Kdyby
nás
k
tomu
Bůh
nepovolal,
tak
by
to
bylo
nesmyslné,
že,
z
toho
padat,
tak
by
byl
Ježíš
Kristus
nesestoupil
na
svět.
To
by
nemělo
smysl.
Von
sestoupil
do
ubohého
lidství
se
všemi
jeho
nedostatky,
aby
nám
ukázal,
odkud
my
jsme
přišli
a
kam
se
máme
vrátit.
Kdyby
nebyla
obdobná
cesta
naše
s-,
obdobná,
ne
stejná,
s
jeho
cestou,
tak
ten
smysl
Ježíšova
života
není,
neexistuje,
ale
von
existuje.
To
má
tento
smysl
pro
nás,
že
nemůžete
být...
se
nemůžete
ocitnout
ve
stavu
dejme
tomu
zvířete
nebo
rostliny.
Ti
v
této
škole
poznání
věčnosti
nemohou
se
dostat
do
vyšších
tříd,
protože
nemají
transformátor,
lidské
tělo,
tak
dokonalý
jako
my.
Nemá
všechny
ty
složky
transformační.
My
prže
máme
veškerý
ty
složky
transformační,
můžeme
překonat
tou
transformací
celý
časoprostor.
A
všechno,
co
s
tím
souvisí,
relativní
dobro,
relativní
zlo.
A
když
se
to
dokáže,
tak
se
ve
vědomí
objeví,
třebas
jenom
napřed
na
okamžik
jako
u
mě
anebo
potom
trvale
nebo
na
trvalejší
stav
ten
stav
spaseného
člověka
nebo
spaseného
tvora,
ne,
to
znamená
stav
nestvořený,
když
s-
na
mě
mířila
strojní
puška
nebo
mě
chtěl
zabít
esesman
a
přestali
mě
vidět.
Proč
mě
přestali,
protože
jsem
byl
nestvořený.
Já
jsem
byl
ve
stádiu
nestvořeného
člověka.
Neboť
podstata
každého
člověka
je
nestvořená
a
když
vona
byla
navrch
v
té
chvíli,
tak
mě
nemohl
vidět
ten,
kdo
mě
chtěl
zabít.
Ostatní
mě
všichni
viděli,
ostatní
mě
všichni
viděli,
ale
von
mě
zrovna
neviděl.
Tento
výběr,
ten
nedělá
člověk,
nýbrž
to
dělá
ten
jeho,
ta
moudrost
boží,
prosimvás,
do
toto
nemáme
co
mluvit.
Ta
je
obrovská,
no.
Ale
jenom
snad
by
stačilo
říci,
že
ten
pojem
spásy,
jak
ho
kře-
křesťanská
tradice
dneska
zná,
je
chybný.
Člověk,
kdyby
si
ovšem
myslel,
že
už
spasen
tak
jako
tak
je,
možná
že
by
složil
zbraně
a
nic
by
nedělal,
ne?
Von
nemá
tu
spásu
ve
vědomí,
a
proto
není
spasený
pro
ostatní
lidi.
Spása
pro
ostatní
lidi
spočívá
v
tom,
že
si
člověk
ten
stav
spásy
uvědomuje,
jo,
a
potom
může
být
pro
ostatní
mistrem.
Rozumíte?
Jako
já
jsem
byl
tam
těch
pět
měsíců.
Neboť
nejsme,
nemáme
spásu
pro
sebe.
To
jedna
z
největších
chyb
indických
jog.
Spása
pro
jednoho,
jednotlivce
neni.
Neni.
Vůbec
neexis-.
To
je
nepravá
spása.
No,
tak
tak
to
Ježíš
Kristus
myslel,
ano?
Přesto
v
tom
stavu,
jak
je
možné,
že
jsem
z
toho
spadl,
ne?
Já
jsem
říkal,
že
to
byla
věc
představy
a
tak
dále,
ne,
která
má
obrovskou
sílu,
to
už
nebudu
opakovat.
Ale
proč
jsem
byl
v
tom
stavu?
Protože
jsem
né,
protože
jsem
se,
jenom
proto,
že
jsem
se
tam
vzdal
svýho
života,
ale
také
proto,
že
mě
tam,
v
tom
stavu
bylo
zapotřebí,
rozumíte?
Vono
mě
tam
bylo
zapotřebí.
Takže
my
tady
nežijeme
pro
sebe,
nýbrž
nás
je
tedy
nějakým
způsobem
zapotřebí.
A
náš
vnitřní
mistr
to
z-
ví.
A
tak
mě
oděl
tím
stavem
a
ododěl,
že?
Že
jsem
člověk
poznání,
že
jdu
tedy
nějakou
džnanou,
né,
a
že
tedy
jsem
nikdy
nevěřil,
a
říkám
na
druhé
straně
obratem
ruky,
že
jsem
uvěřil,
že
jsem
svobodný,
ne?
Totiž
to
je
věc,
které
byste
měli
rozumět,
že
lidské
představy,
které
vedle
mě
existují,
k-
podle
nichž
každý
věří,
že
toto
je
jediná
skutečnost,
že
ano,
a
že
to
je
jediná
svoboda,
mají
takovou
sílu,
že
přemohou
i
člověka
poznávajícího.
To
není
začátek
víry,
to
je
pro
poznávacího,
poznávajícího
člověka
začátek
debaklu,
hroznýho
debaklu.
Jakmile
jsem
totiž
jim
uvěřil,
jako
by
nebyly,
jakmile
jsem
na
ně
dal,
že
jsem
na
svobodě,
tak
já
jsem
přestal
být
v...
v
osobním
spojení
s
Bohem.
Rozumíte?
To
byl
pro
mě
důkaz,
že
víra
je
pro
mě
nevhodná,
víra
v
představy
lidí
je
pro
mě
nevhodná.
Takže
jak
já
jsem
od
tý
doby
mohl
věřit
v
jejich
představy?
Zase
nevěřit.
Vždyť
mě
zbavili
toho
nejlepšího,
né?
Já
jsem
hloupě
na
to
skočil.
Pže
to
bylo
prostě,
ze
všech
stran
mně
říkali,
teď
jsi
na
svobodě.
Voni
si
mysleli,
že
jsem
se
zbláznil
dokonce.
A
to
si
myslel
především
ten
esesman,
který
mě
zpovídal
v
Plzni.
Říkal,
neříkám
to,
to
už
jsem
ale
říkal,
mně
tím
svým
jednáním,
všichni
se
tam
museli
hlíd-
u
něho
hlásit
každý
týden,
po
celou
válku.
Ale
mně
řekl
hned,
ty
jdi
domů
a
nikomu
se
neukazuj,
protože
jsi
blázen.
No,
tak,
a
tak
voni
si
taky
moje
příbuzný
mysleli,
že
jsem
blázen,
když
jsem
jim
říkal,
já
jsem
jim
jasně
říkal,
tam
jsem
byl
na
svobodě,
přátelé.
To
sem
všude
vytruboval.
A
oni
řikali,
no
tak
von,
von
se
asi
zbláznil,
ne?
Tak
mě
tak
dobročinně
z
toho
vyváděli,
že
já
už
ze
samé
útrpnosti
vůči
nim
jsem
na
to
přistoupil,
ne?
Jakmile
jsem
na
to
přistoupil,
ámen,
všecko
bylo
konec.
Prosim.
Padne
a
nezůstane
z
ní
nic,
jak
z
toho
vyplývá.
Máte
pravdu,
jenomže
to
není
lidská
individualita.
To,
co
vy
považujete
za
lidskou
individualitu,
to
nejste
vy.
To
je
něco,
co
se
tady
začlo
formovat
od
začátku
vašeho
vtělení
zde
na
Zemi
vlivem
genetickýho
záznamu
po
rodičích,
vlivem
vlivu
okolí
a
tak
dále,
a
tak
dále,
všechny
vlivy
taji
nebudu
jmenovat,
kdybyste
chtěli,
tak
dopoledne
můžu
to
zítra
detailně
rozvést.
A
já
chci
teďka
se
dostat
k
nějakýmu
závěru.
A
protože
vznikla
tato
individualita,
tak
jako
všechno,
co
vzniklo,
musí
zaniknout.
Takže
nic
si
z
toho
nedělejte,
tato
individuali-
zanikne.
Proč
si
nevzpomínáte
na
předcházející
vtělení?
Protože
ta
individualita
dávno
zanikla.
Proč
si
vzpomínáte
na
předcházející
vtělení?
Prosím
já
za
sebou
to
řikám,
to
není
omyl.
Protože
berete
z
jiných
zkušeností
z
jiných
lidí
a
přivlastňujte
si
to,
jako
všechno
člověk
je
ochoten
si
přivlastňovat.
To
je
jeho
základní
chyba,
že
si
všechno
přivlastňuje.
Všechno
je
to
jeho.
Jak
se
mu
něco
projeví,
že
to
už
jednou
viděl
nebo
já
nevím
co,
tak
je
to
jeho
zkušenost,
né?
To
je
omyl.
To
si
přivlastnil
neprávem.
Čili
my
tady
žijeme
strašně
na
dluh
v
tomto
životě
a
ztotožňujeme
se
z
nepravou
individualitou.
Jakmile
tuto
nepravou
individualitu
převedete,
respektive
rozplynete
nebo
zničíte
nebo
odvedete,
jak
chcete,
to
si,
to
bysme
si
taky
museli
vysvětlit,
jak
se
to
různým
způsobem
dá
dělat,
to
by
byla
zase
další
přednáška,
můžete
mi
přitom
přidržet
zítra,
esi
chcete,
tak
jestliže
se
mu
podaří
svoje
malé
já,
já
to
řeknu
jednoduše,
převést
do
toho
vyššího
pravého
já,
do
pravé
individuality,
tak
tahleta
už
se
neztratí.
A
ani
se
neztratí
tato
malá
individualita.
Ta
už
tam
s
tím
drobínkem
vejde,
ale
musí
se
to
stát
za
tohoto
života.
Například
já
jsem
už
vešel
do
tý
individuality,
že?
Takže
už
tam
ten
drobínek
je.
Má
tó
nevýhodou,
nevýhodu,
pokud
člověk
ještě
zde
žije,
že
zase
ta
malá
individualitka
zase
naroste,
nabubří
se,
že
na-
nabývá
na
sebe
zkušenosti
smyslové
a
rozumové
a
zase
se
cítí
být
sama
sebou.
To
je
dycky
nebezpečí
nového
pocitu
oddělenosti.
Ale
nikdy
to
nebude
už
ten
pravý
pocit
ne-
oddělenosti
jako
jsem
měl
před
tim,
než
jsem
měl
toto
poznání.
Ale
já
vám
to
říkám
jenom
proto,
abyste
věděli,
že
nemáte
co
litovat,
že
toto
se
všechno
rozplyne.
Že
totiž
to
není
to
pravé
"poznejte
sama
sebe
a
poznáte,
co
se
nerozplyne
a
čím
jste
vod
věků".
Je
zajímavé,
že
pořád
je
víc
lidí
na
světě,
a
to
proto,
že
je
pořád
víc
indi-,
řek
bych,
individualit
ne,
myšlenek,
idejí,
které
zůstaly,
přečkaly
člověka
z
těch
minulých,
ne?
A
proto
je
pořád
víc
lidí,
protože
se
ch-
chápou
více
lidí... ...
No,
už
toho
asi
budu
muset
nechat.
No
dělejte,
jak
chcete.
Dá
se
pro
ně
něco
udělat?
Jistěže.
Protože
oni
daleko
snáze
se
spojují
s
naším
způsobem
myšlení
než
my
s
jejich.
Zhora
dolů
je
vždycky
snadno
sem
přejít
než
zdola
nahoru,
snáze.
A
tak,
jak
my
myslíme,
tak
voni
to
taky
zažívají,
voni
cítí
naše
myšlenky
a
podobně.
Jimi
trpí
anebo
jimi
jsou
oblažováni,
ale
to
je
vedlejší.
Ale
oni
mají
možnost,
kterou
normální
člověk
nemá.
Voni
jsou
odměněni
za
to,
že
odešli
na
tamní
svět
a
že
tady
přeci
jenom
něco
dobyli
tím
svým
životem.
Někdo
více,
někdo
méně.
Tak
například
já
budu
mluvit
o
několika
plzeňských
mysticích,
o
nějakým
Zpěváčkovi
a
jiných,
kteří
poctivě
dělali
nějakou,
nějaké
duchovní
cvičení
podle
Vajnfurtra.
A
teď,
po
smrti
nějak
jednoho
z
nich,
nějakýho
pana
Mičana,
zůstala
vdova,
paní
Mičanová,
už
velice
stará,
a
říkala
mně,
no,
jakpak
bych
já
mohla
se,
mohla
se
s
tím
manželem
setkat
nebo
co
bych
pro
něho
mohla
udělat?
Co
by
pro
něho
měla
udělat,
to
jsem
já
jí
vysvětlil,
to
vám
nebudu
vysvětlovat.
Ale
jak
se
s
ním
i
setkala,
to
vám
vysvětlím.
Tak
zkrátka
a
dobře...
přišla
tam,
byla
vedena
nějakým
člověkem,
né
mnou,
a
ten
jí
řekl,
když
se
chcete
setkat
se
svým
manželem,
já
nevím,
co
z
toho
budete
mít,
ale
prosím.
Von
byl
v
jiném
rozpoložení
a
stavu
a
vývojovym,
u-
na
vývojové
úrovni
jiné,
než
jste
vy,
a
tak
se
podívejte
na
něj.
Otevřela,
ot-
ta
bytost
otevřela,
byl
to
člověk,
muž,
otevřel
dveře
a
ona
za
těmi
dveřmi
viděla
krásné
žluté
světlo,
né
oslňující,
ale
krásné
žluté
světlo.
A
řekla
té
paní
Mičanové,
paní
Mičanová,
v
té
místnosti,
v
tom
žlutém
světle
vidíte
svýho
manžela,
tam
je
váš
manžel.
Ale
nemůže
z
toho
žlutého
světla
vystoupit,
protože
to
je
pro
něho
požehnáním,
to
žluté
světlo.
Já...
Potom
mi
to
paní
Mičanová
říkala.
A
říkala,
co
já
z
toho
mám?
No,
vona
mi
taky
ta
bytost
řekla,
vona
je
tam
ve
škole,
ten
pan
Mičan
je
tam
ve
škole
u
toho
mystika
plzeňskýho,
ten
tam
má
školu
duchovní,
a
teď
se
tam
topí
v
tom
žlutém
světle.
No,
já
to
říkám
přehnaně,
topí,
ne?
Zažívají
tam
určitou
blaženost
v
tom
žlutém
světle.
Celé
to
žluté
světlo,
já
ho
dobře
znám
jednak
s-
vod
těch
lékařů
a
jednak
mně
připomněli
to
žluté
světlo
zase
znovu
husy,
ne?
Kteří
mě,
které
mě
do
toho
žlutého
světla
přiváděly.
To
žluté
světlo
je
spojka
mezi
vyššími
úrovněmi,
než
na
kterých
se
objevuje
ten
zemřelý
a
mezi
námi.
Takže
my
se
můžeme,
třebas
v
klinické
smrti,
jak
víte
z
Můdyho,
tak
do
toho
žlutého
světla
také
dostat,
ne?
A
já
jsem
měl
to
štěstí,
že
mě
lékaři
mě
tam
dostali
čtrnáctkrát,
jenže
já
si
na
žluté
světlo
z
té
doby
nepamatuju.
Jenomže,
když
mě
potom
husy
vzaly
do
prádla
a
pomocí
akupunktury
a
akupresury
mě
dostali
do
tranzu,
ve
kterém
jsou
na
břehu
řeky,
a
ten
si
to
byl
Vltava,
Vltava
pod
Orlíkem.
Když
mě
do
toho
stavu
dostali,
tak
já
jsem
byl
s
těmi
husami
ve
žlutém
světle.
Já
jsem
ho
znovu
poznal,
že
jsem
už
v
něm
byl
v
těch
operacích.
Ačkoliv
jsem
na
to
už
zapomněl,
znovu
jsem
ho
poznal
a
kupodivu
ty
husy
tam
neměly
tělo
v
tom
žlutém
stavu.
Věděl
jsem,
že
tam
jsou,
ale
jako
moje
manželka
neměla
vůbec
žádný
žlutý
světlo
nebo
žádné
světlo.
Nebyla
prostě.
Nebyla
viditelná,
jak
mně
to
ukazovala,
ne?
Tak
tuhlety
husy
nebyly
viditelné,
ale
byly
tam.
A
já
jsem
tam
byl
taky,
ale
taky
jsem
neměl
tělo.
Já
jsem
byl
taky
tou
žlutou
barvou,
jen
jsem
viděl,
kde
jsem
tou
žlutou
barvou,
že
jsem
tam
jako
já,
ne,
jako
já
s-
jsem
tam
sem
se
cítil.
A
tak
jsem
říkal
paní
Mičanové,
podívejte
se,
vy
jste
se
nezbavila
pocitu
tělesnosti,
tak
z
toho
žlutého
světla
jste
neměla
nic,
protože
kdybyste
byla
do
něho
vstoupila,
jako
že
jste
do
něho
vstoupet
nechtěla,
s-
tam
nešla
za
ty
dveře,
vona
votevřela,
tak
ste
tam
měla
vejít.
Kdybyste
tam
byla
vešla,
tak
jste
se
s
ním
setkala,
ale
né
jako
s
osobností,
né
jako
s
individualitou,
né
jako
s
tělesností,
nýbrž
s
panem
Mičanem
jako
takovým.
Rozumíte?
Jako
já
se
takhle
stýkám
se
svou
manželkou.
To
myslíte,
že
já
mám
nějaký
vidění,
nějaký
tělesnosti,
to,
to
je,
to
by
byla
hrozná
degradace,
to
by
byl
hotový
špiritizmus,
to
né.
Já
pán,
ty
pán,
že
ano,
tak
asi.
Tak
paní
Mičanová
řikala,
já
vám
věřím,
nó
tak,
snad
to
tak
je,
no.
Ale
vidíte,
proč
se
mi
tyto
stavy
všechny
z-
staly,
vž-
taky
to
neni
jenom
pro
mě,
nýbrž
občas
se
to
děje
jiným
lidem,
já
jsem
vám
říkal
vo
tom
člověku,
který
vstoupil
do
vlaku,
ne,
u
toho
třetího
března
osmdesát
tři
a
já
jsem
ho
už
zdálky
pociťoval
jako
žluté
světlo
k
sobě
se
přibližující.
To
je
vidět
to
žlutý
světlo
i
krz
nádraží
plzeňské,
jo?
I
krz
nádraží.
Já
jsem... ...
Von
je
prostě
to
světlo.
Takže
když,
tak
já
jsem
neviděl
jeho
po-
postavu,
já
jsem
neviděl
ž-,
kdo
to
je,
jestli
je
to
muž
nebo
žena,
ale
já
jsem
viděl,
taji
se
přibližuje
žlutý
světlo.
A
řekl
jsem
ihned
tomu
svýmu
vnoučeti,
kdyby
náhodu
přišel
k
nám,
my
tady
budeme
držet
místo,
jo?
Já
už,
jak
ho
uvidím
se
blížit,
tak
já
ho
přivolám,
jesli
pude
do,
jesli
pojede
taky
do
Prahy.
A
on
opravdu
s
manželkou
hledal
místo
ve
vlaku
do
Prahy,
který
byl
přetřískn,
tak
sem
mu
ho
tam
našel.
A
té
jeho
manželce
jsem
říkal,
paní,
já
vám
tady
držím
místo,
jo?
Vona
se
strašně
divila,
protože
neměla
žluté
světlo.
Ale
von
se
vůbec
nedivil,
von
řikal,
když
nám
tam
drží
místo,
tak
tam
pojď.
Tak
šli.
A
já
jsem
jim
potom
vysvětlil.
Von
měl,
čtrnáct
dní
v
bezvědomí
byl,
že
ano,
to
byla
pořádná
klinická
smrt
po
nějaké
se
úplně
změnil.
Byl
úplně
nové
povahy. ...
O
úkolu
duchovním,
který
člověk
má
před
sebou.
A
řekli
jsme
si
včera,
že
tomu
úkolu
nemůžeme
rozumět,
nemůžeme
rozumět.
Prosím
vás,
to
bez
pardonu
platí
v
celé
šíři.
Tomu
nelze
rozumět.
Čili
snažíte-li
se
porozumět
svému
duchovnímu
úkolu,
a
hlavně
cestám,
kterými
se
k
tomu
úkolu
dostanete,
abyste
ho
mohli
splnit,
není
možno
rozumově
vládnout,
a
čili
když
tohleto
uvážíme
jako
správné
východisko
k
pochopení
úkolu,
pochopení
v
úvozovkách,
tak
si
potom
můžeme
mnoho
o
tom
úkolu
říci
obecného,
které
sice,
to
není
třeba
pochopit
a
není
možno
pochopit,
ale
co
tady
je
dáno
jako
faktum
nebo
jako
fakta,
se
kterými
musíme
počítat?
Tak
především,
co
jistě
ten
náš
duchovní
vůdce
ví,
neboť
ten
duchovní
úkol
zná
náš
vůdce,
vnitřní
vůdce,
ten
ví
přesně,
co
na
konci
té
cesty,
kterou
kráčíme,
máme
za
úkol
udělat.
To
my
dneska
nepotřebujeme
vědět,
protože
by
nás
to
mátlo.
Ale
on
to
musí
vod
začátku
vědět
a
podle
toho
rozvíjí
v
nás
nebo
snaží
se
rozvíjet
v
nás
prostředky,
které
tomu
splnění
úkolu
pomáhají.
A
první,
čemu
se
dá
rozumět
nebo
aspoň
pochopit,
že
to
je
s-,
že
to
má
nějaký
smysl,
je,
že
jsme
lidmi.
To
tedy
při
úkolu,
který
máme
ve
vesmíru,
je
velice
nutné
vědět,
že
jako
člověk
máme
vyhraněné
úkoly,
které
nemá
jiný
tvor,
až
tak
daleko,
kam
sahá
naše
schopnost
si
to
dopátrat,
n-
kromě
člověka.
A
tenhleten
úkol,
kdybych
řekl
hned,
jeho
konce,
konec,
spočívá
v
tom,
že
protože
je
všechno
vzájemně
propojeno,
spojité,
né
odděleno
jeden
od
druhého.
Tak
v
tomto
úkoly,
úkolech
je
zamontován
požadavek
té
věčnosti,
že
ten,
kdo
stane
mezi
s-
spasenými,
takzvanými
spasenými,
že
tam
nemůže
stanout
sám,
nýbrž
že
musí
táhnout
za
sebou
nějaký
počet
jiných,
jo,
kteří
se
k
němu
připojí.
Tak
dejme
tomu,
já
jsem
svým
stavem
v
koncentračním
táboře,
který
trval
pět
měsíců,
byl
ve
stavu
spasených.
Byl
ve
stavu
spasených.
Jako
na
ukázku,
jak
to
v
tom
stavu
spaseném
začíná.
A
to
jsem
se
přesvědčil,
že
jedině
tam,
v
tomto
stavu
spaseného
jsem
byl
schopen
být
duchovní
vůdce.
Nikdy
předtím,
nikdy
potom
než
tam,
po
těch
pět
měsíců.
Takže
ti
přátelé,
které
jsem
tam
měl,
ty
jsem
poučoval
jako,
jako
by
to
dělal
duchovní
vůdce
v
pravém
slova
smyslu.
Né
rozumem,
nýbrž
věděním,
které
nebylo
z
rozumu.
Jediným,
které
by
se
dalo
definovat
takhle:
Já
neexistuju,
s-
já
nemiluju,
já
nepoznávám
a
tak
dále.
A
proto
mohu,
když
toto
vím
ze
zkušenosti,
dokonaleji
než
kterákoliv
lidská
bytost
poznávat,
dokonaleji
než
kterákoliv
v-
lidská
bytost
milovat,
dokonaleji
než
kterákoliv
lidská
bytost
existovat.
Dokonaleji
existovat.
Já
začnu
od
té
existence.
Kdybych
například
byl
dokonaleji
neexistoval,
tak
když
jsem
procházel
před
strojními
puškami,
na
mě
namířenými,
které
měly
na
mě
střílet,
nevystřelily
nikdy
ani
po
sté
nevystřelily,
protože
já
jsem
dokonaleji
existoval,
než
byla
jejich
existence,
rozumíte?
To
přesvědčilo
všechny
okolní,
že
já
existuju
jinak,
než
existujou
voni.
Voni
mě
viděli
a
divili
se,
proč
von
nestřelí,
když
na
mě
má
namířeno.
A
není,
nebylo
to
jednou.
Ale
já
jsem
byl
dokonaleji
existující,
čili
mě
neměl
co
střílet,
pže
kdyby
byl
zastřelil,
kdyby
byl
střelil,
tak
nestřelil
tu
pravou
existenci,
která
tady
se
začala
projevovat
ve
mne,
vevnitř.
Tu
se,
ta
se
nedá
střelit.
Střelte
si
Pána
Boha.
To
nejde,
do
toho
se
střílet
nedá.
Jenže
já
jsem
nebyl
jednající,
já
jsem
v
té
chvíli,
kdy
mi
ten,
kdy
jsem
se
vzdal
svýho
života,
tak
jsem
věděl,
že
jsem
do
té
doby
se
snažil
milovat,
a
vono
mně
to
nešlo,
ale
teď
už
od
této
chvíle,
když
jsem
se
vzdal
sama
sebe,
že
už
nikdy
milovat
nebudu,
protože
Bůh
jest
to,
který
ve
mně
miluje,
a
já
mám
veškerou
zásluhu
na
té
lásce
jenom
v
tom,
že
se
přidávám
k
jeho
lásce,
že
s
tím
souhlasím,
že
je
to
praobyčejné
přivolení.
To
je
veškerý
obsah
mé
lásky,
praobyčejné
přivolení
Panny
Marie
"staniž
se
mi
podle
své-
slova
tvého"
způsobilo,
že
se
tady
zrodil
Ježíš
Kristus,
vtělení
Boží.
Jenom
přivolení,
jenom
to
člověk
může
udělat.
A
tomu
přeci
nemůže
říkat
láska,
tomu
nemůže
řikat
poznání,
nic,
to...
to
se
tam
nehodí
do
toho.
To,
že
jsem
tedy
fakticky
nejednal
po
dobu
pěti
měsíců,
nemiloval,
nepoznával,
nýbrž
jsem
jasně
kontrolně
zjišťoval,
kdo
to
ve
mně
poznává,
kdo
ve
mně
miluje
a
tak
dále,
že
jsem
nástrojem,
že
jsem
průchodícím
domem.
Je
prosim
vás
drát
z-
na
elektrické
vedení
elektrárnou?
Není.
Je
spotřebičem,
který
používá
tu
elektřinu?
Taky
není.
A
já
jsem
byl
pouhým
tím
drátem.
Tak
jsem
sebe
vnímal.
Čili
nemohl
jsem
nic
jiného
si
o
sobě
myslet
než,
že
jsem
ničím,
ve
smyslu
elektrárny
a
ve
smyslu
spotřebiče.
Tak
já
jsem
takhle
chtěl
začít
s
tím
úkolem,
abyste
nepodceňovali
lidskou
existenci,
která
má
tuto
schopnost
transformační,
to
jsem
se
přesvědčil
za
těch
pět
měsíců,
že
může
cokoliv
časného
transformovat
na
věčné,
na
vědomě
věčné.
Tuto
schopnost
nemá
žádný
jiný
tvor,
zvíře,
rostlina,
buňka,
nic
nebo
kámen
nemá
tuto
schopnost.
Pokud
sahá
naše
schopnost
vědecká,
nevidíme
takovou
existenci
nikdy
kolem
sebe
vů-.
Jistěže
někde
je,
ale
v
dohledné,
takové,
v
galaxii,
tak
někde
tady
na
tom
kraji,
tady
asi
patrně
neni.
Ale
to
neznamená
nic,
že
bychom
dělali
nějakou
výjimku,
to
není
pravda.
Ale
znamená
to
tolik,
že
toto
výjimečné
postavení
člověka
způsobuje,
že
člověk
si
musí
uvědomovat,
jaká
nesmírná
cena
spočívá
v
tom,
že
je
člověkem.
To
je
největší
vesmírová
cena,
jaká
tady
byla
vyplacena
do
lidského
těla.
Doslova
vyplacena.
My
jsme
vývoj
vesmíru
předešli
tím,
že
jsme
se
stali
lidmi,
né?
To
je,
my
jsme
předvojem
vývoje
vesmíru
směrem
k
Bohu.
Čili
když
to
vezmeme
jako
uzavřený
okruh,
že
od
Boha
všechno
pochází
a
k
Bohu
se
všechno
vrací,
tak
my
máme
schopnost,
máme
předpoklady,
abychom
jako
lidé,
jako
jediní,
jako
lidé
se
mohli
nazpátek
vrátit.
To
je
veliká
přednost.
Já
se
přesvědčil
například
o
zvířatech
v
předškolním
věku
a
potom
později,
pochopitelně,
že
zvířata
v
té
škole
od,
z
věčnosti
do
časného
a
z
časného
do
věčnosti
nazpátek
nemohou
prospět
ve
všech
třídách
toho
postupu,
že
mohou
prospět
jenom
tak
do
čtvrté
třídy,
dál
se
nedostanou,
protože
né,
že
by
byly
neschopné,
ale
nemají
transformátor
k
dispozici,
který
by
transformoval
všechno,
bezezbytku
všechno
stvořené
na
nestvořené.
Kdežto
my
máme
transfomátor,
který
všechno
stvořené
bezezbytku
může
přetvořit
na
nestvořené.
Nic
nezbyde.
Takže
když
třebas
s-
obětujete
nebo
opustíte
tuto
svou
existenci
hmotnou,
která
je
na
pokraji
stvořeného,
protože
má
v
sobě
už
nestvořené.
Když
opustíte
jí
bez
lítosti,
jako
se
stalo
u
mě,
tam
v
tom
koncentráku,
tak
najednou
přestanete
existovat
jako
oddělená
bytost.
Začnete
být
vědomě
bytostí
spojenou
z-
s
tím,
co
je
nestvořeného.
A
to,
co
je
nestvořeného,
je
pro
vás
skutečnější
než
to,
co
je
stvořeného,
ačkoliv
to
předtím
bylo
úplně
vopačně,
že?
Tedy
to
člověk
žasne,
jak
se
vobrátí
světlo,
jak
se
to
všechno
v
člověku
obrátí
a
jak
člověk,
obecně
vzato,
je
k
tomu
připraven,
aby
se
to
obrátilo.
Stačí,
jak
říkal
Ježíš
Kristus,
kdo
chce
za
mnou
přijíti,
zapři
sama
sebe.
Tam
jsem
sebe
zapřel,
byla
splněna
podmínka,
stačí
splnit
tuhletu
podmínku
a
už,
ejhle,
je
tady
věčnost.
Není
to
nic
velkého,
je
to
jenom
zapři
sama
sebe,
nic
víc.
A
já
s
tím
strávím
už
padesát
let
říkáním
o
těchto
věcech,
prosim
vás,
já
to
přeháním,
je
to
padesát
pět
let,
jo,
co
to
takhle
pořád
kážu
a
až
na
těch
pět
v
tom
koncentráku
se
mi
nepodařilo
přesvědčit
do
té
míry
někoho,
že
je
to
pravda,
že
by
za
tím
šel
svým
celým
životem.
Nikdo
z
vás.
To
je
zaviněno
nejen
vámi,
nýbrž
mnou,
který
není
na
té
úrovni,
na
které
jsem
byl
v
tom
koncentráku,
tu
jsem
promarnil,
jak
jsem
přišel
z
koncentráku,
já
jsem
vám
to
vysvěl-
vysvětloval,
za
jakých
okolností.
Jenže
k
duchovní
vůdce,
ten
ví,
že
lidský
organismus
je
tím
nejdůležitějším,
neboť
je
východiskem,
správným
východiskem,
že
není
jiného
správného
východiska
na
cestě
k
Bohu
než
lidský,
živý
lidský
organizmus.
A
proto
si
ho
važte
a
snažte
se
mu
trošku
porozumět.
Já
si
po
této
stránce
velice
vážím
lékařů,
že
voni
se
snaží
porozumět
tomu
organizmu
hmotnému
a
duševnímu
pochopitelně.
A
tím
jsou
zase
v
předvoji
oproti
ostatním
lidem,
že
totiž
si
začnou
toho
člověka
vážit.
Toho
č-
smrtelného
člověka.
Že
nejsou
pouhými
údržbáři,
nýbrž
jsou
v
pravým
slova
smyslu
uchovateli
toho
nejlepšího,
co
člověk
má
k
dispozici
a
jestli
si
toto,
tohoto
jsou
vědomi,
tak
pak
své
řemeslo
nedělají
jako
řemeslo,
nýbrž
jako
umění
pomáhat
člověku
k
Bohu.
Tím,
že
já
pomohu
hmotnému
člověku,
tím
mu
pomáhám,
aby
si
prodloužil
možnost
z
toho
časného
se
dostat
k
věčnému.
Každá
minuta,
každá
vteřina
je
dobrá,
protože
ono
to
taky
má
požadavky
časové,
které
krátký
život
obyčejně
nedokáže
u-
uskutečnit.
Je
k
tomu
potřeba
poměrně
dlouhý
život,
aby
člověk
uskutečnil
tuto
cestu
z
s-
časného
do
věčného.
Ale
jsme
u
toho
člověka
a
podívejme
se
na
něho
o
zblízka.
Prosím
vás
o
jednu
věc,
jste-li
někdo
svým
zrozením
žena
nebo
svým
zrozením
muž,
nekašlete
na
to
ani
chvilinku.
To
je
část
vašeho
úkolu,
kterému
ještě
můžete
vy,
jako
nezasvěcení,
porozumět
a
běda,
když
tomuto
východisku,
já
jsem
muž,
já
jsem
žena,
nerozumíte.
Já
se
budu
snažit
vám
v
té
první
kapitole,
asi
na
víc
se
nedostanu
v
těch
úkolech,
protože
všechno
se
rozumově
nedá
pochopit.
A
nevadí,
Panna
Maria
nepochopila,
kterak
se
to
může
stát,
a
tak,
že
by
na-
z
ní
se
narodil
to
dítě
a
n-
nevadilo
to,
narodilo
se.
My
taky
nechápeme,
proč
dýcháme
a
dýcháme.
Nepotřebujeme
to
vědět,
abychom
dýchali
lépe.
Takže,
když
vám
něco,
jak
se
zdá,
zatajuji,
tak
to
není
zatajováním,
nýbrž
vím,
co
rozum
zmůže
a
co
rozum
nezmůže.
Nechci
stanovit
pro
váš
rozum
úkoly,
kterými
byste
se
zbytečně
zabývali
a
zdržovali,
jelikož
to
může
za
vás
zastat
jedině
vnitřní
duchovní
vůdce,
který
ví
už
od
začátku
a
před
začátkem,
než
jste
st-
vstoupili
do
tohoto
světa,
před
začátkem
vesmíru,
před
začátkem
časného
ví,
jaký
úkol
pro
každého
z
vás
je
připraven
od
věčnosti.
Tomu
se
říká
příbytek
u
Boha.
To
je
pro
vás
příprava
od
věčnosti,
jak
říká
svatý
Pavel.
A
prosím
vás,
jesiže
se
to
teď
vtělilo
do
vás
jako
do
mužů
a
jako
do
žen,
tak
první
zásada
porozumění
toho
východiska
je:
já
jsem
muž,
já
jsem
žena.
Prosím
vás,
já
teďka
promluvím
o
tom
"já
jsem
žena".
Promiňte
mně,
já
teďka
nebudu
pro
vás
mužem.
Já
jsem
teďka
ženou.
Já
mluvím
jako
žena,
nemluvím
jako
muž.
Já
mluvím
ze
stanoviska
ženského,
jedině
stanoviska
ženského.
Protože
nechci,
aby
se
vám
to
v
hlavě
popletlo
vám
ženám
a
ani
vám
mužům,
abyste
si
dále
nepletli,
že
když
jste
někdo
js-
narozením
ženou
nebo
mužem,
že
je
to
neodvratitelný
osud,
který
vás
bude
doprovázet
až
do
posledního
dechu.
I
když
budete
v
odkvětu
a
nebudete
mít
žádný
hormonální
takový
vztahy,
to
nevadí,
budete
jednou
mít
vyběhaný
v
sobě
cesty
ženství,
šest-
cesty
mužství.
A
to
je
důležité.
Čili
to
bude
pro
vás
do
posledního
dechu
východiskem
na
cestě
k
poznání
Boha.
Čili,
teďka
jsem
ženou,
jo,
znovu,
a
říkám
tohleto,
žena
musí
mít
jiný
poměr
k
světu
než
muž.
Musí.
Jestli
si
osobuje
tentýž
poměr
k
světu
jako
muž,
tak
se
dopouští
na
sobě
veliké
křivdy.
A
vona
se
obyčejně,
ona
si
takhle
křivdí
obyčejně
proto,
že
když
se
na
sebe
podívá
jako
na
ženu
nestrannýma
očima,
tak
vidí,
já
jsem
na
tom
hůř
než
ten
muž.
Omyl.
Měla
říct,
já
jsem
na
tom
jinak
než
ten
muž,
jinak.
A
jak
jinak,
to
vám
vysvětlím,
ano?
Je
zajímavo,
já
opakuju
lekci
z-
dlouze,
co
jsme
si
jenom
řekli,
protože
jsem
to
neměl
možnost
doříkat,
ano?
Tak...
jak
jinak
je
na
tom
než
muž?
Není
náhodné,
že
staří
Indové
v
době
dávno
před
naším
letopočtem
znázorňovali
Boha
jako
Stvořitelku...
Matku,
jako
Matku
vesmíru.
Tak
vy
ženo,
která
jste
eště
nebyla
matkou,
tak
vy
ženo,
která
jste
byla
matkou,
vy
jste
všichni
né
matkou
dětí,
který
ještě
nemáte
nebo
který
už
máte,
vy
jste
matkou
vesmíru,
přátelé.
To
je
to
čestné
postavení,
vo
kterém
musíte
vědět
s-.
To
neznamená,
že
byste
se
mohli
vytahovat
vod
tý
doby
nad
mužem
a
říkat,
jó
my
matky
vesmíru,
co
nám
do
toho
vůbec
mluvíte?
To
je
na-
naše
vznešené
poslání,
žé,
kam
se
na
nás
hrabete?
No
kam
se
ti
mužové
hrabou
na
nás
ženy,
prosimvás.
Nedohrabou
se,
ať
se
hrabou,
jak
chtějí.
Jenomže
to
má
celou
řadu
následků,
to
že
já
jsem
žena,
že
totiž
na
sebe
shlížím
spatra
proto,
že
na
věci
se
snažím
dívat
zblízka.
A
to
je
způsobeno
tím,
že
musím
mít
v
sobě,
abych
byla
tou
matkou,
ty
mateřské
sklony,
nesmím
opomíjet
maličkosti.
Kdyby
matka
opomenula
nakou,
ňákou
maličkost
a
nenakrmila
dítě,
to
je
maličkost,
tak
by
mohla
porušit
nějakou
rovnováhu
v
něm,
v
tom
dítěti
a
tak
dále.
Kdyby
porušila
něco
jinýho,
zkrátka
prostě
musí
dbát
na
každý
pád
dítěte,
na
každé
jeho
zdvihání,
na
každé
jeho
r-,
na
každou
jeho
reakci.
A
já
vám
řeknu,
jako
matka
k
vám
teďka
promluvím,
jo?
Nejlepší
jednání
matky
nespočívá
v
tom,
že
to
dítě
mužsky
vede
někam
k
něčemu,
to
taky
má
dělat,
ale
spočívá
v
tom,
že
si,
že
trpí
to,
co
zvířecí
matka
trpí
od
svých
mláďat,
aby
to
dítě
se
jí
dotýkalo.
Protože
po
narození
prvně
se
staví
na
nohy
hmatový
smysl
a
výchova
smyslů,
nejenom
hmatového,
je
něco
tak
důležitého,
že
můžeme
říci,
že
když
se
nevychovají
včas
smysly
k
plné
funkci,
a
to
bohužel
ani
u
dospělého
člověka
není
někdy,
když
se
nevychovají
k
plné
funkci,
tak
nemůže
nastoupit
výchova
jiná,
duševní
a
duchovní.
Vůbec
nemůže,
protože
není
tady
ta
základna
stvořená,
lidská
celá,
jak
to
Pán
Bůh
zařídil,
aby
tady
byla
a
aby
se
na
ní
mohlo
stavět.
Čili
já
když
se
chovám
jako
žena
a
mám
dispozici
třebas
nezvedené
děti,
tak
jsem
nejradši
s
nimi
úplně
sám,
sama.
Protože
to
je
nevýchovné
pro
pohled
starších
lidí
a
rozumných
lidí,
co
vidí,
co
ty
děti
se
mnou
dělají.
Oni
mě
tahají
za
uši,
voni
po
mně
skáčou,
voni
m-
mě
trhají
za
šos,
voni
prostě
dělaj,
vytrhávaj
mně
chlupy
a-
a-
z
uší
a
takový
věci
mně
dělají.
A
já
rozumně
musím
jako
matka
do
určité
míry
jim
to
trpět,
protože
vím,
že
potřebujou
hmatat
a
musí
vychovat,
a
když
nevychovají
ani
hmatový
smysl,
jak
mohou
vychovat
potom
smysly,
které
jsou
za
hmatem.
Například
na
konci
té
škály
smyslů
je
zrak.
A
jak
mohu
vychovat
potom
správně
zrak,
když
se
ještě
ani
hmatat.
Dítě
se
musí
napřed
naučit
hmatat
a
na
konci
teprve
vidět.
Vidět
se
naučí
možná,
já
nevím,
já
to
přesně
lékařsky
neznám,
ale
za
čtrnáct
dní
vidí
tak
pořádně,
jo?
Ale,
prosím
vás,
k
tomu
nemůže
dojít
nebo
dojde
k
tomu
spolu
zpo-
ke
zpoždění,
ze
zpožděním,
když
ono
napřed
nevychová
hmatový
smysl.
Tak
já,
jak
přijdu
k...
k...
k
když...
když
k
nějakým
dětem
a
jsem
jenom
s
nimi
sám
a
voni
jsou
malé,
pokud
možno
v
předškolním
věku,
tak
v
první
řadě
vychovávám
jejich
hmatový
smysl,
abych
jako
matka
je
rychle
dostala
k
vývoji
duševnímu.
A
když
ty
děti
ode
mě
přijdou,
třeba
za
týden
takového
ošetření,
tak
rodiče
zjistí,
protože
nevědí,
jak
jsem
na
to
šel,
jak
duševně
vyrostly,
ty
děti,
jak
duševně
vyrostly.
Protože
tím,
že
se
vychová
ten
smysl,
tak
se
uvolní
duševní
síla,
rozumíte,
která
byla
zablokována
smyslem,
nedostatečností
smyslů.
Když
totiž
smysly
nepropouštějí,
třebas
řekněme
hmatový
smysl
nepropouští
všechno,
co
by
mohl
propustit,
tak
platí
to
starořecké,
co
není
ve
smyslech,
není
v
rozumu,
a
tak,
protože
ve
smyslech
je
toho
málo,
tak
je
toho
málo
v
rozumu,
tak
ten
rozoumek
se
nevychovává.
Když
já
ale
plně
popustím
ty
smysly,
a
u
dítěte
to
mohu
udělat,
protože
voni
nejsou
ještě
sprostý,
voni
nejsou,
voni
jsou
přirozený,
né?
Vono
to
vypadá
jako
sprosťárna,
když
mě
tahají
za
uši
třebas
nebo
tak
něják,
né?
Ale
to
není,
to
není
ta
dospělá
sprosťárna,
to
je
přirozená
potřeba
hmatu.
A
já
musím
rozumně,
jako
ta
třebas
kočka,
nechat
si
líbit
vod
těch
svěch
koťat,
aby
jí
tahaly
za
no-
z-
z-
za
uši,
za
vocas,
trhaly
ten
vocas,
ne,
tahali
za
vocas,
vona
je
vobcas
takhle
drábkem
tne
jenom
maličko
a
zase
je
nechá
dál
tahat
za
ten
vocas,
rozumíte?
Tak,
to
je
moudrost.
Já
jsem
se
té
moudrosti
učil
u
zvířat,
né
od
lidí.
Kdybych
byl
začal
z
moudrostí
lidskou,
která
by
mě
byla
první
poučovala,
tak
bych
tuto
moudrost,
kterou
dneska
projevoval,
vůbec
neměl,
ale
vůbec
žádnou
bych
neměl.
Na
tom
byl
strašně
zle.
Já
vás
obdivu,
že
jste
moudřejší
třebas
než
já,
přestože
jste
neměli
tuhletu
výchovu
dět-
dětskou
výchovu
mojí
těch
zvířat.
No
ale
zkrátka
a
dobře,
tam
mě
vychovávali,
ta
zvířata
mě
vychovávala
k
tomu,
abych
byl
matkou
toho,
co
se
ve
mně
dále
bude
rozvíjet.
Matkou
rozumu,
matkou
citů.
A
k
tomu
musím
mít
konkrétní
přístup
k
těm
smyslům,
kde
to
začíná.
Neboť
kdybych
já
něco
nepoznával
jako
drsné,
neměl
bych,
kdyby
ten
signál
mně
chyběl,
neměl
bych
ponětí
o
drsnosti,
neměl
bych
správnou
schopnost
rozlišovací.
Já
jsem
na
jednom
příkladu
ukázal,
co
je
to
správná
schopnost
rozlišovací.
Já
takhle
rozlišuju
daleko
přesněji
drsné
od
hladkého
než
vy,
protože
jsem
ze
zvířat
pochopil,
že
lidé
správně
říkají
na
koně
prr.
Protože
rr
je
drsné,
že?
Že
říkají
bijé,
hyjé
nebo
tak,
protože
to
jsou
hladké
souhlásky
a
samohlásky.
A
oni
jim
usnadní
start,
rozumíte?
Že
ta
stará
řeč,
mezinárodní,
se
taklen,
prr
se
říká
všude
na
koně,
e-
j-
má
v
sobě
moudrost
ohromnou
o
ponětí,
co
je
hladké
v
řeči
a
co
je
v
řeči
tvrdé.
Proč
se
říká
glat,
tam
je
hladkost
německy
a
proč
se
s-,
líz
francouzsky,
lízo
italsky.
Tam
to
l
pořád
hladký,
proč
je
tam
to
l?
Protože
je
to
vopravdu
hladké,
že
ano?
A
my
tím,
že
říkáme
hladký,
tím
si
pomůžeme
k
pochopení
hladkosti.
Líp,
než
když
to
vyslovíme.
To
je
začátek,
kdy
vás
uvádím
do
začátku
k
pochopení
někoho,
s
kým
se
st-
nestýkáte
jazykově,
nýbrž
obsahem
mysli.
Například
se
Ghosem
musím
stýkat
s
obsahem
mysli.
Já
neznám
jeho
angličtinu
nebo
jeho
francouzštinu
jako
von,
ne?
No
a
von
ji
taky
neska
už
nepotřebuje,
von
potřebuje
spíš
ten
obsah.
No
ale
já
bych
se
vrátil
k
té
matce
a
k
té
ženě.
Takže
když
je
žena
špatně
vychovávaná
svým
okolím,
tak
dojde
k
dojmu,
že
je
na
tom
hůř
než
muž,
protože
jde
na
věci
přízemním
způsobem.
Všímá
si
věcí,
které
se
mužům
zdají
být
malichernými,
a
n-
naopak
opomíjí
třebas
velké
věci,
které
by
muž
neopomenul.
Ale
žena
v
tomto
případu
buď
sobě
křivdí
anebo
je
jí
křivděno.
Protože
kdyby
opomíjela
ty
drobnosti,
o
kterých
jsem
vám
teďka
z-
začátečně
mluvil,
tak
by
nemohla
tak
prudce
vychovat
dítě
k
tomu,
aby
se
u
něj
vyvinul
intelekt
a
celý
člověk.
Je
tam
třeba
ze
začátku
výchovu
smyslů.
Tím,
že
předkládá
dítěti
svůj
prs,
vychovává
jeho
smysl
hmatový,
přátelé,
hmatový.
Von
podle
hmatu
to
dítě
pozná,
ano,
toto
se
pije,
a
teprve
potom
je
tam
chuťový
smysl,
ale
napřed
je
tam
hmatový
smysl.
No
a
takže
ona
je
u
zrodu
všech
našich
vyšších
schopností,
matka,
a
to
platí
průběžně,
bez
ohledu
na
čas
o
celém
vesmíru.
Ona
takovýmto
způsobem,
matka,
pořád
vede
vesmír
k
Bohu.
Vesmír
má
svůj
hmat
v-
v-
ve
velkém
měřítku,
má
svůj
zrak,
má
všechny
schopnosti
individuální
člověka,
ale
nějak
jinak
se
projevující.
Pro
mě
je
vesmír
živou
bytostí,
neoddělenou
od
toho
živého
organizmu,
který
si
tady
žije
a
myslí
si
"já
jsem
tady
živý
a
to
všechno
je
mrtvé."
Ani
v
jednom
mě
to
nenapadlo
v
předškolním
věku.
Potom
ano,
potom
jsem
se
dal
zlákat
tou
nevědomostí
lidskou
a
považoval
jsem
věci
za
mrtvé
a
za
věci
živé.
Ale
dokud
jsem
byl
v
předškolním
věku,
tak
jsem
stoličku
považoval
za
stejně
živou
jako
třebas
kámen
a
jako
třebas
sebe.
A
matka
mi
to
nebrala
ani
to
moje
pojetí
o
správnosti
mně
to
nestíralo.
To
mě
při
tomto
bludu
nechávalo.
Všechno
je
jinak
živé,
než
jak
my
to
chápeme
jako
život,
rozumíte?
Je
to
jinak
život
a...
a
z
hlediska
Ježíše
Krista
je
to
všechno
mrtvé.
Je
to
ještě
pořád
mrtvé
oproti
tomu,
který
jde
za
Kristem
a
který
jde
vědomě
k
tomu
Bohu.
Ten
je
jediný
živý,
ano?
Nech
ať
mrtví
pochovávají
mrtvé.
Tak
my,
protože
jsme
mezi
těmi
mrtvými
a
matka
se
musí
všímat
toho
mrtvého,
aby
měl,
aby
měl
schopnost
se
stát
živým,
rozumíte?
To
je
úžasný
úkol.
Tak
to
je
hlavní
úkol
ženy,
aby
se
dítě
lidské
mohlo
stát
živým
dítětem
Božím.
Upozorňuju
vás,
že
i
to
platí
pro
ženy,
který
nikdy
mít
děti
nebudou.
Protože
oni
mají
v
sobě
to
založení
hormonální,
že,
které
z
nich
dělá
ženu,
a
vlivem
toho
zůstávají
ženami
do
posledního
dechu
svýho
života
a
jsou
matkami
vesmíru
a
až
jednou
voni
se
dostanou
tak
daleko,
že
budou
překonávat
čas
a
prostor,
tak
panečku
ty
vám
mužům
dají
štycha,
ty
vás
potřou,
jak
je
psáno
už
v
Genezi,
že
potře
hlavu
Satana,
set-,
toho
hada,
ne?
Prosimvás,
to
je
úkol
ženy,
přednostní
úkol
ženy.
Takže
nemyslete
si,
vy
ženy,
co
si
myslíte
chybně.
My
jsme
na
tom
hůř,
my
jsme
sobečtější,
my
jsme
přízemnější,
my
máme
menší
rozhled.
To
je
vaše
oběť
vesmíru,
kterou
kladete
na
oltář
přerodu
z
časného
do
věčného.
Kdo
by
mohl
toto
udělat
jiná,
jiný
než
žena?
Nikdo
není,
nemůže
její
úkol
zastat.
Tak
to
jsem
chtěl
říct
na
úvod,
abyste
poznali,
co
je
to
úkoly
ženy.
Já
vám
teď
promluvím,
ovšem
mohl
bych
v
tom
úkolu
ženy
pokračovat.
Prosimvás
můžeme