něco
systematicky
zvládli.
Třebas
násobilku
musí
systematicky
zvládnout.
Je
to
málo,
ale
musí
to
zvládnout.
Nesmí
tam
chybět
třebas
pět
krát
sedm.
To
by
se
celá
násobilka
zhroutila.
To
musí
být
systém,
který
se
nezhroutí
jenom
proto,
že
je
celý.
A
na
celý
ten
systém
se
musel
potom
dát
další
celistvý
systém
budovat.
Na
to
vás
upozorňuju.
Čili
nic
nemám
proti
vědeckému
bádání
a
proti
vědě
a
proti
pokroku
rozumu.
Nic,
všechno
je
to
v
nejlepším
pořádku,
ale
musíme
už
přestat
s
vírou,
že
tady
je
konec.
To
je
pustá,
no
je
to
bohaprázdná
taky
víra,
ale
je
to
víra
naprosto
neplodná.
Neboť
zatarasuje
cestu
k
dalšímu
pokroku.
Já
myslím,
že
lidstvo
k
tomu
brzo
dojde,
že
tato
hypotéza
je
chybná
a
půjde
za
hranice
rozumu.
Protože
dneska
už
se
ukazuje,
že
rozumem
se
nedá
to
bohatství
myšlení
tak
zvládnout,
aby
to
jeden
člověk
mohl
vůbec
použít
prakticky.
Už
je
třeba
týmové
práce
na
cokoliv,
už
i
v
jiném
oboru
lékařství
anebo
v
oboru
techniky.
Ve
všech
oborech
je
třeba
týmové
práce,
aby
jenom
spousta
mozků
dohromady
dala
něco,
co
by
jeden
člověk
nedokázal
vůbec
dát.
To
je
hrozně
těžkopádné.
Až
se
to
stane
tak
těžkopádné,
že
už
dál
ani
tým
se
nedostane,
na
tohle
ještě,
to
se
ještě
budem
muset
chvilku
počkat.
Zatím
to
ještě
týmově
budeme
chvilinku
zvládat.
Říkám
chvilinku,
nějakých
sto
let,
ne?
Tak
pak
samozřejmě
přijdou
k
obecnému
názoru,
že
je
třeba
na
to
jít
jinak
než
rozumově.
A
to
bude
ten
moment,
kdy
konečně
poznají
v
životě
Ježíše
Krista
návod
k
tomu,
jak
to
netýmovým
způsobem
a
nerozumným
způsobem,
opravdu
nerozumným
způsobem...
nerozumným
způsobem
dopracovat
dál.
Rozum
má
totiž
smysl
ten,
že
dovede
člověka
k
dokonalosti
v
určité
oblasti,
k
relativní
dokonalosti.
Ale
pak,
jestliže
není
opuštěn,
tak
je
překážkou.
A
tohleto
Ježíš
Kristus
dobře
věděl,
a
nezapomněl
to-
na
to
upozornit.
Blahořečím
Tobě,
Otče,
že
jsi
svěřil
tyto
věci
prostým
lidem,
a
neřekl
si
je
těm
moudrým
tohoto
světa.
Neboť
oni
se
opírali
už
tehdy
o
svůj
rozum,
který
jim
byl
brzdou
tam,
kde
Ježíš
začínal
mluvit
o
tom
dalším,
co
je
za
rozumem.
Neboť
už
i
to,
co
se
ke
mně
dostalo
vod
těch
sedmnácti
let,
to
všechno
stálo
za
rozumem.
Já
jsem
nemohl
tehdy
pochopit,
kterak
se
to
mohlo
stát,
že
jsem
najednou
nabyl
vědomí
nesmrtelnosti.
Zrovna
jako
Panna
Maria
nemohla
pochopit
a
nebylo
třeba,
aby
pochopila,
bylo
tam-
je
to
tam
právě
dobře
nám
znázorněno,
proč
se
v
ní
může
narodit
Ježíš
Kristus,
když
vona
nepoznává
muže
a
tak
dále.
Není
rozhodující,
že
nevíme
proč.
Musíme
nám
zůstat
faktem,
že
to
takhle
se
má
dělat
a
Ježíš
Kristus
tam
má
návod,
jak
se
to
má
dělat,
a
ne
proč
je
tomu
tak.
Ten
návod
tam
není.
Nebo
je
tam
jenom
tak
no...
no
mírně
jenom
naznačen,
proč
je
tomu
tak.
Ale
jak
se
to
má
dělat,
to
tam
je
detailně
vysvětleno.
To
jsme
ještě
ani
nenačrtli.
Ani
jsme
do
toho
neklofli,
jsme
to
nepochopili.
Tak
prosím,
já
myslím,
že
bych
měl
s
touto
kapitolou
přestat.
Protože
teď
už
až
budete
číst
Ježíše
Krista
a
jeho
životopis,
tak
tam
tyhlety
prvky
budete
doufám
hledat.
A
potom
budete
moci
k
té
své
cestě,
kterou
jdete,
přidat
trošku
více
poznání.
Abyste
nebyli
závislí
na
nějakém
povídálkovi,
jako
jsem
já,
který
vám
to
musel
pořád
vysvětlovat.
Proč
já
jsem
schopen
vám
to
vysvětlit
nebo
proč
jsem
schopen
tomu
porozumět?
Protože
tomu
nerozumím,
chápejte
to.
Vy
tomu
chcete
porozumět.
To
je
v
pořádku.
Ale
to
jde
jenom
do
určité
míry
a
pořád
se
budete
muset
ptát.
Pořád
znovu
a
znovu
se
budete
ptát.
Já
vás
chci
dostat
na
takovou
cestu,
kde
už
se
ptát
nemusíte.
Já
se
nemusím
nic
ptát.
Já
na
to
nemusím
přemýšlet,
co
tady
říkám.
Já
musím
přemýšlet
o
tom,
jak
to
říct
česky.
Já
to
vím,
ale
ne
česky.
Já
to
vím
obsahově,
ano?
Daleko
širším
způsobem,
než
jak
to
česky
jsem
schopen
říct.
Víte,
kolikrát
jsem
ucukl
od
nějakého
postranního
proudu
myšlení,
protože
bych
se
dostal
někam
jinam
než
do
toho
centra,
kam
mířím.
A
jestliže
vy
přijmete
hypotézu,
že
za
rozumem
je
další
volná
cesta,
kterou
naznačil
Ježíš
Kristus
svým
životem,
tak
budete
vědět
o
těchto
zásadách.
Budu-li
dělat
soustavně
to,
co
je
mi
třebas
nepříjemné,
ale
budu
to
dělat
proto,
že
je
to
správné.
Čili
půjde-li
mně
o
věc,
a
ne
o
moje,
o
moje
chtění,
co
se
mně
líbí,
tak
prvně
začnu
manipulovat
s
vůlí
tak,
že
začnu
ztrácet
to,
čemu
se
říká
vůle
vlastní.
Nakonec
se
musí
celá
vůle
vlastní
ztratit.
A
Ježíšův
pochod
výkladový
spočívá
v
tom,
že
nás
učí
postupně
ztrácet
vlastní
vůli.
A
teprve
ten,
kdo
ztratí
úplně
vlastní
vůli,
ocitne
se
v
náručí
Boží,
dříve
ne.
I
v
té
poslední
fázi,
kdy
člověk
chápe
Boha
osobně,
ještě
je
v
tom
lidská
vůle.
Neboť
chápe
podle
obrazu
člověka,
Boha,
a
ne
opačně.
Nemůže
se
podle
obrazu
člověka
Bůh
nějak
vytvořit.
Nýbrž
musí
se
opustit
obraz
člověka,
aby
se
vytvořila
správná
představa,
v
uvozovkách
představa
o
Bohu.
Čili
o
Bohu
není
možno
nabýt
lidskou
představu,
jo?
S
tím
jsem
bohudík
v
sedmnácti
letech
začal.
Že
jsem
neměl
o
Bohu
a
nemám
dosud
o
Bohu
vůbec
žádnou
představu.
Ta
mezi
mnou
a
Bohem
nestojí.
Já
si
nedělám
o
Bohu
představu
jako
o
někým-
o
nějakým
dobrým
nebo
špatným,
milosrdným,
laskavým
nebo
přísným
soudcem.
Lidskou
představu
o
něm
nemám.
Když
člověk
začne
posuzovat
Boha
takhle
lidsky,
tak
vždycky
narazí.
Najednou
se
ocitneme
třebas
ve
stavu,
jak
jsme
se
ocitli
v
koncentráku,
že
vidíme,
že
je
šlapáno
pro-
po
ctnostném
člověku
a
zlý
člověk
není
trestán.
Řekneme:
co
je
to
za
spravedlnost
Boží?
Tou
by
nemohl
dojít
k
tomuto
hodnocení,
kdyby
člověk
Boha
nepovažoval
za
bytost,
dokonalou
lidskou
bytost.
Tou
není.
Člověk
se
příliš
mnoho
přeceňuje,
když
si
myslí,
že
je
středem
vesmíru
a
vrcholem
něčeho,
a
není.
To
je
přechodný
článek
vývojový,
přes
který
je
třeba
jít
dál.
V
Otcově
příbytku
už
nebudete
člověkem,
a
proto
budete
moci
člověku
pomáhat.
Dokud
budete
jenom
člověkem,
tak
mu
nepomůžete.
Slepý
slepému
nepomůže,
oba
dva
padnou
do
jámy,
říká
Ježíš
Kristus.
Čili
my
musíme
být
viďou-
vidoucí
a
to
znamená,
musíme
být
Bohy
vnitřně,
spojenými
s
ním.
Abychom
mohli
někomu
vůbec
poradit
i
sobě
poradit,
pochopitelně.
Tak
tohleto
učí
Ježíš
Kristus,
že
napřed
nechá
ty
učedníky
konkrétně
jednat.
To
znamená
přelévat
vůli
lidskou
do
konkrétních
činů,
které
už
se
netýkají
toho,
co
je
toho
člověka,
který
ten
čin
koná,
nýbrž
kterému
začíná
jít
o
věc.
Například
aby
byl
ten
uzdraven,
aby
byla
tamta
křivda
napravená
a
tak
podobně.
Aby
mu
byla
usnadněna
cesta
bez
ohledu
na
toho,
kdo
ten
zázrak
koná.
A
přes
tuhletu
přechodnou
fázi,
aby
se
dostal
k
něčemu,
kde
už
vůbec
nebude
rozhodovat
o
tom,
komu
má
pomoci.
O
tom
bude
rozhodovat
Duch
svatý.
Ne
on.
Na
koho
viděli
apoštolové
sestupovat
Ducha
svatého,
toho
pokřtili.
Někdy
jim
to
bylo
proti
srsti,
jako
svatýmu
Petrovi,
ne?
Ale
svatý
Pavel
říkal:
vidíš
tam
toho
Ducha
sestupovat,
tak
ho
pokřtíme
přeci.
Takovou
má
protekci.
Tady
už
nesmíme
svou
vůlí
rozhodovat.
Už
museli
ztratit
svou
vůli,
přestože
neradi,
museli
svou
vůli
ztratit.
V
tom
příbytku
u
Boha,
do
kterého
voni
tehdy
mířili,
nemá
člověk
svou
vůli.
Vůle
Boží
je
vůle
toho
člověka
u
Boha.
A
tak
může
spolupracovat
bez
mezer
a
bez
těžkostí
na
díle
Božím,
že
plní
jeho
tvůrčí
a
jinou
vůli,
ano?
A
to
mu
dělá
tu
nesmírnou
blaženost
tam
na
věčném
životě.
Ne
že
tam
odpočívá,
ale
že
může
vědomě
spolupracovat
s
vůlí
Boží,
že
může
ztratit
svou
vlastní
vůli
pro
věc.
Pro
věc,
o
kterou
jde
tomu
Bohu.
Zatím
u
těch
učedníků
Páně
jim
šlo
o
konkrétní
pomoc
člověku.
Ale
potom
jde
o
obecné
tažení
Boží,
které
spočívá
v
tom,
že
všichni
musí
nakonec
se
ocitnout
v
náruči
Boží.
Jinak
to
nejde.
A
k
tomu
právě
ten
světec,
který
se
ocitne
v
příbytku
u
Boha,
může
přispívat.
Daleko
lépe
než
my,
který
tam
ještě
nejsme,
že?
Nesmíte
toužit
po
tom,
aby
vám-
někdo
na
vás
prováděl
tyhle
pokusy
s
regulací
dechu.
Protože
to
je
součást
cesty
poznání,
kde
jsem
si
jenom
prověřoval,
že
to,
co
jsem
zažil,
aniž
by
někdo
s
mým
dechem
reguloval,
se
dá
zařídit
taky
na
v
něm,
který
nemá
touhu
regulovat
dech.
Nemá
touhu
regulovat
ten
dech.
A
je
ve
stavu,
kde
si
to
musí
dát
líbit.
Je
ve
stavu
trpném.
A
tím
jsem
napověděl
velice
důležitou
věc,
že
Ježíš
Kristus
vede
člověka
k
trpné
modlitbě,
k
trpné
modlitbě
životem.
Když
se
třebas
člověk
modlí
Otčenáš,
tak
netuší
za
tím
modlitbu
trpnou,
nýbrž
má
dojem,
že
něco
chce
tou
modlitbou
prosadit.
"Buď
vůle
tvá",
a
tak
dále,
"chléb
náš
vezdejší
dejž
nám
dnes"
a
tak
dále.
Všechno
jsou
prosby,
které
jaksi
předpokládají
lidskou
vůli
ztotožněnou
s
vůlí
Boží,
pochopitelně.
Tak
o
to
je
ta
vůle
lepší,
že
to
není
už
jenom
lidská
vůle,
nýbrž
je
to
vůle
podrobená
vůli
Boží.
Je
to
zákon,
je
to
prohlašování
něčeho,
co
si
Bůh
přeje
od
nás.
Ale
je
to
jenom
prostřední
fáze
modlitby,
není
to
vrchol
modlitby.
A
jestliže
se
chce
dostat
na
tento
vrchol,
tak
se
musí
snažit
jenom
o
jednu
věc.
O
zaujetí
pro
věc
takové,
které
by
ho
samotného
vymazalo.
A
toto
zaujetí
se
nedosahuje
dost
snadno
na
náboženském
poli,
nýbrž
to
se
nejsnáze
dosahuje
tam,
kde
člověk
nechce
se
podrobit
nějaké
disciplíně,
a
přesto
se
přemůže
a
té
disciplíně
se
podrobí.
To-
nějaké
vědě,
ne,
jedno
kde,
v
nějaké
činnosti,
třebas
v
kuchyni.
To
je
jedno
kde,
podrobí
proti
své
vůli.
Takže
ztratí
sama
sebe
tímto
sebe
podrobením,
tímto
sebezáporem.
Zase
platí
to
Ježíšovo
Kris-
Kristovo,
Ježíšovo:
zapři
sama
sebe.
Bez
toho
to
nejde.
Čili
jestli
chcete
být
přítomni
takového
experimentu,
zapírejte
sama
sebe,
ale
ne
v
tom
smyslu,
abyste
se
týrali,
to
ne.
Ale
v
tom
smyslu,
že
jestliže
je
něco
účelné,
aby
to
bylo
provedeno,
a
vám
je
to
nepříjemné,
ale
je
to
účelné
a
právě
vy
to
můžete
provést,
tak
to,
prosím
vás,
proveďte
důsledněji,
než
když
se
vám
to
líbí.
A
uděláte
takový
krok
kupředu,
že
jste
netušili,
co
se
touhletou
cestou
dá
všechno
překonat.
července
set
osmdesát
dva.
Vy
mně
tady
tvrdíte:
to
je
nesmysl,
co
mi
říkáte.
Kdybych
se
já
nestaral
o
to,
jestli
mně
bude
klepat
srdce,
tak
by
se
mně
zastavilo.
Je
to
nesmysl,
co
mně
říkáte.
Vy
mně
říkáte,
vždyť
vidíš,
to
vůbec
neříkáme.
To
je
asi
něco
podobného,
jako
když
Ježíš
Kristus
říkal
v
tom
posledním
soudu:
vy
jste
mě
neviděli
nikdy
nemocného,
vy
jste
mě
nikdy
neviděli
hladovícího
nebo
vy
jste
mě
nikde
neviděli
žíznivého?
Ne,
kohokoliv
jste
napojili,
že
jo?
A
komukoliv
jste
dali
jíst
a
kohokoliv
jste
navštívili
nemocného
a
v
žaláři.
Mně
jste
to
učinili.
Je
to
tak?
Tak
když
mi
teďka
tvrdíte,
jo?
To,
co
mně
říkáte,
že
netvrdíte,
že
by
to
byl
nesmysl.
Tak
je
to,
tak
je
v
tom
tenhleten
nesmysl.
To
by
byl
v
tom
vašem
tvrzení,
který
neříkáte,
protože
by
to
byl
nesmysl.
Vy
mi
to
říkáte
na
jiné
jedné
úrovni,
to
je
též
nesmysl.
Ten
nesmysl
by
zněl
takto:
kdybych
já
se
staral
o
srdce,
aby
mně
klepalo,
dopadlo
by
to
s
klepáním
srdce
ještě
hůř,
než
když
se
vo
to
nestarám,
ano?
Já
vám
pořád
říkám:
zaměřit
se
někam
jinam
než
k
tomu,
na
co
nemůžete
mít
vůbec
vliv.
Zaměřit
se
na
to,
na
co
můžete
mít
vliv.
Na
tomto
nemůžete
mít
vliv.
Na
žádný
automatismus
jedna
nemůžete
mít
vliv.
Automatismus
jedna,
který
zařizuje
vaše
vnitřní
sekreci,
všechny
funkce,
srdce,
žaludek,
všechno,
že?
To
je
samovolná
záležitost.
Na
to
vůlí
je
nejlépe
nepůsobit.
A
zrovna
tak
máte
automatismus
dvě.
Nestarejte
se
o
to,
jak
má
fungovat
a
co
má
dělat
a
co
vám
má
přednést.
A
jakou
představu
vám
má
o
něčem
dát?
To
on
všechno
vám
tu
představu
o
tom
dá.
Já
neříkám,
že
dneska
nemám
představu
o
Bohu.
Já
ji
mám.
Ale
na
základě
zkušenosti.
A
já
ji
mám
tak
dokonalou,
že
byste
ji
mohli
závidět.
Ale
že
jsem
si
jí
nevytvořil,
vůbec
ne,
rozumíte
mně?
Vo
to,
to
je
starat
se
o
to,
co
má
dělat
automatismus
dvě.
To
udělal
automatismus
dvě.
Já
vám
říkám
naposled:
pusťte
automatismus
dvě
k
slovu,
aby
směl
promluvit,
aby
směl
jednat.
My
musíme,
když
jsme
se
narodili
a
když
nás
lékař
šťouchl
do...
do
zad,
abychom
vy-
vyrazil
z
nás
dech,
abychom
mohli
být
v
tomto
světě
živi.
V
tom
okamžiku
v
na...
na-
v
nás
způsobil
funkci
automatismus
jedna.
A
zrovna
tak
musíte
vyrazit
dech,
nic
víc
nemůžete
udělat
než
vyrazit
dech
pro
ten
automatismus
dvě.
Jakým
způsobem
já
jsem
vyrazil
dech?
Žádné
předurčení,
žádný,
já
nevím,
co
všechno,
předminulý
životy
nebo,
nic
takového.
Nýbrž
v
mém
životě
došlo
k
tomu,
že
jsem
vypadl...
vypadl
nechtěně,
ale
už
bez
lítosti
z
rámci-
z
rámce
dosavadního
svého
života.
Já
jsem
už
nechtěl
dále
být
přírodovědcem.
A
to
byl
jediný
rámec
mého
života,
o
který
jsem
stál,
ano?
A
tím,
že
jsem
se
vyrazil
z
tohoto
rámce,
který
těsně
souvisí
s
automatismem
jedna,
je
na
něj
vázán.
To
je
automat
který
řídí
tento
svět,
takhle
jsem
vrazil
do
světa
druhého,
aniž
jsem
věděl,
kam
vrážím.
Prosím
vás,
to
je
podstata
milosti.
Milost
není
nic
tajemného
nebo
co
působí
protekčně.
Vůbec
ne.
Nebo
podle
nějakého
předurčení,
vůbec
ne.
Nýbrž
já
vám
říkám:
vyražte
se
z
jednoho,
bez
ohlédnutí
na
sebe
nazpátek
a
vrazíte
se
zásadně
a
ihned
do
toho
druhého.
Návod.
Ovšem
návod
je
na...
na-
návod.
Jestliže
já
tenhleten
svět
se
vším,
co
mám,
s
masem,
tělem,
s
tělesností,
se
vším,
co
mám,
obětuju
Bohu
bez
nároku,
aby
mně
něco
z
toho
vrátil,
tak
vyrazím
se
z
automatismu
jedna
a
stejně
automaticky
mě
popadne
automatismus
dvě,
těžko
říct,
že
je
to
Bůh,
těžko
říct.
To
není,
to
je
jeho
jiná
zákonitost,
rozumíte
mi?
Já
se
dostanu
do
jiné
sféry
zákonitostí.
A
tam
budu
o
něm
vědět,
rozumíš?
To
už
je
takový
druh
zákonitosti,
že
já
o
něm
vím,
že
už
mi
není
skryt.
Že
už
mně
není
skryta
jeho
moc,
jeho
síla,
jeho
všemohoucnost,
jeho
podstata,
jeho
existence
a
tak
dále.
Ale
nebudeš
ho
eště
chápat
dokonale,
pochopitelně,
toho
Boha,
jenom
skrze
tuhletu
zákonitost.
Že
vono
se
řekne:
vono
to
není
představa,
ale
ono
je
to
přeci
jenom
něco
méně
než
Bůh
eště,
tohleto
první
chápání.
Je
to
to,
co
zažil
Buddha
pod
stromem
bódhi,
zákon.
On
si
začal
uvědomovat
zákon.
Tady
je
nějaký
zákon,
říkáte.
To
není
Bůh,
to
je
zákon.
To,
co
my
považujeme
za
Boha,
to
není
to,
co
já
jsem
zažil.
On
byl
proti...
proti
formě
myšlení,
jaké-
jakou
my
známe,
že...
že
je
Bůh.
On
byl
tvrdě
proti
tomu.
Von
říkal:
Bůh
neexistuje,
existuje
zákon,
říkal
on.
Protože
on
narazil
na
tuhletu
zákonitost,
vyšší
zákonitost,
ze
které
všech,
ze
které
všechno
vyplývá.
A
von
se
s
tím
do
smrti
spokojil,
ne?
A
vono
to
stačilo
k
tomu,
aby
mohl
kázat
lidem.
Že
tento
zákon
se
objevuje
tehdy
nebo
člověk
má
o
něm
jasno
tehdy,
když
vymaže
sám
sebe.
Nirvána,
smazání
sama
sebe.
Upozorňuju
vás,
že
máme
vo
tom
tom
chyb-
chabou
představu,
jsem
vám
říkal.
To
vymazání
sama
sebe
není
zničení
se,
nýbrž
převod
popudů
z
jedné
úrovně
na
úroveň
druhou.
Nové
podněty.
Takže
tam
to
opustí,
jako
kdyby
to
bylo
smazané.
A
to
moje
"já"
se
vtělí
do
nové
úrovně,
tam
přejde.
Takže
mohl
mít
Buddha
o
tom
dojem,
že
se
vymazal.
Von
se
vymazal
na
téhleté
úrovni,
ale
našel
se
na
úrovni
jiné.
Kdyby
se
nenašel,
tak
by
nebyl
svědkem.
Kdyby
byl
vymazaný,
tak
nám
o
tom
vůbec
nic
nemohl
říct.
Nirvána
není
smazání
všeho.
Jenom
převod
"já"
někam
jinam,
ano?
To
je
omyl,
základní
omyl
buddhismu.
Já
myslím,
že
Buddha
to
takhle
nemyslel,
že
to
je
jenom
chybný
výklad
jeho
nauky.
Já
jsem
se
možná
vyjádřil
chybně,
když
jsem
říkal,
že
se
musíte
k
těm
všem
věcem.
Já
si
právě
myslím
tohleto
o
momentu
umírání
člověka,
kdy
on
fakticky
kapituluje
v
tom
smyslu,
že
říká:
já
už
tady
na
tomto
světě
nebudu.
Žádný
jiný
svět
nezná...
nezná,
nemá
o
něm
vůbec
zdání,
ale
už
se
tohoto
vzdává,
protože
ví,
že
kdyby
se
vzpěčoval,
že
by
to
bylo
beztak
zbytečné.
Že
by
to
byla
zbytečná
námaha.
Já
beztak,
jak
vidím,
umírám,
no
tak
se
k
tomu
obrátím
zády
a
bez
lítosti
od
toho
odstoupím.
Jestli
tímhletím
způsobem
on
odstoupí
bez
lítosti,
bez
obracení,
tak
z
něho
nebude
solný
sloup,
jako
z
Lotovy
ženy.
Nýbrž
bude
z
něho
někdo,
kdo
odejde
na
druhý
břeh
úplně
svoboden.
Takže
vono
se
tohleto
dá
dohonit
ještě
v
okamžiku
smrti.
Ovšem
nedá
se
toho
víc
udělat,
když
člověk
žil
normálně
světským
životem,
než
co
se
mi
stalo
v
sedmnácti
letech.
Je
toho
dost,
ale
je
toho
pořád
ještě
málo.
Kdyby
bylo
zůstalo
u
toho,
co
se
se
mnou
stalo
v
sedmnácti
letech,
tak
toho
bylo
strašně
málo.
Já
se
domnívám
jednu
věc:
že
kdo
by
takhle
odešel
z
tohoto
světa,
že
by
rezignoval,
ne?
Na
tento
svět,
že
by
kapituloval,
že
by
po
něm
už
přestal
toužit,
jo?
A
že
by
přesto,
že
nezná
nový
svět,
jiný
svět,
jiný-
jiné
okolnosti,
tak
by
prostě
se
vzdával
tohoto
světa.
U
toho
by
zaručeně
nastala
prázdnota
a
objevil
se
svět
nový,
nové
zákonitosti
vyšší.
Ale
mám
dojem,
že
by
se
ocitl
maximálně
v
ráji.
Upozorňuju
vás
ale
na
jednu
věc.
To
je
něco
rozdílného,
než
se
ocitnout
v
astrálu.
Do
astrálu
člověk
nejde
celý.
Tam
na
rozhraní
mezi
přechodem
do
astrálu
a
tímto
světem
se
odlučuje
od
něho
dojem
o
tomto
životě.
A
ten
jde
k
nesmrtelné
duši
a
tíhne
k
dalšímu
převtělení.
Takže
astrální
život
potom
je
bez
tohoto
dojmu,
celkového
dojmu
o
tomto
světě
a
dohořívá
jenom
ten
zbytek
toho
vědomí.
Kdežto
když
někdo
v
okamžiku
smrti
umře
s
takovou
rezignací,
že
ano?
To
jsme
tady
říkali.
Kde
se
vyprázdní
a
kde
nastoupí
vyšší
zákonitost,
nemůže
vlivem
toho,
že
žil
předtím
světsky
a
nikdy
takhle
nerezignoval
a
nikdy
na
tu
rezignaci
nenasadil
vyšší
způsob
života.
Nemůže
počítat
s
ničím
jiným,
než
že
přijde
do
ráje
i
s
tou
svou,
i
s
tím
svým
dojmem
o
životě.
A
pak
je
to
zase
komplexní
bytost,
zbavená
ovšem
tělesnosti,
protože
tam
dostane
tělo
rajské,
takže
i
to
tam
má.
Ale
je
to
cesta
zpátky.
Je
to
cesta
zpátky,
která
znamená
minimálně
třicet
tisíc
let
zdržení,
po
nichž
se
tam
může
potom
ten
člověk
zase
znovuzrodit.
Já
mám
na
mysli
to,
co
je
v
Mahábharátě
řečeno,
když
potom,
co
jste
četli
Bhagavadgítu,
tak
je
tam
dále
rozmluva
Krišny
s
Ardžunou
a
ten
Ardžuna
se
ptá
Krišny:
co
dělají
moji
nepřátelé,
kteří
mě
nespravedlivě
napadli
a
kteří
zahynuli
v
boji
se
mnou?
A
Krišna
řekl:
co
si
myslíš,
kdeže
jsou?
A
von
říkal:
v
pekle.
Mýlíš
se.
Jsou
v
ráji.
Jak
k
tomu
přijdou?
Já
ti
je
ukážu,
jsou
v
ráji.
Všechny
je
ukázal
v
ráji.
Protože
voni
si
nebyli
vědomi
toho,
že
by
byli
někoho
napadli
neprávem.
A
blaženě
umírali
s
vědomím
spravedlivé
smrti,
ano?
To
stačilo
k
tomu,
aby
se
dostali
do
ráje.
To
je
také
rezignace
na
tento
život,
rezignace
blažená.
To
je
také
předpoklad
pro
rajský
život.
Ale
říkal
Krišna:
to
jim
nezáviď,
pro
tebe
není
ráj.
Oni
se
zdrží
minimálně
třicet
tisíc
let
a
pak
se
budou
muset
zase
znovuzrodit.
Oni
s
tou
představou,
o
s-
s
tou-
řekněme
dojmem
o
tomto
světě,
přešli
do
ráje
a
s
tím
se
budou
muset
vypořádat
a
musí
se
znovu
narodit.
A
ty
toto
zdržování
nemusíš
poznat.
Pro
tebe
je
tenhleten
život,
ve
kterém
můžeš
se
se
mnou
spojit,
jo?
Cesta
poznání
není,
prosím,
jenom
cestou
ateistickou.
Jestliže
začíná
někde,
a
u
každého
může
začít,
i
když
nevěří,
tak
může
také
začít
u
někoho,
kdo
už
věří.
A
u
každého,
kdo
věří,
se
jde
také
cestou
poznání.
Není
nějaká
vyhraněná
cesta
poznání,
nějaká
vyhraněná
cesta
lásky,
anebo
cesta
života,
činnosti
tedy.
Nýbrž
Ježíš
Kristus
jasně
řekl,
že
on
je
pravda,
cesta
a
život,
že?
Všechno
dohromady.
Takže
jestliže
já
teď
převážně
mluvím
o
cestě
poznání,
to
znamená,
já
jsem
pravda.
V
tomto
smyslu
říkám
jenom
tuto
část,
tak
vás
prosím
o
jednu
věc.
Neoddělujte
to
od
toho
ostatního,
co
jsem
řekl.
Nestavte
to
proti
těm
ostatním
třem
částem.
On
je
pořád
sat,
čit,
ananda,
všechno
dohromady,
jo?
A
nejenom
jedno
z
toho.
A
proto
s-
mám
nejvíc
křesťanství
za
zlé,
že
věčný
život
si
představují,
a
to
je
mylná
představa,
jako
věčnou
blaženost.
To
znamená
jako
ananda.
To
je
chybné
pojetí,
protože
to
jednu
část
vydávají
za
celek.
To
není,
tak
to
nemůže
být.
To
je
zase
život
a
to
je
zase
pravda.
No
a
to
je
zase
poznání
a
zase
život.
A
ne
jenom
nějaká
blaženost,
nějaká
ananda,
to
není.
Kdyby
to
byla
jenom
ananda,
tak
to
není
plný
věčný
život.
Tak
je
to
život
v
ráji
a
z
toho
se
padá,
ne?
Jak
jsme
si
tady
mockrát
říkali.
A
tak
já
se
vrátím
nazpátek
k
té
cestě
poznání.
Ta
cesta
poznání
tedy
může
přejít
z
víry
do
toho
poznání.
Jestliže
přechází
z
víry
do
toho
poznání,
tak
ta
víra
je
takovým
modifikátorem,
takovým
pozměňovatelem
poznání.
Že
napřed
člověk
věří,
napřed
člověk
poznává
jenom
to,
co
věří
a
jak
na
to
věří.
A
teprve
až
překoná
vlivem
nějakých
krizí
tu
svou
víru,
tak
to
poznává
z
čisté
nahoty.
Tohleten
způsob
uznávají
Indové
za
klasicky
správný.
Říkají:
napřed
se
obracej
k
Bohu
ve
tvaru
a
pak
teprve
k
absolutnímu
Božství.
A
to
je,
prosím,
cesta
víry,
která
přechází
do
poznání
jako
takového.
Že
už
se
ten
člověk
v
ní
obejde
bez
víry,
protože
už
se
ocitl
za
jejími
hranicemi.
Jinak
bych
řekl,
cesta
s
gunami
a
za
gunami
a
tak
dále.
Ale
ta
cesta
víry
způsobuje,
a
zvláště
to
vidíme
v
křesťanství
a
vidíme
to
i
v
Indii,
já
vám
vysvětlím
oba
dva
případy.
Ta
cesta
víry
způsobuje,
že
se
podstatně
omezuje
poznání.
Že
ty
lidi
dokonce
můžete
tahat
za
nos
dva
tisíce
let.
Můžete
jim
nakukat
představy
o
Bohu,
které
nejsou
správné
a
voni
podle
toho
správně
půjdou
k
Bohu
nakonec
po
velkém
utrpení.
Protože
jejich
víra
je
spasí,
jak
říkal
Ježíš
Kristus.
Ale
spasí
je
zanechávajíc
je
na
dlouhou
dobu,
řek
bych,
těm
věcem
nerozumějící.
A
to
je
v
dnešním
věku
neúnosné,
jak
pro
naše
náboženství,
tak
pro
vědu.
Já
říkám
i
pro
vědu.
Protože
věda,
jestliže
bude
trvat
na
tom
a
věřit
tomu,
že
rozumové
možnosti
jsou
konečným
způsobem
poznávání,
tak
strašně
omezuje
své
další
možnosti.
Ona
musí
dojít
k
názoru,
že
jsou
daleko
lepší
způsoby
poznání
než
rozumovou
úvahou.
A
k
tomu
musí
dospět
co
nejdřív.
Nemůže
jinak
k
tomu
dospět,
než
když
se
trošičku
pustí
do
cesty
poznání,
jak
je
v
náboženství
ukázáno.
Jinde
se
touto
cestou
nešlo,
jinde
se
na
tyto
věci
vůbec
nepřišlo.
Já
teďka
ještě
zkusím
to
vysvětlit
indicky.
Jestliže
Indové
například
z
pěti
hlavních
jog
ve
čtyřech
odstraňujou
víru
v
Boha.
Napřed,
než
ten
mistr
vezme
toho
žáka
k
sobě,
tak
mu
zakáže
veškerou
víru,
kterou
dosud
měl.
Chceš
věřit
v
toho
Krišnu
nebo
v
kohokoliv
jiného,
ve
kterého
jsi
věřil
předtím?
Se
chceš
dále
klanět
sochám
a
tak
dále,
tak
ke
mně
nepatříš.
Já
jsem
teď
tvůj
vůdce
a
do
toho
musíš
vložit
všechnu
svoji
naději.
Nikam
jinam.
Protože
jinak
je
to
nekontrolovatelné
a
ty
se
vymykáš
mému
vedení.
Jakmile
toto
uděláš,
já
jsem
velice
žárlivý
na
tebe.
A
to
není
žárlivost
slepá,
nýbrž
nutná.
Jakmile
toto
neuděláš,
tak
já
nejsem
schopen
tě
vést.
Prosím
vás,
toto
je
domyšleno
do
posledního
písmene
u
Ježíše
Krista.
Protože
ti,
kdo
mu
tak
dokonale
nevěřili,
jako
svýmu
duchovnímu
vůdci,
jako
představiteli
Boha
ve
svým
středu.
A
měli
své
výhrady,
tak
ti
se
nakonec
z-
stali
zrádci
nebo
aspoň,
že
ho
zapřeli,
že
jo?
Kdežto
ti,
kdo
mu
věřili
stoprocentně,
neměli
výhrady,
protože
měli
lásku,
která
tyto
výhrady
nahražovala,
vylučovala,
tak
ty
bez
krizí
mohli
projít
křížem,
jo,
jako
svatý
Jan,
ostatní
nikoli.
Tam
totiž
je
vidět,
u
křesťanů,
do
jaké
doby
ti
učedníci
Páně
byli
nevědomí.
Po
celé
ty
tři
roky
toho
skvělého
příkladu
Ježíše
Krista
nebyli
schopni
ho
pochopit
v
celém
rozsahu.
Chápali
to
tak
mizerně,
že
když
člověk
čte
v
tom
evangeliu,
jak
jim
to
Ježíš
vysvětloval,
ta
svoje
podobenství,
aby
tomu
rozuměli
lépe
než
ten
dav,
tak
s
hrůzou
konstatuje,
jak
málo
jim
v
tom
toho
řekl.
Jak
oni
byli
málo
schopni
na
tehdejší
dobu
vývojovou,
rozumovou,
pochopit.
Voni
museli
projít
Duchem
svatým,
vedením
Ducha
svatého,
aby
vůbec
ty
věci
mohli
chápat.
Jako
třebas
později,
dneska
my
to
můžeme
chápat
bez
toho
vedení
osobního.
Nebo
my
se
obejdeme
s
daleko
menší
mírou
osobního
vedení,
než
se
obešli
ti
učedníci
Páně.
To
je
veliká
výhoda
dnešní
doby.
Že
dneska
nepotřebujeme
tolik
osobního
vedení,
jako
oni
potřebovali.
Oni
se
neměli
o
co
opřít.
Oni
neměli
to
rozumové
zázemí,
jako
máme
my.
Oni
neměli
ten-
tu
schopnost
rozlišovací,
jako
máme
my.
My
se
můžeme
rozumem
dostat
dál,
než
oni
se
dostali.
A
proto
ten
předěl
mezi
vedením
osobním
a
neosobním
může
se
posouvat
tam
i
sem.
Tak
chtěl
jsem
vám
toto
říci
proto,
abyste
pochopili,
že
víra
není
na
překážku,
ale
způsobuje
na
dlouhou
dobu,
že
ten
člověk
nemůže
pochopit
věci,
které
by
mu
ve
víře
překážely.
Protože
kdyby
začal
věřit,
že
Bůh
není
tak
milosrdný
jako
člověk,
že
je
milosrdný
jiným
způsobem
než
člověk,
nadlidsky,
nelidsky,
bych
tak
řekl,
tak
by
ho
vůbec
nemohl
milovat,
tak
by
k
němu
vůbec
nemohl
přelnout-
přilnout.
On
když
začal
s
prosebnou
modlitbou,
tak
chce
mít
z
Boha,
nechci
říc-
říct
svýho
sluhu,
ale
pomocníka,
že
ano?
A
teprve
přes
pomocníka
se
dostává
k
Bohu
jako
k
někomu
milovanému.
On
ho
miluje
proto,
že
mu
Pán
Bůh
pomáhal,
a
ne
pro
něho
samého,
pro
toho
Boha.
Víte,
už
i
tenhleten
moment
způsobuje,
že
mu
tomu
takovému
člověku,
který
takhle
se
dostává
k
Bohu,
zastírá
se
cesta
poznání.
Protože,
jak
může
někdo
poznávat
podstatu
Boží,
když
má
zájem
jenom
o
tu
pomoc
Boží.
Ta
pomoc
je
následkem,
ne
příčinou
jeho
postavení.
Pomoc
Boží
nemůže
vypadat
tak,
jak
si
člověk
přeje,
protože
neví,
člověk
neví,
kde
je
a
co
potřebuje.
Že
ta
pomoc
nepřichází,
tak
to
není
nemilosrdenství
Boží,
nýbrž
vědění
Boží,
že
nemá
pomoci.
Proč
si
myslíte,
že
byla
ta
bouřka
na
tom
jezeře,
když
ti
se
plavili
ti
učedníci
Páně
s
Ježíšem?
Aby
se
přesvědčili,
jak
Bůh
působí
jinak
než
člověk.
A
to
bylo
v
mnohých
případech
stejně
tak.
Ještě
je
to
vidět
jenom
na
jednom
případu.
"Až
já
tady
nebudu,"
říkal
Ježíš,
"tak
vám
radím
pro
ty
případy
něco
zcela
jiného,
než
jsem
radil,
dokud
jsem
tady
byl.
Já
jsem
radil:
nebe-
neberte
si
ani
opasek
ani
meč
ani
peníze.
Ale
teď
vám
radím:
vemte
si
opasek
s
penězi
i
meč.
A
braňte
se.
Protože
ještě
mnohým
věcem
nerozumíte,
to
už
nově
dodávám,
a
nevíte,
proč
se
dějou."
To
milosrdenství
Boží
nevypadá
tak,
že
by
vás
musel
Pán
Bůh
vždycky
chránit
v
každém
případě,
ať
děláte
jakkoli
hloup-
jakkoli
hlouposti.
To
ne.
Když
budete
jednat
nemoudře,
tak
se
zbavujete
ochrany.
Ta
moudrost
pochází
totiž
od
Boha,
a
jakmile
ji
nepoužíváte,
tak
je
to
vaše
vina.
Padá
na
vás
zákonitost
té
oblasti,
ve
které
jste
a
můžete
být
třebas
sťati.
Kabir,
to
je
ten
případ.
To
byl
člověk
velice
duchovně
poznalý.
A
u
toho
mogula,
u
kterého
byl
na
dvoře,
ne?
Jak
je
známo
u
Inayeta
Khana,
doufám,
že
jo?
To
byl
ten,
ano?
Tak
ten
nectil
ty
zákony,
které
tehdejší
víra
předpisovala.
Nechodil
do
kostela
a
zpíval
si.
Obojí
bylo
špatné.
Zpívat
nesměl.
Jenom
v
kostele,
když
jako,
to,
aby
to
bylo
posvátné,
ano?
A
do
kostela
musel
chodit.
Ten
mogul
ho
napomínal
a
říkal
mu:
mí
lidé,
mí
poddaní
mně
mají
za
zlé,
že
mám
takového
rádce,
který
nectí
Mohamedovy
příkazy.
Prosím
tě,
začni
chodit
do
kostela,
mysl-
mysli
si
o
tom,
co
chceš,
ale
nezpívej
si
na
zahradě
nebo
bude
s
tebou
zle.
A
von
říká:
ať
je
se
mnou,
jak
chce
zle,
já
jsem
člověk
svobodný,
já
ti
do
toho
kostela
chodit
nebudu,
do
té
mešity
tedy.
A
já
si
budu
zpívat,
jak
budu
chtít.
Že
ten
zpěv
já
potřebuju
pro
povznesení
své
duše.
A
zpíval
si
dál
a
dál
dokud
ta
tak
von
mu
ještě
několikrát
vyhrožoval
a
nakonec
říkal:
tak
já
tě
zabiju.
Protože
nemůže
a
za
dal
ho
se-
setnout
že?
To
víte,
ne?
A
von
říkal:
no,
v
pořádku,
mě
zabiješ,
ale
tím
končí
moc
mogulů
v
Indii.
Taky
to
kleslo.
Nic.
On
je
neproklel,
ale
zabít
si
takového
mudrce,
protože
jedná
chybně,
je
veliká
neplecha.
To...
to
si
vlastně
člověk
na
sebe
přivazuje
velké
břemeno,
které
ze
sebe
nesundá.
Tak
chci
říci,
že
ty
moudří
tohoto
druhu
nějakým
způsobem
řídí
život
těch
nemoudrých.
A
jestli
ty
nemoudří
nejsou
ochotni
je
tolerovat,
tak
se
proviňují.
Ten
mogul
musel
vědět,
co
v
tom
Kabirovi
je.
Když
si
ho
zvolil
za
svého
rádce
a
musel
vědět,
že
je
moudrý
člověk
a
věděl
to.
Ale
když
ho
přesto,
protože
to
byl
hlas
lidu,
poslechl
lidu,
že
ho
přesto
dal
popravit,
tak
se
provinil.
A
tím
musel
vodejít
také
z
tohoto
světa,
ale
nejenom,
celou
tu
svou
dynastii
odsoudil
k
zániku.
Tak
to
jsou
takové
zákonitosti,
které
ten
moudrý
zná.
Takže
moh
bez
věštění
říct:
tady
končí
vaše
moc.
To
nebylo
žádné
věštění,
to
bylo
vědění.
Tak
čím
se
liší
cesta
víry
od
cesty
vědění
a
cesty
poznání?
Že
ten
člověk
ví,
co
má
dělat.
To
je
velice
zodpovědná
cesta,
toho
cesty-
té
cesty
poznání,
protože
když
to
ví,
tak
to
ví
z
jiného
pramene
než
lidského,
než
z
úvahy.
Mohou
to
být
úvahy
takové
nezávazné.
Jestliže
to
myslí,
že
to
tak
je,
tak
se
nestane
nic,
když
se
to
tak
neudělá.
Ale
když
ví,
jak
to
je
a
jak
to
má
udělat,
to
musí
udělat,
přátelé.
A
proto
se
musí
na
tyto
věci
opatrně.
A
musí
si
být
člověk
jaksi
vědom
toho,
že
víra
je
dobrá
z
toho
důvodu,
že
ona
ho
přeci
jenom
tolik
nezavazuje
jako
poznání.
Ta
zavazuje
tak
asi
stokrát
méně
než
poznání.
Když
se
proviníte
proti
víře,
tak
katolická
církev
na
to
jde,
že
se
jdete
vyzpovídat,
viďte?
Ale
když
se
proviníte
proti
poznání,
tomu
zpověď
by
nic
neprospěla.
Tam
se
musí
poslechnout.
Když
se
neposlechne,
žádná
úroveň
není
vysezená.
Z
ní
se
padá.
A
ty
pády
na
cestě
poznání
jsou
daleko
horší
než
na
cestě
víry.
Toto
všechno
je
třeba
vám
říct.
Proč
například
dneska,
dejme
tomu,
v
tej
Číně,
kde
se
šlo
cestou
poznání,
jsou
na
tom
tak
zle,
že
tihleti
taoisti,
který
todleto
všechno
vědí,
ten-
ty
zen
buddhisti
jsou
tam
v
takové
menšině,
že
celkem
nehrajou
vůbec
žádnou
roli
v
tom
státním
dění.
A
o
těch
taoistech
se
dá
dokonce
říct,
že
to
jsou
většinou
z
devadesáti
procent
ší
kteří
už
jenom
manipulujou
se
slovy
a
vůbec
podstata
věci
už
je
jim...
už
je
jim
taková,
nechci
říct
k
ničemu,
ale
neznamená
už
pro
ně
mnoho.
Oni
se
už
jenom
baví
těmi
koany
a
vším
tímhletím,
jo?
To
jsou
samosebou
taoisté,
kteří
s
tímhletím
nezačli,
to
tam
vnesl
teprve
buddhismus,
ale
ono
je
to
dneska
všechno
tam
pomíchané.
Nechci
jim
sahat
do
svědomí,
ale
když
jsme
se
teďka,
mluvili
jsme
o
lidech,
kteří
působí
z
doby
ze
šestého
století
po
Kristu,
teď
v
naší
době.
Proč
nepůsobí
přítomní
lidé,
kteří
tam
dneska
žijou?
Protože
asi
nejsou
na
téže
úrovni,
jako
byli
tehdejší
lidé.
Vidíte,
jaký
je
to
starý
úpadek.
Jak
už
dlouho
trvá.
A
proto
ty
konce
tam
v
té
Číně.
A
k
tomuto
úpadku
se
delší
dobu
už
chystá
taky
západ,
křesťanství.
Jestli
nepřibere
trošičku
větší
míry
poznání,
tak
vírou
už
neobhájí
náboženství.
Vírou
se
dneska
náboženství
obhájit
nedá,
protože
víra
předpokládá,
jak
to
říkají
křesťani,
milost.
To
není
věc
rozumové
úvahy,
nýbrž
věc
milosti.
A
ta
milost
se
dneska
tíž
zprostředkovává
u
každého
člověka
nebo
dostavuje
se
u
člověka,
než
ve
středověku
nebo
ve
starověku,
protože
to
je
příliš
složitá
bytost.
A
žádná
hodnota
ani
hodnota
víry
nemá
takovou
váhu,
ale
žádná
jiná
nemá
takovou
váhu,
jako
měla
ve
středověku,
třebas
váhu
víra
nebo
jiná
hodnota.
Ta
měla
obrovskou
váhu.
Dneska
protože
všechny
hodnoty
mají
malinkou
váhu
a
jejich
moc,
tak
žádná
není
rozhodujícím
činitelem
v
lidském
životě.
A
vlivem
toho
nastává
takový
vnitřní
rozklad
všech
těch
systémů
myšlení.
Ať
už
jsou
filosofické
nebo
politické,
anebo
náboženské.
A
má-li
se
náboženství,
a
o
to
jde,
zachránit,
tak
ho
budou
zachraňovat
ateisté,
přátelé,
kteří
půjdou
cestou
poznání
a
kteří
se
dostanou
z
jiné
pozice
k
víře.
Jako
u
mě
je
víra
v
Boha
podepřena
poznáním.
Já
jsem
nepotřeboval
do
šestadvaceti
let
věřit
v
Ježíše
Krista,
nepotřeboval.
Já
jsem
předpokládal,
že
existoval,
jsem
předpokládal
od
těch
svých
sedmnácti
let.
Ale
nepotřeboval
jsem
ho
jako
pomocníka,
jako
člověka,
jako
někoho
tedy,
jako
třeba
osvíceného
člověka,
ani
ne.
Třebas
jako
avatara,
taky
ne.
Protože
Indie
byla
pro
mě
všecko.
Ale
když
jsem
najednou
věděl
o
Kristu
to,
co
vám
dneska
všechno
říkám
a
daleko
ještě
víc
věcí,
najednou,
aniž
jsem
vo
to
stál,
tak
mám
právo
si
myslet,
že
to
jsem
získal
něco,
co
není
moje.
A
to
je
důležité
na
tom-
na
té
cestě
poznání,
že
si
to
člověk
nepřivlastňuje.
Kdežto
víru,
to
je
velké
neštěstí
na
té
cestě,
si
člověk
vždycky
přivlastňuje.
To
je
moje
víra!
A
ta
je
lepší
než
víra
toho
druhého.
A
tak
se
třebas
bojuje
proti
víře
toho
druhého.
Zabíjí
se
ten
druhý,
ne?
Ve
znamení
víry,
no
to
je
hrozný.
Toto
přeci
se
děje
v
Irsku
a
někde
jinde
v
arabském
světě.
To
se
nemůže
dít
dál,
to
jsou
hrozné
rány
do
těla
náboženství.
Aby
se
to-
tomuto
zabránilo,
k
tomu
je
třeba
jedině
nějakého
poznání.
Prosím
vás,
znovu
vám
doporučuju
si
přečíst
tu
knížku
tý
Ilony
Borský:
"Doktorka
z
domu
trubačů",
jo?
Buďte
tak
dobří.
Abyste
poznali,
ty
Arabové
jsou
mezi
sebou
rozděleni.
A
tak
je
to
i
v
křesťanství,
co
tam
bylo
církví,
teďka
pomalinku
to
dávají
dohromady,
a
jak
jim
to
dá
velkou
potíž,
protože
stojí
mezi
nimi
přehrady
čistě
formálního
druhu,
né?
A
malichernosti,
které
v
našich
očích
vůbec,
já
ti
to
potom
nadiktuju
znovu,
nemusíš
se
ptát
za
mými
zády.
A
tady
vůbec
nehrajou
žádnou
roli.
Prosím
vás,
tohleto
je
důležité,
aby
se
co
nejdřív
odbouralo.
A
opravdu
nevidím
žádného
jiného
prostředku
než
cesty
poznání.
Berte
tu
cestu
poznání
s
mírou.
To
vám
teďka
budu
tento
týden
vykládat.
S
mírou,
aby
tam
nikde
nezastírala
víru,
ale
aby
vám
to
pomohlo
k
rychlejšímu
poznání,
abyste
nebyli
na
nikom,
ať
je
to
Karel
Makoň
nebo
někdo
jiný,
to
je
jedno,
závislí.
Abyste
mohli
být
závislí
jenom
na
tom
systému
poznávacím,
který
je
jiný
než
úvahový,
ano?
A
to
je
asi
tak
ten
úvod,
který
jsem
chtěl
říct,
jo?
Na
cestě
víry
existuje
nebezpečí
největší
v
tom,
že
na
přechodu
z
osobního
vedení
do
neosobního
bude
velká
krize.
Na
cestě
poznání
existuje
další
těžkost,
že
na
kterékoliv
úrovni
poznání
člověk
nesmí
zůstat
trčet.
Jakmile
zůstane
trčet,
má
to
za
následek
nikoliv,
že
by
tam
zůstal,
nýbrž
že
padne.
Ty
pády
se
opakují
třebas
úplně
notoricky,
jeden
za
druhým.
Není
to
vysezené,
to
poznání
není,
to
padá
neposlušností,
ano?
A
neposlušnost
spočívá
v
tom
také,
že
se
nechce
dál.
Že
ten
člověk
si
tam
sedne
a
říká
si:
je
mi
tady
dobře,
ne?
Jako
tam
třebas,
kdy
oni
začali
poznávat
někde
na
hoře
Tabor
a
chtěli
si
tam
sednout.
Ne,
z
toho
se
musí
padnout,
z
toho
se
musí
odejít.
Jako
když
například
křesťani,
vlivem
toho,
že
cesta
poznání
taky
u
nich
probíhala,
chtěli
si
extazi
zachovat.
Tvrdě
že
vodtamtud
byli
vyhnáni
a
to,
co
zažívali
po
extazi,
bylo
horší,
než
to,
co
bylo
předtím.
Hrozná-
hrozné
pády,
temná
noc
smyslů
ducha,
to
všechno,
prosím,
je
vám
dobře
známo,
že?
Cesta
poznání
se
nedá
nazvat
cestou,
jako
třeba
cesta
lásky
nebo
cesta
víry
nebo
cesta
životem
se
nedá
vedle
nich
postavit
z
toho
důvodu,
že
cesta
poznání
pokud
má
jít
někam
dál,
na
prvních
krocích
používá
sice
prostředků
zcela
lidských,
takže
by
se
dalo
o
ní
říci,
že
je
to
cesta,
po
které
se
dá
kráčet.
Ale
jakmile,
a
pokud
neodstoupí
od
těchto
lidských
prostředků,
tak
už
se
dále
po
ní
kráčet
nejenom
nedá,
ale
nedá
se
postupovat
kupředu.
To
znamená,
když
například
neodbavím
rozumové
vnímání,
smyslové
vnímání
a
citový
život
na
této
cestě,
tak
si
znemožňuji
postup
touto
formou
do
toho
vyššího
poznání.
Já
musím
se
distancovat
od
smyslového
vnímání
na
této
cestě.
To
znamená,
musím
ztratit
pocit
tělesnosti
se
vším,
co
s
tím
souvisí.
To
znamená,
já
se
musím
distancovat
od
vidění
tohoto
světa
jako
jediné
skutečnosti.
To
je
zbavení
se
pocitu
tělesnosti.
Dále
musím
se
distancovat
od
víry.
Neboť
víra,
jak
jsem
vám
říkal,
na
tom
vyšším
stupni,
ne
na
tom
nejnižším,
na
tom
vyšším
stupni
stojí
proti
poznání.
Jelikož,
jestliže
já
chci
poznání
pomocí
víry
dostat
na
tu
úroveň,
na
kterou
se
může
dostat
bez
víry,
taky
tam
to
poznání
nedostanu.
Protože
víra
předurčuje
způsob
poznání.
Činí
ho
nesvobodným.
Ona
ho
omezuje
do
určitých
forem,
do
určitých
představ,
do
lidského
pojetí
zkrátka.
A
cesta
poznání
má
vést
za
lidské
možnosti.
Jelikož
za
lidskými
možnostmi
není
lidská
cesta,
proto
ji
můžeme
poznat
jako
po-
nebo
říkat
jí
nebo
nazývat
ji
jako
cesta,
po
kte-
po
které
se
nedá
lidsky
kráčet.
Když
Lao-c'
říká,
že
pravé
tao
je
takové,
po
níž
se-
po
němž
se
nedá
kráčet,
tak
tím
myslí,
že
se
musí
odbavit
nejenom
smyslové
vnímání,
ale
také
rozumové
uvažování.
Protože
když
já
bych
neodva-
neodbavil
rozumové
zvažování,
tak
bych
neměl
přístup
k
poznání
přímému.
Kdybych
já
například
a
pokud
já
bych
uvažoval
o
tom,
co
vám
mám
třebas
odpovědět,
tak
bych
zůstal
na
úrovni
úvah,
a
nepřešel
bych
na
úroveň
vnuknutí,
bych
tak
řekl.
Tak
nějak
se
to
nazývá.
Je
to
ještě
nějak
jinak,
ale
tak
asi
jako
to
říkám,
stačilo
zatím.
A
jelikož
je
tomu
takhle,
tak
když
mně
dáte
třebas
otázku,
na
kterou
neumím
úvahou
odpovědět,
tak
se
musím
úvahy
vzdát.
Ale
musím
se
vzdát
i
naděje
na
zodpovězení,
všeho.
A
to,
že
se
vzdávají
i
naděje
i
způsobu
myšlení
a
všeho
toho
ostatního,
co
jsem
říkal
předtím.
To
znamená,
dostanou
to
na
nadlidskou
úroveň,
kde
toto
není,
neexistuje,
tak
teprve
pak
se
může,
nemusí,
dostavit
poznání,
které
nemá
hranice.
Takže
když
mně
dáte
otázku,
která
je
přesně
ohraničená,
já
odpovím
zase
ohraničeně.
Ale
to
už
je
potom
vtěsnání
toho
poznání
do
nějakých
hranic
srozumitelných.
Do
nějaké
cesty,
po
které
se
už
zase
dá
kráčet.
Ale
v
tom
poznání
jako
takovém
to
obsaženo
takhle
nebylo.
Tam
to
bylo
vždycky
bez
hranic.
Ať
mi
dáte
jakoukoliv
otázku,
pokud
já
na
ni
nedovedu
odpovědět
pomocí
úvahy,
tak
je
tam
vždycky
svoboda
v
ní
obsažena.
V
odpovědi
je
obsažena
svoboda
poznání
bez
hranic.
To
je
cesta
poznání,
ano?
A
proto
ji
nemohu
nazvat
cestou,
protože
každá
cesta
má
své
břehy.
A
toto
břehy
nemá.
Naopak
kdyby
to
břehy
mělo,
tak
to
přestává
být
cestou
poznání,
rozumíte?
Takže
říkat
vo
tom,
že
je
to
cesta
poznání,
je
dost
taky
problematické.
Ale
my
si
pomáháme
touto
terminologií
jenom
proto,
že
v
našich
očích
je
to
nějaká
cesta.
Je
to
nějaký
systém.
Spíš
by
se
mělo
říkat,
že
je
to
systém,
který
je
za
systémem
úvah,
za
systémem
citů,
za
systémem
smyslového
vnímání,
ano?
A
přesto
neruší
vědomí.
Abych
to
řekl
ještě
podrobněji:
my
se
během
celého
života
ani
jednou,
každý
normální
člověk,
ani
jeden
z
nás
se
nesetká
s
čistým
vědomím.
Vždycky
jenom
s
oděvy
tohoto
čistého
vědomí.
Jednou
je
to
vědomí
oděno
do
smyslového
vnímání,
že
třeba
se
dívám,
že
něco
pociťuju,
že
něco
hmatám,
že
něco
čichám
a
tak
dále.
Jednou
je,
anebo
zároveň
je
oděno
do
rozumové
úvahy.
A
zároveň
je
emocionálně
oděno
do
citového
mého
života.
Tyto
oděvy
tak
dokonale
zakrývají
čisté
vědomí,
že
to
vydržím
celý
život,
aniž
bych
nahlédl
tváří
v
tvář
do
svého
vědomí
pomocí
svého
"já".
Do
svého
vědomí.
Takže
já
nevím,
co
to
vědomí
je.
A
cesta
poznání
spočívá
právě
v
tom,
žes
odbavuji
všechna
tahleta
odění
různá
a
jedno
třebas
po
druhém
nebo
všechny,
nakonec
všecky.
A
vono
vědomí
zůstává
jako
čisté.
A
to
čisté
vědomí
je
způsobeno
tím,
že
jsem
se
zbavil
sama
sebe.
Že
jsem
odstoupil
od
své
touhy,
od
své
vůle
a
zůstal
mně
ten
stav
té
vůle,
jak
vám
to
tam
jsem
několikrát
vysvětloval,
no?
Jakmile
se
dostanu
z
konkrétní
vůle
do
stavu
vůle,
tak
to
je
moment,
kdy
cesta
poznání
učinila
podstatný
pokrok
a
kdy
se
mohu
setkat
se
svojím-
se
svým
vědomím.
Jakmile
se
setkám
se
svým
vědomím,
tak
poznám,
že
je
to
součást
Boha.
Pak
už
nemusím,
pak
už
najednou
vím,
že
Bůh
je.
Předtím
jsem
nemusel
vůbec
na
něj
věřit.
A
toto
stačilo
k
tomu,
abych
se
s
ním
setkal.
A
vím,
že
je
to
Bůh,
protože
nemám
o
něm
žádnou
představu,
nic
nevidím,
nic
neslyším,
že?
Nic
nevnímám
rozumově
ani
citově,
ani
smyslově,
a
přesto
mám
jasnou-
jasné
vědomí
o
tom,
že
se
stýkám
s
Bohem.
Neboť
tam
nikdo
jiný
nemůže
být
než
on,
když
je
tak
mocné,
to
už
pak
vědomí,
že
přesahuje
zdaleka
moje
dosavadní
schopnosti.
A
ukazuje
mně
cestu
z
tohoto
vědomí
do
těch
obalů.
Takže
potom
se
světlo
obrátí,
jak
jsem
psal
v
"Cestě
vědomí",
že
z
toho
vědomí
přecházím
do
těchto
obalů.
A
odtamtud
je
mi
sdělováno
co
s
těmi
obaly,
asi
tak,
ano?
tak
jak
to
tady
bylo
teď
pravý
řečeno
tak
z
toho
je
si
lišil
že
tedy
cesta
jako
taková
je
možná
jenom
na
úrovni
rozumové
a
smyslové
přesáhne
li
se
tato
oblast
pak
už
v
tom
případě
nelze
hovořil
v
tom
smyslu
opravil
cestě
to
už
je
něco
jiného
to
je
nějaká
nadstavba.
No,
tak
k
tomu
bych
chtěl
říct:
samozřejmě,
že
na
cestě
jiné
než
poznání,
kdyby
byla
taková
nějaká
čistá
cesta
poznání,
vona
neexistuje,
ale
kdyby
taková
cesta
byla,
tak
na
jiných
cestách
hraje
velkou
roli,
jak
tělesnost
se
vším
dohromady,
to
znamená
s
pocity,
s
city,
rozumovou
úvahou,
jo?
To
všechno
hraje
na
každé
jiné
cestě,
na
cestě-
než
na
cestě
poznání
velikou
roli.
Kdežto-
takže
po
této
stránce
je
to
lidsky
cesta.
A
Ježíš
Kristus
také
ukazoval
cestu
od
člověka
takového,
jaký
je.
Čili
také
byl
cestou,
která
nic
nezamítá
z
toho,
co
člověk
má
k
dispozici,
se
vším
pracuje.
Kdežto
cesta
poznání
postupně
vylučuje,
ne
hned
najednou
všecko,
vylučuje
napřed
pocit
tělesnosti
se
vším
dohromady,
jak
jsem
tady
jmenoval,
potom
dejme
tomu
víru,
potom
vylučuje
lásku
hlavně
citovou,
ne?
Ale
na
to
vás
upozorňuju
ještě
na
jednu
věc.
Že
byste
tedy
měli
přitom
mít
na
vědomí,
brát
na
vědomí,
že
tak,
jak
je
křesťansky
pojímána
láska,
tak
to
není,
řek
bych,
komplexní
pojetí
lásky.
Neboť
Ježíš
Kristus
vyžadoval
od
člověka,
aby
miloval
nejenom
z
celého
srdce
svého,
to
znamená
emocionálně,
nýbrž
také
z
celé
duše
své.
To
znamená
všemi
lidskými
vlastnostmi.
A
nejenom
tak,
ale
také
ještě
s
veškerou
silou
a
celou
svou
myslí.
A
při
tomhletom,
když
se
dostane
do
této
úrovně,
že
například
celou
svou
myslí
miluje,
tak
snadno
odbaví,
člověk
takhle
milující,
odbaví
ten
způsob
lásky,
který
je
citový.
Protože
mysl
nepotřebuje
citu
k
tomu,
aby
mohla
fungovat.
Ta
potřebuje
jiných
mohutností,
nějaké
inteligence,
že
ano?
A
potom
funguje.
Takže
když
já
třebas
teď
mluvím
o
tom,
že
cesta
poznání
není
cestou
v
tom
pravém
slova
smyslu,
jak
jí
přisuzujeme,
tak
chci
říct,
že
se
vymyká
postupně,
a
dost
brzo
a
daleko
dříve
než
ostatní
cesty,
z
těch
prostředků
čistě
lidských.
Míří
daleko
strměji
kupředu.
Ježíš
Kristus
nemohl
jít
sám
osobně
jinou
cestou
přednostně
než
cestou
poznání,
ačkoliv
miloval
všecko
ostatní,
všechno
ostatní
bylo
z
toho
odvozeno.
On
musel
jít
cestou
poznání
z
toho
důvodu,
že
kdyby
byl
nepoznával,
že
od
Boha
přichází,
včas
kdyby
to
byl
nepoznával,
a
k
Bohu
se
vrací,
tak
to
za
jeden
život
nestačil
i
s
tím
příkladem
a
se
vším
tím
ostatním.
On
musel
stačit
nejenom
za
sebe
ty
věci,
ale
také
pro
ostatní
lidi
a
musel
se
dát
ukřižovat
a
vstal
z
mrtvých
a
seslal
Ducha
svatého
a
to
bylo
velice
mnoho
úkolů.
Všechno
musel
stačit
ve
velice
krátkém
životě
postupně,
bych
tak
řekl.
A
z
toho
důvodu
musel
do
toho
zamíchat
také
poznání.
To
jeho
poznání
už
bylo
tak
značné,
že
ve
dvanácti
letech
nad
tím
žasli
ti
farizeové
a
zákoníci
k
tomu
kastlu-
v
tom
kostele,
že
ano?
to
ho
sou
bylo
jako
daleko
větší
v
době,
kdy
se
Bohu
odevzdal,
aby
z
Boha
všechno
bral.
Že
pak
už
nastalo
to
obrácení
světel,
že
z
Boha
přicházelo
mu
poznání
o
tom,
co
má
dělat.
Takže
když
mu
přichází
od
Boha
poznání
o
tom,
co
má
dělat,
tak
už
nepotřebuje
víry,
nepotřebuje
lásky,
nepotřebuje
emoce.
Může
jim
podlehnout,
pochopitelně,
ale
nepotřebuje
je.
A
to
už
je
mu
vedlejší
všechno.
Ale
co
je
hlavní,
vědět
o
tom,
co
chce
jeho
Otec,
že
ano?
A
podle
toho
se
zařizovat,
být
poslušen
až
k
smrti.
Třeba
se
zmařit,
když
je
toho
zapotřebí.
Když
ví,
že
to
má
udělat,
ano?
Aby
dal
příklad.
A
tomu
já
říkám
cesta
poznání.
Kdyby
na
každém
kroku
tou
jeho
cestou
nestálo
to
poznání,
tak
by
byl
někdy
ucukl
nebo
někdy
slevil.
Tak
by
byl
něk-
taky
myslel
na
sebe.
Ale
že
von
vyšel
ze
sebe
a
mohl
říct:
když
bych
myslel
kdykoliv
na
sebe,
nevěřte
mně.
Tak
opravdu
tomu
tak
bylo
a
on
na
sebe
přitom
vůbec
nemyslel.
On
se
ocitl
už
dávno
za
člověkem
a
ty
ostatní
teprve
k
tomuto
stádiu
vývoje
vedl.
Takže
cesta
poznání
má
tu
přednost
před
ostatními,
že
vede
člověka
daleko
přímočařeji
za
něho,
za
tento
prostředek
lidský.
Člověk
je
prostředkem
na
cestě
k
Bohu,
který,
dejme
tomu,
může
napřed
se
dostat
do
stádia
extazí
a
tam
je
třeba
pořád
ještě
člověk.
A
potom
ještě
za
po-
za
nějakou
extatickou
z-
poextatickou
cestu.
To
je
pořád
ještě
třeba
člověk.
Ale
pak
se
musí
dostat
do
oblasti,
kde
už
člověk-
člověka
není
zapotřebí,
kde
člověk
by
vadil.
Já
si
troufám
říci,
že
taková
svatá
Terezie
dneska
není
člověkem,
a
proto
může
všem
lidem
sloužit.
Dokud
nejsem
nad
úrovní
toho,
kterýmu
mám
sloužit,
nemohu
mu
řádně
sloužit.
Kdyby
byl
Ježíš
Kristus
jenom
býval
člověkem,
a
nebyl
vtěleným
Bohem,
tak
nemohl
tohleto
všechno
provést
že
je
to
zavřeným
neprojevený
vtěleným
Bohem.
Já
jenom
říkám,
že
má
vyšší
úkol
než
lidský
už,
než
pouze
lidský.
Že
už
cestou,
kterou
von
dneska
kráčí,
a
je
to
zase
cesta,
že
už
cestou
nemůže
jít
člověk.
To
musí
být
člověk,
jenom...
jenom
ten
po
ní
může
jít,
kdo
to
lidství
svoje
vlastní
překonal.
A
že
z
hlediska
lidského
je
to
cesta,
po
které
už
my
jako
lidé
nemůžeme
vůbec
kráčet,
ano?
Tak
prosím
vás,
především,
cesta
víry,
když
ji
postavím
tedy
uměle
proti
nebo
vedle
cesty
poznání,
je
na
jedné
straně
milosrdnější
než
cesta
poznání
a
na
druhé
straně
nemilosrdnější.
Já
řeknu
napřed,
jak
je
milosrdnější.
Ježíš
Kristus
totiž
vzal,
měl
vedle
sebe
lidi,
kteří
věřili.
A
minimálně
věřili
v
něj.
A
v
tom
bylo
obrovské
milosrdenství,
protože
pokud
v
něj
věřili
a
pokud
se
taky
podle
něho
zařizovali,
tak
jim
nic
nechybělo.
Ale
dobře
víte,
jenomže-
jenom
do
určité
úrovně
vývojové.
Jakmile
přes-
šli
přes
určitou
úrovní-
úroveň
vývojovou,
tak
jim
najednou
všechno
chybělo.
I
ta
víra
i
ten
vůdce
jejich.
Ten
tam
bezmocně
tkvěl
na
kříži.
Zkrachoval
v
jejich
očích,
ano?
Protože
šli
jenom
cestou
víry
nebo
převážně
víry
v
toho
mistra.
Ten
jim
byl
představitelem
Boha.
Tak
po
této
stránce
je
to
velice
nešetrná
cesta.
Čili
jestliže
ten
člověk
neumí
včas
z
té
víry
vycouvat,
bych
tak
řekl,
do
toho
poznání,
ne
rovnou
třebas
do
poznání,
ale
přes
víru
do
pozná-
přes
pardon,
napřed
přes
víru
a
potom
přes
lásku
do
poznání,
tak
prožívá
obrovskou
krizi.
Příkladem
je
nám
ten
svatý
Jan,
který
se
dostal
do
poznání
a
my
vidíme
z
evangelia,
že
bylo
veliké,
ne?
Přes
lásku,
když
tam
zařadil
vedle
víry
také
lásku,
hned
asi
vod
začátku
a
možná,
že
předtím
než
ještě
k
Ježíši
přišel.
Tak
on
nemiloval
Ježíše
proto,
že
v
něm
viděl
Spasitele,
který
spasí
jeho
duši.
Nýbrž
pro
Ježíše
samotného
miloval
Ježíše.
A
to
ho
převedlo
přes
to
úskalí
té
krize,
které
jinak
ostatní
neunikli,
ano?
Tohleto
je
velice
důležité
vědět
pro
cestu
víry,
že
není
špatná,
ale
do
určité
míry
zastírá
pravou
skutečnost.
Neboť
pravá
skutečnost
říká,
a
to
říkal
Ježíš
Kristus:
nemůžete
poznávat
plně,
dokud
já
neodejdu.
Dokud
osobní
vedení
postavené
na
víře
ve
mě,
bude
existovat
ve
vás.
To
není
možné.
A
nemohu
seslat
Ducha
svatýho,
který
vám
dá
pochopit
všechno,
co
dneska
pochopit
nemůžete.
To
není
možné.
Opravdu
cesta
poznání
není
možná,
dokud
je
tady
cesta
víry.
Jedno
druhé
vylučuje
na
určité
úrovni.
Ze
začátku
ne.
Tam
naopak,
bych
řekl,
normální
vývoj
vypadá
tak,
že
napřed
člověk
věří,
ne,
a
pak
to
jde
dál.
Ovšem
to
byla
ta
klasická
cesta.
Jenže
dneska
u
většiny
lidí
to
nemůže
začínat
vírou.
Tam
to
začíná
opačně.
Například
tady
máte,
vedle-
ve
mně
vidíte
moderního
člověka,
který
přes
víru
na
to
nešel.
Nebyl
schopen
prostě
vlivem
okolností,
které
vládly
v
jeho
okolí
a
dokonce
po
výkladu
kněží,
anebo
babičky,
nebo
taky
chcete
okolí,
tak
tomu
nemohl
věřit,
nešlo
mu
to.
Že
bych
rád
tomu
věřil,
vono
to
nešlo.
Ono
to
lidsky
nebylo
pro
mě
únosné.
A
tak
to
muselo
jít
cestou
jinou.
Když
jsem
stylizoval
život,
tak
to
muselo
jít
cestou
jinou.
Jsem
se
o-
oklikou
dostal
k
těmže
koncům
jako
vírou,
jenomže
bez
víry,
ne?
A
jak
je
to
možné?
Že
existujou
stejně
hodnotné
prostředky,
jako
je
víra.
To
jenom
to
chci
ukázat,
že
víra
není
samospasitelná,
že
to
není
jediný
prostředek,
který
by
člověk
potřeboval.
Neboť
jestli
toto
nepřijímáme
jako
pravdu,
jako
možnost,
tak
znemožníme
existenci
vůbec
náboženství.
Že
dneska
náboženství
nemůže
být
postaveno
přednostně
na
víře.
Ta
náboženství
musí
být
po-
postavena
na
poznání.
A
já
věřím,
že
jsme
tomu
velice
blízcí.
A
když
se
ptali
třebas
Einsteina
na
tohleto,
tak
von
říkal:
no,
já
neznám
ani
jednoho
velkého
vědce,
který
by
nevěřil.
On
věří,
ale
na
základě
svého
poznání.
Ne,
protože
by
mu
to
někdo
nakukal.
Ten
Einstein
už
znal.
Takže
von
se
dostal
k
poznání
a
přes
poznání
k
víře.
To
potom
taková
víra
neškodí.
Absolutně
neškodná.
To
dejme
tomu,
já
možná
dělám
taky
dojem
věřícího
člověka.
Kdybych
se
kohokoliv
zeptal
z
vás,
i
když
mě
dobře
znáte,
tak
řeknete:
děláš
dojem
věřícího
člověka.
No,
to
nás
neklam,
ty
jsi
věřící.
I
když
to
není
pravda,
že?
Ale
mohl
by
mně
vopravdu
každý
věřící
závidět,
kdyby
takhle
věřil.
Protože
moje...
moje
víra
je
jis-
jistotou.
Ale
nebyla.
Ale
je.
To
je
věc
vývoje.
Můžu?
Jestliže
by
cesta
víry
byla
postavena
na
zkušenosti,
že
v
co
věřím,
se
stává,
tak
by
to
také
jenom
po
určitý
stupeň
platilo.
Proč
ty
věřící
a
přísně
věřící,
kteří
plnili
příkazy
Boží
do
poslední
čárky,
v
koncentráku
láli
na
Boha
a
říkali:
proč
jsi
mě
opustil?
Kde
jsi?
Neexistuješ.
Přestávali
věřit
a
tak
dále...
a
tak
dále.
Prostě
nebylo
s
nimi
dobré
pořízení.
Oni
ztráceli
víru,
protože
je
Bůh
opustil.
V
jejich
očích
je
opustil.
Oni
to
nepochopili.
Ani
já
jsem
to
nepochopil,
prosím,
že
to,
co
se
tam
s
námi
dělo,
byla
nejvyšší
milost,
nejvyšší
láska,
kterou
mně
Bůh
mohl
ukázat.
To
oni
nepochopili.
To
jim
víra
ne-
nepředložila.
Víra
jim
předkládala
jenom
to,
že
když
za
něco
prosím,
co
je
dobrého,
tak
mně
je
to
splněno.
Jenomže
přes
prosebnou
modlitbu
se
musí
jít
dál.
A
Pán
Bůh
ví
víc
než
já.
Já
mu
na
určité
úrovni
nemohu
předpisovat,
co
má
pro
mě
udělat.
A
proto
se
taky
nemůže
stát,
v
co
věřím.
Protože
víra
více
méně
je
vždycky
slepá.
Není
tam
taková
míra
poznání,
která
by
mně
umožňovala,
aby
se
stalo
bez
mezer
to,
co
mně
víra
předkládá.
Víra
říká:
Bůh
je
milosrdný.
Já
nevím,
je
laskavý,
já
nevím,
co
všechno,
a
najednou
se
tady
ukazuje
Bůh
jako
velice
nelaskavý,
jako
velice
nemilosrdný,
mě
neznající,
vode
mě
se
odvracející.
To
všechno
jsou
dojmy
sice
klamné,
ale
co
je
to
platné,
fakta
tady
jsou,
že
mě
opustil.
A
proto
Ježíš
Kristus
říká
o
této
cestě
na
kříži:
Bože,
proč
jsi
mě
opustil?
A
neví
proč.
A
to
je
vtělený
Bůh.
Za
nás
tohleto
říká.
Za
nás
věřící,
ano?
Tohleto
říká.
Abychom
věděli,
že
víra
musí
končit,
ta
končí
na
kříži.
A
kdyby
tam
měl
ten
člověk
oporu
ve
víře,
tak
by
ten
kříž
nedodělal.
Tak
by
nemoh
vstát
z
mrtvých.
Jenom
ten,
kdo
přestane
na
kříži
věřit
v
pomoc
Boží,
né
víc.
On
ví,
že
Bůh
je,
ale
přestane
věřit
v
jeho
pomoc
a
nechce
se
o
ni
dál
opírat,
nemá
oporu
vůbec
v
ničem.
Jenom
ten
se
může
stát
na
takové
úrovni
ničím,
jak
je
zapotřebí
pro
úmrtí
na
kříži.
A
potom
může
vstát
komplexně
z
mrtvých
a...
a
tak
dále,
jo?...
jo?
Je
rozdíl
mezi
cestou
poznání
a
víry
v
tom,
že
poznání,
které
opravdu
není
klamným
poznáním,
nepochází
z
rozumu,
je
z
vyššího
pramene,
ano?
Za
lid,
za...
za
člověkem,
spíše
ho
to
vede
za
člověkem,
nebudu
ho
nějak
jmenovat
detailně.
Když
jsem
ho
poslušen
toho
poznání,
tak
mě
nikdy
nezklame,
nikdy
neopustí
a
nevede
k
vůbec
žádným
krizím.
Kdybych
byl
poslechl
toho
poznání,
které
jsem
měl
před
koncentrákem,
tak
jsem
se
do
koncentráku
nedostal.
Já
jsem
vám
říkal
hlavní
důvod.
Třikrát
jsem
byl
napomenut
z
tohoto
pramene,
abych
změnil
způsob
své
vnitřní
modlitby,
ne?
Naposled
tím
způsobem,
že
zcela
neznámý
člověk,
nějaký
pan
Cimrman,
mimochodem
topič
v
plzeňské
nemocnici,
mně
vzkázal
po
panu
Nesvorným,
já
schválně
jmenuju
jména,
po
panu
profesoru
Nesvorným,
abych
se
k
němu
dostavil,
že
mně
má
co
říci
o
mé
cestě.
Já
jsem
nikdy
pana
Cimrmana
neznal,
neviděl.
Šel
jsem
do
kotelny
v
plzeňské
nemocnici.
On
mně
řekl:
aha,
to
jste
vy,
který
mně
byl
doporučen
k
tomu,
co
vám
mám
říci.
Já
vám
mám
říci:
změňte
svoji
vnitřní
modlitbu,
tak
a
tak.
Teď
mně
řek
ten
způsob.
Já
už
jsem
to
dvakrát
věděl
předtím,
mně
to
dvakrát
řekli
jiným
způsobem,
stejně
lapidárním.
A
já
jsem
potřetí
neposlechl.
Já
jsem
to
dělal
zase
postaru.
Když
jsem
to
potřetí
dělal
zase
postaru,
nezbylo
nic
jinýho,
než
mně
to
poznání
vzít.
Když
neposlouchám,
tam
je
to
jenom
otázka
poslušnosti.
Když
jsem
poslechl,
poznání
fungovalo.
Žádná
krize,
nic.
Kdepak.
Jakmile
jsem
neposlechl,
krize
byla.
A
jaká
a
pořádná.
A
byla
to-
bylo
to
velké
milosrdenství,
že
byla
to
krize
přechodového
charakteru,
tady
se
dozvíš
z
tohoto
povídání,
co
tam
máš
k
přečtení,
a
ta
mě
převedla
přes
ten
stupeň.
Já
jsem
se
poznáním
přes
ten
stupeň
nedostal,
fakt.
Protože
jsem
neměl
dostatek
poslušnosti.
Ale
víš,
totéž
platí
o
víře.
Tam
když
není
poslušnost,
tak
ta
cesta
víry
vede
také
ke
krizi.
Ale
ona
vede
ke
krizi,
i
když
je
člověk
poslušen.
A
to
je...
to
je
to
navíc
na
cestě
víry.
Copak
si
myslíš,
že
svatý
Jan
z
Kříže
nebyl
poslušen?
A
jaké
kruté
temné
noci
smyslů
a
ducha
zažíval,
protože
neměl
dostatek
poznání,
které
by
paralelně
šlo
s
tou
jeho
vírou.
A
to
je
postupem
ve
vnitřní
modlitbě
a
tak
dále.
Toto
by
se
na
cestě
poznání
nestalo.
Na
cestě
poznání
se
dále
nestane,
aby
člověk
se
s-
po
určité
době
musel
si
pomáhat
citovými
výlevy,
citovou
extazí
nebo
takovou.
Čili
on
poznává
bez
mezer.
To
je
velice
důležité.
Kdežto
člověk,
který
jde
cestou
víry,
ten
se
tam
vyšplhá
na
nějaký
vrchol
a
z
něho
se
padá.
A
tak
se
to
pořád
i
na
cestě
běžné
takové
lásky
srdcem.
Na
té
cestě
vyšší
lásky
ne,
ale
se
srdcem
ano.
A
to
je
právě
nedostatek
těchto
dvou
cest.
A
pro
tyto
nedostatky
se
nemusí
v
budoucnosti
cesta
víry
nebo
cesta
lásky
vyloučit.
Ale
musí
se
doplnit
daleko
lépe
a
dokonaleji
cestou
poznání.
Ovšem
cesta
poznání
vyžaduje
velkou
disciplinu,
daleko
větší
disciplinu
než
cesta
lásky.
A
to
je
právě
na
ní
ta
křehká
věc.
Protože,
jak
vám
říkám,
já
jsem
neposlechl
ani
po
trojnásobném
napomenutí.
Já
jsem
neměl
tušení,
k
čemu
to
povede.
Já
jsem
nevěděl,
že
z
každého
stupně
je
možno
spadnout,
i
když
je
to
cesta
poznání.
Dneska
to
vím.
Dneska
vím,
že
není
žádná
vyvolenost.
Vy
si
myslíte,
že
je
nějaké
předurčení
minulým
životem,
vůbec
žádné,
žádná
vyvolenost.
Žádná
povolanost,
k
tomu
všemu
se
člověk
může,
když
zná
cestu
poznání,
dopracovat
vědeckým
způsobem.
Vyprazdňováním,
sebevyprazdňováním,
sebezáporem,
tak
jak
to
Ježíš
Kristus
říká.
To,
co
tam
říká:
chceš-li
mě
kdo
následovat,
zapři
sama
sebe,
vezmi
svůj
kříž,
zapři
sama
sebe.
To
není
cesta
lásky.
To
je,
to
se
chce
na
tom
člověku,
aby
se
křižoval,
aby
se
mučil,
ne?
To
by
pravá
láska
nechtěla.
Tam
prostě
chce,
aby
ten
člověk
odstoupil
od
všeho
lidského,
od
všeho,
na
čem
lpí,
co
má
rád,
co
miluje.
A
aby
bez
ohledu
na
sebe
šel
dál,
následoval
jej,
za
všech
okolností.
Cesta
poznání
vede
k
takovéto
nemírné
poslušnosti,
že
za
všech
okolností
člověk
má
poslechnout.
Jakmile
za
všech
okolností
neposlechne,
tak
to
není
cesta,
která
by
vedla
bez
krizí
kupředu.
Tady
byla
námitka:
že
cesta
lásky
se
zdá
méně
krizovější
než
cesta
poznání.
Upozorňuju
vás
ale
na
to,
že
zpočátku
tomu
tak
není
na
žádné
cestě.
Ani
na
cestě
lásky.
Uvědomte
si
jednu
věc.
Jestliže
svatý
Jan
byl
napřed
žákem
svatého
Jana
Křtitele,
tak
musel
být
svědkem
a
brzo
svědkem
toho,
a
hned
v
prvním
roku
pobytu
u
Ježíše
Krista,
že
jeho
bývalý
mistr
byl
popraven.
A
Ježíš
Kristus
nemohl
proti
tomu
nic
učinit.
Přestože
cesta,
kterou
hlásal
Ježíš
Kristus,
byla
především
cesta
lásky.
Nikoliv
především
cesta
poznání
nebo
cesta
víry.
To
byla
především,
bych
řek,
eminentně
cesta
lásky.
Ale
von
nemohl
se
zbavit,
ten
svatý
Jan,
té
první
krize,
kterou
si
prodělal
dávno
před
ostatními,
že
musel
nechat
popravit,
musel
trpět
tu
popravu
svého
mistra.
Myslíte,
že
to
byla
maličkost
pro
svatýho
Jana?
Myslíte,
že
von
svatýho
Jana
vopustil
s
lehkým
srdcem,
ne?
Svatý
Jan
ho
tam
patrně
uvolnil.
To
byla
dobrovolná,
to
byla
domluva.
Oni
šli
ne
proti
vůli
svatýho
Jana
k
Ježíšovi,
nýbrž
s
vůlí,
z
vůle
svatýho
Jana.
A
takže
on
měl
už
zpočátku
té
cesty
za
sebou
tuhletu
krizi.
A
jenom
proto
už
ji
potom
nepotřeboval
prodělávat.
On
měl
za
sebou
dokonce
poznání.
Dříve,
než
ho
měli
obyčejní
rybáři,
kteří
tam
se
stali
přes
noc
učedníky
Páně.
To
už
nebyl
případ
Janův.
Ten
už
měl
za
sebou
nějaké
poznání,
které
si
vodnesl
od
svatého
Jana
Křtitele.
Protože
jestliže
sám
svatý
Jan
Křtitel
o
sobě
řekl:
já
křtím
ku
pokání,
kdežto
ten,
co
přichází
po
mně,
ten
křtí
Duchem.
To
je
něco
vyššího,
ne?
Co
to
znamená,
"křtím
ku
pokání?"
K
sebezáporu.
Já
už
totiž
vedu
k
lidem-
lidi
k
sebeza-
li-
k
sebezáporu.
Když
je
vedl
k
sebezáporu,
tak
způsoboval
u
nich
poznání.
Neboť
samočinně
sebezápor
přináší
poznání.
Samočinně
přináší
poznání.
Když
mu
v
tom
nebrání
jiné
věci,
třebas
například
poslušnost
víry,
která
není
opodstatněná.
Neboť
křesťani
často
věřili
tomu,
co
jim
někdo
nařizoval.
A
ten
nebyl
osvícen,
co
jim
to
nařizoval.
Tak
to
je
něco
jiného
než
víra,
která
je
pravá.
Ta
třebas
by
nevadila,
ne?
Ale
chci
říci,
že
jestliže
Jan
si
vodbyl
tuhletu
krizi
a
přilnul
k
Ježíši
jako
představiteli
Boha,
tak
už
bez
nároku
na
nějakou
spásu.
Bez
nároku
na
svůj
prospěch.
Nýbrž
šel
za
ním
už
jenom
z
lásky
k
Ježíši.
Pro
to
poznání,
které
měl,
které
předcházelo
té
lásce.
Čili,
jak
už
jednou
to
poznání
se
dostane
na
takovouhle
úroveň,
tak
už
nemohlo
být,
řek
bych,
pokryto
láskou,
aby
se,
aby
nebylo
patrno.
Nýbrž
láska
se
kloubila
organicky
s
poznáním,
ano?
července
devatenáct
set
osmdesát
Tak
já
bych
řek
první
princip
cesty
poznání.
První
princip
cesty
poznání
spočívá
v
tom,
že
se
neobejde
bez
víry.
A
ta
víra
spočívá
v
tom,
že
zrozením
na
tento
svět
jsem
se
ocitl
na
nějaké
úrovni,
na
které
se
vlivem
vnímání
smyslového
a
rozumového
uvažování
a
citového
zakoušení,
toho
dohromady
všeho,
vytvořila
víra
ve
mně,
že
toto,
co
vnímám
a
zakouším,
je
jediná
skutečnost.
To
je
víra.
Na
základě
této
zcela
uzavřené
víry,
to
je
enkláva
ve
skutečnosti,
v
celkové
skutečnosti,
velice
úzká
enkláva,
takový
vpád
do
skutečnosti
uzavřený
ze
všech
stran,
jako
zahrada
uzavřená
plotem.
To
je
základna,
která
musí
být
zbudována.
A
teprve,
když
je
zbudována,
mohu
jít
dál
ze
zahrady.
Jestliže
nemám
tuto
zahradu
vytvořenu,
že
nemám
základnu,
ze
které
bych
žil
a
tam
mám
svoji
zeleninu,
svoje
brambory.
Já
tam
mám
svůj
dobytek
v
tom
svém
hospodářství,
z
čeho
jsem
všeho
živ.
Řečeno
lidsky:
já
tam
mám
svůj
vzduch,
své
tělo,
svůj
hmotný
život,
svůj
duševní
život,
bez
kterých
nemohu
jít
dál.
Když
je
toto
dobudováno
do
té
míry,
že
to
vytváří
komplex,
nechci
říct
bez
mezer,
ale
takový,
že
se
o
něj
můžu
opřít
jako
o
něco,
co
považuju
za
skutečné,
tak
je
hotová
víra.
Je
hotová
oblast
víry,
a
pak
si
mohu
troufat
nevěřit.
Já
si
mohu
troufat
nevěřit
na
nic
jiného
než
na
to,
co
vnímám.
Co
jsem
ukázal
jako
zahradu.
To
je
v
pořádku.
To
jsem
ale
neudělal
ještě
ani
krok
na
té
vlastní
cestě
poznání.
Já
jsem
jenom
se
ohradil
v
určit-
na
určité
úrovni
poznávání
a
trvám
na
tom,
že
je
to
jediná
skutečnost.
To
je,
prosím,
nynější
stav
vědy,
ubohý
stav
vědy
jako
takové
celé
po
všech
stránkách.
Dál
vona
nejde.
A
na
vás
se
teďka
chce,
abyste
z
této
oblasti
vykročili.
To
je
cesta
z
něčeho
do
ničeho,
jak
se
vám
to
jeví.
A
proto
tak
neochotně
člověk
opouští
to,
co
považuje
za
něco,
a
co
se
mu
jeví
jako
jediná
skutečnost.
A
bude
oponovat,
že
tamto
vůbec
neexistuje,
protože
se
o
tom
nijak
nepřesvědčuje.
Kdyby
však
vystihl
podmínky
za,
já
říkám,
ale
my
je
známe.
Kdyby
vystihl
podmínky,
za
kterých
se
vystupuje
z
této
zahrady,
tak
by
najednou
ten
člověk
zjistil,
že
za
tou
zahradou,
a
tou
já
myslím
tento
časoprostor
celý,
tento
celý
vesmír,
tuto
velikou
klec.
Že
v
tomto
časoprostoru
existuje
něco,
co
není
vázáno
na
ten
čas
a
na
prostor.
Co
není
vázáno
na
žádné
meze,
anebo
bezmezí
vesmíru.
Na
nic...
na
nic,
na
žádné
dimenze.
Že
je
něco
bez
dimenzí.
Že
jde
z
oblasti
dimenzí
jakéhokoliv
druhu
přejít
do
oblasti
bez
dimenzí,
ano?
To
za-zatím
musí
člověk
předpokládat,
že
to
je
možné.
Nemůže
se
o
tom
přesvědčit,
dokud
tam
nevstoupí.
Za
jakých
okolností
se
tam
vstupuje?
Dvojím
způsobem.
Buď
se
jde
přes
různé
úrovně
dimenzí,
protože
to
jsou
takové,
řek
bych,
kruhy
dostředné.
Jeden
kruh
nejužší
je
ten,
ve
kterém
žijeme,
kterýmu
říkáme
vesmír.
To
je
velice
úzký
kroužek
a
říkáme
mu
jediná
skutečnost.
Potom
je
tu
další,
dejme
tomu,
nazvu
ho
astrálním
světem,
který
je
kruhem
daleko
širším.
Není
vázán
už
vzdálenostmi
tohoto
vesmíru
vůbec,
ale
je
to
velice
úzký
kruh
ještě.
Pořád
jsou
to
dimenze.
Pak
je
ještě
dalších
pět
takových,
dejme
tomu,
kruhů,
když
to
řeknu
velice
lidově
podle
Indie.
A
teprve
za
těmito
kruhy
existuje
něco,
co
je
uvnitř
nich
i
vně
nich,
protože
to
není
nikde.
A
je
to
svět
bez
dimenzí,
který
prolíná
dimenze,
ano?
A
to
je
to,
kam
spěje
člověk
na
cestě
poznání.
I
když
tomu
říká
Bůh,
Otec,
něco
takového,
Tvůrce
tomu
říkají
křesťani,
že?
Ti
Čínani
by
řekli:
vůbec
co
není
Tvůrce,
vůbec
to
není
Bůh,
to
není.
To
je
jenom
šálení
lidí.
Vono
je
to,
říkají
zase
buddhisti,
je
to
zákon,
ne?
A
zase
se
mýlí.
To
není
správně
vyjádřeno.
Zákon
je
to,
když
se
to
jako
zákon
ještě
může
jevit.
A
to
se
může
jevit
jako
zákon
v
kterékoliv,
v
tom
kruhu,
který
jsem
tady
jmenoval.
Tam
je
to
ještě
zákon.
Ale
potom
je
něco
za
zákonem.
Nebo
vně
zákona
nebo
uvnitř
toho
zákona,
duch
toho
zákona
nebo
jak
byste
to
chtěli
nazvat.
A
to
je
to,
k
čemu
vás
teďka
vedu.
To
je
to
"nic"
přirozenosti
Boží.
A
s
tím
se
nemůže
setkat
nic
jiného
než
"nic"
přirozenosti
zase
lidské.
Uvnitř
té
přirozenosti
je
toto
"nic"
také
obsaženo
pochopitelně,
že
je
to
za
dimenzemi
a
u
nás
je
taky
to
něco
za
dimenzemi,
u
nás
vevnitř.
Tak
teď
jsem
zatím
se
nesnažil
o
nic
jiného,
než
jenom
dokreslit
tento
jediný
výrok
Aur-
Aurobinda
taky,
ale
o
tom
jsem
nemluvil,
ale
Eckeharta,
ano?
A
já
to
shrnu
a
řekl
bych,
jestliže
člověk,
který
si
říká:
"není
třeba
věřit
v
Boha
nebo
v
něco
za
touto
skutečností,"
si
myslí,
že
může
rozšířit
svoje
vědění
tak,
že
přesáhne
meze
svého
rozumového
vnímání,
tak
se
mýlí.
To,
čemu
říká
intuice
a
čeho
si
všímá
i
člověk,
který
nevěří,
ho
popadne
jenom
s-
nezákonně
čas
od
času
a
neví-
nevytvoří
v
tom-
to
v
něm
žádnou
soustavu.
Nýbrž
to
se
mu
bude
jevit
jako
vpád
něčeho,
čemu
se
nedá
rozumět,
ale
co
přesto
je
správné.
Je
to
vpád
něčeho,
co
si
nemůže
definovat,
a
taky
se
o
to
nebude
snažit,
a
nebude
na
tom
moci
vůbec
nic
stavět,
protože
to
není
nic
soustavného.
Von
si
to
nemůže
ani
přivolat.
Von
ani
nezná
zákonitosti
té
intuice.
Čili
on
se
o
to
nebude
opírat.
On
to
bude
považovat
za
takovou
přízdobu
toho
rozumového
vnímání.
Tak
tenhleten
člověk,
který
takhle
na
věci
jde,
ten
se
může
přesvědčit,
že
existuje
něco
za
dimenzí
jenom
tím
způsobem,
když
tuto
hypotézu
v
sobě
bude
praktikovat.
Když
bude
si
říkat:
existuje-li
něco
za
časoprostorem,
tak
buď
se
o
tom
mohu
přesvědčit,
anebo
ne.
Jestli
se
o
tom
mohu
přesvědčit,
tak
musím
znát
prostředky,
jak
se
o
tom
přesvědčit.
A
jestliže
to
někdo
ty
prostředky
zná,
jako
Indové
třebas
nebo
Číňani,
tak
se
těchto
prostředků
chopím.
Jestliže
mi
to
vyjde,
přijmu
to.
Když
mi
to
nevyjde,
nepřijmu
to.
Tak
to
je
experiment.
Jestliže
ovšem
není
schopen
této
velkorysosti,
tak
pro
tuto
cestu
je,
pro
tento
systém
na
této
cestě
je
vyřízen.
On
musí
počkat,
až
v
jeho
ži-
jako
to
bylo
v
mém
případě,
a
v
jeho
případě
nastane
vyprázdnění
od
tohoto
světa.
Jakmile
totiž
nastane
vyprázdnění
od
tohoto
světa
a
zůstane
mu
vědomí,
tak
je
svědkem
toho,
že
se
do
toho
vědomí
naleje
jiný
obsah
než
ten,
který
tam
byl.
A
bez
jeho
přičinění
přímého.
To
znamená,
nebude
to
volní
záležitost.
U
mě
nikdy
to,
co
se
dělo
převratného
v
mém
životě,
nebylo
součástí
mé
osobní
vůle.
A
tu
bych,
prosím,
udělal
takový
extempore
malé
a
vrátil
se
k
Ježíši
Kristu
a
konfrontoval
to,
co
to
tady
říkám,
s
Ježíšem
Kristem.
Ježíš
Kristus
je
napodobitelný
v
celku
jenom
pro
tenhleten
typ
lidí.
Pro
nikoho,
kdo
jenom
věří,
ne.
Protože
on....já
počkám.
Protože
on
byl
člověk,
který
nepotřeboval
věřit.
A
ne,
né
na
základě
víry,
o
té
já
jsem
tady
mluvil,
on
budoval
tu
soustavu
poznání.
Nýbrž
on
jí
budoval
na
základě
vědění,
které
si
přenes-
přinesl
od
Boha.
To
je-
nám
není
dáno
do
vínku.
My
nevíme
nic,
co
bylo
před
naším
zrozením.
Jo,
když
se
ocitne
jednou
v
tom
astrálu
po
smrti,
to
je
dobrá
věc
vědět
todleto,
tak
už
víte,
že
jste
tady
žili.
Tam
už
nemusíte
žít
jako
nově
narození.
Jako
lidé,
kteří
pokračují
v
životě.
A
Ježíš
Kristus
pokračoval
v
životě.
Podobně,
ovšem
na
daleko
vyšší
úrovni,
pochopitelně.
On
věděl,
že
od
Boha
pochází.
Věděl,
že
k
Bohu
jde.
On
nám
taky
prozradil,
že
my
jsme
taky
bohové.
Že
také
od
Boha
jdeme
a
také
se
od
Boha-
do
Boha
vracíme,
protože
momentálně
nikdo
z
jeho
učedníků
nemohl
být
tam,
kam
on
jde.
On
říkal:
vy
tam
musíte
ještě
chvilinku
počkat,
nemůžete
tam,
kam
já
jdu,
tam
vy
nemůžete,
teď...
teď
nemůžete
jít,
ne
později.
Ale
teď
tam
nemůžete
jít.
A
to
je
náš
způsob,
že
my
tam
teď
za
ním
nemůžeme
jít.
To
na
věci
nic
nemění.
My
tam
teď
nemůžeme
jít
z
mnoha
důvodů
a
jeden
z
nich
je,
který
jsem
zatím
jenom
řekl,
jsem
jej
zatím
neprozradil,
než
že
věříme
jenom
v
tuto
skutečnost.
A
to
stojí
na
jedné
straně
proti
tomu
vstupu
a
zase
nám
umožňuje
ten
vstup,
prosím.
Obojí
je
vedle
sebe
pravda.
Kdyby
nebylo
této
víry,
tak
nám
tam
neumožní
ten
vstup.
A
kdyby,
a
protože
no
to...
to
už
je
vysvětleno.
Tak
ten
Ježíš
Kristus
může
být
následovatelný
v
celé
šířce
jenom
pro
toho
člověka,
který,
když
už
nemá
tu
zkušenost,
aspoň
má
hypotézu,
že
z
věčnosti
sem
na
tenhle
svět
přichází.
To
znamená
z
bezčasu
a
prostoru
a
do
bezčasovosti
a
prostorovosti
zase
vstupuje.
Nemusí
sice
vůbec
věřit
na
Boha,
pochopitelně,
protože
já
silně
pochybuju,
že
Ježíš
Kristus
měl
pojem
Boha
takový,
jako
jej
máme
my.
Přestože
ho
lidem
předváděl
jako
Otce,
jako
Stvořitele.
Tak
já
si
nemyslím,
že
von
potřeboval
toto
pojetí
Boha.
Vůbec
ne.
Protože
si
byl
jasně
vědom,
že
stvoření
existuje
jenom
v
času
a
prostoru,
protože
ho
člověk
vnímá
jako
stvořené.
A
za
ním
neexistuje.
Ale
existuje
Bůh,
který
není
závislý
na
tom,
co
tvoří.
Půjdu
kousek
dál.
Tak
ten
Ježíš
Kristus
třebas
nás
učí,
že
když
od
Boha
přicházíme,
že
je
to
kontinuální
proces
a
že
máme
možnost
se
k
němu
vrátit.
Podobenství
o
marnotratném
synu.
Nebudu
dál
vykládat.
Mockrát
jsem
řekl.
Na
základě
toho
celou
tu
nauku
rozvinul.
Rozvinul
ji
v
etapách,
která
měla
svůj
historický
nános.
Aby
byla
ta
celá
cesta
pochopitelná,
ne
z
jiného
důvodu.
Ten
historický
nános
je
tady
dán
jenom
proto,
abychom
věci
vůbec
chápali,
jelikož
jsme
zvyklí
na
časoprostorové
vnímání.
Takže
když
von
třebas,
dejme
tomu,
vyvádí
židovský
národ
z
Asýrie,
přivádí
do
oblasti
neznámé
jim,
která
je
jim
jenom
zaslíbena,
která
není
jejich
majetkem.
Potom
se
u
nich
rodí,
potom
vstupuje
do
Jordánu,
potom
bere
učedníky
na
svou
stranu,
potom
vstupuje
na
kříž,
vstane
z
mrtvých,
sešle
Ducha
svatého,
tak
to
jsou
etapy,
na
kterých,
jak
jsem
vám
ukázal,
není
tak
těžko
vys-
vysledovat,
že
na
každé
etapě
se
choval
jinak.
A
na
každé
etapě
chtěl
od
člověka
jiný
způsob
přístupu
k
těmže
věcem...
k
těmže
věcem.
Věci
se
neměnily.
V
Asýrii
byli
taky
lidi
a
taky
věci,
a
ale
poměr
k
nim,
těch
lidí,
kteří
tam
žili,
byl
jiný.
Těch
Židů,
který
tam
žili,
byl
jiný
než
poměr
těchže
Židů
v
zemi
zaslíbené
a
ke
všem
věcem
