je
to
země
zaslíbené.
To
byla
země
zaslíbená.
Tam
nejmíň
existovala
asi
by
nějaká
země
zaslíbená,
jim
zaslíbená.
A
když
potom
se
chovali
jako
v
zemi
zaslíbené
vůči
Ježíši
Kristu,
tak
to
bylo
zase
chybně.
To
už
zase
nebyla
země
zaslíbená,
to
už
bylo
království
Boží,
to
nebyla
žádná
země.
No
to
už
bylo
království,
který
není
z
tohoto
světa.
A
tohleto
jsou
fáze,
které
na
cestě
poznání
je
třeba
ctít.
Že
musím
umět
nově
na
věc
jít,
vždycky
nově.
Vono
to
bolí,
protože
člověk
má
vyšlapané
cesty.
A
chtěl
by
pořád
jít
stejnou
cestou,
protože
mu
to
jde
samo.
Ale
jakmile
mu
to
jde
samo,
tak
další
princip
té
cesty
spočívá
v
tom,
že
už
je
nejvyšší
čas
to
opustit,
protože
to
jde
samo.
Samo
nic
nesmí
jít.
My
to
musíme
hnát
kupředu.
Je
vyčleněna
vůle
od
Boha
k
člověku
v
tom
smyslu,
aby
jí
vládl
na
cestě
zpět
do
Otcova
domu.
Takovým
způsobem,
aby
jí
vládl.
A
jakým
způsobem
jí
má
vládnout
na
té
cestě
zpět?
To
je
tam
detailně
vysvětlováno,
to
jsem
mockrát
vysvětloval.
Ovšem
možná,
že
některé
momenty
jsem
nevysvětlil.
Že
mně
nedovolovalo
to
vysvětlit,
to
vaše
postavení
víry,
které
má
vo
tom
nějaké
představy
jiné,
než
mám
třebas
já,
který
jsem
nevěřící.
Ale
teď
se
musím
vrátit
bohužel
k
sobě,
je
mně
líto.
A
musím
vysvětlit,
jak
je
to
s
mou
vírou.
Protože
jinak
mně
nebudete
dobře
rozumět.
Já
musím
o
tom
udělat
jasno.
Že
totiž
také
já
jsem,
jako
vy,
přišel
na
tento
svět
a
byl
jsem
vychováván
od
začátku
k
víře
v
tento
svět.
Jenomže
záhy
jsem
byl
z
této
víry,
z
této...
z
této
ucelenosti
soustavy,
kterou
zažíváte
zatím
vy
bez
mezer,
vyváděn
krutým
způsobem.
Řeknu
to
zase
jen
heslovitě.
Jestliže
mně
lékaři
odbavili
pocit
tělesnosti
od
jednoho
a
půl
až
do
tří
let,
tak
způsobili
velkou
mezeru,
v
tom,
v
čem
vám
nikdo
mezeru
nezpůsobil.
Ta
mezera
spočívala
v
tom,
že
mně
odbavili
nános
na
vědomí,
který
normálně
člověku
brání
do
vědomí
vstoupit.
Člověk
celý
život
žije
v
nánosech
na
vědomí,
a
nikdy
do
vědomí
nevstoupí.
Čili
nepozná
jeho
mohutnost,
když
je
zbaveno
nánosu.
Takže
vnímání
tohoto
světa
je
víra
v
tuto
skutečnost.
To
je
nános
tak
mohutný,
že
nedovoluje
nikdy
člověku,
aby
prozřel
nebo
nazíral
na
vědomí
jako
takové,
na
čisté
vědomí.
Já
neříkám,
že
jsem
tehdy,
v
těch
třech
letech
třebas,
nazíral
na
čisté
vědomí.
Ale
jelikož
jsem
byl
jednou
vybaven
z
pocitu
tělesnosti,
tak
se
tam
přece
objevila
nějaká
skulinka,
která
způsobila,
že
ten
člověk
do
svého
života
pojal
něco,
co
normálně
člověk
v
tom
věku,
ani
v
pozdějším,
do
toho
života
nevsune.
A
to
byla
nová
víra,
která
v
člověku
normálně
není.
Že
mám
konat
to,
co
je
správné
bez
ohledu
na
sebe.
Tohleto
dalo
velice
práci
Ježíši
Kristu,
aby
to
naučil
své
učedníky,
protože
tam
tahleta
mezera
v
jejich
nánosech
na
vědomí
neexistovala.
Ono-
on
na
to
šel,
řekl
bych,
trošičku
způsobem,
který
bychom
my
lidsky
nazvali
ošidným.
Tehdy,
jak
víte,
vládla
víra,
že
bude
konec
světa.
A
on
jim
to
vůbec
nebral.
On
jim
říká:
ano,
bude
konec
světa,
a
proto
musíte
jít
za
mnou,
který
vás
v
okamžiku
konce
světa
převede
do
věčného
života.
A
vy
nevzni-
nebudete
zničeni
v
okamžiku
konce
světa.
A
oni
na
základě
toho
za
ním
šli,
na
ň-
za
nic
jiného
ne,
se
nechytli.
A
na-
důvěřovali
mu
a
následovali
ho.
Pokud
jim
to
vycházelo,
pokud
toho
Ježíše
nepopravili.
Pak
už
to
tak
nešlo.
Ale
nebyla
to
lež?
Nebyla.
Byla
to
ta
pravda,
která
pro
někoho
existuje
a
pro
ně
existovala.
A
pro
někoho
zároveň
neexistuje,
pro
něho
neexistovala.
On
věděl,
že
ten
konec
světa
je
něco
jiného
než
jak
se
to
tehdy
věřilo.
Jenomže
on
jim
přes
tu
víru
si
netroufal
udělat
škrt.
Protože
by
jim
něco
jiného
nemohl
za
to
dát.
A
ten
člověk
nemůže
být
bez
víry.
Na
žádném
stupni
nemůžete
být
bez
víry.
Vy
musíte
vždycky
věřit
tomu
stupni,
na
kterém
jste.
I
ten
ces-
ten
na
cestě
poznání
musí
věřit,
že
to,
co
poznává,
je
nutností.
Třebas
nereálnou
nutností
na
té
cestě,
bez
které
se
neobejde.
A
proto
to
tak
poznává.
Já
ty
věci
teď
poznávám
takle,
protože
to
vytváří
možnost
východiska.
A
jakmile
se
ocitne
na
jiné
úrovni,
tak
něco
jiného
bude
vytvářet
nové
východisko,
absolutně
nutné
pro
další
úroveň.
Jakmile
si
nevytvořím
další
solidní
stupeň,
na
který
by
se
dalo
stoupnout
pevnou
nohou,
tak
ta
celá
cesta
se
hroutí.
Já
musím
stupeň
za
stupněm
odvozovat
z
toho
minulého.
A
musím
stát
jenom
na
tom
stupni,
který
jsem
si
vyvodil
z
toho
minulého.
Nesmím
se
opírat
vědomě
o
dva
stupně
najednou.
Nesmím
sedět
na
dvou
židlích.
Já
musím
se
opírat
jenom
o
ten
stupeň,
protože
vím
o
těch
minulých,
na
kterém
právě
stojím.
Abych
mohl
mít
druhou
nohu
nakročenou
na
stupeň
vyšší.
Jinak
si
nedovedu
představit
postup
po
schodech.
Tento
obraz
dost
jako,
ten
kulhá
jenom
na
jednu
nohu,
prosím
vás,
na
víc
ne.
Ten
by
jako
měl
vydržet
ve
vaší
mysli
nějakou
dobu,
abyste
si
uvědomili,
proč
zrovna
takhle
to
kážu,
a
proč
to
nekážu
jinak.
Tak
jestliže
já
jsem
věřil,
že
to,
co
dělám,
je
správné
a
hleděl
jsem
na
sebe
nedbat,
tak
jsem
se
od
sebe
vyprazdňoval.
Soustavně
jsem
se
od
sebe
vyprazdňoval.
A
to
je
na
každém
stupni
zapotřebí.
Jakmile
se
ocitnu
na
nějakém
stupni
a
jakmile
ho,
řekl
bych,
dovrším
v
tom
smyslu,
že
ho
kompletuji,
tak
už
se
musím
z
něho
vyprazdňovat.
Už
musím
z
něho
startovat
dál,
ano?
A
proto
například
dítě
nemůže
zůstat
dítětem,
když
je
dospělý-
dospělým
člověkem,
musí
z
toho
dětství
odstartovat.
A
dospělý
člověk
musí
odstartovat
do
stáří.
A
toto
dovede
ještě
méně
lidí
než
z
dětství
ods-
odstartovat
do
dospělosti.
Oni
všichni
ti
se
nestanou
dospělými
ani
do
smrti.
Ale
mnoho
dospělých,
když
se
nestane
starými
lidmi,
jak
má
být,
jací
mají
být,
aby
mohli
přejít
ze
svého
stáří
přes
smrt
bez
krize
do
věčnosti.
A
to
je
věc
umění
žít,
kterou
vás
tady
učím
vlastně.
Abyste
žádný
věk,
až
na
to
útlé
mládí,
nepovažovali
za
méněcenný,
abyste
se
nepovažovali
nikdy
za
méně
neschopné,
jít
k
tomu,
k
té
věčnosti
pro
svůj
věk
nebo
pro
svůj
zdravotní
stav.
To
je
nesprávný
způsob
hodnocení.
Jestliže
se
například
cítím
být
nemocen,
slabý,
tak
tato
nemoc,
tato
slabost
mně
poskytuje
momentálně
podmínky
pro
to,
abych
se
v
té
slabosti
propojil.
Abych
byl
jenom
slabý,
jenom
nemocný
a
jako
takový
šel
kupředu.
Jestliže
budu
chtít
být
také
přitom
zdravý,
tak
se
možná
uzdravím,
ale
jsem
vyřízen
pro
další
postup
na
cestě
poznání.
To
nám
Ježíš
Kristus
jasně
řekl.
Někoho
uzdravil,
tak
ho
jenom
uzdravil.
Ale
byl
ten
člověk
vyřízen
pro
cestu
poznání.
Ale
jestliže
mně
jde
o
něco
jiného,
a
vám
by
mělo
jít
také,
o
to
poznání
věčného
života.
Tak
pak
nestačí
být
někde
na
nějakém
stupni
zdráv
nebo
přát
si
to
uzdravení
na
nějakém
stupni.
To
vám
musí
být
pouze
prostředkem,
je-
li
toho
zapotřebí,
abyste
mohli
jít
dát.
A
zdravým
na
každém
stupni
je
ten,
kdo
ho
komplexně
zvládl.
Kdo
mu
to
tam,
komu
to
tam
na
tom
stupni
jde
samo.
Jestliže
t-
Ježíšovi
Kristu
to
šlo
na...
na
tom
svém
úr-
na
té
své
úrovni
života
vod
nuly
do
pěti
let
samo
už,
tak
už
tam
neměl
co
dělat.
Jestliže
to
židovskému
národu
šlo,
že
si
zvykl
za
sedm
set
let
stylizovat
život,
tak
už
tam
neměl
co
dělat.
Proto
se
muselo
Židům
zdát,
že
překračuje
Ježíš
zákon.
Né,
že
ho
naplňuje,
že
ho
překračuje,
že
proti
němu
bojuje.
Nesvětí
soboty,
já
nevím,
co
všechno
dělal
podle
jejich
názoru
špatně.
Tak
voni
se
mýlili,
protože
Ježíš
Kristus
ve
skutečnosti
ho
jenom
naplňoval
tím,
že
udělal
krok
dál.
Jakoby
tam
ten
zákon
neexistoval.
Ale
stál
na
něm.
Pevně
stál
na
něm.
Ten
zákon
u
něho
byl
celistvý,
komplexní
a
s-
samovolný.
To
znamená,
on
se
nemusel
snažit
nehřešit,
on
prostě
nehřešil.
Já
jsem
se
v
malém
toto
dovídal,
když
jsem
udělal
ten
krok
v
těch
sedmnácti
letech.
Že
jsem
nebyl
schopen
hříchu,
kterého
jsem
byl
předtím.
Nebo
malichernosti,
které
jsem
byl
schopen
předtím.
Ničeho
jsem
nebyl
schopen
najednou,
ale
ne
z
vlastní
síly
nebo
z
vlastní
vůle.
To...
to
vůbec
nebyla
moje
vůle.
Já
jsem
prostě
nechtěl
už
žít
životem
jako
předtím.
To
mně
bylo
úplně
cizí,
přestože
předtím
mně
to
bylo
vlastní.
Já
jsem
z
vlastnictví
vyšel.
Tam
vychází
člověk
z
jednoho
vlastnictví,
a
běda,
jestliže
to
zamění
za
další
vlastnictví.
Představte
si
to,
kdyby
hospodář
rozdal
hřivny
a
voni
by
si
ty
hřivny
všechny
nechali
pro
sebe.
Ale
dal
nám
hřivny,
utečeme
s
nimi
a
půjdeme
pryč.
Ten
příklad
vám
tam
taky
ukazuju,
že?
To
o
tom
nepravém
hospodáři
a
tak
dále.
Tak
to
je
odsouzeníhodné
tohleto.
Čili
další
princip
této
cesty
je:
jednat,
jako
bych
to
vlastnil,
jakoby,
abych
to
mohl
správně
zvládnout.
Jako
by
to
bylo
moje
vlastnictví.
Ten
člověk,
který
hospodaří
s
hřivnami,
musí
s
tím
jednat
jako
s
vlastním.
Ale
je
přitom
jasně
správcem.
Ví
vo
tom,
že
je
správcem.
Ale
kdyby
jednal
méně
zodpovědně
než
vlastník,
tak
by
se
proviňoval
proti
zákonitosti
té
úrovně
a
nenastřádal
by,
co
by
ho
opravňovalo
k
tomu,
aby
z
to-
postoupil
dál.
Upozorňuji
vás
v
tomto
textu,
který
jsem
teďka
napsal,
že
na
základě
toho
správného
hospodaření
člověk
z
věci
mrtvé
dostává
věc
živou,
aby
jí
spravoval.
Čili
když
přestoupíte
z
jednoho
stupně
na
druhou-
na
druhý,
tak
se
vám
ten
minulý
život,
ten
minulý
stupeň
jeví
jako
něco
úplně
mrtvého.
Jako
když
jste
neživot
zaměnili
za
živé.
Takhle
vo
tom
mluví
Ježíš
Kristus:
nechať
mrtví
pochovávají
mrtvé.
Tak
se
vám-
tak
se
jemu
to
muselo
jevit.
Všechno
jako
smrt,
vedle
toho
života,
který
von
zažíval.
A
jestliže
já
vstoupím
na
nějaký
stupeň,
a
není
to
ten
nejvyšší,
na
kterém
byl
Ježíš
Kristus,
to
což
taky
nebyl
na
tom
nejvyšším
až
do
těch-
do
toho
zmrtvýchvstání.
Ale
není
to
ani
tak
vysoký,
jak-
na
kterým
byl
Ježíš
Kristus.
Tak
já
si
musím
uvědomit,
že
to,
co
nyní
považuju
za
život
a
tamto
už
jsem
považoval-
považuju
za
smrt,
to
co...
to
co
jsem
překonal.
To
ještě
není
ten
pravý
život.
Já
se
nesmím
na
daném
stupni
zastavit.
Já
mám
schopnost
už
rozlišovací
tak
velikou
na
tom
stupni,
že
když
budu
jenom
spravovat
tenhleten
život,
a
nebudu
ho
vlastnit,
tak
mně
není
nikdy
upřena
zkušenost,
že
to
ještě
není
konečná
fáze.
A
tak
to
zjednoduším
a
řeknu:
bude
tomu
až
do
konce
nebo
do
skonání
věků
nebo
až
do
skonání
věků.
To
znamená
do
skonání
všeho
času
a
prostoru
a
co
s
tím
souvisí.
Budu
také
zažívat
skutečnost,
která
právě
přede
mnou
bude
jediná
jako
živá,
jako
něco,
co
z
něčeho
pocházelo
a
co
už
je
dneska
pro
mě
mrtvé.
A
jako
vstup
do
něčeho,
co
ještě
nezažívám,
ale
co
bude
větším
a
rozsáhlejším
životem.
Takže
se
budu
moci
na
každém
rozmezí
mezi
stupni
stát
znovu
ničím.
Kdyby
mně
toto
nebylo
umožněno,
tak
zase
ta
cesta
se
celá
zhroutí.
To
není
jednou
se
stát
ničím.
Ale
vždycky,
když
překračuju
jakoukoliv
mez
dosavadního,
tak
se
musím
znovu
stát
ničím.
A
kvalitativně
jinak
ničím
než
předtím.
Podle
míry
svého
poznání.
Jestliže
míra
mého
poznání
je
větší,
musí
být
moje
vakuum
dokonalejší,
ano?
Asi
tak.
Nikdy
není
vakuum
absolutní.
My
to
zatím
nedokážeme.
Ale
po
této
úrovni
dimenzí
nedo-
nedokážeme
absolutní
vakuum,
prosím
vás.
O
kterém
já
mluvím,
ano?
Ale
bude
to
vakuum
dostačující
k
tomu,
abych
já
se
mohl
ocitnout
na
úrovni
vyšší.
Abych
já
si
řekl
s
čistým
svědomím:
já
jsem
"nic".
Ovšem
tím,
že
si
říkám,
že
já
jsem
"nic",
dosvědčuju
zároveň,
že
něčím
jsem,
protože
jsem
tam
svědkem,
že?
To
nevadí.
To
je
to
minimum,
které
v
tom
vakuu
ještě
může
existovat
z
něčeho
a
které
bude
existovat
dokonce
navěky.
Neboť
mýlí
se
Indové,
když
si
myslí,
že
se
spl-
že
se
splyne
s
Bohem.
Žádné
splynutí
s
Bohem
neexistuje.
To
by
nemělo
smysl
tohleto
celé
dění
tady.
Jenom
se
přichází
do
příbytku
u
Boha.
To
je
ten
velký
rozdíl
mezi
křesťanstvím.
To
je
ten,
to
veliké
plus
toho
Ježíše
Krista
oproti
tomu,
co
hlásali
Indové.
To
je
po
této
stránce
velice
zastaralá
myšlenka,
která
už
dneska
neobstojí.
Indové
si
toho
jsou
dobře
vědomi,
pokud
jsou
to
lidé
otevření
vhledům.
A
takových
je
tam
celá
řada.
A
když
ten
člověk
se
ocitne
za
hranicemi
dimenzí,
tak
konečně
může
bez
mezer
a
bez
návratu
žít
u
Boha.
To
je
ten
věčný
život
neextatický,
soustavný.
A
jakmile
se
tam
ocitne
v
tomto
životě,
tak
jeho
svědectví
bude
vypadat
takto:
nikdy
jsem
odtamtud
neodešel.
A
to
je
všechno.
Tak
to
je
zatím
ten
úvod
toho
přechodu.
Takový,
to
jak
vidíte,
ani
dvě
hodiny
to
netrvalo
a
jsem
na
konci
té
cesty,
prosím.
Měli
jste
dojem
z
jiné
přednášky,
že
konec
světa
nastává
pro
toho,
kdo
si
ten
konec
světa
přeje,
ne?
Vůbec
ne.
Konec
světa
si
nemusíte
a
nesmíte
přát.
To
není
podmínkou
této
cesty.
Ten
nastává
samovolně,
ano?
Zrovna
jako
samovolně
nastává
život
na
tomto
světě
bez
vaší
vůle.
Tak
Ježíš
Kristus
ukazuje
na
cestě
poznání,
ne
na
jiné
cestě,
ne
na
jiné
cestě.
A
on
káže
také
jiné
cesty.
Pro
každého
jeho
cestu,
která
se
pro
něho
hodí.
Kdybys
chtěla,
měla
bys
život
věčný,
kdybys
chtěla,
dám
ti
život
věčný.
Ale
na
cestě
poznání
chtění
po
konci
světa
například
vůbec
neexistuje.
A
nesmí
existovat.
To,
co
si
nesmí
člověk
tam
přát.
Jakmile
si
tam
něco
přeje
na
této
cestě,
tak
tato
vůle
předurčuje...
předurčuje,
že
se
nemůže
dostat
dál,
ano?
Tam
si
nesmí
přát,
ať
je
konec
světa.
Aby
nastalo
něco,
co
je
za
koncem
světa,
to
znamená
něco
věčného.
Nýbrž
tam
se
jednoduchým
způsobem
musí
zmenšovat.
Musí
sebe
ztrácet.
A
jestliže
sebe
zapírá
a
bere
svůj
kříž,
tak
je
teprve
schopen
následovat
Ježíše
Krista
po
té
cestě,
jak
von
ji
ukázal.
A
následuj.
To
je
ta
vybídka:
a
následuj
mě.
Platí
jenom
pro
toho,
kdo
se
zapřel
a
vzal
svůj
kříž.
Nemůže
nikdo
následovat
Ježíše
Krista,
kdo
sebe
nezapřel.
A
stačí
jenom
se
zapřít,
abych
ho
mohl
následovat.
A
bez
toho
to
není
možné
ho
následovat,
ano?
Osobně
například
nemohu
být
věřící,
nikdy
bych
nemohl.
To
bych
lhal,
kdybych
řekl,
že
jsem
si
přál
život
věčný
nebo
že
jsem
si
přál
spásu.
Nebyl
to
můj
případ.
To
je
případ
váš.
To
není
špatná
věc.
To
je
jiná
cesta,
než
je
ta
moje
cesta.
Tu
cestu
Ježíš
Kristus
taky
hlásal.
To
je
cesta
lásky.
Například.
Nebo
cesta
existenční.
Například.
Tam
člověk
musí
chtít.
Když
nechce,
tak
se
nikam
nedostane.
A
když
jenom
chce,
tak
se
taky
nikam
nedostane,
jo?
To
je
ta
logika
ne
aristotelovská.
Jak
to?
Když
totiž
někdo
chce
získat
život
věčný,
tak
se
tam
nedostane
proto,
protože
je
to
tak
silná
vůle
jeho,
že
to
oponuje
vůli
Boží,
kterou
bychom
vedle
této
vůle
mohli
nazvat
"né
vůlí".
My
se
musíme
dostat
do
"né
vůle"
Boží.
Neboť
Ten
si
konkrétně
nic
nepřeje,
jako
my
si
konkrétně
něco
přejeme.
Ten
si
přeje
abstraktně
všecko.
A
přeje
si
to
zvláštním
způsobem,
kde
do
toho
sebe
vkládá.
Kde
do
toho
sebe
vtěluje.
Tím
si
to
přeje.
Vtělit
se
do
něčeho,
jo?
To
je
správný
způsob
přání,
které
nestojí
pro-
proti
cestě
k
Bohu.
Které
dovoluje,
aby
člověk
po
ní
kráčel
kupředu.
Jestliže
třebas
člověk
chce
se
uzdravit,
tak
se
uzdraví.
Jestli
chce
být
spasen,
tak
má
dojem,
že
je
spasen.
Ale
Číňan
by
mu
řekl:
všichni,
kdo
dosáhli
osobní
spásy,
ani
jeden
z
nich
není
spasen.
Nýbrž
on
si
jenom
myslí,
že
je
spasen.
A
mají
pravdu
ti
Číňani.
Nikdo
není
tady
spasen.
Tady
na
této
cestě
neexistuje
vůle,
která
by
takhle
daleko
mohla
sáhnout.
Ta...
ta
prostě
stojí
proti
té
konečné
fázi.
I
znemožňuje
ji,
protože
je
individualizována.
Doplňky
k
tomu
minulému.
Mám
tady
první
repliku
na
problém
intuice.
Ten,
kdo
mně
tady
oponuje,
říká:
že
žádný
pravý
vědec
se
bez
intuice
neobejde.
A
kdyby
jako
ji
neměl,
tak
je
po
vědci,
ano?
To
znamená,
když
to
přeložím
do
své
češtiny:
přešlapoval
by
na
místě,
jenom
by
byl
reproduktorem
toho,
co
už
tady
je.
Ale
nikdy
by
nebyl
tvůrčím
duchem,
který
by
mohl
třebas
jenom
malinké
polínko
přiložit
navíc
do
toho
ohně,
aby
to
spálilo
víc.
Tak
to
myslím,
jo?
A
já
tomuto
člověku
dávám
zcela
za
pravdu.
Jenomže
zároveň
tvrdím,
že
ten
vědec,
který
zažívá
tuto
intuici,
musí
na
ní
hledět,
jak
mně
taky
napovídá
ten
dotyčný,
jako
na
milost.
Jako
na
vědeckou
milost.
Jako
je
náboženská
milost,
jak
tady
mi
tvrdí,
existuje
vědecká
milost,
která
není
každému
dána.
To
je
prostě
jeho
založení,
které
mu
umožňuje,
aby
tu
intuici
čas
od
času
měl.
A
aby
z
ní
něco
vyvedl,
ne?
A
komu
není
dáno,
ten
to
neudělá.
A
ten
se
tak
tím
pravým
vědcem
nestane.
A
to
je
to,
co
mně
chybí
na
vědecké
cestě.
A
na
tom,
čemu
říkáte
vědecká
milost.
Že
totiž
zrovna
jako
Ježíš
Kristus
ukázal,
co
je
to
náboženská
milost.
A
jakou
to
má
podmíněnost.
Za
jakých
okolností
tato
milost
funguje.
Zákonitě,
zákon.
Tak
také
vědci,
já
doufám,
že
během
několika
staletí,
se
dovědí,
za
jakých
okolností
zákonitě
ta
vědecká
intuice
funguje.
A
pak
to
nastane
v
lidském
životě
a
v
životě
vědců
úplně
nová
éra.
Zatím
to
nevědí,
ale
prosím
vás,
nevědí.
Zrovna
jako
v
náboženství
to
také
nevěděli.
Oni
říkají,
že
je
to
záhadná
milost,
která
přichází,
a
nemůžeme
za
ni.
Je
to
patrně
založení
člověka.
A
myslí,
že
tím
to
objevili.
Vůbec
ne.
Ježíš
Kristus
je
přesvědčil
o
tom,
že
tomu
takhle
není.
Že
není
nikdo
založen
pro
nějakou
intuici
a
jiný
založen
není.
Proto
jsem
se
snažil
v
tom
minulém
textu
vám
předvést
na
Josefu
Kupertinském,
jak
člověk
absolutně
nezaložený
pro
něco,
i
pro
normální
lidský
život,
najednou
to
založení
získal.
A
nejde
o
nic
jiného
na
cestě
poznání,
než
o
získání
schopností,
které
dříve
člověk
neměl.
Nebo
které
přicházejí
sporadicky
a
jevily
se
tehdy
jako
milost.
Což
je
nesprávné.
Jestliže
například
se
chce
vědec
přesvědčit,
za
jakých
okolností
intuice
funguje
jako
zákonitá
vlastnost
myšlení,
tak
se
přesvědčí
jenom,
a
nějakým
jiným
způsobem
to
nejde,
jenom
tímto
způsobem,
že
v
oblasti,
ve
které
pracuje,
se
dostane
ke
koncům,
přes
které
se
nikdo
nedostane.
Které
se,
kterým
se
může
říct,
že
to-
že
je
v
tom
oboru
ažůr.
Že
tam,
kde
jsou
ty
ostatní,
asi.
Na
svým
vrcholu.
Když
se
tam
dostane,
že
mu
to
tam
je
samozřejmé,
že
toto
je
správné
a
že
tak
to
je.
Tak
se
může...
může,
nemusí,
od
toho
vyprázdnit.
Jestliže
se
od
toho
nevyprázdní,
to
znamená,
jestliže
mu
to,
jestliže
nepoužívá
této
samovolnosti
tak,
jako
by
jí
nepoužíval,
jako
by
nic
nedělal,
když
se
nestane
přitom
ničím
prázdným,
ta
intuice
nepřijde.
A
jestliže
se
stane
takhle
prázdným,
ničím,
intuice
tu
je.
A
musí
to
být
přeci
za
dramatických
okolností
třebas.
On
rezignuje
možná,
že?
Ale
potom
ve
spánku,
když
nevládne
svou
vůlí,
dostane
se
do
stavu
vůle,
aniž
ví
jak,
tak
se
mu
to
ucelí.
A
von...
von
přijde
na
nějakou
spojitost,
která
dříve
v
tom
nebyla.
Začne...
začne
být
tvůrčí
činem
člo
schopným
tvůrčího
činu,
a
prostě
intuitivně
jednajícím
člověkem,
ano?
To
platí,
prosím
vás,
na
úrovni
toto
přechod-
tento
přechod
přes
nic,
platí
na
úrovni
hmotné,
zrovna
jako
na
úrovni
náboženské.
Jestliže
by
byl
býval
Ježíš
Kristus
vstoupil
do
Betléma
s
jasným
vědomím,
že
od
Boha
pochází,
tak
by
byl
neudělal
ani
krok
na
cestě,
kterou
nám
ukázal.
On
musel
být
nemluvnětem,
které
nic-
které
ničemu
nerozumělo,
nic
nevědělo.
A
z
tohoto
"nic"
péčí
své
rodiny
a
okolí
a
svatých
Tří
králů,
se
dostal
rychle
tam,
že
věděl,
kdo
je
jeho
Otec
a
že
v
tom
musí
být.
A
pak
to
šlo
dál,
to
už
byl
řetěz,
což
potom
je
srozumitelný.
Ale
tento
začátek
přes
"nic"
potom
byl
znovu
začátkem
toho
"nic"
před
Jordánem,
znovu
na
poušti,
znovu
na
kříži
a
tak
dále,
jo?
Pořád
přes
"nic".
Tohleto
musí
pochopit
každý
vědec.
Já
když
jsem
poznal
vědce,
ať
to
byl
kterýkoliv
pravý
vědec,
tak
asi
jsem
jich
v
životě
viděl
takových
šest.
A
tak
každý
z
nich
byl
především
přirozeně,
prosím
vás,
přirozeně,
né
chtěně,
přirozeně
pokorný.
Přirozeně
velice
pokorný.
To
byla
jeho
vlastnost,
která
přímo
zarážela.
Jak
to,
že
tenhleten
člověk
je
takhle
pokorný?
Přirozeně
pokorný,
né
chtěně,
ne
uměle,
že
si
říkal:
já
nic
nejsem.
No
to
né.
Ale
na
něm
bylo
vidět,
že
"nic"
není.
To
z
něho
páchlo.
A
já
si
myslím,
že
Ježíš
Kristus
na
kříži
toto
ukázal
bezvadně.
Že
i
z
toho
spojení
s
Otcem
nebylo
vůbec
nic:
pročs
mě
opustil?
A
tak
dále.
Já
trvám
na
tom,
že
na
této
cestě
se
musí
přecházet
přes
přechody,
kde
je
člověkem-
kde
je
člověk
ničím.
Protože
se
tímto
způsobem
přibližuje
k
tomu
"nic"
přirozenosti
Boží.
A
jinak
by
nemohl
ta
přiroz-
na
přirozenost
Boží
na
další
úrovni
dosáhnout
vůbec.
A
tak
je
to
v
oblasti
vědecké
a
tak
je
to,
tam
taky
to
řek:
přirozenost
Boží.
A
jenomže
tomu
říkáme
jinak,
ne?
A
tam
také,
ano?
Je
to
zodpovězeno?
Můžu.
Tadyhle
je
to
věc,
záležitost
relativní,
co
to
já
tady
říkám.
To
znamená,
člověk
není
schopen
poznávat
absolutní
dobro
nebo
absolutní
zlo.
A
zrovna
tak
není
schopen
ve
vědě
poznat
absolutní
vrchol.
Nikdy
nikdo
nemůže.
Čili
podle
svých,
a
to
jsou
dispozice,
podle
svých
dispozic.
Jeden
dostane
k
dispozici
jenom
jednu
hřivnu,
druhý
dvě,
třetí
pět.
Tady
dispozice
hraje
nějakou
roli.
Ale
v
každém
případě
je
to
intuice,
v
každém
případě
je
to
hřivna.
Ni-
nikdy
to
není
jeho,
rozumíte?
Jeho
to
není.
Je
to
správcovství.
Je
to
princip
správcovství.
Na
kterém
je
to
postaveno.
A
on
vyvede
z
té
jedné
hřivny
jedno
město,
jo?
Nakonec
i
přes
to
nic,
že
je
mu
to
zase
vzato,
ne?
Třebaže
to
nebylo
za
dramatických
okolností,
jak
je
obvyklé
v
situaci
dramatické.
To
je
to,
co
není
líčeno
v
tom
evangeliu.
Jinde
jo.
V
životě
Ježíše
Krista
je
to
velice
dramaticky
líčeno.
O
boji
se
satanem
na
poušti,
ukřižování.
A
je
to
drama,
aby...
aby
bylo
vidět,
že
to
také
jde
dra-
dramaticky,
že?
To
nemusí
být
všechno
pohodový.
A
jestliže
to
takhle
prochází
přes
"nic",
tak
u
každého
to
"nic"
je
relativně
ničím.
To
znamená
podle
jeho
nadání
a
podle
úrovně,
na
které
to
zažívá,
je
relativně
ničím.
On
přirozeně
považuje
ten
svůj
stav
za
absolutní.
Nemá
ten
přehled.
On
si
myslí:
já
jsem
nic,
já
jsem
tady
zkrachoval,
třeba.
Já
jsem
neschopen
jít
dál.
To
je
možné.
A,
ale
to
je
relativní
myšlení.
Ne
obecně
platné.
A
s
každým
to
probíhá
na
jiné
úrovni.
A
postupně
s
tímtéž
člověkem
na
další
úrovni,
ano?
S
tímtéž
člověkem
na
další
úrovni.
Takže
když
jste
si
četli
toho
Josefa
Kupertinského,
na
nějaké
úrovni
to
probíhalo,
když
se
stal
knězem,
aniž
něco
uměl,
ne?
Na
jiné
úrovni
to
probíhalo,
když
už
byl
knězem,
a
nevěděl,
jak
to
kněžství
provádět.
To
byla
už
vyšší
úroveň,
když
mu
někdo
dal
ten
plášť,
ze
kterého
pocházelo
to
jenom-
ta
jeho
moudrost,
že
ano?
A...
a
tak
dále.
Tak
já
jsem
na
nějaké
jiné
úrovni,
zase
totéž
zažíval.
Že
nějak
jinak
jsem
to
zažíval
v
tom
svém
předškolním
věku,
nějak
v
sedmnácti
letech,
nějak
v
koncentráku.
A
to
ještě
později
zase
jinak.
Jsou
tam
další
odůvodňování.
O
tom
radši
nemluvím.
A
co
tím
chci
říct.
Že
ten
relativismus
nemění
na
absolutní
platnosti
této
zákonitosti
vůbec
nic.
Ten
zákon
je
absolutně
platný
v
rámci
relativity,
rozumíte
mně?
Asi
tak.
Abyste
tomu
rozuměli.
No,
já
bych
chtěl
říci,
že
nezáleží
na
tom,
jakého
rozsahu
je
to
nové,
co
do
člověka
vstupuje
a
jaké
je
to
kvality.
Důležité
je,
že
vždycky
ten
člověk
může
říci
opravdu
spravedlivě:
to,
co
nyní
poznávám,
je
na
věci
nové.
Je
to
tatáž
věc,
ale
nově
pojatá,
ano?
Takže
je
to
krok
na
téže
cestě.
Ne
na
jiné.
Nezačíná
se
jinou
cestou,
nýbrž
kráčí
se
toutéž
cestou,
ale
dělá
se
nový
krok.
Víte,
ono
například
ve
vědě
existovaly
takové
převratné
objevy,
že
to
zdánlivě
zrušilo
něco
z
toho
stávajícího
vědění.
To
je
pravda.
Ale
zrovna
tak
byste
mohli
se
na
to
takhle
dívat
v
oboru
v
oblasti
náboženství.
Že
těm,
kteří
se
dívají
na
život
Ježíše
Krista
a
na
jeho
počínání,
se
zdálo,
že
šlape
po
zákoně.
To
se
ovšem
jenom
zdálo.
Ve
skutečnosti
každý
z
nás
je
výplodem
prostředí,
ve
kterém
žije.
To
znamená,
nemůže
šlapat
po
tom,
co
ho
vychovalo.
Zdánlivě
po
tom
šlape.
Vono
to
je
jenom
pro
něho
překonané,
to
je
tak,
že
už
je
to
podle
toho
nového
života
mrtvé.
Ale
existuje
to.
Já
to
znázorním
indickou
symbolikou,
že
matka
Káli
tančí
na
hřbetě
Šivově.
Je
ten
Šiva
mrtev?
Je
ten
Šiva
neskutečný?
Ne.
Ale
kdyby
nebyl
ten
Šiva
pod
jejíma
nohama,
tak
by
neměla
po
kom
tancovat.
Šiva
je
stvořitel.
Kdyby
nebylo
stvořitele
a
stvořeného,
tak
by
si
ta
matka
Káli
nezatančila
tu
cestu
poznání
se
světem.
Řekl
jsem,
že
ta
matka
Káli
svým
poznáním
tančila
na
hřbetě
Šivy.
Nebyl
to-
nebylo
to
nedopatření.
Tento
tanec
byl
tancem
poznání.
Jestliže
si
myslíte,
že
někam
tajitou
že
je
to
oblast
lásky,
tak
to
jste
na
velikým
omylu.
To
je
bezostyšné
poznání.
V
té
lásce
je
obsaženo
poznání.
A
tady
je
ukázána
stránka
poznání
té
lásky,
ano?
To
znamená,
jinde
se
mluví
o
matce
milující,
ne?
A
jinde
se
mluví
u
Ramakrišny
o
Durga,
Durze.
To
je
trestající
matka,
stravující
svoje
stvoření,
že
ano?
Ničící
všechno.
Tamto
je
stvořitelka
a
toto
je
ničitelka.
A
vono
je
to
Durga
i
Káli
v
jedné
osobě,
ne?
To
nebudeme
tady
tu
mytologii
předvádět,
ale
to
je
otázka
po
tom
poznání.
Že
ona
je
ničitelka
a
zároveň
stvořitelka.
Milostivá
stvořitelka
a
nemilosrdná
ničitelka
zároveň.
To
je
eminentně
otázka
poznání
tady
řešena.
Ovšem,
co
řešil
svým
životem
Ramakrišna,
to
byla
otázka
lásky.
Protože
on
byl
matkou
Káli
vyslán
na
cestu
lásky.
Protože
v
dnešním
věku
je
třeba
milosrdenství.
To
říkal
Ježíš
Kristus
a
daleko
víc
než
čehokoliv
jiného.
A
kdyby
se
někdo
vyskytl,
kdo
by
toto
popíral,
tak
se
do
našeho
věku
nehodí.
Toho
nemilosrdného
je
tady
mnoho.
A
ona
musí
být
zjednaná
rovnováha.
A
von
stačí
jeden
takový
Ramakrišna,
který
jako
jedinec
zjedná
rovnováhu
mezi
milióny
lidí,
kteří
nejsou
láskyplní.
Na
jedné
straně...
na
jedné
straně
vah
jsou
miliardy
lidí
neláskyplně
jednajících.
Na
druhé
straně
je
Ramakrišna
a
ještě
zjedná
rovnováhu.
Tak
je
to.
Asi
tak.
Na
jedné
straně
je
Ježíš
Kristus,
na
druhé
straně
je
mizerů
strašná
fůra
a
rovnováha
je
zjednána.
To
je
počet,
který
si
nedovedeme
představit,
ale
je
to
kvalita,
která
převáží
kvantitu,
ano?
Na
té
váze
kvalita
vrcholně
váží
víc
než
kvantita.
To
je
ta
veliká
vymoženost
cesty
poznání.
Že
tam
kvalita
poznání
způsobuje,
že
to,
co
je
za
tím
člověkem
už
překonáno,
se
jeví
jako
mrtvé.
To
Ježíš
Kristus
nám
ukazoval:
ať
mrtví
pochovají
mrtvé.
On
už
je
považoval
za
mrtvé.
Jednal
s
nimi
jako
se
živými,
ne?
Ale
věděl,
že
jsou
mrtví.
Řekl-li
jsem,
že
kdykoliv
je
zapotřebí,
tak
ta
intuice
tady
je,
tak
musím
vysvětlit
napřed
to
"kdykoliv
je
zapotřebí"
a
pak
"tak
tady
je".
Obojí
zvlášť.
A
teprve
potom
to
dám
dohromady,
jo?
Když
to
musí
být
jednou
větou.
Když
je
to-
kdy
je
toho
zapotřebí.
Já
zásadně
nevím,
kdy
je
toho
zapotřebí.
A
nesnažím
se
o
to,
abych
to
věděl.
To
není
cesta,
kterou
by
se
člověk
měl
tímto
směrem
ubírat.
Tam
není
třeba
vidět
ž
-že
je
toho
zapotřebí,
například
té
intuice.
Nýbrž
na
této
cestě
se
musí
umět
vyprazdňovat.
Jestliže
se
vyprázdní
a
ono
to
tam
je,
tak
je
toho
zapotřebí,
ano?
Tak
dejme
tomu
pokladete
mně
otázku.
A
já
na
ní
neumím
odpovědět.
Nevadí,
nezneklidním.
Neříkám:
jsi
hlupák,
to
nezodpovíš
nebo
tak.
Co
bych
si
nadával.
Já
se
stanu
"ničím",
pro
tu
chvíli
"ničím".
To
už
musím
vyběhnout
cestu
k
tomu,
abych
se
stal
"ničím".
To
znamená,
řečeno
dost
jako
nepřesně,
já
rezignuju
na
odpověď
na
váš
dotaz.
Jestliže
rezignuju
na
odpověď
na
váš
dotaz
a
přitom
vás
odkážu
do
mezí,
do
kterých
vím,
že
vás
mám
s
vaším
dotazem
odkázat,
tak
buď
se
stane
to,
že
ta
intuice
přijde,
anebo
se
stane
to,
že
nepřijde.
Když
nepřijde,
v
pořádku,
nebudu
se,
není
toho
zapotřebí.
Když
přijde,
je
toho
zapotřebí.
Vím,
je
toho
zapotřebí.
A
tak
poznám,
že
je
toho
zapotřebí.
Jak
už
poznám,
že
je
to
zapotřebí,
tak
už
se
do
toho
pustím.
A
pak
už
se
ta
lavina
řítí.
Pak
už
vím
postupně,
co
v
té
chvíli
začáteční
intuice
jsem
nevěděl.
To
se
navazuje
jedno
na
druhé,
až
mě
to
přivede
k
nějakým
souvislostem,
které
jsem
původně
vážně
nebral.
Takže
to
jsem
vysvětlil
to,
kdy
je
toho
zapotřebí.
A
teď
na
mně
je,
abych
vysvětlil
"tak
to
tady
je."
A
je
to
tady,
když
už
mám
odbyto
to,
že
je
to
zapotřebí.
To
už
vím,
když
to
tady
je,
že
je
to
zapotřebí.
Ono
je
to
tady
způsobem,
jakým
tady
není
nic,
co
je
z
mého
rozumu.
Z
mého
rozumu
je
tady
všecko
tak,
že
je
to
vynulováno
v
závislostech
v
rozumových
kategoriích,
ano?
Kdežto
todleto
je
tady
jako
vědění
nezávislé
na
rozumovém
uvažování.
Jak
to
tady
je,
to
je
způsob,
který
by
se
mohl
v
některých
případech
zdát
jako
velmi
nerozumný
způsob
myšlení.
Protože,
já
bych
to
vysvětlil
na
nějakém
příkladu.
Je,
bylo
pro
ty
posluchače,
nebo
svědky
v
Ježíše
živo-
v
Ježíšově
životě,
všechno
rozumné,
co
on
dělal?
Ani
zdaleka
ne.
Oni
říkali:
tvrdá
je
tvoje
řeč.
Kdo
ji
má
rozumět.
A
tak
taky
byly
tvrdé
jeho
činy.
Voni
nevěděli
třeba,
že
když
křísil
Lazara,
že
to
byl
předobraz
vzkřísení
Ježíše
Krista
z
mrtvých.
Nebo
když
ho
žena
pomazala
drahocennou
mastí,
které
je-
která
představovala
celé
jmění.
Že
to
byl
obra-
předobraz
toho
pomazání,
které
existovalo
při
jeho
smrti
v
hrobě.
A
nepotřebovali
to
vědět.
To
bylo
nerozumné
z
hlediska
toho
Jidáše,
co
ta
žena
dělala
a
jak
a
že
to
Ježíš
přijal,
tu
mast.
To
se
mělo
za
to
něco
koupit
pro
chudé,
že
ano?
Prosím
vás,
to
je
rozumné.
A
toto
jednání
ženy
bylo
z
hlediska
rozumujícího
člověka
nerozumné.
Takhle
to
tady
vždycky
je.
To
z
čeho
je
zapotřebí.
Že
to
nemusí
být
rozumné.
Nemusí
se
to
jevit
jako
rozumné.
Může
se
to
jevit
jako
nerozumné.
Právě
jednou
mi
tady
jeden
z
vás
psal
nebo
říkal:
to,
že
je
to
nerozumné,
to
slovo
je
tam
asi
špatné.
Není
to
pravda.
No,
to
tedy
je
tenhleten
případ.
Že
něco
je
nerozumné
z
toho,
co
ta
intuice
předvádí.
Vypadá
to
jako
velice
nerozumná
záležitost.
Ale
není
to
nerozumná
záležitost.
Já
počítám
s
něčím,
s
čím
nemůže
i
nejlepší
rozum
počítat.
Protože
má-
zná
spojitosti,
které
my
neznáme,
které
nejsou
v
dosahu
toho
myslícího
člověka.
V
dosahu
myslícího
člověk
je
opravdu
jenom
dualistický
způsob
chápání.
Kdežto
v
dosahu
této
intuice
je
něco
za
dualismem.
Navozeno
na
dualismus.
Přicházející
odněkud
odjinud
bez
dualismu
a
bez
dualismu
transplantováno.
A
to
je
na
tom
to
nové
a
to
je
na
tom
to
tvůrčí.
No,
že
tady
je
něco
připraveno,
co
ještě
rozum
neobjevil
například.
já
Já
jsem
se
prý
vyjádřil,
že
prvním
bodem
cesty
poznání
je
uvěřit,
že
toto,
co
tady
zažíváme,
je
pravá
skutečnost.
A
já
prý
jsem
se
vyjádřil,
že
toto
není
pravá
skutečnost.
Nevyjádřil.
Co
tam
takhle
je,
tak
to,
prosím
vás,
opravte.
Já
jsem
se
vyjádřil,
že
je
to
relativní
skutečnost.
To
není,
to
neznamená,
že
to
nebyla.
Já
jsem
zásadně
proti
tomu
iluzionismu.
Ten,
který
hlásali
Indové,
že
toto
je
iluze,
to
ne.
Toto
je
relativní
skutečnost
závislá
na
nějaké
absolutní
skutečnosti.
Asi
v
tom
smyslu,
jak
o
tom
mluví
Ježíš
Kristus:
já
nejsem
dobrý.
Jenom
Otec
v
nebesích
je
dobrý.
A
prosím
vás,
když
se
díváme
zblízka
na
Ježíše
Krista,
on
byl
náramně
dobrý,
ne?
Ale
když
on
sobě
tvrdí,
že
není
dobrý,
tak
mluvil
takhle,
jako
teďka
mluvím
já.
Že...
že
to,
co
zažívá,
je
jenom
relativně
platné.
Ne
že
by
to
nebylo
vůbec,
ale
je
to
relativně
platné.
Není
to
pravá
dobrota.
Pravá
dobrota
není
vlita
do
žádného
koryta.
Pravá
skutečnost
není
v
žádném
korytu.
Pravé
tao
není
něco,
po
čem
se
dá
kráčet
a
tak
dále...
a
tak
dále.
Čili
to,
že
se
po
tomto
dá
kráčet,
to
z
toho
nedělá
něco
neskutečného.
Nýbrž
něco
relativně
skutečného.
A
my
musíme
věřit
tedy,
že
zatím
je
to
pro
nás
jediná
skutečnost.
Proto
já
jsem.
Protože
jakmile
to
absolutizujeme,
tak
se
dostáváme
k
další
možnosti
zažívat
to
jako
samozřejmost.
Jinak
ne.
Jak
my
to
zažíváme
jako
samozřejmost,
tak
se
produkuje
něco
z
toho,
čemu
říkáme
samovolnost.
Já
když
se
dívám
na
tuto
krajinu,
tak
samovolně
to
považuju
za
skutečnost
existující.
Nemusím
dál
přemýšlet,
jestli
je
to
relativně
platné
nebo
není
platné,
prostě
pro
mě
je
to
samovolně
skutečností.
Takovýmto
způsobem
musíte
uvěřit
v
jedinečnost
těchto
věcí.
Když
to
samovolně
půjde,
abyste
tomu
věřili,
a
to
nejde
hned.
Já
myslím,
žes
to
řekl
takto,
nám
se
zdá,
že
je
to
odjakživa
prostě
tak,
ne?
Dítě
k
tomu
musí
dorůst.
A
já
jsem
se
přesvědčil
i
na
svém
šestiletém
vnoučeti,
že
ještě
nedorostlo
k
vidění
věcem-
věcí
tak
jako
my.
Že
mu
není
něco
samozřejmého,
co
nám
už
samozřejmé
je.
A
jestliže
člověk
nedospěje
ani
ve
zralém
věku
k
této
samozřejmosti,
tak
není
dospělý.
A
jestliže
není
dospělý,
tak
nemůže
odstartovat.
Nedospělý
člověk
nemůže
odstartovat
do
další
skutečnosti.
Jedině
když
samovolně
všechno
považuje
za
skutečné
a
jedině
pravé,
můžete
jít
na
cestě
poznání
dál.
A
pak
se
dostanete
někde
jinde
a
zase
ten
proces
bude
probíhat
nanovo,
zase
tam
všechno
budete
vidět
postupně
jako
nová-
novou
skutečnost,
se
kterou
se
smíříte
a
nakonec
bude
pro
vás
samovolná.
Já
vás
nebudu
strašit,
jak
věci
vidím.
Ale
zaručeně
je
nevidím
jako
někdo
z
vás.
Vidím
je
jako
nikdo
z
vás.
Jinak.
A
už
je
to
pro
mě
samozřejmé,
ano?
Kdyby
to
pro
mě
nebylo
samozřejmé,
tak
z
tohoto
bodu
neze-
neodstartuju
dál,
ano?
A
tohleto
je
požadavek
každého
stupně.
Víra
samo,
řek
bych,
ne
samospasitelná,
za
absolutní
skutečnost
toho,
co
právě
zažívám.
Protože
kdybych
já
se
bál
šlápnout
na
zem,
od
které
se
mám
odrazit,
bál
se
proto,
že
si
myslím,
že
není
skutečná.
Že
je
to
iluze,
že
se
mohu
propadnout,
až
se
odrazím
nějak
silněji
sem,
to
by
bylo
špatné.
Já
musím
věřit,
že
je
to
skutečné.
A
ta
víra
způsobí
tu
skutečnost,
že
já
budu
moci
odstartovat.
Když
tu
víru
nebudu
mít,
tak
neodstartuju,
ano?
Upozorňuju
vás
na
to.
Tak
jsem
to
myslel.
Uvědomme
si,
když
teďka
jsem
úvodem,
který
zde
nebyl
zmíněn,
do
tohoto
aparátu,
předvedl
nebo
řekl,
že
cesta
poznání
by
se
také
dala
znázornit
jako
řadu-
jako
řada
rozhodnutí,
po
kterých
následuje
řada
zkušeností
podstatně
nových.
Takže
vede
od
zkušenosti
ke
zkušenosti,
od
rozhodnutí
k
rozhodnutí.
Je
to
rozkouskování
celé
cesty
poznání
na
části
dosažitelné
určitým
stupněm
poznání.
Přičemž
se
předpokládá,
ovšem
předpoklad
ten
může
být
mylný,
že
nikdo
na
určitém
stupni
poznání
se
nebude
spokojovat
s
tím
stupněm.
A
bude
toužit
pod
dalším.
Kdežto
tento
předpoklad
nemusí
být
správný,
protože
jsme
zažili
celou
řadu
případů,
že
lidé
udělali
správné
rozhodnutí,
po
něm
následovaly
zkušenosti
rovněž
správné,
ale
lidé
si
mysleli,
že
to
je
něco
konečného.
A
zůstali
tam
trčet.
A
kupodivu
jakmile
toto
dokázali,
tak
spadli
z
toho
stupně,
kam
se
dostali.
A
my
jsme
se
s
nimi
shledali
na
stupni,
ze
kterého
už
nebylo
vlastně
vybřednutí.
Neboť
jak
se
odtamtud
spadne
hodně
nízko,
tak
už
je
cesta
zpět
daleko
těžší
než
na
jiné
cestě.
A
to
z
toho
důvodu,
že
se
vlastně
tady
tak
trošku
hřeší
proti
Duchu.
A
já
myslím,
že
nikde
jinde
tento
hřích
není
tak
blízek
člověku
jako
na
této
cestě.
Protože
tím,
těmi
rozhodnutími,
které
člověk
dělá,
vlastně
provokuje
Ducha
svatého,
aby
ho
osvítil.
A
nyní,
jestliže
je
osvícen,
a
on
tím
opovrhne,
tak
se
proti
němu
proviňuje.
Ovšem
provinutí-
pro
to
provinění
není
takového
rázu
absolutně,
jak
o
tom
mluví
Ježíš
Kristus.
To
by
musel
být
na
konci
cesty.
Ale
je
přeci
jenom
tak
důležité
nebo
tak
dosažné,
že
ten
člověk
se
těžko
zmůže
na
další
krok.
Ale
já
se
vrátím
k
těm
rozhodnutím.
Já
jsem
řekl,
že
bych
mohl
celou
cestu
poznání
také
předvést
na
jednotlivých
krocích,
kterým
rozumím
jako
rozhodnutím.
A
protože
známe
život
Ježíše
Krista,
víme,
jak
ta
rozhodnutí
za
sebou
mají
jít.
Tak
aniž
bych
se
už
o
něm
zmiňoval,
já
budu
mluvit
o
těchto
rozhodnutích,
jak
jsou
tam
zachyceny
v
životě
Ježíše
Krista.
Znovu
začínám.
Jestliže
se
člověk
narodí
na
tomto
světě
a
nabude
celistvé
vědomí
o
tomto
světě.
To
znamená,
jestli
si
udělá
obrázek,
k
čemu
na
tom
světě
je,
co
by
tam
měl
dosáhnout,
co
by
dosáhnout
neměl,
tak
se
může
také
stát,
že
chce
prožít
život
spravedlivý
nebo
život
dobrý.
To
je
dobrý
začátek,
rozhodnutí
žít
správně.
U
každého
člověka
toto
rozhodnuti
bude
vypadat
jinak,
ano?
Každý
si
bude
představovat
něco
jiného
za
správné.
Ale
nebudou
dva
lidé,
kteří
by
si
považovali
jednu
a
tutéž
věc
za
správnou.
To
bude
individuální
východisko
správnosti.
Proto
všechny
mravní
předpisy,
všechna
etika,
všechna
noetika,
to
jsou
všechno
věci,
které
nejsou
platné
obecně.
Nýbrž
jsou
platné
místně,
časově
i
prostorově.
Proto
se
o
nich
nebudeme
jako
o
takových
vůbec
šířit.
Když
budeme
říkat,
že
první,
obecně
vzato,
rozhodnutí,
kdyby
mělo
vypadat
tak,
že
člověk
si
řekne,
že
bude
žít
správně.
A
dělá
všechno
pro
to,
aby
žil
spravedlivým
životem.
Aby
pokud
možno
nikomu
nekřivdil
ani
za
takovou
cenu
do
toho
vloží
že
by
sám
sobě
škodil.
Když
už
by
to
bylo
správné
a
prospěšné
pro
širší
celek
než
je
sám,
tak
by
to
mohl
třeba
vést
i
k
jeho
škodě.
Ale
to
by
mu
nevadilo,
protože
by
měl
uspokojení
z
toho,
že
by
dělal
dobře.
Kdyby
dlouho
byl
na
této
cestě,
tak
by
se
mohlo
stát,
že
by
začal
na
tomto
místě
přešlapovat
a
že
by
tím
promarnil,
promarnil
celý
život.
Co
je
to
dlouho
býti
na
tomto
stupni
a
na
kterékoliv
dalším?
To
jest,
že
už
to
tomu
člověku
to
jde,
že
už
je
mu
samozřejmé,
jed-
co
je
to
jednání
správně,
že
už
je
dokonce
nesnesitelný
pro
své
okolí.
Neboť
on
má
svou
představu
o
správnosti
a
nikdo
mu
do
toho
nemá
co
mluvit.
Takových
lidí
je,
že?
A
přitom
nejde
z
toho
stupně
dál.
Tam
zůstává
trčet.
A
já
jsem
takového
spravedlivého
člověka
znal.
Neměl
úspěch
ani
ve
vlastní
rodině
při
výchově
svých
dvou
dcer,
bydlel
někde
na
se-
v
severovýchodních
Čechách.
Byl
drogistou.
A
neměl
ani
úspěch
ve
svém
vlastním
životě.
Když
umíral,
tak
konečně
byl
nespokojen
s
tím,
co
celý
život
dělal.
Říkal:
k
čemu
mně
byl
ten
spravedlivý
život,
když
má
společnost
právo
znehodnocovat
to,
co
já
jsem
pro
ní
provedl
a
považovat
to
všecko
za
chybné,
ačkoliv
to
chybné
v
mých
očích
nebylo.
On
byl
tedy
v
Sokole
a
takovýho
něco
a
vono
se
to
všechno
potom
zavrhovalo
po
válce,
ne?
A
tak
a
jeho
taky
zavrhli
a
no.
No,
ale
co
tím
chci
říct.
Že
na
každém
stupni
musí
dojet-
dojít
k
nespokojenosti.
Jestliže
zůstane
spokojen
s
tím,
tak
vzal
odplatu
svou
a
není
schopen
se
dostat
k
dalšímu
rozhodnutí.
A
to
platí
o
životě
umělce,
o
životě
každého
tvůrčího
člověka.
Kdo
má
za
sebou
nějaké
tvůrčí
období,
tak
nesmí
být
spokojen
s
tím,
co
dosavad
vytvořil.
On
neudělá
krok
kupředu,
že?
Ano?
To
je
důležité.
Jestliže
je
nespokojen,
přestože
mu
to
jde,
všichni
ho
za
to
chválí
a
říkají:
ty
jsi
výborný.
On
začíná
být
nespokojen,
tak
to
je
příznak
přechodové
krize
nebo
přechodového
utrpení.
Teď
bychom
tam
popisovali
rozdíl
mezi
krizovým
utrpením
a
přechodem,
to
si
potom
přečtěte,
to
já
tady
nebudu
vysvětlovat,
ano?
To
by
mělo
být
pro
každého
příznačné
nebo
příkazem,
aby
už
nezůstal
na
té
úrovni,
nýbrž
aby
hledal
dál.
Aby
hledal,
aby
se
snažil
o
nové
rozhodnutí,
které
by
lépe
naplňovalo
jeho
život.
Tak
jaké
je
další
rozhodnutí
kromě
spravedlivého
života?
Jestliže
už
žiju
spravedlivě,
tak
nehledám
nic
než
uspokojení
z
toho,
že
spravedlivě
žiju.
Musím
odstoupit
od
tohoto
uspokojení.
Jakmile
mi
to
neposkytuje
uspokojení,
tak
to
neživí
moje
já,
moji
sebelásku.
Čili
já
začnu
vnitřně
umírat.
A
to
mě
vyprazdňuje.
Já
se
musím
vyprázdnit
o
uspokojení
nad
tím,
co
jsem
dosud
dělal.
A
nakonec
to
dost-
dostane,
se
to
dostane
tak
daleko,
že
se
vyprázdním
od
všech
důsledků
toho,
co
jsem
dosud
dělal,
jako
bych
to
byl
neudělal.
A
to
už
jsem
dokonale
prázden
od
toho,
co
jsem
dosud
dělal.
A
tu
nemusím
dělat
bez
dalších
rozhodnutí.
Já
mu
ho
řekl,
von
mně
neřekne,
jak
vypadá
většinou.
Ale
nemusím
dělat
nějaký
plány,
jaké
rozhodnutí
potom
udělat.
Nýbrž
jsem
uvolněn
pro
novou
náplň.
Takže
do
mě
se
vlije
náplň,
která
má
dvě
tváře.
První
z
nich
je
ta,
že
najednou
vím,
že
to,
co
jsem
dosud
dělal,
je
málo
nebo
nic.
A
že
bych
měl
dělat
něco
víc,
co
jsem
dosud
nedělal.
A
proč
bych
to
měl
dělat,
taky
to
ví.
Já
mluvím
zatím
velice
obecně.
To
jedna
věc.
A
druhá
věc,
že
když
se
rozhodnu,
že
budu
dělat
něco
navíc,
co
jsem
dosud
nedělal.
A
od
tamtoho
se
odvrátím,
abych
to
nové
mohl
dělat.
Protože
dvě
najednou
dělat
nemohu.
Takže
on
takhle
znal
prostředky,
jakými
tamto
nové
uskutečnit.
To
je
na
každém
rozhraní
mezi
stupni
člověku
dáno.
Čili
jakmile
člověk
se
dostane
do
toho
vyprázdnění,
tak
si
prověří
jednu
věc
důležitou.
Že
je
mu
dáno
něco,
co
není
jeho.
Co
nebylo
obsaženo
v
dosavadním
jeho
životním
programu.
To
je
důkaz,
pro
něho
důkaz,
neochvějný
důkaz
toho,
že
existuje
něco
za
jeho
vůlí,
za
jeho
rozhodnutím,
za
jeho
chtěním,
ne?
Takže
když
potom
začne
se
řídit
tím
novým
obsahem,
tak
už
ani
zdaleka
není
takhle
svým,
jako
byl
při
tom
prvním
rozhodnutí
jednat
správně
v
tom
životě.
To
byl
ještě
hodně
svým
přestože
to
dělal,
napodobil
podle
nějakých
jiných
vzorů
třebas.
Nebo
s,
já
nevím,
hathajogických
nebo
tělocvičných
nebo
málo
účinných
nebo
náboženských
nebo
já
nevím,
co
všechno
mohl
si
vzít
za
vzor
nebo
filozofický.
Tak
teď
už
nepotřebuje
vzorů
vnějších,
nýbrž
dostavuje
se
něco,
čemu
by
se
dalo
říct
tažení.
Tažení
k
tomu,
co
nově
poznává.
Že
on
nemůže
se
obejít
bez
toho,
aby
nevyslyšel
to
tažení,
které
v
něm
je
živé.
On
se
jím
musí
řídit.
Jestliže
se
jím
řídí
a
uskuteční
tato
rozhodnutí,
která
už
nejsou
zcela
z
něho,
mu
zavazují
na
něco
předešlého,
tak
jsou
z
něho,
ale
poznává
tam
nový
prvek
v
tom.
Tak
zase
se
opakuje
totéž.
Doroste
do
samovolnosti,
není
s
tím
nakonec
spokojen,
protože
vono
už
mu
to
jde,
vono
už
ho
to
nebaví.
Pro
něho
už
je
to
hračka,
kterou
odložil,
ano?
Jemu
se
to
jeví
jako
hračka.
Předtím
to
bylo
velice
vážné
to
rozhodnutí.
Najednou
se
mu
to
začíná
jevit
jako
hračka.
Protože
si
s
tím
jenom
hraje.
Jakmile
se
dostane
do
této
fáze,
tak
je
třeba
od
hračky
ustoupit.
Takže
tohleto
není
pouhá
hračka.
Tam
by
se
měl
dostat
k
vážné
práci.
No
a
tak
to
jde
tak
dlouho,
až
nakonec
udělá
rozhodnutí,
které
by
při
nejlepší
vůli
rozhodnutím
nemohl
nazvat.
Já
bych
se
přece
jenom
v
této
chvíli
všiml
znovu
příkladu
Josefa
Kupertinského.
Když
udělal
rozhodnutí,
že
bude
knězem,
tak
to
mohl
považovat
za
svoje
rozhodnutí
ještě.
Ale
když
potom
dva
roky
byl
smutný
nad
tím,
že
neumí
být
knězem,
už
nedělal
žádné
své
rozhodnutí.
Byl
bezmocný,
ano?
A
někdo
jiný,
odjinud
mu
přinesl
prostředek,
kterým
se
stal
knězem.
To
už
nemohl
nazvat
svým
vlastním
rozhodnutím.
To
bylo
rozhodnutí,
které
nebylo
rozhodnutím.
A
přesto
mělo
povahu
nového
rozhodnutí.
Povaha
toho
nového
rozhodnutí
byla
v
moudrosti.
A
ne
v
něčem,
co
by
byl
chtěl.
Vstoupila
do
něho
moudrost,
která
nepochází
z
vůle,
nýbrž
pochází
z
otevření
vlastního
nitra.
Takže
kdybych
celou
tu
cestu
nějak
ještě
rozškatulkoval
podrobněji,
tak
bych
říkal:
další
a
další
rozhodnutí
na
této
cestě
přicházejí
nebo
mají
ty
změny
v
sobě.
Obsahují
ty
změny,
že
čím
dál
tím
víc
je
to
rozhodnutí
neosobní
a
obecnější,
přesahující
lidské
možnosti
člověka
samého.
Takže
nakonec
člověk
odroste
tomuto
světu.
Je
třeba,
aby
nejdéle
v
okamžiku
smrti,
byl
tak
dalece
odrostlý
od
tohoto
světa,
že
by
po
něm
netoužil.
A
že
by
samovolně
se
spojoval
se
světem,
který
není
závislý
na
času
a
prostoru.
A
to
je
konec
cesty
poznání.
Tak
se
dá
zhruba
ta
cesta
rozpitvat
na
řadu
rozhodnutí
a
na
jejich
kvalitu,
na
jejich
obsah.
To
je
jenom
obecně
řečeno.
Proč
jsem
nemluvil
o
dalším
konkrétním
obsahu
některých
dalších
stupňů,
nýbrž
jenom
u
prvního,
že
to
musí
konkrétním
obsahem
začít.
Nemusí
to
být
zrovna
touha
po
spravedlivém
životě.
Ale
musí
to
mít
konkrétní
obsah.
A
teprve
z
toho
se
může
dosáhnout
nějaký
obsah,
který
už
není
konkrétní.
Neboť
my
se
máme
dostat
do
oblasti,
kde
milujeme,
jako
bychom
nemilovali.
Kde
poznáváme,
jako
bychom
nepoznávali
a
kde
žijeme,
jako
bychom
nežili.
A
to
je
to,
čeho
jsme
svědky,
my,
nezasvěcení
lidé,
na
existenci
Boží.
Nám
se
zdá,
jakoby
neexistovala.
Jakoby
nemilovala,
jakoby
nepoznávala.
Protože
jestliže
někdo
poznává
všechno,
tak
je
to
podobno
nepoznání.
Pravé
poznání
je
velice
podobno
nepoznání.
Protože
je
v
něm
obsaženo
všecko,
v
pravém
poznání.
A
to
zase
jsou
ještě
úrovně
při
tom.
Napřed
temně
je
tam
všechno
obsaženo.
A
potom
čím
dál
tím
více
živě,
méně
temně.
Takže
v
tom
poznání,
v
mých
sedmnácti
letech,
to
bylo
velice
temné
poznání.
To
mi
nedávalo
konkrétní
program,
rozumný
konkrétní
program
pro
tento
život.
Nýbrž
zavrhovalo
to
jeden
způsob
života,
který
neměl
být
zavržen.
A
dávalo
to
přednost
jinému
způsobu
života,
který
měl
být
upředňován,
to
je
pravda.
Ale
byla
tam
tato
zásadní
chyba,
zavržení
toho
světského
života.
Což
tedy
opravdu
bylo
sice
potřebné
pro
tu
chvíli,
ale
nebylo
to
něčím
výsledným.
Nebylo
to
něčím
ještě
do
té
míry
pravým,
jako
se
to
potom
dělo
třeba
v
koncentráku
nebo
a
to
ještě
nebo
pravé
jako
toto
dílo
ještě
pozdě
a
zase
to
ještě
není
tak
úplně
pravým,
jak
to
bude
někde
na
věčnosti,
že
ano?
Všechno
to
má
své
stupně.
První
rozhodnutí
na
cestě
poznání
by
mělo
mít
povahu
narození
Ježíše
v
Betlémě,
ne?
Dosah
toho
narození.
Anebo
by
nemělo
být.
Nemělo
by
mít
tento
dosah.
Nebo,
řek
bych,
tu
naději
v
sobě
obsaženou.
Já
bych
řekl,
a
to
mi
prominete,
protože
jindy
budu
mluvit
jinak.
Ale
ne,
že
bych
si
chtěl
odporovat.
A
nebudu
si
odporovat.
Já
vám
to
třeba
vysvětlím,
když
si
budete
přát.
Ne,
nemělo.
Protože
jestliže
by
si
člověk
dělal
nějakou
naději
na
nějaký
výsledek
z
toho
rozhodnutí,
které
provádí,
tak
by
to
rozhodnutí
nemělo
ani
zdaleka
tu
moc
tvůrčí,
jakou
má,
když
člověk
bez
naděje
do
něho
vstupuje.
Když
jenom,
když
mu
jde
o
věc
jenom.
Jde
o
to,
aby
žil
třeba
spravedlivým
životem,
jenom
o
to.
Říká
se:
každý
rozhodnutí
děláme
proto,
aby
to
mělo
nějaký
výsledek.
Jestliže
tvrdím
něco
opačného,
tak
je
to
nesmysl.
Samozřejmě,
to
by
byl
nesmysl,
kdyby
se
to
takhle
vzalo.
Protože,
co
chce
ten
člověk,
který
chce
třeba
začít
žít
spravedlivým
životem?
Aby
opravdu
tím
byl
někomu
prospěšný,
že
ano?
Ale
nemyslí
při
tom
na
sebe,
jde
mu
o
věc.
Jestliže
mu
jde
o
věc,
tak
je
to
dobře
stave-
postavené
rozhodnutí.
Když
mu
jde
o
něho,
tak
se
ještě
nevymanil
z
toho
dosavadního
rámce
života,
které
nekončí,
nikdy
nepřechází
a
nekončí
poznání.
Kdyby
zůstával
na
úrovni
nevědomého
člověka.
Jestliže
mu
ale
jde
o
věc,
třebaže
možná
v
našich
očích
nesprávnou
nebo
malichernou
nebo
nepatřičnou,
ale
on
v
tom
vidí
něco
důležitého.
Ne
sebe,
nýbrž
tu
věc
jako
důležitou,
za
důležitou
považuje.
Tak
pak
je
to
správně
postavené
rozhodnutí.
Každý
by
mohl
být
proti...
proti
tomu
rozhodnutí.
Každý
třebas,
nejenom
někdo,
ale
každý.
Ale
pro
něho
to
by
bylo
správné,
kdyby
mu
šlo
o
věc,
kterou
považuje
za
důležitou.
Rozhodnutí
je
správné
tehdy,
duchovní
rozhodnutí
na
cestě
poznání
je
správné
tehdy,
když
člověk
může
pomocí
toho
rozhodnutí
něco
vykonávat,
co
je
někomu
prospěšné.
Ne
tomu
člověku,
který
to
rozhodnutí
udělal.
A
tomu
člověku
to
vůbec
se
nejeví
jako
věc
pro
toho
člověka
přímo
prospěšná,
ano?
Nýbrž
pro
ty
jiné.
A
on
přesto
tím
není
znechucen
a
u
toho
zůstává.
Toto
je
důležitý
moment.
On
říká:
tak
když
už
to
pro
ty
jiné
dělám,
no
tak
já
holt
sebe
vynechám.
A
budu
to
pro
ně
i
nadále
dělat,
když
jim
to
dělá
dobře.
A
už
na
sebe
zapomíná.
A
už
se
s
tím
smiřuje,
že
ho
to
nějakým
způsobem
vynechává,
ano?
Tak
toto
je
znak
správného
rozhodnutí.
Že
musí
při
každém
správném
rozhodnutí
částečně,
aspoň
částečně
sebe
překonat.
Svou
sebelásku
překonat,
své
uspokojení
v
sobě
překonat,
prostě,
že
si
není
přímo
sobě
užitečný,
ano?
A
přesto
vydržet
v
tom
rozhodnutí
a
při
jeho
praxi.
Stačí
to?
Všimněte
si
z
příkladu,
který
jsem
vám
dal,
hlavně
o
tom
Kryštofovi,
ano?
To
tam
není,
nevyšlo
napsáno,
tak
na
tom
nezáleží.
Vy
ho
všichni
znáte.
Tomu
jeho
zasvěcenec
řekl,
zasvěcenec
nějaký
mu
poradil,
aby
převážel
lidi
přes
řeku.
Že
to
bude
duchovní
úkol.
On
v
tom
žádný
duchovní
úkol
neviděl,
ne?
Přesto
ale
je
převážel.
Říkal:
von
je
moudřejší
než
já,
on
tomu
musí
rozumět,
ne?
Tak
důležité
při
tom
je,
aby
ten
člověk
odstoupil
i
od
svého
mínění
o
užitečnosti
v
tom
smyslu,
že
by
byl
ochoten
jít
do
tohoto
neznáma.
Neboť
opravdu
celá
ta
cesta
jde
ze
známého
k
neznámému.
To
je
vědecký
postup,
který
tam
musí
být
zachován.
Ze
známého
postupovat
k
neznámému,
že
ano?
Když
nesto-
ne-
nevycházím
z
neznámého,
tak
nemohu
nikam
se
dohrabat.
Já
musím
mít
základnu
známou.
A
pak
mohu
se
dostat
k
dalšímu
neznámému
dál.
Tak
to
je
matematický
základ,
základ
vůbec
vědecký.
A
tady
na
této
cestě
také
tento
základ
musí
být
zachován.
A
to
je
tím
účinnější
takové
rozhodnutí,
které
ze
známého
vede
člověka
do
neznáma.
Protože
jestliže
člověk
jde
do
neznáma
a
není
si
jist
tím,
že
někam
dojde,
a
přesto
jde,
tak
to
přímo
přivolává
milost
Boží,
že
se
prudce
vyprazdňuje.
Vizte
člověka
u
rybníku
Bethesdy,
ano?
To
byla
cesta
do
neznáma.
On
nevěděl,
jestli
tam
bude
čekat
ještě
rok
nebo
dva
roky
nebo
do
smrti
nebo
vůbec
se
nedočká.
a
protože
už
tuto
cestu
nastoupil
do
toho
neznáma,
proto
se
jednoho
dne
u
něho
objevuje
Ježíš
Kristus
a
pomáhá
mu.
Ne
z
jiných
důvodů.
Aby
dokázal,
jak
tento
způsob
rozhodování
je
účinný.
On
vůbec
ukazoval
na
mnoha
jiných
případech
to,
jaké
nebo
jaká
rozhodnutí
jsou
účinná,
ano?
Jednou
je
to
neodbytnost,
to
zase
úplně
na
jiné
straně,
že
jo?
Neodbytnost
toho
žebráka,
který
tam
křičí:
Ježíši,
pomoz
mi!
Taky
to
je
účinné,
ano?
Na
tento
moment
hlavně
ukazuje
třebas
Ramakrišna.
Říká:
kdybych
já
byl
býval
shovívavý
vůči
matce
Káli,
tak
by
se
byla
se
mnou
nikdy
vědomě
nespojila.
Já
jsem
vzal
hůl
do
ruky
a
vyhrožoval
jsem
jí
sebevraždou,
prosím
vás,
to
nedělejte.
A
vtom
se
mi
zjevila.
Protože
takovou
lásku
neznala
ještě
nebo
nepoznávala
u
lidí,
pardon.
Já
jsem
převýšil
celou
řadu
jiných
lidí,
kteří
se
rozhodovali,
s
tou
matkou
Káli
se
dokázali
se
spojit.
A
já
jsem
v
tomto
smyslu
byl
dále
než
oni.
Že
jsem
to
rozhodnutí
bral
tak
vážně,
že
jsem
byl
ochoten
obětovat
i
svůj
vlastní
život.
A
tomu
ona
podlehla,
jo?
Ovšem
to
je
jedna
verze,
verze
třebas
Romaina
Rollanda.
Ale
tentýž
Romain
Rolland
o
pár
stránek
dál
říká,
že
první
extaze
se
mu
dostavila,
když
viděl
to
hejno
ptáků
na
obloze
pěkně
seřazených,
v
podvečer
indický,
jak
táhnou
po
tom
v
nebi
v
určitém
přesně
sestaveném
šiku.
Viděl
v
tom
velikost
a
moudrost
Boží,
ne?
Ať
se
stalo
tak
nebo
tak,
je
to
zase
jiný
aspekt
nějakého
jednání.
Ale
nám
teďka
nejde
o
vidění,
nám
jde
teďka
o
rozhodnutí.
Právě
toto...
toto
pomineme,
ty
ptáky,
protože
vona
ta
cesta
se
celá
nedá
definovat
jako
soustava
rozhodnutí,
jako
jediným
způsobem.
Nýbrž
dá
se
také
definovat
jako
soustava
vidění.
A
to
je
také
celá
škála
možností
vidět
věci
nově,
v
novém
světle.
Nespokojit
se
s
dosavadním
způsobem
vidění.
To
je
umělecký
přístup
k
věci,
který
já
si
tady
netroufám
předvádět.
Protože
ne
každý
jsme
takhle
založen,
že
chceme
vidět
věci
nově,
že
jsme
s
tím
spokojeni,
jak
je
dosud
vidíme.
No
to
je,
to
platí
nejenom
pro
umělce
tvůrčího,
nýbrž
i
umělce
reprodukčního.
Že
on
není
spokojen
s
tou
reprodukcí,
kterou
provedl,
nýbrž
jde
ještě
dál.
Tak
já
myslím,
že
jsem
odpověděl
na
otázku,
ne,
kterou
jste
mi
kladli.
Je
na
škodu
věci,
když
člověk
neví,
jak
se
rozhodnout.
Neboť
sebe
nezná
do
té
míry,
promiň,
že
mluvím
jinak,
než
jak
ses
ptal.
Já
mluvím
podle
tvých
potřeb,
a
ne
podle
toho,
jak
ses
ptal.
To
už
mě
znáš.
Ne,
že
bych
zapomněl,
na
co
si
se
ptal.
Ale
podle
tvých
potřeb.
Jak
to
je
potom
s
takovým
člověkem,
který
dělá
rozhodnutí,
které
není
patřičné,
protože
sebe
nezná?
Je
to
na
škodu
věci?
Já
bych
řekl,
že
jelikož
se
člověk
nezná,
tak
to
není
na
škodu
věci,
pokud
je
to
rozhodnutí
dostatečně
velkorysé.
Na
škodu
věci
je
jenom
takové
rozhodnutí,
které
není
dostatečně
velkorysé.
Je-li
rozhodnutí
velkorysé,
tak
mohou
nastat
dva
případy.
Že
on
nestačí
na
velkorysost
toho
svého
rozhodnutí
a
ustoupí
vod
něho.
To
je
tedy
neblahá
záležitost.
Von
se-
von
měl
příliš
velké
oči,
né?
A
malý
žaludek.
Asi
tak.
Nestrávil
to.
Anebo
v
druhém
případě,
že
rozhodnutí
bylo,
nebylo
tak
velkorysé,
von
to
snadno
zvládl,
jo?
Ale
tak
snadno,
že
ho
to
nestálo
příliš
velké
odosobnění.
A
to
je
také
nesprávné.
Čili
on
by
měl
člověk
mít
při
rozhodnutí,
o
kterém
neví,
jestli
je
správné,
toto
měřítko:
jestli
mně
to
moje
rozhodnutí
nepřináší
dostatečnou
míru
odosobnění,
tak
to
není
rozhodnutí
správné.
Jestli
mě
ale
nutí
k
tomu,
abych
sebe
opouštěl
pro
věc,
za
kterou
jdu,
tak
je
to
v
každém
případě
rozhodnutí
správné.
Jestliže
člověk
udělá
rozhodnutí
z
vlastní
vůle,
tak
to
vyžaduje
nejenom
jednu
korekci,
ale
soustavnou
korekci.
Takže
se
může
stát,
že
nikdo
z
okolí
toho
člověka,
který
nějaký
rozhodnutí
udělal,
ho
už
jako
to
původní
rozhodnutí
nechápe
a
nepoznává.
Ono
jím
třebas
není
nebo
jím
je,
v
očích
toho,
který
to
rozhodnutí
udělal.
Ale
ono
už
se
to
okolí
nejeví
jako
tamto
původní
jeho
rozhodnutí.
Jestliže
ale
člověk
udělal
rozhodnutí,
které
nespočívá
jenom
na
jeho
vůli
a
nemíří
za
nějakým
osobním
prospěchem
ani
duchovním
ani
neduchovním.
Nýbrž
jde
mu
zase
jenom
o
věc,
tak
ta
korekce
při
tom
postupuje
nebo
probíhá
už
bez
vůle
toho
člověka.
Mění
se
okolí,
poměry,
okolnosti
okolo
toho
člověka.
A
on
vlivem
změněných
okolností
a
poměrů
musí
korigovat
své
původní
rozhodnutí.
Protože
by
se
ukázalo
být
nesmyslné,
kdyby
ho
chtěl
praktikovat,
když
se
změnily
poměry,
že
ano?
A
co
je
to:
změnily
se
poměry?
Jsou...
jsou
to
vnější
vlivy?
Ne.
Já
to
vždycky
považuju
za
vnitřní
proměny,
které
se
promítají
do
zevního
světa,
ano?
Je
to,
myslím,
že
to
opa-
opačně
postupuje,
než
jak
to
člověk
vidí.
Čili,
já
takovému
člověku
nemám
za
zlé,
že
dělá
jaksi,
jak-
okolí
tomu
říká
přemety.
Nebo
že
se
mění.
Že
se
točí
jako
holub
na
báni.
Ne.
Nýbrž
tím,
že
se
změnily
poměry,
on
je
nucen
se
přizpůsobit
a
korigovat
své
rozhodnutí.
Tak
dejme
tomu,
když
se
změnily
poměry
v
mém
životě,
že
jsem
nemohl
být
přírodovědcem,
tak
jsem
neochotně
přistupoval
k
jinému
povolání
v
tomto
životě.
A
teprve
až
jsem
se
smířil
s
tím,
že
už
přírodovědcem
nebudu,
až
jsem
se
smířil,
tak
to
rozhodnutí
mohlo
na
sebe
vzít
konkrétní
jiný
výraz
než
mělo
rozhodnutí
původní.
Mohl
jsem
jedno
konkrétní
rozhodnutí
zaměnit
za
jiné
konkrétní
rozhodnutí.
Mezitím
nastalo
přechodové
období,
o
kterém
nemohu
říct,
že
v
něm
vůbec
nějaké
rozhodnutí
hrálo
nějakou
roli.
Tam
prostě
rozhodnutí
nebylo.
Jedno
jsem
skončil,
a
druhé
jsem
nenastoupil.
Protože
nebylo
ve
mně
schopnosti
lidské,
která
by
byla
mohla
mně
přednést
taková
rozhodnutí
tak
autoritativně,
abych
za
tím
mohl
jít.
Ale
jestliže
mezitím
nastalo
prázdno,
tak
to
nové
rozhodnutí,
které
jsem
jako
já
udělal,
já
říkám,
jako
já
udělal,
bylo
tak
autoritativní
povahy
a
bylo
oděno
do
takové
moci,
že
ta
moc
toho
rozhodnutí
mě
přemohla.
Já
už
jsem
nemohl
jednat
jinak,
než
jak
to
rozhodnutí
vypadalo,
jo?
A
tohleto
nastává
na
každé
cestě
a
při
každém
rozhodnutí,
když
je
dost
velkorysé,
a
to
rozhodnutí
být
přírodovědcem
bylo
dost
velkorysé,
chápeš.
Celý
život
jsem
chtěl
tomu
zasvětit.
A
když
je
dost
velkorysé
a
já
se
ho
vzdám,
ne?
To
je
také
jedna
z
cest.
Když
se
vzdám
rozhodnutí,
které
vidím,
že
není
uskutečnitelné,
to-
z
toho
se
nesmím
bát.
A
udělám
to
nakonec
bez
trpkosti.
Bez
obrácení,
bez
lítosti,
pak
se
vyprázdním
tedy,
a
nemám
žádné
konkrétní
nové
rozhodnutí
před
sebou.
Nevadí,
ono
se
dostaví.
A
konkrétněji,
než
jak
jsem
schopen
sám
si
je
stanovit.
Nemyslete,
že
se
pořád
na
vás
chce,
abyste
udělali
i
další
kroky.
Vy
musíte
udělat
první
krok
a
další
krok
za
vás
někdo
udělá.
Neboť
tady
je
strážce
ve
vás,
který
vás
chrání
před
omyly.
A
sotva
uděláte
omyl
zase
na
jiné
úrovní,
tamtěch
už
nejste
schopni
se
dopustit.
A
zase
jste
schopni
jiných
se
dopustit.
Zase
z
toho
budete
vyvedeni
a
tak
dále
a
tak
dále.
Celou,
já
jsem,
já
si
nejvíc
cením
na
své
cestě
to,
že
jsem
přes
řadu
velice
těžkých
omylů
se
dostal
vlivem,
řek
bych,
neosobního
vedení
někam
za
svou
osobu.
Nemohl
jsem
za
to.
Mohl
jsem
za
to
jenom
po
té
stránce,
že
tady
byla
prázdnota
bez
ohlížení.
Za
to
jsem
mohl.
To
bylo
to
disponování
správné.
A
jak
jsem
konkrétně
neudělal
to,
co
na
mně
chce
muž
jménem
"A",
z
tohoto
spojení,
z
tohoto
sdružení
zde,
abych
věděl,
jak
na
to.
A
jakými
prostředky.
Jsem
nikdy
nevěděl.
Nevadí...
nevadí,
neboť
když
víte,
jak
na
to
a
jakými
prostředky,
tak
to
není
nikdy
nejlepší
řešení.
Naopak,
když
nic
nevíte
a
jste
a
nelitujete
sebe,
to
je
předznamenání
nejlepšího
rozhodnutí.
Přes
nic.
Kde
sebe
přestáváte
lito-
litovat.
To
znamená,
nevracíte
se
k
sobě
v
podobě
lítosti
nad
sebou.
To
je
předznamenání
nejlepšího
rozhodnutí.
To
se
vždycky
takhle
u
mě
vyskytlo.
Vizte
koncentrák,
kde
jsem
byl
absolutně
nerozhodný
a
nevěděl
jsem,
co
dál,
ale
už
jsem
nakonec,
ne
hned,
přestal
sebe
litovat.
V
tom
momentě,
že
jsem,
když
jsem
přestal
sebe
litovat
a
byl
jsem
vyprázdněn
od
všeho
ostatního
předešlého.
Že
se
mi
to
jevilo
jako
zbytečné
a
zase
znovu
ničemné,
jako
v
těch
sedmnácti
letech.
Protože
tam
byly
veliké
zkušenosti,
které
si
dneska
velice
cením.
Ale
tehdy
v
tom
momentu
jsem
si
je
necenil.
Záleží
na
přítomném
okamžiku,
přátelé,
velice
mnoho.
Ten
a
nějaké
předurčení
žádné
ne.
Ten
je...
ten
je
rozhodující
pro
to,
co
se
stane
dál,
ano?
A
protože
jsem
rezignoval
bez
lítosti
a
odevzdal
jsem
tento
život,
tak
to
dopadlo
tím
způsobem,
že
jsem
najednou
věděl,
co
jsem
předtím
nevěděl,
vzal
jsem
další
program.
A
myslel
si,
že
je
to
program
konečný.
Když
jsem
z
něho
byl
odvolán
za
pět
měsíců,
když
jsem
se
dostal
z
koncentráku
ven.
A
ten
program
skončil
zároveň
s
tímto
spojením,
které
jsem
potom
vysvětloval
jenom
sporadicky,
tak
tam
byla
pauza
několika
let,
která
vygenerovala
dvojí
rozhodnutí.
Jedno
bylo,
když
jsem
se
oženil
a
druhé,
to
bylo
rozhodnutí
velice
pro
mě,
řek
bych,
odvážné.
A
druhé
rozhodnutí,
pro
jiného
by
to
nebylo,
tak
naopak,
ten
do
toho
se
hrne
třebas.
Já
ne.
A
proto
to
bylo
odvážné.
A
druhé
rozhodnutí
bylo
to,
že
mám
žít
pro
tuto
věc.
A
ne
pro
nic
jinýho,
jako
jsem
to
dělal
v
tom
koncentráku,
ne?
To
bylo
druhé
rozhodnutí.
To
bylo
ještě
dosažnější,
ještě
obsažnější,
ještě
většího
dopadu
než
to
předešlé
umřít.
Ježíš
říkal:
nikdo
nemůže
více
obětovat
než
svůj
vlastní
život.
Ale
nemyslel
tím
jenom
umřít
na
kříži.
Nýbrž
tím
životem
pro
něco
žít.
To
je
taky
obětování
života.
To
je
vyšší
poje-
pojetí
obětování
života.
Když
už
to
není
můj
život,
když
to
vůbec
není
můj
život,
je
to
život
Boží.
Podívej
se,
jestliže
těch
jedenáct
učedníků
a
potom
apoštolů
Páně
zemřeli
při
vykonávání
toho
svého
rozhodnutí
sloužit
lidem,
ne?
Zdali
pak
jejich
rozhodnutí
bylo
téže
kvality
jako
rozhodnutí
svatýho
Jana,
který
se
nezpěčoval
zemřít.
Ale
nebylo
mu
dáno
zemřít,
neboť
bylo
mu
dáno
pro
to
žít.
Kdyby
on
byl
totiž
zemřel
násilnou
smrtí
jako
ti
ostatní,
jo,
tak
by
byl
nenapsal
svoji
Epištolu
a
byl
by
nenapsal
Zjevení
svatého
Jana.
Kdyby
byl
tyto
dvě
věci
nenapsal,
tak
se
dost
dobře
nevyznáme
v
tom
jeho
evangeliu.
A
nevyznáme
se
správně
vůbec
v
tom
učení
Ježíše
Krista.
Protože
právě
v
tom
Zjevení
svatého
Jana,
ovšem
způsobem,
který
jsme
dodneška
nepochopili,
je
vysvětleno,
tam
není
rozhodující,
že
dva
tisíce
let
se
to
nechápe.
To
je
maličkost.
Je
vysvětleno,
jak
porozumět
stupňovitosti
toho
poznání.
On
tam
rozděluje
všechno
do
sedmi
stupňů,
že?
Poprvně
se
to
vůbec
vyskytuje,
že
si
rozškatulkovává
život
Ježíše
Krista
na
sedm
stupňů
a
provádí
tam
člověka
těmito
třem-
sedmi
stupni
vnitřního
života.
Lidi
v
tom
viděli,
až
dodneška
vidí,
nějaké
věštění
do
budoucnosti.
Vůbec
ne.
To
jsou
vnitřní
stavy,
jsem
se
pokusil
to
vy-
vysvětlit,
ne?
A
je
to
vyšší
úkol,
je
to
podání
o
tom,
jak
žít,
a
ne
jak
umírat.
Jak
žít
a
nakonec
se
ocitnit-
ocitnout
v
tom
svatém
městě
Jeruzalému.
Je
tam
potom
řečeno
nakonec,
že
ano?
A
ne
mezitím
nějak
si
umřít,
tak
nějak,
ano?
Ono
to
při
tom
programu
toho
svatého
Jana
bylo
zbytečné
takové
rozhodnutí
udělat.
Umřít
za
Krista.
Von
když
šel
pod
kříž,
tak
ani
nechtěl
ani
chtěl
umřít
za
Krista.
On
tam
prostě
šel.
On
už
byl
dalek
toho
pro
Krista
umřít.
Už
dávno
pro
Krista
umřel,
než
šel
pod
ten
kříž.
Ne
nebylo
nikoho,
kdo
by
byl
ještě
umíral.
Ten
už
dávno
umřel.
On
umřel
možná
dřív,
než
Ježíš
Kristus
na
kříži.
Vnitřně
umřel.
A
ten
Ježíš
Kristus
ho
třeba
v
tomto
případě
následoval,
ano?
Ten
vystihl
stav
svatýho
Jana.
Tady
vám
připadá...
tady
vám
připadá,...
máš
to
tam
už?
Že
cesta
lásky
je
cesta
za
někým
nebo
za
něčím,
co
ještě
nepoznáváme,
ale
co
milujeme
pro
tu
velikost
a
sílu
lásky,
kterou
v
sobě
pociťujeme.
Ta
síla
je
nám
důkazem
toho,
že
to
poznáváme
jinak
než
mohutností
běžnou,
třebas
rozumem,
pochopením.
Poznáváme
to
citem,
veškerou
duší,
celou
duší,
v
celé
mysli
a
z
celé
síly
své.
A
tím
způsobem
milujeme,
a
to
je
obsah
našeho
poznání.
Je-
li
tedy
při
cestě
poznání
něco
obdobného,
že
by
člověk...
že
by
člověk
také
na
této
cestě
musel
jít
do
neznáma,
jako
ten
na
cestě
lásky,
a
přesto
šel.
Já
bych
říkal,
já
bych
řekl,
že
na
cestě
poznání
je
tomu
sice
trošku
jinak,
ale
ještě
hůře
než
na
cestě
lásky.
Cesta
poznání
člověka
nezbavuje
krizí
jako
cesta
lásky.
Cesta
lásky
je
jediná,
která
zbavuje
člověka
krizí,
to
už
neopakuju
poprvně,
že?
Při
cestě
lásky
nemusím
zavrhnout
minulou
lásku,
nýbrž
musím
ji
prohlubovat.
Tutéž
lásku
prohlubovat.
Při
cestě
poznání
musím
si
dovolit
zavrhnout
minulé
poznání
a
říci:
poznával
jsem
jako
dítě.
A
teď
už
nejsem
dítětem,
musím
poznávat
jinak,
musím
poznávat
nově.
Nově
se
musí
přistupovat
k
věci.
A
nejenom
hlouběji,
úplně
nově.
Kdyby
byl
svatý
Jan
šel
cestou
poznání,
a
ne
cestou
lásky,
tak
by
na
tom
rozhraní
jako
ti
ostatní
učedníci
předtím
