepůjde,
to
půjde
snáze.
Ale
se
mnou
tedy
jako
trvá
tolik
na
svém,
protože
mě
při
tom
že
své
nemá
mít,
aby
prosadil
totiž
svou
vůli,
o
které
si
myslí,
že
je
to
vůle
správná,
že
je
to
vůle
Boží,
od
Boha
a
tak
dále,
tak
potom
se
na
mě
řízně
Víš,
ono
to
s
vůlí
je
také,
napřed
tu
vůli
musíme
umět
poddat
Bohu,
nějak
se
jí
zříct,
teprve
až
je
poddaná
Bohu
tak
pak
se
jí
můžeme
zříkat,
jenom
té
vůle,
která
poddaná
není.
Asi
tak.
Ale
vůle
musí
zůstat
až
do
konce.
Ale
když
se
poddáš
Bohu
svou
vůli,
tak
první
co
zjistíš,
že
on
je
činný.
Způsobem,
o
kterém
se
nám
vůbec
nezdálo.
Čili
my
se
začnem
připojovat
k
jeho
činnosti.
A
když
se
začnem
připojovat
k
jeho
činnosti,
tak
se
musíme
nakonec
provést
to,
čemu
se
říká
"Vezmi
svůj
kříž.
Zapři
sama
sebe",
to
je
ta
odevzdanost
myslí
ale
hned
hned
ne
předtím
To
musí
následovat,
těsně,
nasadíme
tu
sílu
k
té
Boží.
Ta
vůle
Boží,
to
není-
to
není
jenom
trpnost,
to
je
být
Mu
oddán,
to
není
jen
býti
trpný,
nýbrž
chtít
se
zařídit
nebo
zařizovat
se
podle
Jeho
vůle.
A
potkal
se
s
žabkou.
A
žabka
mu
řekla:
Honzo,
já
jsem
ochotná
tě
vést
k
skvělému
pokladu.
Takový
na
světě
vůbec
není.
Ale
mám
jednu
podmínku.
On
říká,
jestli
je
to
veliký
poklad,
já
splním
každou
podmínku,
to
se
můžeš
na
to
spolehnout.
Ta
podmínka
je,
aby
jsi
šel
s
radostí
za
tím
pokladem.
No
jak
bych
nešel
s
radostí
za
pokladem,
za
pokladem
každý
musí
jít
s
radostí,
ne?
Dávej
pozor
na
to,
asi
nebudeš
mít
za
chvilinku
radost,
ale
jak
nepůjdeš
s
radostí,
tak
ten
poklad
nenajdeš
šel
leta
Žabka
vedla
po
cestičce,
to
bylo
krásný,
A
najednou
přeskočila
do
rybníku
a
ten
Honza
říkal,
no,
já
ten
rybník
obejdu,
ne,
copak
půjdu
do
tak
studený
vody?
Byl
oblečen,
tak
říkal
obejdu,
ale
žabka
říká
na
druhý
straně
už
stála
a
říkala,
no
Honzíku,
tys
radostně
nebyl,
nešel
do
tý
vody,
ty
bys
byl
býval
nešťastný,
kdybys
musel
skočit
v
šatech
do
vody
a
taky
teď
se
mě
nejevíš
jako
radostný,
protože
jsi
musel
obejít
veliký
rybník
a
dalo
ti
to
moc
práce.
A
poklad
se
ti
nepřiblížil.
Tak
podívej
se,
dneska
to
necháme,
protože
ty
jsi
vyčerpal
všechnu
svoji
radost.
Už
nejsi
radostný.
Já
jsem
ti
dala
jedinou
podmínku,
že
budeš
radostný.
Nejsi.
Tak
končíme.
A
tadyhle
se
podívej
na
ten
břeh,
je
tam
chaloupka,
tam
přespi
a
ráno,
až
tě
navštívím
při
prvním
kuňkání,
tak
musíš
být
radostný,
jakmile
nebudeš
radostný,
tak
dál
se
nepovedeš.
Ráno
se
probudil
a
říkal,
tak
se
sebe
ta
žába
eště
povede,
přes
hory
přes
doly,
to
já
nebudu
mít
s
toho
žádnou
radost,
to
já...
zase
to
skončí.
A
tak
říkal,
s
kým
já
bych
se
poradil,
abych
byl
radostný?
A
kde
se
vzala,
tu
se
vzala,
byla
tam
babička.
Aříká
mu:
Honzíku,
co
tak
přemýšlíš,
já
tě
vidím
takovýho
zadumanýho.
A
on
jíříkal,
no
tak
mám
jít
za
velikým
pokladem
a
mám
být
přitom
radostný.
A
žabka
na
mně
chtěla,
abych
přes
rybník
šel.
Co
bude
chtít
zase
dneska,
to
já
nevím.
Zatím
kdyby
toto
nechtěla
na
mě,
tak
já
bych
šel
i
radostně,
já
bych
šel
i
radostně,
ale
takhle
je
to
beznadějné.
A
babička
řekla,
když
chceš
zůstat
radostný,
tak
musíš
ten
poklad
hledat
pro
tu
žabku.
Pro
tu
žabku?
Co
ta
žabka
bude
dělat
s
pokladem?
Nesmíš
jí
to
říkat,
že
to
pro
ni
hledáš,
o
tom
nesmí
vědět,
ale
choď,
jednej
tak,
jako
bys
to
nedělal
vůbec
pro
sebe,
nýbrž
pro
tu
žabku.
Když
to
vydržíš
do
večera,
uvidíš,
že
tě
ta
žabka
pochválí.
A
šli,
ráno
se
zase
setkali
s
tou
žabkou
a
šli.
A
ten
si
zpíval:
A
já
mám
hezkou
žabku
a
já
jí
přeju
ten
svůj
poklad.
Né
pro
ni
to
udělám,
ale
já
jí
to
přeju.
Kdyby
tak
ona
měla
ten
poklad,
tak
by
byla
tak
radostná
jako
já.
Já
ho
mám,
já
už
mám
na
dostřel
ruky,
ale
ona
ho
nemá,
jak
by
taková
žabka
mohla
mít?
Ale
kdyby
ho
mohla
mít,
ta
by
byla
radostná!
Jejej,
já
bych
to
tak
přál,
aby
byla
radostná!
A
tak
si
přád
zpíval
a
tak
pořád
přemýšlel
celý
den
a
uběhla
mu
cesta
a
večer
se
ocitli
u
dalšího
rybníku
už
dneska
kali
nýbrž
tam
byla
další
chaloupka
a
žabka
říkala,
dneska
jsem
s
tebou
báječně
spokojená.
Protože
jsi
jednal
jinak,
než
člověk
chamtivý.
Čili
musíš
se
naučit
moc
vlastností,
které
neumíš,
které
neznáš,
které
neplníš,
než
ten
poklad
najdeš.
A
třetí
den,
když
se
ráno
probudil,
tak
tam
byla
babička,
zase
ta
první
a
říká,
jestlipak
víš,
Honzíku,
co
ti
chybí?
To
bych
rád
věděl.
že
ona
přesta
vaše
mužů
udělat
můžu
jí
celej
den
zpívat
vona
tomu
nebude
nakonec
věřit,
ale
ona
řekla.
Vem
tu
žabku
do
kapsy,
a
řekni,
taková
malinká
žabička
kvůli
mě
to
dělá.
A
on:
snad
i
kvůli
ní,
né?
Vem
ji
do
kapsy
a
ona
ti
vždycky
řekne,
kam
se
má
jít.
Ale
ono
to
z
ní
bude
kapat,
ta
voda
to
víš,
ona
je
mokrá
a
tak
nedělej
si
z
toho
nic,
že
ten
šos
ti
bude
trošičku
kapat,
ale
ber
ji
do
tý
kapsy.
A
tak
vzal
Honza
žabku
do
kapsy
a
žabka
mu
napovídala.
Vpravo,
vlevo,
rovně,
ne
a
šli
a
byl
zase
večer.
Žabka
mu
říká.
Dej
mi
dneska
z
kapsičky
ven
a
já
jsem
s
tebou
ještě
spokojenější,
ještě
něco
potřebuješ
přidat
k
tomu.
A
on
říká
to
bych
se
nesměl
od
tebe
dovědět,
co
eště
k
tomu
mám
přidat?
A
to
ti
neřeknu.
Víš,
s
kým
se
máš
poradit.
On
usnul,
ráno
tam
byla
babička
a
říká
mu.
Víš
Honzíku,
co
ti
ještě
vadí?
Že
ty
jenou
jdeš
za
tou
žabkou,
jak
ti
ukazuje,
ale
sám
nic
pro
to
neděláš,
abys
ten
poklad
našel.
Udělej
něco
pro
to,
abys
ten
poklad
našel,
taky
sám
za
sebe.
A
jak
babičko?
Tady
ti
dám
motyku
a
lopatu.
Poraď
si
s
tím
jak
chceš.
Dala
mu
motyku
a
lopatu
a
on
začal.
Pochopil,
že
tam
má
kopat.
Tak
tam
kopal,
přišla
žabka
a
řekla.
Honzíku,
co
to
děláš?
No
já
tady
kopám
poklad,
já
ho
tady
hledám
ten
poklad.
A
žabka
řekla.
A
víš,
že
děláš
správně,
tady
ten
poklad
je.
Neboť
ten
poklad
je
hluboko
v
zemi
tam,
kde
ho
lidé
nehledají.
Na
povrchu
není
a
já
tady
počkám,
než
ho
najdeš.
A
on
kopal
metr,
kopal
dva
už
dál
nemohl.
A
on
říká,
ona
říká,
tak
dost,
vylez
nahoru,
vylez
nahoru
a
pojď
do
tý
chaloupky
té
babičky.
Chaloupka
tam
nebyla.
A
ona
říká,
to
nevadí,
že
tam
není,
já
tu
chaloupku
postavím.
Zakuňkala
a
stála
tam
nádherná
chalupa.
Pořádná
chalupa.
Ó,
ty
umíš
tak
hezky
kuňkat,
tak
tam
taky
najdeme
jídlo.
Našli
tam
jídlo,
najedli
se
a
ona
řekla,
ale
víš,
jíst
s
takovou
kuňkalkou,
to
není
moc
příjemné.
Můžu
se
nějak
proměnit
a
proměnila
se
v
obrovského
psa,
který
sněd
nejenom
to
co
jako
tam
bylo
před
něj
předloženo,
i
to,
co
měl
ten
Honzík
sníst
a
žabka
říká.
Nezlobíš
se
na
mě?
Nezlobím.
Najedla
ses?
Najedla.
Změnila
se
na
žabku
a
říká,
eště
jeden
den.
Vyčkej
eště
jeden
den,
co
ještě
uděláme.
Další
den
se
probudil
a
byla
tam
babička.
A
říkala.
Ty
jsi
hledal
v
zemi,
ale
víš,
kde
jsi
zapomněl
hledat?
V
sobě.
V
tobě
je
poklad,
o
kterým
nevíš.
Má
úžasnou
cenu
a
lidi
o
něm
vůbec
nevědí.
To
mám
tam
taky
kopat
ve
svém
nitru,
nebo
co
mám
dělat?
Ona
říká.
Ne,
ne,
ne,
nic
nedělej,
ale
řekni
to
žabce,
co
jsem
ti
řekla.
Tentokrát
jí
to
řekni.
Ráno
přišla
žabka
a
řekla,
půjdeme
dál.
On
říkal,
ne,
ne,
babička
jedna
mi
řekla,
že
ten
poklad
je
ve
mně
a
že
tam
ho
mám
hledat.
Tak
ty
se
mě
zříkáš,
né,
ty
nechceš,
abych
tě
vedla.
Já
bych
tě
vedla
bezpečně
k
tomu
pokladu.
A
ty
říkáš,
že
ho
máš
v
sobě.
Je
to
nemožné,
to
bych
o
tom
přeci
něco
věděla.
A
on
říká,
ne
já
té
babičce
věřím
a
já
ten
poklad
v
sobě
budu
hledat.
A
jak
ho
budeš
hledat?
A
on
nevěděl,
jak
ten
poklad
v
sobě
hledat.
Ta
babička
řekla,
máš
nohy,
máš
ruce,
máš
tělo,
máš
hlavu,
a
víš
dobře,
že
v
ruce
to
není,
v
nohách
to
není,
nikde
to,
ať
ukážeš,
na
co
chceš,
tam
to
není,
tak
kde
to
v
tobě
je?
Co
bys
řekl?
A
on
řekl,
když
to
není
nikde
co
já
vidím,
že
by
to
mohlo
být,
tak
to
musí
být
někde,
kde
já
to
nevidím,
že
by
to
mohlo
být.
Tak
ona
řekla
babič-
ta
žabka.
Zavři
oči.
Co
vidíš?
Jéjej!
Já
vidím
krásný
hrad.
Vejdi
tam!
Jsou
ve
snu.
A
tam
ten
poklad
byl.
Když
se
probudil,
hrad
pryč,
poklad
pryč
a
žabka
říká.
To
koukáš,
viď?
On
ten
poklad
je
i
není.
Je
něco,
co
je
i
není?
á
říká
Honza,
Ale
ano,
je
mnoho
věcí,
o
kterých
ty
nevíš,
že
jsou,
a
přeci
jsou.
Podívej
se,
lidi
říkají,
že
jsou,
že
je
Amerika,
byla's
tam
v
Americe?
Byl's
tam
v
Americe?
Nebyl.
Existuje?
No
bylo
tam
moc
lidí,
tak
vím,
že
to
existuje.
Takhle
existuje
ten
tvůj
vnitřní
poklad.
Moc
lidí
už
u
něho
byly,
bylo,
tak
jdi
za
někým,
kdo
tam
u
toho
pokladu
byl
a
já
se
s
tebou
loučím.
No,
to
byla
pro
něho
velká
sprcha.
Kdo
to,
do
tam
od
o
tom
pokladu
ví?
Á
ona
babička
to
věděla!
Tak
já
jdu
za
tou
babičkou,
snad
tam
bude
nějaká
ta
chaloupka,
zase
žádná
chaloupka
nebyla,
tak
šel
pořád
hlouběji
do
lesa,
a
říká,
ta
babička
to
bude
nějaká
lesní
víla
nebo
co,
šel
hluboko
do
toho
lesa,
až
přišel
na
takové
místo,
že
už
se
dál
nemohlo
jít.
Křoví
samé
a
trní
a
nešlo
to
dál.
Tak
tam
únavou
usnul
a
když
se
probudil,
stála
nad
ním
babička
a
říkala.
Tvůj
poklad
jsi
našel.
A
on
říkal,
jak
to?
Vždyť
já
nic
nemám.
Nic
nemám
v
ruce,
ani
halíř!
Máš
největší
poklad,
že
ses
naučil
bez
reptání
hledat.
Ten
život
je
takový,
že
se
v
něm
má
pořád
hledat
něco
lepšího.
Teď
už
tě
pustím
a
ty
najdeš,
všecko
v
tom
životě,
co
je
tím
pravým
pokladem.
Našel
všechno,
dobré
zaměstnání,
a
ženu
a
měl
potom
děti
a
byl
s
tím
spokojen
a
to
byl
jeho
pravý
poklad.
Pohádky
je
konec.
tě
pustím
na
večeři
ne
Dvanáctého
druhý
osmdesát
devět
Brno.
má.
A
pár
řádek
pro
Václava,
já
nebudu
jmenovat
koho,
ale
chci
mu
říci,
že
je
absolutně
chybný
postoj,
když
si
člověk
myslí,
že
se
nějak
proviňuje
přád
tím
svým
životem
a
způsobem
jednání
a
že
není
hoden
třebas
těch
ostatních
lidí,
kteří
se
takhle
neproviňují
jako
on.
To
je
krajní
pocit
oddělenosti,
který
neexistuje
ze
strany
Boží,
protože,
jestliže
člověk
je
živým
tvorem
existujícím
na
této
planetě,
tak
je
součástí
té
základní
milosti
nejdůležitější
ve
vesmíru,
že
je
člověkem.
A
když
zůstává
člověkem,
tak
není
vyvrhelem,
protože
i
kdyby
byl
nejhorší
mezi
lidmi,
tak
když
ho
Pán
Bůh
udržuje
na
životě,
to
je
to
hlavní!
Když
mu
to
neodjímá,
tak
je
tady
důkaz,
že
tady
má
úkol.
Od
Boha,
o
kterém
neví.
Ne
od
lidí,
od
lidí
to
si
koupil,
že
se
stal
lékařem,
že
ano.
Ale
to
je
z
vnějšku,
všechno
pravé
se
rodí
z
vnitřku.
K
tomu
pravému
má
volný
přístup,
protože
má
lidský
život.
A
tohleto
jestli
si
nevštípí
do
hlavy,
tak
bude
mít
stále
pocit
méněcennosti,
zcela
chybný,
který
pochází
z
chybného
postoje
vůči
tomuto
životu.
Jestliže
člověk
má
tu
vesmírnou
vymoženost,
opravdu
vesmírovou
vymoženost
být
člověkem,
tak
je
v
největší
milosti
vod
Boha,
v
jaké
může
být
nějaký
tvor.
A
takže,
ať
je
tady
třebas
pět
miliard
lidí,
tak
on
je
tady
jeden
z
těch
pěti
miliard,
rovnoprávným
členem
této
společnosti
vyslaným
od
Boha
sem
do
toho
světa
s
nějakým
úkolem,
k
nějakému
úkolu,
který
má
splnit.
Nemusí
mu
rozumět,
nemusí
to
dělat
tak,
že
by
byl
s
tím
spokojen,
naopak
je
dobře,
že
s
tím
spokojen
není,
kdo
je
spokojen,
tak
ten
přestává
žít
umělecky.
Umělec
nesmí
být
spokojen
se
svým
dílem.
Von
s
ním
není
spokojen,
tak
žije
jako
umělec.
To
je
těžký
život
umělce.
Protože
umělec
není
nikdy
spokojen.
Jak
by
byl,
tak
konec
umělecké
kariéry.
A
on
se
učí
umění
žít
a
to
je
velice
těžké
umění
a
přistupuje
se
k
jeho
realizaci
zase
z
vnitřku.
Když
z
vnitřku
dostane
další
milost,
kromě
toho,
že
žije,
že
v
této
oblasti
se
stane
vědomě
součástí
Boha,
tak
pak
se
podiví,
že
najednou
všechen
ten
pocit
méněcennosti
odpadl.
Já
jsem
měl
taky
takový
pocity
všelijaký,
že
jsem
nemoh
být
tím,
čím
jsem
chtěl
být
a
nemoh.
Měl
jsem
víc
takových
důvodů,
abych
takhle
myslel
jako
on.
Taky
jsem
tak
myslel.
Jakmile
se
dostavilo
to
vědomí
vnitřního
života,
že
mojí
pravou
základnou
je
Bůh,
tak
to
všechno
padlo.
Přestal
jsem
chtít
něco
provést
já,
když
to
za
mě
provádí
beztak
Bůh.
Já
jsem
ho
v
ničem
dosud
nedohonil,
toho
Pána
Boha.
Například,
já
jsem
nedokázal
dosud
milovat,
protože
On
miluje.
Já
sem
nedokázal
žít,
protože
On
žije,
já
jsem
nedokázal
poznávat,
protože
On
poznává.
To
je
všechno
odvozené
jenom.
Jak
ho
pustíš
z
uzdy,
tak
on
zase
spadne
do
toho
pocitu
méněcennosti.
Protože
už
se
v
tom
zaběhl,
to
už
jsou
zaběhnutý
kanály.
A
i
když
jsou
zaběhnutý,
nejsou
pravdivý,
ale
jsou
zaběhnutý,
takže
samovolně
se
do
toho
kanálu
zase
pouští,
tam
je
to
splavné,
abych
tak
řekl
a
dostane
se
k
tomu
pocitu
méněcennosti
zase.
Tak
ne
každý
tok,
který
je
splavný,
je
správným
tokem,
protože
řeka
splavná
může
také
téci
třebas
do
končícího
jezera,
slanýho
nějakýho,
což
bývá
třeba
v
Africe,
dejme
tomu,
v
Čadu
takový
jezero
je
a
veletok
tam
do
toho
teče.
Nebo
Amudarja
a
Syrdarja,
že
ano,
do
Aralskýho,
to
není
pravý
tok,
který
by
tekl
do
pravého
moře.
A
on
je
to
takovým
tokem,
který
do
pravého
moře
neteče.
A
to
je
jeho
neštěstí.
Takže
on
ví,
že
to
neteče
do
toho
pravýho
moře,
že
se
nespojuje
s
tím
věčným
a
to
nemůže,
dokud
zachová
si
tento
neřestný
způsob,
to
je
jeho
chyba,
myslet
si,
že
je
méněcenný.
To
by
byl
každý
člověk
méněcenný,
který
si
to
ani
neuvědomuje,
že
je,
že,
nikdo
nejde
vědomě
do
toho
Boha.
tak
že
Já
jsem
si
myslel
v
koncentráku,
když
jsem
viděl
ty
nesčetný
oběti,
které
tam
existovaly
jen
v
jednom
koncentračním
táboru
a
těch
táborů
tam
bylo
téměř
čtyřicet
v
Německu
a
ještě
některé
větší -
že
kdyby
nebylo
nic
jiného,
žádného
jiného
důvodu,
že
proč
ten
Hitler
je,
tak
je
na
pravém
místě
proto,
že
těmhletěm
lidem,
mnohým
z
nich,
ukazuje
cestu
do
věčnosti.
Já
bych
se
byl
bez
Hitlera
do
té
cesty
nedostal.
A
nedostal
jsem
se
tedy
k
tomu,
aby
se
kvůli
mě
vedla
zvláštní
válka,
ale
že
jsem
mohl
podílet
na
tom,
že
relativní
zlo,
jaký
on
představoval,
nemůže
samo
o
sobě
nic
provést
bez
relativního
dobra.
Když
nastolí
relativní
zlo,
a
on
nastolil
veliké
relativní
zlo,
tak
nastolí
také
relativní
dobro.
Takže
dobro,
které
nastolil
u
mě,
tím
svým
zásahem,
to
nešlo
jenom
tak
daleko,
že
když
končil
a
když
spáchal
sebevraždu,
tak
u
mě
to
nepřestalo,
u
mě
to
pokračovalo
dál.
A
to
způsobil
on.
No,
to
ať
si
uvědomí,
že
je
to
opačně,
než
si
to
myslí.
Že
všichni
mu
musí
mu
také
pomáhat .
Ať
jsou
třeba
policajti,
tak
mu
pomáhají.
Ne,
že
mu
podrážejí
nohy ,
protože
kdyby
mu
svět
nepomáhal,
tak
je
tady
Václav
zbytečný.
Ten
svět
je
tady
a
on
v
něm
jenom
proto,
aby
si
vzájemně
pomáhali.
A
i
když
je
proti
tomu,
když
tomu
nevěří,
na
tom
nic
nezmění.
Ten
svět
mu
pomáhá.
Dokud
tady
je,
tak
svět
mu
pomáhá.
My
My
totiž
nemůžeme
se
ocitnout
mimo
oblast
působení
Boha.
Čili,
tímto
způsobem,
že
žijeme
v
jeho
silovém
poli,
bych
tak
řekl,
žijeme
v
něm.
A
nikdo,
nikdy,
ani
ten
Satan
se
mu
nezvrhl,
to
by
byl
pěkný
Pán
Bůh!
On
stvořil
dobré
a
zlé
a
tak
je
to
v
Bibli
také
napsáno.
Stvořil
všechno
bez
výjimky,
to
nestvořil
nic
Satan,
nic
nestvořil.
A
teprve
my
se
vžíváme
do
té
pozice
zla,
když
na
nás
tíž
doléhá.
Takže
svatý
Petr,
a
to
byl
nějaký
kabrňák,
mohl
říct,
že
celý
svět
je
ve
zlu
postaven,
celý
svět
je
ve
zlu
postaven.
A
na
druhé
straně
že
nic
není
na
světě,
co
by
nebylo
stvořeno
z
Boha!
A
jak
to,
že
je
to
ve
zlu
postaveno?
Ve
zlu
je
to
postaveno
proto,
že
my
nepoznáváme
toho
původce.
To
je
to
zlo.
Čili
on
si
to
špatně
dává
dohromady.
Zlo
je
někde
jinde,
než
že
je
schopen
toho
a
není
schopen
tamtoho,
že
dělá
špatně
a
nedělá
dobře,
nýbrž
zlo
spočívá
v
tom,
že
se
nestýká
nebo
že
není
si
vědom
svého
původu,
který
není
nějak
historicky
že
něco
někdo
stvořil,
nýbrž
který
je
aktuální.
Pořád
se
všechno
vytváří.
Každý
moment,
který
on
žije,
je
znovu
vytvořen.
A
jestliže
do
toho
on
přidá
svoji
malomyslnost,
abych
tak
řekl,
tak
degraduje
to
poslání,
které
má
od
Boha
jako
člověk.
A
to
je
k
Bohu
se
vrátit.
Není
jiného
poslání
nejvyššího,
než
toto
jediné.
Od
Boha
jsi
přišel,
k
Bohu
se
vracíš.
Prosím,
i
ty
jsi
od
Boha
přišel,
i
ty
se
k
Bohu
vracíš.
Jenomže
někdo
vlivem
své
povahy
přitahuje
negativní
vlivy
tak,
že
spíš
je
negativně
veden,
negativními
vlivy
veden
než
těmi
pozitivními.
Já
jsem
od
začátku
svého
života
byl
takhle
těmi
negativními
vlivy
veden.
Mě
jako
podle
názoru
toho
malého
dítěte
mě
ti
lékaři
život
brali.
Oni
to
nechtěli
udělat
ale
my
něho
byli
sebrali..
Nesebrali!
Čili,
já
jsem
se
řídil
především
negativními
vlivy
a
ty
na
mě
působily
tak
mocně,
že
žádný
pozitivní
vliv
nepůsobí
tak
mocně.
Z
toho
důvodu
nepůsobí
tak
mocně,
že
si
člověk
přivlastňuje
ho
daleko
snáze,
ten
pozitivní
vliv
než
ten
negativní.
Od
toho
se
separuje.
Proto,
dejme
tomu,
svatá
Terezie
z
Avily
říká,
nejlepší
základní
postoj
je,
se
považovat
za
takovýho
mizeru,
že
už
větší
na
světě
není.
Prásknout
sebou
k
nohám
Kristovým,
dělej
si
se
mnou,
co
chceš
dělej
si
se
mnou
co
chceš.
A
když
odtamtud
odejdeš
a
ještě
žiješ,
tak
on
říká,
žiješ
pro
mne
to
se
nedá
vysvětlit.
A
ona
potom
žila
pro
toho
Ježíše
Krista
a
pro
to
jeho
učení
a
pro
ten
život
věčný,
že?
Toť
vše.
Myslet
si,
že
jsme
už
věděli
co
Bůh
od
člověka
chce
a
ohradili
jsme
se
proti
tomu
podle
toho,
že
se
proviňujeme
proti
Duchu
Svatému,
to
není
pravda.
Protože
proti
Duchu
Svatému
se
může
provinit
jenom
ten,
kdo
vstoupí
do
tohoto
vědomí
pomocí
Boží
a
ne
z
vlastní
iniciativy
a
vlastního
poznání .
To
poznání,
které
má
on,
to
je
jenom
uznání
těch
věcí.
Ne
takové,
aby
se
musel
podle
toho
řídit.
Když
uznám,
že
je
Bůh
a
že
všechno
je
stvořeno
od
něho,
a
nevím,
co
všechno,
tak
to
je
pouhé
uznání.
Když
se
s
tím
neztotožním
do
tý
míry,
že
jsem
ochoten
disciplinovaně
pořád
to
používat,
tak
se
nic
nestane,
vůbec
nic
se
nestane,
nebo
když
jsem
proti
tomu,
vůbec
nic
se
nestane,
protože
jsem
to
nepoznal
silou
přímo
pocházející
od
Něj,
když
přes
svůj
intelekt,
přes
svoje
osobní
uznání,
což
je
jako
nic.
To
ve
srovnání
s
poznáním
od
Něho
to
není
nic.
Já
to
mu
vysvětlím,
aby
věděl,
co
to
je.
Když
jsem
v
sedmnácti
letech
jeho
silou
poznal,
že
on
je
mou
nesmrtelnou
podstatou,
i
všech
lidí
ostatních,
tak
jsem
nemohl
dělat
něco
jiného,
než
co
On
chtěl.
Nemohl,
to
nešlo!
Protože
On
měl
přístup
s
tou
láskou
ke
mně.
On
mě
miloval
tak
nesmírně,
že
já
jsem
se
mu
nemohl
vymknout.
Kdyby..Tam
bych
se
byl
býval
moh
rozzlobit,
udělat
hřích
proti
Duchu
Svatému,
to
bych
byl
býval
mohl,
kdybych
to
byl
vůbec
dokázal!
Totiž
ten
hřích
je
podle
mého
prostě
nemožné.
Když
to
někdo
eště
dokáže,
tak
to
je
kabrňák
tedy.
Ale
to
neznám
takového
člověka,
kdo
by
to
dokázal!
On
zaručeně
vůbec
nic
nedokázal,
protože
von
toto
poznání
neměl.
Kdyby
se
mu
stalo
to,
co
mně
v
sedmnácti
letech,
tak
nemůže
jednat
jinak,
než
by
to
chtěl
Bůh,
nemůže.
A
kdyby
tady
byl
sta
let,
tak
je
tady
už
ve
službách
Jeho
a
ne
ve
službách
svých.
A
on
je
pořád
ve
službách
toho
padavky,
kterému
říká
Václav.
Tak
to
né,
to
není
proti
tomu
svatýmu.
To
vůbec
nemá
nic
společného.
Tam
se
může,
proto
je
tak
výjimečný
hřích,
že
se
ho
téměř
nikdo
nemůže
dopustit.
Ale
já
bych
řek,
že
nikdo.
A
že
může
být
vytknut
jako
neodpustitelný.
Že
totiž,
jakmile
se
člověk
narodí,
tak
se
tady
objeví
na
světě
hotová
kompletní
soustava
transformační.
To
znamená
všechno,
co
ve
vesmíru
existuje,
už
je
připraveno
v
miniatuře
v
tom
člověku,
aby
se
z
toho,
z
celého
vesmíru
v
malém,
mohl
dostat
do
věčnosti.
To
není
u
žádného
tvora,
čili,
to
je
taková
vymoženost,
že
když
si
to
neuvědomí,
tak
neví,
co
to
vlastně
říká
a
jak
se
proviňuje
tím,
to
se
proviňuje,
že
toto
nechápe.
Že
bez
Jeho
vědomí
a
bez
Jeho
vůle
se
tady
objevil.
Neboť
jeho
narozením
na
svět
se
dovršila
soustava
v
tomto
individuálním
případě,
tak
v
individuálním
případě
každého
narození
se
to
děje,
se
dovršila
soustava
vesmírového
vývoje.
Když
jsme
si
říkali,
a
on
by
to
měl
znovu
slyšet,
že
v
tom
mateřském
těle
se
děje
ten
zázrak,
že
z
jedné
jediné
buňky
se
stane
člověk.
A
že
přechází
přes
fáze
vývoje
života
na
naší
planetě,
který
trval
miliardy
let.
A
tak
když
on
to
prožije
za
devět
měsíců
a
nemůže
se
proti
tomu
postavit,
protože
se
prostě
narodil
už
hotový
s
touto
celou
soustavou,
no
tak
to
je
prostě
taková
milost,
že
ať
si
ten
ubohý
Václav
myslí
co
chce,
proti
tomu
nemůže
ani
prstem
hnout.
Ledaže
by
spáchal
sebevraždu,
a
tím
to
nevyřeší.
To
nejde
řešit
sebevraždou.
Prostě
to
tady
je
a
to
se
nedá
spláchnout
z
povrchu
zemského
nebo
z
povrchu
vesmíru.
To
znamená:
vesmír
sestoupil
do
lidského
nitra
a
odtamtud
se
děje
to,
že
touží
nebo
všemi
silami
se
snaží
přejít
z
vesmírového
do
lidského
řádu,
do
neduálnosti,
to
znamená
do
Boha.
Ať
si
myslí,
co
chce,
tomu
nezabrání.
Ať
si
myslí,
že
je
to
smrtelný
hřích,
nebo
neodpustitelný
hřích
to
To
si
můmůže
myslet
co
chce,
na
té
věci
nic
nezmění.
On
je
narozen
a
zůstává
narozeným.
Ale
je
nenarozen
a
zůstává
nenarozeným,
že
ano.
..jak
si
všímá,
na
tom
faktu ..
že
je
narozen,
ale
co
je
důležitějšího,
nemůže
změnit
teprve
nic
na
tom,
že
je
nenarozen,
že
to
nenarozené
v
něm
je
a
že
je
tam
věčné
a
že
si
to
troufá
v
něm
přebývat.
Chrámem
Božím
jste
a
Duch
Boží
ve
vás
přebývá,
říkal
svatý
Pavel
a
tomuhle
asi
dobře
rozuměl.
No
a
protože
tomu
takhle
je,
tak
to,
že
si
myslí
o
sobě
takové
špatné
věci
to
se
podobá
jedné
jediné
věci
dokonale.
Ba,
je
to
stejné:
vytí
psa
na
Měsíc.
Ať
si
vyje
jak
chce,
Měsíc
půjde
svou
dráhou,
celý
vesmír
půjde
svou
dráhou,
vesmír
v
něm
půjde
svou
dráhou,
vesmír
v
něm
bude
působit
k
tomu,
aby
se
dostal
do
té
věčnosti.
Dokud
bude
živ,
tak
ten
vesmír
bude
v
němpořád
tímto
směrem
pokračovat,
ano?
Tak
prosím,
řekni
mu:
Dopřej
si
klidně
těch
nejhorších
myšlenek,
je
to
to
vytí
psa
na
Měsíc,
nic
tím
nedokážeš,
jenom
si
zkalíš
svou
mysl
a
tím
si
zkomplikuješ
život.
Ale
jenom
povrchní,
do
nitra
to
nesahá.
Tam,
do
toho
nestvořeného,
nemůže
vůbec
proniknout,
s
tou
svou
povrchovou
myšlenkou.
A
tak
jako
ty
věci
v
tom
pokračují,
ale
já
ti
to
nemohu
doporučit
osobně,
protože
bys
moh
mezitím
pokračovat
v
něčem
jiném
a
užitečnějším.
Je
vám
známo,
před
sedmnáctým
rokem
svého
života,
jsem
se
nemodlil,
vůbec.
Já
jsem
se
denně
modlil,
a
hodně
modliteb
jsem
přeříkával.
Já
jsem
je
jen
přeříkával,
to
není
modlení,
Já
jsem
to
proti
své
vůli,
abych
byl
poslušen
své
rodině,
oni
si
to
přáli,
abych
se
modlil,
tak
jsem
se
modlil.
Jsem
to
přeříkáv-
a
oni
byli
spokojeni,
že
to
přeříkávám,
ne?
To
ovšem
nebyla
modlitba.
Modlitba
začíná
tam,
kde
člověk
povznáší
svou
mysl
k
Bohu
a
od
toho
povznesení
své
mysli
k
Bohu
neustupuje.