To
je
nižší
lidské
"já"
a
člověk
buď
je
věren
tomu
svému
nižšímu
"já",
anebo
je
věren
Bohu.
Nemůže
být
věren
oběma
dohromady,
protože
to
nižší
"já"
stojí
proti
tomu
Bohu.
Nestojí
proti
němu
po
celou
dobu
lidského
života.
Protože
v
době,
kdy
se
člověk
vyvíjí
a
rozvíjí,
je
toho
"já"
tak
nutně
zapotřebí,
že
se
bez
něho
člověk
nemůže
obejít.
A
kdyby
ho
dříve
vopustil
a
dříve
na
něho
nedbal,
tak
by
se
nerozvinul
a
jenom
z
rozvinutého
života
může
se
dostat
k
Bohu.
Čili,
co
se
nám
jeví
satanem
jako
protivníkem,
to
není
satanem,
protivníkem
na
začátku
naší
životní
pouti.
To
je
velice
užitečná
záležitost,
velice
užitečný
prvek,
bez
kterého
se
neobejdeme.
Satan
se
projevil
u
Ježíše
teprve
na
poušti,
dříve
ne.
Dříve
mu
ten
Satan
sloužil
k
rozvinutí
lidské
bytosti,
to
potřeboval.
A
jakmile
byl
jednou
ten
Ježíš
rozvinut,
tak
pak
se
lidské
"já"
stává,
jako
u
každého
jiného
člověka,
Satanem.
To
znamená,
když
ten
člověk
si
chce
zůstat
na
té
úrovni
a
chce
tam
přešlapovat,
tak
tím
se
dostává
z
té
stezky,
která
jde
dál
k
Bohu
na
stezku
opačnou,
směrem
do
stvořeného,
kam
už
nepatří.
Odkud
je
předurčen
pro
tu
chvíli
odejít.
A
Ježíš
Kristus
právě
ukazuje,
co
je
třeba
udělat,
aby
člověk,
když
rozvine
svůj
život,
z
toho
momentu
dovedl
jít
dál.
Že
musí
přemoci
Satana.
Satana
by
nepřemohl,
kdyby
za
sebou
neměl
křest
v
Jordánu.
To
se
vůbec
nemusí
člověk
pomá-
namáhat,
přemáhat
Satana,
sv-
své
"já",
protože
do
křtu
v
Jordánu
von
to
"já"
nutně
potřebuje.
A
teprve
když
prodělá
křest
v
Jordánu,
von
mu
tady
vysvětlí,
co
to
je,
jsem
musel
vysvětlit
v
Sladkém
jhu
nebo
někde
jinde
si
přečíst.
Teprve
když
to
překoná,
tak
teprve
pak
může
se
postavit
Satanu
tváří
v
tvář.
To
znamená,
nepotřebuje
svoje
"já",
protože
to
jeho
"já"
zastoupí
vůle
Otcova,
se
kterou
on
se
osobně
stýká.
Takže
Ježíš
Kristus
místo
svého
"já"
nastolil
po
překonání
Satana
vůli
Otcovu,
která
jím
vládla.
Nevládl
jím
Satan
už.
To
znamená
předtím
lidské
"já",
ne?
A
potom
podoba
Satana.
Takže
tohleto
je
nutné
vědět,
že
"já"
pořád
potřebujeme.
Jenomže
to
"já"
je
vedeno
tvůrčím
principem
ze
začátku
Božím.
A
tím
dovádí
tvůrčí
systém
Boží
do
krajnosti,
ze
které
je
možno
jít
na
další
stupeň.
A
nebo
toto
lidské
"já"
potom
si
chce
zachovat
svojí...
svoji
prestiž
a
trvá
na
svém
postavení,
pak
se
stává
Satanem.
A
jestliže
je
včas
vyměněno
za
působení
Otcovo,
tedy
toho
Stvořitele,
tak
ten
Stvořitel
už
potom
nepůsobí
tvůrčím
způsobem
pouze
nýbrž
způsobem,
řek
bych,
způsobem
činitele.
Von
je
jako
tvůrce
taky
činitelem,
ale
Ježíš
Kristus
ukázal
svými
skutky,
těmi
zázraky,
co
je
to
Bůh
činitel.
On
nedělal
vůbec
nic,
dělal
to
za
něho
Otec.
To
je
to
nové
"já",
které
nastoupilo
za
to
staré
"já",
které
bylo
přemoženo
na
poušti.
Tohleto
by
vyžadovalo
eště
detailního
vysvětlení
a
já
se
zatím
spokojím
s
tímhletím,
abych
se
dostal
dál.
Takže
ten
Job
vlastně
je
předobrazem
člověka,
který
bojuje
jiným
způsobem
než
Ježíš
Kristus
proti
svému
"já",
aby
nastolil
Boží
moc
nad
sebou.
Aby
místo
"já"
lidského
nastoupilo
"já"
Božské.
A
ukazuje,
že
způsob,
kterým
on
na
to
šel,
byl
způsob
absolutní
odevzdanosti
do
vůle
Boží.
To
je
tedy
jeden
z
bez-
bezpečných
důvodů,
jak
se
člověk
může
dostat
z
toho
přechodu
od
"já"
Satanova
do
"Já"
Božího.
Jak
dlouho
vnímají
duše
v
astrálu
naše
myšlenky,
vděčnost,
lásku,
za
co
se
máme
pro
ně,
pro
naše
zemřelé
modlit?
Co
jsme,
co
si
máme,
co
jim
máme
přát?
Pomůžeme
jim
také
myšlenkami,
když
se
neumíme
dostat
jako
vy
na
jejich
astrální
úroveň
a
s
nimi
komunikovat?
Já
bych
to
řekl
krátce,
odtamtud
sem
je
vidět
dobře.
Takže
od
nich
komunikace
s
námi
je
velice
snadná.
A
my
můžeme
tu
komunikaci,
řek
bych,
zesílit
ze
své
strany,
ze
svého
podnětu
tím,
že
na
ně
myslíme.
Jakmile
na
ně
pomyslíte,
tak
už
jsou
s
vámi.
Tam
ta
prostora
nebo
to
záření,
ze
kterého
my
tady
žijeme
a
oni
žijou,
to
je
jiné,
jiná
úroveň,
nehrajou
tak
velkou
roli,
když
je
tady
myšlenka,
která
je
velice
jemná,
a
která
je
okamžitě
přivolá.
Já
jsem
vám
to
vykládal
třebas
na
případu
zraněných
dvou
sourozenců,
jiného
sourozence,
který
už
předtím
zemřel.
Jakmile
oni
byli
zraněni
stejným
způsobem,
nějakou
havarií
automobilu
tak
si
na
něj
vzpomněli
v
tom
momentu:
to
se
stalo
našemu
sourozenci.
Jakmile
si
vzpomněli,
tak
on
byl
rovnou
při
tom
a
všeho
byl
svědkem,
co
se
tam
dělo.
Oni
když
viděli
proti
sobě
jet
ten
vlak,
který
na
ně
narazil,
tak
si
na
něj
vzpomněli,
že
je
čeká
asi
stejný
osud
jako
jeho.
A
tou
chvílí,
tou
intenzivní
myšlenkou
na
bratra
ho
okamžitě
přivolali.
Takže
on
mohl
nám
potom
líčit,
že
zná
přesně
to
místo
a
celý
průběh
toho,
co
se
tam
stalo.
Takže
to
líčil
mé
matce,
ta
si
to
potom
prohlídla
to
místo,
přesně
to
tak
bylo,
jak
to
líčil.
Z
toho
je
vidět,
že
myšlenkově
si
musíme
dávat
pozor,
protože
způsobem
myšlení
je
přitahujeme.
A
když
tady
naše
myšlenka
je
trudná,
tak
jim
způsobuje
daleko
větší
utrpení,
než
oni
mohou
způsobit
nám.
Oni
nám
téměř
žádné
utrpení
způsobit
nemohou,
my
to
necítíme,
my
jsme
tvrdí,
ale
oni
cítí
naše
myšlenky.
Proto
se
doporučuje
buď,
když
se
za
ně
modlíme,
tak
modlit
se
v
takovém
optimistickém
stylu,
přejeme
jim
všechno
nejlepší
a
tak
podobně.
A
když
na
ně
myslíme,
tak
jim
přejeme
dobro,
štěstí,
ujišťujeme
je
o
svém
dobrém
stavu
a
tak
podobně.
Takže
to
je
odpovězeno,
zase
je
to
napsáno
dost
detailně,
takže
to
nebudu
tady,
nebudu
moci
tady
všechno
říct.
Kdy
je
mládež
vhodné
zasvěcovat
do
duchovní
cesty,
nauky
a
vést
je
k
duchovním
cvičením?
Prosím
přibližný
věk.
Není
možno
uvést
přibližný
věk,
protože
platí
jedna
věc.
Jestliže
předepíšete
dítěti
duchovní
cvičení
stylu
zastavování
mysli,
to
znamená
pravou
mystickou
modlitbu,
tak
způsobujete
degeneraci
jeho
myšlenkového
principu.
Ten
člověk
se,
přestane
být
normálním
člověkem
a
začne
blouznit.
A
je
to
z
toho
důvodu,
že
nezakotvil
ještě
v
myšlenkovém
světě,
jak
měl,
a
nemůže
v
něm
zakotvit,
dokud
není
úplný.
Člověk
není
ve
funkcích
lidských
úplný,
dokud
není
dospělý.
Von
potřebuje,
aby
v
něm
všechny
ty
sekrece,
které
fungujou
v
dospělým
člověku
byly
vzhůru,
ne?
Aby
naopak
zase
některé
funkce,
třebas
některých
žlaz,
už
pominuly.
Tak
například
vzrůstový
princip,
aby
nefungoval
dál,
ne?
A
to
jsou
některé
ty
hormony,
aby
už
nefungovaly.
A
kdyby
se
tam
zasahlo
do
toho
takovou
modlitbou
vnitřní,
tak
by
se
dosa-
dostavila
hormonální
porucha,
na
to
vás
upozorňuju.
A
ten
člověk
by
nato
celý
život
doplácel.
Nedoporučuje
se
je
tedy
vést
tak,
aby
dělaly
dos-
duchovní
cvičení
dospělých
lidí.
To
znamená,
zastavovaly
myšlení,
to
ne.
Ony
mohou
o
věci
rozjímat,
ono
se
jim
to
může
říct
způsobem,
jakým
je
to
vhodné,
ale
musí
se
zároveň
varovat,
aby
nic
takového
nedělaly.
Protože
by
se,
kdyby
to
dělaly
vážně
a
dítě
si
je
schopno
vážně
něco
brát,
vážněji
třeba
než
dospělý
člověk,
tak
by
se
mohly
rázem
zabít,
né?
Já
jsem
poukazoval
na
Imeldě
Lambertini
roku
tisíc
tři
sta
třicet
tři,
která
se
v
Miláně
tímto
způsobem
zabila,
že?
Jenom
po
přijetí
těla
Páně.
Rovnou
byla
mrtvá,
protože
jí
bylo
třináct
let.
Když
to
brala
takle,
tak
muselo
víst-
vést
k
okamžité
smrti.
Není
to,
teda
že
by
to
byl
jed,
ne?
Ale
odbavuje
to
člověka
ze
života
a
to
myslím,
že
není
správné.
Čili
když
například
já
ty
věci
učím,
třeba
svá
vnouč-
své
vnoučata,
tak
já
jim
to
neříkám
takovým
návodným
způsobem,
aby
mohly
podle
toho
dělat
nějaká
duchovní
cvičení,
nýbrž
to
říkám
tak,
aby
tomu
rozuměly.
Aby
se
s
tím
tak
spřátelily,
že
by
jim
to
nebylo
cizí
a
že
by
to
pochopily
napřed
pohádkovým
způsobem
a
pak
způsobem
méně
pohádkovým.
Takže
dejme
tomu,
když
já,
jak
jsem
tady
prozradil
v
tom,
při-
před
tím
"O",
ne,
na
straně
jedna
až
čtrnáct.
Když
jsem
třebas
vykládal
už
několikrát
svýmu
malému
vnímavému
vnoučeti
Pavlíkovi,
kterýmu
není
ani
ještě
šest
let
vo
babičce,
proč
umřela
a
co
s
ní
je
a
tak
dále.
Tak
jsem
mu
to
nevykládal
způsobem
normální
pohádky.
Ale
protože
měl
z
babičky
strach,
někde
třeba
straší
nebo
tak
nějak,
tak
jsem
mu
to
musel
vyložit
švandovním
způsobem.
Tak
švandovním,
že
se
smál
pusta-
pusa
od
ucha
k
uchu.
A
měl
hroznou
radost
z
babičky,
jak
ona
si
tam
vyvádí,
né?
A
jak
se
má
teďka
dobře.
Že
on
se
tak
nemá
a
podobně.
A
postupně,
jak
se
mě
na
ní
bude
znovu
ptát,
tak
to
uvedu
do
jiných
kolejí
méně
švandovních
a
více
reálných.
Ale
já
přitom
nelžu.
Já
když
mluvím
o
té
babičce
takovýmto
způsobem,
tak
ji
nijak
neshazuju.
Nýbrž
já
ji
přibližuju
jeho
způsobu
myšlení.
A
jemu
dávám
takový
obraz
o
tom,
jak
to
tam
vypadá.
Zkrátka
dětem
se
musí
opatrně,
musíme
si
uvědomovat
jednu
věc,
že
co
snese
dítě,
to
dospělý
člověk
nesnese.
Vy
můžete
říct
naopak
věci,
které
mu
nemůžete
vysvětlit
dospělému
člověku.
Já
například
tomu
dítěti
mohu
vysvětlit
všechno,
co
my
si
tady
vykládáme,
ovšem
dětským
způsobem.
Takže
kdybys
zůstal
na
té
úrovni
toho
chápání
a
odnesl
si
to
do
dospělého
života,
tak
budeš
směšný
mezi
lidmi.
Já
musím
mu
to
časem
přizpůsobovat
jeho
věku.
Na
tohleto
není
učebnice.
A
já
ji
taky
nenapíšu,
protože
to
je
hrozně
zdlouhavá
záležitost.
Na
to
nemám
v
tomto
věku
čas.
Ale
dám
k
tomu
dispozice,
jak
se
to
má
dělat.
A
protože
já
se
to
učím
už
v
druhé
generaci,
na
svých
dětech
jsem
to
ještě
nedokázal
nebo
jenom
částečně.
A
na
těch
vnu-
vnucích
už
si
to
troufám
dokázat
daleko
lépe,
protože
mám
zkušenosti
s
těmi
svými
takzvanými
dětmi,
ne?
Svými,
to
znamená
i
svými
dětmi,
protože
nejsou
to
děti
mé,
že?
To
už
víte
proč.
A
já
například,
jak
je
to
s
těmi
mými
dětmi.
Oni
těm
věcem
věří,
protože
je
jim
to
jako
samozřejmé.
Oni
o
tom
vůbec
nepochybujou.
Ale
mají
o
tom
představu
zatím
ještě
dost
takovou
zjednodušenou.
Oni
ty
věci
nejsou
tak
jednoduché,
jak
se
musí
předkládat
dítěti
anebo
lidem,
kteří
jsou
odkázáni
na,
já
nevím
kolikátou
tr-
transpozici
indického
učení.
Například
my
jsme
odkázáni
na
karmu
v
pojetí
Besantové,
tak
to
je
tak
strašný
primitivismus
proti
tomu,
jako-
jak
to
vědí
mistři
indičtí,
že
vůbec
to
s
karmou
nemá
nic
společného,
jak
oni
tomu
rozumějí.
Na
to
vás
upozorňuju,
že
to
co
víte
o
karmě
z
Weinfurtera,
to
je
Besantová,
to
není
pojetí
indické,
to
vůbec
není.
A
jestliže
by
si
někdo
myslel,
že
to
musí
vodkrouhnout
všechno,
co
natropil,
tak
tím
si
hází
klacky
pod
nohy,
protože
myšlenka
je
velice
silná
a
působí
překážky.
Nedoporučuju
na
takle
pojatou
karmu
vůbec
věřit,
to
já
pořád
proti
tomu
proto
brojím.
Ne
proti
karmě
samotné,
ale
proti
tomu
pojetí,
vulgárnímu
pojetí
karmy,
jak
se
zachovala
nám
přes
Besantovou
a
Weinfurtera.
A
tak
to
je
asi
všecko,
co
jsem
vám
chtěl
o
tomto
říct.
Tady
mám
otázku:
jakou
hodnotu
má...
jakou
hodnotu
má
mše
svatá,
která
je
placená
za
mrtvé.
Víte,
to
je
otázka
zprostředka.
Když
bych
na
ni
odpověděl,
že
má
nějakou
hodnotu
a
jakou
má
hodnotu,
tak
se
dopouštím
té
chyby,
že
vám
neřeknu
proč.
A
když
mám
říct
proč,
tak
se
musím
hrozně
moc
rozpovídat.
A
tak
bych
vás
prosil
o
to,
abyste
mi
prominuli,
že
řeknu
jenom
kostru.
A
když
byste
potřebovala
ještě
další
vysvětlení,
tak
se
přihlašte.
Já
budu
mluvit
jenom
do
té
míry,
jak
je
to
únosné
vzhledem
k
tomu
času,
který
tady
máme
vyměřen.
Tak
astrální
svět
se
dělí
na
dvě
části.
Nebo
život
v
astrálním
světě
se
dělí
na
dvě
části.
Na
jeden
první,
na
jednu
první
část,
kde
dohořívají
vzpomínky,
reminiscence
z
tohoto
světa
a
tam
ten
člověk
vlastně
ještě
nežije
tamním
životem.
Nýbrž
prodělává
něco,
čemu
se
říká
očista.
Očista
z
tohoto
života,
z
těchto
myšlenek,
ze-
z
pozůstatků
představ
o
tomto
světě.
Takže
on
si
všechny
představy
z-
o
tomto
světě
přenáší
tam
a
jedná
tak,
jako
by
žil
v
tomto
světě.
Mýlí
se.
Ale
ty
myšlenky
tam
mají
daleko
větší
sílu
než
tady,
takže
ho
to
zdržuje
v
nastoupení
tamního
života.
Mše
svatá
pro
tyto
lidi
má
nesmírný
význam,
třebaže
je
placená,
když
je
spojena
s
dobrou
vůli
těch
lidí,
kteří
ji
dají
sloužit.
Jelikož
důležité
je
při
tom,
ta
víra
těch
lidí,
kteří
ji
dají
sloužit.
Že
voni
mu
přejou
nějakou
úlevu
a
to
on
pociťuje.
Zvláště
když
se
té
mši
zúčastní,
protože
úplně
je
při
tom
také
totiž.
A
ono
mu
to
pomáhá
rychleji
překonávat
představy
z
tohoto
světa.
Uvolňovat
ho
pro
tamní
nějaký
svět.
Ale
může
mu
to
pomoci
jenom
v
té
první
fázi
toho
života.
To
znamená,
ta
mše
by
měla
být
sloužena
těsně
po
jeho
smrti.
Nebo
tak
v
prvních
dvou,
třech
letech
od
jeho
smrti
a
někdy
taky
sto
let
po
jeho
smrti,
když...
když
pořád
ještě
ty
představy
si
zachovává.
To
se
nedá
přesně
říct.
To
si
ho
musel
vyzpovídat,
jak
daleko...
jak
daleko
se
dostal
tam
v
té
očistě.
Jak
dlouho
ještě
žije
v
těch
představách
z
tohoto
světa.
On
má
nějakou
utkvělou
představu,
že
se
tady
něčím
třebas
provinil,
tak
on,
tím,
tou
myšlenkou
na
provinění
se
váže
na
místo
toho
provinění.
Bere
odtamtud
sílu
k
astrálnímu
životu,
protože
to...
místo
je
tady
a
von
a
je
ozařováno
sluncem
a
on
si
od-
on
tam
s
ním
se
spojuje.
On
si
bere
nechtěně
záření
sluneční
na
sebe.
A
tím
si
udrží
třebas
na
stovky
let,
jako
by
byl
mumifikován,
život
v
astrálu.
Takže
takový
ty
strašidla
třebas
naše
na
zámcích,
to
jsou
lidi,
kteří
spojujou
s
tím
místem
svůj
život.
Mají
představu,
že
se
tam
nějak
provinili
nebo
nějaký
způsobem
se
tam
zavázali.
A
ten
závazek
je
nutí,
aby
z
toho
místa
sáli
sílu.
A
tou
se
živí
tam
na
tom
světě,
a
nemohou
nastoupit
tamní
astrální
život.
Takže
živí
všechny
myšlenky
z
toho
záření,
které
na
sebe
berou,
které
měli
zde
na
světě.
A
to
jim
prodlužuje
tu
první
fázi
očistnou
takzvanou,
očistnou
z
tohoto,
z
těchto
představ
v
tom
astrálním
světě.
Takže
v
této
fázi,
když
se
za
ně
modlí
mše
svatá,
jsou
velice
spokojeni
a
cítí
velkou
úlevu.
A
jakmile
s-
ta
úleva
opravdu
nastane
a
oni
se
osvobodí
od
prostředí,
ve
kterém
tady
žili,
pak
je
zbytečná
ta
mše,
úplně
zbytečná.
Nikomu
to
neslouží
ani
jim
ani...
ani
těm
lidem,
kteří
jsou
okolo
toho.
A
pak
teprve
nastoupí
vlastní
astrální
život,
který
už
je
zbaven
představ
o
tomto
světě.
A
řídí
se,
teprve
potom
se
řídí
beze
zbytku
tamními
zákonitostmi.
To
nejsou
zákonitosti
stejné
jako
na
tomto
světě,
nýbrž
jsou
obdobné,
ano?
Takže
já
vás
o
nich
nebudu
informovat,
protože
to
nás
nemusí
zajímat.
Jelikož
do
toho
se
tam
musí
člověk
znovu
narodit,
do
těch
zákonitostí,
musí
se
s
nimi
smířit,
musí
být
do
toho
uveden.
Tam
jsou
odborníci,
kteří
člověka
uvedou
do
toho.
Ale
jak
jsem
vám
tady
prozradil
v
tom
"O
tři",
když
ta
paní
Mičanová
si
žádala,
aby
se
setkala
se
svým
manželem,
který
už
měl
tu
očistu
za
sebou
z
velké
části,
o
které
jsem
tady
teďka
mluvil,
tak
ho
neviděla,
nýbrž
viděla
jenom
světlo.
To
znamená,
on
tam
nepotřebuje
přeci
mít
ústa,
zrak
a
takovéhle
vědce-
věci,
protože
ta
funkce
tam
nemá
žádnou
platnost.
Tam
tělesnost
v
tomto
smyslu
nehraje
žádnou
roli.
A
jestliže
ten
člověk
se
chce
potom
zjevit
třebas
tělesně
někomu,
tak
to
si
musí
vypůjčit
na
to
látku
jako
na
šaty,
že?
Ten
šat
už
dávno
odložil.
A
voni
mu
ji
tam
za
nějakou
úplatu,
za
nějaké
zvláštní
povolení
k
dispozici
dají.
Upozorňuju
vás,
že
mu
jí
nedají
tolik,
aby
s
tím
vydržel
pobývání
na
tomto
světě.
Nýbrž
aby
se
třebas
mohl
jenom
zjevit
nebo
někomu
něco
vyřídit,
a
pak
zase
vybaví
vodsud
nazpátek.
Takže
je
to
veliké
utrpení
pro
toho
člověka,
když
ho
sem
zvete
v
době,
kdy
už
má
za
sebou
očistu.
A
je
to
velice
obtížné
ho
sem
dostat.
A
je
to
z
veliké
dálky,
jak
my
tomu
říkáme
lidově,
ovšem
to
je
lidové
pojetí.
Takže
on
potom
na
konci
takového
střetnutí
žádá:
už
mě
pusť,
já
už
musím
jít.
A
já
mám
jiné
povinnosti
a
tak
všelijak
se
vymlouvá.
Ale
je
to
proto,
že
mu
došla
baterka.
A
nic
jiného
to
není.
Je
to
všechno
velice
přirozené,
co
se
tam
děje,
nic
zázračného.
Příroda
nedělá
skoky.
A
je
možno
se
v
tom
zcela
dobře
vyznat,
až
se
tam
jednou
ocitnete,
tak
budete
mluvit
úplně
tak,
jak
moje
manželka
říkala:
prosím
tě,
to
co
si
říkal,
je
pravda.
Řekni
to
svým
přátelům,
aby
tě
věřili.
Protože
bylo
by
chyba
to
znovu
vynalézat.
Je
to
tak,
jak
to
říkáš,
tak
jestli
to
už
potvrzuje
ona,
když
tam
teďka
je,
tak
můžete
tomu
věřit,
že
to
opravdu
tak
je.
A
to
je
asi
všechno,
co
bych
tak
ve
zkratce
chtěl
říct
vo
tom,
jo?
Ještě
víc.
Zpopelnění,
kdyby
bylo
tak
kruté,
tak
by
ho
především
takoví
odborníci,
jako
jsou
Indové,
neprováděli.
Samozřejmě
v
Indii
rozklad
jde
daleko
rychleji
kupředu
než
v
Evropě,
je
tam
větší
teplo.
Ale
přesto
musíme
říct,
že
zpopelnění,
pokud
někomu
dělá
nějaké
obtíže,
tak
je
to
jenom
proto,
že
je
to
člověk
absolutně
nepoučený.
Že
svým
astrálním
dvojníkem
leží
v
tom
hmotném
těle
a
potom
ten
žár
ho
vyžene,
ne?
Tak
je
to
takový
štípnutí
blechy,
bych
tak
řekl.
Popáleniny
nějakýho
stupně,
ze
kterých
on
se
vylíže
během
několika
neděl.
My
máme
s
tím
zkušenosti
v
rodině,
že
ten
člověk
asi
tři
až
šest
neděl
se
potom
musí
léčit,
ne?
A
oni
ho
tam
potom
léčí.
A
jestliže,
mají
na
to
způsoby,
jak
vyléčit
toho
člověka.
Jestliže
on
tam
nezůstane
ležet
v
tom
těle
v
okamžiku,
kdy
je
spalováno
to
tělo,
tak
není
to
nic
násilného.
Naopak,
dejme
tomu
ta
manželka
moje,
která-
kterou
jsem
nechal
bezostyšně
spálit,
když
jsem
měl
zajištěno,
že
tam
nebude
ležet
v
tom
těle,
tak
ta
se
ukázala
potom
mně
po
smrti,
abych
tomu
věřil.
Celý
tělo
mě
nutila
prohlídnout
a
říkala:
nejmenší
popálenina
tady
není,
buď
bez
starosti,
je
to
správný.
Vyhnals
mě
dokonale,
já
jsem
přitom
nebyla,
né?
A
je
přitom
zajímavý,
že
to
zjevení
té
manželky
bylo
nikoliv
lidské
velikosti,
nýbrž
v
několikanásobně
nadlidské.
Tady
už
bylo
vidět,
že
ona
ovládala
nebo
někdo
tam
ovládal
způsoby,
řek
bych,
zvýš-
zvětšení
nějakého,
prostorového
zvětšení
nebo
zase
se
může
naopak
něco
stáhnout
do
minima.
A
to
je
jedna
ze
zákonitostí,
kterou
my
tady
neznáme,
tam
ta
hmota
astrální
je
pružnější
než
tahleta.
A
když
oni
potřebovali
mně
ukázat
detailně
to
tělo,
tak
mně
ho
pro
mě
zvětšili
třebas
dvojnásobně.
Jsem
si
ho
mohl
vod
shora
dolů
prohlídnout
jako
lékař
třeba,
že?
Zjistil
jsem
ano,
žádná
porucha,
vývod
bokem,
který
měla,
neexistuje,
všechno
zahojený.
Vůbec
ta
oper-
ten
operativní
zákrok
tam
není
patrný
na
tom
astrálu.
Já
jsem
si
to
všechno
detailně
prohlédl,
ne?
A
to
oni
si
zřejmě
přáli,
protože
věděli,
že
to
budu
psát,
že
o
tom
budu
vykládat.
Že
se
na
to
přátele
budou
ptát.
A
když
já
mám
tu
schopnost
se
do
toho
astrálu
podívat,
jako
se
dívám
na
vás,
ne?
Ovšem
to
nepřeháním,
já
s
to
teďka
dělat
zase
nebudu.
Ono
to
stojí
moc
sil
tělesných.
Ale
když
tu
schopnost
mám
a
ono
jich
takových
lidí
není
ma-
moc,
tak
mě
zneužívají
v
pravém
slova
smyslu
k
tomu,
aby
mně
všechno
ukázali.
Takže
voni
se
o
mě
tam
tak
pečlivě
starají,
jak
tam
já
přijdu,
že
mně
ukážou
třeba
svojí
babičku
a
všecky.
Já
se
musím
s
nimi
setkat,
podat
si
ruce,
prohovořit
si
o
jejich
způsobu
života.
Všechno
mně
vy-
všich-
jako
by
byli
na-
naverbováni
a
museli
ke
mně
přijít
a
vykládat
mně
o
sobě.
Takže
já
vám
to
nebudu
všechno
vykládat,
to
by
vypadalo
přesně
bájeslovně.
Ale
já
jsem
se
moc
divil,
že
například
moje
manželka,
je
tam
chvilinku,
se
může
už
setkat
s
mou
babičkou.
A
ta
zase
podává
určité
svědectví
o
mé
manželce,
které
já
jsem
neznal
třeba
vůbec.
Já
jsem
si
to
nemohl
nakukat.
A
mluvila
vo
kvalitě
jejího
zrození
tam
nebo
tak,
jo?
O
překážkách
a
přednostech
takového
způsobu
vstupu
a
všechno
mi
to
vysvětlila.
No
a
ta
už
je
tam
od
roku
třicet...
třicet
čtyři,
prosím
vás.
A
vona
má
k
ní
okamžitý
přístup
dneska.
To
znamená,
tam
je
to
asi
zařízeno
tím
způsobem,
že
kdo
se
tam
dostane
po
smrti,
nemá
přístup
vůbec
k
lidem,
kteří
jsou
tam
už
delší
dobu,
vůbec
ne.
Voni
totiž
ho
vidí,
zase
shora
dolů
se
vidí.
Oni
jsou
jemnější,
oni
ho
vidí,
ale
von
je
nevidí.
Von
se
cítí
opuštěn
a
tak
dále,
nikdo
si
ho
nevšímá,
jak
se
mu
zdá.
Jenže
oni
ho
vidí,
a
nemohou
mu
pomoci,
no
protože
von
je
nevidí.
Von
je
hrubý
ještě
příliš,
a
pro
tu
hrubost
nevidí
tu
jemnost.
No,
tak
tadyhle
tento
případ
manželky
dokázal,
že
když
vona
už
v
době
než
zemřela,
se
naučila
vstupovat
vědomě
do
tamního
světa,
takže
už
potom
překonala
moc
let
vývoje
tam.
Kdyby
se
člověk
tady
naučil,
to...
to
nemůžete
nikoho
k
tomu
mít,
se
tam
sžívat
už
s
tamním
prostředím,
než
tady
umře
fyzicky,
tak
by
tam
měl
velice
upravenou
cestu.
Ale
to
se
nedá
vůbec
navodit
normálně,
protože
k
tomu
je
třeba
pomalé
smrti,
pomalého
umírání.
A
to
nikomu
nepřeju,
poněvadž
je
to
rakovina,
ne?
A
to
je
tedy
bolestivé
umírání
pomalu.
Kdyby
to
bylo
bezbolestné,
tak
prosím,
senilnosti
nebo
tak,
ne?
Jenže
při
tom,
když
je
člověk
senilní,
nemá
z
toho
tolik,
co
člověk
při
plném
rozkvětu
života.
Jako
byla
třebas
manželka,
která
měla
všech
pět
pohromadě
eště.
A
mohla
si
to
všechno
konfrontovat
s
těmito
vědomostmi
o
toho-
o
tomto
světě.
Takže
vono
by
bylo
třeba
člověka
seznámit
s
tamním
světem
už
za
plného
života
zdejšího.
A
pak
by
tam
vstoupil,
ale
tak
přirozeným
způsobem,
že
by
vůbec
nebylo
překážek
při
tom
vstupu.
Kdežto
normálně
člověk
tam
vstoupí,
tak
má
veliké
překážky,
velice
trpí
přechodně.
To
je
asi
všecko.
My
se
modlíme
za
to,
abychom
neži-
nezemřeli
násilnou
smrtí:
"od
náhlé
smrti
osvoboď
nás,
Pane",
se
modlíme
v
Evropě.
A
já
jsem
dokonale
pochopil
proč.
Protože
jestliže
člověk
nezemře
násilnou
smrtí,
tak
se
vytváří
něco
z
tohoto
života,
čemu
já
říkám
sbalení
času.
To
znamená,
vytváří
se
dojem,
už
bezčasový
dojem
o
celém
obsahu
tohoto
života.
A
jestliže
v
tom
dojmu
je
obsažena
nějaká
myšlenka
nebo
nějaká
situace,
která
svou
podstatou
převýšila
ostatní
úroveň
toho
života,
tak
ta
je,
řek
bych,
tím
ochranným
obalem,
tím
pojítkem
celého
toho
dojmu.
Takže
ten
balík,
který
v
okamžiku
smrti,
pomalé
smrti,
člověk
v
podobě
dojmu
zanechává
u
Boha,
tedy
ve
věčném
životě,
o
tomto
životě
zápis
o
tomto
životě,
ale
bezčasový
zápis
už.
Já
tomu
říkám
dojem.
To
je
to,
co
se
potom
znovu
sem
vtěluje,
ano?
Nic
jiného
se
nevtěluje
než
tento
dojem.
Těchto
dojmů
o
lidském
i
zvířecím
i
jiném
životě
je
tam
spousta,
jenomže
na
nás
se
nemůže
při
novém
narození
nabalit
třeba
zvířecí
život.
Protože
aby
se
to
na
nás
nabalilo,
k
tomu
je
třeba
genetická
základna,
tomu
odpovídající
záznam
genetický.
To
znamená
hmotný,
bych
tak
řekl,
záznam
po
rodičích.
My
nemáme
rodiče
zvířecí,
tak
se
to
na
nás
nenabalí.
Ale
může
se
na
nás
nabalit
kterýkoli
z
těch
dojmů,
z
těch
ranců,
které
jsou
tam
připraveny
ke
vtělení
a
touží
po
vtělení.
A
bohužel,
jak
jsme
si
včera
říkali,
se
nenabalí
jenom
jeden
balík,
nýbrž
se
jich
nabalí
z
mnoha
balíků,
něco,
co
se
hodí
na
ten
genetický
záznam.
Co...
co
je
přitahováno
tím
naším
genetickým
záznamem.
Takže
i
v
rodině
jedné
se
narodí
děti,
kteří
mají
různý
povahy,
děti,
které
mají
úplně
různé
povahy.
Protože
nemohou
si
dvě
děti
vzít
tentýž
balík
na
sebe.
Když
ho
jeden
popadne,
už
ho
nemá
k
dispozici
druhé
dítě.
To
si
musí
vzít
z
jiného
balíku.
Takže
v
každé
rodině
musí
být
každý
člen
jiné
povahy.
I
když
mají
genetický
záznam
třebas
stejný,
povahu
mají
jinou,
jsou
jinak
vychovatelní,
protože
tam
ten
dojem,
který
si
vzali,
už
nebyl
pro
dalšího
druhého
k
dispozici.
To
už
si
vzal
jeden
a
druhý
si
to
vzít
nemohl,
rozumíte?
Samozřejmě,
když
se
narodí
dvojče
z
jednoho
plodu,
z
jednoho
vajíčka,
tak
ty
žijou
z
jednoho
a
jediného
balíku.
Ty
mohou
mít
absolutně
stejnou
osud,
jak
to
říká
i
stejné
zájmy,
všechno.
Ale
to
musí
být
opravdu
tento
případ
výjimečný.
Jinak
toho-
jinak
mají
různé
balíky,
ano?
Jak
se
dá
vysvětlit
hudební
genialita,
která
v
rodině
kvete
po
různé
generace,
že?
Je
to
zaviněno
tím,
že
ten
genetický
zápis
je
hudebního
po-
hudební
povahy,
takže
zase
láká,
hudební
balík,
bych
tak
řekl.
Tak
to
je
jednoduchá
odpověď.
Podívejte
se,
tohleto
je
křesťanská
tradice,
která
se
dodneška
jako
nezachovala.
Protože
v
novém
pojetí,
"Věřím
v
Boha",
Kréda,
už
je
toto
vynecháno.
"Vstoupit
do
pekel"
se
tam
nemodlíme.
Jenom
čeští
bratři
se
to
eště
modlí,
ti
si
to
zachovali.
Ale
katolíci
už
to
vymýtili
vlivem
evangelíků,
kteří
je
k
tomu
donutili,
ti
už
se
tam
také
nemodlí
dávno.
"Obcování
svatých"
se
nemodlí
a:
"vstoupil
do
pekel".
Ale
já
věřím,
že
když
to
byla
tak
stará
tradice
křesťanská,
že
v
tom
jedenáctém
století,
když
se
to
vlastně
všechno
teprve
utvářelo,
už
se
to
vtělilo
do
Kréda,
ne?
Ono
to
Krédo
bylo
tak
od
šestého
století,
ale
tak
v
jedenáctém
to
bylo
už
úplné.
A
to
"vstoupil
do
pekel"
tam
bylo
už
vod
šestého
století.
Když
tam
bylo
tak
brzo,
tak
to
mělo
nějaké
opodstatnění,
pochopitelně.
Jak
to
mysleli?
Je
to
snadno
pochopitelné.
Já
myslím,
že
to
pochopíte
i
z
toho
krátkého
pojednání,
které
tady
řeknu.
Žijeme
ve
dvojnosti,
a
copak
to
má
znamenat?
Dvojnosti
a
tato
dvojnost
vyžaduje,
aby
jak
zlo
relativní,
tak
dobro
relativní
bylo
naživu.
Aby
obě
stránky
života
plnily
svou
funkci.
Kdyby
neplnily,
tak
se
zhroutí
ten
dualismus.
Čili
nebyl
by
v
dualismu
možný
vývoj.
Čili
proto
zde
na
světě
musí
fungovat
relativní
zlo,
relativní
dobro.
A
kdo
je
relativně
dobrý,
není
dobrý,
jak
říkal
Ježíš
Kristus
o
sobě:
já
nejsem
dobrý,
nýbrž
jenom
Bůh
v
nebesích,
můj
Otec.
Protože
on
byl
schopen
jako
člověk
provádět
jenom
relativní
dobro.
I
když
dělal
jenom
dobro,
bylo
relativní,
a
proto
nebyl
dobrý,
rozumíte?
Ale
protože
Jidáš
prováděl
relativní
zlo,
tak
nebyl
taky
zlý.
To
je
pochopitelné,
to
je
logické.
Je
relativně
jenom
zlý.
A
proto
nemohl
být
na
věky
zavržen.
A
proto
Ježíš
měl
co
dělat
také
v
pekle.
Aby
takzvané
zavržené
přijal
nazpátek
nebo
potěšil,
nebo
jak
chcete.
To
už
je
jedno,
co
tam
dělal,
my
jsme
při
tom
nebyli,
ne?
Ale
aby
je
prostě
puncoval
na
užitečné.
Aby
jim
ukázal
užitek
zla
relativního,
ze
kterého
on
těžil
tím
způsobem,
že
se
dostal
na
kříž
a
mohl
ukázat
vůbec
celou
cestu.
Kdyby
totiž
nebylo
Jidáše,
tak
kam
se
hrabali
všech
ostatních
jedenáct
apoštolů.
Ti
by
byli
nedokázali
to,
co
dokázal
on,
ten
Jidáš.
A
on
by
to
byl
také
nedokázal,
kdyby
mu
k
tomu
dal-
nedal
eště
Ježíš
v
posledním
okamžiku
požehnání.
Že
mu
dal
to
sousto
a
říkal:
co
chceš
udělat,
udělej
rychle.
Čili
Ježíš
Kristus
se
vědomě
zmařil.
A
to
vědomé
zmaření
nemohl-
nebylo
už
vinou
Jidášovou
nýbrž
vinou
Ježíšovou.
Protože
on
se
chtěl
zmařit,
on
se
musel,
aby
nám
ukázal
celou
cestu.
Bez
zmaření
lidského
"já"
již
není
možno
nastoupit
cestu
vedení
Duchem
svatým
neosobním
způsobem.
Čili
kdybych
to
hodně
zjednodušil,
tak
bych
řekl:
po
smrti
si
Ježíš
šel
pro
Jidáše
do
pekla,
aby
si
ho
vzal
k
sobě,
aby
ho
spasil.
Protože
už
nepotřeboval
ho
mít
v
pekle,
v
relativním
zlu.
On
ho
moh
z
relativního
zla
vybavit,
jako
vybavil
z
relativního
dobra
svý
ostatní
učedníky.
Tím,
že
je
dostal
pod
vládu
Ducha
svatého.
Ovšem
on
nemohl
na
tom
Jidášovi
totéž
udělat.
On
ho
nemohl
přizvat
k
těm
jedenácti,
kteří
přivzali
do
svého
života
duch-
vedení
Ducha
svatého,
a
ne
osobní.
On
ho
musel
nechat
na
úrovni
osobního
vedení.
Ale
to
znamená,
v
relativním
dobru
a
zlu,
působení
těchto
dvou
prvků
na
to,
aby
se
dostal
dál.
Ale
ne-
nezabrzdil
jeho
duchovní
vývoj,
zase
ho
zařadil
do
duchovního
vývoje.
A
ne
všelijaký
ty
zkazky
o
Jidášovi
znovuzrozeném
a
tak
dále.
Jsou
možná
částečně
pravdivé.
A
čili
peklo
není
věčné,
zrovna
jako
zlo.
Žádné
zlo,
které
tady
vidíte,
není
věčné.
To
je
všechno
relativní,
a
co
je
relativní,
má
relativní
následky.
Nemůže
mít
něco
časného
věčný
následek,
ano?
Když
já
vám
dneska
třebas
předvádím
vzor
života
Ježíše
Krista
symbolikou
jeho
života,
tak
když
mluvím
o
symbolice
jeho
života,
tak
to
je
obraz.
Nechtějte
v
tom
vidět
nic
víc
než
obraz.
Z
toho
obrazu
to
musíte
umět
vybalit.
Já
už
to
dávno
mám
pro
sebe
vybaleno.
Pro
mě
žádný
z
těch
obrazů
nemá
nejmenší
význam.
A
já
vás
mám
k
tomu,
aby
to
pro
vás
význam
mělo.
A
já
jsem
si
dobře
vědom
té
relativnosti
mých
příkazů
nebo
doporučení,
protože
vy
tomu
taky
odrostete.
Já
jsem
celému
obrazu
Ježíšova
života
odrostl
ve
svých
sedmnácti
letech,
možná
ještě
dřív,
neprávem
předčasně.
Taky
se
může
někdy
předčasně.
Pak
jsem
se
po
roku
třicátém
devátém
k
tomu
musel
vrátit,
protože
jsem
něco
předčasně
opustil.
Na
této
cestě
se
dělaly
veliké
chyby
tím,
že
se
zahodí
prostředek,
který
měl
ještě
sloužit.
Protože
nové
prostředky,
které
máme
k
dispozici,
se
ještě
nehodí,
ještě
jsme
do
nich
nedorostli.
To
znamená,
starý
jsme
si
odmítli
používat
a
nového
ještě
neumíme
použít.
A
tam
je
potom
nějaké
vakuum,
které
nás
stojí
třebas
celý
život.
Tak
já
bych
vás
prosil
o
jednu
věc.
Ne-
nedívejte
se
na
tyhlety
obrazy,
které
já
tady
říkám,
jak
předvádím
toho
Ježíše-
život
Ježíše
Krista,
jako
na
něco,
co
by
se
zase
mělo
obrazně
uskutečňovat.
To
se
má
uskutečňovat
fakticky.
A
předělat
to
na
svůj
život.
To
znamená,
když
já
jsem
prodělal
třebas
ve
svém
životě
narození
Ježíše
v
Betlémě,
tak
jsem
k
tomu
nepotřeboval
ani
vědět,
že
se
Ježíš
narodil
v
Betlémě.
Ani
jsem
neměl
vidění
děťátka
nebo
Panny
Marie
nebo
oslíka
nebo
stáda
nebo
něco,
co
tam
všechno
přitom
fungovalo.
A
přesto
jsem
to
prožil
bez
těchto
obrazů.
Já
jsem
měl
to
štěstí,
že
jsem
to
první
znovuzrození,
to
znamená
narození
děťátka
v
Betlémě,
to
znamená
narození,
uvědomění
si
věčné
podstaty
v
tomto
lidském
těle,
jsem
zažil
bezobrazně.
Tam
to
nebylo
napojeno
na
žádný
obraz
Betlému
nebo
něco
takového
nebo
představa
člověka
to
nebyla.
To
nebyl
člověk,
který
se
mi
tady
objevil
jako
pravá
moje
podstata.
Vůbec
to
nebyl
člověk.
Takže
protože
jsem
takhle
obráceně
na
věci
šel,
tak
vás
varuju,
abyste
neviděli
v
tom
pochopení
toho,
co
já
vykládám,
ono
je
to
velice
sugestivní,
já
věřím.
Abyste
neviděli
konec
všech
věcí
nýbrž
začátek.
Abyste
si
potom
věděli
rady,
že
to,
co
se
s
vámi
bude
dít,
že
nebude
vůbec
obrazně
tu
podobu,
co
se
dělo
s
Ježíšem,
ale
obsahem
to
bude
totožné.
Záleží
jenom
na
tom
obsahu.
Obsah
toho,
co
se
mi
stalo
v
sedmnácti
letech,
bylo
totožné
s
narozením
Ježíše
Krista,
protože
od
té
doby
já
jsem
musel
být
v
tom,
co
je
mého
Otce.
Jako
o
sobě
to
prozradil
Ježíš
už
ve
dvanácti
letech.
Už
jsem
nevyšel
nikdy
ani
na
chvíli
z
toho,
že
musím
být
v
tom,
co
je
mého
Otce.
A
to
se
vám,
prosím
vás,
nestane,
pokud
nezažijete
jednorázově
to
znovuzrození
v
tom
Betlémě.
Upozorňuju
vás,
že
já
jsem
se
narodil
nebo
ten
Bůh
se
ve
mně
narodil
jakoby
v
Betlémě,
ne?
V
té
fázi
vývojové
Betlém
najednou,
v
bezčasovým
okamžiku,
jenom
proto,
že
tady
byla
provedena
správná
příprava
pro
ten
okamžik.
Stylizace
života
od
útlého
mládí,
ale
stylizace
života
navozená
lékaři,
kteří
způsobili,
že
jsem
se
neztotožňoval
s
tělem.
Kdybych
byl
sebelépe
stylizoval
život,
ale
ztotožňoval
se
s
tímto
tělem,
tak
ta
stylizace
byla
málo
učinná.
Ta
stylizace
je
jenom
tehdy
účinná,
když
já
toto
tělo
považuji
za
prostředek
toho,
který
myslí.
Takže
to
tělo
musí
potom
poslouchat.
To
je
služebníkem.
Ničím
víc.
A
z
této
pozice
jsem
stylizoval
život.
Takže
touto
stylizací
života
takle
provedenou
se
překoná
veliká
prostora
vývojová,
která
je
například
ve
Starém
zákoně
znázorněna
tisíc
sedmi
sty
lety,
před
narozením
Ježíše
Krista,
za
třináct
let
nebo
za
čtrnáct
let,
ne?
To
není
žádný
zázrak.
To
se
dá
překonat
za
vteřinu.
Ovšem
muselo
by
to
být
ještě
na
jiné
úrovni
provedeno,
než
jak
jsem
to
prováděl
já.
Prováděl
na
poměrně
nízké
úrovni.
Protože
představovat
si
sebe,
považovat
sebe
za
myslící
princip,
to
je
ještě
velice
neomalený
způsob
myšlení,
v
tom
je
ještě
velice
mnoho
chyb.
Já
jsem
si
s
tím
vystačil
od
tří
let
do...
do
čtrnácti,
do...
do
sedmnácti
let,
ale
to
ještě
není
úplná
pravda.
Já
jsem
sice
také
tím,
kdo
myslí,
ale
na
druhé
straně
je
to
taky
největší
překážka
k
tomu,
abych
se
dostal
za
toho,
který
myslí.
Takže
když
se
ztotožním
s
tím,
který
myslí,
zabraňuji
si
úplně
vstup
k
tomu,
který
bez
myšlení
ví.
Protože
pravé
vědění
je
toho
druhu,
že
nemusím
na
to
myslet.
Tady
je
činitelem
někdo
jiný
než
myslící
můj
princip.
Bůh
je
činitelem,
a
ten
nepotřebuje
si
o
něčem
přemýšlet.
Ten
se
nepotřebuje
namáhat,
aby
něco
provedl
a
tak
dále.
Tam
jsou
úplně
jiné
zákonitosti
v
platnosti
než
na
tomto
světě.
Ony
už
jsou
i
ty
zákonitosti
v
astrálu
poněkud
jiné
než
tady
ty
a
už
se
to
blíží
po
této
stránce
poznávání
té
božské
oblasti.
Von
je...
von
je
krůček
jenom
malinký,
ale
přeci
jenom
to
vědomí
už
tam,
které
tam
je
a
je
od
Boha,
to
je
naše
vědomí
také.
To
není
už
vázáno
na
tolik
obalů,
na
tolik
těl,
jeden
obal,
ten
nejhrubší
odpadl.
Takže
to
vědomí
má
blíž
k
tomu
obalu
a
ten
obal
blíž
k
tomu
vědomí
a
je
tam,
to
je,
je
to
všechno
daleko
pružnější.
Když
se
potřebuju
dostat
do
rozšířeného
vědomí,
které
převede
mě
z
úzkého
rámce
vidění
a
vnímání
tohoto
světa
do
širšího
rámce
vnímání,
tak
především
potřebuju
mít
zaujetí
pro
ten
svět,
do
kterého
se
deru.
A
ne
manipulovat
s
dechem.
Úplně
opačně
než
jak
radí
jogíni.
Když
budu
manipulovat
s
dechem,
tak
to
bude
mít
za
následek,
že
to,
co
tím
zaujetím
dosáhnu
za
minutu,
tak
tím
manipulováním
dechem
dosáhnu
za
dvacet
let.
A
to
už
je
povážlivé,
ne?
Já
nedoporučuju
tyto
jogické
metody
převádět
na
křesťanskou
půdu.
Ty
mají
své
uplatnění
v
Indii
a
jak-
když
se
praktikujou
zde
v
Evropě,
je
nebezpečí
v
tom,
že
se
některá
podmínka
opomene
jako
zbytečná.
Jakmile
se
to
udělá,
tak
je
to
nesprávné.
Musí
se
při
každé
józe
zachovat
všechny
podmínky
toho,
za
kterých
to
cvičení
bylo
předepsáno.
A
pak
pomalu
ale
jistě,
ne
jako
v
Evropě
nejistě,
v
křesťanství
nejistě,
odvede
člověka
do
rozšířeného
vědomí.
Ale
já
zůstanu
u
té
Evropy.
Svatý
Ignác
z
Loyoly
byl
člověk,
který
extazí
se
dostal
do
rozšířeného
vědomí.
Jak
víte,
byl
zraněn
v
bitvě
u
Pamplony
a
při
velikých
horečkách
se
mu
zjevil
Kristus.
A
řekl
mu
asi
v
obsahu
takhle:
já
si
tě
zachovávám
pro
svou
církev,
abys
v
ní
udělal
nápravu,
a
proto
ti
odevzdávám
nazpátek
tvůj
život,
abys
už
ho
nežil
pro
sebe,
nýbrž
pro
mou
církev.
Abys
všecko
dělal
"ad
maiorem
gloriam
Dei",
k
větší
slávě
Boží,
ne?
A
on
si
toto
heslo
potom
vzal
do
svého
štítu
a
k
větší
slávě
Boží
to
všechno
dělal.
Tenhleten
člověk,
protože
byl
extatikem,
tak
v
jeho
životě
musely
jako
odpadek
probíhat
síly
nebo
musely
vznikat
síly,
které
nazývají
Indové
siddhis,
zázračné
síly.
A
které
on
dovedl
použít
velice
mistrně,
protože
se
toto
to,
co
se
stalo
v
mládí,
že,
a
to
on
měl
poměrně
dlouhý
život
před
sebou
eště,
že
to
mohl
rozvinout.
Takže
on
třebas
instruoval
svoje
žáky
přesně
podle
jejich
individualit.
Já
tady
dycky
předvádím
třebas
svatýho
Františka
Xaverského,
kterého
zformoval
pro
jeho
misii
v
Indii
a
v
Japonsku
tak,
aby
byl
lepší
než
indický
jogin.
A
uměl
všechno,
co
indický
jogin
a
než
japonský
zen
buddhista.
Takže
von
když
tam
přišel,
vynikal
nad
tyhlety
zen
buddhisti
a
nad
ty
joginy.
A
bude
protoko-
zaprotokolováno
čtyřiačtyřicet
vzkříšení
z
mrtvých
například
jenom.
To
je
tedy
rekord
v
křesťanství,
tedy
v
zázračnictví,
že
ano?
To
je,
to
nikdo
ze
žádných
žáků
Ježíšových
neudělal
asi
tolikrát.
A
kromě
toho
jiných
vyléčení
a
nakonec
zemřel
na
infekční
chorobu
tedy.
Sám
přitom
sebe
neuchránil.
Ale
zdá
se,
že
to
nebylo
tak
jednoduché,
že
tam
se
nějak...
nějak
překročil
nějakou
pravomoc,
a
to
se
nesmí.
Každý
ten
duchovní
borec
musí
přesně
dbát
na
to,
aby
dodržoval
to,
co
mu
je
dáno
do
vínku
a
to,
co
má
splnit.
Svatá
Jana
z
Arcu
taky
překročila
svou
pravomoc
a
okamžitě
byla
upálena.
To
je
nemilosrdné.
Vy
myslíte,
že
Pán
Bůh
je
tak
lidsky
milosrdný,
jak
my
si
to
představujeme.
To
je
milosrdenství
úplně
jiného
druhu.
Že
oni
ty
jezuiti
měli
na
svou
dobou
velice
pokrokový
způsob
myšlení.
Ale
kdybyste
si
přečetla
třebas
"Sladké
jho",
kde
se
s
jejími
myšlen-
jejich
myšlenkami
musím
potýkat,
protože
už
dneska
to
nemá
ten
punc
pokrokovosti,
tak
byste
zjistila,
že
je
to
velice
zaostalé
už
dneska.
A
že
je
třeba
zase
k
tomu
něco
přidat.
Kdyby
tady
byl
sám
Ignác
z
Loyoly,
tak
by
nepřešlapoval
na...
na
místě,
víte,
nýbrž
by
šel
taky
dál.
Já
si
právě
velice
cením
toho
výroku,
který
napsala
Ilona
Borská
ve
svém
spisu
"Doktorka
z
domu
trubačů",
doporučuju
vřele
k
přečtení,
kde
píše,
že
se
setkala
ta
doktorka
s
nějakým
mohamedánským
knězem.
A
ten
řekl:
my
nesmíme
brát
toho
Mohameda
tak,
jak
to
tehdy
se
vykládalo.
My
musíme
o
tom
přemýšlet
a
přizpůsobit
to
dnešnímu
způsobu
myšlení.
Mohamed
byl
poslán
Allahem
ne
k
dobytku,
ale
k
člověku,
který
přemýšlí.
Páter
Pio,
který
byl
zázračným
člověkem
a
středem
jeho
činnosti
byla
zpověď,
individuální
zpověď.
Byl
tak
založen,
že
na
podkladě
zpovědi
měnil...
měnil
svou
silou
ducha
způsob
myšlení
a
života
člověka,
který
se
u
něho
vyzpovídal.
To
byla
individuální
zpověď.
Na
druhé
straně
můj
patron,
svatý
Jan
z
Vianney
farář
arský,
měl
tolik
lidí
kolem
sebe,
kteří
toužili
po
tom,
aby
se
s
ním
setkali,
aby
chodili
k
němu
ke
zpovědi.
Aby
změnili
svůj
život,
že
on
při
nejlepší
vůli
nemohl
stačit
to
všechno
vybavit.
Takže
on
když
konal
svoje
kázání,
které
nebyly
před
dvě
stě
lety
v
žádných
amplionech,
že
ano?
Nic
takového.
Tak
on
to
dělal
před
kostelem
na
veřejném
prostranství,
kde
se
shromažďovalo
až
třicet
tisíc
lidí,
se
divím,
že
ho
vůbec
slyšeli.
A
on
si
vybíral
z
toho
davu
lidi,
na
kterých
ukazoval
příklady
špatností.
Kdy
říkal:
ty
tamhle
v
rohu
stojící,
ses
provinil
tímhletím
a
tímhletím
způsobem,
tak
a
tak.
Je
tady
celá
řada
lidí,
která
se-
kteří
se
obdobně
provinili.
A
jestliže
vy
litujete
tohoto
provinění,
je
vám
odpouštěno,
ne?
Hromadně
absolvoval,
ne,
dával
absolutorium
hromadně
hříšníkům
střiženým
na
jedno
kopyto,
bych
tak
řekl.
A
hříšníky
střižené
na
jiné
kopyto
zase
zpovídal
zase
hromadně,
zase
takhle.
A
tak
odbavil
třeba
třicet
tisíc
lidí
za
jedno...
za
jedno
kázání.
A
voni
opravdu
cítili
velikou
úlevu
a
už
se
ke
svým
hříchům
nevraceli.
To
byl
po
této
stránce
duševního
vlivu
největší
genius
vůbec
z
křesťanství,
tohleto.
Jan
z
Vianney
dvě
"n",
Vianney.
A
tak
tenhleten
způsob
individuální
zpovědi
je
vhodný
tam,
kde
ten
člověk
opravdu
potřebuje
se
zbavit
představ
o
své
vině,
který
se
jinak
nemůže
přes-
dostat.
Který
se
jinak
nemůže,
než...
než
je
svlíknout,
než
je
někam
odhodit,
než
je
někde
zanechat.
A
ten
kněz,
jestli
to
dělá
dobře,
si
ten
jeho
balík
vin
bere
na
sebe.
A
odevzdává
ho
Bohu.
Samosebou
eště
si
ho
může
nechat,
ale
odevzdává
Bohu.
Čili
to
dělá
správně.
A
tím
se
zbavují
oba
dva
těchto
vin.
A
ten
člověk
je
potom
svobodný.
Takže
správná
zpověď
by
měla
vypadat
tak,
že
je
to,
že
ta
vina
se
odbavuje
tím,
že
se
vymaňuje
člověk
z
představy
od
té
viny.
A
to
stačí
k
tomu,
aby
ji
už
na
sobě
nenosil.
A
ta
obecná
zpověď,
vo
tom
nebudu
vůbec
mluvit,
že?
To
je
výjimečný
případ,
která-
který
se
sice
v
některých
církvích
pěstuje,
ne?
Ale
pokud
jsem
si
všiml,
tak
velike-
velice
malou
účinností.
Nemají
toho
Jana
z
Vianney.
Správná
zpověď
by
měla
vést
k
tomu,
aby
člověk
nezapomněl,
že
ty
hříchy,
které-
kterých
se
dopustil,
jsou
pouhým
přívěskem,
chabým
přívěskem
smyslu
života.
Vyplývají
z
dosavadního
smyslu
života.
Že
ukrajovat
hříchy
je
jako
symptomatické
lí-
léčení
v
lékařství.
To
znamená
podle
následků
léčit,
podle
symptomů,
a
ne
příčinu
pravou.
Příčina
pravá
tkví
ve
chybném
stanovení
smyslu
života.
Jestliže
zpověď
vypadá
tak,
že
se
vyzpovídám
ze
všech
hříchů
v
dobré
vůli
a
v
pravém
předsevzetí
se
polepšit,
opět
upadnu
do
těch
hříchů,
třeba
ne
do
všech,
ale
do
některých
a
to
stačí.
Takže
účinnost
je
chabá
z
toho
důvodu,
že
jsem
se
dal
navést
k
tomu,
abych
ukrajoval
sani
hlavy
a
nechal
saň
samou
nepo-
neporušenou.
Místo
jedné
hlavy
narostly
tři.
Kdežto
když
jsem
třebas
šel
k
té
zpovědi,
já
jsem,
říkám,
jenom
jednu
věc
jsem
udělal
pořádně.
Ale
tam
jsem
naštěstí,
taky
pro
vás
je
to
štěstí,
proto
tady
říkám
znovu,
přišel
na
to,
ne
svou
vlastní
vinou,
že
dosavadní
smysl
mého
života
byl
chybně
volen.
Že
jsem
nežil
podle
toho,
co
na
mně
Bůh
chce.
Já
jsem
si
žil
a
to
bylo
velice
snadné
z
mého
hlediska,
bez
Pána
Boha
do
sedmnácti
let.
Já
jsem
ho
k
ničemu
nepotřeboval.
Já
jsem
se
bez
něj
obešel.
Já
jsem
sice
se
snažil
o
spravedlivý
život,
já
jsem
se
nemohl
zpovídat
z
nějakých
takových
hříchů,
nějaké
prostopášnosti,
to
jsem
se
nemoh
zpovídat.
A
já
jsem
se
vám
tam
zpovídal,
v
jakém-
k
jakému
údivu
doktora
Urbana,
to
byl
číslo
jedna,
řád
františkánský,
jsem
se
zpovídal
ze
smyslu,
dosavadního
smyslu
života.
A
on
říkal:
z
čeho
se
mi
to
tady
zpovídáte?
Já
jsem
říkal:
já
se
zpovídám
z
toho,
že
jsem
zatím
žil
bez
Boha,
že
mně
to
vůbec
nevadilo
a
že
takový
život
nemá
smysl.
Že
je
to
život
plytký
a
proč
nemá
smysl?
Protože
vede
ke
smrti
a
ke
zničení.
Vede
k
promarnění
všech
těch
hřiven,
které
máme
od
Boha.
To
znamená
celého
života.
A
jestli
mně
tohleto
neuznáte
jako
největší
hřích,
tak
v
té
zpovědi
tady
nemám
co
dělat.
Vy
musíte
odsoudit
dosavadní
smysl
mého
života.
To
znamená
hledání
prospěchu
v
tomto
světě,
jsem
chtěl
být
přírodovědcem
a
tak
dále.
Když
mi
toto
neodsoudíte,
tak
jsem
tady
zbytečný
a
vy
jste
tady
taky
zbytečný.
Já
potřebuji,
abyste
to
prohlásil
za
smrtelný
hřích.
Neboť
to
vede
ke
smrti,
ke
zkáze,
ke
zničení.
A
on
říkal:
žádné
zrcadlo
zpovědní
to
nenakazuje.
Já
to
nemohu
udělat.
Né?
My
jsme
se
tam
hádali.
A
já
jsem
začal
plakat,
srdečně
plakat
a
říkal
jsem:
prosím
vás,
já
nepláču
jako
herec
nýbrž
upřímně.
Mně
je
líto,
že
mě
nepustíte
k
Bohu.
Já
se
potřebuju
tohoto
smyslu
zbavit.
Já
to
potřebuju
tady
nechat
ten
smysl
toho
života.
Já
potřebuji
nastoupit
nový
smysl
života,
jehož
středem
bude
Bůh
a
služba
Jemu.
A
von
říkal:
jelikož
tomu
tak
je
a
vidím
upřímnou
snahu
Bohu
sloužit:
ego
te
absolvo
in
nomine
Dei.
Já
ti
dávám
rozhřešení
ve
jménu
Božím.
A
my
si
potom,
po
zpovědi
o
tom
promluvíme,
ne?
Tam
toho
ještě
bylo
řečeno
totiž
víc,
já
tady
nebudu,
já
jenom
chci
ten,
tu
ukázku
stále
svoji
tady
říct.
Proč
to
byla
správná
zpověď?
Protože
správná
zpověď
není
zpovídání
se
z
nějakých
x
hříchů.
Nýbrž
ze
smyslu
života.
Ten
zpovědník
by
měl
přijít
na
to,
že
je
tady,
že
jde
tady
o
chybný
smysl
života.
A
proto
člověk
bloudí
po
různých
hříších.
Jestliže
von
se
dopouští
hříchu
jenom
ze
slabosti,
ale
smysl
života
má
správný,
tak
je
velice
snadná
náprava
ze
všech
hříchů.
A
jestliže
nepochopil
jiný
smysl
života,
než
za
kterých
dělal
ty
hříchy
beztrestně
a
tak
dále,
tak
je
to
konec,
žádná
zpověď
nemá
žádný
účel.
A
tohleto
většina
kněží
vůbec
neví.
Oni
podceňujou
hrubě
podceňujou
křesťanskou
duši,
křesťana,
že
by
ten
křesťan
nebyl
schopen
toho,
aby
udělal
z
toho
svého
života
něco
jiného,
aby
nastolil
tam
vládu
Boží.
Jestliže
se
ten
kněz
neodváží
k
tomu,
aby
vyzval
křesťana:
nastol
vládu
Boží
a
jemu
služ
a
jemu
podřiď
každé
svoje
hnutí,
tak
je
příliš
levný,
a
ten
hříšník
na
to
doplatí.
Když
byste
naléhali
na
kněze,
aby
vám
odpověděli
lidsky
na
otázky,
na
které
voni
odpovídají
teologicky,
to
znamená
nějakou
formulkou,
o
jejímž
smyslu
vůbec
nepřemýšlí,
kterou
vykládají
jenom
z
poslušnosti,
tak
vás
upozorňuju
na
jednu
věc.
Že
s
těmito
kněžími
si
musíte
vědět
jinou
radu.
Musíte
jim
dát
za
pravdu
v
tom
smyslu,
že
lidský
rozum
nemá
právo,
aby
získal
odpovědi
na
tyto
věci.
Nemá
právo,
protože
to
do
něj
nevejde.
To
není
logická
záležitost,
jaké
je
schopen
rozum.
Jak
to,
že
já
jsem
najednou
toužil
po
novém
smyslu
života?
A
tehdy
jsem
o
Bohu
vůbec
nevěděl.
Vůbec
jsem
o
něj
nestál,
protože
jsem
se
o
duchovní
věci
nezajímal.
Kde
se
to
ve
mně
vzalo?
On
se
mě
po
tom
doktor
Urban
taky
potom
ptal,
kde
se
to
ve
mně
vzalo.
To
nebyla
moje
vina.
To
nebyla
moje
přednost.
To
byla
milost
Boží,
jak
tomu
říkají
křesťani.
Jedině
Bůh
může
způsobit
tuto
změnu
v
člověku.
Ovšem
my
se
musíme
umět
k
tomu
disponovat.
A
smysl
života
je
právě
nejlepší
dispozicí
k
tomu,
aby
ta
milost
člověka
zákonitě
našla,
že?
A
když
tedy
třebas
člověk
stylizuje
život,
a
nevěří
ještě
třeba
ani
na
Pána
Boha,
ale
stylizuje
jeho
život,
aby
žil
správným
životem,
tak
věřte
mi
to,
že
se
velice
prudce
přibližuje
k
tomu
zákroku
milosti
Boží.
Ve
kterém
se
mu
Bůh
zjeví
jako
jeho
pravá
podstata.
A
způsobí
v
něm
ten
tah
po
novém
smyslu,
to
tažení
do
nového
smyslu
života.
Jako
se
to
stalo
u
mě.
A
takže
mají
pravdu
teologové,
že
rozum
je
jenom
zvědavý,
ale
neplodný
v
tomto
smyslu.
A
mají
právo
mu
odmítat
některé
odpovědi,
protože
to
je
svině,
která
šlape
po
perlích,
nic
jiného
to
není.
Vím
to,
voni
vám
to
řeknou
třebas,
vysvětlí
a
vy
se
jako
rozumový
člověk
otřepete
a
za
chvilinku
o
tom
nevíte
a
jednáte
si
zase
po
svém.
Rozum
je
takovéhle
povahy.
Kdežto
zákon
Boží
takovéhle
povahy
není.
To
je
síla,
která
přemáhá
člověka.
Už
Jeremiáš
říkal:
"ten,
kdo
přemáhá
mě
samého,
že
ano?
Ten
je
ten
pravý
můj
vůdce
a
činitel".
A
ten
mě
jednoho
dne
pře-
přemohl,
mě
nevěřícího,
ne?
A
já
se
měl,
jak
teď
říkám,
snadnou
úlohu,
že
jsem
mohl
klidně
říct
o
svém
životě,
že
nebyl
k
ničemu.
Byl
bez
víry,
šel
za
osobním
užitkem,
ne?
Za
osobní
choutkou,
že
to
nebyla
choutka
nějaká
tak
moc
hříšná,
byly
to
přírodní
vědy,
ne?
No
ale
byla
to
choutka
osobní.
Čili
s
duchovním
to
nemá
nic
společného.
Takže
já
jsem
měl
snadnou
příležitost
to
odhodit.
Kdežto
vy,
kteří
jste
věřící,
budete
velice
těžko
odhazovat
dosavadní
smysl
života.
Protože
já
jsem
přeci
věřil.
Já
nejsem
jako
ten
Karel
Makoň,
který
byl
neznabohem,
tomu
se
to
vodhazovalo.
Samo
sebou,
že
se
lépe
a
snáze
odhazoval
prostopášnýmu
Matoušovi
jeho
celnický
život
nebo
prostitutce
Maří
Magdaleně
nebo
Karlovi
Makoňovi,
který
nebyl
sice
ani
tím...
ani
tím,
ale
byl
světským
člověkem
a
žil
si
jenom
pro
tento
svět,
než
třeba
bude
vám.
Vám
to
bude
velice
těžké.
Když
například,
dejme
tomu,
ten
bohatý
mládenec
chtěl
znát
podmínky
věčného
života,
Ježíš
Kristus
mu
říkal:
ať
plníš
přikázání
Boží.
On
říkal:
od
útlého
mládí.
Zaplesal
Ježíš,
jenomže
když
mu
Ježíš
říkal:
všechno,
co
máš,
rozdej
chudým.
Tak
nebyl
ochoten
a
odvrátil
se
od
něj
a
víckrát
se
neviděli.
A
tak
vám
řeknu,
vy
jste
bohatí
vírou,
která
není
bohužel
k
ničemu.
Protože
vás
nevede
k
vědomému
spojení
s
Bohem.
A
vy
jí-
se
jí
musíte
zbavit
v
tom
smyslu,
že
ji
musíte
nahradit
zkušeností,
ke
které
se
musíte
disponovat.
A
ta
dispozice
k
této
zkušenosti
je
velice
obtížná
záležitost.
To
chce
se
štípnout
a
na
každém
kroku
stylizovat
svůj
život.
To
znamená
jednat
ne,
jak
se
mi
to
líbí,
ale
jak
je
to
správné.
Na
to
měřítko
máte
i
v
křesťanství,
co
je
správné
a
co
je
nesprávné.
Jestliže
dělám
něco
soustavně
nebo
žiju
soustavně
tak,
jak
je
to
správné
třebas
v
rámci
křesťanství,
tak
se
disponuju
k
té
milosti,
která
mě
jednoho
dne
záhadně
přepadne.
A
já
najdu
svoji
vnitřní
podstatu
nesmrtelnou.
A
potom
už
ve
mně
bude
žít
síla,
která
mně
nedovolí
se
vrátit
ke
svým
hříchům,
rozumíte
mi?
Tak
je
to.
A
to
bylo
v
těch
sedmnácti
letech.
Jak
je
to
ve
srovnání
s
indickými
naukami,
s
čínskými
a
podobnými?
Jak
je
to
tam
s
hříchem
nebo
jak
to
srovnat
s
jejich
způsobem
myšlení?
Zdánlivě
je
to
nesrovnatelné,
protože
Ramakrišna
například
říkal:
jak
vy
křesťani
můžete
vůbec
dosáhnout
nějakého
spojení
vědomého
s
Bohem,
když
vy
se
pořád
bijete
jenom
do
prsou
a
říkáte:
já
bídný
hříšník?
No
to
je
okřídlený
výrok
Ramakrišny.
To
nikam
nedotáhnete,
protože
máte
pocit
méněcennosti,
pro
který
se
neshrabete
ani
na
to,
abyste
vzhlédli
k
Bohu.
To
Ind
tedy
takhle
na
to
nejde.
Říkají:
to
to
je
naše...
naše
veliká
přednost.
Voni
sice
znají
pojetí
hříchu,
ale
říkají
o
něm,
že
je
to
velice
slabý
nátěr
na
nesmrtelné
podstatě
Boží.
A
že
se
dá
smazat
daleko
snáze
než
například
nějakou
zpovědí.
Tím
že
se
člověk
dostane
pod
vliv
mistra,
který
na
něho
přenese
část
svého
poznání.
Jenomže
to
je
velice
křehká
metoda
poučování,
a
z
toho
důvodu,
že
těch
mistrů
je
málo.
Čím
dál
méně
na
ten
počet
obyvatel.
Počet
obyvatel
roste
mnohokráte
rychleji
v
Indii
než
ty
mistři,
že
se
nerodí
podle
počtu
obyvatel.
To
je
za
prvé
a
za
druhé
ty
lidi
nemají
tendenci
k
tomu
Bohu
jít.
Nýbrž
oni
se
smiřujou
také
s
tou
technikou
života,
tím
předpisem
náboženským,
který
berou
třebas
mechanicky.
A
v
tom
případě
ani
v
Indii
to
nemá
lepší
výsledky
než
například
v
křesťanství.
Přestože
se
nebijou
tedy
v
prsa,
jak
říkají.
Oni
jsou
toho
mínění,
že
na
loďce
poznání
překonají
všechny
své
hříchy.
Jak
praví
Bhagaván:
i
kdyby
si
byl
největší
hříšník
mezi
hříšníky,
na
loďce
svého
poznání
přeplavíš
se
přes
oceán
svých
hříchů.
Čili
oni
proti
hříšnosti
staví
poznání.
Já
jsem
úplně
jejich
názoru,
protože,
ovšem
musí
se
definovat
to
poznání.
To
poznání,
které
jsem
získal
v
těch
sedmnácti
letech,
vybavilo
mě
z
oblasti
těch
hříchů,
které
jsem
dělal
předtím.
A
nikdy
jsem
se
k
nim
nebyl
schopen
vrátit.
Já
jsem
dělal
zase
jiné
hříchy
na
jiné
úrovni,
ne?
Ale
tamty
už
ne,
protože
už
jsem
vyrostl
z
toho
smyslu
života.
Takže
voni
tím
poznáním
se
dostávají
za
ten
smysl,
dosavadní
smysl
života,
nabývají
nový
smysl.
Ale
říkám,
dělají
tam
nové
hříchy,
že
se
proviňujou
proti
tamté
zákonitosti,
do
které
vstoupili.
Totiž
proti
každé
zákonitosti
se
můžete
proviňovat.
Tady
se
proviňujete
proti
této
karmické
zákonitosti
je
mu
říkají,
a
tam
se
proviňujou
proti
vyšší
zákonitosti,
a
to
je
provinění
daleko
větší.
Takže
nemyslete,
že
ten
Ind
má
snadnou
cestu.
On
si
jenom
přesunul
viny
z
jedné
oblasti
do
druhé.
Když
například
žák
třebas
Ježíšův
se
dopustil
malinké
chybičky
tím,
že
prosazoval
svoji
vůli
proti
vůli
Ježíše
Krista,
tak
se
nakonec
stal
zrádcem,
Jidáš.
Víte,
a
to
byla
veliká
chyba,
ne?
Že
tomu
dopustil.
To
kdyby
se
dopustil
člověk
na
úrovni
karmické
jenom
pouhé,
tak
s-
ty
následky
to
nemá.
Tak
tím
jsem
odbyl
Indii.
A
teďka
odbydu
ještě
stejným
způsobem
Čínu.
Já
na
to
jdu
velice
rychle.
Že
totiž
tam
zase
nemají
hierarchii
hodnot
ctnostných
a
nectnostných
hříchů
na
straně
jedné
a
na
straně
druhé,
nýbrž
hierarchii
příjemných
a
nepříjemných
věcí.
Jestli
totiž
je
člověku
něco
nepříjemného,
ale
je
to
správné,
a
on
to
proto
nedělá,
že
je
to
nepříjemné,
tak
se
proviňuje
proti
tomu
správnému.
A
to
je
vlastně
ten
hřích,
to
je
pojetí
hříchu.
Jestliže
je
mu
příjemné
něco,
a
není
to
třebas
správné
a
von
to
dělá,
tak
se
taky
proviňuje,
že?
A
když
tedy
a
vůbec
když
dělá
něco,
co
je,
když
dělá
jenom
to,
co
je
mu
příjemné,
a
nedělá
to,
co
je
mu
nepříjemné,
tak
se
totálně
proviňuje
proti
všemu.
On
musí
jít
za
správným
životem
bez
ohledu
na
to,
jestli
je
to
pro
něho
příjemné
nebo
nepříjemné.
Nesmí
rozlišovat
mezi
příjemným,
nepříjemným.
To
je
velice
strohý
způsob
řízení
lidského
života,
stylizace
velice
strohá
a
myslím,
že
málokterý
Číňan
tam
to
dosáhne.
To
je
věc
toho,
kam
se
dostali.
Ti
Číňani
se
nakonec
dostávají
na
cestu,
po
které
se
nedá
kráčet.
A
to
je
cesta,
která
se
nám
křesťanům
jeví
jako
velice
obtížná.
Protože
Ježíš
Kristus,
jak
jsem
vám
to
pořád
předváděl
na
těch
obrazech
jeho
života,
na
té
symbolice,
je
to
cesta,
po
které
se
dá
kráčet.
Ale
upozorňuju
vás,
že
mají
Číňani
pravdu.
Dá
se
kráčet,
pokud
obraz
vám
slouží.
A
ten
obraz
vám
neslouží
až
do
konce.
Vy
musíte
jednou
si
přestat
pomáhat
tím
obrazem.
Já
vám
to
předvedu
na
ji-
životě
Ježíše
Krista.
Osobní
vedení,
které
sloužilo
jeho-
žákům
Ježíšovým
po
ty
tři
roky,
je
mohlo
vést
přesně
jenom
po
ty
tři
roky,
dokud
Ježíš
s
nimi
chodil.
Jakmile
dohrál
roli
osobního
vůdce,
a
to
šlo
velice
prudce
tam,
protože
to
bylo
velice
vyspělé
vedení,
tak
nesměli
se
už
vracet
k
obrazu,
obraznému
vedení.
Von
jim
všechno
říkal
v
podobenství,
že
ano?
To
už
potom
se
musí
za
podobenství.
To
znamená,
obecně
řečeno,
za
jakýkoliv
obraz,
za
jakoukoliv
představu.
A
vedení
Duchem
svatým
bylo
vedení
nelidské,
nad
představou,
za
představou,
za
lidským,
za
veškerým
lidským
přístupem.
To
znamená
tato
cesta,
po
níž
se
nedá
kráčet.
Takže
Ježíš
Kristus
vedl
přes
cestu,
po
níž
se
dá
kráčet,
k
cestě,
po
níž
se
nedá
kráčet.
A
to
je
myslím
postup
daleko
srozumitelnější,
než
rovnou
začít
tam,
kde
se
kráčet
nedá,
ne?
A
takže
Číňané
opravdu,
pokud
byste
se
s
nimi
setkali
a
byli
by
osvíceni,
by
uznali
tuto
přednost
Ježíšova
učení.
Že
člověk
není
schopen
rovnou
bez
představy
se
do
toho
pustit.
To
je
pomůcka
nepostradatelná
pro
normálního
člověka.
Opravdu,
jak
to
Starý
zákon
opisoval
z
pramenů
starších,
než
je
Starý
zákon,
hlavně
ze
sumerských,
tak
tam
se
mluví
o
vzpouře
andělů,
vzpouře
těch
lidí
pomocí
těch
vzbouřených
andělů.
A
já
vás
upozorňuju
na
to,
že
toto
je
dědictví
toho
přesně
pojatého
dualistického
způsobu
myšlení,
které
se
nám
do
dnešní
doby
zachovalo
třebas
v
zoroastrismu,
který
ještě
existuje
v
Persii,
že?
V
malinkých
enklávách.
To
znamená
bůh
zla,
bůh
dobra,
jeden
proti
druhému
bojují.
To
je
obraz,
který
má,
obraz
jenom,
který
má
vystihovat
pravdu.
Ale
protože
žádné
podobenství,
a
obraz
je
taky
podobenství,
nevystihuje
pravdu
úplně
nýbrž
jenom
částečně,
tak
taky
tenhleten
vystihuje
pravdu
jenom
z
malinké
části.
Takovou
část,
která
stačila
na
tehdejší
způsob
myšlení,
aby
uklidnila
tehdejší
mysli.
Dneska
už
nestačí.
Ne,
proto
ji
nemusíme
zavrhovat.
Jenom
si
ji
musíme
vysvětlit
jako
nějakou
nedostačující
bazi,
základnu,
která
už
nám
dneska
nedostačuje.
Protože
už
dneska
do
toho
vkládáme
daleko
větší
míru
pochopení,
než
jsme
mohli
tehdy,
když
lidi
byli
negramotní.
A
neměli
školy
a
neměli,
nevážili
si
tolik
rozumu,
ten
je
taky
od
Pána
Boha.
No,
takže
především
bych
chtěl
udělat
škrt
přes
rozpočet
o
tom
vzniku
tohoto
vesmíru
a
existenci
člověka
při
tom.
Že
totiž
Sumerové,
odkud
jsme
to
opisovali,
neznali
ještě
pojem
vesmíru,
upozorňuju
vás
na
to.
To
je
pojem
dost
moderní,
který
tak
vznikl
v
Evropě
teprve
po
Kristu.
Sumerové
považovali
to
nebe,
jako
něco,
jako
takovou
nějakou
desku,
která
je
posázená
hvězdami
a
stálicemi
a
obě-
oběžnicemi
a
tak
dále
a
nepříliš
vzdálenou,
ne?
To
znamená,
oni
neměli
pojetí
vesmíru.
Čili
voni
si
považovali
tuto
zem
za
střed
toho
všeho,
co
se
okolo
děje.
Ten
geocentrismus
byl
základem
všech
tehdejších
poznatků.
Například
tehdejší
astrologie
nebo
tak.
A
proto
je
to
všechno
víceméně
pro
kočku.
No,
ale
něco
na
tom
přeci
je.
Když
se
totiž
člověk
vtěluje
na
tomto
světě,
tak
získává
k
tomuto
světu
poměr.
Ne
k
nějakému
jinému,
k
jiné
galaxii
nebo
jiné
soustavě
sluneční
nýbrž
k
tomuto.
A
když
se
zde
vtěluje,
tak
bezpečně
můžeme
říct,
že
se
zde
vtělí
zase
znovu.
Čili
nás
nemusí
také
ten
vesmír
tolik
zajímat,
přestože
o
něm
něco
už
víme,
jako
nemohl
vůbec
zajímat
tamty
starý
Sumery,
kteří
nám
napsali
Starý
zákon.
Ten
začátek,
tu
Genezi,
to
je
vod
nich
opsáno
doslova
s
malinkou
změnou.
No,
ale
já
chci
mluvit
k
věci
stvoření.
Tak
člověk
nepotřeboval
v
té
fázi,
než
se
stal
hmotným
na
této
planetě,
než
se
ztotožnil
s
tímto
tělem,
nepotřeboval
vůbec
tuhletu
planetu.
Ani
ve
stavu
žhavém,
proto
říkám,
byla
ve
stavu
žhavém,
protože
ji
nepotřeboval,
nemoh
tady
existovat,
ve
stavu
žhavém
tady
nemoh
existovat,
když
to
takže
von...
von
tady
nebyl.
To
všechno,
co
se
děje,
se
mu
děje
v
Otcově
domu,
se
nedělo
na
této
planetě.
To
se
dělo
v
jiném
průběhu
času
a
prostoru.
Mimochodem
probíhající
daleko
pomaleji,
než
zde
probíhá
čas
a
prostor.
Takže
se
říká,
že
den
jednoho
anděla
je
náš
celý
život,
ne?
Tak
pomalu
jde
jeho
den
kupředu.
No
tak
myslete
si
o
tom,
co
chcete.
To
je
podání,
to
je
tradiční
podání
tohleto.
A
vy
se
těžko
setkáte
s
andělem
už
proto,
a
to
je
ještě
u
Pána
Boha,
že
on
žije
v
jiné
časoprostorové
dimenzi.
Von
se
ještě
se
s
bezčasovostí
úplně
nerozloučil,
ale
ještě
úplně
nevstoupil
do
tohoto
prudce
se
točícího
kola
karmy,
jak
tomu
říkají
Indové.
Takže
u
něho
ten
čas
pomalu
pomíjí
a
říká
se,
že
vydržíte
andělem
do
konce
manvantáry,
do
konce
existence
veškerého
vesmíru.
Tak
to
je
dost
dlouho,
nebudeme
čekat,
že
je
to
pravda
nebo
nepravda,
ale
jisto
je,
že
člověk
má
ve
svých
možnostech,
ve
svém
rejstříku,
také
tu
možnost
prodloužit
čas
nebo
ho
zkrátit
nebo
ho
úplně
sbalit.
To
všechno
je
v
něm,
protože
on
je
vesmír
v
malém.
A
nejenom
vesmír
v
malém,
von
je
nositelem
tvůrce
celého
vesmíru.
Takže
nehledejte
příbytek
Boha
někde
jinde
než
v
lidském
nitru.
Nevím,
jestli
se
to
někde
stalo,
někde...
někde
na
nebi
nebo
někde
v
ráji
nebo
to
tam
musí
být
takhle
líčeno,
aby
to
vůbec
bylo
pochopitelné
jako
místo.
To
dalo
hroznou
ránu
náboženství
tohle,
protože
to
žádné
místo
není,
je
to
stav.
A
čili
dneska
můžeme
vstoupit
do
stavu
ráje,
dneska
můžeme
odtamtud
vypadnout,
dneska
můžeme
vstoupit
do
stavu
nebe,
vědomého
vstup-
vstupu
je
možné,
jo?
Něco
takového
je
možné.
A
jestliže
toto
je
možné,
tak
pak
se
taky
snadno
vyznáme
v
tom,
jak
to
bylo
s
člověkem,
než
se
sem
nastěhoval
na
tu
zem.
Je
možno,
aby
existoval
stav,
který
nazýváme
rajský,
bez
těla?
Pochopitelně,
protože
je
to
stav
daleko
dokonalejší
než
stav
vězně
v
těle.
Člověk
je
tady
vězněn
v
tomto
těle,
když
se
to
hodně
mírně
řekne.
A
kdežto
tam
nemá
to
tělo
tak
hrubé,
z
tak
hrubého
záření
složené
jako
tady
to,
a
ten
je
méně
vězněm.
Vůbec
není,
téměř
vůbec
není
ještě
vězněm.
Čili
jde
jenom
o
stav.
Takže
správná
odpověď
na
to,
co
jste
se
ptal
zní:
člověk,
když
byl
otc-
v
Otcově
domě,
byl
ve
stavu,
ve
kterém
nebyl
vázán
na
tělo.
Odešel-
li
odtamtud,
svázal
se
s
tělem.
Taková
naděje
toho,
že
se
dostane
nazpátek,
spočívá
v
tom,
že
všechno,
co
si
odtamtud
vzal,
promarní.
A
až
nebude
mít
nic
z
toho,
co
je,
co
ho
poutá,
co
ho
sváže,
co
ho
váže
s
tímto
tělem,
tak
si
vzpomene.
Protože
nebude
mít
tu
plní
spotřebovanou,
tak
si
přirozeným
způsobem
vzpomene
na
Otcovský
dům.
To
znamená
na
ten
stav
v
nebi
nebo
v
ráji,
nebo
jak
chcete,
a
vrátí
se
tam.
Bude
mít
touhu
po
tom
návratu.
To
se
mi
stalo
v
těch
sedmnácti
letech,
jsem
si
vzpomněl,
třeba
si
vzpomněla
moje
nesmrtelná
duše,
ne?
Já
jsem
byl
jenom
toho
si
vědom,
to
stačilo.
A
to
zvrátilo
můj
způsob
života.
Takže
vím,
co
je
to
odcházet
z
domova
Otcova
a
zase
se
do
něho
vracet.
To
není
věc,
která
by
se
jednou
byla
stala,
nýbrž
to
je
věc,
která
se
děje.
A
děje
se
tak
dlouho,
dokud
nepřejdeme
ze
stavu
dění
do
stavu
nedění,
jak
jsem
vám
tam
trošku
naznačil
v
tom
"O
tři",
ano?
Velice
omylné
je,
že
na
duchovní
cestě,
na
těch
různých
úrovních,
vládnou
obdobné
zákonitosti
s
touhletou.
Takže,
když
se
ocitnete
na
astrální
úrovni,
tak
se
rázem
stanete,
omylem
ovšem,
vševědoucím
člověkem,
který
dovede
rozsuzovat
nás
všecky
tady
a
řekne:
vy
břídilové,
vy,
a
tak
dále.
Protože
on
snazším
způsobem
dosahuje
věci,
které
my
tady
těžkým
způsobem
dosahujeme.
Třebas
určité
míry
rozšíření
vědomí
on
dosahuje
snáze
než
my.
Oni
nám
řeknou:
vždyť
my
vás
vidíme,
my
víme,
co
si
o
nás
myslíte,
my
s
vámi
komunikujeme.
A
vy
o
tom
nemáte
ani
páru,
nanejvýš
někde
ve
snu,
a
to
zas
zapomenete
a
ještě
to
přibarvíte
svou
představivostí.
Že
nedáte
dohromady
to,
co
jsme
my
řekli
a
co
vy
víte.
Vůbec
to
nerozluší-
nerozlišíte
vod
sebe.
Čili
je
to
na
nic,
co
se
od
nás
dovídáte.
Takže
já
chci
říci:
na
každé
úrovni
je
obdobná
zákonitost,
která
vládne
na
této
úrovni.
A
to
způsobuje,
že
my
určitou
úroveň
vyšší
považujeme
třebas
za
vrchol.
A
vydáváme
ji
za
vrchol,
a
vono
to
vrcholem
není.
Třeba
svatý
Pavel
byl
zasvěcen
Gamalielem,
jistě
skvělým
učitelem.
Ten
svatý
Pavel,
než
se
byl
obrácen
Ježíšem,
byl
zasvěcen
Gamalielem
a
zasvěcen
byl
tím
způsobem,
že
voni
star-
starozákonní
mudrci
neuměli
překonat
úplně
své
já.
A
když
nepřekonají,
když
nevěděli,
jak
na
to,
jak
překonat
úplně,
většina
lidí
nevěděla,
jak
na
to,
jak
překonat
své
já,
tak
to
já
se
jim
pořád
plete
do
řeči
té
duchovní.
A
nedovoluje,
aby
oni
trvale
z-
zůstávali
ve
stavu
spásy.
Oni
tam
dycky
jenom
nahlídli
jako
dnešní
Indové
zrovna
tak,
na
stejné
úrovni
starověké
ještě
bohužel.
A
dycky
tam
nahlídnou
a
zase
odtamtud
vypadnou.
Tomu
se
říká
extaze
nebo
samadhi.
A
takový
Pavel
měl
za
sebou
několik
význačných
samadhi
a
o
takovým
jednom
mluví,
že...
člověk
neví,
jestli
to
bylo
v
těle
nebo
mimo
ně,
jak
to
bylo,
vstup
do
třetího
nebe
a
tak
dále.
To
si
můžete
přečíst
z
jeho
Epištol.
Tento
člověk,
přestože
měl
takové
vysoké
zasvěcení
a
měl
za
sebou
extatický
život,
vraždil
křesťany.
Tak
tím
jsem
vám
chtěl
říci,
že
tenhleten
způsob
je
dneska
zastaralý.
Pavel
sám
ho
považoval
za
překonaný,
a
proto
vš-
byl
vůbec
schopen
jít
za
Ježíšem.
To
je
neextatický
způsob
cesty,
a
ten
vede
napřed
k
tenkému
přeplývání
Boha
do
člověka,
Božího
vědomí
do
člověka.
A
čím
dál
mohutnějšímu
přeplývání
tohoto
vědomí
do
člověka,
až
to
vědomí
úplně
zaplaví
lidskou
mysl.
A
mysl
lidská
se
z
toho
nevybaví
a
žije
z
tohoto
vědomí
Božího.
To
znamená,
moc
Boží
vědomě,
pro
člověka
vědomě,
působí
v
lidském
těle.
To
je
ideál
křesťanství.
Tam
vedl
Ježíš
Kristus.
Tam
nevede
žádná
indická
joga
ani
radžajoga
žádná
nevede.
Kdo
chtěl
v
Indii
a
chce
v
Indii
udělat
něco
víc,
musí
partyzánsky
jít
za
jogou,
jak
správně
pochopil
Brunton,
že?
Musí
to
být
nauka
za
jogou,
která
vede
člověka
dál.
A
takový
partyzáni
tam
vždycky
byli
v
Indii,
jsou
tam
a
budou
tam.
Poslední
z
nich
byl
třeba
Šrí
Aurobindo
Ghos,
ne?
Ten
žil
asi
v
padesátých
letech
tohoto
století.
Takže
jestliže
se
někdo
neextatickým
způsobem
dostane
k
tomu
podílení
se
na
věčném
životě,
i
když
není
třebas
moc
daleko,
ale
je
tam,
vstoupil
tam
neextaticky,
tak
má
jedinečnou
možnost
extazi
správně
zařazovat.
Letničáři
jsou
specificky
extatikové.
A
protože
nemají
zabité
"já",
a
nemohou
ho
ani
zabít,
protože
ho
potřebujou
k
té
vývojové
fázi,
ve
které
jsou.
Nesmí
ho
zabít,
to
by
bylo
katastrofální.
Tak
oni
nemohou
mít
soustavné
spojení
s
Bohem
ani
slabé.
A
tím
ta
jejich
extaze
není
na
úrovni,
na
které
je
třebas
i
počáteční
úroveň
poznání
křesťana.
Jestliže
křesťan
se
napojuje
jako
třebas
mnozí
svatí
na
vědomí
Boží
soustavně,
tak
pak
jeho
život
se
stává
modlitbou.
Kdežto
u
nich
je
třeba
přijít
do
extaze,
aby
se
spojili
s
Bohem.
Ale
tam
potom
není
měřítko,
s
kým
se
to
spojujou
a
na
jaké
úrovni
ta
extaze
byla.
Já
vám
to
řeknu
jenom
tak
pro
zajímavost,
že
třebas
Tibeťani,
kteří
jsou
velcí
teoretikové,
znají
sto
šest
druhů
extazí...
sto
šest
druhů
extazí.
A
já
bych
tak
řekl,
když
tak
jsem
si
přečetl
ty
Tibeťany,
když
ta
sto
šestá
je
na
vrcholu,
teprv
extazí,
na
který-
na
kterých
následuje,
za
kterými
následuje
život
bez
extazí,
bez
potřeby
extazí.
To
znamená
trvalého
přeplývání
Boha
do
vědomí
lidského.
Tak
ta
extaze,
jak
tak
si
pamatuju,
kterou
letničáři
u
sebe
pěstují,
to
je
tak
asi
na
dvacátém
stupni.
Je
pravda,
že
léčí.
Hlavně
tehdy,
když
se
spojí
myšlenkově
všichni
dohromady
a
tou,
něco
ze
sebe
obětujou
a
dají
to
k
dispozici
tomu...
tomu
nemocnému.
To
je
v
pořádku.
Ale
upozorňuju
vás
na
to,
že
to
je
něco
jiného
než
odpouštění
hříchů,
pomocí
něhož
se
člověk
vybavuje
z
pravomoci
této
úrovně.
To
znamená,
vybavuje
se
z
toho
vězení,
dostane
se
za
tuto
klec.
Komu
jsou
odpuštěny
hříchy,
ten
vypadává
z
klece
času...
času
a
prostoru.
No,
a
Ježíš
Kristus
jednou
někomu
odpustil
hříchy,
víte,
chromému
od
narození
nebo
tak
něják,
né?
A
přítomní
farizeové
řekli:
no
to
se
ti
to
říká,
kdopak
pozná,
co
je
to,
že
jsi
mu
odpustil
ty
hříchy.
On
říkal:
abyste
si
uvědomili,
že
je
snazší
uzdravovat
než
odpouštět
hříchy,
tak
já
tě
taky,
já
vám
tohoto
taky
uzdravím.
Uzdravil
ho
taky,
to
je
snazší,
to
je
nižší
úkol.
Proto
když
třebas
oni
dělali
zázraky
všichni
dohromady,
museli
s
tím
jednou
přestat,
museli
vyjít
cts-
z
této
omezené
sféry.
Ty
zázraky
byly
zapotřebí,
aby
přesvědčili
člověka,
ale
dalšího
byli
schopni
teprve,
až
přijali
Ducha
svatého.
A
to,
co
si
letničáři
představují
jako
přijetí
Ducha
svatého,
právě
přijetím
Ducha
svatého
není.
V
tomto
smyslu
se
měli
poučit
už
z
církve
svaté,
která
už
přivolává
Ducha
svatého
před
každým
koncilem
minimálně
a
při
každé
lepší
pobožnosti.
A
je
to
nejhrubší
neomalenost,
jaké
se
dopouští.
Protože
co
už
ty
koncily
vyvedly
nesmyslů
po
tom
zvaní
Ducha
svatého.
A
co
už
dalších
neomaleností
provedli
lidé,
který
se
dovolávali
duchem-
duchu-
Ducha
svatého.
To
je,
to
jde
do
nekonečna.
Totiž
přivolat
Ducha
svatého
nemůžete
modlitbou
prosebnou.
To
je
základní
omyl.
Ať
to
dělají
letničáři,
anebo
ať
to
dělá
katolická
církev
nebo
kdokoliv
jiný.
Ducha-
Duch
svatý
se
přivolává
zkušeností,
která
jde
za
zkušenost
na...
na
kříži.
To
znamená,
teprve
ten,
kdo
umřel
na
kříži,
je
schopen
toho,
aby
na
sebe
vázal
vedení
Duchem
svatým.
Rozumíte
mně
dobře?
Jiný
není
toho
schopen.
Čili
ani
jeden
letničář
ani
jeden
není
toho
schopen.
Je
schopen
léčit,
to
je,
ale
není
schopen
třeba
dokazovat,
on
si
představuje,
že
je
to
ducha-
Duch
svatý.
To
je
jiná
úroveň,
daleko
vznešenější
než
tahleta,
ale
s
Duchem
svatým
to
vůbec
nemá
nic
společného.
Takže
voni
sami
sebe
klamou,
ano?
Tak
to
možná
někomu
nevadí,
ne?
Ale
mně
to
vadí,
protože
vím,
že
se
klamou.
Víte,
my
tam
těžko
i
v
obyčejném
spiritismu,
se
dopátráme
toho,
kdo
tam
vlastně
mluví?
Kdo
tam
vlastně
jedná,
von
nám
legitimaci
nepředloží
občanskou,
ne?
A
trapné
je,
když
například
Komenský
vystupuje
ve
třech
třebas
seancích
najednou,
né?
Chudák
na
třech
místech
a
všude
mluví
jinak
a...
a
vůbec
to
není
Komenský,
pochopitelně.
A
tak
je
to
tady
taky
tak.
Například
to
mluvení
těch
řečí,
já
jsem
si
to
vyslechl
na
pásce,
to
je
ne...
ne-
nesmyslná
záležitost.
To
není
vůbec
žádná
řeč.
To
nemá
zákonitosti
artikulované
mluvy.
To
je
něco,
to...
to
se
může
jenom
nějakému
primitivovi
vnutit
jako
řeč
nebo.
A
kdo...
kdo
z
toho
něco
vydedukuje,
ten
musí
být
inspirován
jinak
než
tou
řečí.
Svou
vírou
nebo
tak
nějak,
jo?
Ježíš
řekl:
kdo
uvěří,
spasen
bude.
A
tohleto
je
jistě
výrok
správný,
ale
vo-
obstojí
samostatně
jenom
tehdy,
kdyby
byl
Ježíš
Kristus
vůbec
nic
jiného
neřekl.
A
my
můžeme
brát,
my
si
musíme
brát,
musíme
brát
Ježíše
Krista
celého.
A
kdyby
byla
stačila
jenom
ta
víra
na
tu
spásu,
tak
by
byl
to
všechno
neřekl.
Vedle
toho,
toho
bylo
daleko
více,
a
ani
byl
to
všechno
neudělal,
ani
byl
nevstoupil
na
kříž
a
tak
dále.
Nic
z
toho
by
nemusel
dělat.
Čili
oni
nemají
pravdu.
Jedinečně,
jedinečná
ukázka
kacířství.
Jednu
věc
vydávat
za
celek
a
z
jedné
věci
usuzovat
o
celku.
Kdežto
má
se
z
celku
usuzovat
o
jednotlivostech.
Tak
to
má
být,
úplně
opačně.
A
to
je
běžná
chyba
všech
křesťanských
sekt,
všech
i
katolictví,
všech.
Voni
se,
voni
se
bojí
celku
Ježíše
Krista.
Voni
vám
celou
řadu
věcí,
třebas
ti
katolíci,
vobejdou
jako
tajemství,
protože
se
toho
bojí,
nevědí
jak
na
to.
A
Ježíš
Kristus
jasně
řekl,
že
nesmí
být
nic
skrytého,
a
když
tomu
tak
má
být,
tak
se
tomu
nesmí
vyhýbat.
Tak
řeknu
nevím,
ne?
Ale
neřeknu:
je
to
tajemství,
a
nesmí
se
to
říkat
nebo
je
to
dokonce
hříšné,
je
to
hříšné
spoléhání
na
rozum.
A
já
nevím,
jak
to
všechno
odůvodňujou,
aby
se
z
toho
vyvlíkli.
Zatím
nevíme
zevní
zbavit
schází
nám
zkušenost
a
musíme
za
ní
jít,
ne?
A
nezastavíme
se,
dokud
to
všechno
ne-
neozřejmíme.
Tak
by
měli
mluvit,
ne?
Nezůstat
stát.
Tady
se
nesmí
zůstat
stát,
jak
říkala
Ilona
Borská.
Ten
Mohamed
byl
poslán
vod
Allaha,
ne
k
dobytku,
ale
lidem.
A
lidé
mají
schopnost
přemýšlet.
Čili
mají
o
tom
pořád
přemýšlet
a
pořád
to
opravovat.
To
pojetí,
které
ten
Mohamed
přinesl.
Měl
velikou
přednost,
že
řekl,
že
doslovné
výklady
Svatého
písma
jsou
největším
hříchem.
A
jestliže
se
dneska
někdo
v
mohamedánství
opírá
o
doslovné
znění
Mohamedových
výroků,
tak
se
staví
vlastně
proti
Mohamedovi.
A
já
každého
mohamedána,
v
poslední
době
jsem
asi
s
pěti
mluvil,
usadím
tím...
tím
že,
takhle
otrocky
bere
si
do
pusy
Mohameda.
To
nesmí
být.
Například
mu
dokážu,
jak
to
Mohamed
myslel
s
těmi
bohatými
a
chudými,
ano?
A
von
to
uzná.
Jenomže
říká:
já
to
svým
bratřím
nemohu
sdělit,
protože
vy
nejste
pravověrný
a
podobně,
že
jo,
tak
nějak.
Tak
mu
to
říkám
marně,
ne?
Ale
jisto
je,
že
se
tam
stala
nějaká
osudná
chyba,
dokud
si
ji
nepřekonají,
a
to
nebude
tak
brzo,
nebudou
nikdy
takovým
konstruktivním
činitelem
v
oblasti
náboženství.
To
náboženství
dneska
je
méněcenné
vedle
i
vedle
toho
ubohého
křesťanství
a
vedle
indických
náboženství.
Autorem
výroku,
že
někdo
je
ospravedlněn,
ne
ze
skutků
nýbrž
z
milosti
Boží,
a
autorem
tohoto
výroku
je
svatý
Pavel,
ano?
Neboť
on
na
sobě
musel
vidět,
že
nebyl
ze
svých
skutků
ospravedlněn.
To
znamená
přijat
u
Boha.
To
se
myslí
tím
slovem
"ospravedlnění".
Protože
skutky
jeho
nebyly
toho
druhu,
když
pronásledoval
křesťany,
aby
jako
byl
moh
si
zasloužit,
abych
moh
říct,
že
si
zasloužil
tu
milost.
A
jak
to,
že
si
ji
zasloužil?
On
musel
přijít
k
jednoduchému
názoru,
že
nebyl
ze
skutků
omilostněn,
nýbrž
byl
omilostněn
prostě
z
vůle
Boží,
z
milosti,
z
milosti
zdarma
dané.
A
tady
je
jeden
z
největších
omylů
svatýho
Pavla,
na
to
vás
upozorňuju.
Protože
on
bohužel,
do
tohoto
způsobu
myšlení
nedorostl.
Totiž
my
si
myslíme,
že
jako
byl
po
všech
stránkách
tím
Bohem
tak
osvícen,
že
vždycky
mluvil
jenom
tu
čistou
pravdu,
není
to
pravda.
Kdyby
se
podívali
na
jeho
některá
podobenství
