Teďka
je
tam:
"buď
vůle
tvá,
jako
v
nebi
tak
i
na
zemi".
Napřed
si
řekneme,
ano,
napřed
si
řekneme,
jak
působí
Boží
vůle
na
nebi.
To
si
můžeme
snadno
představit:
ve
stavu
dokonalosti,
jak
působí
jeho
vůle.
Dokonale.
Tam,
kdo
je
u
Boha
v
příbytku,
neprotiví
se
vůli
Boží,
nýbrž
vůli
Boží
vykonává.
V
tom
není
uvěznění
nýbrž
úžasné
rozšíření
moci,
protože
jeho
vůle
je
všemocná.
A
vona
totiž
taky
dyž
působí
potom
přes
ty
příbytky,
to
znamená
přes
zkušenost,
kterou
lidé
v
těch
příbytcích
existující
nabyli
zde
na
zemi,
má
konkrétní
povahu.
Je
tam
záznam
o
konkrétním
dosahování
v
tomto
obsažen,
které
se
uskutečnilo
v
času
a
prostoru.
Čili
může
nám
snadno
pomoct
z
času
a
prostoru
se
dostat
do
té
věčnosti.
Tak
"buď
vůle
tvá,
jako
v
nebi",
to
znamená:
já
se
podvoluji,
aby
tys
vládl
svou
vůlí
tak,
jako
na
nebi.
To
znamená
dokonale.
Já
vám
řeknu
tohleto,
kdybychom
si
opravdově
přáli,
tak
to
má
dalekosáhlý
následek,
ale
okamžitý
následek,
ne
za
rok,
za
sto
let
nebo
tak
na
člověku.
A
on
by
okamžitě
pociťoval,
kdyby
dal
toto
právo
Bohu
pochopitelně.
Je
zajímavý,
že
to
právo
člověk
Bohu
musí
dát,
aby
začlo
fungovat.
On
mu
nečiní
násilí.
Násilí
se
činí
království
Božímu,
ale
člověku
ne.
Když
mu
toto
právo
dáte,
tak
Bůh
si
vás
okamžitě
začne
brát.
Obyčejně
toho
člověk
není
schopen.
Já
jsem
byl
toho
schopen
po
těch
sedmnácti
letech
proto,
že
jsem
poznal,
že
on
je
jediná
moc
a
skutečnost,
která
je
hodna
toho,
abychom
jí
patřili.
Že
nic
na
světě
se
nevyrovná
jeho
moci
a
jeho
svatosti,
nebo
jak
chcete.
Jeho
lásce
a
všeho
dohromady.
A
proto
tomu
náležet
je
to
nejvyšší,
co
člověk
může
ve
svém
životě
provést.
No,
a
protože
von
při
takovém
zjevení
dá
člověku
taky
moc,
aby
to
provést
mohl,
pak
se
nemusíte
starat,
kterak
se
může
stát,
že
toto
se
uskuteční,
aby
jeho
vůle
byla
taky
na
zemi.
To
se
uskuteční
velice
snadno,
když
Bohu
dáte
k
tomu
právo.
Jenže
já
vás
ujišťuji,
že
to
právo
mu
nedáte.
Že
se
máte
rádi.
Když
mu
ho
totiž
dáte,
tak
okamžitě
pocítíte,
jak
si
vás
bere.
Bude
vám
z
toho
špatně.
Zůstanete,
přestanete
se
ztotožňovat
s
touto
skořápkou
nebo
se
s
ní
budete
ztotožňovat
tak
zoufale,
že
se
budete
bránit,
abyste
z
ní
byli
vytaženi.
Jako
asi
by
se
bránil
hlemýžď,
kdyby
ho
vytahovali
ze
skořápky.
Takhle
jste
zalezlí
do
sebe,
do
svého
nepravého
já,
my
všichni
samo
sebou,
já
taky,
kdybych
neměl
to
poznání.
Ale
to
není
moje
přednost,
to
je
přednost
Boží.
Ale
z
mé
strany
je
to
to,
že
jsem
mu
k
tomu
dal
aspoň
právo,
tím,
co-
že
jsem
se
vzdaloval
se
vlastní
vůli
už
od
těch
třech
a
půl
let,
a
to
můžete
kdykoliv
s
tím
začít,
takže
jsem
v
sobě
zvyšoval
hladinu
jeho
vůle.
Napřed
musí
být
ta
hladina
jeho
vůle
zvýšena,
než
může
mě
přemoct.
Já
musím
dát
právo,
aby
von
působil
v
mém
životě.
"Přijď
království
tvé",
to
je
v
tom,
proto
je
to
před
tím
řečeno,
než:
"buď
vůle
tvá".
"Chléb
náš
vezdejší,
dejž
nám
dnes",
to
znamená:
chléb
je
symbolem
života
na
této
zemi.
Kdybychom
nejedli,
tak
bychom
taky
nemohli
být
živi.
A
on
s-
a
ono
se
tady
mluví
o
chlebu
našem
vezdejším,
ne
nebeském
nýbrž
zdejším.
Ten,
který
nás
zde
živí.
A
to
znamená,
my
se
také
máme
starat,
to
rozhodnutí
máme
udělat,
o
to,
abychom
dnes
měli
chleba,
abychom
dnes
měli
prostředky
k
životu,
to
jest
zdraví
a
všechno,
co
s
tím
souvisí,
to
je
pod
tím
symbolem
všechno
skryto,
abychom
mohli
dnes
k
tomu
Bohu
jít.
Protože
bez
jídla,
bez
obživy
by
to
nešlo.
Je
zajímavý,
že
je
tam:
"dej
nám
dnes".
To
znamená:
my
v
tomto
oboru
starostí
o
pozemský
chléb
nemáme
jít
za
hranice
jednoho
dne.
Můžeme
být
zaměstnáni,
můžeme
si
vydělat,
ale
nemáme
přehánět
tuhletu
starost
o
svůj
chléb.
Dále:
"odpusť
nám
naše
viny,
jakož
i
my
odpouštíme
našim
viníkům".
Prosím
vás,
tady
dávejte
dobře
pozor.
Máme
právo
žádat
o
odpuštění
vin
našich,
když
sami
neodpouštíme?
To
tam
Ježíš
Kristus
ukázal
na
mnoha
podobenstvích,
nejznámější
je
vám
to,
že
dva
lidé
byli
dlužni
je-
témuž
pánu
a
on
jim
oběma
odpustil
dluh.
Ale
ten
jeden
měl
taky
zase
dlužníka.
Jak
se
vrátil
domů,
začal
od
svého
dlužníka
vymáhat
peníze,
který
mu
byl
dlužen,
nemilosrdně
a
vyhrožoval
mu.
A
proto
se
ten
pán
rozčílil,
že
je
to
služebník
nesprávný,
když
sám
mu
odpustil,
a
on
svému
dlužníku
neodpouští.
Že
není
hoden,
aby
mu
odpustil
a
tak
dále,
to
už
nebudu
dál
rozvádět,
to
jste
jistě
četli.
Tak:
"odpusť
nám
naše
viny,
jakož
i
my
odpouštíme
našim
viníkům",
to
znamená,
my
musíme,
když
nám
je
odpouštěno
a
my
jsme
toho
svědky,
že
je
nám
odpuštěno,
protože
kdybychom
měli
být
za
své
hříchy
trestáni,
tak
už
dávno
propadneme
peklu.
Vono
je
nám
soustavně
odpouštěno.
Ale
ono
to
nejde
do
věčnosti
takhle,
ono
to
má
špatné
následky
výsledné,
když
sami
neodpouštíme.
On
je
to
závazek,
abychom
sami
také
odpouštěli.
Jak
tento
závazek
neplníme,
tak
způsobujeme
nerovná-
nerovnováhu
mezi
tím,
že
je
nám
vopravdu
soustavně
odpouštěno
a
na
druhé
straně
my
soustavně
neodpouštíme.
A
pak
se
divíme,
proč
nás
stíhá
v
životě
neštěstí.
Říkáme
tomu
karma,
a
já
nevím,
co
všecko,
ale
ve
skutečnosti
je
to
trošičku
složitější
než
s
tou
karmou.
Já
se
chovám
jinak,
než
jak
se
ke
mně
chová
Bůh.
A
já
mám
povinnost
se
chovat
stejně,
jak
se
ke
mně
chová
Bůh.
Prosím
vás,
přemýšlejte
vo
tom.
Tohleto
je
velice
důležitá
pasáž
z
Otčenáše
a
udělejte
si
tenleten
závazek,
že
jak
je
milosrdný
ke
mně
Bůh,
a
to
milosrdenství
bychom
mohli
vidět
při
dobré
vůli,
tak
mám
povinnost
být
milosrdný
i
já.
Takové
rozhodnutí
bychom
měli
udělat.
Ne
snad
ze
strachu,
že
se
to
na
nás
všechno
vyvalí
a
že
budeme
moc
trpět,
ale
že
je
to
spravedlivé.
Že
je
to
způsob
spravedlivého
života.
Kdežto
něco
brát,
nějakou
milost,
a
sám
ji
neposkytovat,
je
nespravedlivý
způsob
života,
vyděračský,
bych
tak
řekl.
Nebo
sobecký,
jak
chcete.
A
potom
je
tam:"neuveď
nás
v
pokušení",
to
znamená:
jestliže
celý
ten
Otčenáš
bereme
modlitbu,
jak
k
tvůrci,
tak
si
uvědoměme,
že
jsme
zatím
v
tom
tvůrčím
procesu
nedošli
do
konce,
že
je
to
rozpracované
dílo
a
že
v
tomto
tvůrčím
procesu
jsme
pro
tu
nedopracovanost
tohoto
procesu,
pro
tu
láskyplnou
nedopracovanost
tohoto
procesu
v
ustavičném
pokušení
od
Boha,
že
ten
stav
nerozpracovanosti
je
stavem
konečným.
A
že
nad
něj
dál
už
nic
není.
nes
o
rozpracovanosti
tohoto
procesu
tvůrčího
nás
ve
zkratce
informuje
podobenství
o
marnotratném
synu.
Odcházíme
z
doma-
domovu-
z
domova
Otcova.
A
teď
pohledem
na
svůj
život
víme,
odcházíme
s
plnou
kapsou,
co
jsme
zdědili
z
podílu
od
Otce,
pak
se
nám
daří
dobře.
Všude
jsme
vítáni,
všechno
nám
jde.
Nebo
nám
docházejí
peníze,
už
jsme
to
promarnili,
pak
nejsme
vítáni,
pak
se
nám
to
v
životě
nedaří.
Jestliže
v
tom
přetrváváme
v
tomto
stavu,
tak
nakonec
to
končí
tak,
že
jíme
s
prasaty.
A
je
nám
zle.
V
té
krajině
nastává
bída.
To
znamená,
okolnosti
se
utvářejí
tak,
že
žiju
bídně.
V
té
krajině
nastává
bída.
To
není
závislo
na
tamních
poměrech,
nýbrž
na
mně
že
já
v
té
krajině
jsem.
Já
jsem
v
tom
stavu,
kde
ta
bída
je.
Opět
vám
opakuji:
bouře
na
jezeře
se
zvětšovala
se
stoupajícím
strachem
těch
lidí,
co
tam
na
tem
člu-
na
tom
člunu
s
Ježíšem
byli.
My
jsme
na
člunu,
na
loďce
svého
života
s
Ježíšem,
s
Kristem,
s
Bohem,
a
čím
větší
máme
strach,
starosti
a
já
nevím,
co
všecko,
tím
je
to
s
námi
horší.
Bouře
okolo
zdvihá
své
vlny
stále
výše.
A
je
to
naše
vina.
A
ne
něco,
co
by
zvnějšku
přicházelo.
Takže:
"neuveď
nás
v
pokušení",
je
důležité
po
té
stránce,
že
si
máme
uvědomit,
jakého
druhu
pokušení
právě
zažíváme.
Zažíváme
pokušení
utratit
právě
všecko,
žít
si
dobře,
zabydlit
se
tady.
To
je
ta
první
fáze
nebo
máme
pokušení
se
už
vrátit,
já
to
vynechám
všechno
mezi
tím,
nazpátek
do
Otcova
domu,
pro-
a
to
obyčejně
bývá
to,
když
nám
teče
do
bot.
Jestliže
jsme
v
této
fázi,
tak
je
opravdu
naděje,
že
se
budeme
vracet.
Že
z
nouze
budeme
hledat
tu
cestu
do
Otcova
domu.
A
když
už
jí
nacházíme,
když
víme,
kudy
se
tam
jde
a
jakými
prostředky,
to
už
je
velice
slibné.
Teď
je
jenom
třeba
neumdlít
na
té
cestě
a
jít.
Takže
tímto
způsobem,
pomocí
tohoto
podobenství
se
můžeme
dovídat
o
tom,
k
čemu
nás
ten
Pán
Bůh
momentálně
v
pokušení
uvádí.
Jestli
tím,
že
nám
naplnil
peněženku
a
nebo
tím,
že
se
nám
nezjevil
ani
naší
touhou,
když
nám
peníze
došly.
Patrně
nám
nebylo
ještě
tolik
zle,
abychom
zatoužili
po
tom
Otcově
domě.
Totiž
abychom
zatoužili
po
Otcově
domě,
musíme
si
na
něj
vzpomenout.
A
my
si
na
něm-
my
si
na
něj
nevzpomínáme.
To
ještě
nám
není
tak
zle,
jak
nemáme
vědomí
o
Otcově
domu,
že
nějaký
dům
Otcův
existuje
aspoň
ve
víře,
tak
to
ještě
to
pokušení
je
jiného
druhu
než
potom,
když
už
toto
vědomí
máme.
To
už
je
nadějné
pokušení.
Pokušení
do
toho
Otcova
domu
se
dostat
zůstává
o
pokušení
od
Boha,
protože
to
tažení
je
od
Boha,
to
není
z
nás.
Bůh
si
nás
přeje
mít
u
sebe.
Zatím
je
to
pouhé
pokušení,
protože
my
to
nedokážeme
uskutečnit.
A
tak
to
nebudu
rozebírat
dál,
je
vám
to
jasné.
A
"zbav
nás
zlého",
znamená,
prosím
vás,
zase
znovu
upozorňuju
modlitba
se
týká
modlitby
k
tvůrci
a
tvůrce
nás
poslal
do
dualismu.
My
jsme
vychováváni
relativním
dobrem
i
relativním
zlem
stejnou
měrou.
A
my
máme
právo
žádat
od
Boha,
aby
nás
nechal
nebo
aby
nás
vychovával
spíše
dobrem
relativním
než
zlem,
aby
nám
dovolil
jít
po
dobrým
zkrátka.
Jdeme-li
po
dobrým,
nebudeme
vychováváni
zlem.
Zbaví
nás
zlého.
Zbavíme
se
tím
zlého.
Čili
"zbav
nás
zlého",
na
to
máme
právo
na
tuto
modlitbu
jenom
proto,
že
tíhneme
k
dobru,
ano?
Chtít
svatokrádežně,
bych
tak
řekl,
nebo
příliš
náročně,
abychom
byli
zbaveni
zla,
když
nemíníme
žít
spravedlivý
život,
tak
to
je
příliš
odvážné,
a
ta
modlitba
nebyla
by
správně
pochopena.
Tím
je
to
vysvětleno
tak
trošku
jako
řada
rozhodnutí,
ano?
Teď
bych
byl
rád,
kdybyste
mně
řekli,
co
vám
v
tom
chybí
nebo
co
bych
měl
dál
rozpracovat.
Jest
možno
také
si
to
do
rána
rozmyslet.
Já
jsem
ochoten
v
tom
ráno
pokračovat,
ne
to
takhle
skončit.
Tady
mi
jeden
z
vás
říká:
já
jsem
to
dřív
pojímal
jako
individuální
modlitbu
týkající
se
jednotlivce.
Protože
kdyby
to
byla
modlitba
kolektivní,
jak
se
tam
tedy
říká:
"Otče
náš",
ne
Otče
můj,
tak
by
to,
tak
by
tady
hrozilo
nebezpečí,
že
se
to
stane
takovou
nezávaznou
formou
modlitby
za
společnost,
která
by
neměla
ten
dopad
na
osobní
rozhodnutí.
V
něm
vo
kolektiv
jistě
tolik
nejde
jako
o
jedince.
A
ale
já
vás
upozorňuju,
že
jsem
si
dovolil
to
tímto
způsobem
vysvětlovat
dneska
proto,
že
doufám,
že
to
bude
zařazeno
za
ty
přednášky
o
lásce:
miluj
svého
bližního
jako
sama
sebe
a
miluj
Boha
z
celého
srdce
a
tak
dále.
Když
to
nebudete
v
tomto
duchu
za
sebou
a
v
tomto
pořadí
za
sebou
přednášet
nebo
promítat,
tak
opravdu
toto
nebezpečí
stává.
A
když
to
nespojíte
s
tím,
co
tam
bylo
předtím,
já
tu
spojitost
totiž
chápu,
tak
to
taky
dopadne
špatně.
Ale
jestliže
si
uvědomíte,
co
jsme
tady
říkali
předtím,
jestliže
to
aspoň
přijmete
jako
správné,
tak
taky
přijmete
za
správnější
se
modlit:
"náš"
a
ne
"můj",
ano?
"Otče
náš",
a
ne
"můj",
ale
v
jiném
případě
ne.
Modlete
se
individuálně.
To
taky
tak
je
správné,
ano?
Já
taky
bych
měl
k
tomu,
chtěl
bych
k
tomu
dodat,
že
ten
Otčenáš
by
se
měl
modlit
v
jiném
duchu
na
začátku
dne
než
na
jeho
konci.
Jeho
konec...
konec,
kon-
konec
dne
by
měl
být
rekapitulací,
přehlídka-
přehlídkou
toho,
co
jsem
dělal
dobře
nebo
špatně
přes
den.
A
začátek
dne,
kdybych
se
modlil
ten
Otčenáš
na
začátku
dne,
tak
by
to
mělo
být
předsevzetí,
jak
se
přes
ten
den
chovat,
ne?
Asi
tak.
Prosím?
Překvapilo
tady
jednoho
z
vás
a
mělo
by
to
překvapit
všechny,
říkám,
že
se
má
den
rekapitulovat,
když
du
potom
do
Otcova
domu
a
nemám
tedy
se
zdržovat
rekapitulací,
nýbrž
mám
se
umýt
právě
od
té
vzpomínky,
ne?
Pochopitelně
to
je
správné
toto,
co
jste
podotkli,
ale
všimněte
si,
to
jsem
asi
nestačil
říct,
ačkoliv
jsem,
možná,
že
bys
to
tam
našel,
že
jsem
to
řekl.
Není
dobře
se,
že
není
dobře
dělat
sebezpyt.
Já
jsem
to
tam
takle
nazval
slovem
sebezpyt,
nýbrž
nějakým
způsobem
odložit
ten
den.
A
já
silně
pochybuju,
že
byste
ho
mohli
jenom
tak
beze
všeho
odložit,
kdybyste
neodkládali
ty
šaty
kus
po
kuse.
Že
asi
patrně
přes
ten
den
se
postupně
oblékáte
do
různých,
řek
bych,
hnutí
mysli,
do
různých
podnětů,
do
různých
záměrů.
A
z
těch
se
musíte
vyvést.
Nejsem
pro
to
s-
říkat
si,
vzpomínat:
já
jsem
dneska
udělal
takovou,
tak
jsem
to
myslel,
takovou
a
takovou
chybu,
tam
jsem
byl
dobrý,
tam
jsem
byl
zlý,
nýbrž
takhle
obecně
pohlédnout
na
den.
To
je
rozdíl
oproti
sebezpytu.
To
já
nemyslím,
že
by
bylo
špatný
takle
obecně
pohlédnout
na
den.
Jako
na
den,
který
jsem
žil
jako
dítko
Boží,
to
nemůže
chyb-
být
chybou.
Ale
bylo
by
to
chybou,
kdybych
se
rmoutil
nad
svou
hříšností
nebo
radoval
nad
svým
dobrým
skutkem,
to
by
nebylo
správné,
tak
jsem
to
myslel,
ano?
F.
El
Ten
Otčenáš
je
zařazen
nikoli
za
kříž
nýbrž
před
křížem,
a
je
určen
pro
učedníky
Páně.
Takže
já
se
nikomu
nedivím,
kdo
není
tím
učedníkem,
kdo
se
totiž
nezřekl
s-
aspoň
částečně
svého,
že
nebude
schopen
se
poctivě
tento
Otčenáš
modlit,
rozumíte
mně?
Takže
se
ho
modlí
potom
způsobem,
který
bychom
nemohli
nazvat
modlitbou.
Přeříkávat
prudce:
"Otče
náš,
jenž
jsi
na
nebesích
posvěť
se
jméno",
to
není
modlitba.
To
je
zneuctění
Boha,
pokud
se
Bůh
dá
zneuctít,
ne?
Ale
zaručeně
to
není
správný
poměr
k
němu,
je
to
znehodnocení
tohoto
poměru.
Tak
by
Otčenáš
neměl
vypadat.
A
já
si
myslím,
že
opravdu
těžko
je
se
modlit
Otčenáš
líp
než
takhle
kuňkat
a
nevědět
co,
když
člověk
něco
aspoň
z
něho
už
neuskutečnil.
Když
se
něčeho
nezřekl,
když
se
nestal
tedy
učedníkem
Páně,
když
mu
nejde
o
tu
spásu.
Já
si
na
katolících
cením
to,
že
říkají:
není
správný
katolík
ten,
kdo
si
nepřeje
spásu
pro
sebe.
Mně
je
to
proti
srsti
osobně,
ale
já
si
je
za
to
vážím,
přestože
já
tohleto,
takovýhle
katolík
nejsem,
abych
si
toto
přál.
Protože
kdo
už
si
přeje
spásu,
tak
už
trošičku
udělal
nějaký
výběr
ve
svém
životě
a
přeje
si
v
životě
to
nejlepší,
a
ne
třebas
jenom
peníze
a
blahobyt
a
zabydlení
tady
a
takový
věci.
No
prosím.
Někdo
z
vás
říká:
já
jsem
spíš
ten
dav
než
ten
učedník.
Tak
já
vám
musím
prozradit:
nejste
ještě
ani
dav,
nýbrž
jednotlivec,
a
nejste
ani
učedník,
bohužel.
Čili
jste
něco
jiného
než
dav
anebo
učedník.
Není
také
pravda,
co
si
tady
o
sobě
myslíte,
že
byste
ho
neznali.
Já
mám
dojem,
toho
Ježíše,
já
mám
dojem,
že
ho
znáte
hlubším
způsobem,
poznáváte
hlubším
způsobem,
než
jak
ho
poznávali
učedníci
do
jeho
smrti.
Protože
když
jednou
jeden
učedník,
a
to
byl
svatý
Petr,
v
té
době
tří
let
prozradil:
ty
jsi
syn
Boží.
Tak
ho
za
to
pán
Ježíš
pochválil
a
říkal:
to
tě
maso
nebo
tvé
tělo
nezjevilo
a
ustanovil
ho
za
to
svým
nástupcem.
Za
ten
jediný
výrok.
Čili
to
bylo
něco
vzácného,
když
na
to
někdo
přišel,
že
mají
vedle
sebe
Boha.
No
a
to
já
myslím,
že
do
hlavy
už
jste
dostali,
že
to
byl
vtělený
Bůh,
že
po
této
stránce
ho
znáte,
že.
Tak
ho
chápete
totiž,
ne?
A
hned
jste
taky
měli
možnost
si
to
přečíst
všecko
a
všechno
prostudovat.
A
já
myslím,
že
každý
z
těch
učedníků
nebo
nikdo
z
těch
učedníků
neměl
k
dispozici
tolik
literatury,
tolik
možností
si
to
klidně
prostudovat,
to
by
byly
jen
tři
roky,
jako
vy,
kteří
třebas
už
mnoho
let
budujete
tuto
představu
o
Ježíši
Kristu,
jo?
Jak
vypadá
Otčenáš
jako
večerní
trpná
modlitba?
Já
jsem
vůbec
ještě
nemluvil
o
tom,
leda
obecně,
co
tedy,
jestli
se
máme
povinnost
nebo
nemáme
povinnost
modlit,
když
vstoupíme
do
toho
Otcova
domu,
do
toho
domu
Hospodáře.
Já
jenom
říkám,
nic
od
něho
od
něho
nechtějme,
že?
Umyjme
se,
opásejme
se
a
služme
mu.
Víte,
jestliže
neumíme
se
trpně
ještě
modlit
a
nahrazujeme
trpnou
modlitbou
Otčenášem,
říkám
je
to
náhražka,
tak
pak
celou
tu
modlitbu
musíme
pronášet
v
tom
duchu,
že
chceme
se
přiblížit
vůli
Boží.
Neboť
jestliže
Ježíš
Kristus
tuto
modlitbu
dal
svým
učedníkem-
učedníkům,
tak
prozrazoval,
jaká
je
vůle
Boží.
Co
by
měl
člověk
dělat,
čeho
by
se
měl
zříct
a
co
by
si
měl
přát.
Čili
my
si
vlastně
potom
rekapitulujeme
vůli
Ježíše
Krista.
Tak
když
neumíme,
a
to
asi
patrně
hned
umět
nebudeme,
k
tomu
hospodáři
v
tom
domě
se
přibližovat,
k
"Hospodáři"
s
velké
H,
přibližovat
jako
nic
si
nežádající,
což
by
byl
tedy
ideál,
já
jsem
ideální
případ,
promiňte
mi,
jak
já
vám
líčím
řadu
případů
méně
ideálních.
Tak
můžeme
tímto
způsobem,
která
už
není-
který
není
už
tak
ideální.
Já
bych
radši
radil
se
modlit
před
tím
vstupem.
Ale
můžeme
zahladit
to-
tu
službu
tomu
Hospodáři
tou
vůlí
uvědomit
si,
co
si
od
nás
přeje,
ano?
A
to
bezvadně
vysvětluje
Otčenáš.
Takže
Otčenáš
se
potom
modlí
jako
náhražka
do
té
doby,
než
se
mi
stane
to,
co
Susovi,
anebo
jiným,
že
se
zastavili
třebas
hned
u
Otčenáše.
Ze
začátku
i
svatý
František
z
Assisi,
jak
říká
Yesudian,
se
modlil
dlouhé
modlitby.
A
pak
už
jenom
říkal
Otče
nebo
Bože.
Všimněte
si,
co
řekl
svatý
Tomáš,
který
nevěřil,
že
moh
Ježíš
Kristus
vstát
z
mrtvých,
co
řekl,
když
ho
potom
spatřil:
Pane
můj.
Víte,
to
už
znamenalo
něco
jako
opravdový
vstup
v
pravém
duchu
do
Otcova
domu
dobro-
do
domu
Hospodáře,
že
ano?
Že
přišel
a
pozdravil
ho
s
úctou
a
s
uznáním
jeho
moci.
To
je
dobrý
vstup.
Protože
jak
víte
nebo
jak
ty
víš,
když
se
m-
tam
prvně
objevil
u
těch
učedníků
po
smrti,
tak
tam
nebyl
svatý
Tomáš.
A
tak
když
přišel
potom
svatý
Tomáš
už
zase
po
odchodu
Ježíše
z
toho
shromáždění,
tak
říkal:
já
tomu
nevěřím,
ten
je
mrtev,
ten
nemoh
vstát
z
mrtvých.
Tak
se
zjevil
Ježíš
znovu
kvůli
Tomášovi
a
už
tam
byl
Tomáš
a
říkal:
"nebuď
nevěřícím,
ale
věřícím.
Blahoslavení,
kteří
uvěřili,
a
ne-
neviděli.
Ale
abys
uvěřil
i
ty,
vlož
ruku,
svou
vlož-
prst
svůj
do
dlaně
mé
a
do
mého
boku"
a
tak
dále.
A
on
říkal:
"Pane
můj",
poznal
ho
okamžitě.
Ale
Ježíš
ho
nutil,
aby
tu
ruku
tam
vložil.
Nenechal
se
odbýt
tou
úctou.
Věděl,
že
to
je
jednou
nevěřící
člověk
a
když
se
nepřesvědčí,
že
věřit
trvale
nebude.
Tak
ho
nechal
se
přesvědčit.
On
si
musel
sáhnout,
ano,
jo?
Prosím?
A
odevzdal
se
jeho
moci.
On
je
můj
pán.
Já
nejsem
svým
pánem.
On
je
můj-
mým
pánem,
ano?
To
je...
to
je
vzor
trpné
modlitby.
Tak
bych
se
tedy
všiml
toho
úvodu
s
tebou
znovu,
co
říká
Ježíš
Kristus
před
tím,
než
začal
učit,
jak
se
mají
učedníci
modlit.
Že
říká:
nebuďte
mnohomluvní
jako
pohané
a
modlete
se
takhle.
Tak
já
si
myslím,
že
lidé
mnohomluvní,
kteří
se
třebas
modlí
litanie,
jsou
sice
mnohomluvní
a
že
jsou
jinak
mnohomluvní
než
ty
pohané.
Víš,
musel
a
že
v
tom
je
určitý
rozdíl
v
duchu
té
mnohomluvnosti.
A
takže
bych
já
tolik
to
církvi
neměl
za
zlé.
Já
ti
to
hned
řeknu.
Když
se
nevzpomínáš,
jak
ti
pohané,
ty
si
nevzpomínáš,
jak
ti
pohané
se
modlili,
ale
mi,
abych
měl
vo
tom
informace,
jak
se
modlili.
Já
ti
to
vysvětlím
třebas
událostí
ze
života
Eliášova.
Kněží
Filištinských
začli
mít
větší
moc
se
svými-
se
svým
Baalem
a
jinými
bohy,
než
měl,
než
jakou
moc
vykonával
Hospodin
nad
svým
národem.
Vybídl
Hospodin
Eliáše,
aby
přemohl
kněze
těch
bohů,
protože
lid
se
zvrhá
a
klaní
se
těm
nepravým
bohům.
Eliáš
jsa
poslušen,
slíbil.
A
vyzval
kněze
toho
Baala,
aby
s
ním
podstoupili
souboj.
Protože
ho-
že
ty
kněze
chtěl
porazit.
Byl
poslušen.
A
navrhlo
se,
že
se
udělá
hranice
dříví
a
že
se
budou
modlit
napřed
oni
a
potom
on
k
tomu,
aby
bůh
zapálil
ten
oheň,
a
tím
dokázal
svou
moc.
Kdo
to
dokáže,
ten
zvítězí
a
na
tu
stranu
toho
boha
se
všichni
dají
i
ty
Filištínští.
Tak
kněží
Baalovi
se
modlili.
A
teď,
jak
se
modlili?
Celý
den,
celou
noc
v
jednom
kuse
brumlali,
prosili,
bili
se,
bičovali,
trýznili
se,
mučili
se,
vyprovokovávali
své
city.
A
ono
se
nic
nestalo.
Oheň
se
neukázal,
dřevo
bylo
suché.
Tak
když
to
trvalo
nějakou
dobu,
já
nevím
přesně
jakou
dobu,
to
já
bych
se
musel
podívat
do
bible,
tak
se
vzdali
toho
pokusu
a
věděli,
že
to
Eliáš
také
nedokáže.
Tak
řekli:
teď
je
na
tobě.
A
Eliáš
řekl:
vykopejte
na
všech
stranách
okolo
toho
ohně
strouhu
hlubokou
a
zaveďte
do
ní
oheň,
pardon,
vodu,
aby
nebylo
podezření,
že
já
tam
přenáším
oheň
zvnějšku.
Začal
se
modlit
ne
mnoha
slovy,
ale
velice
upřímně:
Hospodin,
ukaž
svou
moc.
A
Hospodin
ukázal
svou
moc
tím,
že
se
strhla
obrovská
bouřka,
blesk
sjel
na
tu
hranici,
zapálil
ji.
On
to
vyhrál.
A
mnozí
z
těch
odpadlých
Židů
se
vrátili
do
tábora
pravověrného.
Tak
tady
na
tomto
příkladu,
a
mohl
bych
uvést
jiné
příklady,
tenhleten
se
mi
zdá
být
nadmíru
jasný,
je
vidět,
v
čem
pozůstává
ta
mnohomluvnost.
To
nebylo
ono
brumlání
babiček.
To
bylo
velice
vyhrocené
magické
modlení.
Kde
vzývali
nejenom
slovy,
ale
mnohými
slovy
se
podněcovali
k
citům
až
extatickým,
ve
kterých
se
namnoze
děly
zázraky.
Pro
tu
obrovskou
moc,
kterou
tím
vyvolali,
ze
sebe,
ne
z
Boha.
No
tentokrát
se
to
nestalo.
Proti
tuhletomu
způsobu
modlení
byl
tedy
Pán
Ježíš.
Já
se
mu
nedivím.
Kdežto
když
se
modlí
ty
babičky
a
říkají
růženec,
moc
Otčenášů,
moc
Zdrávasů
a
moc
všelijakých
jiných
věcí,
Věřím
v
Boha
je
tam
taky
v
tom
vetkáno
a
tajemství
nějaká
jsou
tam
vždycky
za
čas
přeříkávána.
To
znamená
některé
myšlenky
ze
života
Ježíše
Krista.
Tam
se
prochází
třebas
životem
Ježíše
Krista
nebo
životem
Panny
Marie.
Voni
se
konečně
upozorňují
ti
lidé
na
život
Ježíšův
jako
na
tajemství,
které
mu
by
měli
porozumět.
To
je
velice
pokroková
modlitba.
Já
se
nedivím,
že
hned
křesťanství
do
ní
nedorostlo.
Že
se
prvně
dostala
do
rukou
za
svatého
Dominika.
My
máme,
a
to
znamená
třinácté
století,
my
máme
u
nás
v
Plzni
kostel
Panny
Marie
Růžencové,
a
tam
je
na
oltářích
krásně
znázorněno,
jak
Panna
Maria
ten
růženec
předává
tomu
Dominikovi.
Tato
událost
je
samo
sebou
přetlumočením
jeho
vnitřního
stavu.
Převedením
do
obrazu
jeho
vnitřního
stavu.
Ale
svatý
Dominik
se
velice
horlivě
modlil
růženec
a
já
jsem
byl
často
přítomen
modlení
se
růženci
už
po
tom
svém
obrácení
pochopitelně,
dříve
ne.
To
by
byla
pro
mě
bývala
hrozná
otrava,
to
jsem
nevydržel.
Ačkoliv
babička
se
ho
modlila.
A
musím
říct,
že
ty
babičky,
který
se
tam
modlí,
uspávají
svoje
smysly.
A
kdyby,
uspávají
taky
svůj
rozum.
A
kdyby
neuspaly
svůj-
neuspávaly
svý
smysly
a
svůj
rozum,
tak
by
tam
spaly
v
těch
škamnách.
A
to
je
horší,
kdyby
ten
kněz
dal,
než
když
takhle
se
se
modlí,
když
by
ten
kněz
dal
povel:
"modlete
se"
a
nic
k
tomu
neřekl,
nějaký
návod
nedal,
tak
by
dříve
nebo
později
všichni
usnuli,
všichni
by
usnuli.
A
tady
nikdo
neusnul.
Já
jsem
nikdy
neviděl,
že
by
někdo
byl
usnul.
Ale
musím
vám
říct,
že
kdo
přežil
ten
růženec
nebo
dokonce
sérii
růženců,
protože
se
třeba
chodilo
celý
měsíc,
každý
večer,
tak
něco
to,
já
jsem
se
na
ty
lidi
díval,
něco
to
v
nich
zanechalo.
Oni
z
té
své
neposednosti,
třebas
i
stařecké,
se
dostali
někam
jinam,
do
jiného
duševního
stavu.
Já
tedy
proti
litaniím
a
proti
růženci
nemám
ale
vůbec
nic.
A
nepovažuju
to
za
př-
při-
přímou
za
mnohomluvnost.
Ačkoliv
já
vím,
že
to
zevní
já,
které
je
mnohomluvné,
se
dá
také
přemluvit
mnohomluvností.
Že
se
dá
utlumit
ta
mnohomluvnost
tím,
že
se
jí
vyhoví
a
že
člověk
mnoho
mluví.
A
čím
mechaničtěji
mluví,
tím
je
to
rychlejší
utlumování
té
mnohomluvnosti
toho
mého
zevního
já.
Takže
to
"já"
je
nakonec
zdeptáno
tím
mechanismem
toho,
co
normálně
mechanické
není.
To
z
něho
odčerpá
veškerou
moc
poutanosti
k
tomu,
co
ten
člověk
breptá.
No
prosím.
Ten
růženec
byl
jenom
přeříkáním
Otčenášů
a
Zdrávasů
a
nějakýho
Věřím
v
Boha,
tak
by
to
opravdu
nemělo
ten
význam,
který
má.
Ale
tam
se
postupuje
v
životě
Ježíše
Krista
například
nebo
v
životě
Panny
Marie
nebo
v
ži-
v
životě
svatých.
A
podle
toho
se
ty
růžence
různě
jmenují,
ano?
Jsou
odborné
růžence.
A
takže
tam
se
pro
ch-
ten
člověk,
který
vopravdu
mechanicky
brumlá
to
Otčenáš
a
Zdrávas,
stane
nakonec
toho,
to
mu
předříká
někdo,
kdo
dává
pozor,
až
se
to
řekne,
ne?
Má
ty
zrnka,
tak
to
ví
kdy.
A
tak
mu
řekne
další
událost
ze
života
třebas
Kristova,
já
to
zjednoduším,
ano?
A
potom
zase
až
ho...
až
ho
dovede
od
narození
ho
dovede
k
tomu,
jak
dostal
jméno
Ježíš,
jak
ve
dvanácti
letech
v
tom,
tam
v
tom
kostele,
jak
se
tam
zapomněl,
že
se
nevrátil,
jak
se
dostal
do
Jordánu,
jak
přemohl
satana,
jak
se
stal
učitelem,
jak
křísil
živé,
tedy
nemocné
a
tak
anebo
z
mrtvé
a
tak
dále.
A
potom,
jak
se
dostal
na
kříž,
jak
vstoupil
do
pekel,
a
to
se
všechno
probere,
že
ten
člověk
si
ve
zkratce
za
půl
hodinky
asi
tak,
probere
celý
život
Ježíše
Krista.
Bohužel
církev
zatím
podrobněji
a
hlouběji
život
Ježíše
Krista
neprobírala.
Probírala
možná
hlouběji
některý
jeho
výroky,
ale
oddělovala
to
od
toho
života.
A
tady
poprvně
to
ve
dvanáctém
nebo
třináctém
století
to
poopravila,
že
vstoupila
do
událostí
Ježíšova
života
jako
do
tajemství,
jo,
ne?
Růžencem
se
opravdu
běžná
mysl
nepříliš
schopna
odolnosti
udolá.
Já
vám
řeknu,
že
taková
babička,
která
modlila
půl
hodiny
růženec,
že
není
schopna
klevetit.
Vůbec
ne.
A
udolá
se.
A
ve
chvíli
udolanosti
najednou
se
jí
řekne
něco
ze
života
Ježíše
Krista.
A
to
řekne
někdo
jiný
za
tou-
za
tu
babičku,
ten,
který
má
před
sebou
to
schéma,
po
kterých
událostech
se
má
jít.
No
a
řekne
to
takzvané
tajemství,
tajemství
svatého
růžence
se
tomu
říká,
různá
tajemství
svatého
růžence
a
ty
jsou-
ta
jsou
seřazena
podle
života
Ježíše
Krista
nebo
Panny
Marie
nebo
některých
svatých.
No
a
to
je
výborné.
Protože
to
tam
zůstane
v
té
mysli.
To
té
udolané
mysli
vyvstane
potom
nakonec
jako
jediný
celkový
obraz
o
životě
Ježíše
Krista
jako
příklad,
ke
kterýmu
se
máme
uchylovat
nebo
podle
kterého
se
máme
řídit,
nebo
který
je
sice
pro
nás
tajemný,
ale
zvěstuje
nám,
jakým
způsobem
dospíváme
pomocí
Krista
ke
spásu-
ke
spáse.
Já
se
vždycky
snažím
o
to,
abych
se
dostal
k
syntéze
a
vždycky
skočím,
přejdu
do
analýzy,
a
to
z
toho
důvodu,
že
se
dívám
po
vás
a
vidím
nenasycené
mozky
rozumu,
které
se
pořád
ptají:
jak,
jak,
jak.
A
to
znamená
provádějí
analýzu.
Samozřejmě
potom
odpovídám
analyticky
taky.
Ale
upozorňuju
vás,
že
tam,
odkud
to
beru,
z
toho
střediska,
odkud
to
beru,
tam
je
to
povahy
syntetické.
A
když
to
mám
předělat
na
analýzu,
ne
že
by
mi
to
dělalo
potíže,
ale
nikdy
se
nedovíte
z
té
analýzy,
co
v
té-
co
v
tom
syntetickém
balíku
je
obsaženo.
Ani
zdaleka
se
to
nedovíte,
protože
jakmile
se
dělá
analýza,
tak
se
přijde
na
velice
složitý
útvar,
který-
kterého
se
chopíte,
řekněme
namátkou
způsobem
namátkovým,
že
vyberete
z
toho,
co
je
tak
navrch,
ne?
A
to
podáte.
Co
je
to
ta,
co
je
to,
co
je
to
ten
balík
tohoto
druhu?
Že
totiž
všechno,
co
například
řekl
Kristus
nebo
co
udělal,
má
spojitosti
takového
druhu,
že
se
rozumně
nedá
ani
předpokládat,
že
by
to
mohlo
být.
Tak
dejme
tomu,
já
jsem
vám
tady
občas
říkal,
jak
Ježíš
Kristus
dokonale
do
všech
podrobností
naplňoval
Starý
zákon.
To
kdybyste
si
porovnali,
museli
byste
ovšem
detailně
si
pročíst
Starý
zákon,
protože
rozumem
je
to
velice
těžké
tohleto
udělat,
co
za
mě
dělá
ta
syntéza
někde.
Ale
kdybyste
si
jako
pro-
pročist-
pročetli
Starý
zákon,
napřed
ovšem
Nový,
a
zjisťovala
si-
zjišťovali
si
stopy
toho
ve
Starém
zákoně,
co
Ježíš
Kristus
prováděl,
tedy
původní
stopy,
po
kterých
vlastně
šel,
tak
byste
zjistili,
že
voni,
že
von
do
všech
podrobností
jakoby
četl
Starý
zákon
a
podle
toho
se
řídil.
A
to
naplňoval
v
tom
smyslu,
že
tomu
dával
nový
smysl.
Já
jsem
vám
tady
například
říkal,
že,
nebo
jsem
to
psal
dokonce
v
tom
komentáři,
teďka
nevím,
jestli
jsem
to
tam
napsal,
že
například
bloudili
čtyřicet
let
na
poušti,
jo,
ti
Židi,
než
se
dostali
z
Egypta
nazpátek
do
své
Palestiny,
do
zaslíbené
země.
je
jednoho
že
jednoho
toho
roku,
jak
se
tam
stojí
ve
Starým
zákoně
na
ně
poslal
Hospodin
za
jejich
hříchy
a
špatnosti
jedovaté
hady.
Koho
uštkli,
ten
zemřel.
Myslím,
že
to
všichni
víte,
ne,
tak,
ale
já
to
ještě,
dneska
si
musíme
říct,
protože
chci
z
toho
něco
vyvodit.
A
tak
Mojžíš
jako
se
dohřál
a
řekl
Hospodinovi:
prosím
tě,
toto
nám
nedělej,
dyť
nás
vymoříš.
Nás
je
jenom
šest
set
tisíc.
No
a
to
nás
není
moc,
takle
když
nás
vymoříš,
to
umírá
na
každém
rohu
někdo.
Tak
já
vím,
že
jsme
hříšní,
ale
řekni
mně,
jak
bych
tomu
měl...
měl
jako
zabránit,
aby
nebyli
hříšní.
A
Hospodin
mu
řekl:
no
tak
já
myslím,
že
už
jsou
poučeni
z
toho,
že
by
to
neměli
dělat,
to
co
dělali
nějaký
klanění
nějakým
bohům.
Voni
když
přešli
přes
nějaký
kraj,
kde
byli
nějací
jiní
bohové,
tak
si
zjistili,
že
to
taky
není
tak
úplně
zlé
s
těmi
jinými
bohy.
Že
ti
jiní
bohové
slibujou
něco,
co
jim
Hospodin
nesliboval.
A
tak
buď
vymlátili
a
pobili
všecky,
kam
přišli,
anebo
se
s
nimi
spříznili
a
pak
převzali
taky
některý
jejich
móresy.
No
tak
Hospodin
řekl:
prosím
tě,
udělej
si
hada
z
mosaze,
dej
ho
na
žerď,
napíchni
ho
na
žerď
a
jdi
do
té
do
té-
do
těch
táborů,
protože
to
bylo
rozlehlé
tábořiště,
šest
set
tisíc
lidí,
a
tam
ukazuj,
kde
jsou
ti
uštknutí,
ten
kříž,
vlastně
toho
hada.
A
kdo
ho
uvidí
a
je
uštknutý,
tak
bude
vyléčen.
Stalo
se
to.
A
teď
Ježíš
po
tolika
staletích,
co
se
stalo
od
Mojžíše,
to
jest
dlouhá
doba,
najednou
říká
v
kapitole
třetí
verš
čtrnáctý
a
před
tím
a
za
tím,
Jana,
říká:
jako
byl
had
povýšen
na
poušti,
tak
bude
povýšen
syn
člověka.
A
kdo
uvěří,
spasen
bude.
Von
doplnil
nebo,
řek
bych,
vyplnil
nebo
naplnil
Starý
zákon
tím,
že
tam
se
hojili
z
chorob
tělesných.
A
on
to
naplnil
ten
Starý
zákon
tím,
že
hojil
z
chorob,
který
vedou,
dejme
tomu,
k
ztrátě
života
vůbec.
Čili
ke
spáse
vedl,
zabránil-
zabraňoval
tedy
ztrátě
života
tím
svým
způsobem,
jak
jednal.
A
opřel
se
o
hlubokou
znalost
vnitřního
smyslu
toho
ukazování
hada.
A
tak
by
se
mohlo
opravdu,
a
takovýmto
způsobem
já
jsem
to
poznával
ten,
tu
souvislost
se
Starým
zákonem,
mezi
Starým
zákonem
a
Novým
taky
v
tom
momentu
jo?
Tak
von,
t-
já
vám
to
nemohu
líčit.
Já
bych
si
musel
teďka
vzít
Starý
zákon,
kdybych
vám
to
chtěl
všechno
analyticky
vylíčit,
jak
ho
plnil.
No
on
říkal:
já
jsem
přišel
naplnit,
a
ne
zrušit.
A
to
by
bylo
výtečný
dílo,
já
vím,
ale
já
bych
si
to
musel
číst
ten
Starý
zákon
celý
a
jak
bych
na
přišel
na
to
místo,
kde
von
ho
plnil
ten
Starý
zákon,
tak
by
se
u
mně
okamžitě
blesklo
v
hlavě,
ne?
A
já
bych
to
zapsal
ten
vnitřní
smysl
toho
a
ukázal
bych
na
ten
vnitřní
smysl
toho,
spojitost
s
tím,
co
dělal
Ježíš
Kristus
a
na
co
ukazoval
von.
On
byl
jakoby
detailně
informován,
co
z
toho
Starého
zákona
se
má
vybalit,
z
toho
povrchního
způsobu
chápání
těch
věcí.
A
zabalit
do
ezoterního
hávu,
na
který
ještě
dodnes
nepřišli
křesťani.
Takže
například
oni
nepřišli
na
to,
že
když
říkal:
jako
had
byl
povýšen
na
poušti
u
toho
Mojžíše,
tak
bude
povýšen
syn
člověka.
A
to
jim
došlo
jenom
to,
že
Ježíš
Kristus
byl
ukřižován,
tedy
povýšen.
Že
nejde
o
syna
člověka,
proč
tam
zrovna
říká:
syna
člověka.
Proč
sy-
proč
ne
syn
Boží?
Když
jindy
se
nazval
synem
Božím
a
měl
hroznou
radost,
že
ho,
že
ho
někdo
takle,
jako
tak
poznal
jako
třeba
svatý
Petr.
On
tady
mluví
o
syna
člověka,
protože
jde
o
každém
z
nás.
Toto
nedošlo
už.
Jemu
šlo
o
každého
z
nás,
aby
každý
syn
člověka
uctíval
své
vnitřní
božství.
A
to
je
začátek
jeho
spásy,
a
to
je
ta
hlavní
syntéza,
kterou
bych
tady
měl
udělat,
na
kterou
bych
měl
pořád
ukazovat.
Mějte
úctu
ke
svému
nitru.
Kdybyste
jí
měli,
