To
bylo
asi
takové
soužití
jako
bylo
na
počátku
tam
v
tom
ráji
mezi
těmi
zvířaty
a
mezi
tím
člověkem.
Tam
se
praví,
že
lev
neškodil.
No
jak
chudák
žil,
když
neško-
když
jako
lev
s...
organicky
zařízen
k
tomu,
aby
sž-
aby
požíral.
Já
si
to
nedovedu
představit.
Nedovedu
si
to
představit,
ale
když
si
vzpomenu
na
své
mládí,
že
si
tam
tvorové
neškodí,
když
jsou
nažráni.
Zásadně
si
neškodí.
Snad
s
výjimkou
tygra.
Ale
to
já
jsem
neměl
příležitost
tygra
pozorovat.
A
lev
zaručeně
s-
neškodí
svýmu
okolí.
Jsme
viděli
z
těch
různých
filmů,
jak
tam
vedle
lva
jsou
různý
živočichové,
kteří
jsou
pro
toho
lva
velice
chutnou
stravou.
A
oni
dobře
vědí,
že
je
nažrán,
a
že
na
ně
nepude.
Protože
když
je
nažrán,
tak
on
nemá
touhu
je
vraždit.
To
není
touha
po
vraždění
nýbrž
jenom
po
nasycení.
A
tak
vedle
něho
spí
a
pasou
se
klidně
antilopy,
které
před
ním
utíkají
zoufale,
když
má
hlad.
Rozumíte,
tak
to
v
tom
případě
vypadá,
v
té
přírodě
vypadá.
Tam
je
každou
chvíli
něco
správ-
něco
jiného
správné,
víte?
To
je
ta
relativnost
dobrého
a
zlého,
tak
kdybychom...
to
je
tam
jinak
postaveno.
Kdybychom
my
řekli:
"Tak
tygr
je
zlý."
Hh,
to
je,
to
je
z
hlediska
lidského.
To
je
nesprávné,
toto
pojetí.
Tygr
není
horší
než
housenka.
Tygr
je
tygrem
prostě.
Má
svou
individualitu.
A
teď
jsem
u
té
individuality.
Takže
dejme
tomu:
To,
co
já
nazývám
věčnou
individualitou,
co
se
vtěluje
do
toho
člověka
a
co
je
pravé-
pravým
převtělováním
potom.
To
uznávám,
tohleto.
Tak
věřím,
že
časem
přijdu
k
jinému
lepšímu
názoru,
ale
zatím
to
vi-
vidím
takhle.
Tak
tato
individualita
samozřejmě
má
spojitost
se
všemi
odnožemi
téže
individuality
ve
zvířatech,
kamenech,
buňkách
a
tak
dále.
To
je
spojitá
nádoba.
Ne
že
bych
já
byl
musel
být
napřed
tisíckrát
slonem
a,
já
nevím,
kolikrát
včelou
a
kolikrát
mravencem
a
kolikrát
býkem
a
kolikrát
tygrem
a
nebo
nějakým
babočkou
a
co.
Nýbrž
když
to
vidím
poprvně
před
sebou,
jako
některý
Ind
třebas,
vstupem
do
nějakého
toho
čakramu,
viděl
před
sebou
ten
vývoj,
tak
říkal:
"Ahá."
A
viděl
jenom
to,
viděl
to
tam
odděleně.
Odděleně
od
toho
celku,
protože
vstoupil
třebas
jenom
do
druhého
nebo
do
třetího
čakramu.
A
říká:
"Já
jsem
byl
tolikrát
včelou
a
tolikrát
jsem
byl
slonem
a
tolikrát
jsem
byl
opicí,"
ne?
Než
se
stal
člověkem.
Takže
darwinismus
nevznikl
někde
v
Darwinově
hlavě.
Darwinismus
vznikl
dávno
v
Indii,
kteří,
Indové
si
myslí
opravdu,
že
ta
opice
je
mladším
bratrem
člověka
po
té
stránce,
že
se
musí
tak
dlouho
vtělovat
jako
opice,
až
doroste
konečně
do
člověka.
É-
to
je
m-
omyl
na
jedné
straně
a
je
to
správně
na
straně
druhé,
představte
si
to.
Tady
vám
mohu
ukázat
na
omyl
a
správnost,
zároveň.
A
pravdivost.
Neboť
kdyby
tady
nebyla
idea
stromu,
idea
opice,
idea
jakéhokoliv
jiného
tvora,
idea
buňky,
tak
se
to
nesložilo
v
tak
složitý
organismus,
kterým
je
člověk.
To
je
prostá
buňka,
která
existuje
třebas
i
v
nižších
tvorech,
stejná.
A
zrovna
tak
je
tam
složitá
tkáň,
kosti,
že?
A
nebo
ještě
složitější
tkáň
mozku,
která
se
nevyskytuje
třebas
u
včely
vůbec.
A
pak
tedy,
eště
bych
měl
mezi
tím
něco
vložit,
já
bych
měl
říct,
jak
k
tomu
přijde
ta
včela?
Ta
individualita
ve
včele,
že
ta
včela
nemá
vůbec
žádný
mozek.
Protože
tam
je
to
zařízeno
decentralisticky.
Ta
čidla
jsou
rozdělena
po
té
včele.
A
ona
místo
rozumu
decentrálně
tykadly,
nožkami,
jinými
nástroji
ještě
jenom
unikají
naší
pozornosti.
To
se
musí
ještě
dál
ta
včela
zjišťovat
u
ní
všechno.
Se
stýká
s
tou
přídou-
přírodou
tak,
jak
speciálně
potřebuje
se
s
ní
stýkat,
aby
z
ní
vytěžila
med,
aby
zachovala
rod.
Čili
aby
včelí
rod
byl
zachován,
ona
nemůže
mít
lidský
rozum,
ona
nemůže
mít
mozek.
To
je
veliká
vymoženost,
že
nemá
mozek.
Centrálně
by
nedokázala
to,
co
dokáže
včela
decentrálním
rozmístěním
čidel,
které
nahrazují
mozek,
provést.
Takže
včela
může
bezvadným,
naprosto
neomylným
způsobem
letět
za
květem,
který
je
vzdálen,
který
necítí
a
za
kterým
ona
letí
s
naprostou
bezpečností
a
přistane
na
tom
květu,
který
jí
ukázala
ta
včela,
která
je
tam...
která
ji
tam
navedla,
ráno.
A
to
je
spo-
způsob,
kterým-
do
kterýho
nikdy
nedorosteme.
Protože
místo
toho
máme
mozek.
A
ten
nám
toto
neskýtá.
A
protože
nám
skýtá
něco
jiného.
Nám
skýtá
touhu
přerůst
přes
svůj
druh.
Já
chci
být
lepší,
dokonalejší,
rozumnější,
moudřejší,
než
byli
moji
rodiče.
A
proto
mládež
první
chybu,
kterou
dělá,
že
se
staví
na
zadní
nohy
a
říká:
"Moje...
moji
předkové
byli
hloupí
proti
mně."
To
je
první
š-
špatný
pohled,
chybný
pohled
na
rodiče
a
na
předcházející
generaci.
Voni
mají
za
sebou
tohle,
to
je
ten
pochod
kupředu
už
totiž.
A
proto
se
jim
tamto
s-
zdá
být
zaostalé.
To,
co
oni
právě
zažívají,
není
to
pravda.
Voni
si
prošli
tou
fází,
kterou
ta
mládež
teprve
prochází,
aby
dospěli
do
nějaké
úrovně,
za
kterou
už
se
beztak
nemůže
jít.
A
to
voni
neví,
že
voni
taky
dospějou
do
té
fáze,
za
kterou
už
nebudou
moct
jít.
Neboť
člověk
má
taky
omezené
možnosti.
No
a
tohleto
prostě
u
těch
nižších
tvorů
také
existuje.
Jenže
ta
první
fáze
toho
mládí,
až
na
slony
a
některé
vyspělé
ty
savce,
probíhá
velice
rychle.
Například
mládí
u
takové
třebas
mouchy,
probíhá
v
půl
dny,
co...
co
my
musíme
dělat
osmnáct
let,
tak
ona
za
půl
dne
je
s
tím
hotova
a
je
hotovou
mouchou
lítající
a
umí
lítat
z
toho
automatismu,
který
v
ní
je.
Čili
my
ten
automatismus
opravdu,
co-
který
v
sobě
máme
také
a
máme
ho
daleko
složitější,
máme
ho
dok-
dokonalejší,
nemáš-
než
má
třebas
husa
nebo
včela.
Ale
my
ho
držíme
v
šachu.
My
mu
nedovolujeme,
aby
se
rozrůstal
tam,
kam
se
rozrůstá
třebas
v
oblasti
prácem-
včely.
To
znamená,
toto
nechci
přírodovědecky
tady
dál
rozvádět,
to
by
vás
strašně
unavovalo.
Ale
já
zůstanu
u
člověka.
A
řšš-
teď
to
už
chápete,
že
já
jsem
se
musel
vzdát
třebas
přírodovědy
ve
svých
patnácti
letech.
Jak
je
to
dobře,
že
jsem
se
toho
musel
vzdát,
protože
já
bych
z
této
strany
do
tý
přírodovědy
byl
nikdy
nevnikl.
Dneska
do
tý
přírodovědy
vnikám
způsobem,
kterým
málokterý
přírodovědec
do
toho
vniká.
A
závidí
mně,
když
se
s
ním
setkám,
žes...
mám
tento
přístup
k
věcem.
No,
ale
nechci
se
tím
chlubit,
to
jsem
já
nezavinil,
to
zavinili
lékaři.
Tak,
teď
chci
říci:
Jestliže
člověk
je
jediný
z
tvorů,
který
touží
po
tom,
aby
přerostl
svého
druha,
aby
byl
lepší.
Nebo
dokonce
horší,
což
je
taky
svým
způsobem
jiný.
Aby
byl
jiný,
než
byl
ten
vedlejší
tvor.
To
je
neb-
aby
nebyl
stádový.
Tak
je
to
známka
toho,
že
dorůstá
do
pravé
individuality,
která
od
všech
relativností
je
oproštěna.
To
je
ta
věčná
individualita,
ze
které
všechno
jsme
vzali
a
do
které
se
zase
nazpátek
vracíme.
Od
Boha
přicházíme
a
k
Bohu
se
vracíme.
Tak
za
jakých
okolností
je
to
možné
toto
provést?
Jenom
je
to
možné,
když
jsme
lidmi.
Když
máme
ten
složitý
organismus
se
všemi
čidly
a
se
všemi,
ty
jsou
trošku
potlačeny,
ty
smysly.
Ale
je
tam
zase
povýšen
rozum.
Něco
na
úkor
jiného,
že
ano?
A
ten
rozum
zase
nám
brání
v
poznání
například
správného.
Já
rozumem
nemohou
dost
dobře
poznávat
správné.
Já
se
musím
jenom
smířit
s
tím,
že
je
to
asi
správné
například
v
té
přírodě,
že
tam
jeden
druhého
hubí,
že
je
to
asi
správné.
To
už
dneska
věda
na
to
přišla,
že
je
to
takové
kruté
udržování
rovnováhy.
A
že
to
žádný
lidský
mozek
lépe
nevyřeší,
než
jak
to
řeší
příroda.
Když
my
například
dejme
tomu
si
řekneme:
"ta
zvířata
v
Africe
by
neměla
vymřít.
Uděláme
pro
ně
rezervace,
aby
nevymřela."
Protože
takoví
větší
živočichové,
třeba
sloni
nebo
žirafy,
ty
potřebujou
velikou
prostoru
a
potřebujou
být
svým
způsobem
chráněni,
aby
opravdu
ve
značném
počtu
se
dorostli,
dorostli
a
dospěli
a
mohli
mít
další
živá
mláďata.
Zrovna
tak
pakoňové
a
antilopy.
Tak
udělali
v
Keni
nějakou
třebas
takovou,
neřek
bych
ohradu,
to
se
ohradit
nedá,
ale
rezervaci,
kam
bylo
zakázáno
vstupovat
a
střílet.
Jenomže
to
rozum
říkal,
že
je
to
takhle
správné.
Opravdu
ti
sloni
se
tam
začli
množit
a
na
naši
nosit
on
je
Oni
je
tam
taky
přikrmovali
ještě.
Jenže
nakonec
jeden
živočich,
třebas
ta
žirafa,
přerostla
přes
rámec
únosnosti
té
krajiny.
Takže
chudák
slon,
protože
neměl
tak
dlouhý
krk
jako
žirafa,
nemohl
se
živit
z
těch
stromů
nahoře,
to
už
bylo
všechno
vokousaný
těmi
žirafami.
Začal
ten
rod
slonů
hynout
na
nedostatek
potravy,
tak
museli
vystřílet
žirafy.
Vystříleli
ži-
takže
dělali
jako...
jako
ta
příroda,
že
jo?
A
jenomže
to
je
násilně
a
chybně
a
nevěděli,
jaký
počet
mají
vystřílet,
a
to
nic,
člověk
z
toho
nic
neví.
A
tak
nakonec,
potom
zase
stříleli
ty
slony
a
za
čas
svý-
stříleli
ty
lvy
a
potom
stříleli
něco
jiného.
Prostě
museli
to
pořád
přiopravovat,
zatímco
ta
příroda
si
to
přiopravuje
sama.
A
velice
geniálním
způsobem.
Co
to
je
ta
genialita?
To
je
to
poznávání
správného.
Já
jsem
si
to
všímal
na
slepicích.
Když
v
tom
slepičím
stádu
je
ňáká
hierarchie,
když
je
tam
kohout,
slepice
číslo
jedna,
dvě,
tři,
čtyři,
až
poslední,
ixtá
slepice.
Já
ji
budu
jmenovat
ixtá
slepice
nebo
dvacátá
pátá
slepice.
To
je
poslední
v
tom
stádu
třebas.
Ta
dvacátá
pátá
se
nezačne
krmit
dřív,
dokud
se
nenakrmí
těch
dvacet
čtyři.
Ta
jenom
tak
přizírá
a
když
tak
něco
je
stranou,
tak
to
taky
zezobne.
Že
ví,
že
kdyby
se
ocitla
na
místě
čtyřiadvacátém
nebo
dokonce
třiadvacátém
nebo
dokonce
prvním,
že
by
byla
uklována.
Že
by
ji
odehnaly.
To
jsem
si
tam
moc
často
všímal,
to
bylo
zákonité.
Tak
jsem
si
říkal:
"je
to
správné?
Je
asi.
Ale
dobré
to
není."
Mně
bylo
líto
tý
slepičky.
Pětadvacáté.
A
já
jsem
jí
sypal.
Samo
sebou,
že
ta
slepička
pětadvacátá,
které
já
jsem
přisýpával,
to
dříve
nebo
později
musela
vodnest.
Tak
já
jsem
jen,
protože
se
vymykala
z
toho
přírodního
řádu.
Ten
kohout
a
ty
vostatní
nevěděli,
co
to
je,
co
v
nich
způsobuje,
že
tam
mají
tu
hierarchii
hodnot.
To
voni
za
to
nemohou,
že
on
má
kus,
že
má
slepici
číslo
jedna
a
dvě,
na
a
tak
dále.
To
není
z
jeho
mozku.
A
tak
voni
najednou
se
shlukly
vokolo
tý
pětadvacátý
a
jedna,
a
byla
to
myslím
ta
první
zrovna,
začala
do
ní
klovat.
A
ta
pětadvacátá,
já
jsem
naštěstí
při
tom
byl.
Ta
pětadvacátá
si
sedla,
skrčila
se
a
čekala,
až
ji
uklovají.
A
když
už
z
ní
tekla
krev,
takhle
voni
v
hlavě
ji
klo-
klofaly,
aby...
aby
ji
za-
aby
jí
mozek
zničily,
ne?
Voni
dobře
věděly,
jak
co
mají
to
dělat.
Tak
já
jsem
jí
prostě-
tam
vzal
jsem
hůlku,
namlátil
jsem
je
pořádně,
že
jo?
Tou
hůlkou,
aby
to
cítily,
aby
na
ni
podruhý
nešly
a
oni
ještě
podruhý
na
ni
taky
šly.
Já
jsem
je
znovu
namlátil
a
pak
už
se
neodvážily.
A
ta
pětadvacátá
najednou
zjistila,
že
je
tady
ještě
nějaký
jiný
řád
než
ten
jejich
přírodní,
který
je
nadřazen
tomu
řádu
přírodnímu,
a
to
je
ten
člověk.
To
jsem
byl
já.
A
tak
se
přidružila
k
tomuto
řádu.
Bylo
to
pro
ni
výhodnější.
A
chodila
se
mnou
místo
s
kohoutem,
že
jo?
A
byla
zachráněna.
Pokud
ji
nezas-
nezařízli,
pochopitelně.
Jednou
mně
hlásila
moje
teta:
víš,
ty
máš
tu
milou
slepici,
ale
už
na
ni
došlo.
My
ji
nemůžeme,
ona
už
nenese
vajíčka.
Bodejť
by
nesla,
když
neměla
kohouta,
že
jo?
Tak
vona
nenese
a
tak
my
to
pozorujeme,
že
nenese,
je
neplodná,
tak
ji
zas-
Já
jsem
neuměl
poradit,
jak
to
mají
tedy
udělat
jinak,
aby
nesla,
ne?
To
já
jsem
nevěděl
jako
dítě
v
předškolním
věku.
Tak
jsem
říkal:
"to
je
mi
líto,"
a
plakal
jsem
nad
ní
a
oni
ji
zařízli
a
ještě
mi
ji
potom
chtěli
dát
sníst,
to
jsem
ovšem
nesnědl,
pochopitelně.
K
tomu
jsem
neměl
svědomí.
Já
jenom
ukazuju
zbytečně
možná
takový
události
zzz-
z
mládí.
Ale
není
to
tak
zbytečné,
neboť
mně
to
dávalo
pochopit
věci,
které
bych
vám
rád
vysvětlil
obecně,
já
bych
to
s-
chci
zobecnit.
Víte,
jaké
já
jsem
měl
zkušenosti,
které
normální
dítě
nemá,
protože
na
to
nemá
čas,
ono
se
hraje
s
dětmi
svého
druhu.
To
znamená
s
živočichy
svého
druhu.
Já
si
hrál
se
živočichy,
kteří
nebyli
mého
druhu.
A
nabíral
jsem
od
nich
zkušenosti.
Nó,
daleko
větší
zkušenosti
jsem
nabíral
od
těch
husí,
ale
když
jsem
tady
u
těch
světel,
tadys-
jsme
nezodpověděli
tu
otázku
bílého
a
žlutého
světla.
Tady
mně
byla
kladena
otázka:
Je
mi
jasno
třeba,
co
tak
z-
zhruba
jsem
čet
Moodyho
a
jiné
spisy,
co
to
žluté
světlo
je.
Že
je
to
něco,
z
čeho
ten
člověk,
když
je
v
tom
stavu
klinické
smrti,
anebo
ty
možná,
když
jsi
byl
v
tom
stavu
podobné,
asi
stejné
jako
klinická
smrt,
čtrnáctkrát
za
sebou,
jste
brali
nějaký-
nějakou
sílu
k
dalšímu
životu.
Brali
jste
sílu
k
dalšímu
životu
zvláštním
způsobem.
To
nebyla
slepá
síla.
Nýbrž
to
byla
síla
inteligentní,
která
vás
odsuzovala
k
novému
stylu
života.
Ten,
jak
říká
Moody,
kdo
prožil
tohleto
žluté
světlo,
tak
se
tam
setkal
s
nějakou
třebas
bytostí,
já
nikdy
ne.
Ale
on,
která
ho
odsoudila,
aby
žil
jinak
než
dosud.
Že
když
bude
žít
jako
dosud,
že
nemá
právo
na
tom
světě
dále
být.
Takže
já
se
setkal
například
s-
čtvrtého
března
minulého
roku
s
tím
člověkem,
který
byl
po
té
autohavárii,
ne?
A
jel
se
mnou
do
Prahy,
a
ten
říkal:
já
nejsem
dobrovolně
lepší,
než
jsem
byl
před
tou
autohavárií
a
než
jsem
zažil
to
žluté
světlo.
Ale
v
tom
žlutém
světle
jsem
byl
odsouzen
k
lepšímu
způsobu
života.
A
dokonce
jsem
byl
získal
sílu,
ten
lepší
způsob
života
vést,
kterou
já
jsem
předtím
neměl.
Já
jsem
vždycky
čas
od
času
tomu
alkoholu
podlehl.
Dělal
jsem
dobré
předsevzetí,
ale
to
byly
jenom
záchvaty
dobré
vůle,
ale
nikdy
to
nebyla
celková
dobrá
vůle,
to
jsem
nevydržel.
A
dneska
mám
celkovou
dobrou
vůli,
kde
se
to
ve
mně
vzalo,
já
nevím.
Tak
to
vy
říkáte
že
tohle
tuhletuto
ano,
to
je
velké
požehnání.
A
to
zvíře,
například
ta
husa,
si
chodí
každý
den
do
toho
spánku,
do
toho
žlutého
světla
proto,
že
při
svém-
při
své
úrovni
života
potřebuje
tuhletu
ochranu
daleko
více
než
například
člověk.
Ten
se
za
celý
svůj
život
do
toho
žlutého
světla
nedostane.
Až
na
takový
norm-
nenormální
případy,
jako
byl
třebas
můj,
nebo
tam
toho,
tamten
případ
toho,
co
se
ocitl
v
tom
bezvědomí
čtrnácti
dnů
a
tak
dále.
Nebo
když
se
někdo
topí
jen
tak
v
transu,
žlutý
světlo
už
nastupuje
na
místo
do
vědomí.
A
ale
u
toho
zvířete
je
třeba,
aby
z
toho
žlutého
světla
denně
žilo.
Protože
jemu
je
určen
daleko
kratší
život,
než
je
lidský.
A
ono
ho
musí
svým
způsobem
intenzivněji
žít.
Ono
má
větší
rozpětí
mezi
životem
ve
spánku
a
životem
bdělým,
než
u
člověka
je
rozpětí
mezi
životem
bdělým
a
životem
ve
spánku.
Život
ve
spánku
je
většinou
jenom
snem.
Kdežto
u
nich,
u
těch
husí,
život
ve
spánku
je
skutečným
životem,
v
oblasti
požehnané,
v
oblasti
rajské,
rozumíte?
Tak
já
myslím,
že
jsem
vám
řekl,
co
je
to
smysl
toho
žlutého
světla.
Že
člověku,
pokud
člověk
to
zažije,
mu
to
dodá
schopnost
jednat
správněji,
ne
lépe,
ale
správněji
než
předtím.
Má-li
jednat
správněji,
musí
to
správné
rozeznávat.
Čili
je
mu
dána
schopnost
rozlišovací,
kterou
normální
člověk
nemá,
je
odkázán
na
to,
co
mu
někdo
řekne,
že
je
dobré
nebo
špatné.
Poznává
jenom
dobré
a
špatné,
a
to
je
málo.
Takže
on
kolikrát
zapře
něco,
co
je
správné,
protože
se
mu
to
nezdá
být
dobré.
Kdybych
takhle
byl
třebas
jednal
v
útlém
mládí,
tak
jsem
mlátil
do
hada
tak
dlouho,
až
pustil
tu
žábu,
ne?
Protože
jsem
ale
vlivem
těch
lékařů
v
té
době
už
poznával,
že
je
to
správné,
že
on
žere
had
žábu,
a
tak
drsným
způsobem,
že
se
mu
tam
zmítá
v
chřtánu
ještě
živá,
tak
jsem
vůbec
nezakročil
proti
hadu.
Nechal
jsem,
aby
to
pomalé
trávení,
které
trvalo
půl
hodiny,
než
on
ji
nasoukal
do
chřtánu,
aby
prošlo.
Já
jsem
se
na
to
neúčastně
díval,
napřed
účastně,
ale
pak
jsem
říkal:
"tak
ono
je
to
správné".
Já
se
pořád
musel
obracet
na
tu
oblast
žlutého
světla,
kde
mně
bylo
řečeno:
ale
je
to
správné,
je
to
správné,
nech
to
proběhnout.
Díváš
se
na
správnou
věc.
A
proto
to,
co
vidíme
ve
Starém
zákoně,
oko
za
oko,
zub
za
zub,
Ježíš
Kristus
neodsoudil.
Tuto
karmickou
záležitost
neodsoudil
jako
nesprávnou.
To
byste
mě
špatně
chápali,
že
já
bych
to
odsuzoval
jako
nesprávné,
ne.
To
bylo
relatývně
správné.
Na
té
úrovni
toho
židovského
národa.
Nebylo
to
dobré.
Že
ten
židovský
národ,
který
se
například
stěhoval
z
Egypta
do
zaslíbené
země.
Stěhoval
se
čtyřicet
let.
Ale
nejenom
proto,
že
by
byl
netrefil,
to
bylo
sto
dvacet
kilometrů
vzdálenosti,
vzdušný.
A
on
to
ď-
v-
on
to
dělal
s-
čtyřicet
let
tudleto.
Ale
aby
při
tom
se
stal
nástrojem
pobití
mnoha
národů,
který
v
tý
oblasti
žily,
a
získání
zkušeností,
který
by
byli
nikdy
nezískali.
Například
já
jsem
tam
předváděl
vám
zkušenost
s
tím
hadem.
Tu
zkušenost
s
tím
hadem
by
byli
nezískali,
kdyby
byli
nebyli
uštknuti
hady.
Kdyby
byly
ne-
nemohli
mít
možnost
dívat
se
na
toho
bronzovýho
hada
a
tak
dále.
A
takových
případů
tam
bylo
víc
s
tou
manou
a
samo
sebou,
když
jim
Bůh
seslal
tu
manu,
tak
oni
se
znechutili
tý
many
za
chvilinku,
no,
aby
se
ráno
zeptali
nanovo.
Ale
to
je
v
pořádku.
Tam
se
člověk
učil
přerůstat
sám
sebe.
To
bylo
velice
pracné,
a
ten
židovský
národ
jako
první
mezi
náro-
různými
národy
na
tom
blízkém
východu
se
naučil
přerůstat
sám
sebe.
Nespokojit
se
s
tím,
že
čím
jsem,
tak
tím
musím
zůstat,
a
nesmím
se
snažit
být
lepší.
Tam
opravdu
se
dělalo...
dělo
něco,
co
mu
bychom
říkali:
soutěž
společenská.
Být
nejlepší
z
nejlepších.
A
proto
vznikali
u
nich
proroci
a
proto
vznikali
králové
a
tak
dále.
Ovšem
taky
občas,
ti
ostatní,
který
to
nechápali,
je
kamenovali
nebo
vyháněli
nebo
zabíjeli,
to
už
je
jiná
věc.
Ale
bylo
to
správné,
protože
nebylo
to
dobré,
ale
bylo
to
správné,
protože
to
přivedlo
na
svět
Ježíše
Krista.
To
bylo
velice
správné.
Čili
všechny
ty
omyly
zdá-
že
oni
vraždili
na
poušti
a
já
nevím,
co
všechno
dělali,
hrozný
věci
dělali.
Nakonec
vyneslo
správnou
věc
na
povrch
z-
narození
Ježíše
Krista
na
naší
planetě.
Vynese
v
nitru
každého
člověka,
když
jde
za
správným.
Já
jsem
šel
za
správným
od
tří
a
půl
let
až
do
sedumnácti,
tak
ejhle,
aniž
jsem
to
chtěl,
já
jsem
to
nikdy
nechtěl,
přede
mnou
stála
moje
nesmrtelná
individualita.
Já
jsem
věděl,
že
je
to
moje
pravé
já.
Že
jsem
povinen
jí
sloužit,
že
jsem
povinen
jí
náležet,
ne
ji
vlastnit.
Že
ta
se
vlastnit
nedá.
Prosím
vás,
kdo
tuhletu
zkušenost
nemá,
tak
se
sápe
po
Bohu,
jako
by
si
ho
chtěl
přivlastnit.
A
p-
říká
mu:
udělej
Pane
Bože
pro
mě,
udělej
pro
mě
tamhleto.
To
už
je
přivlastňování
si
Pána
Boha.
Já
vám
to
nemám
nikomu
za
zlý,
protože
jste
na
úrovni
dobra
a
zla.
Ale
já,
který
jsem
byl
na
úrovni
správného
a
nesprávného,
jsem
si
tohleto
těžko
mohl
dovolit.
Protože,
dejme
tomu,
kdyby
byla
Panna
Maria
zůstala
na
úrovni
správného
nebo
na
úrovni
dobrého
a
zlého,
tak
by
byla
nikdy
ze
sebe
nezrodila
Ježíše
Krista.
Já
vám
to
vysvětlím
aspoň
na
případu
Panny
Marie,
abyste
nemysleli,
že
pořád
si
všímám
jenom
sebe.
Mně
to
ozřejmuje
všeobecně
všechny
věci.
K
tomu
já
právě
mířím.
Panna
Maria
prostě
jako
svobodná
dívka
nesměla
porodit
dítě.
To
bylo
nebezpečné,
protože
by
byla
bývala
vyděděna
z
té
společnosti
a
byla
by
se
stala
jenom
otrokyní.
Anebo
prostitutkou,
to
směla
se
stát,
ale
jinak
ne.
Nesměla
se
stát
už
žádnou
manželkou,
anebo
nesměla
být
řádným
občanem
v
tom
státu,
nemohla
být.
A
ona
toto
považovala
jako
tento
ideál
v
té
společnosti,
čistota
té
dívky,
že
má
jako
čistá
jít
do
manželství,
považovala
za
dobrou
věc.
A
být
řádnou
ženou,
manželkou
nějakého
muže
považovala
za
dobrou
věc.
Ale
vono
bylo
správné,
že
to
dobro
bylo
přehlušeno
v
jejím
životě
nebo
bylo
přebito
nebo
bylo
převýšeno
tím
správným.
Správnější
bylo,
že
se
jí
jako
svobodné
dívce
narodil
Bůh
z
ní,
že
ano?
To
je-
to
znamenalo
debakl
pro
ten
život
protože
m-
nemohla
tušit,
že
přijde
nějakej
svatej
Petr
a
že
se
jí
ujme.
Že
to
veme
to...
to
rodičovství
na
sebe,
aby
to
nikdo
nepoznal,
že
jako
svobodná
porodila,
že
ano?
A-
jenže
svatý
Josef
měl
zjevení
anděla,
a
ten
říkal:
vem
si
tuhletu
ženskou,
je
z-
ve
stavu
těhotenství.
A
z
toho
si
nic
nedělej,
neboť
vona
s-
on
žádný
mužský
s
ní
nebyl,
muže
nepoznala,
vem
si
ji
klidně
a
opatruj
toho,
kdo
se
narodí,
bude
to
Syn
Boží.
A
budeš
ctěn
do
skonání
věků.
Za...
takhle
mu
to
řekl
anděl.
Za
to,
že
jsi
k
tomuto
svolil.
A
on
se
trošičku
musel
štípnout,
ale
koneckonců
Panna
Maria
se
líbila,
a
on
už
byl
velice
starý,
si
říkal:
takovou
mladici
mít
po
boku
není
tak
špatné.
A
tak
se
konečně
ten
Ježíš
Kristus
narodil.
Je-
to
bylo
vítězství
správného
nad
dobrým.
A
dokonce
nad
zlým,
protože
v
očích
těch
Židů
bylo
s-
špatné,
zlé,
že
svobodná
dívka
měla
dítě.
A
tvrdě
to
trestali.
To
oni
se
nechovali
vždycky
protekčně,
muže
by
takhle
byli
neza-
nepotrestali,
ale
žena,
ta
jako
u
nich
znamenala
méně,
a
ta
musela
sekat
dobrotu,
muž
už
ne.
No
tak
to
nic.
Je
mi
slyšet?
A
podškrtnu
ještě
opakováním
jednu
věc.
Rozeznávat
dobré
a
zlé
nás
mohou
naučit
lidé.
A
ty
nás
to
učí,
řek
bych,
ideologickým
způsobem.
Dobré
je
to,
co
v
té
společnosti
se
považovalo
za
dobré,
rozumíte?
V
socialistické
společnosti
je
dobré
něco
jiného
než
v
kapitalistické
společnosti
a
tak
dále,
že
ano?
A
než
zase
a
tak
dále,
já
to
nebudu
takhle
brát
politicky,
ale
je
to
ideologická
záležitost.
Kdežto
správné
a
nesprávné
není
záležitost
politická,
ideologická.
To
je
záležitost
vnitřního
poznání,
které
jen
nad
stvořeným,
které
pochází
přímo
ze
zdroje.
Jakým
způsobem
já
jsem
poznal
v
odpovědích
mý
matky,
který
někdy
byli
až
zoufalé,
protože
jsem
mockrát
odmítl,
ne?
Jak
jsem
poznával,
co
je
správného?
Rozumem
vůbec
ne.
Tím
že
mi
ti
lékaři
donutili
vstoupit
do
žlutého
světla,
které
ne-
není
lidské
a
odtamtud
jsem
to
rozeznával.
Jsem
se
zkrátka
ocitl
v
ráji
vždycky,
když
jsem
měl
rozhodovat
o
správném
nebo
nesprávném,
a
v
tom
ráji
byly
dva
stromy.
Na
prostředku
zrovna
v
prostředku
tuhleto
padlo
mně
do
očí,
já
mluvím
ovšem
obrazně,
a
jeden
strom
života
a
jeden
strom
poznání
dobra
a
zlého.
Tak
já
jsem
dosud
jedl
jenom
ze
stromu
života
jako
každý
z
vás.
Ale
teď,
když
jsem
narazil
na
problém,
co
je
správné
a
co
je
nesprávné,
jsem
chtěl
vědět,
co
je
správné
a
nesprávné.
Tak
jsem
začínal
pojídat
jak
se
stromu
z-
poznání
dobra
a
zla,
tak
ze
stromu
života
zároveň.
A
tuto
kombinované
trhání
z
obou
dvou
stromů,
které
jsou
oba
dva
na
prostředku
ráje,
způsobilo,
že
já
jsem
sice
z
ráje
vypadl,
ale
stal
jsem
se
už
v
sedmnácti
letech
vědomě
nesmrtelným.
To
bylo
terno,
vám
řeknu.
A
to
způsobili
lékaři.
Tak
to
jsem
vám
potřeboval
zdůvodnit,
tudleto,
abyste
věděli,
že
nesnažte
se
pochopit,
co
je
správné,
to
se
pochopit
nedá.
Ale
snažte
se
jednat
dobře.
Tím
nakloníte
rovnováhu
mezi
dobrem
a
zlem
na
stranu
dobra,
relativního
dobra.
Porušíte
tuto
rovnováhu,
když
to
budete
soustavně
dělat,
když
zásadně
pudete
za
dobrým,
co
věcně
budete
považovat
za
dobré,
tak
porušíte
tak
dalece
rovnováhu,
že
se
ve
vás
všechno
nakloní
na
úroveň
jednoty.
Dostane
se
to
do
jednoty.
Překonáte
tu...
tu...
tu
dvojnost,
když
tam
vypadne
jeden
pár,
tak
ono
to
nemá
už
životnost.
Ocit-
ocitnete
se
v
jednotě
a
takhle
jsem
se
tam
ocit
v
těch
sedmnácti
letech,
třebaže
na
chvilku,
ale
ocitl
jsem
se
tam.
A
už
to
potom
bylo
zase
základem
pro
další
vzestup
samozřejmě.
To
už
potom
je
dobré.
Nemusí
člověk
na
to
dát,
může
to
opustit
časem,
jako
se
mnohým
lidem
stalo.
Ale
vono
to
bylo
těžko
opustit,
protože
já
jsem
před
tím
měl
nějakou
předehru.
A
já
myslím,
že
tím
je
to
už
jako
to
dobře.
Mít
představu
o
správném.
Protože
vždycky
někdo
jiný
vedle
vás
bude
mít
jinou
představu
o
správném,
každý
ji
má,
ale
všechny
jsou
chybné.
Kdežto
tu
představu
o
správném,
ke
které
já
jsem
se
dopracovával,
ne
z
vlastní
iniciativy,
ne
z
rozumu,
ta
byla
opravdu
správná
jako
taková,
sice
i
relativně
správná,
zase
relativně.
Ale
byla
správnější,
než
kdyby
pocházela
z
rozumu,
ano?
Podívejte
se,
požehnání
Duchem
svatým
není
už
požehnání,
které
vyplývá
ze
žlutého
světla.
Požehnání,
které
vyplývá
že
žlutého
světla,
je
požehnání
rajské,
bych
tak
řekl.
To
je
přístupno
i
husám
i
nižším
tvorům,
nejenom
člověku.
Kdyby
například
husa
nedovedla
jednat
správně
dokonaleji
než
člověk,
dokonaleji
než
člověk,
tak
by
se
nezachovala
naživu,
a
tím
méně
červ
takový.
Tito
nižší
tvorové
daleko
dokonaleji
chápou,
co
je
správné
než
člověk.
Ten
si
uměle
vytvořil
pojem
dobra
a
zla.
Uměle.
Kdežto
pojem
správného
a
nesprávného
je
přírodně
fungující,
přirozený
způsob
pochopení
věcí,
správnější
zpu-
způsob
pochopení
věcí.
Takže
ta
husa
a
ten
červ
je
pravdivější,
než
je
člověk.
Ten
se
obalamucuje
tím,
co
považuje
za
správné.
Ono
je
to
jenom
pro
něho
relativně
dobré.
A
ostatní
to
třebas
vraždí
nebo
způsobuje
nerovnová-
nerovnováhu,
která
se
nakonec
vymstí
i
tomu
člověku.
On
si
třebas
podřezává
větev,
na
které
sedí,
že
ano?
A
spadne
nakonec,
protože
například
taková
katastrofální
exploze
lidstva,
to
zrozování,
musí
vést,
když
bysme
se
nevyhladili
nějak
nebo
nějak
to
ne-
organicky
neřídili,
musí
to
vést
k
zničení
celého
lidstva.
To
nemusí
být
na
to
žádná
atomová
puma.
Dneska
už
mřou
hladem
tisíc-
sta
tisíce
lidí
v
Africe,
ne?
A-
a
tak
dále.
Ale
když
tedy
mluvíme
o
osvícení,
tak
chci
říct:
že
osvícení
není
pojem,
který
by
se
dal
vysvětlit,
řek
bych,
jako
něco
absolutně
dosaženého.
Osvícení
je
proces.
Takže,
dejme
tomu,
seslání
Ducha
svatého,
což
bylo
osvícení
Duchem
svatým,
byl-
bylo
osvícení
z
bílého
světla
už,
bych
tak
řekl,
a
ne
z
nějakého
žlutého-
nebyl
to
sestup
do
ráje.
Nýbrž
to
byl
překročení
ráje
už
mílovými
kroky.
Když
například
umírá
třeba
na
kříži
lotr
s
Ježíšem
a
říká:
Pane,
já
jsem
poznal,
že
jsi
Syn
Boží,
a
proto
vím,
že
jdeš
k
Otci.
Přimluv
se
za
mě.
A
on
se
přimlouvá
zvláštním
způsobem,
neříká:
budeš
se
mnou
u
Otce.
Vůbec
né.
Ještě
dnes
budeš
se
mnou
v
ráji.
Von
mu
nemůže
víc
slíbit
než
žlutý
světlo.
Ale
jak
jinak
jedná
se
svými
učedníky!
Do
toho
žlutého
světla
oni
už
uměli
vstupovat
před
smrtí
Ježíše
Krista.
Do
toho-
od
toho
žlutého
světla
brali...
brali
sílu
s-
k
tomu,
aby
mohli
léčit
nevyléčitelně
nemocné.
Takzvaně
zázračně,
protože
brali
přímo
tuto
sílu,
není
to
nic
zázračného,
žádný
zázrak
se
neděl.
Ale
prostě
oni
byli
schopni
tu
sílu
odtamtud
brát,
soustavně.
A,
ale,
když
potom
nastalo
osvícení,
po
tom,
co
prošli
všemi
těmito
fázemi
nižšími
toho
osvícení,
Duchem
svatým,
pozor
na
to,
to
je
osvícení,
který
si
přivlastňují
třebas
lidé:
my
jsme
byli
osvíceni
Duchem
svatým.
To...
to
je
strašně
vzdálené.
To
by
si,
kdyby
husa
uměla
mluvit,
mohla
o
sobě
sobě
říct
taky:
"já
jsem
každý
den
osvícena
při
spaní
Duchem
svatým."
To
vůbec
není
pravda.
To
osvícení
Duchem
svatým
je
přechod
z
lineárního
způsobu
chápání
do
nelineárního
způsobu.
To,
no,
ty
máš
fyziku,
tak
víš
asi
co...
co
to
je,
viď?
To
znamená,
že
já
najednou
bez
pomoci
rozumu
vnikám
do
podstaty
všeho.
Do
zákulisí,
jako
bych
se
ocitl
za
scénou,
kde
se
něco
děje,
ale
ne
na
divadle
normálním
nýbrž
na
pimprlátkovém
divadle,
a
viděl
jsem,
jak
tam
za
ty
nitky
někdo
tahá,
ano?
Tohleto
je
tak
trošičku
přiblíženo
to,
čemu
se
říká
osvícení
Duchem
svatým.
Že
já
vím,
kde
to
má
své
příčiny
všechno.
A
já
bych
to
řekl
tím
možná
vám
už
známým
podobenstvím,
které
svědčí
o
tom,
že
například
Inayat
Khan
v
tomto
bílém
světle
už
byl.
Že
tam
vykládá
o
nějakém
mistru,
ke
kterému
se
dostal
nějaký
žák
a
chtěl
být
tím
mistrem
zasvěcen,
osvícen,
jak
chcete.
A
jednou
se
procházel
s
tím
mistrem
po
břehu
Rudého
moře
a
vidí
tam
nedaleko
před
sebou,
jak
jedna
loď
je
přepadena
jinou,
a
jak
se
všichni
topí.
Anebo
viděl
prostě,
jak
se
loď
topí.
Já
to
zjednoduším,
jo?
Viděl,
jak
se
loď
topí.
A
ten
žák
měl
nařízeno
mlčet
ten
den.
Tak
jenom
tak
šťouchal
do
mistra,
ukazoval
takhle,
že
se
tam
topí
lidí,
že
by
měli
jít
pomoct,
ne?
A
mistr
si
chodil
po
břehu.
On
nezakročil.
Mohl
aspoň
jednoho
vylovit,
ne?
Ne.
Až
se
to
všechno
utopilo
a
byl
večer,
a
ten
žák
chtěl
promluvit.
Tak
první,
co
byl
říkal:
mistře,
kde
je
tvoje
milosrdenství,
žes
je
nechal
utopit
všechny.
A
von
řekl:
víš,
to
byli
piráti
a
jeli
za
přepadením
poutníků
do
Mekky
a
já,
že
jsem
je
nechal
utopit,
tak
jsem
jim
znemožnil
to
přepadení.
To
ty
jsi
nevěděl
a
toto
zákulisí
mně
je
známo.
To
mu
rozum
nezvěstoval.
Tomu
se
říká
bílé
světlo.
Z
tohoto
bílého
světla
Ježíš
Kristus
celou
tu
dobu
tří
let
toho
učitelského
úřadu
nám
ukazuje,
jak
do
všeho
viděl.
Ono
to
všechno
vypadá
jako
nějakou-
nějaký
věštění.
Kdepak.
Von
jenom
viděl
do
zákulisí.
Jděte
tam
a
tam
a
uvidíte
člověka,
který
nese
džbánek.
Jděte
za
ním
a
kam
zajde,
tam
připravte
pro
nás
beránka.
A
oni
potkali
toho
člověka,
šli
za
ním
a
přišli
do
hostince,
kde
jim
připravili
beránka.
To
byla
poslední
večeře
Páně,
před
tím
jeho
odchodem
na
kříž.
To
bylo
nějak
připraveno?
To
bylo
nějak
předurčeno?
Vůbec
ne.
To
bylo
vidění,
které
mělo
v
sobě
obsaženu
moc.
On
mohl
stvořit
tu
záležitost.
Tím
svým
viděním
jí
tvořil.
Ta
představa
měla
takovou
sílu,
že
von
vytvořil
směr
nebo
způsobil
směr
toho
člověka
s
tím
džbánkem
a
tak
dále
a
to
všechno
vytvořil.
A
to
před
tím
nějak
připraveno
nebylo.
Tak
tohleto
by
se
vám,
kdybych
vám
líčil
jeden
případ
od
druhého
v
životě
Ježíše
Krista,
tak
byste
pochopili,
že
když
on
například
z
tohoto
světla
věděl
o
zkáze
Jeruzaléma,
která
se
přihodila
asi
teprve
třicet
let
potom,
že
asi
bylo
přeci
jenom
věštcem.
Nebyl.
Vůbec
neuměl
věštit.
Prostě
on
nepotřeboval.
To
je
velice
nízké
počínání.
Ale
on
věděl
tohleto,
co
řekl:
Jeruzaléme,
Jeruzaléme,
kdybys
ty
věděl,
že
já
sem
přicházím
jako
kvočna,
která
se
stará
o
svá
kuřátka.
A
hledí
je
uchránit
pod
svými
křídly,
vešel
bys
pod
ta
křídla.
Ale
ty
se
zdráháš
pod
tu
duchovní
ochranu
vejít,
a
proto
nezůstane
kámen
na
kameni.
To
nebylo
předurčeno,
to
bylo
dáno
tím
jednáním,
tím
zavržením
Ježíše
Krista.
Teprve
kdyby
to
byli
nezavřeli,
kdyby
ho
byli
nezavrhli,
kdyby
ho
nedali
popravit,
tak
k
pádu
Jeruzaléma
nedošlo.
Nedošlo
ani
k
těm
těžkostem
dnešním
toho
Izraele,
vůbec
by
k
nim
nedošlo.
Ale
že
voni
to
způsobili,
čili
voni
si
to
dělali
teprv,
oni
to
teprv
utvářeli
tu
historii,
to
není
předepsáno.
Když
například,
dejme
tomu,
napřed
tomu
židovskému
národu
vedl-
velel
přímo
Bůh,
potom
se
jim
to
zdá
být
přímo
příliš
abstraktní,
tak
mu
začli
velet
proroci,
zasvěcenci.
Potom
i
to
jim
bylo
příliš
tvrdý,
nezbylo
jim
nic
jiného
než
ty
proroky
kamenovat,
vyhánět
z
vlasti
nebo
je
ukamenovat.
A
když
už
jich
dost
ukamenovali,
tak
Hospodin
uznal
za
vhodný
tam
poslat
krále
trošku
malinko
osvícené
taky.
Proto
nastoupili
králové,
a
pak
už
ani
ty
králové
nestačili,
tak
tam
nastoupili
Římani
a
okupovali
Izrael.
V
době
Ježíše
Krista
už
to
byla
kolonie
římská,
volná
sice,
ale
už
kolonie.
Tomu
dorostli
oni
tou
degradací
svého
myšlení.
Takže,
já
bych
byl
rád,
kdybyste
si
uvědomili,
že
povinností
člověka
se
chovat
jako
člověk,
ne
jako
vopice.
Opice
se
ani
v
duchu
ani
v
duchu
nenapadne,
že
by
měla
přerůst
to
svoje
opičáctví.
Kdežto
když
vás
napadne
být
lepším
a
vrátit
se
do
Otcova
domu
dokonce,
tak
to
je
konec
opičáctví,
to
je
teprv
začátek
lidství.
To
by
mělo
být
údělem
každého
člověka.
Proto
jsme
lidmi,
abysme-
abychom
toto
pochopili,
abychom
se
touto
cestou
dali.
Já
vím,
že
Ježíš
Kristus
řekl:
je
to
cesta
úzká
a
trnitá
a
strmá.
Je
to,
protože
to
vychází
z
toho
oko
za
oko,
zub
za
zub,
což
je
velice
kruté,
ale
na
druhé
straně
pohodlné,
protože
se
to
tam
automaticky
udržuje
v
nějaké
rovnováze
tím
vražděním
vzájemným.
A
ten
člověk
má
jít
za
toto
vraždění
do
oblasti
správného,
a
to
správné
se
mu
má
postupně
vykrystalizovat
ss-
z
toho
čím
dál
méně
relativního
správného
k
čím
dál
více
absolutně
správnému.
Ne,
nikdy
se
k
absolutnímu
správnému
vůbec
nedopracuje,
ale
přiblíží
se
tomu.
To
je
otázka
konvergence,
přibližování
se
něčemu.
A
jestliže
na
to
dá
a
tímto
trendem
se
pustí
kupředu,
tak
to
osvícení
de
od
světla
žlutého,
to
znamená
od
rozeznávání,
od
schopnosti
rozeznávací
správného
od
nesprávného,
k
totálnímu
poznávání
souvislostí
všeho
se
vším.
Ale
zase
k
závaznému
poznávání.
Například,
když
jsem
toto
poprvně
v
životě
poznal
v
tom
koncentráku,
když
jsem
vzdal
ten
život,
tak
to
bylo
závazné
v
tom
smyslu
pro
mě,
že
já
jsem
nesměl
už
žít
ze
sebe,
ze
svých
lidských
sil,
nýbrž
z
Boží
pomoci.
Já
jsem
musel
vědomě
navazovat
na
to
nebo
být
pravou
rukou
toho,
kdo
ve
mně
vládne.
Já
jsem
byl
jenom
jeho
rukou.
Ale
on
byl
vládcem,
který
vládne
tou
rukou,
rozumíte?
Takže
on
ve
mně
poznával,
co
je
správné,
on
ve
mně
miloval,
von
ve
mně
existoval.
A
já
jsem
si
byl
vědom
toho,
že
moje
existence
je
závislá
na
každém
kroku
na
jeho
existenci,
na
jeho
lásce.
Čili
už
jsem
přestal
sám
milovat.
Mně
bylo
zakázáno
milovat
si
na
vlastním
písečku
a...
a
jako
z
vlastní
iniciativy.
Moje
iniciativa
spočívala
jenom
v
tom,
že
jsem
viděl
před
sebou
třebas
trpícího,
a
to
byl
signál
k
tomu,
aby
se
ve
mně
vzbudil
cit
a
von
už
si
s
tím
potom
sám
Pán
Bůh
zařídil
podle
svého.
On
už
potom
vstoupil
svým
vědomím
do
jeho
vědomí.
Já
jsem
mu
prozradil,
co
on
ten
člověk
potřebuje
a
tak
dále,
to
už
nebudu
asi
líčit.
Ale
když
jsem
se
poprvně
provinil,
jenom
jedenkrát
jsem
se
provinil
proti
tomuto,
že
jsem
Pánu
Bohu
mluvil
do
řemesla,
to
už
se
potom
nesmí,
to
je,
u
vás
je
to
běžné
a
můžete
si
to
dovolit,
ale
já
jsem
si
to
nesměl
dovolit.
Já
jsem
to
nevěděl,
že
si
to
nesmím
dovolit.
To
jsem
taky
nevěděl,
jaký
to
bude
mít
neblahý
následek.
Jak
jsem
přišel
z
kostela,
jako
když
mě
přemlouvali,
že
jsem
na
svobodě,
až
jsem
tomu
dojmu
podlehl.
Já
jsem
byl
na
svobodě
v
tom
koncentráku,
pochopitelně.
Ale
teď
jsem
podlehl
dojmu,
když
mi
to
říkala
matka
a
všichni,
že
jsem
na
svobodě.
Tou
chvílí
jsem
ztratil
toto
spojení
s
Bohem.
Věc
je
to
lidská
a
přitom
jaká
je
to
síla.
A
jak
je
to
nesprávné
se
vracet
k
tomu
člověku,
kde
už
má
v
něm
vládnout
Bůh,
ne?
Ježíš
Kristus
se
ani
jednou
této
chyby
nedopustil.
Pořád
v
něm
vládl
Otec.
A
když
v
něm
přestal
vládnout,
a
to
bylo
na
kříži,
tak
se
nepostavil
vůči
Bohu
zády,
vůči
té
svobodě,
kterou
předtím
poznal,
se
nepostavil
zády
nebo
jí
nepodcenil
