Jak
lze
v
dětským
věku
upravovat
poměr
dítěte
k
vlastnictví.
To
znamená,
musí
se
využívat
každé
příležitosti.
Podívej
se,
jak
to
jednáš
maminkou.
Jako
kdyby
ona
byla
na
tobě
závislá,
jako
kdyby
ti
patřila,
jako
by
to
byl
tvoje
tvůj
majetek.
Ale
to
není
loutka.
To
je
živý
tvor,
jako
jsi
ty.
Ty
musíš
jednat
tak,
jako
že
ona
má
na
sebe
výhradní
právo
a
ty
musíš
být
rád,
že
ona
tě
s
pomocí
své
lásky
nebo
prostřednictvím
své
lásky
se
obětuje
pro
tebe,
že
tě
má
taky
ráda.
Za
to
musíš
být
vděčen.
A
toto
pouto
vděčnosti
musí
nahradit
to
tvoje
pouto
vlastnění
té
matky.
Jo,
asi
tak.
Tam
vysvětluju
dětinštěji,
ale
používám
každé
příležitosti,
kdy
to
dítě
projeví
nároky
větší,
než
má
projevovat,
na
někoho
jiného,
takže
to
jsou
nároky
vlastnické,
to
já
prostě
poznám,
co
je
nárok
vlastnický,
a
když
projevuje
ná-
nároky
jinak,
že
to
není,
nemá
povahu
vlastnickou,
že
to
má
povahu
jenom
správcovskou,
že
ano.
Tak
dejme
tomu,
já
jsem
jsem
jim
nakoupil
daleko
cennější
hračky
pro
Plzeň,
než
jaký
mají
ve
Zdibech.
A
řekl
jsem
jim
jasně,
ty
nepřijdou
k
vám
do
Zdib
ty
hračky,
protože
to
není
vaše,
to
je
pro
vaše
hraní,
pro
vaše
hraní
v
Až
přijedete
do
Plzně,
tak
si
s
tím
budete
zase
hrát.
Zase
to
opustíte
a
tak
dále.
Já
je
naučím
opouštět,
jo,
to
co
je
nejvíc
baví,
a
na
čem
nejvíc
lpí,
jo.
Jako
elektrický
vláčky
nebo
tomu
to
samo
říci
auto
takový
ty
věci
prostě
velice
druhé
hračky
ale
oni
si
to
strašně
cení,
né?
A
doma
sice
to...
to
nemají,
no
tak
tady
to
mají.
A
je
to,
já
si
je
kupuju
fakticky,
ne?
Ale
kupuju
je
za
cenu
toho
jejich
odříkání.
To
musí
nějakou
proti
hodnotu
musí
vykázat.
Oni
nesmí
plakat,
když
se
s
tím
loučí.
Já
jim
musím
říct,
když
neuklidíš
po
sobě,
tak
nejenom
že
to
po
tobě
už
tady,
pro
tebe
už
tady
znovu
nebude,
až
přijedeš
do
Plzně,
to
tady
já
to
dám
jinému
dítěti.
Ty
to
musíš
uvést
do
takového
stavu,
v
jakém
to
bylo,
než
sis
s
tím
začal
hrát,
ano?
Pak
mít
zase
k
dispozici
dobu
co
tady
budeš
a
A
tak
je
to
s
tím
životem,
tady
máš
k
dispozici
jako
dítě
jiné
věci
než
jaký
bude
mít
dospělí
člověk
nebo
starý
člověk
já
už
nemám
k
dispozici
ty
věci
jako
ty,
mám
třeba
k
dispozici
jiné
věci
co
ty
nemáš
a
tak
dále.
Tak
je
to
s
tím
lidským
vlastnictvím.
jsem
se
činí
měl
učím
odnaučujeme
vlastnit
Ukazu,
ukazuji
jim,
že
disponujou
něčím
ne
a
nemusí
jim
dělat
právo
na
to
nebo
nebylo
to
správné,
nerozumné
dělat
si
právo
že
to
je
jejich
vlastnictví.
A
to
se
nedá
vysvětlit
nějak
v
kostce,
protože
to
se
musí
využívat
situace,
která
je,
a
vědět
co
to
je,
jak
jak
je
to
hřích
hřích
vlastně,
že,
být
si
toho
vědom
a
jít
za
tím
a
vymýtit
to
z
toho
člověka,
ano.
K
jeho
jejich
já,
poměr
k
jejich
já,
říkám
ty
musíš
ve
všem
dosáhnout
takové
dokonalosti,
abys
nebyl
pozadu
ostatním
lidem,
protože
ty
tady
nejsi
na
tom
světě
jenom
proto,
aby
sis
tady
krásně
žil
nebo
si
hrál,
nýbrž
abys
jim
také
sloužil
a
za
tím
účelem
jim
čtu
broučky,
jo?
Jak
svítili
lidem.
To
je
bezvadná
pohádka,
která
do
toho
zapadne.
Vždycky,
když
jim
jako
něco
řeknu
takhle,
tak
to
doložím
broučky,
těmi
broučky.
Jak
musí
svítit
lidem
a
tak
dále,
jo?
To
se
jim
moc
líbí,
tohleto.
To
je
taky
vzorná
modlitbička
a
všechno
ostatní,
co
k
tomu
náleží.
A
já
to
čtu
trošku
jinak,
než
to
napsal
Karafiát,
aby
se
přitom
smály.
Oni
nepoznají,
co
je
Karel
Makoň
a
co
je
Karafiát
pochopitelně,
tak
se
smějou
se
mnou
s
těma
broučkama.
Velice
švandovně
se
jedná
a
přitom
je
to
veselá,
radostná
vážnost.
Velice
radostná
vážnost.
Já
ty
broučky
předělávám
na
radostného
Karafiáta,
od
A
do
Z,
ano.
Že
musí
vést
všechno
v
tom
životě
k
Bohu,
ne,
všechno.
Nesmí
se
rozlišovat
mezi
nižším
a
vyšším.
Takže
hraní
není
pro
mne
ničím
nižším,
jak
se
na
to
dospělí
lidé
dívají.
To
je
pro
mě
velice
závažná
záležitost,
která
se
dá,
když
to
někdo
chápe
duchovně,
radostným
způsobem
prožívat
jako
poučování
o
spáse.
Samosebou
že
jim
neříkám,
za
to
že
tak
jednáš,
budeš
spasen.
To
ne.
O
spáse
vůbec
nemluvím.
To
jsem
jednou
na
konci
toho
pojednání
o
tom
Kristu
o
té
spáse
mluvit,
ale
to
jsem
nelíčil
jako
odchod
do
nebe,
nýbrž
jsem
líčil
jako
radostnou
zvěst,
je
tady,
já
to
budu
zopakovávat,
je
tady
toto
řečeno:
umyl
Ježíš
nohy
i
Jidášovi.
A
tím
že
umyl
nohy,
slíbil
podíl
těch,
kterým
ty
nohy
byli
umyty,
na
jeho
díle,
ano?
Na
jeho
díle
spásy.
Takže
měl
být
spasen
i
ten
Jidáš.
A
na
druhé
straně
tam
řekl,
že
já
to
řeknu
svými
slovy:
komu
dám
pojíst
ten
chléb,
prvnímu,
ne,
tak
ten
mě
zradí.
A
to
se
stalo
ovšem
potom
mytí
těch
nohou,
kdy
byl
vlastně
zapuštěn
mezi
ty
spasené,
že?
Mezi
čisté,
bych
tak
řekl.
Tak
jak
je
tohleto
všechno
dohromady
pravda.
To
je
pravda
v
tomto
smyslu,
že
když
my
to
čteme
jenom
po
té
stránce,
nebo
máme
to
zapsané
jenom
po
té
stránce,
jak
je
to
smyslům
a
rozumu
přístupné.
Já
teďka
řeknu
tu
druhou
stránku,
ano,
co
smyslům
přístupná
není
ani
rozumu.
Ale
dá
se
to
pochopit,
když
na
to
jde
člověk
z
jiný
strany
z
opačný
strany.
Kdyby
byl
neměl
podíl
svůj
Jidáš
s
Ježíšem,
tak
samosebou
Ježíš
se
nedostal
na
kříž
a
dílo
spásy
nemohlo
být
provedeno.
Je
to
tak?
Čili
Čili
ten
podíl
měl
zvýšenou
měrou
Jidáš,
a
proto
mu
museli
být
umyty
nohy,
jo?
Jinak
by
byl
neměl
podíl
s
nimi
na
jeho
díle.
Neměl
by.
Kdyby
byl
mu
nedal
pojíst
ten
chléb,
tak
by
mu
nebyl
mohl
při
tom
říci:
předávám
tě
tímto
pokrmem
sílu
v
tom,
abys
vycho...
abys
vykonal
to,
co
chci,
aby
jsi
vykonal
a
abys
to
vykonal
rychle.
Abys
k
tomu
měl
sílu,
k
rychlému
vykonání
toho,
k
čemu
jsi
určen.
K
čemu
já
tě
určuju,
abych
já
se
mohl
zmařit.
Čili
je
tady
skvělým
způsobem
vysvětleno,
vysvětlena
funkce
zla,
kterou
my
můžeme
vystopovat
všude
v
přírodě.
Tam
funkce
zla
má
takovou
ničím
nenahraditelnou
moc
a
sílu,
že
kdyby
byla
odbourána
tato
funkce,
tak
se
všechno,
co
tady
je
živého
rovnou
zničí,
neboť
to
je
soustava
vražd
vzájemných
že,
mezi
sebou,
která
vede
až
k
člověku.
To
je
od
mikrobu
až
po
složitý
lidský
organismus
samá
vražda
a
i
moje
slovo,
které
tady
vykládám,
je
doprovázeno
milióny
vražd
tím
výkladem,
protože
já
musím,
i
když
dýchám,
zavraždit
spoustu
mikrobů
a
tak
dále,
to
je
jasný.
Jak
tedy
tomu
rozumět,
že
tomu
Jidášovi
se
dává
rovnovážné
postavení,
rovnoprávné
postavení
jako
těm,
co
konali
takzvané
dobro.
Totiž
dobro
i
zlo
jsou
relativní
záležitosti.
Takže
Ježíš
Kristus
o
sobě
mohl
říci:
já
nejsem
dobrý.
Protože
konal
jenom
relativní
dobro.
Tamtoho
vzkřísil,
tamtoho
uzdravil,
tamtomu
odpustil
hříchy.
Relativní
dobro.
Ne,
obecně
nic
nevykonal,
ne?
A
totéž
relativní
zlo
dělal
nikým
jiným
nezastupitelný
Jidáš.
A
proto
má
stejný
právo,
on,
na
podíl
na
tom
dílu
Ježíše
Krista
jako
ten
svatý
Pavel
nebo...
nebo
svatý
Jan
nebo
někteří
jiní.
Ovšem
řeknete
si:
no,
tak
tam
neměl
taky
říct:
lépe
bylo,
kdyby
ses
byl
nenarodil.
To
neměl
tedy
říkat.
Samozřejmě
tohleten,
tenhleten
výrok:
"lépe
by
bylo,
kdyby
ses
byl
nenarodil",
ten
musíme
zase
chápat
nikoliv
z
toho,
co
tam
slyšíte,
nýbrž
z
toho
zákulisí.
Bylo
by
lépe,
kdyby
toto
se
takhle
nemuselo
dít.
Kdyby
to,
kdyby
to
takhle
nemuselo
být.
Ale
v
rámci
toho,
co
se
tady
na
tom
světě
děje,
to
bohužel
musí
být.
Bylo
by
lépe,
kdyby
se
zlo
vůbec
nenarodilo,
kdyby
vůbec
ho
nebylo
zapotřebí.
Ale
já
přece
celým
svým
dílem
k
tomu
mířím,
abych
se
dostal
za
zlo,
abych
se
dostal
za
páry
dvojic,
za
všechny
guny,
jak
tomu
říkají
Indové,
ne?
A
jestliže
nedovolím
zlu,
aby
vykonalo
své,
tak
ani
dobro
relativní
se
nedostane
za
relativní
dobro.
A
nestane
se
absolutním
dobrem.
Čili
musí
se
použitím
relativního
zla
a
relativního
dobra
člověk
dostat
k
absolutnímu
dobru,
ne,
které
je
teprve
dobrem.
Prosím
vás,
já
nevím,
jestli
je
to
srozumitelné,
ale
to
je
jediné
vysvětlení,
které
bych
pro
to
měl,
ano.
Rozumně
rozumové
vysvětlení.
Ještě
vysvětlení
jiné,
ale
to
bych
já
těžko
vysvětloval,
jak
je
to
možné.
Já
jenom
cítím,
že
on
začal
Ježíš
zasahovat
v
přírodním
řádu.
Všechno
to
od
Boha
přinesené
zasadil
do
přírodního
řádu
a
v
tom
přírodním
řádu
uskutečňoval
věci
věčné
a
to
nemohl
než
pomocí
dualismu.
Než
pomocí
zla
a
dobra.
Nemohl
jinak.
Bylo
by
lépe,
kdyby
to
mohl
udělat
jinak,
kdyby
se
zlo
bylo
vůbec
nenarodilo,
kdyby
se
proti
němu
nemuselo
nic
dělat,
ale
to
není
bohužel
v
přírodním
řádu
možné.
V
přírodním
řádu
je
všechno
založeno
na
dualismu.
A
tak
samo
sebou
on
nezáviděl
tomu
Jidášovi
ten
jeho
trpký
úděl,
že
se
musel
zavraždit
v
okamžiku,
kdy
dodělal
svoje
dílo.
To
není
záviděníhodný
úkol.
Bylo
by
lépe,
kdyby
se
byl
nenarodil,
aby
nemusel
takhle
končit,
ne?
Ale
na
druhé
straně
my
musíme
vědět,
že
kdy
to
zlo
má
končit
svůj
úděl,
svůj
úkol,
svoji
funkci.
Teprve
až
provede
své,
né
dříve.
My
se
marně
snažíme
o
to
být
dokonalí.
Nemůžeme
být,
dokud
zlo
má
svou
funkci
v
nás.
Dokud
jsme
přírodními
lidmi,
tak
musíme,
dokud
máme
přírodní
například
tělo
ne,
součástí
přírody
jako
nástroj
a
musíme
tento
nástroj
živit.
Například
tím,
že
vraždíme,
když
živíme.
A
tak
dále,
jo?
Dnes
považuju
za
nejdůležitější
pro
člověka,
aby
sjednotil
svůj
život
kolem
nějakého
cíle.
A
třebas
že
ho
stanovil
chybně,
ale
musí
to
být
tak
velkorysý
cíl,
aby
zaujal
ho
celoživotně.
Aby
všechny
svoje
síly
mu
musel
věnovat.
A
to
mu
zaručí,
že
se
ze
sebe
rychle
dostane.
Že
se
dostane
k
soudu
nad
tímto
způsobem
života,
který
vede,
protože
není
možné,
aby
když
to
poprvně
v
životě
udělá
člověk,
aby
se
strefil
do
toho
nejvyššího
smyslu
života.
To
není
vůbec
možné.
Jednak
toho
není
vůbec
schopen,
ani
to
pochopit
ani
to
pojmout
do
svého
životního
programu
a
jednak,
že
i
kdyby
to
pojal,
tak
se
tomu
plně
nebude
věnovat,
protože
nebude
to
považovat
za
tak
důležité.
Ale
aby
to
považoval
za
důležité,
za
nejdůležitější
ze
všeho,
aby
ten
program
byl
opravdu
něco,
co
by
ho
neslo,
co
by
jeho
život
poznamenalo
po
všech
stránkách,
to
je
způsob,
který
vede
k
tomu,
že
časem
člověk
se
dostane
ke
kořenu
té
bytosti,
která
si
tohleto
přeje.
A
ten
kořen,
když
se
dosáhne,
tak
se
dojde
ke
zdroji,
odkud
se
ta
síla
k
tomu
konání
bere.
A
ten
je
Bůh.
Takže
ten
člověk
se
ocitne
před
soudem.
Neříkám
že
před
posledním
soudem,
ale
před
Božím
soudem.
A
ten
vždycky
dopadne
tak,
že
ten
člověk
zanechá
toho
dosavadního
smyslu
života
a
stydí
se
za
něj
a
obrátí
se
k
novému
vyššímu
smyslu
života.
A
zase
ho
provádí
tak
dlouho,
kam
mu
až
světlo
jeho
rozumu
a
jeho
poznání
stačí,
takže
je
nesen
prostě
rozsudkem
toho
soudu
kupředu,
který
je
závazný
pro
něho.
Cítí
ho
jako
nejzávažnějšího-
nejzávažnější
rozsudek
ze
všeho,
jako
příkaz,
jako
vnitřní
nějakej
imperativ,
jo?
A
jakmile
ale
všechno
z
toho
nebo
větší
část
aspoň
z
toho,
co
mu
bylo
takhle
vnitřně
přikázáno
splní,
tak
odroste
tomuto
smyslu
života,
obrátí
se
zase
zády
k
tomu,
protože
projde
novým
soudem.
To
není
jeho
iniciativa
projít
projít
tím
soudem,
on
netuší
že
jím
projde,
on
taky
neví,
že
dočerpal
svý
možnosti.
Ale
on
je
dočerpá,
to
proto
je
člověkem,
aby
je
dočerpal,
nic
není
jenom
nedo-
nedočerpatelného,
on
to
dočerpá,
ocitne
se
automaticky
před
soudem,
a
tento
soud
zase
závazně
pro
něho
stanoví
nový
cíl
vyšší.
A
tak
to
s
ním
jde
dál,
pokud
nesleví
z
takového
nasměrování
svého
života
vždycky
nového,
tak
se
ocitne
nakonec
až
v
tom
věčnu.
Já
jsem
znal
v
Československu
jednu
paní,
já
o
ní
dneska
mohu
mluvit
veřejně,
protože
už
zemřela
dávno,
paní
Černá,
kterou
znají
dobře
Hábovi,
která
tímto
způsobem
prošla
hodně
daleko
svou
cestu.
Že
napřed
byla
spiritistkou,
pak
poznala,
že
to
není
správné,
tak
se
odvrátila
úplně
od
toho
ke
službě
bližnímu.
Služba
bližnímu
jí,
řekl
bych,
neříkám
vyčerpávala,
ale
naplňovala
život
takovým
způsobem,
že
všude,
kde
bylo
zapotřebí,
byla
paní
Černá.
Kde
něco
hořelo,
tam
byla
paní
Černá,
a
nemuseli
ji
ani
zvát.
Ona
i
tušením
se
najednou
objevila
tam,
kde
měla
být
a
považovala
v
té
chvíli
za
svou
povinnost
k
tomu
přidat
filozofickou
nástavbu.
To
našla
u
Bruntona,
že?
A
mezitím
prošla
Weinfurterem
a
tak
dále.
Ale
vždycky,
prosím
vás,
zavrhla
to
minulé,
ne,
například
ten
spiritismus,
potom
toho
Weinfurtera,
protože,
ale
to
činění
dobra
nikdy
ne,
to
bylo
doprovodem
stálým,
ne,
jenom
to
mělo
vyšší
význam,
vždycky
znovu
méně
náročný
na
sebe,
stále
víc
odpoutávající
toho
člověka
od
jeho
samého.
A
na
té
osobě
jsem
poznal,
jak
lze
růst,
přestože
když
se
na
to
dívá
člověk
z
vnějšku,
tak
to
vidí
jako
řadu
přemetů.
A
totéž
ovšem
nějakým,
na
jiné
úrovni
třebas
nižší,
bych
mohl
pozorovat
u
sebe,
neboť
vlivem
těch
soudů,
kterými
jsem
prošel,
jsem
taky
se
vždycky
zády
obrátil
k
tomu
člověku,
který
předtím
žil.
A
já
od
tohoto
odvozuju
tu
schopnost
člověka
zrodit
se,
znovuzrodit,
jak
tomu
říká
Ježíš
Kristus,
znovuzrodit
se
z
vody
a
z
ducha.
A
toto
znovuzrození
není
věc
jednorázová,
nýbrž
to
se
obyčejně
dělá
na
splátky.
Podle
toho,
jak
velkoryse
člověk
na
to
jde,
jak
velkodušně
na
to
jde.
Čím
velkodušněji
na
to
jde,
tím
je
to
méně
splátek.
Tím
je
k
tomu
zapotřebí
méně
splátek,
jde
to
rychleji
kupředu.
A
když
to
nedělá
velkodušně,
to
znamená,
ne
celobytostně
se
tím
zaujme,
tak
to
jde
pomalu
a
musí
to
dělat
na
splátky.
Například,
dejme
tomu,
u
mě
ten
první
křest,
který
by
se
dal
srovnat
s
narozením
Ježíše
v
Betlémě,
šel
bez
splátek,
ale
kdepak
ten
druhý,
dejme
tomu,
tam
někde
v
tom
Jordánu
to
už
nešlo
takovým
způsobem.
To
znamená
člověk
není
třeba
schopen
dělat
všechno
tak
podle
Ježíše
Krista,
ale
měl
by
si,
měl
by
si
být
vědom
té
jeho
symboliky,
aby
věděl,
co
z
toho
ještě
není
scho-
uděláno
a
co
vůbec
sám
nemůže
vykonat.
Nýbrž
co
může
vykonat
jenom
z
moci
Boží.
Jak
se
dostane
potom
už
toho
druhého,
do
toho,
do
toho
Jordánu,
tak
už
potom
řekli
byste,
je
jeho
úkol
snadný,
protože
on
musí
poslouchat
to,
co
je
Otce.
Už
z
toho
důvodu,
že
sobě
sám
pro
sebe.
Nikdy
ne.
Nemá
tady
bydlo,
nemá
tady
stravu,
nemá
tady
nic.
On
tady
prostě
není,
on,
je-
jeho
království
je
jinde.
On
to
jasně
prociťuje.
A
to
byl
já
nevím,
jak
by
se
musel
zapřít,
aby
nekonal
tuto
svoji
povinnost
vůči
tomu
království,
do
kterého
patří,
ne?
No
tak
to
jsem
vám
chtěl
říct,
že
život
lidský
nevede
nikam
jenom
hlavně
z
toho
důvodu,
ne
ze
důvodů,
ale
že
je
roztříštěn
na
mnoho
zájmů,
a
že
se
netočí
okolo
jednoho
jediného
zájmu.
To
nemusí
být
hned:
hledejte
království
Boží.
To
každému
nejde.
Ale
aby
poctivě
dělal,
žil
svým
životem,
jak
nejlépe
umí
a
aby
se
mu
plně
věnoval,
tak,
že
by
vyčerpal
na
něm
všechny
své
lidské
možnosti,
kterými
to
může
provést.
A
to
ho
přivede
před
soud.
Až
ten
soud
dopadne
tak,
že
najednou
začne
vědět,
co
předtím
nevěděl.
A
postupně
ví
čím
dál
víc,
při
každém
soudu
se
ten-
to
vědění
jeho
stupňuje,
ale
tím
se
zodpovědnost
jeho
stupňuje,
ne?
Nemusí
se
přitom
člověk
starat
o
to,
jestli
to
dokáže
nebo
nedokáže.
Protože
jestliže
to
dělá
poctivě,
jde
o
tu
poctivou
snahu,
jestli
má
poctivou
snahu
to
provézt,
tak
pak
je
mu
vždycky
dáno
dostatečné
množství
Boží
pomoci,
my
tomu
říkáme
v
Evropě
milost,
která
zastoupí
jeho
malou
moc.
A
nakonec
ta
milost
je
tak
velká,
že
ten
člověk
vůbec
je
ničím,
a
ta
milost
sama
jedná.
Napřed
ten
Ježíš
Kristus
nepotřeboval
vůbec
jednat.
Když
například
léčil,
tak
neviděli
jste
při
tom
žádnou
námahu
z
jeho
strany.
Vůbec
nic
nedělal
při
tom
a
bylo
to
velkorysé
léčení.
Ať
to
udělá
nějaký
lékař,
že
ano,
to
nejde
prostě.
Za
ním
stála
obrovská
moc
té
milosti,
která
spočívá
v
tom
nebo
vyplývá
z
toho,
lépe
řečeno,
že
ten
člověk
je
poslušen
toho
vědění,
které
vnitřně
má.
Jakmile
poslušen
není,
tak
ta
moc
upadá,
ta
milost
upadá,
snižuje
se,
zmenšuje
se,
až
nakonec
zmizí,
kdyby
to
pokračovalo
v
tom
dál,
ne?
K
tomuto
jedno,
k
cílovému
zaměření
života,
že
je
třeba
velký
vývoj.
Já
vás
upozorňuji
na
to,
že
nesmí
člověk
na
to
jít
nějak
nepřirozeným
způsobem.
Musí
se
snažit
napřed
něco
světského
v
tom
světě
úplně
zvládnout
nekompromisně,
dokonale.
Dokud
v
tomto
světě
něco
dokonale
nezvládneme,
ať
je
to
cokoliv,
co
nás
celé
vyžaduje
si
pro
sebe,
tak
není
možné
dosáhnout
něco
na
vyšším
stupni
duchovním
obdobného.
Protože
když
jsme
se
neosvědčili
v
malém,
nemůžeme
se
osvědčit
ve
velkém.
To
platí
na
všech
těchto
stupních.
Já
si
uvědomuju
jednu
věc,
promiňte,
že
budu
mluvit
o
sobě
teďka,
když
například
jsem
třeba
měl
v
kapse
vysvědčení
o
dvou
státnicích
ze
španělštiny,
já
jsem
tu
španělštinu
neuměl
tak,
abych
mohl
mluvit,
ne,
tou
španělštinou
jako
česky.
A
teprve
když
jsem
se
to
naučil,
ne,
soustavným
stykem
s
těmi
lidmi
mluvícími
španělsky
a
studiem,
tak
teprve
potom
z
této
světské
znalosti
vyplynulo
něco
duchovního.
Tak
například
já
jsem
mohl
v
této
španělštině
vyučovat
náboženství
tam,
kde
se
normálně
to
náboženství
vůbec
nevyučuje.
Já
nebudu
říkat
kde,
ne?
A
tam
jsem
jsem
mohl
založit
školu.
A
to
si
myslíte
jenom
tam
v
té
španělské
oblasti,
ne.
Vlivem
četby,
o
které
jsem
se
vám
teďka
zmínil
a
vlivem
zkušeností,
zkušeností,
které
jsem
poslední
dobou
nabyl,
jsem
si
dohromady
dal
ve
své
hlavě
vědomosti
o
vlastním
postupu,
kterému
jsem
nerozuměl
po
té
stránce
výkladové,
prostě
prostě
jsem
byl
svědkem
že
byl,
ale
neuměl
jsem
vysvětlit
proč
a
nevěděl
jsem
proč.
Ono
na
tom
nezáleží,
že
člověk
neví.
Panna
Maria
taky
nevěděla,
kterak
se
to
může
stát,
že
se
z
ní
narodil
syn
Boží.
Nevadí,
když
se
odevzdala,
tak
ten
syn
Boží
se
narodil.
A
nepotřebovala
vědět,
kterak
se
to
může
stát.
To
si
nemys-nesmíte
myslet,
že
je
to
nějaká
újma.
Ale
když
mám
úkol
ty
věci
vysvětlovat,
tak
tomu
musím
bohužel
také
aspoň
částečně
rozumět.
A
proto
musím
číst,
a
proto
se
musím
dále
vzdělávat,
a
proto
musím
také
svědectví
třebas
i
mrtvých
lidí
vyslýchat,
abych
se
dozvěděl,
jak
to
vlastně
se
mnou
je
a
s
těmi
lidmi,
kterým
radím.
No
a
tak
jsem
se
z
toho
dověděl,
z
toho
všeho
dohromady,
jak
jsem
teďka
ty
prameny
všechny
citoval,
to
vám
teďka
nebudu
opakovat,
že
člověk
se
nezrozuje
na
tento
svět
hotovým
člověkem.
Nýbrž
člověk
se
zrozuje
nehotově.
Že
teprve,
jak
se
chová
jeho
okolí
a
jak
se
chová
on
a
jaké-
jakými
okolnostmi
prochází,
se
do
něho
něco
vejde,
anebo
se
do
něho
nic
nevejde.
A
když
se
do
něho
nic
nevejde
ani
z
toho,
co
jako,
k
čemu
už
je
určen
svým
narozením
přímo,
tak
je
z
toho
světa
odvolán.
Takže
někdo
je
odvolán
třeba
za
čtrnáct
dní,
někdo
za
několik
let.
Já
jsem
vám
tady
říkal
o
té
Julince,
že
ano,
to
je
známý
případ,
která
byla
odvolána
v
předškolním
věku,
protože
nemohla
uplatnit
svoji
tendenci
náboženského
života.
Ona
měla
touhu
žít
náboženským
životem
a
rodina
jí
to
nedovolila,
ne?
Čili
z
toho
je
vidět,
že
člověk
může
být
odvolán
z
tohoto
života
a
žádný
lékař
nepřijde
na
to
proč,
ta
zhasla
jako
svíčiče-
svíce
a
nebylo
pomoci.
Je
odvolán
proto,
že
nemůže
splnit
svůj
úkol,
do
kterého
se
zrodil.
Ale
to,
že
se
zrodil
do
nějakého
úkolu,
není
ještě
všecko.
Ten
úkol
mu
může
být
buď
ještě
zvětšován,
rozšiřován
nebo
může
být
zkracován
nebo
zrušen.
No
zrušen
úplně,
to
by
ho
vlastně
odvolávali
ze
smrti
ale-
do
smrti,
ale
odvolán,
může...
může
být
skácen,
nebo
tak
nějak,
ale
v
každém
případě
se
může
stát,
že
jak
člověk
dospěje
v
něčem
někam,
tak
se
nemůže
stát,
aby
zůstal
trčet.
Oni
ho
nenechají
tam
někdo
na
druhém
břehu
a
oni
mu
podstrčí,
v
pravém
slova
smyslu
další
úkol.
A
donutí
ho,
aby
ho
na
sebe
vzal.
A
zase
když
ten
úkol
splní,
jakmile
ho
splní,
tak
to
je
tam
nahoře
registrováno
jako
splněný
úkol.
A
takových
lidí
se
splněným
úkolem
je
strašně
málo,
po
těch
se
tam
pátrá,
tak
mu
hned
dají,
jak
tomu
já
říkám,
další
balík,
né?
A
zase
plní
dál.
O
tomto
jsem
se
prostě
přesvědčil,
že
jsem
v
tom
předškolním
věku,
kdy
jsem
procházel
možná
několikrát
za
sebou
fyzickou
smrtí,
protože
mě
zbavili
vědomí
tohoto
světa
ti
lékaři
tou
krutou
bolestí,
kterou
jsem
nesnesl,
když
mě
při
vědomí
čtrnáctkrát
operovali.
A
tak
jsem
patrně
se
dostal
k
tomu,
čemu
já
teďka
říkám
soud.
Anebo
kdybych
mluvil
ži-
řečí
Ježíše
Krista,
tak
bych
řekl
k
nějakému
znovuzrození.
Neříkám
k
nějakému
totálnímu
znovuzrození,
ale
k
nějaké
části
znovuzrození.
Když
on
říkal
Ježíš:
"nevejdete
do
království
nebeského,
dokud
se
nezrodíte
z
vody
a
z
Ducha",
tak
mluvil
o
krajních
bodech,
kde
to
začíná
a
kde
to
končí
to
znovuzrozování.
Ale
mezitím
jsou
různé
stupně
a
i
to
znovuzrození
z
vody
má
své
stupně,
a
to
z
Ducha
také
má
své
stupně.
Takže
dejme
tomu,
já
se
začal
z
té
vody
znovuzrozovat
tím,
že
lékaři
mě
zbavili
pocitu
tělesnosti,
že
mě
odbavili
schopnost
považovat
se
jako
tělo
za
sebe.
Takže
já,
aniž
jsem
to
věděl,
co
se
mnou
udělali,
tak
jsem
po
těch
operacích
sebe
nepovažoval
za
tělo
nýbrž
za
toho,
který
myslí.
A
prostě
byl
jsem
nenormální
v
tomto
smyslu,
protože
jsem
zkrátka
věděl,
že
nejsem
tělo.
Že
tělo
je
jeden
z
mých
nástrojů,
nic
víc
než
jeden
z
mých
nástrojů.
A
tohleto,
kdo
má
tuhletu
schopnost,
říkají
Indové,
ten
je
schopen
chtít
nutkavým
způsobem
chtít
jednat
správně.
Čili
je
schopen
nasměřovat
svůj
život
k
takzvanému
správnému
životu.
To
je,
řek
bych,
způsob,
který
nutně
vede
zákonitě,
to
není
nějaká
milost
nevyzpytatelná,
vede
k
tomu,
že
se
setkáte
s
Bohem.
Kdyby
jste
splnili
jenom
tohleto,
tak
se
upředou
ve
vašem
životě
okolnosti
tak,
tak
se
upředou
tak,
že
nakonec
všechno
povede
k
tomu
setkání
s
Bohem,
ano?
Ale
nemusíte
vědět,
kterak
se
to
může
stát
a
kterak
se
to
upředlo,
ne,
kterak
se
to
dohromady
dalo.
Ale
všechno
vám
jde
prostě
na
ruku
k
tomu,
abyste
se
setkali.
Ale
jak
vám
říkám,
stačí,
když
ten
život
má
jeden
jediný
směr.
Ale
musí
to
být
v
tom
smyslu
velkodušný
směr
a
velkorysý
směr,
že
se
nesmí
tomuto
směru
nic
vymykat.
Škoda,
že
tady
nemám
mám
tady,
ale
nemohu
vám
předvést
hlas
své
matky,
a
ta
by
vám
řekla
tohleto,
ale
můžete
mi
věřit,
že
mluvím
jako
ona,
že
nelžu.
Ona
říkala:
po
těch
operacích
ty
jako
dítě
jsi
byl
úplně
jiným
člověkem.
Před
těmi
operacemi
do
jednoho
a
půl
roku
jsem
měl
zdravou
ruku
a
nic
mě
nechybělo,
byl
jsem
žravé
dítě.
To
když
deset
minut
přečkalo
své
krmení,
tak
zbláznilo
své
okolí,
takže
jednou
jsme
byli
na
nějakém,
za
Plzní
na
nějaké
projížďce,
lidi
se
sbíhali,
jak
to
dítě
vyřvávalo,
protože
nemělo
svojí
dávku
v
daném
okamžiku.
To
dítě
potom,
když
se
dostalo
z
těch
operací,
snad
by
se
lékařsky
dalo
říct
porušený
krevní
obraz
a
trávicí
systém
a
já
nevím,
co
všecko.
To
je,
to
měli
taky
pravdu,
ale
to
je
pravda
jenom
lékařská,
to
není
pravda
celá.
A
tak
je
jisto,
že
já
jsem
nechtěl
jíst,
že
já
jsem
nebyl
žravý,
že
jsem
se
nehlásil
o
potravinu,
že
jsem
byl
uzavřený
do
sebe,
že?
A
že
jsem
začal
mluvit,
které
nikdo
nerozuměl,
to
u
dítěte
je
běžné,
jenomže
ta
řeč
měla
své
zákonitosti.
To
dneska
vím
proto,
že
zvířata
mně
rozuměli.
A
když
já
dneska
například
přepisuju
toho
Šrí
Aurobinda
Ghose
a
dovídám
se
tam
o
řadě
termínů
ze
sanskritu,
tak
některé
z
nich
poznávám
zpětně
z
té
své
původní
řeči,
kterou
jsem
mluvil
k
těm
zvířatům.
Když
mně
maminka
třeba
říkávala,
na
to
často
vzpomínala:
ty
jsi
byl
způsobem
tvrdohlavý.
Tys
mě
neposlechl,
přestože
jsi
chtěl
jednat
správně,
tak
v
některých
věcech
jsi
mě
vůbec
neposlechl
a
ať
jsem
dělala,
co
chtěla
a
měl
jsi
pro
to
jedinou
odpověď:
maminko,
v
tom
mně
neraď,
já
jsem
přece
žnátr,
džnátr.
No
ona
povídá:
džnátr,
co
to
je?
Já
říkám:
džnátr.
Dítě,
co
to
vymýšlí.
A
já
jsem
teďka
z
toho
Šrí
Aurobinda
Ghose
po
tolika
letech
poznal,
to
slovo
jsem
tehdy
užíval,
už
jsem
na
něj
dávno
zapomněl.
A
že
to
znamenalo
to
slovo
pro
mě
poznávající,
přímo
poznávající
pravdu.
Takže
já
jsem
musel
dát
tomu
přímému
poznání
pravdy
přednost
před
tím,
co
mně
radila
matka,
která
neměla
k
tomu
přístup
k
tomu
přímému
poznání
pravdy,
rozumíte?
A
čím
se
to
stalo?
Že
jsem
přestal
jednat
roztěkaně,
kam
vítr
tam
plášť,
nýbrž
že
jsem
se
snažil
jednat
správně.
Ale
z
toho
soudu,
kterým
jsem
prošel,
o
kterým
nic
nevím,
jak
probíhal,
jako
o
tom
vědí
třebas
tuhleti
svědci
toho
Moodyho.
Ti
vědí,
ti
viděli
nějakou
světelnou
bytost,
a
ta
je
odsoudila
a
dala
jim
moc
k
lepšímu
životu.
Já
jenom
vím,
že
tu
ten
soud
byl,
z
toho
Moodyho
vím,
protože
já
jsem
tu
moc
k
tomu
lepšímu
životu
taky
měl.
Kde
jsem
ji
jako
tří
a
půl
letý
dítě
sebral,
prosím
vás.
To
není
v
žádném
člověku.
Já
jsem
měl
možnost
se
stát
výjimečným
člověkem,
nýbrž
to
byla
moc
daná
tím,
že
mě
zbavili
pocitu
tělesnosti,
že
já
jsem
se
přestal
ztotožňovat
s
tělem,
a
to
má
zákonitý
následek,
že
se
člověk
převtělí
do
někoho,
který
si
přeje
jednat
správně,
jo?
To
nemusí
být
nějaký
jmenovitý
tvor,
který
se
jmenoval
tak
nebo
tak
nebo
žil
někdy
tak
prostě
na
úroveň,
dostane
se
na
úroveň,
kde
potřebuje,
neříká
chce,
ale
potřebuje
jednat
správně.
A
naje-
a
nanejvýš
ještě,
když
nejedná
správně,
tak
cítí
to
jako
prohřešek,
což
by
jiní
za
prohřešek
nepovažovali
a
hledí
to
napravit.
A
ptá
se
zase,
jak
by
to
napravil.
A
hledá
odpověď
k
nápravě
a
chce
se
sám
trestat.
To
jsem
vám
popisoval
už
v
Umění
žít
a
jinde
aspoň
částečně.
Takže
maminka
mně
říkala:
já
jsem
byla
z
toho
nešťastná,
když
ty
jsi
na
mně
požadoval
stále
tresty
pro
sebe,
jsem
tě
nikdy
netrestala
a
jak
jsi
něco
neprovedl
správně
podle
svých
předsevzetí,
kterým
jsem
nerozuměla,
tak
ses
sám
chtěl
potrestat
za
to,
že
jsi
správně
nejednal.
Nechtěl
jsi
s
tím
proviněním
žít
dál.
To
ti
prostě
nešlo,
a
tak
si
ode
mě
vyžadoval,
jako
od
staršího
člověka,
abych
rozsoudila,
čím
se
máš
potrestat.
Tak
já
jsem
už
tohleto
potom
švindlovala
a
já
jsem
tě
ukládala
nízké
tresty,
abys
to
vůbec
přežil,
aby
ses
netýral.
To
jsem
neměla
citu,
aby
se
to
dítě
moje
týralo,
trestalo.
No
ale
ty
ses
přesto
trestal
soustavně.
A
tak
když
jsem
to
potom
dělal
čtrnáct
dní,
čtrnáct
let
pardon,
tak
já
jsem
vlastně
prošel
fází
vývojovou
za
čtrnáct
let,
ne
svou,
ne
svou
vinou,
nýbrž
tím,
že
jsem
se
nepovažoval
vlivem
jiných
okolností
zevně
přicházejících
za
tělo,
nýbrž
za
ducha,
který
myslí
a
které-
kterého
musí
tělo
po-
poslouchat.
Tak
já
jsem
tělesnost
prostě
zvládával
pomocí
toho
ducha.
A
tak
jsem
překonal
období,
které
je
v
životě
izraelského
národa
ohraničeno
dobou
tisíci
sedmi
set
let.
Za
čtrnáct
let
i
dítě
překoná
tisíc
sedm
set
let
vývoj,
upozorňuju
vás.
Čili
to
byla
výjimečná
příležitost
pro
mě
k
tomu,
aby
se
na
mě
nabalilo
něco
jiného.
Ovšem
ten
člověk
s
tímto-
s
touto
vědomostí
a
s
tímto
poznáním,
které
spočívalo
ve
dvou
věcech,
které
já
hned
ještě
řeknu,
nebyl
schopen
unést
nějaký
jiný
úkol.
Nebyl.
On
měl
totiž
schopnost
jenom,
chtít,
potřebovat
a
dělat
správně.
A
druhou
schopnost
rozeznávat,
co
se
mu
radí,
jestli
je
to
správné
nebo
ne.
Takže
i
tuto
schopnost
jsem
měl.
Tak
když
mně
matka
třebas
radila,
co
je
správné
a
ono
to
správné
nebylo,
tak
já
jsem
to
okamžitě
rozeznal
a
řekl
jsem
jí:
toto
mně
neraď,
poraď
mně
něco
jiného.
A
teprve
až
mně
poradila
něco
jiného,
co
bylo
správné,
tak
jsem
se
toho
chopil.
Tak
ona
mně
to
potom
ve
stáří
vysvětlovala,
že
to
bylo
kolikrát
nevyzpytatelné
pro
ni.
Co
jestli
já
si
zamanu,
že
to
je
správné
nebo
ne.
Ona
to
vzala
takle.
To
já
jsem
jí
to
nedovedl
vysvětlit,
že
je
to
nějaký
vnitřní
vědění,
ne?
Protože
to
slovo
džnátr,
že
jsem
vnitřně
vědoucí,
to
jsem
zapomněl,
to
oni
mě
odnaučili
učitelé:
co
to
mluvíš
za
řeč.
A
to
se
odnaučí
člověk
tou
řečí,
když
to
nemluví,
ale
zvířata
mně
rozuměla
všechna
zvířata.
Vod
ptáků
až
po
husu,
všechno
mně
rozumělo,
já
jsem
všem
nerozuměl,
ale
oni
mně
všichni
rozuměli,
protože
se
podle
mě
zařizovali,
pokud
byli
ochotni
se
zařídit
pochopitelně.
Nevi...
ve
mně
neviděli
žádnýho
pána,
mě
viděli
tvora
jako
sebe.
Zvíře
ve
mně
viděli
jako
s,
jenže
zvíře,
kterému
je
obecně
rozumět,
ano?
Takže
husa
mně
rozuměla
stejně
jako
pes,
ale
pes
si
s
husou
nerozumí.
Kdežto
voni
mně
rozuměli,
jo?
Já
jsem
psovi
taky
nerozuměl,
že
ano,
taky
ne.
Taky
do
dneška
mu
nerozumím.
Huse
jo,
kočce
jo,
kachně
ano,
ptákům
ano.
Ale
psovi
nerozumím,
to...
to
to
je
moc,
to
je
štěkání
na
jedno
kopyto
podle
mýho
názoru.
Není
to
pravda,
oni
si
rozumějí,
ale
já,
no
prostě
není
to,
nejsem
šelma
psovitá,
v
podstatě
spíš
kočkovitá.
To
na
mně
je
vidět.
A
zkrátka
bylo
třeba,
abych
v
tom
životě
dokonale,
a
to
je
tak
ta
zásada,
která
je
obecně
platná,
pro
kterou
to
všechno
tady
to
říkám,
bylo
zapotřebí,
abych
se
stal
ničím
na
rozhraní
těch
dvou
proudů.
Toho
dožívajícího
a
nového,
který
měl
nastoupit.
Jsem
musel
skončit
stavem,
ve
kterém
jsem
byl
vrcholně
přesvědčen
o
tom,
že
co
jsem
dosud
dělal,
je
k
ničemu,
že
se
v
tom
nedá
pokračovat
a
odstoupit
klidně
bez
lítosti
od
toho.
To
bylo
velice
těžké,
protože
na
tom
gymnáziu,
na
kterém
jsem
byl,
jsem
chtěl
být
přírodovědcem
a
zamanul
jsem
si,
že
jím
budu.
A
když
potom
jsem
rok
a
tři
čtvrtě
studoval,
v
úvozovkách
studoval,
na
té
obchodní
akademii,
se
strašně
vysokými
známkami
tedy,
protože
mě
to
vůbec
nebavilo.
Protože
jsem
chodil
do
toho
musea,
do
vědecké
knihovny,
kde
jsem
studoval
pořád
ty
přírodní
vědy,
to
jsem
studoval
pilně.
Ale
stále
dokonaleji
jsem
si
uvědomoval,
že
přírodovědec
ze
mě
nebude,
protože
bych
potřeboval
vědecké
vedení,
abych
prostě,
aby
to
mělo
hlavu
a
patu.
To
byl
nevědecký
způsob,
co
jsem
popadl
do
ruky,
to
jsem
studoval.
Jsem
věděl,
čím...
čím
dál
jsem
poznával,
že
to
je
k
ničemu.
Takže
jsem
se
s
tím
úplně
rozloučil,
když
jsem
si
říkal:
nebudeš
přírodovědcem.
Napřed
jsem
toho
litoval,
né?
Ale
za
třičtvr-
za
rok
a
tři
čtvrtě
jsem
jednoho
dne
v
tom
muzeu,
kde
jsem
ty
studia
prováděl,
přišel
k
názoru,
že
se,
že
se
musím
bez
lítosti
rozloučit
s
tím
a
že
musím
žít
jiným
životem,
ne
být
přírodovědcem.
V
té
chvíli,
ne
za
vteřinu,
ale
v
té
chvíli
jsem
najednou
věděl
ze
spisu,
který
jsem
měl
před
sebou
otevřen,
že
tento
život
je
mostem,
po
kterém
se
má
přejít
do
věčnosti.
A
to
vám
řeknu
jednu
zajímavou
věc.
Vlivem
toho,
že
tady
toto
se
se
mnou
stalo,
tak
já
jsem
ztratil
vědomí
tohoto
světa,
okamžitě.
Ocitl
jsem
se
v
takovém
transu,
bych
tak
řekl,
seděl
jsem
přitom
tam.
Ono
to
bylo
pohodlné
křeslo,
tak
jsem
neupadl,
seděl
jsem,
ale
nebyl
jsem
schopen
se
ani
hnout
a
byl
jsem
svědkem
nesmrtelnosti.
Nesmrtelnost
pod-
nesmrtelné
podstaty
života.
Lidského
a
všeho.
A
bylo
to
poznání
velice
temné,
ale
tak
naléhavé,
že
v
tom
byl
úkol
za
tímhletím
věčným
musím
do
smrti
jít.
A
ono
mě
to
do
dneška
nepolevilo,
tato
touha.
A
to
je
co
říct.
Protože
kdyby
člověk
si
něco
sebelépe
předsevzal,
tak
nevydrží.
Ale
to
já
jsem
si
vůbec
nepřede-
nepředsevzal.
Teď
si
představte,
a
to
mně
nemějte
za
zlé,
že
v
tom
předškolním
věku
už
jsem
přišel
na
to,
že
co
mně
radí
babička,
hlavně
babička,
která
mě
vodila
do
kostela
k
františkánům
v
Plzni,
že...
že
ta
víra,
ke
které
mě
navádí,
že
není
pravou
vírou.
Já
jsem
přestal
už
v
předškolním
věku
věřit
v
Boha.
Vlivem
toho,
že
mě
babička
vedla
k
víře.
Ale
nesprávné,
já
jsem
to
poznal,
já
jsem
si
ji
zkoušel.
To
jsem
všechno
tam
napsal,
já
jsem
ale
tohle
ještě
řeknu
jednou,
protože
chci
z
toho
dneska
nového
něco
vyvodit.
A
nevím
jestli
to
všichni
máte
v
hlavě.
Taky
nechci,
abyste
to
v
hlavě
nosili.
A
tak
jsem
jí-
se
jí
ptal:
prosím
tě,
proč
chceš,
abych
já
se
modlil?
A
proč
ty
chodíš
do
kostela
a
proč
ne-
mě
nabádáš
k
ctnostnému
životu?
Ona
řekla:
aby
ses
dostal
do
nebe,
ne?
Abys
byl
spasen.
Neboť
to
je
smysl
křesťanství.
A
já
jsem
říkal:
co
je
to
být
spasen?
A
co
je
to
to
nebe?
Ona
mi
řekla:
no
to
je
blažené
zažívání
Boha
na
věky,
kde
ten
člověk
prostě
se
dívá
na
Boha
a
na
jeho
svatý
a
je-
je
v
tom
vrcholné
blaženosti.
Já
jsem
říkal:
dívá
se
na
Boha
a
to
nemusí
nic
při
tom
dělat?
A
takový
dítě
to
je
všetečka,
ne,
to
musí
pořád
něco
dělat.
Si
nedovedu
představit,
že
mě
někam
usadí
před
trůn
Boží,
že
já
tam
budu
navěky
votravovat,
dívat
se
třebas
na
krásný
obličej
Boží,
ne,
na
jeho
svatý.
Ale
to
bude
největší
otrava,
jaká
mě
v
životě
může
potkat.
Jsem
říkal:
babičko,
o
to
tvý
nebe
já
nestojím.
A
tak
jsem
dělal
všechno
možný
tajně,
abych
se
do
toho
nebe
nedostal.
Modlitby
jsem
začal
švindlovat,
tomu
jsem
vůbec
přestal
věřit,
jsem
se
jí
ptal
ještě
na
mnoho
jiných
věcí
a
všechno
mně
odpovídala
negativně,
všechno
mi
odpovídala
tak,
že
já
jsem
poznal,
že
to
není
pravda,
co
mně
říká,
a
tak
jsem
od
té
víry
odešel.
A
já
vám
řeknu,
kdybych
byl
býval
do
těch
sedmnácti
let
věřícím
člověkem,
tak
jsem
měl
se
o
co
opřít
a
nebyl
bych
se
obrátil
zády
k
tomu
minulýmu
životu.
Ale
teď
když
jsem
poznal
tváří
v
tvář,
řečeno
v
uvozovkách
tváří
v
tvář,
poznal
jsem
vědomě
existenci
Boží,
Tak
jsem
viděl,
že
by
mě
ta
víra,
které
bych
se
byl
nevzdal,
stála
mezi
mnou
a
Bohem.
Protože
ta
víra
nevedla,
nikoho
nevede,
k
vědomému
poznání
Boha.
A
jenom
to
je
pravá
víra,
která
vede
k
Bohu.
Tak
to
Ježíš
Kristus
definoval,
ne?
A
my
z
toho
nesmíme
nic
slevit.
Jiná
víra
není
pravá.
A
tak
jsem
rád,
že
jsem
ji
neměl,
to
mně
umožnilo
vidění
Boha,
přátelé,
že
jsem
byl
bez
víry.
Já
dneska
nelámu
hůl
nad
nevěrci,
vůbec
ne.
Naopak
oni
mají
své
přednosti,
protože
Ježíš
Kristus
zval
k
sobě
všechny
bez
ohledu
na
to,
jestli
věří
nebo
nevěří,
že
je
občerství.
A
mně
se
to
stalo,
že
já
jsem
byl
nevěřící
a
on
mě
občerstvil,
že
jsem
potom
byl
vrcholně,
jak
si
myslí
lidi,
vrcholně
věřící.
Ve
skutečnosti
já
nepotřebuju
vod
tý
doby
vůbec
věřit.
Já
jsem
by
tě
nevěřil
a
dneska
už
nepotřebuju.
A
vod
tý
doby
vůbec
nepotřebuju.
Ale
dělám
dojem
věřícího,
takže
vy,
kteří
věříte,
mě
můžete
klidně
poslouchat,
ne
jako
nevěrce,
nýbrž
jako
věřícího
člověka.
Ale
mýlíte
se,
nejsem
věřící
a
nebudu
nikdy.
Protože
jakmile
člověk
přičichne
jenom
aspoň,
ke
stavu
nebe,
a
já
jsem
aspoň
přičichl,
tak
z
těch
tří
křesťanských
ctností
víra,
naděje,
láska
musí
víra
odpadnout,
musí
naděje
odpadnout,
jak
říká
naše
liturgie
a
naše
věrouka
katolická
a
musí
zůstat
jedině
láska,
jo?
No
tak
to
nevadí.
Vám
to
taky
nevadí.
Můžete
si
myslet,
že
mluvíte
s
věřícím
člověkem,
prosím.
Se
nic
nestane,
ne?
Ale
kdybych
byl
jenom
věřícím,
to
by
bylo
strašně
málo.
No
a
tak
dál.
A
proč
toto
všechno
vykládám
znovu
a
znovu,
protože
toto
je
pro
vás
velice
nadějný
moment,
pro
vás
pro
všechny.
Jelikož
kdy
se
člověk
setkává
s
Bohem?
Za
jakých
okolností?
Ty
jsou
vždycky
stejné.
Když
zaprvé
splní
tyto
podmínky:
první
z
nich
je
tahleta,
že
svůj
život
nasměruje
jedním
jediným
směrem.
Třebas
když
ho
nasměruje
k
ctnostnému
životu,
k
spravedlivému
životu
nebo
správnému
životu,
i
když
se
vrcholně
mýlí
a
není
to
správné
obecně.
Důležité
je,
že
on
si
klidně
před
svým
svědomím
zodpoví,
že
to,
co
dělá,
je
správné.
To
je
na
tom
důležité.
Nevědomost
tady
hříchu
nečiní
v
této
oblasti.
