Já
vás
jenom
upozorňuju
na
jednu
věc,
že
po
této
stránce
sou
dál
zvířata
než
lidé.
Oni
opravdu
ten
svůj
život
spravují.
Voni
vlastní
mláďata,
to
vlastní
daleko
dokonaleji
třebas
než
my,
ale
neuvědomujou
si,
protože
nemají
to
všechno
v
hlavě
tak
jako
my,
že
to...
to
co
voni
vlastní
že
to
je
sprác-
správcovství.
Já
sem
si
to
uvědomoval
zvláště
tím,
že
třebas
pták,
kterému
vypadne
z
hnízda
mládě,
už
se
toho
vypadlého
mláděte
nevšímá.
Jak
to
není
v
tom
z
hnízdě,
tak
to
není
jeho.
Protože
vono
to
nebylo
jeho
tím
způsobem,
jak
je
to
jeho
u
člověka.
Tám
je
to
opravdu
vlastnictví,
kdežto
u
toho
zvířete
je
to
pouhé
správcovství.
Ale
já
mám
mnoho
jiných
důkazů
o
tom,
že...
že
to
tak
umí
spravovat.
Když
například
dejme
tomu
tak...
ty
husy
vs-
vstupujou
a
i
s
nimi
ostatní
prasata
do
takového
stavu
ráje
každý
den
a
jsou
si
toho
vědomi
tam
vstoupili,
jaký
oni
z
toho
nabývají
zkušenosti,
co.
Kam
se
my
hrabeme
za
nimi.
Voni
vědí,
že
taky
existují
bez
těla.
Představte
si,
to
my
vůbec
nevíme,
že
můžeme
existovat
bez
těla.
Marně
mě
to
učili
ti
lékaři.
Že
bez
těla
měl
vědomí,
to
by
bylo
mně
nedošlo,
jako
takovýmu
malinkýmu
mláděti.
Ale
že
mě
to
potom
učili
husy,
že
mě
přiváděly
do
svého
tranzu,
kde
sem
byl
bez
těla,
sem
tam
po
sobě
díval,
já
sem
se
tam
neviděl,
já
sem
tam
neviděl
ani
ty
husy.
Vyšli
sme
odtamtud
já
sem
se
dívat
po
husách
a
už
tady
zase
měly
těla.
A
jakto,
že
sme
tam
byli
spolu
bez
těla?
Že
člověk
opravdu
dovede
žít
bez
těla,
jenom
podstata
jeho
je
daleko
důležitější
než
tělo,
tělo
je
prostředkem,
je
vědomí
a
dovede
žít
ve
vědomí
a
na
s...
na
věčnosti
bude
žít
ve
vědomí
a
né
v
tělesnosti.
A
k
tomu
musí
být
nějakým...
sem
vychováván
tím
svým
životem
a
pomocí
tělesnosti
musím
vychováván.
Takže
važte
si
nesmírně
lidského
těla.
Já
si
ze
všech
povolání
lidských
nejvíc
zvážim
lékařů.
Ne
proto,
že
sou
takoví
hrabalové
jako
sou.
Ale
proto,
že
se
postarají
o
naše
těla.
Protože
kdyby
tělo
nebylo
zachováno
v
takovém
stavu,
že
na
sebe
nemusí
myslet,
to
je
důležité,
že
na
sebe
nemusí
myslet
by
se
naučil
ne
člověk
vůbec
spravovat
Von
ná
své
tělo
vůbec
nemyslí
a
tím
vlastně
ho
nevlastnění,
tím
ho
spravuje,
a
to
všechno
nám...
k
tomu
nám
pomáhají
lékaři.
My
nevíme,
že
když
nemyslíme
na
tělo,
že
sme
správcové
toho
automatismu
který
v
nás
samočinně
funguje.
Samočinně
dýcháme,
nemusíme
na
to
myslet,
nemusíme
to
vlastnit,
to
vůbec
nebavi
to
to
ten
dech
tady
je
a
to
všechno
co
v
nás
automaticky
probíhá
je
v
nás
bez
našeho
přičinění,
to
je
prostě
jenom
spravování
pomocí
tělesnosti.
A
tak
ještě
jednou
vzdávám
čest
těm
hrabalům
lékařům,
ano?
A
ještě
bych
chtěl
říct
dál,
že
Ježíš
Kristus
říká
ve
dvanácti
letech.
No
eště
se
vrátím
k
tomu
narození,
že
sem
to
ještě
nedoříkal.
V
tom
narozením
betlémě
je
všechno
vysvětleno
o
tom
mistrovství
do
těch
třiceti
let,
o
tom
mistrovství
sebevlády
nebo
sebevzdání
nebo
sebepoznání.
Co
tam
na
začátku
stojí?
Neměl
své
obydlí,
toto
obydlí
tělesnosti
není
naše,
ta
stáj
to
je
naše
tělo,
ve
kterém
on
se
narodil.
To
lůžko
taky
nebylo
jeho,
to
byly
jesličky,
kde
se
přikládalo
k
dobytku,
stravas
jim
a
ne
člověku,
a
oni
tam
položili,
to
neměli
kam,
neměl
prostě
už
od
začátku,
kam
by
hlavy
tady
na
tom
světě
sklonil.
Nemějte
tady
domov.
Ale
to
co
je
vám
svěřeno,
Ježíš
Kristus
považoval
ten
svůj
život
za
svěřený
od
otce,
to
spravujte
dokonaleji
než
ten,
kdo
to
vlastní.
Protože
ten
kdo
to
vlastní,
ten
to
nemůže
dokonale
spravovat
jako-
jako
správce,
protože
ono
se
mu
to
pod
rukama
rozchází.
Prosim
vás,
smažte
teďka
to,
co
teďka
řeknu,
k
tomu
mistrovství
prvnímu,
které
učí
Ježíš
Kristus
se
dá
porozumět
jenom
tím,
co
řekl
Mefistofeles
ďábel
tomu
Faustovi,
když
ten
Faust
se
ptal,
když
se
upsal
tomu
ďáblovi,
kdy
si
ten
ďábel
pro
něj
přijde.
A
ten
ďábel
říká,
ten
Mefistofeles
ďábel
říká,
to
není
časově
vázáno.
Teprve
až
se
ti
zalíbí
v
tomto
světě,
tak
já
mám
na
tebe
právo.
A
taky
si
pro
něj
přišel
v
tom
okamžiku,
kdy
se
mu
zalíbilo
v
tom
světě.
Měl
byl
šťastně
zamilován
a
tak
dále,
ne?
Tak
se
mu
zalíbilo.
Ale
zjevil
se
tam
anděl
a
říká,
né,
toho
ti
nedáme,
toho
ti
nedáme,
neboť
ten
se
pořád
snažil
o
vylepšení
toho
života.
O
zdokonalení,
pořád
se
pečlivě
snažil.
Jak
sem
tam
přišel
ver
imr
štreben
sie
bemyt
den
kennen
wir
enlezn.
Kdo
se
pořád
pečlivě
snaží,
toho
můžeme
my
spasit.
A
takže
sebral
ho
z
drápů
toho
satanáše
a
odved
si
ho
do
nebe.
To
je
tak
symbolicky
řečeno,
že
ty
pořád
ty
nikdy
nejsi
trvale
v
takovém
stavu,
kde
bys
moh
být
s
ním
spokojen
jako
ostatní
lidé.
Vono
to
na
tebe
na...
do...
doléhá
třebas
v
za-
v
zaměstnání,
ono
to
na-
na
tebe
doléhá
v
rodině,
no
všude,
kam
se
vobrátíš,
snad
jenom
když
se
ocitneš
v
samotě,
tak
tam
to ,
protože
nemáš
s
těma
lidma
nic
společného.
S
těmi,
který
tě
nemůžou
pochopit
v
tomto
bodě,
protože
vono...
voni
nenosí
tu
bolest
tý
ruky
v
sobě,
tu
bolest
toho
těla
nenosí,
tu
bolest
tý
duše
nenosí,
nenosí.
Ty
si
vo
to
dál,
daleko
dál,
ale
dokud
se
budeš
snažit,
tak
se
ti
nic
nestane,
porosteš,
kdežto
oni
neporostou.
Protože
vono
to
bohužel
po
dobrým
s
člověkem
nejde,
já
nevím
kolikrát
by
bylo
třeba
ti
zlámat
tu
ruku,
abys
to
znovu
cítil,
ale
protože
to
dosud
cítíš,
to
jsem
strašně
rád.
Protože
se
nemusí
to
znovu
lámat,
víš.
Dej
si
dobře
pozor,
aby
se
to
nezlomilo,
ale
už
se
to
nemusí
lámat,
protože
dneska
víš,
proč
tě
to
bolí.
Já
taky
vím,
proč
mě
to
bolí.
Já
kdybych
si
tak
žil
jako
to
prase
v
tom
žitě,
tak
bych
nebyl
schopen
tyto
věci
vykládat.
Mně
kdyby
pořád
moje
tělesnost
nepřipomínala
pomíjejícnost
těchto
věcí,
tak
bych
nemoh
mluvit
tak
bezpečně
o
nepomíjejícnosti.
Tak
du
kousek
dál.
Teď
bych
chtěl
řícti.
Tak
Ježíš
Kristus
ve
dvanácti
letech
říká,
když
se
ztratil
rodičům
v
tom
chrámu,
kde
se
mluvilo
o
Pánu
Bohu,
on
udivoval
ty
mudrce
svou
moudrostí
a
zapomněl
na
rodinu.
Byl
prostě
sám
s
tím
Pánem
Bohem,
a
rodiče
mu
to
měli
strašně
za
zlý,
hledali
ho
dva
dni
a
nemohli
ho
najít.
A
konečně
ho
našli
a
říkali,
cos
nám
to
udělal?
A
von
říkal,
co
sem
vám
to
udělal?
Copak
nevíte,
že
já
musím
být
v
tom,
co
je
mého
Otce?
Ty
máš
úžasně
vypěstovanou
tuto
touhu
v
tom,
co
je
to,
eště
že
nemůžeš
definovat
otce
a
nevíš
vo
něm
nic,
na
tom
nezáleží.
O
to
je
to
záslužnější.
A
on
říkal,
copak
nevíte,
že
já
musím
být
v
tom,
co
je
mého
otce?
A
poslechl,
vždycky
poslechni
tu
rodinu.
Poslechl
a
vrátil
se
k
ní.
A
ty
se
vždycky
vracíš,
to
je
taky
v
pořádku.
Se
učíš
opravdu
velice
rychle
tomuto
prvnímu
mistrovství,
které
naučil
Ježíš
Kristus,
a
vono
více
ani
není
zapotřebí,
protože
v
rámci
toho
prvního
mistrovství
se
člověk
naučí
vlastně
všemu.
To
co
potřebuje,
k
tomu
se
mu...
tam
už
to
obsahuje
v
tom
životě
Ježíše
Krista
jenom
tři
roky,
vedle
těch
třiceti
a
tři
dni,
že?
To
sou
velice
krátká
období
v
let...
toho
zdloudavého
třiceti-
třicetiletí,
že
ano?
No
takže
ne-
nestěžuj
si
na
loudavost
svého
pokroku,
nýbrž
věz,
že
je
to
zákonité.
Ale
ta
Panna...
to
je
v
tom
evangeliu
svatýho
Lukáše
myslím,
že
se
praví.
Panna
Maria
hluboce
uložila
v
duši
své
ta
slova
Ježíše
Krista.
To
znamená,
ona
si
z
toho
vzala
poučení
v
tom
smyslu,
že
už
mu
neměla
za
zlý,
že
musí
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
Já
také
nikomu
z
vás
nemohu
mít
za
zlý,
že
musíte
být
v
tom,
co
je
vašeho
věčného
Otce.
Vy
v
tom
všichni
musíte
být.
Zatímco
však
Ježíš
si
byl
toho
vědom,
že
v
tom
musí
být,
vy
toho
si
vědomi
nejste.
Já
vám
řeknu,
jak
musíte
být
v
tom,
co
je
vašeho
Otce
pravého.
Je
to
takhle,
že
stvoření
nekončilo
někdy,
jak
se
praví
v
té
genezi,
to
je
obraz
skutečnosti,
né
skutečnost
sama.
A
sku...
tvoření
pořád
existuje,
pořád
pokračuje,
to
je
proces
kontinuální,
soustavný,
souvislý.
Takže
my
v
tom
procesu
žijeme.
A
v
tom
procesu
se
máme
dostat
z
toho
pomíjejícího
do
toho
nepomíjejícího.
Dostali
sme
se
sem
z
nepomíjejícího
jako
Ježíš
Kristus.
A
toto
tělo,
a
nic
jiného
než
toto
tělo,
potom
musí
být
zachováno
naživu,
nemá
schopnost
převést
všechno
pomíjející
do
nepomíjející,
takže
tělo
nutně
potřebujeme.
A
když
je
zapotřebí,
tak
musí
dokonce
bolet,
abychom
nezapomněli
na
to
věčné.
A
já
například
bych
bez
té
bolesti
vůbec
se
neobešel.
Například
tyhlety
věci
v
tom
výkladu
třebas,
je
to
maličkost,
toho
Wattse,
sem
komentoval
jeho
spis
doznali
určitého
obratu
tou
chvílí,
kdy
já
sem
se
zranil
na
noze,
takže
sem
nemohl
dva
dni
chodit.
Co
sem
udělal,
že
sem...
já
sem
se
nemoh
hnout,
na
tu
nohu
sem
nemohl
došlápout,
jenom
za
cenu
obrovské
bolesti.
Daleko
větší
než
znám
z
tom...
kloubu,
to
už
mně
dneska
nic
nedělá.
Ale
prože
sem
neměl
možnost,
jak
sem
sedl
u
stolu
těžkopádně
a
vobklopil
sem
se
všemi
věcmi,
které
sem
potřeboval
ke
své
práci.
A
tam
sem
dostal
do
ruky
najednou
věci,
které
sem
měl
dávno
předtím
k
dispozici,
například
ve
své
knihovně,
čtyřicet
jedna
let
sem
tam
měl
Ekstatiše
konfecionen
vod
Bubra,
já
jsem
do
něj
do
toho
nenahlédl,
a
až
si
dneska
přečtete
nebo
v
budoucnosti
přečtete
třebas
co
řekla
Katrai,
žákyně
toho
Eckahrta,
tak
uvidíte,
že
to
tam
tlelo
v
té
mé
knihovně
zbytečně
dlouho,
a
nebo
lépe
řečeno
správně
to
přišlo
na
svět,
když
sem
k
tomu
dorostl
tím,
že
sem
nemohl
se
pohybovat.
Jak
sem
se
nemohl
pohybovat,
tak
já
sem
ten
den
dostal
balík,
nečekaně,
to
bylo
dědictví
po
mém
příteli,
a
ta
jeho
manželka
mně
poslala
všechny
knížky,
který
byly
duchovního
obsahu,
pže
sama
k
tomu
nemá
poměr,
abych
s
tím
dělal
co
chtěl.
A
byla...
přibalila
tam
taky
knížky,
který
byly
sice
duchovního
obsahu,
ale
nebyly
původně
moje,
jak
se
tomu
říká.
By
já
sem
mu
je
nepoučil,
takže
sem
dostal
do
ruky
knížku,
která...
Veliké
tajemství
se
to
jmenuje,
je
to
psáno
německy,
kde
sem
zase
získal
další
kapitolu,
kterou
sem
si
prověřil
to,
co
já
sem
zažil
v
tomto
životě,
zažívali
jiní
lidé
a
a
tak
sem
to
taky
přeložil
tohoto
výkladu
k
tomu
Vacovi.
Tak
jsem...
bych...
proč
sem
k
to
mu
přišel
zrovna
v
tom
momentu,
kdy
sem
se
nemoh
postavit
na
nohu.
A
když
sem
došel
s
bídou
k
té
knihovně
nějaký
krok
jenom,
hmát
sem
tam
a
našel
sem
knížku,
kterou
sem
potřeboval.
Hmat
sem
tam
podruhý
a
našel
sem
tam
Svatýho
Františka,
viď?
To
všechno
ten
den,
co
jsem
byl
zraněn.
Co
člověk
najde
v
době
bolesti.
Protože
to
po
dobrém
se
mnou
to
nikdy
nešlo.
To
ty
si
úplně
jiný
magnát
proti
mně,
člověče.
Mě
když
nepřitlačí,
tak
já
jenom
povrchně
to
všechno
beru.
To
mě
musí
pořádně...
mě
musí
pořádně
přitlačit
abych
já
jako...
já
sem
měl
dojem,
že
už
na
tu
nohu
se
nepostavím,
no.
No
jak
vidíte
chodím
zase,
to
jakmile
sem
použil
té
chvíle
patřičným
způsobem,
správcovským
způsobem,
protože
sem
to
nenapsal
pro
sebe,
nýbrž
pro
jiný
lidi,
tak
to
rázem
pominulo.
A
jdu
dál.
Tak
jestliže
ten
Kristus
se
narodil
za
okolností,
které
nám
mají
být
jako
vzorem,
ne
ve
svém
příbytku.
V
těle
se
člověk
nenarodí
jako
ve
svém
příbytku.
Stáj
rovná
se
tělo.
Ani
lůno
matčino,
to
je...
to
sou
ty
jesle,
taky
není
můj
příbytek.
Ani
ani
ta
zvířata
která
tam
byla
v
té
stáji
nejsou
mými
zvířaty.
Prostě
nic
nebylo
od
začátku
až
do
konce
Ježíšovo.
Ani
ty
učedníci
Páně
nebyli
Ježíšovi,
ty
mu
všechny
zvolil
Otec,
jak
se
sám...
jak
to
sám
prozradil.
Vás
mně
poslal
Otec
a
poslal
mu
taky
Jidáše.
Teď
si
představte,
kdyby
mu
byl
neposlal
Jidáše,
jak
to
dopadlo
s
křesťanstvím,
vůbec
by
křesťanství
nevzniklo.
Čili
uvědomte
si
na
této
první
fázi,
a
to
je
nutné
si
uvědomit,
že
relativní
zlo
je
relativní
dobro,
sou
rovnocení
partneři.
Nezlobte
se
manžel
na
manželku
nebo
manželka
na
manžela,
nebo
přá...
přítel
na
přítele,
že
on
má
jiné
mínění
nebo
tak
nebo
že
je
zlý
nebo
tak
nějak.
Protože
snažte
se
o
dobro,
to
se
musíte
snažit.
Ale
nedivte
se,
že
to
vyvolá
relativní
zlo.
Tomu
odpovídající
relativní
zlo.
A
čím
větší
relativní
dobro
vyvoláte,
tím
větší
relativní
zlo
přivoláte.
Takže
nedá
se
tomu
vyhnout.
Ani
Ježíš
Kristus
se
tomu
nevyhýbal.
Vy
musíte
pochopit,
že
to...
ten
život
náš
zde
na
světě
je
výchovna,
kterou
procházíte,
a
že
žijeme
v
dualismu,
a
že
tam
sme
vychováváni
zásadně
nesčíslnou
soustavou
párů
dvojic
, nejenom
relativním
dobrem,
relativním
zlem,
tmou
a
světlem.
A
všim,
veškerými
páry
dvojic,
lží
a
pravdou,
veškerými
páry
dvojic.
A
kdyby
vedle
sebe
to
nestálo
a
živě
to
na
nás
nepůsobilo,
e...
tak
nemůžeme
být
dovychováni
tímto
životem.
Tak
v
životě
lidském
prostě
toto
existuje,
a
proto
existuje
taky
lidská
smrt,
jinak
by
neměla
smysl,
protože
dobro,
že
se
člověk
tady
narodil,
je
doprovázeno
už
vod
začátku
smrtí.
Protože
odumírají
buňky
od
začátku
narození
člověka,
takže
von
spěje
ke
smrti,
jak
se
tady
narodí,
a
tak
dále.
To
všechno
probíhá
soustavně.
Bourání
i
stavění
v
tomto
vesmíru
v
drobném
i
ve
velkém
probíhá.
Tak
to
je
první
taková
zásada.
Druhá
zásada
je,
jak
zacházet
s
vůlí.
Eště
bych
k
té
první
zásadě
měl
říci,
že
to
co
sem
vám
říkal
o
začátku
cesty
života
Ježíše
Krista,
platí
až
do
konce.
Von
prosim
vás
ještě
týden
před
tím,
než
byl
ukřižován,
byl
oslavován
v
Jeruzalémě.
Copak
si
myslíte,
že
ten
oslíček,
na
kterém
seděl
a
slavnostně
projížděl
Jeruzalémem,
že
to
byl
jeho
osel?
Von
ani
do
konce
života
neměl
ani
toho
osla
vlastního,
nic
vlastního
neměl.
A
tu
slávu
by
mu
nikdo
nemoh
pros-
prozpěvovat
nebo
oslavovat,
kdyby
nebyl
seděl
na
tom
oslíku.
Von
musel
sedět
pevně
na
oslíku,
na
tom...
na
tom...
na
té
své
tělesnosti,
která
není
naše,
která
je
cizí.
Ta
je
stvořená
a
nám
vlastní
jenom
to
nestvořené.
My
sme
vnitřně
nestvoření,
nenarození,
my
sme
věční,
jak
správně
říká
Svatý
Pavel,
od
věčnosti
je
pro
vás
příbytek
u
Boha
připraven.
A
to
je
naše
pravá
podstata.
A
o
této
podstatě
Ježíš
Kristus
mluví
svým
životem.
Takže
když
von
vzdělává
třebas
lidské
tělo
a
léčí
raněné
a
nemocné
a
křísí
dokonce,
to
je
v
pořádku.
Ale
von
přitom
mluví
o
vnitřních
potřebách.
No,
ale
ještě
teďka
si
vzpomenu
jednu...
na
jednu
věc,
protože
taky
slavil
nějakou
poslední
večeři
se
svými
učedníky,
že
ano?
A
jakým
způsobem?
On
totiž
říkal,
jděte
tam
a
tam
a
pot-
potkáte
člověka,
který
já
nevim
co
nese
a
za
tím
jděte
a
přijete
tam,
kde
vás
přijmou
a
u-
uchy-
uchystají
na
vás
večeři,
pro
vás
večeři.
A
voni
šli,
našli
toho
člověka,
šli
za
ním
do
toho...
do
místa,
kde
pro
ně
byla
ta
poslední
večeře
připravena.
Zaplatili
to
napřed?
Ne,
prostě
to
bylo
pro
ně
připraveno.
My
máme
všechno
od
Pána
Boha
zdarma.
To
hlavní
máme
zdarma.
Dech
máte
prostě
zdarma.
Za
to
platíte.
Zaplatili
ste
někomu?
Všechny
ostatní
funkce
tělesné
bez
kterých
byste
ani
vteřinu
nežili
jsou
všechny
zdarma.
A
to
je
to
podstatné
čím
žijeme.
My
si
to
neuvědomujeme,
my
to
bereme
jako
samozřejmou
věc.
No.
Takže
von
to
správcovství
ukázkou
svého
života
dovádí
až
do
konce...
do
konců
takových,
kde
už
to
správcovství
nemá
smysl.
No
vzkříšení
z
mrtvých
a
tak
dále,
s-
vstoupit
na
nebesa.
Eště
toto
vzkříšení
mrtvých,
to
má
ještě
smysl,
ale
potom
už
dál
ne.
I
vzkřísit
je
nutné
se
v
tomto
těle,
v
živém
lidském
těle,
ne
někde
na
nebe...
na
nebi
někde.
Vy-
výškt-
No,
a
já
se
vrátím
k
druhé
takové
důležité
věci
v
tomto
prvním
mistrovství
sebepoznání.
Rozeznávat
svou
vůli
vod
vůle
s
velkým
vé
vůle
boží.
Vy
vo
té
vůle-
vůli
boží
vůbec
nevíte.
Ale
proto
vás
Ježíš
Kristus
poučuje,
že
musí
být
v
tom,
co
je
Otcovo.
To
znamená,
to
je
jeho
vůle,
že
musí
sledovat
jeho
vůli.
On
přesto,
že
sledoval
vůli
boží,
vůli
Otcovu,
klidně
byl
poddán
těm
rodičům,
té
rodině,
tou...
té
společnosti
až
do
třeti
let,
nějak
se
nezpěčoval.
Vrátil
se
pokorně
ks
rodině,
když
si
tam
pobyl
s
těmi
mudrci
nějaký
den
a
bylo
to
s
ním
jako
předtím,
nijak
jako
se
nevytahoval,
že
tam
tou
moudrostí
oslňoval,
to
si
jenom
všiml
pomocí
Panny
Marie
ten
Svatý
Lukáš
a
napsal
to
do
evangelia.
Tak
jak
je
to
s
vlastní
vůlí?
Toto
je
velice
důležitá
záležitost,
která
se
dá
ještě
pochopit.
Jako
všechno
pochází
od
Boha,
tak
i
naše
vůle.
To
znamená,
že
já
mám
nějakou
vůli,
s
tím
taky
musím
umět
hospodařit
jako
ne
se
svým,
ale
od
Boha
přicházejícím,
protože
nevím,
neznám
ten
původ.
Já
prostě
mám
vůli
a
vím,
že
ji
mám
k
dispozici,
ale
odkud
přišla
nebo
že
ji
mám
od
Boha
nepotřebuju
vědět.
Taky
matka
kdyby
věděla
jak
se
to
v
ní
všechno
děje,
tak
by
jí
to
nějak
nepomohlo
k
dokonalejšímu
porodu.
Vona
vůbec
nepotřebuje
vědět,
jak
se
to
děje.
A
přesto
to
provede.
A
neumí
to.
A
provede
to.
Nó,
to
si
prosim
vás
pořád
připodobňujete...
připodobňujte
si
k
té
matce,
buďte
tak
dobří.
Tak
je
s
naší
vůlí.
Nevíme,
proč
si
přejeme
to
nebo
ono.
Máme
proto
třebas
důvody
a
snažte
se
ty
důvody
mít,
proč
to
nebo
ono
přejete.
Ne-
nemějte
vůli
nesmyslnou,
to
je
nesprávné,
pže
i
rozum
je
od
Pána
Boha,
jako
všechno
je
od
Pána
Boha.
A
takže
jednejte
podle
svého
rozumu
a
podle
svého
citu
s
tou
vůlí.
Jednejte
takhle.
A
pak
správně
užíváte
svou
lidskou
vůli,
ale
užíváte
jenom
lidskou
vůli.
Pokud
užíváte
lidské
vůle,
můžete
se
osvědčit
v
tom
nebo
v
onom.
Můžete
být
dobrý
pracovník
na-
na
pracovišti,
můžete
být
dobrým
členem
rodiny
a
vůbec,
můžete
být
dobrým
v
tak...
v
tom
postřehu
lidí
okolo,
z-
z-
z
postřehu
z
vnějšího
pozorovatele,
ale
nemůžete
být
dobrým
ve
vnitřním
vztahu
k
Bohu.
Protože
už
na
tom
prvním
mistrovství
se
chce,
a
to
je
tam
dovysvětleno
až
v
okamžiku,
kdy
von
odchází
od
své
rodiny.
Že
von
dává
najevo
co
mně
je
jasné
a
vám
teďka
jistě
taky,
že
už
platil
od
začátku
vstupu
toho
Ježíše
do
světa,
že
nic
nebylo
jeho
na
tomto
svět,
ani
to
lůžko,
ani
ta
stáj,
to
znamená
lidské
tělo,
nic
nebylo
jeho.
Nebylo
jeho
ani...
nebyla
jeho
ani
ta
ochrana
toho
život.
On
by
se
byl
nemoh
sám
jako
malý
dítě
postarat
o
to,
aby
zůstal
na
živu,
protože
Herodes
se
vo
něho
pokoušel,
aby
ho
zabil.
Ale
museli
to
obstarat
jiní,
takže
opravdu,
kdybychom
neměli
rodiče,
tak
sme
nepřežili
ani
ty
první
dni
svýho
života.
Nemáme
nic
svýho.
Jsme
ve
všem
závislí.
My
všechny
ty
souvislosti
nevidíme.
A
kterou
souvislost
vůbec
nevidíme,
to
je
ta
souvislost
a
závislost
na
vůli
boží.
Že
kdyby
naše
vůle
pořád
neprýštila
z
vůle
boží,
tak
by
vůbec
se
jako
vůle
neprojevovala.
Jenomže
Bůh
si
přeje,
tak
my
si
máme
právo
místně
přát.
Von
za
nás
tu
sílu
vůle
do
nás
vnuká
soustavně,
jako
celý
život
do
nás
plyne
od
něho.
Jeho
exist-
my
sme
pandantem,
my
sme
odnoží
jeho
existence,
ano?
A
my
sme
odnoží
jeho
lásky,
odnoží
jeho
poznání
a
tak
dále,
čili,
protože
on
poznává,
tak
by
poznáváme,
čili
není
naše
poznání,
není
naše
láska
a
tak
dále.
To-
to
do-
to
nepatří
do
toho
prvního
mistrovství,
to
patří
až
do
toho
dalšího.
Ale,
co
sem
eště
patří
je
to,
co
prozradil
v
okamžiku,
když
vstupoval
do
Jordánu.
Třicet
let
jim
byl
poddán,
té
rodině
a
najednou
o
sobě
tvrdí,
kdo
je
má
matka?
Kdo
sou
mí
bratři?
Nebo
tím
chce
říkat,
to
je
otázka
řečnická,
nej-
nemám
tuhletu
matku,
nemám
tyhlety
bratry.
To
nejsou
moji
bratři.
Prosim
vás,
tohleto
mějte
na
vědomí,
že
Ježíš
Kristus
si
byl
vědom
toho,
že
kdyby
neodstoupil,
řek
bych
bezohledně,
od
vlastnění
své
rodiny,
to
co
mu
tak
dobře
sloužilo,
od
vlastnění
lidské
společnosti
a
všech
vztahů
společenských,
že
by
se
nemohl
ocitnout
v
Jordánu,
že
byl
nemoh
vůbec
pocítit,
poznat,
co
je
to
synovství
boží
a
ne
lidské.
Ani
vtělený
Bůh
by
to
byl
nepoznal,
tím
méně
bychom
to
poznali
my.
Čili
za
každým
takovým
procesem
částečným
jako
je
třebas
mistrovství
sebepoznání,
musí
následovat
obrat
a
zavržení
nemusí
být
dramatické
jako
třebas
to
bylo
u
mě
toho
předešlého
v
tom
smyslu,
že
přejdu
od
ně-
od
něčeho
k
něčemu.
Ale
kdybych
se
obracel,
tak
se
podobám
Lotově
ženě,
která
se
obrátila
na
hořící
Sodomu
a
stal
se
z
ní...
stal
se
z
ní
sloup
solný
a
nemohla
dál.
A
na
každém
tomto
přechodu
nám
hrozí,
že
se
dál
ne-
nedohrabeme.
Když
se
obracíme
k
sobě.
Já
sem
se
bohu
dík
nemohl
k
sobě
obrátit.
Tady
například
u
vás
má
tuto
přednost
Evžen
z
vás
jediný,
pže
on
se
nemůže
vrátit
k
tomu...
k
té
své
minulosti.
On
pořád
musí
nějak...
neví
kam,
no
to
je
hrů-
hrůza
a
pořád
musí
někam
spět,
neví
kam.
To
je...
to
je
taky
moudré,
moudrost
nejistoty.
To
je
prosim
vás
to,
co
Ježíš
Kristus
prozrazuje
tam
na
kříži.
Říká,
pročs
mě
Bože
opustil?
On
nám
tam
dokazuje,
že
člověk
neví,
a
že
v
tom
je
ta
nejvyšší
moudrost,
že
neví,
kam
to
spěje.
Ale
umí
sebe
vzdát,
umí
se
sebe
vzdát.
No
nejde
to
najednou,
tak
například
učedníkem
Páně
se
člověk
může
stát
tehdy,
když
se
vzdá
vnitřně
svý
rodiny
nebo
toho,
co
má
nejradši,
svého,
ne
eště
sebe,
ale
svého.
Když
se
toho
dovede
vzdát
a
tady
například
jeden
z
vás
se
vo
to
pokouší,
ovšem
neví,
že
to
tak
dělá
fakticky,
tak
jo
tak
dělá
jenom
povrchně.
Na
tak
vlastně
postupuje
na
této
cestě,
malinkými
krůčky
kupředu,
ale
přece
jenom
postupuje.
Protože
kdo
toto
neprovádí,
tak
vůbec
nepostupuje,
no
to
nevadí.
Von
zase
postupuje
způsobem,
z
jiný
strany
tam
jde.
Totiž
máme
každý
jiný
východisko.
Ten
kdo
se
cítí
zdráv
aspoň
přechodně
úplně
a
nemá
rány,
bolesti,
ten
má
jiné
východisko
než
ten,
co
se
zdráv
necítí,
jako
třebas
já.
Má
zase
jiné
východisko.
A
víte,
že
sem
vám
prozradil,
že
nejplodnější
byly
dva
dni
třebas
od
dvanáctého
do
třináctého
prosince
roku
š-
osmdesát
šest
v
poslední
době,
protože
jsem
byl
nemožný
a
byl
jsem
bolestivý.
A
byl
sem
připoután
k
místu
a
vobjevil
sem
na
tom
místě,
co
sem
někde
třebas
jinde
hledal
marně.
No
až
budete
číst
například
pojednání
o
Katraj,
o
žákyni
Eckhartově,
tak
mi
dáte
za
pravdu,
že
toto,
když
to
tam
leželo
v
mé
knihovně
čtyřicet
jedna
let,
byl
nejvyšší
čas,
abych
to
objevil
pro
vás.
Protože
já
sem
to
ani
nečetl
a
bylo
to
tam.
Najednou
sem
hmátl,
to
je...
sem
nemoh
chodit,
sem
dohmátl
jenom
do
tý
knihovny,
bez
chození,
tak
sem
to
konečně
tam
našel.
No,
takže
vůle
lidská,
a
teď
to
je
to
hlavní,
co
chci
k
tomu
říct,
vás
nikdy
nedovede
k
tomu
poznání,
ke
kterému
dospěl
Ježíš
v
Jordáně,
protože
tou
vůlí
von
mohl
být
jedině
poddán
té
rodině
a
té
společnosti.
Takže
se
v
tom
tak
zdokonalil,
že
nakonec
jí
byl
vrcholně
oddán
a
vůbec
nepotřeboval
vod
ní
utíkat,
nic
takovýho,
prostě
už
se
neztrácel
někde
v
nějakém
chrámu
s
nějakým
mudrci,
to
vůbec
ne,
vod
tý
doby,
vod
jedenácti
let
byl
jí
poddán,
dvanáct
let
mu
tedy
trvalo,
než
přišel
na
to,
jak
na
to.
A
to
byl
vtělený
Bůh.
Ta
vůle
nevede
k
tomu
Jordánu,
k
tomu
poznání
synovství
božího
nebo
dcerství
božího.
Tak
co
tam
vede?
Odstoupení
od
mého.
Odstoupení
od
svého
vnitřního
odstoupení,
pochopitelně.
Utéct
vod
toho,
to
není
ještě
odstoupení.
Kdybyste
utekli
na
poušť,
neodstoupíte,
to
za
vámi
ten
svět
jde.
Když
například
někdo
z
vás
tady
si
vodejde
někam
na
chatu,
tak
ten
život
se
na
něho
doléhá,
von
se
musí
k
němu
vrátit
napřed.
A
zase
znovu.
Kdežto
u
toho
Ježíše
to
znamenalo,
že
se
nepotřeboval
už
vrátit,
on
to
měl
za
sebou.
On
tam
ukazuje
klasický
případ
jednorázové
dokonalosti,
ne?
To
my
nemůžeme,
to
my
to
opakujeme
tisíckrát,
než
to
doděláme
aspoň
takle
relativně
správně,
že
to
vypadá
na
ten
druhý
stupeň
moudrosti.
Ale
uvědomte
si
jednu
věc.
A
to
je
to
co
pořád
nemohou
se
k
tomu
dostat
a
co
teďka
řeknu.
Z
vlastní
vůle
se
nedostanete
do
toho
Jordánu,
do
toho
poznání
spojitosti
s
Bohem.
A
vědomé
spojitosti
s
Bohem.
Ale
bez
té
vůle
se
tam
dostanete
taky,
čili
když
máte
vůli
se
tam
dostat,
nedostanete
se,
ale
když
byste
neměli
tu
vůli,
tak
se
tam
také
nedostanete.
Řeknete
a
copak
ty?
Měl
si
vůli
se
dostat
do
poznání,
že
si
věčnou
bytostí
a
dostal
ses
k
tomu
poznání
v
sedmnáctým
roce.
Není
to
pravda,
to
sem
se
špatně
vyjádřil.
Já
musím
říct,
že
vám
vykládám
jenom
jak
k
tomu
došlo.
Já
vám
tady
ukládám...
říkám,
za
jakých
okolností
k
tomu
došlo
a
ne
jak
sem
toho
já
dosáhl,
já
sem
toho
nedosáhl.
Ono
k
tomu
došlo
a
já
vám
tady
vykládám
ty
okolnosti,
za
kterých
zákonitě
k
tomu
dochází,
u
každého
z
vás,
nejenom
u
mě.
A
já
sem
je
vymenoval
v
těch
čtyřech
bodech,
které
tady
byli
řečeny.
Sebezápor,
braní
kříže,
následování
a
nerozlišování
nepříjemného
od
příjemného.
Tyto
body
když
člověk
splní
a
nebo
se
snaží
o
to,
aby
je
plnil
po
nějakou
dobu
a
trpělivě,
trpělivě
bez
rozčilování
znovu
a
znovu,
tak
doroste
zákonitě
k
tomu,
k
čemu
já
sem
dorost
v
sedmnácti
letech.
A
nebude
tomu
potřeba
třináct
let
jako
já,
od
těch
čtyř
let
do
těch
sedmnácti,
mož-
to
je...
to
je
bezčasová
záležitost,
jenomže
není
na
to
připraven,
tak
proto
se
to
nedostavuje.
No,
tak
já
myslím,
že
tu
hlavní
myšlenku
sem
řekl,
ovšem
i
nejsprávnější
užívání
vůle
nevede
k
tomu,
abych
poznával,
že
pocházím
vod
Boha.
Vůbec
nemusím
věřit
a
vůbec
se
nedostanou
k
tomu
poznání,
že
vod
boha
všechno
beru.
Teprve
když
se
stane
tohleto,
co
vám
teď
řeknu,
že
ste
té
vůle
z-
vlastní
zbaveni,
a
ste
jí
zbaveni
tím,
že
se
nestanete,
že
dále
už
jí
nepropagujete,
že
zále-
dále
se
podle
ní
jenom
neřídíte,
nýbrž
odstoupíte
jako
od
něčeho
co
je
překonáno,
co
už
je
za
vámi,
jako
Ježíš
Kristus
byl
za
vámi
v
tom
vlastnění
svého,
tak
v
tom...
v
té
chvíli
si
uvědomujete
svoji
souvislost
s
věčným
životem.
Tak
to
asi
sem
tady
řekl,
ano?
Jestliže
Ježíš
Kristus
třicet
let
žil
ode-
oddán
rodině
a
společnosti,
tak
kdyby
byl
nežil
těch
třicet
let
oddán
rodině
a
společnosti,
tak
by
byl
ne-
potřeboval
všechny
možnosti,
které
skýtá
metoda.
A
ty
možnosti
nespočívají
v
tom,
že
by
byl
vědomě
se
stal
synem
božím,
nýbrž
že
se
k
tomu
synovství
připravil.
K
tomu
vědomému
synovství
připravil.
Čili
s
metodou
to
nešlo,
metoda
byla
oda-
oddanost
této
společnosti.
A
bez
té
metody
by
se
byl
nedostal
k
tomu
stavu
Jordánu.
Čili
s
metodou
to
nešlo,
bez
ní
to
taky
nešlo,
ano?
Já
myslím,
že
je
to
srozumitelný.
Nebudete
mít
radost.
Podívejte
se,
jak
máme
poznat,
že
sme
správci,
a
že
sme
vlastníky
svého
těla.
Já
myslím,
že
my
toto
rozlišování
nikdy
nemůžeme
dokonale
provést.
Protože
nejsme
zvířaty.
Kdybychom
byli
na
úrovni
zvířete,
tak
to
dokonale
budeme
provádět.
A
já
protože
sem,
dříve
než
sem
byl
člověkem,
byl
dlouho
zvířetem,
tak
sem...
tak
sem
to
vždycky
snáze
rozeznával
než
vy,
já
sem
dneska
eště
víc
zvířetem
než
vy.
A
já
se
za
to
nestydím,
já
sem
už
husou,
prasetem,
teletem,
vším
možným
už
sem
byl.
A
ta
zvířata
mě
poznávala
jako
prase,
tele,
house,
jo?
No
a
když
mi
to
pozná-
když
mě
takhle
poznávala,
tak
se
asi
nemýlila.
My
taky
tím
vším
sme,
a
pokud
sme
jenom
tím
prasetem,
nebo
s-
housetem
a
tak
dále,
tak
ten
svůj
život
vlastníme.
Dokud
sme
jenom
tělesně
jako
živi,
tak
vlastníme,
vo
tom
nepochybujte,
to
nespravujeme.
Jenomže
my
máme
jednu
nevýhodou
vedle
zvířat,
že
zvířata
si
usnou,
já
to
například
pozoruju
u
kočky.
Vona
si
usne
a
vrní
tak,
ne?
Jak
tomu
říkáme
česky?
Přede.
Já
nevím
proč
přede,
no
ale
tak
dejme
tomu,
že
přede.
Se
mi
nehodí
ale
tak
vrní,
tak
vona
vrní
a
tak
dlouho
vrní,
dokud
není
v
transu.
Jakmile
je
v
tom
pravým
zvířecí
spánku,
tak
přestane
vrnět,
přestane
příst,
jak
vy
tomu
říkáte.
Protože
no
tak
možno
by
bylo
dost
srozumitelnější,
že
my
si
upřádáme
nějak
čas.
Kdežto
vona
ho
začne
rozpřádat,
vona
ho
rozpřede,
vona
ho
přestane
příst
ta
kočka.
Spí
tak
tvrdým
spánkem,
že
přestane
vrnět,
já
tomu
říkám.
A
co
to
s
ním
děje?
Vona
se
ocitne
v
tomtéž
tranzu
jako
třebas
ty
husy.
Ty
nevrní,
nic
takového
nedělají
ne?
Ty
se
ani
nehnou.
toho
zvukově
sou
neslyšitelný,
že
ano?
A
voni
přešli
z
našeho
spánku
a
ta
kočka
naším
způsobem
spí
když
vrní,
když
přede.
Přešli
do
tranzu.
Tohleto
je
přednost
zvířete,
že
vono
dovede
přejít
do
tranzu.
Já
sem
naposled
potom
slyšel,
myslím,
že
sem
vám
to
ještě
říkal
sem,
po
prázdninách
sem
tady
už
nebyl,
viďte.
Po
prázdninách
sem
tady
nebyl,
po
červenci
jsem
tady
nebyl.
No
tak
jestliže
všechna
zvířata
v
podstatě
do
toho
transu
umí
vejít
tak
ti
mají
před
námi
přednost.
A
musí
mít
nějakou
přednost
před
námi.
Jakpak
by
k
tomu
přišly
zvířata,
kdyby
na
tom
byli
hůř
než
my.
Voni
sou
po
této
stránce
na
tom
líp
než
my.
Ta
zvířata
si
vzpomínají
na
ten
stav
beztělesnosti.
To
my
si
nevzpomínáme.
Když
spíme,
tak
spíme
jako
dřeva
a
voni
takle
dřevěně
nispí.
A
když
spíme
nedřevěně
jako
se
sne,
tak
už
vlastně
to
není
spánek,
to
je
jenom
polospánek,
a
to
už
není
pravý
spánek.
A
to
zase
není
to
pravé,
co
zažívají
ty
ty
husy.
Ty
husy
prostě
sou
někde
jinde
než
v
tomto
těle
tou
svou
duší
sou
jinde
a
zažívají
stav
duševní
a
ne
stav
tělesný.
My
si
deme
zkrátka
jak
říkají
Indové
odpočinout
do
Pána
Boha.
A
to
si
nedovedou
zvířata
provést,
to
nedovedou.
Voni
prostě
si
odpočívají
také,
zato
si
to
pamatujou,
že
si
odpočívaly,
zato
ví,
že
nejsou
jenom
husami
v
těle
nýbrž
že
sou
taky
husami
bez
těla,
to
voni
vědí
dobře.
A
já
to
s
nimi
věděl
vod
tý
doby
taky,
že
sem
taky
člověkem
bez
těla,
to
vy
nevíte.
Já
vim,
že
sem
člověkem
bez
těla
a
sem
tam
stejně
dokonale,
já
sem
tam
daleko
dokonaleji,
pochopitelně,
už
s
těmi
husami
sem
tam
byl
dokonalý
už
v
tomto
životě.
Já
když
sem
v
tom
stavu,
tak
zároveň
vš-
vidím
slyším
čichám
hmatám,
všech
pět
smyslů
mám
pohromadě
v
tom
duševním...
v
té
duševní
kapacitě,
kterou
já
tam
vnímám.
Já
vnímám
duševní
kapacitou,
no
a
protože
tam
nejsem
tělesně
tak
nemohu
tam
například
ty
husy
vidět.
Nemohu
tam
vidět
svoje
tělo.
Já
když
sem
obrátil
pozornost
na
sebe
jako
na
tělo,
tak
sem
se
tam
neviděl.
To
je
velice
důležitý
poznatek,
tohleto.
Tak
já
sem
potom,
když
sem
se
odtamtud
vrátil,
tak
sem
už
nebyl
tolik
majetníkem
tohoto,
protože
to
nebylo
to
jediné
co
mám
dispozici.
Já
sem
jenom
věděl,
že
máme
k
dispozici
mnoho
věcí
jako
pomocníků.
Tento
stav
byl
pomocným
stavem,
abych
já
moh
si
uvědomovat
že
jsem.
Ne
cogito
ergo
sum,
né
proto,
že
myslím,
tak
sem.
A
tím
hůř,
ne
proto,
že
mám,
taky
sem,
to
je
krédo
moderního
člověka,
to
je...
je
to
horší
než
ten
Descartes
Dekárt...
proti
Dekártovi
mám
moc
výsad,
ale
proti
modernímu
člověku,
který
si
myslí,
že
proto
je,
že
něco
má,
to
to
se
přesvědčí,
že
to
nemusí
vod
té
chvíle
hned
vůbec
mít.
Coj-
jak
je
to
potom
majetek,
když
to
za
chvilinku
nemá.
A
když
je
mu
to
vzato.
Čili
já
když
sem
jako
neviděl
v
tom...
v
té
tělesnosti
svůj
majetek,
nýbrž
pomocníka
toho,
který
myslí.
Eště
to
nebylo
dokonalé
tó,
dokonale
sem
to
věděl,
ale
není
to
dokonalé
pojetí
věci.
Tak
už
sem
byl
vod
tý
doby
nějakým
správcem.
A
protože
sem
to
správcovství
dělal
do
sedmnácti
let,
tak
se
muselo
zákonitě
dostavit
poznání
věčné
podstaty.
Takže
když
budete
takle
spravovat,
sem
vám
řekl,
co
je
to
správcovství,
ne?
jestli
to...
to
bylo
dobře
rozumět,
sama
sebe,
jako
že
to-
tělesnost
je
pomocníkem
toho,
který
myslí,
tak
jednáte
správně.
Ovšem
vy
potom
vlastníte
eště
toho,
který
myslí,
viďte.
No
a
to
už
je
vlastnictví,
které
vám
je
na
tom
prvním
stupni
odpuštěno.
V
dalším
už
ne.
Na
tom
prvním
stupni
na
tom
mistrovství
sebepoznání
je
vám
odpuštěno,
protože
to
nejde
najednou.
Já
už
dneska
vím,
že
nejsem
ten,
který
myslí.
To
už
vím.
a
že
těn-
tin-
ten,
který
myslí,
je
taky
pomocníkem.
Toho,
který
vůbec
nemyslí.
Představte
si,
že
Pán
Bůh
chtěl
myslet
na
celé
stvoření,
to
by
se
mu
hlava
rozkoktala.
To
by
všechny
pilulky
světa
by
nestačily
na
bolesty
hlavy,
který
by
měl
z
toho.
Nic
takového
není.
Pán
Bůh
nemyslí,
Pán
Bůh
nevzpomíná,
Pán
Bůh
nezapomíná,
Pán
Bůh
ví.
A
to
je
veliký
rozdíl.
Kdežto
člověk
neví,
člověk
si
vzpomíná,
člověk
se
učí
odlučuje
a
tak
dále.
To
je
ta
myslící
bytost,
která
je
tedy
totálně
odlišná
od
zdroje.
Čili
to
je
pouhý
pomocník,
tedy
něco
vysávaného
a
ne
zdrojového.
Myslim,
že
sem
vám
neodpověděl
tak
jak
bych
si
přál,
ale
já
vědomě
od
tohoto
odstoupilo
syn
pokladete
další
otázku,
tak
tady
to
končim
to
rozlišování
mezi
správcovstvím
a
vlastnictvím.
Protože
ostatní
vám
bude
srozumitelnější.
Vy
totiž
můžete
opravdu
se
ke
všemu
chovat
jako
správcové,
vědomě,
jako
myslící
bytost,
to
je
taky
dobré.
Řekněte
tak
toto
je
mi
opravdu
propůjčeno,
o
tom
sem
se
přesvědčil
mockrát
životě,
že
to
není
moje,
že
to-
to
může
co
chvíli
být
vzato.
Si
to
nejvíc
uvědomil
v
tom
koncentráku,
že
sem
tam
měl
na
vlásku,
že
sem
mohl
být
u-
připraven
o
ten
život,
ne?
Tak
tos-
takový
okamžiky
se
vyskytujou
v
každém
životě
každého
z
vás
a
buďte
za
ně
vděčni,
že
vám
tady
nenápadně
je
připomínáno,
že
nejste
sví
a
že
nemáte
nic
pro
sebe.
Že
s-
se-
správci.
Který
se
přicházíš
ke
mně
podívat,
říkal
Lao-c
jako
na
světce,
jako
na
člověka
spojeného
s
taem,
tudíž
starce
nad
hrobem,
nemožného,
třesoucího,
vetchého
a
tak
dále
a
budím
u
tebe
dojem,
že
takle
sem
to
zle
dopracoval.
Tak
si
na
velkým
vomylu.
Je
snadné
být
odevzdán,
když
všechno
mám
k
dispozici.
Je
to
jednak
těžké
jednak
je
to
snadné,
tam
se
to
těžké
protože
toho
mám
moc
a
lehké
je
to
proto,
že
nepociťuju
žádnou
potíž
přitom,
že?
Ale
když
sem
stár
a
potíže
pociťuju
čím
dál
větší
třebas,
takže
toto
nepociťuje
polikoš-
jelikoš
je
mladší,
tak
mně
to
má
třeba
za
zlý,
pže
zdravý
nemocnému
nevěří,
to
je
známá
věc.
Tak
ovšem
pokud
to
není
lékař,
ten
musí
nemocnému
věřit
a
musí
ty
jeho
subjektivní
pocity
zvažovat.
Nesmí
na
ně
stoprocentně
dát,
sou
to
subjektivní
pocity.
Obyčejně
třebas
pacient,
kterýmu
se
daří
moc
dobře
po
dlouhé
krizi,
tak
je
těsně
před
smrtí,
ne?
Takže
neh-
nesmí
si
z-
lékař
z
toho
brát
to,
co
si
z
toho
bere
ten
pacient
To
je
milosrdné
od
té
smrti,
že
přichází
s
tou
radostí
a
nebo
s
tím
poklidem.
Ale
člověk
by
si
měl
uvědomovat,
že
hospodařit
v
okamžiku,
kdy
je
už
na
tom
strašně
zle,
kdy
už
moc
nemůže
dělat
z
toho
co
ty
zdraví,
že
je
na
tom,
že
nebo
že
jeho
postavení
je
daleko
snazší,
než
těch,
kteří
mají
všechno
k
dispozici,
kteří
se
v
tom
snadno
rozptylují,
protože
neví,
co
napřed,
a
neví
roupama
co
dělat,
jak
se
říká,
že
ano.
Tenhleten
už
ví,
že
žádný
roupy
už
nemá,
protože
já
rád,
že
je
rád.
A
tenhleten
nemožného,
tak
na
tom
je
jedna
věc
těžká.
Nemohoucnost
také
umět
obětovat
stejně
upřímně
jako
tu
možnost
něco
dělat.
A
toto
je
největší
chyba
křesťanů.
Že
si
myslí,
že
když
sou
hříšní
a
nemožní,
že
nemají
vůbec
právo
k
tomu
Pánu
Bohu
jít.
To
ti
Řekové
byli
na
tom
líp,
ty
pohani,
neboť
ti
šli
takoví,
jací
byli.
A
to
lepší
cesta.
Ježíš
Kristus
přeci
ukázal,
že
si
bere
člověka
takového
jaký
je.
Ta
Maří
Magdalena,
která
nebyla
slušnou
ženou,
nebo
ta
žena
pěti
mužů
nebyla
slušnou
ženou,
ta
pro
něho
byla
stejně
cenná
a
stejně
vítaná
jako
ten,
který
si
myslí
že
vod
mládí
dělal
všechno
dobře
jako
ten
mladík
bohatý,
né?
Naopak
byl
na
tom
líp
než
ten
bohatý
mladík
se
toho
bohatství
nedovedl
zříct,
že
ano?
A
vona
se
dovedla
zříct
celého
svého
života.
Byla
pravou
kajícnicí,
která
to
dobře
pochopila.
Takže
Ježíš
Kristus
vám
dává
otá-
odpovědi
na
všechno.
Stačí
se
na-
podívat
na
jeho
život
a
víme,
na
jeho
příklady
a
na
jeho
komentář
k
nim,
a
víme,
jak
to
máme
dělat
i
v
tom
prvním
mistrovství.
No,
to
že
jakou...
jakým
způsobem
nesmrtelná
duše
ovlivňuje
nesmrtelnou
individualitu.
Protože,
no.
Já
to
ovšem
úplně
naplno
neřeknu,
protože
bych
potřeboval
na
to
delší
dobu.
No
takle.
Jakým
způsobem
na
sebe
vzájemně
působí
nesmrtelná
duše
a-
a
nesmrtelná
individualita,
že?
Tak
upozorňuju
vás,
že
nesmrtelná
individualita
je,
řek
bych
život,
je
životnost
toho,
té
nesmrtelné
duše,
asi
tak,
že
ta
nesmrtelná
duše
je
nebo
to
ře-
já
špekuluju
co
škrtnout,
víte?
Abych
to
nemusel
dlouze
vykládat.
A
já
to
škrtám
do
této
úrovně.
Máme
od
věčnosti
příbytek
u
Boha.
Když
tuto
příbytek
tak
to
neni
nesmrtelná
duše,
tak
je
to
věčná
individualita,
rozumíte?
Jestliže
ale
tato
věčná
individualita
začne
působit
v
lidském
těle
tak,
že
ho
vede,
asi
tímto
způsobem,
že
v
okamžiku
narození
a
už
i
taky
před
ním,
vedle
genetického
záznamu
přidává
svůj
vlastní
záměr,
rozumíte?
Tak
to
je
činnost
nesmrtelné
duše.
Vono
se
snáze
to
vysvětlí
činností
než
podstatou,
protože
do
podstaty
nemůžeme
dost
dobře
vniknout
rozumem.
Čili
nesmrtelná
duše
je
takovou
sponou
našeho
konkrétního
života
s
tím
životem
věčným.
Abych
to
řekl
konkrétněji,
eště
to
eště
stačím,
eště
můžu,
jo?
Já
bych
to
řek
konkrétně
ještě
tímto
způsobem.
Že
jakmile
se
narodíme,
tak
hned
ona
začne
působit
v
lidským
těle
tak,
aby
vytvořila
zástupkyni.
Ona
začne
vytvářet
smrtelnou
duši,
zástupkyni,
náhradnici,
která
musí
stačit
na
rozvinutí
tohoto
života.
Na
víc
ne,
než
na
rozvinutí
tohoto
života.
To
je
činnost
nesmrtelné
duše,
to
není
činnost
nějakého
příbytku,
rozumíte?
Ten
příbytek
tam
je,
ale
nesmrtelná
duše,
ta
konkrétně
působí
k
tomu,
aby
se
rozvinula
její
zástupkyně,
smrtelná
duše,
hm?
A
dělá
to
tím
způsobem,
že
člověk
se
ztotožní
s
tou
svou
smrtelnou
duší,
že
si
myslí,
to
sem
já,
souhrn
mých
schopností,
já
definuju
teďka
smrtelnou
duši,
sch-
souhrn
mých
schopností,
to
je
moje
duše,
to
je
přijatelné
i
pro
naprosto
nevěřícího
člověka.
Souhrn
mých
schopností,
tomu
se
říká
v
náboženství
duše.
To
i
v
ateismu
se
tomu
říká
duše,
když
to
člověk
vůbec
ten
pojem
chce
přijmout.
No,
a
jestliže
tomu
takhle
je,
tak
je
to
v
nejlepším
pořádku,
protože
to
neznamená
jednorázový
akt
nesmrtelné
duše,
nýbrž
to
je
ustavičné
vnitřní
spojení
její
nesmrtelnosti
s
tou,
řek
bych
následovkyní
nebo
s
tím,
co
z
ní
vyplývá,
s
tou
smrtelnou
duší.
Jak
ta
smrtelná
duše
vzniká
z
tý
nesmrtelný?
Jednoduchým
způsobem,
že
ta
nesmrtelná
duše
prostupuje
našimi
smysly,
naší
tělesností,
a
tím
pozbývá
na
své
absolutnosti.
Se
prosívá
přes
reduktory,
vám
to
řeknu
vědecky,
ne?
Redukuje
se
na
něco
dočasného,
protože
dočasnými
smysly
prochází.
Stvořenými
smysly
prochází,
čili
není
k
poznání
jako
nesmertelná
duše,
je
k
poznání
jako
smrtelná
duše.
Takže
my
potom
sebe
ztotožňujeme
s
touto
smrtelnou
duší
a
ne
s
touto
nesmrtelnou
duší,
o
té
vůbec
nevíme.
Pže
my
už
ji
zastaneme
ja-
jenom
jako
přepocívanou
těmi
smysly
a
tím
rozumem,
že?
Vším
tím
možným.
Čili
myslím,
že
už
se
vám
přibližuje
trošičku
ten
pojem
nesmrtelné
duše,
že
totiž
my
se
s
ní
nemůžeme
setkat.
Já
se
s
ní
poprvně
setkal
napřed
ve
snu
a
potom
ve
skutečnosti
třebas
v
padesáti
letech
tohoto
století,
když
mně
předváděla
dědictví,
které
ona
do
mě
vnášela.
A
to
nebylo
dědictví
genetické.
To
bylo
dědictví
moudrosti
nějaký
jiný,
že?
vo
který,
vod
té...
vod
toho
okamžiku
tou
moudrostí
vládnu.
Ne
jako
svou,
nýbrž
jako
od
ní
přivedenou.
Ona
mě
přivedla
k
té
moudrosti,
abych
jí
mohl
vládnout.
Představte
si
to,
kdybych
já
dneska
byl
býval
například
potřeboval
říct
to
co
sem
opakoval
slovy
tý
Katraj,
ne?
Kdybych
já
se
musel
vo
to
starat
co
vona
řekla,
to
by
bylo
hrozné.
Ale
mně
stačilo
hmátnout
do
knihovny
a
našel
sem
zrovna
to.
A
čtyřicet
let
sem
vo
tom
nevěděl.
No,
tak
to
dělá
nesmrtelná
duše,
todlelo.
Tak
sem
se
setkal
s
nesmrtelnou
duší,
tak
já
se
s
ní
dneska
setkávám,
že
ona
mě
i
do
nejmenších
detailů
vyvádí
z
omylu.
Tak
například
dejme
tomu
sem
sem
chtěl
jet
do
Gottwaldova
a
chtěl
sem
ještě
taky
provést
opravy
v
tom
prvopise,
v
tom
opise
toho...
toho
Wattse,
abych
to
tady
moh
nechat
už
opravené.
Já
sem
vám
si
otevřel
komentář
a
ne
Wattse
a
ten
komentář
i
opravy
z
komentáře
sem
napsal.
Začal
jsem
psát.
A
tím
si
vzpomněl,
že
vodjedu
do
Gottwaldova,
a
že
by
bylo
dobré
tomu
příteli,
který
to
překládal
věnovat
taky
jeden
exemplář
teho
mého
komentáře.
Tak
to...
pozval
sem
ho
do
bytu
sem
ho
pozval,
von
tam
přišel
co
se
naobědval,
já
sem
pár
tam
napsal
z
toho
chybného
komentáře,
který
sem
psát.
A
von
říkal,
co
do
píšeš?
A
já
říkám,
no
píšu
opravy
z
toho
Wattse,
co
sem
tam
udělal
chyby
při
opisu.
On
se
na
to
podívá,
já
se
podívám
mu
přes
rameno
taky
a
říkám,
dyť
já
píšu
opravy
ke
komentáři,
ne
k
va-
žes
to
vyndal
ze
stroje.
Takovým
způsobem
sem
veden
nesmrtelnou
duší,
abych
v
omylu
dlouho
nepokračoval.
Ne
že
bych
scestně
asi
nepokračoval,
ale
nemůžu
dlouho.
Já
sem
veden
jako
asi
dejme
tomu
družice
na
nějaké
dráze,
třebas
na
měsíc
letící
v
koridoru,
že
těká
takle
vod
hrany
ke
hraně,
v
tom
koridoru
se
pohybuju.
Já
se
pohybuju
v
nějaký-
kori-
kori-
koridoru,
radar.
No
von
je
takovým
radarem,
to
já
nevím,
jeslti
si
ho
můžu
víc
víc
přivlastnit.
Kdežto
příbytek
u
Boha
je
prostě
naše
postavení
jako
takové,
které
u
Boha
máme,
rozumíte,
od
věčnosti
připraveno,
jo?
Je
v
tom
rozdíl.
Je
to...
stačí
to?
No
až
už
příště
nebudu
muset
vůbec
nic
říkat.
Jesliže...
nesmíme
zapomenout,
že
jesliže,
to
máš
nějaký
divný.
Jo,
jestliže
časové
vzniká
z
bezčasového
tak
nevzniká
tak,
že...
jakože
vzniklo,
nýbrž
že
vzniká.
Když
vzniká,
to
znamená,
že
je
to
proces
ustavičně
probíhající,
či
na
pozadí
toho
procesu
je
pořád
do
bezčasové.
A
to
časové
vyvěrá,
vyvěrá,
to
je
jako
vyvěrající
pramen
z
nějaké
studánky.
Čili
ta
závislost
je
dvoustranná.
Vyvěrá
to
z
bezčasového
a
stává
se
to
čím
co
se
že
to
vyvěřilo
tak
je
to
časové
a
do
bezčasového
se
to
zase
vrací,
že
to
není
samoúčel,
aby
to
vyvěralo.
To
je
uzavřený
proces,
my
nevidíme
ani
jak
do
vyvěrá,
my
nevidíme
ani
jak
se
to
vrací,
ale
obojí
se
děje.
I
to
vyvěrá,
i
se
vrací,
a
pro
tady
není
žádná
kontradikce.
Nezapomeňte,
že
na
pozadí
všeho
stvořeného
je
nestvořené.
Kdybych
já
nebyl
nestvořený,
nenarozený
ve
svém
nitru
tak
nemohou
vůbec
si
dělat
nejmenší
naděje
na
to,
že
jednou
se
v
tom
narozeném
svým
vědomím
ocitnu,
ano?
Je
to
vysvětleno?
Tak,
aby
to
nevyhovovalo,
jo?
Ale
správně.
Jenom
aby
ti
to
nevyhovovalo.
Vědomě
to...
aby
ti
to
nevyhovovalo.
Je
to...
ptáš
se,
je
to
účelem
hry,
aby
se
to
stvořené
zase
zpátky
ocitlo
v
tom
nestvořeném
a
předtím
z
toho
nest-
nestvořeného
přešlo
do
toho
stvořeného?
To
není
žádný
účel
hry
ani
to
není
žádná
hra,
protože...
to
ti
nebude
teďka
vyhovovat,
pochopitelně,
protože
to
stvořené
se
nemůže
nikdy
ocitnout
mimo,
a
tak
to
přestává
být
hrou.
Ovšem...
no
tak,
tím
koncem,
no
jako...
se
říká,
držíš-li
se
za
drápek,
držíš
se
celý.
To
se
toho
drá-
drápku
nechceš
s-
pustit.
Tak
to
stvořené
je
za
drápek
chycené
ustavičně
toho
nekonečného,
a
proto
je
v
tom
svým
způsobem,
ovšem
tím
drápkem.
Není
toto
stvořené
tím
nestvořeným?
To...
tak...
to
nechci
tím
propagovat,
ale
drží
se
ho
za
drápek.
Jo.
Ono
ti
to
vyhovuje?
Blahořečím
tobě
Otče,
že
si
svěřil
tyto
věci
duchovní
těm
prosťáčkům,
já
to
říkám
lidově,
a
ne
těm
učencům
tohoto
světa
tedy,
to
byli
náboženští
uče-
učedníci,
učení
učitelé,
farizeové,
saduceové,
zákoníci,
a
tak
dále,
kasta
veliká.
No
a
jak
to
myslel?
Protože
von
dobře
věděl,
že
člověk
se
svou
nastudovaností
nepřibližuje
k
tomu
vrcholnému
poznání,
nýbrž
naopak,
čím
je
studovanější,
tím
mu
hrozí
větší
nebezpečí,
že
se...
že
mu
to
bude
stačit
k
uspokojení
jeho
požadavků
na
život.
I
v
tom...
v
obla-
i
v
té
oblasti
duševna.
A
jak
mu
to
bude
stačit,
to
co
se
dá
naučit,
tak
je
vyřízen
pro
duchovní
život.
Protože
rozum,
i
když
je
nejlíp
fundovaný,
graduovaný
nebo
jak
chcete,
tak
i
ten
se
může
pohybovat
jenom
v
úzkém
rámci
nějakého
úseku
vědomí,
který
já
sem
nazýval
á
bé,
to
už
možná
ten
pojem
znáš,
dál
mu
to
nejde.
Čili
jesliže
tak
bohatě
von
zásobí
ten
úsek
á
bé
tolika
zkušenostmi,
který
tam
se
vejdou,
tak
je
malá
naděje,
že
s
tím
člověkem
hneš
za
tento
úsek.
A
takže
tady
si
nějak
neodporuje.
Ti
prostí
lidé
jsou
blíž,
protože
tady
neříká,
že
mají
prázdno
v
hlavě,
ale
že
jich
to
neuspokojuje
tak
dobře,
tak
všestranně
to
neodpovídá
všem
těm
možnostem,
které
rozum
má,
víš?
On
ten
rozum
toho
prostého
člověka
ani
si
nežádá
tohleto
zásobení
rozumem.
On
totiž
si
od
něho
neslibuje
tolik
co
studovaný
člověk.
Studovaný
člověk
mně
řekne,
já
sem
nemluvil
z
mála
studovanými
lidmi,
ateisty.
Mně
to
stačí.
A
tím
je
vyřízen.
A
opravdu
těm
farizeům
toto
stačilo.
Že
plnili
zákon,
že
si
mysleli,
že
mu
rozumí,
voni
mu
taky
rozuměli,
ale
nic
víc
než
rozuměli.
A
takže
s
nima
se
nedalo
hnout,
z
oblasti
á
bé
se
s
nima
nedalo
hnout.
Ale
von
zásadně
Ježíš
Kristus
vycházel
z
vnitřní
zkušenosti,
která
vůbec
není
obsažena
v
á
bé.
Á
bé
je
odvozený
úsek
z
celkového
vědomí.
Čili
proto
ti
prostí
lidé
mají
vždycky,
budou
mít
dycky
daleko
blíže,
až
na
to,
že
se
může
jednou
stát,
že
ta
věda
sama
uzná,
že
to,
co
považuje
za
konečné,
že
že
dál
to
nejde,
takže
to
je
relativně
konečné
a
že
se
to
dá
prodloužit
někam
dál.
Ne
nějakými
přístroji,
prosím,
to
ne,
mechanickou
cestou.
Ale
rozšiřováním
vědomí.
Tak
například
mě
vo
tom
rozšiřování
vědomí
právě
věda
přesvědčila.
Protože
se
na-
do
mě
obula...
obula
v
předškolním
věku
a
rozšířila
mně
vědomí,
ne?
A
vopravdu.
Jestliže
já
jdu
za
relativním
dobrem
a
mám
povinnost
za
tím
relativním
dobrem
jít,
i
když
je
to
tedy
relativní
dobro
a
o
tom
sem
se
vyjádřil,
že
pro
jiného
je
to
relativní
zlo.
To
nevadí,
ale
pro
toho,
kdo
to
propaguje
to
relativní
dobro
to
musí
být
opravdu
dobro,
von
v
tom
musí
vidět
dobro.
Neříkám
absolutní,
ale
relativní
dobro
v
tom
musí
vidět,
jestliže
je
soudným
člověkem,
na
to
má
právo,
a
to
má
povinnost
propagovat.
A
von
nepropaguje
přitom
zlo,
nepropaguje.
Tím
nepropaguje.
A
není
to
jedno,
není
to
jedno
jak
mi
tady
říkáš.
Já
ti
to...
já
si
dovolím,
protože
v
Ježíši
Kristu
je
všechno
odpovězeno,
argumentovat
Ježíšem
Kristem.
Tak
von
se
tam...
v
jednom
podobenství
říká,
že
hospodář
zasel
dobré
semeno.
A
když
to
potom
vzrostlo,
tak
vzrostl
i
koukol.
I
ptají
se
ho
jeho
služebníci
z-
hospodáři,
ty
si
zasel
taky
kokol.
Von
říkal
kdepák,
já
sem
zasel
jenom
dobré
semeno,
a
kde
se
to
s-
a-
sebralo?
V
noci,
když
jsme
my
spali,
nehlídaně
přišel
nepřítel
a
zasel
koukol.
A
co
tedy
s
tím
máme
dělat?
To
máme
vytrhat
ten
koukol,
ne?
Aby
to
neubíralo
sílu
tomu
obilí.
Nené,
kdybyste
to
chtěli
udělat
tak
byste
pošlapali
i
to
obilí
a
neměli
byste
z
toho
vůbec
nic.
Nechte
to
dozrát
až
do
žní
a
pak
se
to
rozdělí,
ten
koukol
se
spálí
a
ta
pšenice
se
užije.
Tak
já
vám
tady
vysvětlím
jenom
jednu
moment...
jeden
moment,
který
mám
to
všechno
osvětlí
z
nové
stránky,
že
totiž
my
si
představujeme,
no
žiš
my
křesťani
si
představujeme
v
tom
stádiu
vývojovém
myšlení
v
jakém
sme
nebo
poznání
v
jakém
sme,
že
nějaký
satan
se
přimíchal
Pánu
Bohu
do
kšeftu
a
že
to
všechno
pokazil.
Jenomže
tam
nesmíme
v
tomto
podobenství
ani
jedno
slovíčko
opomenout,
a
tám
je
to
důležité
slovíčko,
které
se
při
tom
opomíjí.
Ta
noc
a
že
sme
spali
přitom,
zatímco
my
sme
spali
a
byla
noc,
tak
přišel
a
tak
dále
a
zasel
koukol.
Že
my
tedy,
když,
a
to
se
vyjádřil
ještě
mírně
Ježíš,
když
jako
jenom
vidíme
tyto
věci
pozemské
a
nic
víc,
tak
s-
možná
že
nejsme
ani
spící,
že
by
se
možná
taky
o
nás
mohl
vyjádřit,
že
sme
mrtví,
Ježíš
Kristus,
bylo
by
to
bylo
ještě
eště
hezčí.
Ale
zaručeně
s-
s-
sme
v
noci.
Sme
v
temnotách
vnějších,
jak
se
vyjadřuje
jinde
v
tom
podobenství
třebas
o
těch
hřivnách,
ne?
A
budeme
chtět
o
temnotách
vnitřních,
tak
to
je
příležitost
pro
nepřítele.
Ty
temnoty
sou
příležitostí.
On
musí
mít
příležitost,
aby
moh
působit,
aby
to
zlo
mohlo
působit,
to
zlo
aby
mohlo
působit,
relativní
dobro
aby
mělo...
a
zlo
mohlo
působit
tak
je
k
tomu
třeba...
sou
různé
podmínky.
Pro
relativní
dobro
jiná
podmínka,
to
je
den
a
pro
relativní
zlo
je
noc.
Relativní
dobro
den.
Relativní
dobro
den,
to
znamená
vědomí,
že
jednám
správně,
to
neni
prosim
vás
nic
absolutního,
nýbrž
vědomí,
že
jenom
já
mám
vědomí,
že
jednám
správně.
To
musím
mít
a
za
tím
musím
jít,
ale
ne
přímo,
že
bych
produkoval,
že
bych
produkoval
zlo,
ale
protože
to
dělám
z
pozice
ne-
nepoznaného
člověka.
Tak
tím...
a
protože
sem
v
noci,
žiju,
sem
v
temnotách,
tak
zároveň
tam
to
musí
být
jedno
za
druhým,
ale
tady
je
to
fakticky
současně.
Voni
to
současně
zaseli
fakticky,
to
je
vidět,
že
to
sou
současně
taky
zezdola.
A
tam
ovšem
v
podobenství
se
to
musí
rozložit
do
času.
To
vás
nesmí
mýlit,
to
se
ve
všech
podobenstvích
musí
do
času
rozdělit.
Život
Ježíšův
byl
rozdělen
do
času,
ačkoliv
byl
z
věčnosti
pocházel.
Do
času
musel
být
rozdělen
do
třiatřiceti
let
musel
být
rozdělen.
Ale
my
to
nepochopíme,
dokud
to
nebudeme
chápat
jako
z
bezčasovosti
ustavičně
vycházející.
No,
takže,
jestliže
ten
Kristus
tam
říká,
přišel
nepřítel,
zasel,
tak
to
znamená,
my
sme
tím
nepřítelem,
který
zasíváme,
protože
sme
ve
tmě,
ano?
My
sme.
Není
to
ani
někde
u
satana,
už
u
toho
nevědomýho
člověka.
Čili
ten
člověk,
který
nemá
to
vědomí
té
pravdy
celé
nebo
dost
velké
za
hranicemi
lidské
rozumu,
ten
vždycky
zasívá
i
koukol.
Tomu
nemůže
zabránit
prosim
vás,
nemůže.
A
my,
nechci
říct,
že
musíme
být
rádi,
že
ho
zasel,
on
nechtěl
zasívat
taky
ho
nechtějte
zasívat,
ono
není
jedno
co
zasíváte.
Vy
se
musíte
učit
zasívat
dobro,
dobré
dobré
semeno.
To...
to
já,
kdybych
takhle
myslel
jako
vy,
že
bych
sem
nechodil,
samozřejmě.
Ale
musíte
si
být
vědomi
toho,
že
ať
se
snažíte
sebelíp,
musí
to
mít
také
následky
relativního
zla.
Musí,
protože
to
děláte
v
rámci
dualismu.
Ale
jestliže
sem
já
třebas
těch
pět
měsíců
v
koncentráku
byl
ve
stavu
jiném
než
dualistickém,
a-
ten
by
řekl
v
neduálnu
sem
žil,
že
ano,
řek
by
Watts.
Tak
já
sem
nezasíval
žádné
relativní
zlo.
Já
vím
co
je
to
dělat
dobro,
relativní
dobro
a
přitom
nezasívat
relativní
zlo.
Takže,
no,
vono
to
tak
úplně
taky
nejde,
já
to
tak
trošku
přilepšuju,
protože
dejme
tomu
ten
esesman,
který
zrovna
vode
mě
utekl,
když
mě
chtěl
zabít,
ten
byl
sám
zabit
těmi
esesmany
jako
nevhodný
dítě
esesmanský.
A
proč
se
to
stalo
zrovna
jemu?
Proč?
Protože
vod
té
chvíle
co
mě
spatřil
jednal
úplně
jinak
než
esesman.
Začal
nám
nosit
potraviny,
začal
nám
vyměnovat
boty,
abychom
nezábli
a
tak
dále,
a
to
se
dostalo
ke
sluchu
a
vědomí
těch...
toho
vedení
a
tak
ho
zastřelili.
Nic
jiného
se
nedalo
dělat.
Musel
samo
sebou
předtím
něco
eště
u
nich
prohlásit,
né,
ale
zastřelili
ho.
Takže
zavinil
sem
relativní
zlo
nebo
nezavinil?
No
tak
víte,
odpovězte
si
sami.
Jenomže
je
jisto,
že
Ježíš
Kristus
o
sobě
řekl:
Nepřišel
sem
přinésti
mír
nýbrž
oheň,
a
jestliže
hoří,
tak
je
to
v
pořádku.
To
znamená,
von
si
sám
byl
dobře
vědom
toho,
že
ačkoli
zažívá
relativní...
relativní
dobro,
ne
absolutní,
relativní
dobro,
bude
to
mít
za
následek
oheň,
že
všechno
hoří
a
budou
ho
nenávidět
otec
s
matkou
a
se
synem
a
s
dítětem
a
tak
no
ale
vzájemně,
a
bude
stát
jeden
vedle
druhého
proti
sobě
v
rodině
a
podobně.
Prosim
vás,
to
kdyby
neudělal,
tak
proti
sobě
nestáli.
A
von
proto
neměl
dělat
to
relativní
dobro?
On
všem
o
sobě
řekl,
ono
je
to
dobro
relativní
nikoli
absolutní,
já
sem
menší
než
Otec.
Já
nemohu
víc
dělat
než
relativní
dobro,
to
řekl.
Kdyby
byl
se
postavil
na
úroveň
Otce
a
řekl
já
sem
jako
Otec,
já
sem
zajedno
s
ním,
to
je
něco
jiného,
a
já..protože
von
jednal
podle
vůle
Otcovy.
V
tom
byl
s
ním
zajedno,
ale
nebyl
na
téže
úrovni
jako
byl
Bůh
Otec.
Nebyl
dobrý
prostě,
von
se
nepovažoval
za
absolutně
dobrého.
Jenom
můj
Otec
v
nebesích
je
absolutně
dobrý,
bych
tak
doznal
to
slovo
absolutně,
protože
jinak
bysem
tom-
tomu
nemohl
rozumět.
Už
je
to
odpovězeno?
A
co?
Já
vím.
Ale
já
vám
něco
řeknu.
Jestliže
někdo
má
tvrdou
hlavu
a
nesleví
ze
svýho
názoru
jako
třeba
ta
tvoje
babička,
tak
to
je
ta
nejlepší
její
stránka,
protože
má
čeho
se
držet.
A
když
se
nemáš
čeho
držet,
to
je
horší...
horší
řešení
zkrátka.
Ale
ta
tvrdá
hlava
má...
jakou
mají...
má
přednost.
Že
totiž
pomocí
té
tvrdé
hlavy
sjednocuješ
svoji
bytost
nějakým
způsobem.
A
jedině
celý
člověk
se
dostává
k
Bohu,
ne
třičtvrtinou.
Dokud
se
nesjednotíš,
tak
nedostaneš
se
nikam
za
sebe...
ze
sebe.
Takže
Stáňa
je
málo
tvrdohlavý,
takže
se
nemůže
pomocí
své
tvrdohlavosti
z
tomu
Bohu
dostat.
Ale
takový
třebas
Latu,
který
byl
velice
tvrdohlavý
a
hádal
se
se
svou
manželkou,
to
je
ten
žák
Ramakrišny,
a
vždycky
to
vyhrál,
a
když
to
nemoh
vyhrát
tak
ji
aspoň
seřezal,
takže
vona
nebyla
schopna
dál
už
odporovat,
ne?
A
dostal
az
to
velikou
pochovalu
vod
Ramakrišny,
že
tys
to
dělal
dobře.
Jak
se
z-
dokonale
dovedeš
rozzlobit
za
manželku,
tak
se
musíš
rozzlobit
dokonale
nebo
tak
musíš
dokonale
jednat...
tak
rozzlobeně
dokonale
jednat
s
matkou
Kali.
A
já,
který
sem
byl
zlostný
a
zlostí
jsem
se
dostal
ke
sjednocení
své
bytosti,
tak
tak
vim
co
je
to
tvrdá
hlava,
tedy
vím
eště
než
Stáňa
Kalibán...
eh...
než
Stáňa
nějaký.
No
ale.
Tak
já
si
tu
vlastnost
vážím,
jenomže
s-
bych
si
ji
vážil
ještě
víc
kdyby
byla
stoprocentní.
To
by
samo
sebou
s
takovým
člověkem
nebylo
k
vytržení
pochopitelně.
Tak
s
tou
babičkou
taky
není
k
vydržení,
když
se
ty-
to
týká
otázky
víry.
To
neni
k
vydržení.
To
se
prostě
nedá
opodorvat.
A
z
toho
ty
usuzuješ,
že
je
na
huntě.
To
není
pravda.
To
je
vlastnost,
která
jediná
propojuje
její
bytost.
Není
další
vlastnosti,
která
by
tak
pregnantně
s-
vyjadřovala..
tak
jasně
vyjadřovala
její
osobitost,
než
právě
toto
přináležení
té
víře
a
takže
to
je
jediná
její
naděje.
Protože
třičtvrtinou
bytostí
se
k
Pánu
Bohu
nedostane,
jenom
celou.
Tak
já
sem
to
dycky
vykládal
na
případu
nějakýho
komunisty
tady
z
Napajedel,
že
jo,
který
stoprocentně
se
držel
ateismu
a
víry
v
toto,
že
jo
a
pronásledoval
ty
křesťany
a
todleto
všechno
to
dělal.
A
v
okamžiku
smrti
se
mu
zjevila
nejenom
Panna
Maria
ale
všichni
svatí
a
s
Pánem
Ježíšem
a
se
vším
a
slavnostně
ho
uvítali
do
svýho
království.
A
von
ještě
přitom
žil
pochopitelelně,
ještě
neumřel,
teprve
a-
za
tři
dny.
Tam
von
si
pozval
všechny
svoje
nejlepší
přátele,
hlavně
rodinu
a
říkal,
já
sem
se
mýlil,
já
sem
prostě
pronásledoval
někoho,
který
si
to
nezasluhuje,
já
sem
hoden...
já
nejsem
ničeho
hoden.
Takhle
se
vyprázdnil
ze
sebe,
a
právě
to...
tím
svým...
s
tím
fanatismem
protináboženským,
ale
on
poctivě
sloužil,
on
tomu
věřil,
že
to
tak
je.
Tak
já
nemohu
věřit
tobě,
když
říkáš,
že
si
myslíš,
že
je
to
beznadějné.
To
nebylo
beznadějné
ani
v
tomto
případě,
kdy
to
bylo
diametrálně
se
rozcházejí
s
náboženstvím.
On...
neříkám,
že
se
dostal
někam
do
nebe,
ale
do
ráje,
to
tedy
do
stavu
dost
vysokého,
a
kdyby
se
tam
dostala
babička,
tak
je
šťastná
třicet
tisíc
let
třebas,
že
jo?
No,
nebudeme
debatovat
ho-
hodi-
o
rocích
a
ale
řekněme
si
jenom
tolik,
že
co
považuje
za
relativní
zlo,
to
jím
třebas
vůbec
není.
Například
u
babičky
je
to
jediná
vlastnost
pokud
já
ji
znám,
já
ji
tak
dokonale
neznám
jako
ty,
ve
které
je
opravdu
stoprocentní.
A
nemohl
by
si
najít
žádnou
jinou
vlastnost
u
ní,
že
by
tak
stoprocentně
to
prováděla.
No
a
bude
říkáš
tak
není
to
v
ostatním
životě
pořádku.
Neodpovídá
to
křesťanskému
způsobu
života.
Tohle
to
ale
je
tak
výlučně,
nechci
říct
křesťanské,
to
neni,
ale
tak
výlučně
její,
tak
výlučně
jasná
představa
o
tom,
že
má
pravdu,
e-
že
nemůže
se
mýlit
v
tom
jednom,
že
ji
to
sjednucuje.
A
to
je
to
nejpotřebnější,
co
vy
marně
se
snažíte
dosáhnout
jakoukoliv
koncentrací.
Vy
se
soustřďujete
třebas
na
Pána
Boha
a
vám
se
tam
honí
cizí
myšlenky.
Co
děláte?
Honíte
cizí
myšlenky
a
soustřeďujete
se.
Děláte
dvě
věci,
nic
tam
nedosáhnete.
A
vona
touhletou
soustředěností
zvláštního
druhu
dosahuje
možná
víc
než
si
my
myslíme.
Já
bych
tedy
ji
sšatil
daleko
výš,
než
kteréhokoliv
z
vás,
potože
ona
se
daleko
dokonaleji
sjednocuje
než
vy,
no.
A
jesli
vo
tom
neví,
že
je
takle
nekřesťanská,
tak
je
přitom
čistá
jako
lilie.
Von
byl
totiž
čistý
jako
i
ten
i
ten
Hitler,
který
si
myslí,
že
z
prozřetelnosti
boží
toto
dělal.
A
von
to
pak
měl
z
prozřetelnosti
boží
dělal,
jinak
by
to
nebylo.
Jemu
Pánu
Bohu
se
nemůže
nic
vymknout
z
ruky,
ale
bylo
to
hrozný,
co
se
dělalo.
V
přírodním
zákonodárství,
v
dualismu
to
sou
hrozný
případy.
Tam
když
se
podíváte
pod
mikroskop,
tak
vidíte,
že
nějaký
zvířátko
na
jedné
straně
požírá
něco,
a
na
druhé
straně
je
požíráno.
Ale
dokud
není
požíráno
tak
daleko,
že
to
to
ústředí
požírací
není
zachyceno,
tak
pořád
žere.
No
a
zároveň
se
to
všechno
pobíjí.
Slabší
je
dobíjen
silnějším
a
tak
dále
a
tak
dále.
Udržuje
se
tam
rovnováha
hnusným
vražděním.
Na
vše...
Slyšíte
ptáčka
zpívat
na
větvi,
tak
si
prosim
vás
jenom
dobře
uvědomte,
kolik
musel
sežrat
brouků,
larev
a
všeho
možno,
aby
si
tak
hezky
zazpíval.
Příteli,
jenom
ten
krásný
zpěv,
a
tak
ste
nepochopili,
co
vražd
za
tím
krásným
tónem
stojí.
A
tak
já
když
tak
se
dívám
na
ty
skutky
tý
babičky,
tak
to
vůbec
nejsou
vraždy,
toho
ona
nebyla
by
schopna,
že
ano?
To
je
něco
daleko
mírnější
než
co
se
v
přírodě
děje.
Čili
ona
není
tak
úplně
přírodním
tvorem,
který
by
na
té
nejnižší
dualistické
úrovně
se
napojilo.
Ona
se
napojuje
na
dost
vznešené
úrovni,
kde
už
by
vraždu
nikdy
nesou-
s
tím
by
nesouhlasila
a
například
tys
jí
protivnej
žejo
pro
tu
svoji
víru,
ale
vona
tě
proto
nevraždí,
že
jo,
vona
tě
svým
způsobem
miluje,
všimni
se.
No,
hm,
hm,
upřímáš.
Byl
něčím
někým
že
ano
že
kdybyste
ho
kdokoliv
z
vás
měl,
tak
tomu
podlehnete
a
budete
tomu
věřit,
ne?
Když
já
si
někam
přijdu
a
tam
všechno
poznávám,
ne?
panečku,
to
sou
přeci
důkazy,
no
no
to,
ja
sem
byl
roku
třicet
sedm
sem
jenom
myslel
a
Ale
potom
nastalo
roku
třicá-
třicátý
devátý,
respektive
přesně
jednadvacátý
listopad
třicet
devět,
a
tam
sem
se
najednou
ocitl
ve
stavu
že
sem
se
vzdal
svýho
života,
ale
totálně.
Tak
jak
sem
ho
zpoznával
ten
život.
Ono
to
nebylo
totální
ale
upřímně
sem
vzdal
všechno,
vůbec
sem
se
po
sobě
neobrátil.
Sem
se
po
sobě
neobrátil
tak
všechno
co
se
v
času
a
prostoru
dálo
od
stvoření
světa.
A
před
ním
tedy,
no
od
stvoření
světa,
až
po
jeho
konec
a
po
znovuzrození.
To
všechno
se
mě
zařadilo,
seřadilo.
Takže
já
v
době,
když
sem
ještě
pořád
vám
hlásal
v
těch
svých
spisech
převtělování,
to
sem
věděl,
že
vám
to
sedí,
tak
ja
sem
nelhal,
nýbrž
já
sem
v
tom
viděl
jenom
řek
bych
úpravu
myšlení,
aby
bylo
přijatelné
pro
člověka,
který
v
tom
vidí
nějaký
důkaz
nebo
snadné
vysvětlení,
proč
se
něco
děje
a
proč
se
něco
neděje,
a
to
je
vopravdu
velice
snadné
i
nejenom
ty
ale
doktor
Ryšánek
a
jiní,
byli
nešťastní,
že
sem
to
odboural,
říkají
to.
Do
tý
doby
to
bylo
idylický,
vod
tý
doby
to
nestojí
vůbec
za
nic.
Ale
co
je
to
platný,
kdyžs
to
říkal,
tak
tak
si
jistě
mluvil
o
vlastní
zkušenosti,
a
já
nepochybuju,
říkal
mě
Ryšánek,
že
ta
zkušenost
byla
skutečná,
že
byla
pravá,
a
tedy
když
si
prošel
tím
životem
třebas
taky
toho
Chateaubriand
tak
si
poznal,
kdo
byl
on
a
kdo
jsi
ty.
Že
si
měl
při
určité
příležitosti
schopnost
něco
z
těch
idejí,
který
jsou
starší
a
trvalejší
než
je
člověk,
je
starší
i
trvalejší,
to
znamená
předchází
toho
člověka
tělesného,
a
po
něm
ještě
existují
dál,
že
si
měl
možnost
si
z
toho
něco
vybrat,
protože
tvoje
situace
se
podobala
nějakým
způsobem
situaci
toho
spisovatele,
a
tak
tě
to
posedlo.
A
nejenom
tohleto.
Kdyby
se
bylo
stalo
jenom
toto,
z
roku
třicet
devět,
že
sem
poznal,
že
sem
byl
posedlý
nějakou
myšlenkou
někoho
cizího,
kterým
sem
nikdy
nebyl
já,
tak
se
eště
to
dalo
nějak
omluvit,
ale
eh
že
jako
posedlost.
Ale
když
sem
potom
dejme
tomu
v
padesátých
letech,
to
ještě
sem
byl
pořád
tady
v
Gottwaldově.
To
sem
vám
pořád
ještě
neříkal
takle
jako
teďka
mluvím.
A
nepovažoval
sem
to
za
nutné
se
odvolávat.
Ale
už
sem
to
dávno
měl
odvolané
vnitřně.
To
sem
říkal
voni
z
toho
žijou
a
dělá
jim
to
dobře
a
vysvětluje
jim
to
věci,
který
bych
těžko
rozumově
moh
vysvětlit
a
když
to
nemohu
rozumově
vysvětlit,
tak
to
radši
říkat
nebudu.
Tak
sem
si
dal
uzdu
a
neříkal
sem
to.
Ale
co
se
mi
to
jednoho
dne...
jednoho...
jednu
noc
stalo
Jednu
noc
se
mi
stalo,
ten
sen
sem
vám
několikrát
vykládal,
že
sem
v
tmavé
noci
stál
před
otevřeným
voknem
a
celý
celá
hvězdná
obloha
se
na
mně
sesypala.
Ty
drobné
hvězdičky
se
nezvětšovaly
jak
ke
mně
přicházely.
Vsoukly
se
tou...
tím
oknem
do
toho
do
té
noci
temné
z...
do
té
místnosti
a
z
těch
hvězdiček
všech
povstala
bytost,
nemohu
říct
žena
nebo
muž,
ale
lidská
bytost
úžasně
vznešená,
krásná
a
ne
jenom
po
stránce
tělesné
ale
po
stránce
duševní.
Nemluvila
vůbec
lidským
hlasem,
odvedla
mě
do
večeřadla,
kde
mně
ukázala
x
lidí
a
vedla
mě
od
jednoho
ke
druhému
a
ukázala
mě...
von
mluvil
nějakým
způsobem
cizí
řečí,
který
já
sem
rozuměl,
ale
byla
to
cizí
řeč,
nebyla
to
to
čeština.
Třeba
dávno
zapomenutá
řeč.
A
tak
mě...
a
ten
si
ten
se
bavil
s
vedlejším
sousedem.
A
ten
ale
mluvil
jinou
už
řečí.
Ten
se
zase
bavil
s
dalším
sousedem.
Tak
mě
vedla
o
jednoho
ke
druhému,
až
mě
dovedla
k
místu,
kde
sem
jako
měl
sedět
já,
to
místo
bylo
prázdné.
A
pokynula
mně,
abych
si
tam
sedl.
Já
sem
si
tam
sedl
a
tak
zase
všichni
dohromady
protože
to...
to
byl
řetěz,
pomlouvali
ke
mně,
každý
svou
řečí
a
já
sem
všemu
rozuměl.
Tak
to
byl
sen.
Sen
je
sen,
ale
potom
se
mně
stalo,
že
já
sem
potřeboval
třeba
něco
znát
z
mohamedánství.
Okamžitě
sem
to
věděl,
nemusel
sem
ten
korán
číst.
Při
tom
byl
taky
jeden
mohamedán.
Já
sem
něco
potřeboval
vědět
z
Aztéků.
Nepoval
sem...
nepotřeboval
sem
badat
archeologicky
nebo
luštit
jejich
písmo.
Já
sem
věděl
co...
jak
ty
Aztekové
zasvě-
zasvěcovali
a
tak
dále
a
tak
dále.
Já
se
přesvědčoval
o
tom,
že
to
co
napřed
bylo
ve
snu
se
mi
uskutečnilo.
Kde
je
potom
převtělování.
Tady
to
byla
největší
rána
převtělování.
Já
sem
se
v
cuku
letu
najednou
převtělil
řekněme
do
třiadvaceti
lidí,
no.
Panečku
kde
kde
ten
klasický
způsob
převtělování,
no?
No,
tady
je
to
posedlost
né
posedlost
je
pot-
potřeba
toho
organismu
duševního
i
duchovního
něco
nepotřebovat
už
studovat,
ale
nýbrž
to
mít
k
dispozici.
A
to
se
mně
děje.
Já
sem
například
teďka
vykládal,
jak
třeba
sem
nějaký
omyl
prováděl
a
někdo
zrovna
přišel,
a
ten
omyl
mně
opravil
nechtěně,
že
jo,
takže
já
sem
tady
v
tom
Gottwaldově
bohatší
o
to,
že
mně
někdo
opravil
tu
chybu.
A
to
byla
zase
totálně
nádherná
duše,
která
se
mi
tam
zjevila,
a
která
mě
opravila.
Ovšem
ústy
a
jednáním
mého
přítele,
který
tam
vstoupil
nečekaně,
ne?
A
nečekaně
sem
se
dostal
k
vědomostem
třebas
Katraj,
nějaký
žákyně
Eckharda
a
ten
spis
o
ní
tam
byl
čtyřicet
let
nedotčený,
ale
v
té
chvíli
já
sem
byl
nemožný,
já
sem
nemoh
chodit,
tak
sem
sahl
jednom
po
té
knížce
a
tam
sem
vodtamtud
načerpal
to,
co
máte
už
dneska
napsáno,
tady
aspoň
Vít
to
má,
ano.
Tak
já
z
toho
vidím,
že
toto
je
správné
pochopení
převtělování,
že
když
podle
potřeby
člověk
se
vtělí
do
vědomí
toho,
co
pro
svůj
duchovní
růst
potřebuje.
Tak
já
sem
se
vtělil
do
vědomí
to
to
by
jana
protože
sem
to
potřeboval.
Když
sem
to
nepotřeboval,
tak
je
tak
je
pryč,
tak
je
to
všechno
pryč.
Ne
že
bych
k
tomu
neměl
přístup,
ale
je
mi
to
už
cizí,
já
už
mám
právo
říct
tak
prosim,
to
byla
idea,
která
se
mě
chopila,
říkal,
že
mě
posedla,
to
je
jedno
a
protože
sem
ji
potřeboval.
Někde
je
nějaký
řízení,
které
toto
zařizuje,
abych
se
mi
dostal
dycky
co
já
potřebuju,
jo?
To
je
moje
nesmrtelná
duše,
která
vo
tom
ví,
co
já
potřebuju,
ta
to
zařizuje.
To
je
ta
krásná
bytost,
která
se
mi
projevila.
No
ale
tu
máme
každý
k
dispozici,
jenomže
jí
nejsme
takle
otevřeni,
takže
ono
se
třeba
nic
nestane
abyste
se
v
okamžiku
nějakým
dnem
v
padesátých
letech
nebo
nějakou
nocí
v
padesáti
osmi
letech
najednou
převtělil
čtyřiadvacetkrát
nebo
třiadvacetkrát
nebo
já
nevim
kolikrát,
takže
to
není
převtělování
jak
vy
na
to
věříte.
Já
sem
první,
který
věří
na
převtělování,
ale
ne
tak
klasicky
jako
vy.
Já
například
vím,
že
jenom
integrovaná
bytost,
a
naprosto
ucelená
bytost,
která
celá
odešla
k
Bohu
se
může
vědomě
převtělit,
jenom
ta.
Jako
celek
může
zase
vejít
do
tohoto
světa,
protože
má
nějaký
úkol
tady,
jako
třeba
sama
krišna
Ale
my,
který
sme
se
takle
nespojili
s
nějakým
předcházejícím
vtělení
nebo
teprve
k
tomu
spojení
míříme,
my
nemůžeme
se
takle
převtělovat,
to
není
možné.
Čili
to
je
převtělování
v
tom
klasickým
způsobu
myšlení
lickýho
to
je
výjimka.
A
není
to
výjimka
tak
řek
bych
vzácná,
protože
jestliže
například
já
to
říkám
vždycky
na
dřevorytcích
v
u-
tak
v
té
rodině
dřevorytců
si
zamanou,
že
se
ten
dědeček,
který
moc
dobře
ryl
do
dřeva,
se
má
zrodit,
tak
on
se
tam
zrodí
v
tom
smyslu,
že
voni
na
to
myslí
a
ta
idea,
tu
ideu
přitáhnou,
ona
to
je
úžasná
síla
ta
lidská
představa.
To
přitahování
těch
představ
tou
touhou,
takže
oni
to
při-
při-
přivtělí
do
toho
člověka
a
ten
se
tím
oděje
za
pomocí
té
své
rodiny,
a
je
to
ten
dědeček.
Není
to
ten
dědeček.
Je
ta
idea,
ta
schopnost
toho
dědečka,
kterou
přivolali,
která
v
tom
vnuku
třebas
působí,
ano?
do
úzkých,
viď?
Kdo
tedy
to
eště
nezná?
Všichni
to
znáte,
tu
historii,
jo?
Všichni
to...
taky...
všichni
to...
takže
nemusím
opakovat.
Nějaká
holčička,
řeknu
jenom
výsledek.
Jde
po
ulici,
asi
jí
bylo
šest
let,
ani
ne,
a
říká,
najednou
pozdraví
okolo
jdoucího
doktora
Přibyla,
možná
ste
ho
znali
a
řekne
dobrý
den
pane
doktore.
Ta
maminka
ustrnula,
protože
s
doktorem
Přibylem
nechtěli
nic
mít,
jelikož
podle
názoru
matky
tu
dcerušku
jim
zabili.
Ne?
V
tom
vtělení,
který
tady
bylo
se
to
špatně
léčilo,
ona
umřela,
zhasla
jako
svíce
a
tak
se
ptala
ta
maminka
tý
Julinky.
Julinko,
jak
víš,
že
je
to
pan
doktor?
A
vona
teďkaa
líčila
celou
tu
proceduru
toho
léčení.
Líčila
to.
Říkala,
když
von
mně
dělal
to
a
to
a
to
a
já
sem
potom
umřela,
a
tak
dále,
všechno
to,
prosím
vás,
co
to
je?
To
poráží
všechno
co
já
tady
říkám
o
těch
balících.
Vůbec
né,
to
podporuje.
Protože
vy
vycházíte
ze
svýho
úsudku,
při
svém
úsudku
z
pocitu
oddělenosti
jedné
ideje
vod
druhé.
To
působení
toho
doktora
není
nijak
odděleno
od
těch
následků
na
tom
dítěti.
To
všechno
je
propojeno
vzájemně,
takže
to
dítě
se
nejenom
vtěluje,
no
když...
no
ne,
ale
získává
tu
ideu
jako
takovou,
nýbrž
se
vším
co
s
ní
souviselo.
I
s
viděním
toho
Přibyla,
toho
doktora
pozná.
Víte
já
mám
ještě
den
byl
důkaz
o
tom,
že
to
takle
je
správně.
Já
sem
byl
poprvně
v
Saint-Malo,
kde
sem
se
domněle
narodil
jako
Chateaubriand
v
roku
sedumnáct
set
šedesát
osm,
to
je
dost
dávno,
viďte?
Já
to
tam...
když
sem
tam
šel
roku
třicátýho
sedmýho
přesně
všechno
poznal,
takže
můj
přítel
Merta,
který
ještě
žije
a
mohl
by
to
dosvědčit,
ten
je
mi
svědkem,
kdyby
tady
byl,
tak
to
dosvědčí
ještě
dneska,
že
já
sem
tám
přesně
věděl,
když
sem
tam
byl
prvně
v
tomto
životě,
já
sem
přesně
věděl,
kde
se
ten
Chateaubriand
narodil
a
kde
bydleli
a
co
všechno
a
všechno
jsem
věděl.
Ale
když
sem
tam
přišel
myslím
s
tebou
sem
tam
byl
taky,
před
malo...
nebyl.
Tady
nemám
žádnýho
svědka,
tak
si
myslel,
že
lžu
ale
to
je
jedno.
Já
sem
tam
přišel
podruhý,
já
už
sem
tam
nepoznával,
já
sem
to
poznával
jenom
podle
toho,
jak
sem
tam
prošel
tím
městem
teď
roku
třicet
sedum,
ale
ne
že
sem
tam
předtím
žil.
Jak
je
to...
co
je
to...
co...
jaká
je
to
rana
toho
převtělování,
že
tu
ideu
sem
nějakým
způsobem
vypotřeboval,
sem
převedl,
já
sem
ji
převedl
do
do
těchto
idejí.
Nemysli,
že
tu
Julinku
to
dneska
straší,
to
minulý
vtělení.
Vůbec
né,
vona
to
převedla
do
svého
ideového
světa
a
už
vo
o
převtělování
nechce
vůbec
nic
slyšet.
Nepotřebuje
to
jako
já
to
nepotřebuju,
když
to
potřebujete,
držte
se
toho,
je
to
hezký.
Je
to
ale
primitivní
způsob
myšlení,
velice
primitivní,
tak
to
není.
Ale
přesto,
že
to
tak
není,
tak
to
mnohé
vysvětluje.
To
byly
zákonitosti,
který
sme
v
devatenáctém
století
o
přírodě
zjistili,
tenkrát
si
mysleli,
že
sou
věčné.
Ale
dneska
už
mnohé
z
těch
zákonů
neplatí.
Protože
sme
se
dostali
dál
než
kam
ony
sahaly.
Tak
je
to
s
tím
převtělováním.
To
bylo
prostě
za
krále
Ašoka
nastoleno
asi
třista
let
před
naším
letopočtem
a
velice
se
to
osvědčilo.
Zvláště
v
tom
kastovnictví.
No
ale
protože
my
u
nás
kastovnictví
nemáme,
tak
se
to
tolik
neosvědčuje
jako
v
té
Indii
a
může
to
ale
velice
dobře
sloužit,
aby
člověk
jako
se
ukolíbal
k
vědomí,
že
jako
příště
to
udělá,
když
to
tentokrát
nejde,
ne?
No.
A
jesli
je
to
zrovna
nejlepší,
to
já
nevím.
Já,
Ježíš
Kristus
totiž
říkal,
že
je
lepší
to
udělat
hned.
Kdyby
za
ním
byl
hned
někdo
nepřišel,
tak
už
nemusel
ani
chodit.
Už
ho
zavrhl.
A
to
je
největší
rána
do
převtělování,
protože
to
se
musí
udělat
hned.
A
dá
se
to
udělat
hned
a
za
jeden
život.
A
ne
za
X
životů.
Já
jsem
kdysi
na
začátku
svý
duchovní
éry,
jak
sem
vědomě
šel,
začal
jít
vědomě
k
Bohu,
první
sen,
který ...
napřed
to
byly
sny,
které
mě
vedly.
První
sen,
který
sem
zažil
v
tomto
vedení
byl
ten,
že
sem
se
ocitl
před
Tišnovskou
branou,
ne?
Porta
coeli
se
tomu
říká
a
viděl
sem
jenom
ten
portál
s
těmi
svatými,
s
těmi
apoštoly
a
s
Ježíšem
Kristem,
jak
nad
otevřenou
biblí
na
ni
ukazuje,
no.
A
inak
tam
zbyl
jenom
vertyho
portál
už
hotového.
Tam
byly
jenom
pusté
zdi
a
nízké
poměrně,
že
se
daly
přelézt,
a
oni
řekli
mně
ty
mniši,
který
mě
tam
provázeli.
Tento
chrám
máš
postavit.
No
já
sem
věděl,
když
sem
se
potom
podíval
do
slovníku,
že
ten
chrám
už
dávno
stojí
chrám
už
dávno
stojí.