Nebyl
tam
obsažen
prvek
vyššího
poznání.
He,
takže
bude
to
zase
na
té
úrovni,
na
které
jste
předtím
to
marně
řešili,
bude
to
nějak
vyřešeno,
ale
bude
to
vyřešeno
lidsky,
a
nepřidá
vám
to
nic
v
tom
smyslu,
že
byste
trošičku
aspoň
povyskočili
do
výšky.
Nýbrž
tatáž
situace
se
vám
bude
opakovat
donekonečna,
nenajdete
řešení,
které
vám
teď
navrhnu,
a
které
vás
zbaví
těžkostí.
Když
to
řeknu
symbolicky,
tak
bych
to
řekl
takhle.
Proč
ty
učedníci
Páně,
pokud
měli
jistotu,
že
ten
Ježíš
je
při
nich
a
při-
za
vědomí,
že
nespí,
neměli
žádné
těžkosti?
Proč
neměli
žádné
těžkosti?
Protože
si
byli
vědomi,
že
s
nimi
je
ta
moc
toho
Ježíše
Krista.
Ale
tato
moc
Boží
je
s
námi
se
všemi.
A
voni
byli
schopni
dělat
ten
zázrak
a
všechny
zázraky
jenom
proto,
že
si
byli
vědomi
této
moci.
A
co
jsou
ty
zázraky?
To
není
zázrak
v
pravým
slova
smyslu,
nýbrž
to
je
něco
navíc
oproti
tomu
běžnému.
Třebas
něco
málo
navíc,
takových
drobných
zázraků
by
se
ve
vašem
životě
přiběhlo
stalo
mnoho
daleko
více
než
dosud,
kdybyste
dovedli
od
věci
odstoupit,
ne
v
tom
smyslu,
jakože
vám
do
toho
nic
není,
ale
že
je
to
neřešitelné,
a
že
řešení
je
na
jiné
úrovni.
Uvědomit
si
to,
tady
na
té
úrovní
řešení
lepší
není
než
to
lidské,
co
prosím?
Vono
si
to
nepropojíš.
Copak
ten
svatý
Petr,
když
od
rána
lovil,
a
nic
neulovil,
nedělal
analýzu?
A
kdyby
ji
byl
nedělal,
tak
se
tam
neobjevil
Ježíš
a
neřekl
mu:
jdi
na
hlubinu.
Copak
ten
člověk,
který
seděl,
já
nevím,
nebo
ležel
kolik
let,
řekněme
dvacet
let
u
toho
rybníku
Bethesdy,
neprováděl
něco
zdánlivě
marného?
Dyť
všichni
ho
předbíhali,
tak
si
to
měl
uvědomit,
že
už
není
schopen
tam
doběhnout
jako
první,
a
že
nebude
tedy
uzdraven.
Vyčítal
mu
to
Ježíš
Kristus,
že
to
dělá?
Můžu
to
vyčítat
vám?
Nemohu.
Já
musím
říct:
analýza
není
samoúčelná.
Tak
to
myslím.
Ta
je
tady
jenom
proto,
aby
byla
provedena,
protože
není-li
provedena
tak,
aby
se
člověk
v
malém
osvědčil,
nemůže
se
osvědčit
ani
ve
velkém.
Ani
na
té
hlubině.
No
prosím.
E
takžé.
Co
se
stalo,
když
velel
Ježíš
Petrovi:
jeď
na
hlubinu.
Opusť
svůj
úsudek,
že
nic
neulovíš.
Tou
metodou,
kterou
si
lovil,
neulovíš.
Tou
metodou
analýzy
nic
nenajdeš
nového.
Tam
jsi
došel,
kam
jsi
relativně
mohl
dojít.
A
jestližes
tu
relativitu
nepřeháněl,
taks
tam
došel
v
klidu.
A
to
je
správné.
Jestližes
to
přeháněl,
a
byl
si
neklidný,
tak
ta
analýza
nebyla
prováděna
správně.
Nevyčerpal
si
prostředky
kupodivu,
které
by
ti
mohly
ještě
na
této
úrovni
nižší
sloužit.
Myslíš,
že
ano,
když
ses
dokonce
vztekal,
tak
si
je
vyčerpal,
ale
není
to
pravda.
Já
proto,
že
sem
v
útlém
mládí
se
vstekal
nad
něčím
a
potom
sem
vlivem
tohoto
opustil
to,
co
sem
chtěl
provést,
tak
sem
nedosahoval
té
duchovní
výše,
která
by
byla
bez
vzteku
mohla
vzniknout,
bez
toho
intermezza
neklidu.
Takže
kdyby
Panna
Maria
bývala
neustoupila
vod
svého
úsudku:
"kterak
se
to
může
stát,
že
já
porodím
dítě,
když
nepoznávám
muže",
tak
nemohla
toho
Ježíše
porodit.
Ona
musela
ustoupit
od
svého
úsudku.
Jako
kdyby
ho
byla
neudělala.
Jako
kdyby
nikdy
se
nesnažila
to
pochopit.
Toto
vám
nejde
do
hlavy.
Tám
tuto
mezeru
neumíte
vykonat,
čili
vy
nevyprázdníte
svou
mysl,
a
protože
nevyprázdníte
svou
mysl
od
své
vlastní
osobní
vůle,
nezrušíte
osobní
vůli,
třebas
jenom
ve
formě,
že
nějak
to
chcete
formulovat
dál,
tak
to
má
za
následek,
že
se
nehnete,
že
nepřejdete
do
jiné
úrovně.
Ta
Panna
Marie
přešla
do
jiné
úrovně,
kde
mohla
počít
dítě
Boží
z
toho
důvodu,
že
zastavila
svou
osobní
vůli.
Když
Kristus
by
byl
nepřekonal
na
kříži
smrt,
nebyl
by
vstal
z
mrtvých,
kdyby
byl
neodevzdal
svého
ducha.
V
tom
je
také
osobní
vůle,
všechno
musel,
všeho
se
musel
vzdát,
jako
by
byl
nic
nevykonal.
Vždyť
von
ztratil
všechnu
čest
svých
přátel,
všechnu
důvěru
učedníků.
Jako
by
neudělal
žádný
zázrak,
byl
by
vůbec
nic
neznamenal,
a
tak
jako
by
byl
nejslabší
z
lidí,
naprosto
nemožný,
a
takhle
si
šel
na
ten
kříž.
A
eště
to
nestačilo,
eště
bylo
nu-
nu-
nutno
odevzdat
toho
svého
ducha,
to
znamená
celou
svoji
mysl,
která
se
pohybuje.
To
taky.
A
jestliže
tento
moment
se
naučíte,
to
se
musí
člověk
trénovat,
provádět,
tak
máte
na
každém
kroku
příležitost
se
dostat
z
této
úrovně,
kde
sou
mnohé
věci
neřešitelné,
tyto
duchovní
naprosto
neřešitelné.
I
ani
výkladem
se
nedají
řešit
na
jinou
úroveň,
kde
sou
řešitelné
tím,
že
se
neřeší
prostředky
této
úrovně,
to
znamená
pohyblivou
myslí.
A
proto
říká
pet...
Patandžali:
zastavit
mysl.
Zastavit
změny
myslícího
principu.
Neboť
dokud
si
nezastavíš
ten
myslící
princip,
tak
tvoje
mysl
nabývá
podoby
toho,
na
co
myslíš,
to
je
symbolicky
řečeno.
Já
to
taky
ten
symbol
provádím
dál,
když
myslíš
na
strom,
tak
si
stromem,
to
je
symbol
pochopitelně,
a
protože
si
stromem,
když
myslíš
na
strom,
tak
nemůžeš
být
věčnou
bytostí,
která
není
stromem.
Nemůžeš
být
věčnou
individualitou,
nemůže
si...
nemůžeš
si
ji
uvědomit.
A
tak
prosím,
já
myslím,
že
to
je
odpovězeno,
zase
sem
to
dotáh
kousíček
dál,
malinko.
Můžem...
se
dělat
jako
že
sem
předtím
nic
nevyložil,
já
sem
to
opakoval,
co
bylo
nutno
opakovat,
ale
jiným
způsobem,
jak
sem
považoval
za
vhodné
pro
tento
druh
dalšího
krůčku
provést.
A
provedl
jsem
ho
z
toho
důvodu,
že
sem
se
nesssstyděl
opakovat
se,
a
na
druhé
straně
jít
za
to
opakované.
Prosim.
Kdybych
šel
po
tvé
schopnosti,
Víte,
kterou
rozebíráš
situaci
a
kdybych
ti
tohleto
bral
jako
nepotřebné,
tak
bych
se
dopustil
veliké
chyby,
protože
kdybys
neprovedl
třebas
střelhbitě
rozbor
toho,
co
potřebuješ
vědět
z
lékařského
hlediska,
tak
bys
nemohl
vůbec
léčit,
nebo
bys
léčil
špatně.
Ty
to
můžeš
provést
i
intuitivně,
všechno
můžeš
takového
udělat,
ale
já
ti
řeknu
i
taková
intuice,
která
se
dotýká
situace
z
tohoto
světa
nikam
nevede
dál,
ani
ta
intuice
nevede
dál.
Protože
je
účelově
zaměřena,
abys
třebas
vyléčil.
Proto
Indové
nemohou
pochopit,
jak
mohl
Ježíš
Kristus
dělat
zázraky,
když
byl
vtělený
Bůh,
když
to
je
záležitost
fakírská.
A
stejně
by
nepochopili,
jak
může
lékař
léčit,
že
jo,
to
by
taky
se
dalo
nějak
srovnat
s
tou
jejich
velikosti
duchovní,
že
ano?
To
se
nedá,
to
je
prostě
zcestná
úplně.
Ta
je
neschopná
řešit
případ
lékaře,
kněze,
neschopná.
Ale
jestliže
by
člověk
věděl,
že
bez
této
analytické
schopnosti
není
schopen
pou...
své
povolání
provádět
nebo
prováděl
by
ho
špatně,
kdyby
tu
analýzu
neprováděl
dobře,
tak
se
musí
vzdělávat
dál
v
tom,
aby
ji
mohl
provádět,
to
se
musí
všímat
nových
léků,
nových
metod
lékařských
a
musí
potom
jít
dál.
A
protože
zase
by
neobstál
u
toho
pacienta,
kdyby
zastaralými
metodami
na
to
šel.
Ale
protože
neobstál,
to
je
jedno,
ale
že
by
mnoho
případů
nevyléčil,
že
ano,
které
už
by
se
daly
novými
metodami
třebas
vyléčit.
On
musí
pořád
kupředu.
A
teď
si
představte,
jaká
je
v
tom
potíž,
kterou
nemá
támhle
Antonín,
že
on
ten
lékař
musí
tou
analýzou
jít
pořád
kupředu.
Ale
když
s
ní
jde
pořád
kupředu,
tak
ji
má
v
sobě
živou.
A
nic
jiného
v
sobě
živého
nemá.
A
jestliže
ji
pořád
obnovuje,
a
on
ji
musí
obnovovat,
a
zůstane
na
její
úrovni,
tak
si
tak
dokonale
zatarasuje
cestu
k
Bohu,
že
my
třebas,
já
to
pozoruju
konkrétně
na
rozmluvě
s
tebou,
občas
mluvíme
o
věci
nebo
analyzujeme
něco,
co
by
tou
analýzou
mělo
nás
přiblížit
k
tomu,
co
je
za
analýzou.
Ty
tam
najednou
vsuneš
analýzu
čistě
lékařskou,
čistě
odbornou,
která
řeší
případ
pacienta,
ale
ne
případ
osvobozené
duše.
To
vůbec
ne.
Já
tě,
promiň,
musím
zastavit,
protože
to
je
tvůj
stereotyp,
né?
A
když
v
něm
budeš
pokračovat
tam,
kde
nemáš,
tak
je
to
chybné.
A
když
v
něm
nebudeš
pokračovat
tam,
kde
máš,
je
to
taky
chybné.
No
jo,
tak
na
to
jdi.
To
není
ostouzení
tebe,
to
je
ostouzení,
že
nevíš
si...
že
nevíš
konců,
že
se
neumíš
obrátit.
Ale
mně,
když
ty
lékaři
obrátili
naruby
ve
třech
letech,
tak
já
se
obrátím
velice
snadno.
Já
hned
poznám,
ach,
ten
vyjde
někam,
kde
prostě
se
bude
za
hodinu
mluvit
o
tom,
jak
něco
vyléčit,
ale
už
budeme
daleko
od
toho,
co
jsme
chtěli
vůbec
řešit.
Ztratíme
čas,
a
my
s
ním
musíme
také
počítat.
Spojte
se
vyjít
s
Antonínem,
von
ti
připomene
čas,
nemáme
na
to
čas
na
tohleto,
řekne
třebas,
to
by
stačilo,
aby
tě
vzbudil.
A
ty
mu
připomeneš
zbytečnost
toho
rozboru.
Takže
se
bezvadně
doplňovali
tedy,
ale
oba
dva
ste
vopravdu
případy,
do
kterých,
kdybych
to
směl,
Alenko,
tak
bych
střílel.
A
kdybych
vodstřelil
ten
jejich
stereotyp,
vo
to
mi
tu
jde,
já
bych
pro
ně
udělal
velice
mnoho,
ale
ono
se
mi
to
nedaří.
Já
je
z
toho
dostanu,
já
je
napomenu,
já
jim
vynadám,
já
nevím,
co
všechno
udělám,
a
voni
mně
to
ještě
dokonce
vodpustí.
No
ale
nev-
nevyvodí
z
toho
nic.
Ale
co
například
ten,
já
už
pudu
vod
tý
Panny
Marie,
co
ten
Petr
udělal?
Musel
přestat
přemýšlet.
Musel
si
pře...
musel
přestat
si
pamatovat,
vždyť
já
sem
vod
rána
nic
neulovil,
to
musel
přestat
i
s
pamětí.
Správný
přechod
na
vyšší
úroveň
je:
paměť
až
sem
má
platnost,
odtud
už
žádnou.
Ani
to
paměť
časoprostorová
nebo
nebo
nějaká
erudovaná,
nějaký
vědomostí,
to
je
jedno.
Já
jako
kantor
musel
sem
bojoval
sto
let,
zatím
jestli
je
bližší
tudleto,
to
snáš
umím
takle
než
támhle
u
toho
Antonína,
to
mě,
to
já
neumím
tak
hospodařit
s
časem
jako
on,
ale
musel
sem
v
hodině
hospodařit
s
materiálem,
vědeckým
materiálem,
to
sem
musel
pořád.
Já
sem
musel
tou
analýzou
dostat
se
do
postavení
toho
žáka
a
vystihnout
ho
a
navodit
na
to
další
výklad,
né?
A
tímto
způsobem
si
počínám
pořád.
Tak
myslím,
že
sem
to
vysvětlil.
Takže
von
ten
svatý
Petr
zapomněl,
že
neulovil.
Kdyby
byl
nezapomněl,
tak
by
byl
pořád...
ale
není
to
možné,
by
pořád
říkal:
dyť
sem
vod
rána
lovil
a
nic
sem
neulovil.
Ale
von
neřekl
na
to
vůbec
ani
slovo,
ne
jako
Martiš,
ten
by
říkal
dvacet
vět.
Ani
slovo.
Až
jel
na
hlubinu,
a
už
nepřemýšlel,
že
je
to
absolutně
nesmyslné.
Prosím?
To
je
totéž,
co
říkám
já.
On
říkal,
protože
ctil
Ježíše
a
jeho
moudrost,
tak
pro
jeho
moudrost,
aby
m-
si
nezadal
před
ním,
přestože
věděl,
že
to
je
nemožné,
zapomněl,
že,
odešel
od
toho,
co
si
předtím
myslel
a
při-
dal
se
k
tomu,
co
si
o
tom
myslel,
on
si
o
tom
nemyslel
nic
Ježíš
Kristus,
on
to
věděl.
To
je
právě
ta
největší
potíž,
kterou
mám
já
tady
s
Antonínem,
že
Pán
Bůh
si
nepotřeboval
něco
rozmyslet.
Nikdy
když
třebas
tvoří
nebo
tak,
nerozmýšlí
vůbec,
to
je,
to
není
po
rozmyslu
uděláno,
vůbec
né.
No.
Jak
to
ten
Pán
Bůh
dělá,
když
bez
rozmyslu
tvoří.
No
ono
to
je
taky
na
poznat,
hm,
co
je
tam
špatných
věcí.
On
když
to
dělá
bez
rozmyslu,
tak
neberme
zatím
v
úvahu,
že
to
stvořené
je
už
z
něho
vyprýštěné,
berme,
že
to
tak
je,
vůbec
se
nebavme
o
tom,
jak
to
mohlo
vzniknout
a
kdy
to
vzniklo
a
jestli
je
to-
jestli
to
není
věčný
úkon,
ale
všimněme
si
jenom
toho,
že
on
zná
Bůh
úroveň
toho
vyprýštěného,
my
tomu
říkáme
stvořeného,
a
ví,
co
se
do
toho
vejde
z
toho
vyššího.
Co
je
schopno
toto
vyprýštěné,
třebas
v
podobě
člověka,
pojmout
z
toho
vyššího,
co
je
za
tím,
za
tou
úrovní
hmotnou.
Takže,
dejme
tomu,
on
si
zase
v
uvozovkách
počíná
tím
způsobem,
jako
sem
já
to
napodoboval,
že
totiž
vždycky
se
znovu
a
znovu
pokouší
něco
nového
do
mě
vnuknout,
a
když
mně
to
nejde,
tak
zase
ustoupí.
Ve
skutečnosti
je
to
jinak.
Já
mám,
a
každý
z
vás
má,
v
životě
příležitost
se
vyprazdňovat,
protože
se
mu
často
stává,
že
s
něčím
pohoří
nebo
v
něčem
nemůže
dál
pokračovat.
Víte,
já
bych
tady
si
dovolil
uvést
příklad,
který
se
vám
bude
zdát
vzdálený,
ale
je
velice
přiléhavý.
Aspoň
v
mé
mysli.
Jestliže
žena
těhotná
rodí,
tak
třebas
v
těžkostech
ku
porodu
pracuje.
Ale
jakmile
jednou
porodí
dítě,
je
po
těžkostech.
A
tak
vám
řeknu,
snažte
se
ve
svém
životě
rodit,
abyste
měli
po
těžkostech.
Snažte
se
vypořádat
se
situací
tak,
jako
rodička
při
porodu.
Dostaňte
to
ze
sebe
pryč.
Když
něco
řešíte,
ne-
nepřesto-
nepřekro-
totiž
nepřešlapujte
u
toho,
tak
asi.
Tím,
že
u
toho
přešlapujete,
tak
se
stanou...
moc
věcí
se
stane,
které
tam
nemají
být.
Že
z
toho
máte
buď
radost
nebo
zármutek,
že
se
to
nepodařilo,
nebo
to
znovu
hodnotíte,
což
by
mohlo
být
jedině
užitečné,
ale
ne
vždycky,
ale
zaručeně
zůstanete
trčet.
A
škoda
toho
času,
říkal
by
Antonín,
vy
musíte
jít
dál.
Hodnoťte
jenom
do
té
míry
a
do
té
doby,
dokud
vám
to
poskytuje
další
program.
A
jinak
vám
to
poskytuje
jenom
uspokojení
nebo
zármutek:
to
sem
to
zvrtal.
Tak
do
toho
vstupte.
Tohleto,
myslím,
Antonín
má
skvělou
schopnost.
Když
něco
zvrtá,
tak
jde
od
toho
ale
tak
rychle
pryč,
to
sem
si
všiml,
že
je
to
mně
osobně
úplně
trapné.
C,
nemůžu
nic
pořídit,
tak
toho
nechám.
To
může
být
někdy
i
tragický,
no
v
jeho
věku
už
né,
ale
kdyby
to
byl
dělal
od
mládí,
než
se
k
tomu
dopracoval,
to
muselo
nějakým
způsobem
se
k
tomu
dospět,
tak
by
to
znamenalo
větší
debakly
než
úspěchy.
Ale
na
této
cestě
zastavení
znamená
další
krizi.
Zvíře
do
této
krize
se
vůbec
nemůže
dostat,
protože
je
uzavřenou
soustavou.
To
udělá,
co
může,
a
nechce
udělat
nic
víc.
Jenom
co
je
jemu
vrozené,
to
udělá.
Kdežto
my
děláme
zásadně
všechno,
co
nám
není
vrozeno,
to
vrozené
máme
jenom
na
zá...
to
je
jenom
základně...
základna,
to
konáme
z
toho,
co
sme
se
naučili,
všechno,
co
sme
se
naučili.
A
čím
sme
učenější,
tím
konáme
více
z
naučenosti.
A
už
i
malé
dítě
z
naučenosti
všechno,
co
dělá,
koná.
Takže
tám
musí
nastat
situace,
že
ta
poučenost
dojde.
Že
jí
není
tolik,
aby
nám
vystačila
dál.
A
v
tom
případě
se
zastavujeme.
Řekneme
si
s
Antonínem:
na
to
já
nestačím,
do
toho
se
nehrnu.
Nebo
tomu
nedůvěřuju.
Všechno
špatně.
Kdo
v
nás
na
všechno
stačí,
to
je
to
věčné.
A
to
je
u
mě,
u
kohokoliv
z
vás
stejné
a
dokonce
jediné.
Takže
my
stačíme
na
všechno.
Toto
nikdy
netvrďte,
neboť
vy
se
zastavíte
a
znamená
to
krizi.
Já
konkrétně
řeknu
třebas
nějaké
stěhování
Antonína.
To
vyžaduje
celou
řadu
přemýšlení,
no
je
to
v
pořádku,
ale
to
se
tahne.
On
mi
dneska
předváděl
třebas,
než
přišel
na
to,
jestli
se
té
zahrádky
má
vzdát
nebo
nevzdát
a
nechat
si
jenom
tu
novou.
Co
mu
to
trvalo,
jak
moc,
týdny
třebas,
třebas
ne
soustavně,
ale
vobčas.
No
to
já
bych
si
takovýhle
přepych
nemohl
dovolit.
To
by
ve
mně
vznikl
veliký
tlak
z
té
druhé
strany,
neboť
to
řešení
nadosobních
záležito...
nadosobní
záležitosti
pro
mě
je
tak
důležité,
že
kdybych
já
toto
řešení
zaměnil
za
osobní
řešení,
a
toto
bylo
řešení
osobní,
stěhovat
se
nebo
teda,
co
udělat
se
zahrádkou,
tak
bych
nebyl
schopen
ani
čárku
napsat,
a
to
mluvím
jenom
o
té
zevní
stránky
věci,
a
nemoh
bych
zůstávat
v
tom
věčném,
ani
na
okraji.
A
tak
to
je
jeden
z
důvodů,
proč
von
tam
například
nemůže
být.
Nemůže,
protože
říká
o
něčem,
o
čem
já
taky
vím,
že
není
schopno,
že
on
je
neschopen.
To
znamená,
on
se
ztotožňuje
s
tím...
nescho...
s
tou
svou
neschopností.
S
čím
se
to
ztotožňuje?
S
něčím,
co
není
on.
Já
sem
věčná
bytost.
Naštěstí
vod
sedmnácti
let
to
vím,
takže
mně
se
todleto
vůbec
nemůže
stát.
Já
vím,
že
sem
věčná
bytost,
takže
říct
si,
že
sem
neschopen
k
něčemu,
to
nemohu,
to
bych
si
musel
nalhávat
a
já
sem
lhář
veliký,
ale
todleto
bych
nedokázal.
To
je
obalamucování
sama
sebe.
To
je
neschopnost
jít
udělat
třebas
jenom
krok
na
cestě
k
Bohu.
A
protože
je
to
nutné,
abych
ten
krok
udělal,
abych
se
nikdy
nezastavil,
tak
já
tuto
myšlenku
musím
vyškrtnout
z
areálu
svýho
myšlení,
tam
to
nepatří.
I
kdybys
byl
největším
hříšníkem
mezi
hříšníky,
to
znamená
mezi
nevědomci,
přeplavíš
se
přes
oceán
svých
hříchů,
přes
oceán
své
nevědomosti
a
neschopnosti,
já
to
převádím
do
nenáboženské
řeči,
na
loďce
poznání.
A
to
poznání
je
celé
každému
přístupné,
jestliže
on
se
plaví,
jestliže
on
nezůstane
stát.
On
se
musí
přeplavit
přes
ten
oceán
těch
svých
nemožností.
No
a
to
sem
dneska
se
snažil
vysvětlit,
jak
se
to
dělá.
Nó
prosím.
Tady
mně
říká
někdo
z
vás,
že:
já
se
dostávám,
říká:
já
se
dostávám
do
klid...
neklidu
a
nemohu
si
a
nedokážu
se
od
něho
oprostit,
se
ho
zbavit.
Do
toho
klidu
se-
do
toho
neklidu
se
člověk
nedostává
vlastní
vůlí
jenom.
Ale
dostává
se
třebas
stavem
své
fyziky,
svého
těla,
když
například
dneska
někdo
z
vás
není
úplně
zdráv
a
nejeví
se
mu
to
jako
neklid,
tak
je
oslabena
jeho
schopnost
poznávací.
A
kdyby
chtěl
dneska
řešit
to,
co
by
jinde
bravurně
řešil,
tak
by
to
řešil
s
velikými
těžkostmi
a
neklidem.
Protože
jeho
biologická
základna
je
narušena,
ano?
Proto
Ježíš
Kristus
léčil,
protože
narušená
rovnováha
biologická,
to
je
choroba,
způsobuje,
že
ten
člověk
není
schopen
klidně
přijmout
nebo
vůbec
přijmout
to
další,
co
je
nadstavbou
na
tohleto.
Čili,
kdybyste
mně
někdo
řekl:
máme
léčit
ještě
tohoto
pacienta,
který
i
beztak
třeba
zemře?
Jako
lékaři
jste
mi
mohli
takovou
věc
namítnout.
Já
bych
říkal:
léčit.
Kdo
je
jednou
nad
hrobem
třebas,
ale
léčit.
Protože
jestliže
mu
třebas
jenom
na
chvilku
způsobíte
duševní
klid,
tak
je
to
veliký
přínos.
Nebude
to
asi
trvat
dlouho,
ale
vy
mu
ten
klid
způsobíte,
a
to
mu
vyprázdní
mysl
a
do
toho
se
něco
může
A
to,
co
se
do
toho
organismu
vlije,
to
může
tomu
lékaři
velice
prospět
při
jeho
léčení.
Tak
ta
choroba
dokonce
může
vzít
obrat
tak
nečekaný,
že
lékař
nad
tím
sám
žasne.
A
tohleto
bylo
třeba
u
Ježíše
pochopit,
že
on
potřebuje
udělat
tisíce
zázraků,
a
jistě
jich
tolik
udělal,
než
se
jeden
z
nich
ujal.
Víte,
to
je
přírodní
zákon,
tak
aby
přešel
do
vyšší
duchovní
úrovně.
Aby
přestal
být
biologickou
záležitostí
a
začal
být
záležitostí
duchovní.
A
opravdu
byli
tam
lidé,
kteří
byli
ochotni
všeho
nechat
a
jít
za
Ježíšem.
Tam
se
to
ujalo.
Ale
byla
jich
hrstka.
A
když
se
tomu
divili,
že
je
jich
tak
málo,
říkal:
vy
jste
solí
země,
vás
nemusí
být
moc,
ale
musí
slaná.
Čili:
"buďme
pořádní",
chtěl
říct.
Když
jsme
učedníky
Páně
a
nemusí
nás
být
moc.
Nelekejme
se,
že
je
nás
málo.
Tady
mám
otázku:
jak
rozlišit
starost
od
pečlivosti.
Neboť
víme,
že
se
nemáme
starat,
ale
že
máme
něco
pořádně
dělat,
to
znamená
pečlivě,
to
máme.
Že
to
víme,
že
to
nevadí,
naopak,
že
je
to
správné.
A
tu
vás
musím
nemile
překvapit,
že
záleží
na
povaze
člověka
a
u
každého
je
jiná,
kdy
u
něho
přestává
nebo
končí
péče
a
začíná
starost.
Takže
ta
je
jiná
u
Olivera
tato
mez,
jiná
u
Alenky,
jo?
Alenka
je,
dejme
tomu,
starostlivější,
a
já
bych,
nebo
dřív
se
začíná
starat
než
Oliver,
ale
to
neznamená,
že
by
neměla
pečlivě
jednat.
No
to
i
ve
starosti.
Pokud
to
dokáže,
tak
může
to
dělat,
ale
aby
Oliver
sám
byl
Alence:
nestarej
se
nemá
starat,
nemůže
dělat
podle
svého,
podle
své
povahy,
to
nemůže.
Nemůže
předepsat
Alence
Oliver:
toto
nedělej,
to
je
starostlivost.
Takže
vono
je
to
možná
pečlivost
a
on
to
jako
pečlivost
nechápe.
Protože
on
kdyby
to
měl
takle
dělat,
tak
by
už
musel
být
starostlivý.
A
on
něco
dělá
bez
starosti
a
vypadá
to
jenom
jako
pečlivé.
Já
jsem
se
potom
přesvědčil
třebas
v
tom
koncentráku,
kde
jsem
hra-
hranici
starostlivosti
úplně
dostal
stranou.
Absolutně
byla
pryč
starostlivost.
Kdyby
byla
jenom
malinko
zavanula,
tak
mě
tam
někde
zabili.
Protože
jsem
dělal
věci,
který
se
dělat
neměli.
A
přitom
se
zabíjelo,
když
tyhlety
věci
dělali.
Ale
musel
jsem
být
absolutně
bezstarostný,
ale
musel
být
přitom
pečlivý.
To
o-
o -
objevili
ti
spoluvězňi,
říkali:
jak
ty
nás
pečlivě
vyučuješ
těmto
věcem,
jak
ty
přitom
nedbáš
na
sebe
a
jsi
bez
starosti,
jestli
tě
zabije
při
tom
někdo
nebo
ne,
to
je
tedy,
já
jsem
říkal:
takovou
starostlivost
jsem
měl
do
tý
doby,
než
se
mi
stalo
toho
jednadvacátýho
jedenáctý
třicet
devět,
ale
teďka
ji
už
vůbec
nemám.
Takže
to
je
proces.
Od
pečlivosti
do
starostlivosti
stále
se
měnící
úrovně.
Takže
ta
úroveň,
dejme
tomu
u
dítěte
malého
té
starostlivosti
je
větší
třeba
v
něčem
než
u
dospělého
člověka.
Malý
x
občánek
třebas
se
může
dneska
starat,
jak,
co
s
ním
bude,
že
jo,
až
bude
dospělý
a
bude
si
chtít
vybrat
třebas
ženu,
jo?
To
je
z
našeho
hlediska
nesmyslná
starostlivost.
A
já
věřím,
že
je
to
u
něho
starostlivost.
Občas...
občas
sebou
ale
je
to
starostlivost.
Takže
v
tom
ho
nepodporujte.
V
tom
mu
říkat:
na
to
máš
ještě
dost
času,
ne?
To
říkáte
jistě.
A
to
budeš
koukat,
až
budeš
starší,
jak
to
budeš
řešit
jinak
než
dneska,
když
jsi
takový
mládě.
Asi
tak.
Ale
naopak,
když
jsou
dva
manželé
a
jeden
je
poměrně
bezstarostnější
než
ten
druhý,
dejme
tomu,
že
bych
řekl,
že
Oliver
je
méně
starostlivý
než
Alenka.
Tak
Alenka
je
tady
proto,
že
tvoří
jednotu,
takzvanou
blízkou
jednotu,
a
ne
tu
vzdálenou
jako
je
tento
vesmír
třebas,
konkrétní
blízkou
jednotu,
tak
jeden
na
druhýho
musí
působit
takovým,
řek
bych,
obrušujícím
způsobem,
že
něco
tomu
člověku
druhému,
co
mu
chybí,
mu
dodává,
ne?
A
o
něco
ho
také
připravuje.
