Už
je
to
tam?
Dovětek
k
tomu
výkladu
nebo
meditativnímu
způsobu
provádění
modlitby
Otčenáš.
Bylo
mně
tady
řečeno,
že
ta
pasáž,
ve
které
se
říká:
"a
neuveď
nás
v
pokušení",
je
velice
těžko
meditativně
přístupná.
Já
napřed
řeknu,
co
o
tom
člověk
ví,
a
teprve
pak
to
převedu
na
meditativní
povahu.
Mimochodem
ty
jednotlivé
součásti
Otčenáše
na
sebe
navazují
organicky.
Takže
když
bychom
správně
potom
meditativně
měli
přecházet
z
jedné
věty
Otčenáše
do
další,
tak
si
musíme
napřed
uvědomit
to
před
tím.
Tam
je
před
tím:
neuveď
nás
v
po-
ne,
před
tím
je
tam:
"odpusť
nám
naše
viny,
jakož
i
my
odpouštíme
našim
viníkům",
ne?
A
teďka
je
tam:
"neuveď
nás
v
pokušení,
ale
zbav
nás
od
zlého,
amen".
Čili
my
si
musíme
krátce
říct:
"odpusť
nám
naše
viny,
jakož
i
my
odpouštíme
našim
viníkům",
jenom
krátce,
abychom
mohli
navázat
tuhletím: "
neuveď
nás
v
pokušení",
nato
to
druhé.
Tak
není
možné,
aby
se
proti
nám
někdo
neproviňoval.
Ale
protože
se
proviňují
lidé
třebas,
aniž
chtějí
nebo
chtějí
se
provinit.
Je
to
vždycky
proto,
že
jednak
jsou
nevědomí
a
jednak
myslí
především
na
sebe
a
mají
sebe
radši
než
toho,
proti
kterému
se
proviňují.
Čili,
proč
je
jim
třeba
odpouštět?
Protože
oni
nevědí
vlastně,
jak
mají
jednat.
Voni
nevědí,
že
bližní
je
součástí
toho
komplexu
lidstva,
se
kterým
souvisí
do
té
míry,
že
když
někomu
něco
zlého
udělají,
sobě
zle
udělali,
jak
Ježíš
Kristus
říká.
Když
někomu
dobře
udělají,
dobře
sobě
udělali.
Z-
komu
dobře
udělali?
Tomu,
o
kterém
Ježíš
Kristus
říkal:
"mně
jste
učinili".
Já
totiž
v
podstatě
jsem
nesmrtelná
individualita.
Tomu
udělali
dobře.
Pomohli
té
individualitě
kupředu,
aby
překonala
tu
potřebu
procházet
časoprostorem.
Čili
jestliže
někdo
se
provinil,
a
já
to
jako
vinu
chápu,
možná,
že
to
chápu
špatně,
to
je
taky
možné,
protože
si
to
vykládám
tak,
jak
si
to
nevykládá
ten,
který
mně
škodil.
Obyčejně
každý
člověk,
který
někomu
škodí,
si
dovede
svůj
postoj
a
svůj
způsob
jednání
tak
ospravedlnit
před
sebou,
že
si
připadá
být
čistý
jako
lilie.
Kdo
si
nedokáže
tuhleto
udělat,
tak
ten
je
nešika.
A
ten
dříve
nebo
později
na
to
shoří
nervově.
Ale
i
největší
lump
se
dovede
omluvit,
ne?
Vizte
Hitlera.
Ten
se
dokonale
uměl
omluvit,
dokonce
veřejně
to
prohlašoval,
no
a
co
toho
napáchal.
Čili
on
se
cítil
být
nevinen.
Čili,
kde
je
ta
vina,
když
on
se
ten,
kdo
se
provinil,
cítí
nevinen
nebo
taky
ví,
že
udělal
chybu
a
že
je
vinen.
To
taky
je
možné.
Ale
vždycky
se
nějakým
způsobem
omluví,
protože
kdyby
se
neomluvil,
tak
by
nemohl
se
sebou
vydržet.
A
my
máme
největší
trpělivost,
když
jde
o
to
vydržet
se
sebou.
Člověk
žasne,
jak
může
někdo
se
sebou
vydržet
při
té
jeho
povaze.
On
to
musí
se
sebou
vydržet
celý
život
při
té
povaze.
No
tak
mu
nezbývá
nic
jiného,
než
se
ustavičně
omlouvat.
Sebe.
A
teď
se
na
nás
chce,
abychom
ho
omluvili,
abychom
mu
odpustili,
přestože
nejsme
v
jeho
kůži.
Protože
nejsme
tím
diplomatem
nejlepším,
který
sebe
obhajuje
v
každém
případě
dobře
a
beze
zbytku.
Tak
co
k
tomu
potřebuju?
To,
co
v
Otčenáši
předcházelo,
realizovat.
To
už
nebudu
se
s
tím
dále
zabývat.
Ale
jestliže
realizuju,
nebo
jsem
ochoten
přijmout
aspoň
za
správné
to,
co
předtím
je
v
tom
Otčenáši
napsáno,
pak
tedy
nebude
pro
mě
žádnou
potíží
odpustit
tomu,
kdo
mně
křivdí.
A
teď
ovšem
se
dostávám
do
úplně
nové
pozice,
takže
mohu,
když
tohleto
provádím,
mohu
se
správně
zhostit
meditativně
aspoň
napřed,
a
potom
ve
skutečnosti
toho:
"neuveď
nás
v
pokušení".
Jen
bych
vám
radil,
abyste
především
nespekulovali,
že
je
to
špatný
překlad.
Nešpekulujte.
To
je
velice
výstižný
překlad
bezeslovní
skutečnosti,
bezeslovné
skutečnosti.
Že
všechno
tohleto,
co
tady
vidíme
před
sebou,
nás
uvádí
v
pokušení,
že
je
to
jediná
skutečnost
a
tedy
v
další,
daleko
horší
pokušení,
abychom
se
o
nic
jiného
nestarali
než
ohle-
tohleto.
To
je
právě
to
největší
pokušení.
Jestliže
já
se
starám
jedině
o
tohleto,
co
tady
na
tom
světě
mám,
co
tady
vidím,
co
vnímám,
pro
co
žiju,
tak
jsem
uveden
v
pokušení
tou
skutečností,
že
v
nynějším
stádiu
vývoje,
v
jakém
jsem,
já
vidím
jenom
tento
svět.
Moje
uvědomovací
síla...
uvědomovací
síla
je
prosívána
muladharou,
to
znamená,
vono
z
ní
nezbyde
téměř
nic,
jenom
vidění
tohoto
světa
a
z
toho
vyplývá,
že
jsem
v
pokušení
tohleto
považovat
za
jediné.
A
tomu
se
klanět.
To
je
ovšem
hotové
zlaté
tele.
A
zavinil
to
Pán
Bůh,
protože
mě
stvořil.
Mě
stvořil
tak,
aby,
nebo
tvoří
mě
tak,
aby
v
tom
byl
plynulý
vývoj
odněkud
někam.
Od
Boha
přes
časoprostor
zase
do
Boha.
Jenže
v
tom
časoprostoru,
jak
vám
známo
i
z
těch
bájí
starověkých
o
pádu
z
ráje,
se
vždycky
znovu
musí
začínat
od
píky.
Byli
vyhnáni
z
ráje
a
museli
začít
bídně
pracovat,
v
potu
tváře
vydělávat
chléb
svůj,
jak
je
tam
řečeno.
A
vo
mu-
vo
ženě
řek-
tam
bylo
řečeno,
že
bude
v
těžkostech
rodit,
že?
A
tak
jestliže
to-
tomu
je
takle
a
ono
tomu
tak
je,
tak
a
Bůh
se
jako
by
vo
to
nestaral,
se
nám
tak
zdá,
tak
ono
to
ve
skutečnosti
je
jinak.
Ten
vývoj,
protože
čas
a
prostor
má
být
zachován,
nemusíme
vědět
proč,
o
tom
nešpekulujme,
musí
jít
tak
pomalu,
že
já
prodlívám
třebas
milióny
let
ve
vědomí
jenom
tohoto
světa.
Když
se
uvolní
něco
po
mé
smrti
vždycky,
co
vnímá
něco
jiného
než
tenhleten
svět,
tak
zase
to
jiné,
co
vnímá,
je
taky
na
nějaké
úrovni
jiné
než
Božské
a
zas-
zase
to
považuje
za,
ne
snad
jedinou
skutečnost,
ale
za
hlavní
skutečnost.
Já
bych
nedomluvil
žádnému
mrtvému,
že
to,
co
von
tam
zažívá,
je
méněcenné,
že
toto
bylo
cennější.
On
si
říká:
toto
je
stejně
cenné,
a
naopak
je
to
rozhodující,
protože
já
odtud
se
vtělím
znovu.
A
tak
dále.
Voni
asi
vlivem
víry,
kterou
si
přinesli
tady
z
tohoto
světa,
dneska
mluví
jinak,
nežli
by
byli
třebas
mluvili
v
době
středověkého
křesťanství,
kdy
se
na
převtělování
nevěřilo
a
nebyli
by
říkali:
já
se
odtamtud
vtěluju,
to-
na
to
by
byli
nepřišli.
Na
to
přišli,
proto,
že
si
to
odnesli
toto
mínění
tady
vodsuď
z
tohoto
světa,
je
to
ale
jejich
představa.
Čili,
teďka
tenhleten
muž
nebude
poslouchat.
Dobře,
to
stačí,
to
jsi
naznačil,
to
je
dobrý,
to
už
můžeš
dát
dolů.
To,
dej
to
dolů.
Neposloucháš
prostě.
A
takže
tohleto,
co
já
tady
zažívám,
co
já
tady
vidím,
to
je
zaviněno
představou,
kterou
jsem
si
o
tomto
světě
vytvořil.
A
nesmíte
si
nikdo
myslet,
že
existuje
nějaký
jeden
druhý,
jenom
jeden...
jeden
další
druhý,
který
by
měl
o
tom
světě
stejnou
představu.
Když
sice
oba
dva
vidíte
tentýž
list,
stejným
způsobem
zabarvený,
né,
na
tomtéž
stromu,
ale
spojujete
to
s
jiným
duševním
stavem
uvnitř.
To
je
navázáno
na
jiné
představy,
než
dejme
tomu
u
vás.
Já
bych
to
řekl
takhle:
ke
všemu
máme
nějaký
poměr
duševní,
citový,
rozumový,
hodnotící,
vcelku
řečeno.
Záleží
na
tom,
v
jakém
konglomerátu,
v
jaké
spojitosti
jsme
na
to
přišli.
Jsme
se
s
tím
spřátelili.
Já
jsem
se
třebas
spřátelil
s
přírodou
v
útlém
mládí,
tak
mám
k
ní
jiný
poměr
než
člověk,
který
vyrostl
v
městě
a
neměl
tuhletu
příležitost.
Když
jsem
se
naučil
dříve
husí
řeči
než
lidské,
mám
k
těm
husám
jiný
poměr
než
k
člověku.
Než
jiní
lidé
mají
třebas
k
husám
a
než
já
mám
zase
k
člověku.
Ta-
ten
poměr
k
člověku
je
modifikován,
podmíněn
mým
poměrem
ke
zvířatům.
Čili
já
ten
svět,
aniž
jsem
si
toho
vědom,
vnímám
podle
svých
vnitřních
představ.
Podle
svých
spojitostí,
které
jsem
si
vytvořil
od
narození.
Takže,
dejme
tomu,
pro
mě
husa
je
sestra,
jo?
Pro
koho
z
vás
je?
Klidně
si
jíte
husu
a
dopouštíte
se
kanibalství
v
mých
očích,
jo?
No
je
to
všechno
nedomyšlené.
Ale
já
vím,
že
to
je,
zbytečně
to
rozvádím,
ale
já
bych
chtěl
dojít
k
nějakému
takovému
závěru:
že
když
se
dostanete
do
takového
způsobu
myšlení,
ve
kterém
nebudete
mít
za
zlé
svému
bližnímu,
že
vám
křivdí,
nebudete
mít
také
za
zlé
Pánu
Bohu,
že
vás
uvádí
do
pokušení.
Protože
to-
protože
se
tím
časoprostorem
prochází
tak
pomalu,
se
tomu
v
Indii
říká
manvantára
a
měří
se
to
na
miliardy
let
a...
a
ve
skutečnosti
je
to
třebas
eště
delší,
to
nějak
přes-
že
to
nějak
vyčíslili
voni
na
miliardy
let.
To
je
třebas
špatné
vyčíslení.
Kdypak
voni
to
vyčíslovali,
někde
tak,
někdy
tak
v
desátém
až
patnáctém
století
před
Kristem
měli
tohleto
ponětí
o
existenci
vesmíru,
jo?
To
je...
to
je
veli-
velice-
veliký
pokrok
proti
tomu,
co
si
potom
mysleli
třebas
Židi,
že
to
je
dva
tisíce
let
nebo
pět
tisíc
let,
né?
Tak
to
už,
to
je
to
ještě
pořád
víc
udržitelné
než
tamto.
No
ale
když
ten
vývoj
takhle
pomalu
jde,
tak
si
nesmíme
myslet,
že
je
to
opravdová
vina
Boží,
že
my
jsme
v
pokušení,
že
tohleto
je
jediná
skutečnost
a
vyvozujeme
z
toho
všechny
důsledky.
Nedbáme
na
Pána
Boha,
dbáme
jenom
na
to,
co
považujeme
za
skutečné.
Na
svojí
představu
o
světě,
která
je
vtíravá,
která
nás
nutí
vyvodit
z
toho
všechny
důsledky,
to
znamená,
věnovat
se
jenom
tomu,
a
nevěnovat
se
ničemu
jinému.
Patrně
se
cítíme
příliš
oddělenými
bytostmi,
a
v
tom
je
ta
chyba
veliká,
že
nevíme,
že
ten
vývoj
není
závislý
jenom
na
nás,
nýbrž
že
je
to
vývoj
nebo
posun
nebo
pohyb
v
celém
časoprostoru.
A
že
my
se
s
tím
nějak
vezeme
a
že
musíme
tedy
mít
trpělivost
a
nesmíme
se
stavět
na
zadní
nohy,
když
nám
třebas
se
nedaří
mít
kladný
postoj
k
Bohu,
k
věcem
duchovním.
A
když
občas
tak
tvrdě
pociťujeme
přítomnost
toho,
co
se
zde
děje,
že
upadneme
v
absolutní
zapomnění
na
to,
že
jsme
věčnou
bytostí
a
že
z
toho
beztak
vybředneme,
i
když
třebas
fyzicky
zemřeme,
že
nás
není
možno
zabít,
že
máme
nesmrtelnou
podstatu.
Čili:
"jsem
součástí
vesmíru,
jsem
součástí
celkového
vývoje",
tak
se
o
tom
podle
mého
názoru
má
meditovat
o
této
fázi:
"neuveď
nás
v
pokušení",
ano?
A
nejsem
přitom
dost
trpělivý,
to
je
téměř
samozřejmá-
samozřejmý
nedostatek,
abych
chápal,
že
vlivem
toho,
že
nejsem
sám,
že
žiju
ve
spojitosti
s
jinými
jevy
a
s
celkovým
vývojem,
musím
se
smířit
s
tím,
že
to
na
mě
působí
takovým
způsobem
pokušení,
že
já
ztrácím
trpělivost
a
radši
se
věnuju
košili
nežli
kabátu.
Je
mi
to
bližší,
mám
to
na
těle.
Mé
tělo
je
tady
v
tomto
světě.
Jakmile
bych
toto,
tomuto
pokušení
podlehl,
a
je
to
pokušení
v
podstatě
pocházející
z
tvůrčí
činnosti
Boží,
o
tom
není
pochyby,
tak
se
nehnu
z
fleku.
Z
místa
se
nehnu.
Já
nemohu
udělat
ani
krok,
protože
nemám
k
tomu
motivaci.
Mě
nic
nenutí
k
tomu,
abych
šel
dál.
Já
vidím
tuto
skutečnost,
považuji
ji
za
jedinou
pravou,
no
a
z
toho
vyvozuju
důsledky,
že
se
o
nic
jiného
nestarám.
A
naopak,
že
se
starám
jenom
o
tento
svět.
Čili
meditace
má
pokračovat
v
tom
smyslu
o
tomto,
abych
se
zbytečně
nestaral.
Protože
starostlivost
způsobuje,
že
vedle
té
představy,
že
toto
je
jediná
skutečnost,
další
překážku,
že
nemohu
za
tím
Bohem
jít.
A
nemohu
podílet
na
jeho
vyšší
milosti,
než
která
vyplývá
z
toho,
že
jsem
součástí
pomalu
se
posunujícího
vesmíru.
Tak
já
vám
to
eště
řeknu
z
příkladu
ze
života
Ježíše
Krista:
jestliže
oni
se
báli
o
svůj
život
na,
a
to
bylo
to:
"neuveď
nás
v
pokušení",
na
té-
na
tom
jezeře,
kde
byla
ta
veliká
bouřka.
Tak
bouřka
byla,
protože
se
báli,
pořád
větší.
Kdyby
se
byli
nebáli,
tak
bouřka
neměla
smysl.
Tam
Ježíš
Kristus
chtěl
ukázat,
co
je
to
starati
se
o
sebe,
když
máme
u
sebe
nesmrtelnou
podstatu,
v
sobě
nesmrtelnou
podstatu.
Na
téže
lodi
je.
Ta
loď,
to
je
naše
tělo,
naše
existence,
naše
individualita,
ano?
Čili
meditace,
já
nevím,
jestli
si
to
ve
zkratce
potom
všechno
předěláš,
ale
už
se
o
tom
dá
meditovat,
ne?
A
už
se
to
dá
uvést
v
soulad
v
tom-
s
tím,
co
je
za
tím:
"a
zbav
nás
zlého".
Protože
veškeré
zlo
nepochází
zvnějšku,
nýbrž
veškeré
zlo
pochází
zvnitřku,
z
těchto
špatných
představ
a
z
těch
následků
těch
špatných
představ.
To
jsou-
to
je
to
hodnocení
chybné,
jak
jsem
ho
tady
zeširoka
rozváděl.
Kdyby
ty
představy
byly
jiné,
tak
by
ani
to
zlo
na
nás
vůbec
nepůsobilo.
Právě
jste
přečtli
tu
Fiore
a
víte,
co
ty
představy
dokážou.
Ten
člověk
se
nedm-
nemůže
zbavit
představ,
které
říká,
o
kterých
si
myslí,
že
je
z
předcházejícího
vtělení,
to
už
je
jedno,
ale
to,
že
se
na
něho
navěsily
a
na
nás
se
ty
představy
navěšují,
věřte
tomu,
nejvíc
z
tohoto
života.
Že
totiž
od
mládí
získáváme
představy,
jak
by
něco
mělo
být,
jak
by
něco
nemělo
být.
Co
nám
vyhovuje,
co
nám
nevyhovuje,
začínáme
něco
považovat
za
příjemné,
něco
za
nepříjemné.
Co
někdo
považuje
za
příjemné,
my
př-
pře-
považujeme
za...
za
nepříjemné
a
opačně.
A
to
je
jedna
z
nejtěžších
překážek
na
duchovní
cestě.
Dokud
se
nenaučíme
něco
považovat
za
vůči
mně,
za
stejnoznačně
stejné,
za,
nikoliv
za
příjemné
nebo
za
nepříjemné,
pokud
se
to
nenaučíme,
tak
nenajdeme
v
sobě
dost
klidu,
abychom
se
o
něj
mohli
opřít
a
jít
dál.
My
musíme
přijímat
příjemné
věci
i
nepříjemné
věci
jako
stejné,
jo?
Které
by
nás
neměly
rozladit
ani
naladit
líp
než
něco
protekčně
nalaďovat,
tak
asi.
Pak
se
nám
nemůže
stát,
kdybychom
takle
jednali,
že
by
nás
mohlo
postihnout
nějaké
zlo.
Zlo
je
přinejmenším
nepříjemná
záležitost
a
vždycky
nepříjemná
záležitost.
Jestliže
u
Ježíše
Krista
v
té
poslední
fázi,
když
už
se
pomodlil
v
té
zahradě
Getsemanské:
"jestli
je
možné,
odejmi
ode
mě
tento
kalich",
a
když
už
to-
tuto
krizi
překonal,
to
je
vznešená
fáze,
proto
se
proti
tomu
zlu
modlíme
až
nakonec.
To
se
nedá
překonat
dřív
než
po
přijití
na
kříž
a
tak
dále,
to,
dřív
to
nejde.
Tak
modlíme
se
ji
proto
nakonec,
že
tím
má
vyvrcholit
to
pravé
mírové
ovzduší
našeho
nitra,
kterým
oplývá
naše
nesmrtelná
podstata,
a
ke
které
my
se
chceme
přidružit.
Jenom
rovný
s
rovným
se
stýká
a
my
se
musíme
co
nejvíc
přiblížit
k
tomu
klidu,
tichu,
pokoji
toho
nitra.
Jestliže
zlo
budeme
považovat
za
zlé,
my
se
s
ním
budeme
setkávat.
Jestliže
se
nebudeme
moci
ho
zbavit,
protože
ho
budem
pociťovat
jako
zlo,
nikdo
nám
nevysvětlí,
že
to
zlo
není,
tak
pak
nám
zbývá
jenom
něco:
ty,
Bože,
máš
moc
zbavit
nás
toho
zlého,
abychom
to
za
zlé
nepovažovali.
To
neznamená,
aby
se
nám
dařilo
jako
v
nebi,
nýbrž
aby
nás
zbavil
tohoto
pojetí
zla.
Jako
byl
zbaven
pojetí
zla
Ježíš
Kristus
na
kříži.
Všem
odpouštěl.
I
když
u
někoho
to
zlo
bylo
rozhodujícím
činitelem
v
celým
životě,
to
tam
schválně
bylo
ukázáno.
To
je
tam
všechno
tak
pěkně
vymyšleno.
Nic
tam
nechybí.
Tak
tomu
lotrovi,
který
byl
lotrem
celý
život,
odpustil,
že?
To
znamená,
nepovažoval
to
zlo,
kterým
napáchal
jistě
mnoho
špatného
všem
možným
mnoha
lidem.
Možná,
že
je
okrádal
nebo
je
zabíjel,
já
nevím,
byl
to
lotr.
No
a
když
ho
chtěli
popravit,
tak
asi
nedělal
maličkosti.
On
mu
to
odpustil,
jako
by
byl
zlo
nedělal.
Takže
my
víme
o
každém
člověku,
že
on
neví,
co
dělá.
Čili
když
on
třebas
vědomě
páše
zlo,
on
neví,
co
dělá.
Všichni
lidé
téměř
jsou
ve
stavu,
kde
neví,
co
dělají.
I
ti,
kdo
popravovali
nebo
pomáhali
popravit
Ježíše,
nevěděli,
co
činí.
Proto
se
Ježíš
Kristus
mohl
modlit:"Bože
odpusť
jim,
neboť
nevědí,
co
činí".
Jestliže
na
tomto
stanovisku,
z
tohoto
hlediska
chápeme
zlo,
pak
má
Bůh
možnost
ze
své
strany
nás
tohoto
zla
zbavit.
Je
zbytečné,
abychom
zažívali
něco
zlého,
když
už
to
nemá
pro
nás
výchovný
účel.
Ale
kdy
to
nemá
pro
nás
výchovný
účel?
Až
projdeme
tím
Otčenášem.
Rozumíte?
Proto
je
to
na
konci.
Až
uskutečníme
ten
Otčenáš.
Tak
jsem
to
doved
do
konce,
abys
to
tam
doved
meditativně
provést.
Říkají
mně
tady,
že
si
nedovedou
jako
představit,
jak
by
mohli
milovat
Boha
z
celého
srdce,
z
celé
duše,
z
celé
mysli,
s
veškerou
silou,
jak
se
mohl
vůbec
dopustit
Ježíš
Kristus
takové,
nechci
říct
neomalenosti,
ale
takové
odváž-
jak
mohl
být
tak
odvážný,
že
tohleto
od
nás
mohl
chtít.
A
tu
bych
vám
chtěl
říci,
že
von
tohleto,
tenhleten
první
příkaz
vtělil
do
spojitosti
s
lidským
životem,
který
má
své
vývojové
fáze.
Já
vám
řeknu
o
té
nízké
vývojové
fázi,
kterou
jsem
prodělával
v
tom
předškolním
věku.
Protože
já
jsem
nevěděl,
že
miluju
Boha.
Já
jsem
nevěděl,
že
existuje.
Já
jsem
mu
nevěřil.
To
je
taková
ta
první
fáze,
celkem
běžná.
Ale
protože
vlivem
lékařů
jsem
se
zbavil
kontinuity
chápání
tohoto
světa,
pustil
jsem
ten
svět
ze
své
představy
a
musel
jsem
tu
představu
znovu
navazovat.
Tak
mezitím
se
tam
něco
vtíravějšího
dostalo
než
představa
tohoto
světa.
A
to
byla
schopnost
rozlišovací,
která
ale
není
z
člověka.
Ta
je
z
Boha,
ta
je
příměji
z
Boha
než
takle
oklikou
přes
představu
tohoto
světa.
A
když
já
jsem
věděl,
co
je
správné
za
pomoci
lidí,
za
pomoci
tohoto
světa.
Tento
svět
musí
člověku
pomáhat
k
tomu,
ten
není,
ten
se
nedá
odstranit
toho-
z
této
soustavy.
Je
nutným
článkem,
bez
kterého
bych
já
nepochopil
nikdo-
nikdy,
co
je
správné,
i
kdyby
mě
stokrát
Pán
Bůh
svou
milostí
na-
navštívil
a
nějak
mi
to
vsugeroval.
Já
musím
se
poradit
s
tímto
světem,
co
je
správné.
A
pak
mně
Bůh
řekne,
co
je
správné,
takže
se-
když
jsem
se
odvážil
nepodceňovat
tento
svět
a
vždycky
se
s
ním
poradit.
Ježíš
Kristus
to
jasně
ukazoval,
že
se
radil
i
při
nejmenším
zázrakem
s
tím,
koho
chtěl
třebas
uzdravit.
Nedbal
jenom
na
tu
moc
od
Boha.
Vždycky
se
poradil
s
tím,
koho
chtěl
zázračně
uzdravit.
Von
třebas
chtěl
být
uzdraven
ze
slepoty.
Tak
se
ho
ptal:
Co
si
přeješ?
Věděl
dobře,
že
chce
být
uzdraven
ze
slepoty,
ale
von
se
ho
ptal,
protože
se
s
ním
potřeboval
poradit.
Jakým
způsobem
zvláštním
se
potřeboval
poradit,
když
mu
ten
slepec
říkal:
Chci,
abych
viděl.
Tak
se
s
ním
poradil,
jak
se
převádí,
jak
převést,
že
musel
mít
pomoc
toho,
kdo
mu
radil,
toho
člověka,
vůli
toho
člověka
po
uzdravení
do
vůle
Boží
toho
Ježíše
Krista
tím,
že
ten
člověk
prozradil:
Já
chci
býti
vidoucí.
A
spoléhal
se-
na
přitom
na
toho
Ježíše
Krista.
Předal
mu
svoji
vůli.
Protože
věděl:
sám
svou
vůlí
se
nikam
nedostanu,
svou
vůlí
nebudu
vidět,
to
jako
se
to
dosud
stalo.
Já
ti
to
říkám
proto,
aby
tys
to
moh
udělat.
Von
mu
radil:
vem
si
to
vode
mě.
To
byla
ta
rada,
kterou
mu
dal
ten
slepec.
No.
A
když
toto
provedl,
ten
slepý,
a
když
si
ten
Ježíš
Kristus
byl
jist,
že
ten
slepý
mu
takhle
poradil:
vem
si
to
ode
mě,
tu
moji
slepotu
a
dělej
si
s
ní,
co
chceš.
A
já
budu
vidět.
To
je
ohromná
rada.
Takže
já
když
jsem
v
tom
předškolním
věku
věděl
od
lidí,
tak
jsem
se
s
nima
takhle
poradil,
co
je
správné.
Já
jsem
si
samo
sebou
vybíral,
já
jsem
nedělal,
já
jsem
nebyl
Pánem
Bohem,
který
by
mohl
jednoznačně
jednat.
Já
jsem
si
vybíral
z
různých
alternativ,
který
mně
svět
radil.
Když
jsem
si
vybral
tu
pravou,
kterou
jsem
poznal
z
milosti
Boží
jako
správnou,
tak
to
mělo
za
následek,
že
jsem
v
té
chvíli
začal
milovat
Boha.
Ten
Ježíš
Kristus
převedl
toho
slepého
k
dokonalé,
pro
tu
chvíli
dokonalé,
lásce
veškerou
silou,
veškerou
duší
milovat
Boha,
toho
Ježíše
totiž.
Kdyby
toto
byl
nedokázal,
tak
ho
nemohl
uzdravit.
Ježíš
Kristus
správně
říkal,
nepodceňoval
sebe
a
nebyl
pokorný,
když
říkal:
víra
tvá
tě
uzdravila.
To
je
obsahem,
vnitřním
obsahem
tvý
víry.
Víra
není
vírou,
když
ten
člověk,
který
věří,
nemiluje.
To
je
víra,
kterou
byste
nesměli
nikdy
a
neodvažujte
se
ji
nazvat
vírou.
Víra
trošku
dobrá
je
spojena
vnitřně
s
láskou.
Kdyby
dítě
nemilovalo
matku,
tak
by
jí
taky
nevěřilo.
Ale
protože
ji
má
rádo,
tak
jí
věří.
Vzpomeňte
si
na
tento
jednoduchý
příklad,
abyste
pochopili,
co
je
podstatou
lásky,
protože
ta
láska
je
vespod.
Takže
potom
ta...
ta
víra
se
musí
smazat,
ten
nositel
tý
lásky
se
musí
smazat,
a
ta
láska
musí
zůstat
sama,
jo?
To
je
ten
konečný
vtip.
Tam
my
ví-
nevíme,
že
víra
je
nositelem,
ale
tam
u
toho
slepýho
byste
si
to
mohli
tak
trošku
ověřit,
že
to
tak
je,
že
to
je
to
nějak
nositelem
ta
víra.
Ale
výsledek
je
láska.
Takže
když
já
jsem
teď
vykonával
to,
co
mně
bylo
takhle
poraděno
tím,
třebas
tou
matkou,
že
to,
a
jsem
poznal,
že
je
to
správné,
tak
já
jsem
začal
Boha
milovat
v
tom
smyslu
celou
duší,
celou
svou
silou,
celým
svým
srdcem
proto,
že
jsem
nebyl
schopen
nic
jiného
a
neměl
jsem
pokoje.
A
nebyl
jsem
schopen
nic
jiného
dělat,
dokud
jsem
neuskutečnil
to,
co
jsem
poznával
za
správné.
To
bylo
zas-
to
byla
zase
moc
od
Boha.
Takže
celým
srdcem,
celou
duší,
celou
silou
umí
člověk,
dokáže
člověk
milovat
Boha.
O
tom,
já
jsem
to
nevěděl,
že
tomu
tak
je,
rozumíte,
to-
tento
hluboký
roz-
rozklad
jsem
nedělal.
Já
byl
teď
po
koncentráku,
po
té
chvíli
z
toho
esesmana
jsem
tohoto
schopen.
Dříve
jsem
nevěděl,
já
jsem
nemyslel,
že
nemiluju
a
tak
podobně,
ale
dneska
vím,
že
to
byla
hluboká
láska
k
Bohu.
Že
to
byla
víra
v
Boha.
A
já
jsem
tvrdil
vám
vždycky,
že
jsem
nevěřil.
Já
to
musím
takhle
zevně
říkat.
Vidíte,
jaký
já
jsem
lhář.
A
já
vnitřně
vím,
že
to
byla
víra,
že
to
byla
láska.
A
já
hlupák,
protože
jsem
to
nevěděl,
protože
poznání
pokulhávalo
až
do
to-
toho,
když
jsem
úplně
vzdal
se
svýho
života,
tak
já
jsem
se
modlil
devět
let
vo
tu
lásku
k
Bohu.
A
protože
jsem
byl
při
tom
hloupý,
tak
nic
se
nestalo,
ale
vedlo
to
k
velkému
utrpení,
ne?
K
velkému
zdržování
a
velkému
utrpení.
Tak
prosím
vás,
já
vím,
že
je
to
obtížné
pochopit
ty
věci
rozumem.
Ale
možná,
že
vám
přeci
jenom
trošku
svítá.
A
chápete,
že
Ježíš
Kristus
nijak
nepřeháněl,
když
říkal:
z
celého,
ne
z
poloviny,
z
celého
srdce,
z
celé
duše
své
a
všemi
svými
vlastnostmi.
Já
jsem
to,
v
předškolním
věku
poznal,
a
nevěděl
jsem,
že
to
poznávám.
Ten
slepý,
který
byl
vyléčen
ze
slepoty,
taky
nevěděl,
že
pro
tu
chvíli
se
mu
to
hodilo,
aby
takle
miloval.
Totiž
bylo
to
vhodné,
aby
miloval,
protože
jinak
by
se
byl
se
neuzdravil.
Aby
věřil,
aby
miloval
a
všechno,
co
s
tím
souvisí.
Že
nepoznával,
no
to
je
obdobné
tomu,
co
já
jsem
zažíval
v
tom
předškolním
věku.
A
později
mnohem
později
až
do
šestadvaceti
let.
Já
jsem
nepoznal,
že
je
to
takhle.
A
protože
jsem
nepoznal,
že
je
to
takle,
tak
jsem
za
tím
Kristem
nešel,
až
teprve
od
toho
koncentráku,
rozumíte
tomu?
Takže
většina
těch,
co
byli
uzdraveni
za
ním
potom
nešli
a
k
Bohu
nešli.
Oni
dosáhli
svýho
a
šli
si
zase
po
svém.
Tak
já
myslím,
že
je
to
bezezbytku
vyřízeno.
Já
ale
nevím,
jestli
bych
to
doved
líp
vysvětlit.
Já
myslím,
že
i
ten,
kdo
to
bude
poslouchat,
že
z
toho
nějaký,
možná
že
to
neslyšel
přímo
vode
mě,
vono
je
to
víc
to
slyšet
vode
mě,
třeba
že
kuňkám.
Protože
já
do
toho
vkládám
to
vnitřní
poznání.
Ale
a
toto
z
toho
magnetofonu
nemůže
být
poznat.
Toto
tam
není,
to
se
ztratí.
Ten
přímý
osobní
styk
při
tom
nemá
ten,
kdo
to
poslouchá.
Nanejvýš
že
by
se
do
toho
vžil
svou
představou.
Byl
to
předtím
poslouchal,
a
že
by
se
tou
svou
představou
opět
přivolal
i
tento
osobní
vliv.
Může
tady
Antonín
udělat,
že?
Je
to,
tady
se
mi
napovídá:
Ať
si
tady
říkáš
cokoliv
ducha-
sebe
duchaplněji,
pro
mě
bude
vždycky
obtížné
milovat
něco,
co
si
nedovedu
představit,
co
nevidím,
co
nechápu.
A
protože
Bůh
je
nepochopitelný,
nepředstavitelný,
a
je
to
v
pořádku,
že
je
nepředstavitelný.
Pokud
si
o
něm
dále
představujeme,
tak
to
není
on,
tak
je
to
naše
lidská
představa,
tak
je
to
opak
toho,
co
s
ním
máme
dělat.
Já
nemám
Boha
strhovat
ke
své
představě,
nýbrž
já
mám
být
obrazem
Božím,
a
ne
Boha
udělat
podle
obrazu
lidského.
Čili
to
je
v
nejlepším
pořádku,
že
si
ho
nedovedeš
představit.
Kéž
by
tomu
tak
bylo.
Já
jsem
si
ho
nikdy
nedovedl
představit,
a
to
je
moje
veliká
přednost
před
vámi
všemi.
Já
jsem
se
nikdy
nesnažil
o
nejmenší
představu
o
Bohu.
Neměl
jsem
tu
potřebu.
A
přesto,
jak
ti
říkám,
v
předškolním
věku,
kdy
jsem
si
o
sobě
myslel,
že
nevěřím
a
oponoval
jsem
hrdě
mamince,
babičce,
který
byly
všechny
věřící.
Já
jsem
jim
to
dlouho
taky
neříkal,
protože
jsem
je
dožíral,
tak
jsem
je
nechal
v
jejich
mínění.
Ale
fakticky
jsem
nevěřil.
Myslel
jsem
si,
že
nevěřím,
myslel
jsem
se,
že
nemiluju.
Tak
já
jsem
věřil
a
já
jsem
miloval
a
dokonce
dokonaleji
než
ty,
kteří
si
myslí,
že
milují
a
kteří
si
myslí,
že
věří.
Protože
jsem
poslouchal.
To,
co
jsem
se
dověděl,
že
je
správné,
toho
jsem
byl
poslušen.
A
Ježíš
Kristus
říkal:
Kdo
mě
miluje?
Kdo
miluje
Boha?
Kdo
ctí
jeho
příkazy,
kdo
ho
poslouchá.
Jestliže
jsi
ochoten
poslechnout
Boha,
tak
ať
si
to
v
hlavě
srovnáváš,
jak
chceš,
to
je
pravá
láska.
A
není
jiné
pravé
lásky.
A
je
v
tom
láska
srdcem.
Když
ho
miluješ
tak,
že
svůj
cit
nenecháš
rozplýtvávat,
nýbrž
ho
věnuješ
tam,
kde
je
toho
citu
zapotřebí.
To
ti
velí
tvoje
povědomí,
co
je,
komu
je
nebo
čemu
je
hodno
svůj
cit
věnovat.
A
to
je
pravá
láska
k
Bohu.
Protože
udělali
jste
někomu
něco
dobrého,
mně
jste
učinili.
Nemůžeš
Boha
přímo
milovat,
vidět,
ale
protože
miluješ
bližního
a
jsi
ochoten
mít
vzbuzen
v
sobě
cit
vůči
němu,
pro
něho,
tak
miluješ
Boha.
Nešpekuluj
o
tom
dál,
buď
rád,
že
nepotřebuješ
při
tom
si
půjčit
vousatýho
Pána
Boha,
ano?
Nebo
oslavenýho
Ježíše
Krista,
to
je
zbytečný.
Setkal
by
ses
s
tou
představou,
jak
říkají
v
Bhagavadgítě,
ale
pak
bys
musel
od
ní
odejít.
Tak
tento
mezičlánek
si
odpouštíš.
A
máš
cestu
přímější.
Čili
ty
jsi
schopen,
já
to
vím
a
všichni
mně
to
dosvědčí,
pravé
lásky
k
Bohu.
Jenže
máš
o
tom
chybné
představy,
co
ta
láska
je.
Prosím
tě,
ty
musíš
odbourat.
Já
myslím,
že
mezi
vámi
není
člověka,
který
by
byl
na
tom
s
tou
láskou
líp,
než
tady
přítel
Antonín.
Protože
on
opravdu,
já
myslím,
že
kdyby
se
ho
požádalo:
udělej
to
nebo
ono,
že
nebude
váhat,
že
ano?
Že
by
opravdu
pomohl,
že?
Ty
ho
znáš
dobře.
Tak
já
myslím,
že
je
to
milující
člověk.
A
on
miluje
Boha.
To
si
nemusí
říkat,
že:
miluju
Boha.
Kdepak.
Zrovna
jako
když
jdeš
do
Říma,
tak
si
u
každýho
patníku
nemusíš
říkat:
já
jdu
do
Říma.
Máš
nějakou
silnici,
o
které
víš,
že
jde
do
Říma,
tak
se
po
ní
dáš.
A
nebudeš
si
říkat:
jdu
do
Říma.
To
je
nesmysl.
Jdeš.
Ty
všechno
chceš
formulovat
a
formovat
i
svou
představou.
A
ta
ti
nejde
ta
představa.
Slovní
formulace
by
ti
jakž
takž
ještě
šla,
ale
tvůj
veliký
nedostatek
nebo
v
tomto
případě
veliká
přednost
je,
že
představu
o
Bohu
si
neumíš
udělat.
Marně
se
ti
Ježíš
Kristus
zjevil
někde
v
Egyptě,
představu
o
Bohu
si
udělat
nedovedeš.
To
řekneš:
jo,
bylo
to
tehdy
hezké,
ale
bylo
to
krásné
a
bylo
to
pro
mě
světlem
po
dlouhou
dobu
a
nemůžu
na
to
zapomenout,
ale
přeci
jenom
vím,
že
to
je
jenom
nějaký
projev
milosti,
ale
že
to
není
on.
Správně.
To
je
projev
jeho
milosti,
není
to
on.
Tak
na
tom
zůstaň
a
jenom
si
o
sobě
nemysli,
že
je
nemožné
pro
kohokoliv,
aby
nemiloval
Boha,
když
se
donutíš.
A
k
tomu
se
musíš
donutit.
Když
se
donutíš
k
tomu,
abys
poslouchal
toho,
co
je
správné,
to,
co
je
správné,
tak
v
tu
chvíli
miluješ.
Když
se
k
tomu
nedonutíš
a
nebudeš
poslouchat
a
budeš
si
vědom
toho,
že
je
to
správné,
tak
nemiluješ,
ano?
na
devatenáct
set
osmdesát
čtyři
Ten
sen
s
paní
Kamenickou
svědčí
jenom
o
tom,
že
splétá,
zdramatizovává
svůj
poměr
k
paní
Kamenické
a
k
tomu
dítěti,
ne?
To
jest
dramatizace
toho
poměru,
jo?
K
paní
Kamenické
a
k
tomu
dítěti.
Samozřejmě
nejzajímavější
je
tam
to
to
A
to
je
zaviněno
tím,
že
ona
má
mateřský
sklony
k
tomu
dítěti,
to
je,
to
znamená
ženský
tak.
Tak
to
je
vlastně,
to
dítě
je
tady
součást
právě
tý
tvý
paní,
že?
A
takže
ber-
ať
bere
na
vědomí,
že
se
to
týká
spíš
jí
než
toho
dítěte,
jejího-
její
víry
v
paní
Kamenickou,
ne?
A
já
myslím,
že
ta
víra
je
namístě,
protože
paní
Kamenická
mimochodem
ještě
pořád
byla
v
nemocnici,
já
jsem
nemohl
s
ní
o
tom
mluvit.
Já
jsem
nemohl
s
ní
o
tom
mluvit.
Ona
opravdu
to
odhadla
dobře
s
tím
dítětem.
A
tady
z
toho
je
taky
vidět,
že
kolem
tý
víry
si
spřádá
naději,
že
to
nic
zlého
nebude,
že
se
to
do
šesti
měsíců
vyrovná,
ne?
To
je
asi
všecko.
Protože
ty
proměny,
které
jsou
tam-
se
tam
dějí.
To
je
ta
schopnost
lidské...
lidské
představy
tu
dramatizaci
převést
do
různých
fází,
jo?
Léta
a
já
nevím,
co
všecko,
lidi
a
to.
To
je
všechno
schopnost
lidské
duše.
Když
tedy,
mám
ty
zkušenosti
se
svou
manželkou
zemřelou,
tak
vím,
že
tyhlety
schopnosti
ty
duše
mají,
jo?
Takže
když
ho
má
i
ve
snu
tuto
schopnost
ji,
tak
to
se
nedivím.
Ať
si
nemyslí,
že
je
to
mystický
sen.
To
vůbec
není.
To,
to
je
čistě
reminiscence
na
ten
stav
dítěte
a
její,
jo?
A
paní
Kamenický.
Prosím?
Na
tom
druhém
snu
té
Víty
je
patrno,
že
opravdu
celá-
celý
ten
případ
toho
dítěte
souvisí
se
stavem
matky.
Jo?
Ten
vaginální
otvor,
to
je...
to
je
ten-
ta
plodová
voda,
to
všecko,
jak
paní
Kamenická
správně
předvídala,
já
si
pamatuju,
co
mně
řekla:
to
je,
ty
záchvaty
nejsou
epilepsie,
nýbrž
to
je
záležitost
matčina
duševního
stavu.
Ať
si
nikdo
nemyslí,
že
to
dítě
je
od
matky
odděleno,
jak
my
za
to
považujeme,
za
to
správné.
To
není
pravda.
To
je
ještě
pořád
víceméně
v
duševní
oblasti
matčině.
A
jestliže
to
by
bylo
nejlepší,
to
já
jsem
jí
nediktoval,
tu
matku
oddálit
od
toho
dítěte,
aby
těm
vlivům
jejího-
jejích
obav
a
tak
dále,
to
dítě
nepodléhalo,
jo?
Protože
obávat
se
o
dítě
je
v
tomto
případě
toho
dokonalého
ještě
spojení
dítěte
s
matkou
velice
nebezpečné
pro
to
dítě,
ano?
Protože
má
křehkou
nervovou
soustavu
zatím.
No
a
tak,
ale
je
to
všechno,
plodová
voda
a
tak
dále,
ženská
záležitost
a
je
to
z
tý
matky.
Takže
jakoby
to
byla
holčička,
ne?
Protože
to
je
ještě
holčička
po
té
stránce,
že
je
to
matčino
dítě,
že...
že
to
ještě
ta
matka
v
ní
žije,
jo?
V
tom
dítěti
žije,
jo?
Tak
je
to.
Čili
ona
se
ptá
zase
to
tou
mší,
to
všechno
je
na
reminiscence
na
tu
četbu
a
že
voni
jsou
dole
a
vona
je
nahoře.
To
je,
že
vona
se
cítí
být
bližší
tomu
dítěti
a
tak
dále,
jo?
To
se
to,
to
se
všechno
dá
vysvětlit,
ale
myslím,
že
není
zapotřebí,
protože
ten
princip,
ten
je
důležitý,
víš?
No.
Tak
Pohádka
o
dobrém
čaroději.
Představ
si,
to
napsal
osmiletý
vnouček
jménem
Pavel.
A
píše
tam
v
té
pohádce:
jednou
šel
Honza
po
silnici
a
potká
takového
ubohého
nehezkého
dědka.
A
ten
dědek
se
ho
ptá:
kam
jdeš,
Honzo?
Jdu
hledat
službu
do
světa.
Službu?
No
tak
nebál
by
ses
mít
službu
u
čaroděje?
Von
říkal:
No
podle
toho
jaký
by
ten
čaroděj
by
byl.
No
to
jsem
já
tím
čarodějem.
Ty,
takový
plesnivý
dědek,
že
by
si
byl
čarodějem?
To
není
možné.
A
on
se
proměnil
v
obrovského
čaroděje.
No,
to
byl
čaroděj
jako
z
obrázkové
knížky.
Tak
ještě
se
nebojíš?
Nebojím.
No,
tak
já
si
tě
vyzkouším.
Dám
ti
tři
úkoly,
ve
kterých
musíš
projevit,
že
jsi
věrný
tomu
slibu,
že
mně
budeš
sloužit.
Tři
zkoušky.
Dobře
a
souhlasím.
A
čaroděj
zmizel.
On
ani
nevěděl,
co
má
dělat
a
šel
po
cestě
dál.
A
potká
ubožáka,
který
měl
hlad
a
prosil
ho,
toho
Honzu,
aby
mu
dal
jíst.
On
říká:
proč
ne,
já
ti
dám
jíst.
A
jde
dál
a
potká
dalšího
ubožáka
a
ten
chtěl
zase
pít.
Tak
mu
dá
pít.
A
přišel
domů
je
dobrý
den
a
a
říkal:
já
jsem
našel
službu
u
čaroděje.
Ale
von
mě
chtěl
vyzkoušet
třemi
služba-
třemi
úkoly
a
já
zatím
nevím,
že
by
mě
byl
zkoušel.
Já
jsem
se
od
té
chvíle
s
ním
vůbec
neviděl.
Ale
v
tom
někdo
zaklepe
na
dveře
a
vstoupí
ten
dědeček,
ten
čaroděj
a
říká:
tři
úkoly
jsi
dostal,
splnil
jsi
je.
Tři?
No,
to
jsem
byl
já
ten
ubožák,
který
měl
hlad.
A
je
dobře,
žes
to
nevěděl,
že
jsem
to
já,
to
bys
byl
ochotněji
sloužil.
Ale
to,
že
jsi
nevěděl,
že
jsem
to
já,
a
přesto
jsi
to
udělal,
taky
sis
z
toho
nesliboval
nějakou
odměnu.
To
je
v
pořádku.
Já
jsem
byl
taky
tím
druhým
ubožákem,
který
měl
žízeň.
Zase
já.
No,
čaroději,
to
je
hezké,
ale
kde
je
ten
třetí
úkol?
Třetí
úkol
je
to,
že
jsi
byl
věrný
svému
slibu.
Tak
jsi
splnil
tři
úkoly.
Beru
tě
do
služby.
To
je,
to
konec.
Tak
kdo
to
složil
ti
co
ale
A
já
jsem
nikdy
o
dobrém
čaroději
nemluvil.
Já
jsem
vždycky
o
zlém,
jo?
Protože
já
to
považuju
něco
jiného
než
Tak
ty
sny
přesvědčují
mě
o
tom,
že
že
se
nezařídil
podle
toho,
jak
je
psáno
v
tom
podobenství
Ježíšově
o
práci
na
poli
a
práci
v
domě.
To
znamená,
žes-
že
si
neuvědomuje,
že
všechno,
co
má
ve
světě,
že
není
jeho.
Nějaké
úly
nebo
já
nevím,
co
všechno,
co
by
mohl
mít.
Nic
nemůže
mít
na
tom
světě,
protože
jestliže
je
jednou
na
poli
Hospodářově,
tak
nástroje
má
od
něho,
pole
má
od
něho,
jo?
Půdu
má
od
něho,
schopnosti
má
od
něho.
Všecko
má
od
něho.
Instruktáž
má
od
něho,
všechno
má
od
něho.
A
jestliže
potom
toto
dělá,
že
je
na
jeho
poli
a
jeho
nástroji
pracuje,
tak
přijde
do
modlitby,
to
je
do
toho
domu,
a
není
vlastně
vůbec
člověkem,
který
by
něco
byl
dal.
Protože
všechno
měl
od
toho
Hospodáře.
I
ty
schopnosti,
které
tam
projevoval.
On
jenom
s
nimi
nějak
hospodařil,
ano?
A
jestliže
potom
přijde
do
toho,
do
té
modlitby,
tak
se
nevrhne
na
Hospodáře
a
neříká:
dej
mi
jíst.
Nýbrž
napřed
se
sám
připraví,
aby
moh
posloužit
Hospodáři.
A
jestliže
on
uzná
za
vhodný,
teprv
mu
dá
jíst,
ano?