Takže
jsem
se
chopil
takového
případu,
kdy
lidé
sami
popoháněli
vývoj
v
co
nejširším
měřítku
kupředu
pod
vedením
hrstky
lidí,
kteří
věděli,
kam
vývoj
směřuje.
Kam
vývoj
lidstva
směřuje
v
tom
nejvyšším
slova
smyslu.
A
to
byli
třeba,
dejme
tomu,
indičtí
zasvěcenci,
anebo
židovští
zasvěcenci.
Zatímco
ale
indičtí
zasvěcenci,
protože
měli
starší
tradici
než
Židi,
na
to
šli
takovou
pohodlnou
cestou,
že
nechali
avatary,
to
znamená
vtělení
Boží,
působit
tehdy
až
tehdy,
když
jim
to
samotným
nešlo,
když
to
samotní
utáhnout
nemohli.
Já
vám
řeknu
proč,
tak
Židi
nečekali
na
to,
až
to
samotní
nebudou
moct
utáhnout.
Nýbrž,
řek
bych,
provokovali
Boha
k
tomu,
aby
to
za
ně
táhl.
A
ne,
až
jim
poteče
do
bot.
Řeknu
vám,
jak
to
bylo
možné,
že
v
Indii...
v
Indii,
přestože
měli
takový
živý
styk
s
tím
centrem,
jak
já
tomu
říkám,
to
vždycky
dopadlo
tak,
že
musel
tam
sedmkrát
intervenoval-
intervenovat
přímo
avatar,
aby
to
vůbec
postavil
na
nohy.
A
kdežto
v
takovém
Izraeli
stačilo
jednou.
Ona
je
to
nedávná
doba,
tak
vůbec
bude
třeba
tam
zakro-
zakročit
ještě
víckrát.
Ale
jak
jsem
vám
psal,
byste
tak
za
různých
okolností,
za
jiných
okolností
než
v
té
Indii.
A
proč
v
té
Indii
to
vždycky
takhle
dopadlo?
Protože
oni
způsobem
tradičním
si
předávali
duchovní
zkušenost.
Tradice
to
je
předávání.
Oni
také
brzdí
Indové
jiný
způsob
předávání
než
tradiční.
Protože
jsou
na
to
zvyklí
minimálně
pět
tisíc
let,
říkám
minimálně,
ono
je
to
víc
asi
patnáct
nebo
dvacet
tisíc
let.
Ale
to
se
neříká,
že
co
my
víme,
co
my
můžeme
vystopovat
historicky,
je
to
pět
tisíc
let.
To
se
dá
vystopovat.
A
pojmenovat
se
dají
ty
lidi,
kteří
při
tom
byli,
ne?
A
oni
jsou
pro
to,
že
mistr
musí
si
najít
žáka
střiženého
podle
jeho
vzoru,
připraveného
vnitřně
podle
jeho
vzoru
a
toho
dovede
tam,
kam
se
ten
mistr
sám
dostal.
To
znamená,
sebere
mu
jeho
vůli
a
svou
vůlí
v
něm
působí,
pokud
ten
žák
je
poslušný,
tak,
aby
ten
žák
se
dostal
na
úroveň
toho
mistra.
Nedá
se
ale
zabránit
tomu,
aby
se
při
tomto
tradování,
přenášení
něco
neztratilo.
Vždycky
se
něco
ztratí,
jsou
to
minimální
ztráty.
Já
to
chápu,
je
to
systém
velice
dobrý,
ale
jsou
to
přeci
jenom
ztráty.
Takže
když
třebas
nějaký
mistr
vychoval
už
pátou
generaci,
tak
ta
pátá
generace
je
k
nepoznání
plytká.
Vezměme
si
třebas
Ramakrišnu.
To
byl
velice
vznešený
pán.
Mistr
nad
mistry.
Partyzán,
který
se
nespokojil
s
tím,
co
mu
mistři
předali,
nýbrž
moc
toho
ještě
k
tomu
přidal.
To
je
ten
člověk,
ve
čtvrté
generaci
měl
následovníky
typu
Mulforda,
přečtěte
si
žáka
Rama-
žá-
žáka
Ramakrišny
ve
čtvrté
generaci,
Mulforda.
Co
z
něho
zbylo,
to
je
chabé.
A
Mulford
měl
zase
své
žáky
a
ti
vůbec
nestojí
za
řeč.
K
tomu
se
vůbec
nemusíme
vracet,
Marden
a
jiní,
to
jsou
prostě
žabaři
už.
Ž-
Ramakrišna
to
nemohl
zachránit,
že
se
to
dostalo
do
prostředí,
kde-
které
ovlivnilo
to
původní
poznání
tak,
že
ho
modifikovalo
zcela
lidským
způsobem.
A
všechno
Božské
se
z
toho
ztratilo.
Takovou
erozi,
bych
tak
řekl,
v
Indii
nepoznáme.
Tam
to
prostředí
je
příhodnější
pro
tu
tradici.
Ale
přesto
ta
eroze
tam
také
působí.
A
proto
se
musí
vždycky
vyskytnout
v
té
Indii
buď
avatar
anebo
nějaký
člověk,
který
zkrátka
se
nespokojí
s
tou
tradicí
a
jde
přes
ní
a
za
ní.
Takovým
člověkem
byl
například
Buddha,
že?
Že
se
nespokojil
s
tradicí.
A
bylo
to
zaměřeno
nějak
nikoliv
jenom
z
jeho
strany,
ale
ze
strany
těch
mistrů,
protože
ho
jeden
za
druhým
vyhazoval
od
sebe.
Že
je
nevhodný,
nešikovný,
neschopný.
Neschopný
vedení.
A
je
to
pochopitelné,
převedeme
si
to
do
normální
mluvy,
protože
on
nebyl
střižen
podle
žádného
toho
mistra,
který
ho
vedl.
Takže
on
ten
mistr
jenom
slepě
rozeznal:
je
nevhodný.
A
že
by
byl
vhodný
někde
jinde,
to
nepozná
už,
tak
daleko
to
jde.
Takže
on
byl
vhodný
jenom
tehdy
pro
další
postup,
když
ztratil
víru
ve
všechny
ty
mistry.
I
ve
vlastní
pokrok.
A
protože
ten
jeho
vlastní
pokrok
byl
obsahem
celého
jeho
života
a
snažení,
nic
jiného
už
nežilo
v
tom
Buddhovi,
v
tom
Gautamovi,
ještě
než
byl
Buddha,
než
tato
touha
poznat
věčný
život.
A
protože
neměl
jiné
lásky
než
téhleté,
když
se
vzdal
toho
poznání,
říkal:
těmito
prostředky
to
nedosáhnu.
On
se
vzdal
jenom
těch
prostředků.
Té
touhy
se
nemohl
vzdát.
Ta
v
něm
byla
zakotvena
velice
pevně,
protože
měl
k
tomu
svůj
vývoj
za
sebou.
Tak
jak
vám
známo,
posadil
se,
cítil
na
s-
na
sobě,
že
to
na
něj
jde,
že
ta
věčnost
na
něho
at-
že
ho
atakuje
a
získal
nirvánu,
ne?
Tedy
to
byl
partyzán,
ten
se
dostal
za
hranice
té
víry
v
mistra.
Bez
mistra
se
dostal
dál
přímým
vhledem
do
toho
centra,
jak
já
tomu
říkám,
ne?
No
a
takových
tam
bylo
víc,
Ramakrišna,
Šankaračárja,
Patandžali
a
jiní.
Vy
je
všechny
znáte,
takhle
podle
jmen,
ne?
A
tuhleti
mužové
nestačili
nikdy
na
to,
aby
udržovali
ten
oheň
na
takové
výši,
že
by
tím
netrpělo,
aby
tím
netrpělo,
aby
tím
netrpěla
úroveň
duchovní
celého
toho
národa.
Dneska
jsme
zase
svědky
toho,
že
ta
úroveň
náboženská
v
Indii
je
velice
nízká.
A
ti
indičtí
mudrci
k
tomu
říkají:
je
nás
velice
málo
a
můžeme
velice
málo
lidí
vychovat.
Nemůžeme
si
troufat
vychovávat
víc
lidí.
Nikdo
z
nás
neunese
výchovu
víc
než
třiceti
lidí.
A
to
při
množství
lidí
v
Indii,
které
je
mnohonásobně
větší
než
bylo
dřív,
nestačí.
Takže,
dejme
tomu,
když
ti
staří
indičtí
mudrci
pracovali
v
Indii,
která
měla
asi
padesát
miliónů
obyvatel
a
dneska
má
minimálně
patnáctkrát
více,
že?
Tak
prosím
vás,
to
nejde.
Oni
na
to
nestačí,
na
to
kvantum
lidí
nestačí,
takže
proto
je
tam
taková
i
náboženská
bída.
A
oni
už
jsou
na
tom
tak,
že
tolerujou
třeba
mě,
který
je
kritizuje
za
tohleto,
když
uznám,
že
přece
jenom
drží
to
světlo.
A
že
kdyby
jich
dnes
nebylo
na
zeměkouli,
tak
není
vůbec
žádné
jiné
centrum,
které
by
to
světlo
duchovní
udrželo.
Není
nikde.
Ani
v
Evropě
ani
v
Asii
ani
v
Africe,
nikde.
Dneska
jedině
v
Indii
jsou
schopni
toto
udržovat.
Mají
hrstku
lidí
ještě
asi
dva
nebo
tři,
někde
v
Číně,
někde
na
Filipínách,
ale
to
je
všechno.
Takže
jsou
ochotni
vést
člověka,
který
sice
s
jejich
metodou
nesouhlasí,
ale
s
výsledky
jejich
metody
souhlasí.
To
jim
stačí,
to
je
můj
případ.
Já
s
těmi
výsledky
se
plně
ztotožňuji,
ale
s
metodou
ne.
Ale
jsou
naštěstí
mezi
nimi
dneska
žijící
lidé,
jako
třebas
Yesudian,
který
nesouhlasí
ani
s
tou
metodou.
A
proto
například,
dejme
tomu,
když
jsem
překládal
Jógu
dvou
světů,
tak
byl
při
tom
a
ten
komentář
vedl.
A
dával
pozor,
aby
v
něm
nebylo
ani
slova
více
ani
slova
méně,
než
co
on
si
přeje.
Proto
ten
komentář
je
velice
slabý,
velice
chabý,
že
takhle
oni
si
předávají,
takhle
oni
si
představují,
že
bude
předávána
jejich
tradice
na
západ,
jenom
v
tomto
měřítku.
Kdežto
to
ostatní,
co
tam
není,
co
bych
tam
byl
třebas
já
přidal,
celý
ten
spis
se
mi
zdál
být
velice
plytký,
taky
si
ho
přečtěte
a
uvidíte,
že
takový
je.
To
všechno
ostatní
oni
tradují
dodneška
jenom
mezi
čtyřma
očima.
A
říkají
je-
jsou
předsta-
mají
představu
o
tom,
že
je
to
velice
nebezpečné,
něco
navíc
oproti
tomu
říct
nebo
napsat.
To
je
totéž.
Protože
by
se
to
mohlo
zneužít.
Vizte
to,
co
jsem
vám
říkal
před
chvilinkou
o
těm-
o
tom
vojenském
možném
zneužití
této
věci.
A
to
oni
si
přejou,
protože
to
jsou
lidé,
si
přejou,
aby
se
to
nestalo,
že?
Protože
to
jsou
lidé,
kteří
si
opravdu
přejou
mír.
Ti
o
válku
nestojí.
A
žárlivě
to
střeží
před
lidmi,
kteří
by
to
chtěli
zneužít
například
pro
vojenské
účely.
A
v
tom
s
nimi
plně
samo
sebou
souhlasím.
Tak
to
je
druhý
důvod.
Tak
zvláštní
přednost
moje
je
tahleta.
Že
když
mě
ti
lékaři
v
tom
útlém
věku
naučili
neztotožňovat
se
s
tímto
tělem,
nýbrž
považovat
toho-
prostředkem
toho,
který
myslí.
To
se
jim
podařilo
bezvadně
po
čtrnáctinásobné
operaci
za
vědomí,
ve
věku
jednoho
a
půl
až
tří
let.
Tak
mě
předurčili
oni
k
tomu,
abych
já
se
na
svou
tělesnost
a
potřeby
těla
díval
trošičku
s
odstupem.
Než
jak
se
na
to
dívají
ostatní
lidé.
A
rozvíjel
ten
život,
o
kterém
ty
mluvíš,
způsobem
stylizovaným.
Já
jsem
od
té
chvíle
ten
život
stylizoval.
To
znamená,
já
jsem
ho
nenechal
rozběhnout
tak,
jak
se
rozbíhal
u
všech
vás.
Nýbrž
já
jsem
ho
nechal
rozbíhat
jako
něco,
co
je
pod
dozorem
někoho,
kdo
není
tím,
kdo
se
chce
rozběhnout.
Ta
tělesnost
se
chce
rozběhnout.
Chce
se
také
rozvinout,
že
ano?
Po
všech
stránkách.
Od
normálního
chtění,
toužení
po
běžných
věcech
až
po
pohlavní
život,
kde
to
asi
končí
ta-
ty
tužby
všecky.
Kde
to
asi
vrcholí
nějak.
Nebo
umělecká
činnost,
tam
taky,
to
je
další
takový
vrchol.
A
že
to
u
každého
není,
pohlavní
život
je
u
každého
a
ta
umělecká
činnost,
tam
to
nevrcholí
u
každýho
takhle.
Tak
já
jsem
to
nenechal
rozběhnout
do
těchto
kolejí,
protože
jsem
měl
nad
sebou
pána,
to
je
ten,
který
myslí,
žádný
zázrak,
se
kterým
jsem
se
ztotožňoval.
Ale
jako
dítě
jsem
nevěděl,
že
je
to
mozková
kůra,
cizí
ne?
Která
snad
produkuje
myšlení.
To
jak
říkají
materialisti.
Naopak.
Já
jsem
viděl
správně
druhou
stránku
věci,
kterou
materialisti
nevidí,
že
to
do
té
mozkové
kůry
nějak
vodněkud
čiší,
ta
síla
myslet.
Že
je
tam
nějaký
náboj,
ne,
který
není
dodáván
jenom
tím,
že
člověk
jí,
anebo
dýchá.
Jenomže
je
tam
dodáván
ještě
z
jiného
pramene,
kterému
říkáme
pranické
proudění,
což
už
hraničí
s
hmotou.
To
už
je
něco,
o
čem
se
teprv
badá,
co
by
to
mohlo
být,
ne?
Ale
není
třeba
to
přesně
vědět,
co
to
je,
protože
hlavně
že
to
funguje
a
že
víme
o
zákonitostech,
za
jakých
to
funguje.
Já
jsem
to
před
chvilinkou
předváděl,
co
jsem
s
tím
udělal
třebas
v
okamžiku
před
smrtí
své
manželky
a
tak
dále.
A
jak
jsem
navodil
rozšířené
vědomí,
vlivem
pranického
dýchání,
ne?
No
a
tohleto
od
toho
útlého
mládění
se-
mládí
já
jsem
měl
možnost
dělat,
protože
jsem
nežil
podle
toho,
jak
ta
tělesnost
si
to
žádala.
Například
tělesnost
měla
hlad,
tělesnost
měla
žízeň,
tělesnosti
se
chtělo
spát,
tělesnosti
se
něco
líbilo,
tělesnosti
se
něco
nelíbilo.
Něco
chtěl
poslouchat,
něco
nechtěl
poslouchat,
někoho
chce
a
tak
dál.
To
všechno
jsem
šš-
jsem...
jsem
hodnotil
jako
spády
tělesnosti,
a
ne
jako
vůli
toho,
který
myslí.
Vůle
toho,
které-
který
myslí,
byla,
řek
bych,
neutrální.
Ta
neměla
povahu:
já
chci
jíst,
já
chci
pít,
já
chci
spát,
nýbrž
já
to
chci.
Já
tomu
chci
rozumět,
já
chci
jednat
správně.
Já
zůstanu
jenom
u
toho:
já
chci
jednat
správně.
Já
jsem
se
potřeboval
dovědět,
co
je
to
jednat
správně,
když
jsem
takhle
se
ztotožnil
s
tím,
který
myslí.
Abych
moh
tomu
tělu
nějak
poroučet.
Abych
mu
neporoučel
scestně,
po
každý
jinak,
tak
jsem
se
opřel
jedině
o
zkušenost
starších
lidí.
Se
ptal
babičky,
maminky
a
všech
starších,
mladších
jsem
se
neptal,
jsem
si
říkal,
ti
jsou
nezkušení,
ti
to
nemohou
vědět.
Ale
ti,
co
žijou
delší
dobu
v
životě,
ti
už
musí
vědět,
co
se
má
a
co
se
nemá.
Jsem
se
jich
ptal,
co
se
má
a
co
se
nemá
a
přebíral
jsem
si
to
tím,
který
myslí.
Co
jsem
považoval
za
správné,
jsem
přijal
a
podle
toho
se
řídil.
A
co
jsem
považoval
za
nesprávné,
jsem
odhodil,
úplně
chladnokrevně
odhodil.
Tak
jsem
vám
říkal,
že
už
v
předškolním
věku
jsem
odhodil
víru
v
Boha,
například.
Že
to
se
mně
nehodilo
do
toho
mého
receptu
správně
jednat.
Neboť
jednat
správně
proto,
abych
se
dostal
do
nebe,
se
mi
nezdálo
být
rozumné.
Protože
se
zeptal
těch,
kdo
věřili,
co
to...
to
nebe
je,
tak
buď
nevěděli,
anebo
nebo
mluvili,
jak
jsem
vám
říkal,
věci,
které
mně
neseděli:
hledět
na
Pána
Boha,
na
jeho
svatý,
jsem
si
říkal,
to
bude
strašná
otrava.
Takže
já
jsem
měl
největší
strach
z
toho,
že
se
dostanu
do
nebe
po
smrti.
Já
jsem
dělal
všechno
možné,
abych
se
do
toho
nebe
nedostal.
A
tím
končila
moje
víra.
Promiňte
mi,
možná,
že
jste
věřící,
já
vám
nechci
po
vaší
víře
šlapat.
Já
si
jí
velice
cením,
ale
vlivem
toho,
že
jsem
takhle
se
odosobnil
nebo
zbavil
sounáležitosti
s
tělesností
nebo
jsem
ji
revidoval
nebo
její
touhy
a
podobně,
tak
jsem
se
dostal
i
k
těmto
závěrům,
předčasně
možná.
Ale
tím
horlivěji
jsem
se
držel
toho,
co
bylo
správné.
Tak
já
jsem
od
těch
svých,
kdy
ty
operace
končily,
tří
let
až
do
těch
sedmnácti
let,
dělal
něco,
co
židovský
národ
pod
vedením
svých
mistrů
prováděl
na
podkladě
záznamů,
které
o
tom
oni
zanechali
v
těch
pěti
knihách
Mojžíšových,
kde
bylo
sepsáno
do
podrobnosti,
co
se
má
a
co
se
nemá
dělat.
Samo
sebou,
to
mně
nebylo
známo,
já
jsem
se
na
to
zeptal
svých
starších.
To
znamená
rodičů,
a
tak
dále.
A
ti
mně
řekli:
toto
děláš
správně,
to
děláš
nesprávně.
Já
se
podle
toho
řídil.
A
za
to,
co
bylo
nesprávné,
jsem
se
trestal.
Ptal
jsem
se
taky
po
trestech.
Já
jsem
nečekal
nějaké
nebe
nebo
peklo.
Já
jsem
si
myslel,
že
se
to
musí
všechno
vyřídit
na
místě.
Jsem
na
takové
věci
nevěřil.
A
nechtěl
jsem
si
zatěžovat
svědomí.
Takže
jsem
se
opravdu
krutě
trestal,
ale
musím
říct,
že
jsem
se
také
odměňoval.
To
byla
veliká
chyba.
Já
jsem
se
odměňoval
uspokojením
z
toho,
že
to
dělám
dobře.
Tuto
odměnu
jsem
bral
hojně.
Byl
jsem
sám
se
sebou
spokojen,
když
mně
to
vycházelo,
a
nespokojen,
když
mně
to
nevycházelo.
Nedalo
se
to
na
té
úrovni
jinak
dělat.
A
já
myslím,
že
toto
trpěli
i
židovští
zasvěcenci
tomu
židovskému
národu,
protože
mu
slibovali:
když
budete
sekat
dobrotu,
tak
ten
Hospodin
s
vámi
bude
dobře
vycházet.
Bude
vás
chránit
proti
nepřátelům
a
nepřátelé
vás
nepřemohou.
A
tedy
voni
dyž
nepřátelé
je
nepřemohli,
měli
uspokojení,
že
to
dělají
dobře.
To
muselo
nastat.
A
naopak,
když
budete-
nebudete
to
dodržovat,
nepřítel
přijde,
přemůže
vás,
uvede
vás
do
zajetí
a
víte,
babylónské
zajetí
a
tak
dále.
A
to
všechno
mělo
předehru,
ta
je
tam
všechna
zapsána
v
té
Bibli,
v
tom
Starým
zákoně.
A
my
víme
přesně,
že
to
byly
následky
určitých
příčin,
vy-
vyhmátnutelných
z
toho
Starého
zákona,
z
těch
dějin
toho
židovského
národa.
Tak
tyhletěch
tisíc
sedm
set
let,
já
jsem
v
klidu
a
bez
vědomí
náboženského
a
bez
víry,
asi
tak
jako
fakticky
nevěřili
ty
běžní
lidé
v
židovském
národě,
jenom
zasvěcenci,
ty
měli
vrcholnou
víru
a
vědomosti,
já
jsem
bez
víry
se
za
sedmnáct
let
dostal
na
úroveň
člověka
židovského,
který
prošel
tím
vývojem
tisíc
sedmi
set
let.
To
se
dá
zvládnout,
prosím
vás,
i
u
dítěte,
aniž
ještě
rozvinulo
život
a
rozví-
rozvíjela
ho
stylizovaně
ale,
ano?
To
stylizované
rozvíjení
života
je
víc
než
normální
těkavý
život,
který
se
rozbíhá
do
všech
směrů.
To
není
rozvinutí
v
pravém
slova
smyslu.
Rozvinutí
života
by
mělo
mít
nějaký
řád.
Asi
jako
třebas
dívám
se
tam
na
tu
krásnou
růži,
v
tom
je
řád
toho
rozvoje
toho
květu
tady.
To
není
nějak
šířeno
pampeliškou,
že
ano?
To
je
růže.
No
a
ono
právě,
že
to
bylo
stylizováno
opravdu
přísně,
řek
bych,
vědecky
jedním
směrem,
ne
za
účelem
spásy,
to...
to-
po
tom
jsem
netoužil.
Tak
jsem
mohl
v
době
třinácti,
čtrnácti
let,
ne,
třinácti
let
se
dostat
tam
před
to
narození
Ježíše
v
Betlémě.
Já
tady
mluvím
o
symbolice
Ježíšova
života
v
té
širší
poloze
od
odchodu
z
Babylónu,
tedy
ze
země
asyrs-
Asyřanů,
až
do
jeho
zmrtvýchstání
a
tak
dále.
A
hledám
tu
aplikaci
ve
svém
životě,
o
které
jsem
já
dřív
nevěděl.
Ale
potom
se
to,
dodatečně
jsem
to
do
toho
vmontoval.
No,
nevěřte
tomu,
že
byste
vy
při
dospělém
věku
potřebovali
čtrnáct
nebo
třináct
let
k
tomu,
abyste
dospěli
k
narození
Ježíše
v
Betlémě.
Rovná
se
ve
svém
těle,
rovná
se
ve
svém
vědomí.
Uvědomovat
si
svou
nesmrtelnou
podstatu,
která
definuje
jenom
to
narození
v
Betlémě.
Nesmrtelnou
podstatu,
že
to
je,
že
to
jsem
já,
že
to
je
moje
pravé
já.
To
je
ta
pravá
individualita,
která
se
nerodí
tím,
že
se
tady
rodí
ve
vědomí
mém,
nýbrž
ta
je.
Dříve
než
Abraham
byl,
ano?
Jenže
já
se
vo
tom
teprve
dovídám,
jakmile
se
to
narodí
v
tom
Betlémě.
To
znamená
v
mým
těle.
A
tam
se
to
dovídám
jenom
takovým,
řek
bych,
mlhavým
způsobem.
Spíš
že
se
cítím
být
napřed
těhotný
tím
novým
životem,
a
pak
se
cítím
být
obdařen
tím
životem,
který
ještě
nemá
vypovídací
schopnost.
Ale
už
tu
je,
tak
hmatatelně,
že
se
nemohu
zbavit
té
jistoty,
že
on
je
pravým
životem,
který
nastupuje
po
tomhletom
životě.
Tak
já
jsem
vám
říkal,
že
není
třeba
k
tomu
zrovna
těch
čtrnácti
let
nebo
třinácti
anebo
tisíci
sedmi
set
let
nebo
nějakých
převtělování.
To
jsou
všechno
skrupule,
to
není
pravda.
To
je,
všechno
to,
co
tady
líčím,
jsou
bezčasové
záležitosti.
To
je
vybřednutí
z
časoprostoru,
kterému
musím
jenom
dát
průchod.
Já
musím
dovolit,
aby
k
tomu
došlo.
Já
tady
mluvím
o
podmínkách,
za
kterých
to
dovoluji.
Když
to
dovolím,
to
je
otázka
mé
vůle,
tak
se
to
prostě
stane,
to
je
zákonité.
To
není
nějaká
náhoda
nebo
nějaká
milost,
jak
si
myslí
křesťani.
Ona
za
tím
je
ohromná
milost,
ale
jinde.
Jiným
způsobem,
než
jak
si
to
představujou
křesťané.
Ta
milost
tady
zaručeně
byla,
že
to
přeci
není
jenom
tak
náhodné,
co
tady
se
mnou
dělá.
Ale
nespočívala
v
tom,
že
by
mně
muselo
být
něco
odpuštěno,
no
tak
to
né.
Nýbrž
jestliže
člověk
poskytne
průchod
té
moci
Boží,
tomu
říkají
věřící
lidé,
tak
ona
tu
je.
Záměrně
tu
je
a
působí.
Já
zase
přeskočím
kus
cesty
a
s-
chopím
se
těch
učedníků
Páně,
kteří
prostě
dali
průchod
té
moci
Boží,
do
určité
míry
jenom,
v
těch
třech
letech
učednictví,
šli
za
Ježíšem,
tím
způsobem,
že
dali
přednost
spáse
osobní,
za
kterou
šli.
A
proto
šli
za
Ježíšem.
Před
smrtí
na
tomto
světě
a
službě
rodině
a
vydělávání
si,
a
tak
dále.
A
tím
se
dostali
na
jinou
úroveň
volní,
k
jinému
disponování
vůlí,
ještě
disponovali
vůlí
osobní,
nezanechávali
předčasně,
ta
se
musí
rozvíjet
na
různých
úrovních
i
na
téhleté
úrovni,
když
člověk
jde
za
vlastní
spásou
třeba.
Nic
jiného
nedokáží
zatím.
Oni
nic
jiného
nedokázali,
než
jít
za
vlastní
spásou.
Možná,
že
ten
svatý
Jan,
já
nepochybuju
vo
tom
osobně,
vám
říkám
možná,
ale
já
o
tom
nepochybuju,
nešel
za
vlastní
spásou.
Že
von
šel
za
Ježíšem.
Že
mu
šlo
opravdu
o
toho
Ježíše.
Mám
dojem,
že
ano.
Protože
se
nikdy
od
něho
nevzdaloval.
A
protože
opravdu
s
ním
spolupracoval
způsobem,
jakým
nebyli
schopni
spolupracovat
ostatní
učedníci.
To
bylo
nejlépe
vidět
pod
tím
křížem.
Když
se
oni
rozutekli
a
von
tam
šel
bez
ohledu
na
Jana,
bez
ohledu
na
sebe,
bez
ohledu
na
to,
že
přijde
o
život,
když
tam
se
objeví
jako
učedník
Páně.
Že
ho
zatknou,
pověsí.
On
o
Janu
nevěděl,
o
Janovi
už
nevěděl,
že?
On
byl
tím
Ježíšem,
který
visel
na
kříži.
A
proto
se
mu
nemohlo
nic
stát,
už
jednou
visel
na
kříži.
Už
nebyl
pod
tím
křížem.
To
rozdvojení
je
tam
jenom
symbolicky
napsáno
tak,
abychom
my
tomu
rozuměli.
Protože
to
je
všechno,
já
tady
líčím
život
Ježíšův
jako
přesnou
jógu
do
všech
podrobností
vypracovanou
tak,
jak
si
žádný
Ind,
indický
mistr
netroufal
to
popsat,
říct,
ono
je
to
ještě
tajné,
řečeno
tajemství.
Jako
pro
normálního
křesťana
je
to
tajemství.
To
je
tajemství
spasitelské,
já
nevím,
těch
tajemství
tam
je,
tajemství
svatého
růžence
máme,
že
ano?
Samá
tajemství,
jedno
tajemství
za
druhým.
Ale
přeci
Ježíš
řekl:
vůbec
nebude
žádné
věci
tajemné,
která
by
nebyla
odhalena.
A
jestli
nelhal,
a
on
nelhal,
tak
se
to
musí
jednou
říct.
Tak
se
to
taky
říká,
to
nejsem
já
sám,
to
není
moje
privilegium.
Já
žasnu,
kolik
lidí
to
dneska
zrovna
tímtéž
způsobem
říká
na
všech
stranách
světa,
dneska
zrovna...
zrovna
v
tuto
dobu
třebas.
Jenže
v
té
Americe,
kde
to
hlavně
říkají,
tak
tam
je
teďka
noc
ještě,
že?
Tak
tam
to
momentálně
neříkají,
zítra
to
budou
říkat
nebo
odpoledne
už
to
začnou
říkat
zase.
Říkáme
to
na
všech
stranách
světa.
Protože
doba
je
zralá
pro
to,
aby
to
dneska,
aby
se
konečně
porozumělo
tomu
Ježíši
Kristu.
Jako
symbolice
života
lidského,
která
není
tím
způsobem,
jak
člověk
žije,
dotažena
do
konce.
Není
prodělána
do
konce.
Po
té
symbolice
lidského
života
deme
jenom
do
určité
fáze
a
tam
končíme
lidskou
smrtí.
Nechci
říct,
že
jsme
žabaři,
ale
prostě
nejdeme
dál.
Ježíš
Kristus
ukázal,
jak
provést
tu
nástavbu,
ne,
toho
včas,
než
se
umře
fyzicky.
Já
se
vrátím,
prosím
vás,
k
té
své
vlastní
zkušenosti.
Tak
když
potom
v
sedmnácti
letech
se
u
mě
v
tom
těle
narodil
Ježíš
tedy
v
Betlémě,
a
ty
detaily
vám
nebudu
vůbec
předvádět,
protože
je
to
všechno
popsáno
v
mých
spisech,
ne?
Tak
potom
se
na
mně
už
nechtělo,
abych
stylizoval
život,
jako
jsem
to
dělal
předtím.
Abych
byl
si
sám
soudcem.
To
už
by
bylo
nestačilo.
Tady
na
této
cestě
totiž
platí:
já
vám
pořád
opakuji,
že
prostředky,
které
jsou
výtečné
v
určité
fázi,
pak
ztrácí
tuhletu
tažnou
sílu
a
vůbec
odůvodnění.
A
když
jsou
ještě,
ne,
když
se
dostanou,
když
je
přetáhneme
ještě
do
další
vyšší
fáze,
tak
jsou
nebezpečnými
pro
to,
a
ohrožují
to,
co
tam
mám
provést.
A
to
je
důležité
vědět,
že
na
každém
tom
přechodu,
a
člověk
přechází
přes
mnoho
přechodů,
přes
mnoha
přechodných
období,
my
tomu
říkáme
krize.
Jenže
po
nich
se
třeba
vracíme
k
tomu
původnímu,
protože
nevíme
jak
dál.
A
nějak
to
všelijak
flastrikujeme,
tak
po
takový
krizi,
která
se
úspěšně
překoná
přechodem
do
vyšší
fáze
vývojové,
nemohu
se
chopit
beztrestně
prostředků,
které
jsem
užíval
předtím.
u
to
by
se
ne
jeden
kompromis
by
se
dal
udělat.
Že
bych
k
těm
prostředkům
dodal
další,
to
prosím
ano.
Protože
tam
chci
mít
nějaký
organický
přechod.
Já
nemohu
najednou
se
chopit
nových
prostředků,
které
jsem
neznal.
Já
musím
aplikací
toho
minulého
něco
nového
najít.
A
co
jsem
tam
našel,
to
už
nebylo
možno
vyčíst
z
toho,
který
myslel.
Já
jsem
se
také
přestal
ztotožňovat
s
tím,
který
myslel.
Já
jsem
začal,
a
představte
si
to,
to
je
ta
nejdůležitější
změna,
považovat
toho,
který
myslel,
protože
rozmýšlí
věci
a
jenom
rozmýšlí
věci,
podškrtávám
slovo
"jenom"
rozmýšlí
o
věcech,
za
překážku.
Za
největší
překážku
toho,
abych
se
dostal
dál,
ano?
Čili
já
tím
nepopírám
rozumovou
činnost,
ale
já
jí
podřazoval
od
tý
chvíle
tomu,
kdo
nemyslí
v
člověku,
ale
ví.
Kdyby
nevěděl,
nemá
tam
místa.
Ale
ví.
Napřed
to
ví
způsobem,
který
je
nevypověditelný.
A
kdo
se
jako
dostane
do-
jenom
do
této
fáze,
tak
říká:
to
je
tajemství,
o
kterém
se
nedá
mluvit.
Omyl.
On
se
musí
dostat
do
další
fáze
a
bude
potom
umět
o
tom
něják
aspoň
mluvit.
Né
neříkám,
že
tím
zprostředkuje
tu
zkušenost,
to
ne.
Ta
zkušenost
se
musí
nabýt
vlastní
iniciativou.
Ale
může
dát
vodítko
k
tomu,
aby
ten
člověk
nedělal
vylomeniny
na
té
cestě.
A
aby
šel
směrem,
který
je
žádoucí,
aby
se
nedostal
na
scestí.
No
a
teď.
Kdo
je
to
ten,
kdo
ví,
s
kým
se
to
ztotožňoval?
Já
jsem
vám
říkal,
že
bohužel
na
tom
přechodu
v
mém
životě
byla
extaze,
bohužel
říkám.
Dneska
říkám
bohužel,
tehdy
jsem
za
ní
byl
strašně
rád.
Ale
i
ta
extaze,
kterou
si
mystikové
křesťanští
tolik
cenili,
je
něco,
co
musí
být
překonáno.
To
není
obecně
přístupná
záležitost
nebo
prostředek
vypovídací.
Nýbrž
to
je
jenom
náhražka
pravého
vědění.
Protože
jaké
je
to
vědění,
které
se
tam
člověku
v
extazi
dostává?
On
najednou
vstoupí
do
vědomí
o
něčem,
o
čem
předtím
nevěděl,
co
má
daleko
větší
životní
nebo
silnější
životní
dynamiku,
než
má
celý
tento
život.
Takže
touto
dynamikou
potom
působí,
i
když
to
přestane
tenhleten
zážitek.
Ale
to
je
všechno,
ten
zážitek
přestane
a
doznívá
jenom
tou
náplní,
která
přežila,
ano?
A
jestliže
se
ta
extaze
neopakuje,
tak
ochabuje
ten
záži-
ten...
ten
dovětek,
ta
ozvěna
je
pořád
slabší.
Takže
dejme
tomu,
když
takový
třebas
Jakub
Boehme
měl
za
život
tři
extaze.
Nebo
když
zen
buddhista
japonský
má
jedno
satori,
což
jest
extaze
a
vono
mu
to
stačí,
tak
se
odsuzuje
k
polovičnímu
úspěchu.
Odsuzuje
se
k
stagnaci.
A
co
z
toho
potom
vyvodí,
může
mít
nedozírně
špatné
následky
nejenom
na
něho,
ale
i
na
celé
lidstvo.
Představte
si
to,
že
svatý
Pavel,
který
měl
za
sebou
extazi,
vraždil
křesťany.
No
to
přeci
nebylo
hezké.
jsem
se
mu
to
nenapověděl,
že
to
nemá
dělat.
Nebo
indič-
japonští
zasvěcenci
vedli
japonskou
válku
v
tomto
období
druhé
světové
války.
A
co
natropili
zla.
A
kdyby
jich
nebylo
těch
zen
buddhistů,
tak
tu
válku
vůbec
nezačli
Japonci
ani
v
ní
tak
dlouho
úspěšně,
poměrně
úspěšně
nepůsobili.
Ten
jejich
hlavní
velitel,
když
ho
sestřelili
letadlem,
ještě
byl
nalezen
v
té
pozici
satori,
ještě
po
smrti,
co
z
toho
letadla
ho
vyprostili,
že?
Tak
je
vidět,
jak
ten
jejich
hlavní
velitel
to
vedl
a
kudy
to
vedl
a
z
jaké
pozice
polovičně
vzdělaného
mystika.
Takže
extatikové
i
v
Evropě
i
v
Americe
i
v
Asii
udělali
moc
zla.
Já
jim
to
nemohu
z
této
pozice
odpustit.
Protože,
dejme
tomu,
jestliže
jeden
z
největší
extatiků
evropských
svatý
Bernard
z
Clairvaux
rozpoutal
druhou
křížovou
válku,
vono
stačila
ta
první,
nemusel
tu
druhou
rozpoutávat.
A
potom
to
bylo
strašný
zle,
jsme
proti
sobě
poštvali
islámský
svět
celý,
se
nemuselo
vůbec
stát.
Že
s
ním
mohli
dobře
vycházet
s
tím
islámským
světem,
tak
udělal
moc
velké
zle.
A
on
si
myslel,
že
dělá
dobře.
Jestliže
jiný
takový
mystik
poloviční
extatik,
šedá
eminence
rozpoutala
třicetiletou
válku,
tak
musíme
říct,
že
nebýt
třicetileté
války,
nebyla
ani
tato
druhá
světová
válka.
Když
si
to
historik
takhle
rozebere
všecko,
tak
tam
začlo
něco,
co
se
nedalo
zastavit.
O
čem
jeden
muž
v
minulém
století
řekl:
vy
nás
Francouze
litujete,
že
jsme
prodělali
tak
těžkou
revoluci.
Tolik
krve
se
u
nás
prolilo
a
tolik
chybných
věcí
se
provedlo,
skácelo
se
a
zmrhalo
se,
co
se
nemělo
zmrhat.
Ale
litujte
sebe.
Protože
to
je
začátek
revolucí.
To
bude
revoluce
už
permanentní,
kterou
nikdo
nezastaví.
A
mohl
by
to
zastavit
jenom
ten
nebo
ti,
kteří
by
porozuměli
zákulisí
toho
zrychleného
točení
se
kola
osudu.
Proč
se
to
točí
zrychleně?
Že
to
je
nějaká
fáze,
ve
které
se
musí
zakročit
z
jiné
strany
než
pohybem.
Ve
které
se
musí
zakročit
z
té
strany,
kde
není
pohyb.
A
jsem
se
dostal
zpětně
k
tomu,
kdo
je
ten,
který
člověku
radí
okamžik-
od
okamžiku,
když
se
v
něm
narodí
ten
Ježíš.
Je
to
ten,
který
není
v
pohybu.
Jsem
najednou...
najednou
se
začal
spojovat
s
nějakou
stálou
existencí,
která
se
nepotřebuje
rozvíjet,
která
prostě
jest.
A
která
jest
nejenom
po
stránce
existenční.
Jsem
se
to
dozvěděl
až
později,
já
před-
přecházím
na
zkušenosti
pozdější,
která-
které
potom
nastaly
asi
po
devíti
letech.
Ale
mohu
to
říct
dneska
sumárně.
Ta
zkušenost
je,
že
existuje
nejenom
v
oblasti
toto
"já",
bych
tak
řekl,
pravé,
míněno
v
oblasti
existenční,
nýbrž
také
v
oblasti
lásky,
v
oblasti
poznání.
A
to
je
strašně
důležité.
Protože
dneska
se
dostáváme
třebas
po
stránce
poznání
do
oblastí
už,
v
každé
vědě,
nejenom
řekněme
v
technice
nebo
v
lékařství,
že
jeden
člověk
není
schopen
rozhodnout
správně.
Že
se
musí
rozhodnout
týmově,
protože
každý
zvládl
nějakou
speciální
pasáž
té
své
vědy
nebo
techniky.
Tak
se
dostáváme
do
takových
konců,
že
je
to
velice
těžkopádné,
to
další
dobývání
pozic
tímto
směrem,
pohybovým
směrem,
pohybem
myšlení.
Když
vono
to
někde
je
všechno
hotové
bez
pohybu,
ale
bohužel
bez
frekvence.
My
dosud
dovedeme
postihnout
jenom
to,
co
má
nějakou
frekvenci.
Buď
na
to
máme
vlastní
aparát
organický,
který
se
vyžívá
v
určité
frekvenční
fázi,
v
podstatě
odvozené
od
frekvenčního
záření,
anebo
máme
k
tomu
k
dispozici
jiné
části,
o
kterých
nevíme,
že?
Které
v
jiné
frekvenci
také
pohybem
za
frekvencí
se
něčeho
zmocňují.
A
to
je
všechno
hrozně
pomalá
záležitost.
Protože
je
tady
nějaký
základ
bez
frekvence,
a
protože
je
bez
frekvence,
může
v
tom
být
v
klidu
obsaženo
všechno,
co
jinde
je
v
pohybu.
Je
tam
totéž
v
klidu,
co
jinde
je
v
pohybu.
Každá
frekvence
to
dostává
do
pohybu.
Bez
frekvence
je
to
tam,
ale
je
to
bez
pohybu,
ano?
Tak
s
tímhletím
já
jsem
se
shledal.
Ovšem
jak
to
dneska
vykládám,
tak
jsem
tomu
tehdy
nerozuměl
nebo
nedovedl
jsem
si
to
tak
vysvětlit
lépe
řečeno.
A
s
tímhletím
"já"
manipuloval
Ježíš
Kristus
nebo
s
tím
se
stýkal.
Jako
já
vod
těch
sedmnácti
let,
ovšem
von
daleko
dokonaleji
jako
avatar,
pochopitelně,
já
jsem
obyčejný
člověk,
až
do
těch
třiceti
svých
let.
Co
mu
tohleto
napovídalo?
Čím
se
měl
dále
řídit?
A
já
chci
právě
tuto
praktickou
stránku
zachytit
z
té
symboliky
lidského
života.
On
se
nemohl
stát
už
pouhým
soudcem.
Vůbec
ne,
aby
soudil
sám
sebe.
Já
jsem
také
v
tom
útlém
mládí
nebyl
jenom
sám
sobě
soudcem
pomocí
toho,
který
ve
mně
myslí.
Vono
to
občas
bylo
neúnosné,
pořád
se
soudit.
Já
jsem
vám
včera
říkal,
já
jsem
většinu
dne
už
v
předškolním
věku,
jsem
si
zpíval,
abych
se
nemusel...
abych
se
nemusel
soudit.
A
tím,
že
jsem
si
zpíval,
tak
jsem
odcházel
od
sama
sebe
a
odpočíval
jsem
si
od
toho
soudce,
který
ve
mně
soudil
tu
tělesnost.
No
a
ten
Ježíš
ale
o
sobě
řekl
ve
svých
dvanácti
letech,
když
ho
tam
našli
v
tom
chrámu,
kde
vykládal
s
těmi
farizeji
a
zákoníky,
se
jim
tam
ztratil:
zdali
nevíte,
že
musím
být
v
tom,
co
je
mého
Otce?
Čili
on
už
si
nebyl
soudcem.
Soudcem
mu
byl
ten
Otec,
že
jo?
On
tam
musel
být.
To
napověděl
bezvadně
tu
změnu,
která
nastala
oproti
tomu,
kdy
se
chtělo
od
židovskýho
národa
až
do
narození
Ježíše
Krista,
aby
sám
sebe
soudil.
Aby
sám
posuzoval,
měl
to
napsané
v
desateru
a
jinde,
co
má
dělat
a
co
nemá
a
měl
si
sám
posoudit,
jestli
je
to
správné
nebo
nesprávné.
A
teď
se
to
posuzovalo
z
hlediska
vyššího
poznání,
bych
tomu
tak
řekl,
lidově.
To
znamená
z
hlediska
toho,
který
není
v
pohybu.
Jehož
vědomosti
nejsou
psané,
bych
tak
řekl,
nejsou
nikdy
někde
kodifikované.
Já
jsem-
to
je
s
rezervou
řečeno,
že
kodifikace
tu
je.
Uzákonění
tu
je.
Je
to
jiná
sféra
zákonitosti,
než
kterou
tady
poznáváme
na
tomto
světě.
Člověk
se
ocitá
v
jiné
sféře
zákonitosti,
která
je
zrovna
tak
ucelená
jako
tahleta
zákonitost
zde
na
tomto
světě.
Když
se
tady
například
zvíře
proviní
proti
zákonitosti
svého
života,
když
nežije
jako
jiné
zvíře
svého
druhu,
tak
na
to
tvrdě
doplatí.
Sežere
ho
jiné
zvíře
nebo
zahyne
nějakou
chorobou
nebo
prostě
zaplatí.
A
to
zvíře
lidské
taky
na
to
doplácí,
když
se
nežije,
když
se
neřídí
těmi
přirozenými
zákony,
které
tady
vládnou.
Ty
by
měl
člověk
dokonale
zvládnout
a
měl
by
se
jimi
řídit,
žádným
vyšším
nějakým
řádem.
Protože
rozvinutí,
pravé
rozvinutí
života
spočívá
v
tom,
že
správně
vystihne
zákonitosti
tohoto
života
a
jimi
se
řídí,
přátelé.
Žádný
zázrak,
žádný
napomínání
ze
strany
Pána
Boha,
vůbec
ne.
Ale
je
výborné,
že
jsme
dostali
se
tak
daleko,
že
zákonitosti
tohoto
života
už
chápeme.
Kéž
bychom
se
jimi
také
ještě
řídili.
K
tomu
máme
bohužel
daleko.
A
kdyby
tomu
tak
bylo,
tak
rozvineme
velice
prudce
tento
život.
A
to
je
to
rychle
točení
se
kola,
kterého
jsou
teďka
svědky
ti
Indové,
ano?
No
a
chtějí,
aby
se
zakončilo
nějak,
aby
se
to
tak...
aby
se
to
tak
prudce
už
netočilo.
Ono
by
se
to
dalo
taky
zařídit
tak,
že
ta
celá
budova
se
zhroutila,
ne?
Během
nějaký
katastrofy
a
ono
by
se
to
zastavilo
všecko,
jenže
to
není
žádoucí.
Ale
šest
miliard
lidí
taky
není
žádoucí,
když
to
jenom
kyne,
že
ano?
Taky
není
žádoucí,
nějaký
kompromis
se
bude
muset
najít
mezi
tím,
někde.
No,
ale
já
se
dostanu
k
té
vyšší
zákonitosti.
Ježíš
nám
ji
vysvětlil
tím
životem
do
třiceti
let.
Zhruba,
co
to
je.
Že
on
teď
mohl
být
beztrestně
a
bez
nebezpečí
oddán
lidem,
mezi
kterými
žil.
Pokud
mu
to
neporušovalo
ten
princip,
že
musel
být
přitom
v
tom,
co
je
jeho
Otce,
rozumíte?
Von
s
tím,
co
měl
ve
vědomí
od
Otce,
nech-
nepřicházel
k
Otci
nýbrž
k
lidem,
napřed
k
lidem.
A
všimněte
si,
že
tomuto
učil
Ježíš
své
učedníky:
jak
budete
milovat
Boha,
kterýho
nevidíte,
když
nemilujete
bližního,
kterého
máte
před
sebou.
Vy
musíte
pomáhat
bližnímu,
to
je
ta
pravá
cesta.
"Já
chci
milosrdenství,
a
ne
oběti".
A
tak
dále...
a
tak
dále.
To
je
vysvětlení
této
zákonitosti.
Tak
každý,
kdo
podle
této
zákonitosti
žije,
a
nestaví
se
na
vlastní
nohy
v
tom
smyslu,
že
říká:
"co
je
mi
do
toho,
co
je
mi
do
tamtoho,
mně
jenom
do
mě
samého",
takhle
už
von
nesmí
žít
v
této
fázi.
Tomu
už
musí
být
také
něco
do
toho
prostředí,
ve
kterém
žije.
A
k
tomu
nás
bezvadně
vychovává
kterákoliv
lidská
společnost.
Že
my
ani
nevíme
ani
si
toho
nejsme
vědomi,
že
ti
tažní
koně,
kteří
většinu
sílu
předávají
tomu
nákladu,
který
táhnou
a
nemají
z
toho
nic
než
ten
obyčejný
žvanec.
Že
podle
té
práce
stupňuje
tak,
že
člověk
z
ní
má
čím
dál
tím
méně
a
společnost
čím
dál
tím
více.
A
vono
by
si "
babi,
Arabela...
Arabela...
Arabela.
To
je
důležitý.
Víte,
to
je
důležitý,
pro
tento
věk
je
to
důležité,
Arabela,
to
je
zákonitost,
to
je
v
pořádku.
To
nás
neruší,
leda
maminku,
která
musí
na
Arabelu.
Tak
je
to
jednoduché,
když
on
přitom
správně
rozlišuje.
A
on
už
má
schopnost
rozlišovací.
Co
ten
Otec
chce.
V
tom
smyslu,
aby
se
ten
člověk
neztratil
v
té
lidské
společnosti,
nýbrž
aby
mu
zůstal
věren
tou
službou
lidské
společnosti,
upozorňuji.
Předtím
ten
člověk
sloužil
jenom
sobě,
do
toho
narození
Ježíše
Krista,
teď
už
slouží
té
lidské
společnosti.
Jestliže
toto
dodržuje
a
přitom
se
nespustí
toho
Otce,
to
znamená,
té
vůle
toho,
který
nemyslí
už,
který
ví,
tak
je
to
v
nejlepším
pořádku.
A
dospěje
k
další
fázi,
a
to
je
křest
v
Jordánu.
Zase
se
tam
musí
opakovat
totéž,
co
předtím
při
narození
Ježíše
Krista
a
před
ním.
Že
ta
Panna
Maria
se
vzdala
svého
života
ve
společnosti
židovské,
jako
svobodná
matka
se
musela
vzdát.
Ale
udělala
to
bez
hlesu,
bez...
bez
repliky,
tak
ten
Ježíš
musel
se
na
podpatku
obrátit,
ani
se
nesměl
rozloučit
se
svou
rodinou,
jak
to
chtěl
od
svých
učedníků:
neluč
se,
nedoorej
pole,
nechoď
pohřbít
svého
otce,
nechať
mrtví
pochovávají
mrtvé.
No
a
tak
on
odešel
od
své
rodiny.
A
šel
do
Jordánu.
Prosím
vás,
tohleto
je
důležité
na
každém
přechodu,
ať
jich
proděláte,
kolik
chcete.
A
on
se
ten
přechod
někdy
prodělává
na
splátky.
Takže
vy
máte
dojem,
že
jste
prodělali
jeden
přechod
nebo
že
jste
prodělali
padesát
přechodů,
pardon,
a
vy
jste
sotva
prodělali
jeden.
Protože
to,
co
je
tady
jednorázově
ukázáno
v
Ježíšově
životě,
to
člověk
musí
třebas
tisíckrát
opakovat,
aby
to
dovršil
vůbec.
Že
on
se
strefuje,
on
přeci
jedná
jako
nevědomý,
vůbec
neví,
co
dělá.
"Odpusť
jim
Pane,
neboť
oni
nevědí,
co
dělají",
říká,
když
se
modlí
za
ty
s-
sví
ukřižovatele.
Za
ty
svoje
co...
co...
co
ho
tam
trápili,
ne?
Protože
modlí
se
správně,
jelikož
ví,
že
člověk
neví,
co
dělá.
Oni
nevěděli,
co
prováděli,
jako
skvělou
věc
prováděli,
že
ho
ukřižovali,
že?
No,
to
nevadí.
Stalo
se
to,
a
kdyby
to
byli
věděli,
tak
by
to
byli
vůbec
nedělali.
Oni
to
nesměli
vědět.
Několikrát
vůbec
nesmíme
být
poučeni
vo
tom,
co
děláme,
abychom
to
vůbec
dokázali
dělat.
Protože
jestlipak
by
někdo
skočil
do
propasti,
kdyby
si
nebyl
jist
tím,
když
pokud
je
si
totiž
vědom
toho,
že
když
na
něho
bude
čekat
nějaká
síť
dole
nebo
ho
chytí
voni,
ne?
Že
se
mu
nic
nestane,
tak
tam
skočí.
Ale
když
by
si
byl
vědom,
že
tam
skočí
a
bude
po
něm,
tak
by
tam
neskočil.
Ne
že
by
to
byl
sebevrah,
a
to
není
příklad
správný.
No,
ale
na
každém
tom
rozchodu
z
jedné
úrovně
na
druhé
musí
být
člověk
takovým
vnitřním
sebevrahem.
Musí
ten
minulý
smysl
života
dokonale
vyměnit,
pokud
se
to
dá
dokonale
vyměnit,
za
nový
smysl
života.
A
změna
tedy
je
ve
smyslu,
který
přikládáme
životu.
Napřed
nevědomě
a
potom
vědomě,
ale
dycky
celobytostně.
Jakmile
sedíme
na
dvou
židlích,
tak
na
té
úrovni
vyšší
nikam
se
nedostaneme.
To
Ježíš
Kristus
na
to
dbal
a
pořád
připomínal:
"neseďte
na
dvou
židlích",
že
ano?
No,
tak
tady
ty
vyšší
fáze
nebudu
líčit
podrobně,
neboť
já
jsem
vám
princip
vysvětlil
té
cesty.
Jestliže
pochopitelně
v
této
symbolice
ti
učedníci
Páně
představují
lidské
vlastnosti,
vlastnosti
jednoho
a
téhož
člověka
a
manipulaci
s
nimi,
tak
pak
samozřejmě
je
to
všechno
velice
srozumitelné.
A
člověk
má
vědět,
má
z
toho,
co
důležité
je
tady
vědět,
co
má
dělat.
A
co
ho
čeká.
Že
ho
čeká
další
krize,
další
přechod.
Že
totiž
když
se
někdo
ocitne
v
Jordánu
a
zažije
tam
vědomí,
já
to
přece
jen
musím
nějak
trošku
definovat,
nejenom
že
je
nositelem
věčného
života,
nýbrž
že
je,
že
věčný
život
je
jediný
činitel.
To
je
rozdíl.
Že
je
jediný
milující,
on
ten
věčný
život,
jediný
činitel
a
jediný
existující.
Z
toho
mylně
vyvodili
Indové,
že
toto
je
iluze.
To
není
pravda.
Když
toto
se
tam
doví,
tak
pak
už
je
pří-
jeho
tělesnost
je
přívěskem
tohoto
vědění.
On
říkal
Ježíš
o
sobě:
"jestli
já
něco
dělám
pro
sebe,
nevěřte
mně".
On
nic
nedělal
pro
sebe,
protože:
"já
nemám,
kam
bych
hlavy
sklonil".
Syn
člověka
nemá,
kam
by
hlavy
složil,
už
neměl
tady
domov.
Toto
tělo
se
vším
tím
komfortem
tohoto
světa
nebylo
jeho
domovem,
prosím
vás.
On
už
věděl,
že
má
domov
někde,
má
příbytek
u
Boha,
bych
tak
řekl,
lidsky
řečeno
nebo
jeho
hantýrkou
mluveno.
Čili
on
už
vlastně
od
chvíle,
kdy
se
dostal
k
Jordánu
a
potom,
kdy
přemohl
toho
satana,
to
znamená,
sám
sebe
na
té
poušti,
se
dostává
do
vývojové
fáze,
kde
nic
nedělá,
přátelé.
A
my
ho
vidíme
v
horečné
činnosti,
tak
se
nám
to
jeví
zevně,
zázrak
na
zázraku.
Když
jsem
o
tom
mluvil
s
Indů-
Indy,
tak
můj
argument
nejsilnější
je,
že
nic
neudělal,
že
žádný
zázrak
neudělal.
A
to
mě
potom
chápou.
"Vy
vyčítáte",
jim
říkám,
"proč
von
dělal
zázraky,
když
to
dělaj
u
vás
jenom
fakírové,
když
jsou
podružní
sou-
svým
duchovním
vzestupem
a
von
si
to
dělal
Ježíš
Kristus,
avatar,
jak
je
to
možné?"
Nedělal
zázraky.
To,
co
my
vidíme
jako
zázraky,
to
byla
moc
Boží,
která
je
v
každém
realizována,
kdo
absolutně
poslouchá
tu
moc,
pochopitelně.
Takže
on
byl
do
té
míry
poslušen
té
moci,
že
sám
sebe
zmařil
na
kříži.
Prosím
vás,
to
je
nejvyšší
míra
poslušnosti,
kterou
nám
ukázal.
Neboť
nikdo,
jak
on
říkal,
nemůže
více
dát
než
svůj
život.
Víc
ne-
nemá
k
dispozici.
A
on
bez
reptání
to
dal.
To
byla
tedy
oddanost
Otci
nevídaná
v
historii
lidstva.
A
tímhletou-
touhletou
fází
se
dostává
za
indické
učení,
nad
ně,
nad
to
indické
učení.
A
to
postrádají
všichni
indičtí
mudrci,
kteří
se
sami
nad
tuto
fázi
nedostali,
kteří
jenom
omílají
to,
co
udělali
jejich
předkové.
Anebo
koketují
s
Ježíšem
Kristem,
což
není
totéž,
jako
to
uskutečnit.
To
není
totéž.
Oni
třebas
vědí,
že
Ježíš
Kristus
udělal
něco
navíc,
ale
jenom
s
tím
koketují.
Jenom
o
tom
hezky
mluví,
ale
nerealizovali
pro
sebe.
To
pozná
podle
s-
podle
jejich
skutků
člověk.
Podle
jejich
mluvy
a
podle
všeho,
podle
každého
hnutí.
A
jestliže
potom
se
Ježíš
vzdává
tohoto
osobního
vedení,
tak
on
to
tam
prohlašuje
na
kříži:
"Bože,
proč
jsi
mě
opustil".
Tak
ten
člověk,
který
umírá
při
tom,
definitivně
umírá,
že
tam
už
není
třeba
člověka
na
další
vývoj.
Na
další
vývoj
není
třeba
člověka.
Ježíš
vede
člověka
k
nadlidství,
za
lidství,
toto
je
třeba
si
uvědomit.
Ne
k
nějakému
převtělování
nebo
být
převtělován
jako
světec
ani
k
tomu
ne?
Nýbrž
za
lidství
vede,
k
příbytku
u
Boha,
ano?
Kdyby
se
setkali
třebas
s
nějakým
takovým
svatým,
já
si
to
říkám
tak
švandovně,
protože
si
to
dovedu
představit,
který
má
takový
příbytek
u
Boha,
tak
byste
žasli,
co
on
má
práce.
Jestli
jste
si
teďka
po
tom
mém
výkladu
uvědomili,
co
práce
vykonal
Ježíš
Kristus,
nadlidské
práce
už,
když
z
moci
Boží
něco
dělal,
po
ty
tři
roky.
Tak
teďka
si
představte,
co
nadlidské
práce
udělá
člověk,
který
má
už
příbytek
u
Boha.
To
není
záležitost
do
ztracena,
že
si
tam
odpočívá
v
pokoji.
Kdepak.
Pokoj
to
je,
ale
nikoliv
odpočinek.
Protože
tam
už
se
nedělá
tím,
že
se
musím
moc
pohybovat,
že
čím
víc
se
namahám,
tak
tím
víc
toho
udělám.
Čím
méně
se
namahám,
tím
víc
toho
udělám.
To
je
nepřímá
úměrnost
prosím
vás.
A
to
je
třeba
pochopit,
že
tomu
tak
je.
Ježíš
Kristus
čím
méně
se
namáhal,
tím
více
provedl
už
za
doby
existence
těch
tří
let
mezi
těmi
svými
žáky.
A
ti
žáci
jakmile
se
začli
někde
namáhat,
tak
jim
to
nešlo.
Vono
nám
to
nejde
tamtoho
zlého
ducha
vy-
vymítnout.
Říkal:
bodejť
by
vám
to
šlo,
říkal
Ježíš:
to
jde
jenom
modlitbou.
A
teď
jim
tu
modlitbu
předvedl
a
toho
zlého
ducha
vymítl.
Vím,
jak
to
je,
to
on
převedl,
že
by
to
všechno
převedl
na
normální
choroby,
ale
nechci.
Já,
mně
stačí,
nemám
na
to
čas,
jenom
říct,
že
ta
modlitba,
kterou
jim
předvedl,
nebyla
slovní
modlitba.
To
byl
skutek.
Modlitba...
modlitba
pomlčka
skutek.
Von
svou-
s
tím
skutkem,
který
je
za
pohybem,
způsobil,
že
pozastavil
nějaký
pohyb
nějakým
směrem
libovolně,
že?
Že
třebas
směrem
k
nějaké
chorobě.
Já
umím
všechny
ty
zázraky
vysvětlit
zcela
přirozeným
způsobem,
konstatuju.
Zcela
přirozeným
způsobem,
nic
nadpřirozeného
v
tom
není,
ano?
A
jenom,
bohužel,
se
to
dodneška
vykládá
jako
zázraky.
A
ten
pojem
já
musím
zachovávat,
protože
se
to
nezná
jinak,
ne?
A
teď
co
se
chtělo
dál?
Aby
ten,
který
už
není
člověkem,
působil
dál.
A
to
se
chce
od
každého
z
nás.
Aby
jednou,
až
nebudeme
lidmi,
mohli
jste
působit
tím
více
na
toto,
co
je
stvořené.
Než
jste
mohli
z
toho
úzké-
z
toho
úzkého
pole
možností,
pokud
jsme
lidmi
byli.
Chce
se
po
nás
rozšířená
činnost.
Nejenom
rozšířené
vědomí.
Jenomže
toho
už
my
nejsme
svědky.
My
si
myslíme,
Bůh
není,
tamti
vodešli,
nevíme
kam,
ti
svatí.
Omyl,
Bůh
je.
A
ti
svatí
všichni
jsou,
já
prosím
opravuju,
že
jsem
nikdy
na
Boha
nevěřil
ani
nevěřím,
já
vím,
že
je,
né?
Nevěřím
samosebou.
Ale
on
jest
způsobem,
který
není
postřehnutelný
z
úrovně
pohybu,
z
úrovně
frekvence.
My
se
musíme,
a
to
je
celý
ten
princip
cesty,
já
to
teďka
řeknu
jednou
větou,
dostat
z
frekvence,
z
různé
frekvence
a
přes
různou
frekvenci
k
tomu
základu
nehybnému,
bez
frekvence,
ve
kterém
je
všechno
obsaženo.
To
není
nic
v
tom,
že
by
jako
tam
nic
nebylo.
To
je
nic
v
tom
smyslu,
že
je
to
bez
frekvence.
Jak
se
to
jevilo
třebas
Eckhartovi,
jako
"nic"
přirozenosti
Boží,
protože
z
hlediska
lidského
je
to
"nic".
To
je
pravda.
A
on
to
jinak
nemohl
předvést
než
takhle.
Tak
to
je
zhruba
ten
můj
experiment.
A
život
můj
je
záměrně
tak
zaměřen,
aby
tento
experiment
dokázal
i,
dejme
tomu,
to
je
jenom
tak
postranní
záležitost,
převést
na
papír
nebo
říci,
vysvětlit.
Protože
už
je
dva
tisíce
let
po
tom,
co
to
bylo
předváděno
Ježíšem
Kristem,
a
vono
se
tomu
ještě
bohužel
nerozumí.
A
vono
se
tomu,
jak
vidíte,
dá
rozumět.
Co
jsem
vám
tady
říkal,
to
není
nic
nepochopitelného.
A
kdybych
vysvětlil
detaily,
tak
všechno
je
pochopitelné.
Kam
až
se
to
dá
vysvětlit,
nic
není
tajného.
Všechno
může
být
ozřejměno.
Ovšem
musíme
bazírovat
na
tom,
že
ten
život
Ježíšův
není
něco
náhodného.
Nýbrž
že
je
to
produkt
vývoje,
který
prodělal
židovský
národ
během
tisíce
sedmi
set
let,
zasloužil
si
ten
vývoj
pro
ty,
kteří
byli
ochotni
následovat.
Jak
říkal
Ježíš
Kristus:
"to
je
jako
s
tím
podobenstvím",
říkal:
"s
vámi
Židy
je
to
jako
s
tím
podobenstvím
o
tom
člověku,
který
pořádal
svatbu.
Napřed
šel
po
všech
svých
příbuzných
a
všechny
zval
a
všichni
se
vymluvili
a
nikdo
nepřišel.
A
pak
řek
svým
sluhům:
jděte
na
křižovatky
a
tam
poberte
všechny.
Ať
jsou
to
otrhanci,
anebo
mrzáci,
to
je
jedno.
Ať
kdo
je
ochoten
přijíti,
ať
se
naplní
moje
síň
svatební.
A
oni
přivedli
všecky,
který
tam
našli.
Ale
běda,
když
tam
někdo
přišel
tak
otrhaný,
jak
ho
našli
na
té
křižovatce".
On
řekl:
co
tu
děláš
v
tomhletom
oděvu,
pryč!
A
vyhnal
ho
ze
svatební
síně.
A
tím
velice
dobře
vysvětlil,
že
se
nedá
skočit
do
té
svatební
síně
slavnostně
neoděn.
Tento
život
nám
skýtá
možnost
slavnostně
se
odít
a
takhle
vstoupit
do
síně
svatební.
Jiné
podobenství
o
těch
bdělých
pannách
nám
říká,
že
jenom
ti
se
dočkají
ženicha,
kdo
měli
oleje
v
lampě.
A
tento
život
nám
skýtá
možnost
si
ten
olej
do
lampy
opatřit.
To
je
smysl
tohoto
života,
to
je
smysl
živého
člověka.
Bez
toho
ta
cesta
není
možná,
my
musíme
tento
život
žít,
abychom
se
dostali
do
věčného
života.
Bez
lidského
života
to
nejde,
to
je
nutný
mezičlánek,
přátelé.
Nesmíme
tím
opovrhovat
jako
klášterník,
který
si
uteče
od
všeho.
To
není
žádné
řešení.
To
je
nesprávné
řešení.
Ten
se
neoděl
svatebním
oděvem.
Ten
nevzal
olej
tohoto
života
k
sobě.
Ten
ho
neměl
při
sobě.
A
když
přišel
ženich
a
ta
panna
se
vymlouvala:
já
si
ten
olej
opatřím,
dyť
já
si
ho
koupím.
Pozdě,
kup
si
co
chceš,
ale
já
tě
neznám.
Jenom
ti,
kteří
nebo
ty,
které
mají
ten
olej,
mohou
vstoupit
se
mnou
do
svatební
síně.
Prosím
vás,
ta-
tyto
zákonitosti
všechny
jsou
nemilosrdné.
To
není
to,
co
křesťanství
předvádí
jako
milosrdenství
Boží.
To
je
nemilosrdná
zákonitost
jako
tady,
a
denně
se
o
tom
přesvědčujou
lékaři,
nemilosrdná
zákonitost
třebas
rakoviny.
Setne
člověka
a
mohou
dělat,
co
chtějí,
ano?
A
tak
takováto
nemilosrdná
zákonitost
existuje
na
každé
vyšší
úrovni.
Proto
se
ve
Zjevení
svatého
Jana
říká:
padne
jich
tisíc
vedle
tebe
nalevo
a
tisíc
napravo,
neohlížej
se
na
to,
jdi
pořád
dál.
No.
Říká
se
tady,
já
to
musím
opakovat
ve
zkratce,
že
vlastně
ten,
kdo
přechází
do
jiné
zákonitosti,
musí
dokonale
opustit
zákonitost
nižší.
Ne-
nesmí
s
ní
flirtovat
a
musí
plnit
zákonitost
tamtu,
novou.
Myslím,
že
to
správně
zodpověděl
Ježíš
Kristus,
za
jakých
okolností
se
to
děje
a
že
se
to
beztrestně
děje.
On
nesmí
přitom
narážet
na
společnost,
ve
které
žije.
Dejme
tomu,
když
se
Ježíš
Kristus
ztratil
ve
dvanácti
letech
v
tom
chrámu
a
rodiče
ho
hledali
zoufale,
tak
on
jim
řekl:
já
se
vrátím...
já
se
vrátím
k
vám.
Ale
vidíte
dobře,
že
přitom
musím
být
v
tom,
co
je
mého
Otce.
Proč
se
o
mě
strachujete?
Takže
vy
nemusíte
nikomu
vykládat,
že
jste
v
tom,
když
jste,
na
vyšším-
vy-
vyšší
fázi
zákonitosti
se
ocitnete.
Že
jste
v
tom,
co
je
vašeho
Otce,
když
máte
už
jiného
Otce
než
tohoto.
Ale
musíte
být
té
společnosti
oddáni,
nesmíte
se
proti
ní
postavit,
ano?
Jenom
osvícená
poslušnost
opravňuje
člověka,
aby
plnil
zákonitost
vyšší.
A
osvícení
spočívá
v
tom,
že
bere
vrcholný
ohled
na
úroveň,
kterou
opustil.
Že
o
Ježíši
bylo
řečeno:
nalomené
stéblo
nedolomí.
To
je
ten
správný
způsob
pochopení
toho
ostatního
světa.
Né
jím
opovrhovat,
né
se
stavět
nad
něj.
Kdyby
byl
Ježíš
Kristus
opovrhoval
tím
ubožákem
na
tom
rohu,
který
křičel,
jakoby
to
udělal
třebas
indický
zasvěcenec.
By
říkal:
co
je
mi
do
tebe,
se
převtěluješ
ještě
tolikrát
tak.
Ale
ten
ne,
když
mu
řekli:
tamhle
křičí,
ale
ne-
nedej
na
něj,
ten
tam
řve,
to
je
člověk,
ten
nezasluhuje
tvé
úcty.
Von
říkal:
ne,
ne,
ne,
dovolte.
Šel
k
němu.
A
uzdravil
ho.
Víte,
tohleto
citlivé
pochopení
pro
lidské
city,
které
vykvétají
z
té
úrovně
chápání,
na
které
se
člověk
nachází
kterýkoliv,
to
je
to
je
to
důležité,
osvícené,
řek
bych,
spolužití
s
tou
úrovní,
kterou
člověk
opustil.
Ježíš
ji
dávno
opustil,
a
přesto
s
ní
velice
účinně
spolupracoval.
Matka
plačící
nad
zemřevším
synem.
Co
mu
mělo
být
do
toho?
Dyť
život
je
věčný.
Dvě
sestry
plačící
nad
svým
bratrem
Lazarem,
že
umřel.
Co
mu
mělo
být
do
toho,
když
je
život
věčný?
Lazar
přeci,
když
umře,
fyzicky
neumřel,
ne?
Tak
jako
tak
neumřel
a
von
zaslzel,
když
mu
ty
sestry
vo
tom
mluvily.
A
věděl,
že
ho
vzkřísí,
ale
přesto
zaslzel,
to
je
to
účastenství
na
tomto
životě.
To
je
to
pravé
osvícení.
On
to
tam
ještě
podobenstvím
zdůraznil.
Říká
třeba:
podobné
jest
království
Boží
Samaritánovi,
který
ošetřil
svého
nepřítele
úhlavního,
který
byl
v
bezvědomí,
a
který
kdyby
byl
vědomý,
tak
mu
za
to
nebyl
vděčen
by
byl
odmítl
pomoc,
přesto,
že
to
byl
nepřítel,
tak
ho
ošetřil.
A
ještě
tam
nechal
peníze,
aby
ten,
kdo
tam
bude,
potom
ho
mohl
dále
ošetřovat,
aby
na
to
měl.
Neúčastněně
v
tom
smyslu,
nezainteresovanost
o
sebe.
To
je
to
bezpečné
přináležení
vyšší
úrovni.
Tak
se
může
náležet
vyšší
úrovni,
a
není
to
šilhání
po
té
nižší
úrovni
přitom,
rozumíte?
Protože
tam
je
ta
nezainteresovanost,
tomu
Ježíši
šlo
o
věc.
Když
každému
z
vás
pude
o
správnou
věc,
můžete
dělat
cokoliv...
cokoliv.
Ale
musí
jít
o
správnou
věc
nebo
o
pomoc
bližnímu,
jak
chcete.
O
milosrdenství,
anebo
o
správnou
věc
jenom,
vědecky
o
správnou
věc,
prosím.
Von
by
měl
vědět
každý
člověk,
co
má
dělat
především.
To
znamená,
že
by
se
měl
orientovat
potom,
kde
je.
Protože
Ježíš
Kristus
nevylučoval
nic
z
toho,
co
dělali
ostatní
lidé.
On
chodil...
chodil
na
hostiny,
že
ano?
Radoval
se
s
ostatními
lidmi.
On
nebyl,
nežil
se
svými
apoštoly
v
klášteřích.
A
nikdy
k
tomu
nikoho
neměl,
aby
vstupoval
do
kláštera.
Ani
po
jeho
smrti
nikdo
z
jeho
učedníků
do
kláštera
nevstoupil,
že?
Ani
jeden.
On
byl
pro
to,
dělat
v
tomto
světě
všechno,
co
ostatní
lidé.
Ale
především
hledat
království
Boží,
aby
to
takle
lidi
dělali.
To
znamená,
nám
jde
jenom
o
to,
abychom
věděli,
jaké
prostředky
jsou
adekvátní
tomu
našemu
hledání.
Když
já
se
totiž
chopím
dneska
prostředku,
který
není
úměrný
tomu
mému-
té
mé
úrovně
a
chci
tím
dosáhnout
třebas
poznání
Boha,
věčného
života,
tak
neuspěji.
Třebas
řeknu,
říká
se:
"vyprázdni
svou
mysl",
ne?
A
za
tou
pohybovou
myslí
najdeš
mysl
s
velkým
M,
a
to
je
ta
pravá
podstata
věcí.
nikoliv
nenajdeš.
Protože
on
vyprázdní
své-
svoji
mysl
a
bude
z
něho
kámen.
Von
se
vrátí
k
nerostům
tou
chvílí,
ten
taky
nemyslí
a
Boha
nevnímá
přitom.
A
žádnou
velkou
mysl
nevnímá.
My
musíme
uvědomovat
si
to,
že
máme
mysl
pohybovou
jenom
proto,
abychom
pomocí
tohoto
pohybu
napřed
provedli
všechno,
co
se
tím
pohybem
dá
provést.
A
já
tady
s
vámi
provádím
tu
jednu
stránku
věci,
že
tím
myšlenkovým
pohybem,
který
vám
tady
předvádím,
se
snažím,
abychom
se
společně
dostali
na
hranici
toho
pochopení,
kde
ten
pohyb
přestává
mít
funkci
svou,
a
nebo
se
ubírá
aspoň
jinými
kolejemi.
Já
tomu
říkám:
v
jiné
frekvenci,
ne?
Takže
je
neznatelný
třebas
na
této
úrovni.
A
teprve
potom
se
dá
přejít
do
té
takzvané
mysli,
která
nemyslí
vůbec.
A
tak,
jaká
je
tady
chyba?
Že
ten
člověk
nesprávně
ohodnotil
svůj
stupeň,
na
kterém
se
nachází.
Dělají-li
dva
totéž,
není
to
totéž.
Když
například
Brunton
radí:
ptej
se,
kdo
jsem
já,
kdo
jsi
ty.
Tak
jestliže
toto
se
ptá
člověk,
který
nic
předtím
neprodělal,
který
nebyl
řádně
připraven
na
toto
dotazování,
tak
se
setká
jenom
s
těmi
třiceti
dvěma
věcmi,
o
kterých
jsme
před
chvilinkou
mluvili
u
toho
Eckharta,
s
ničím
jiným.
S
tím
pravým
"já"
se
nesetká.
Jestliže
dejme
tomu,
někdo
vyprázdní
svoji
mysl,
tak
usne.
Ztratí
vědomí
toho,
co
dělá.
Kdežto
když
se
toho
chopí
někdo
jiný
s
určitou
přípravou,
tak
posílí
bystrost
svého
vnímání,
posílí
bdělost
své
mysli.
Bdělost
posílí
tím
způsobem,
že
nebude
zahalena
konkrétní
pohybovou
složkou.
Myslím
myslící,
protože
to
je
obal.
Jakýkoliv-
jakákoliv
konkrétní
vědomost,
proto
moudrost
tohoto
světa
jako
vadí.
Že
jakákoliv
složka
pohybová
začátkem
a
koncem
a
tak
dále,
s
pohybem,
tam
v
té
mysli
funguje,
tak
ta
překáží
této
konstantě,
která
je
pod
tím,
ano?
Jestliže
ale
člověk
ví,
že
se
v
něm
narodil
třebas
Ježíš.
Tak
ví,
že
může
nasadit
prostředek,
kterým
bude
náležet
během
normální
ostatní
činnosti,
jak
to
ostatní
lidé
dělají,
tomu
Bohu.
A
ví
dokonce,
že
kdyby
se
proti
tomu
proviňoval,
že
by
s
té
úrovně
spadl
nebo
že
by
na
ní
živořil.
Tomu
říkám,
že
by
neživil
nebo
nedýchal
pro
automatismus
dvě
jo?
Tomu
říkám.
A
to
by
znamenalo
veliké
utrpení
na
té
úrovni,
na
které
se
ocitl.
Takže
my
vidíme
třeba
křesťanské
světce
nevzorově
hrozně
trpět.
Že
na...
na
to
nešli
vědecky
a
nevěděli,
co
mají
na
té
úrovni
dělat.
Nevěděli,
kde
jsou.
Jenom
proto,
že
nevěděli,
kde
jsou
a
kterými
prostředky
mají
jít
dál,
tak
setrvávali
například
na
prosebné
modlitbě,
na
slovním
výrazu
modlitby.
To
znamená,
už
se
nemodlili
v
duchu
a
v
pravdě.
Ačkoliv
předtím
to
bylo
v
duchu
a
v
pravdě,
protože
se
měli
za
co
modlit,
za
co
prosit,
teď
už
ne.
Přestávali
se
najednou
modlit
v
duchu
a
pravdě,
a
tím
všechno
postavili
na
hlavu.
Čili,
když
například
dejme
tomu,
jsem
v
těch
sedmnácti
letech
zjistil,
že
toto
vědomí
zjistilo,
že
ta
nesmrtelná
podstata
není
žádná
konkrétní
myšlenka,
není
žádný
tvar,
není
to
žádná
představa.
Je
to
ale
moc,
obrovská
moc,
která
zaplavuje
člověka,
pokud
dá
příležitost
k
tomu,
aby
ho
zaplavila
místo
to
to
tam
dá
místo,
tak
jsem
musel
z
toho
vyvodit
důsledky.
Tak
jsem
si
byl
vědom
toho,
té
podstaty
té
moci,
že
to
nemá
představu,
že
to
nemá
tvar,
že
to
nemá
nic
takového.
Takže
když
jsem
třebas
dělal
nějakou,
prováděl
nějakou
modlitbu
slovní,
tak
jsem
se
nedivil
tomu,
no
ze
začátku
sem
se
divil,
ale
jsem
nebyl
poučen,
já
jsem
poučen
vždycky
dodatečně.
Nedivil
jsem
se
tomu,
já
řeknu
rovnou
by
byl
se
nedivil,
věřte
tomu,
že
mi
to
nejde
povídat
už
dál,
že
se
nemohu
povídavě
modlit.
A
že
to,
že
se
nemohu
povídavě
modlit,
není
konec
modlitby.
Nýbrž
je
to
přechod
do
vyšší
fáze
modlitby,
kde
už
člověk
nepovídá.
A
kde
se
podstatně
přibližuje
k
tomu
bezfrekvenčnímu,
bych
tak
řek,
že
jsem
teďka
dneska
nazval.
No
takže
jsem
volil
modlitbu
ticha,
jak
tomu
říkají
křesťané,
že?
Která
někdy
potřebovala
být
uvozena,
uváděna
afektivní
modlitbou,
někdy.
Málokdy,
ale
někdy
potřebovala
být
uváděna
afektivní
modlitbou.
Pokud
byla
uváděna
afektivní
modlitbou,
to
znamená
emotivním
způsobem,
tak
toho
člověka
vedla
k
extazi,
ano?
Toho
jsem
zažil
bohužel
mnoho.
Ale
to
nemá
být
pravidlem
todleto.
A
ta
extaze
vůbec
je
takovým
postranním
východiskem.
No,
ale
kdykoliv
jsem
na
to
šel
neemotivním
způsobem,
prostě
jsem
sebe
tou
modlitbou
odevzdával.
Ta
modlitba
měla
prostředkem,
jak
sebe
odevzdat.
Nikoliv
jak
něco
vyříkat,
jak
něco
vysvětlit
Pánu
Bohu.
Tomu
není
třeba
nic
vysvětlovat,
radit
mu,
co
má
udělat,
to
ne.
Na
této
úrovni
to
není
zapotřebí.
Tak
jakmile
jsem
tímto
způsobem
postupoval,
že
jsem
v
té
modlitbě
nacházel
prostředek,
jímž
mohu
já
celý
Bohu
patřit,
tak
jsem
mu
začal
patřit
bez
extase.
A
posílilo
to
ve
mně
to
vědomí
té
smrtelné
podstaty,
a
tak
to
šlo
dál.
Takže
vono
bylo
moc
dobře,
že
jsem
se
zkušeností
draze
placenou,
dostal
k
tomu
vědomí,
kde
vlastně
jsem.
A
která
forma
modlitby,
a
která
forma
života,
odpovídá
té
fázi
vývojové,
na
které
se
nacházím.
Proto
říkám,
že
by
bylo
dobře
vo
tom
vědět.
Jenomže
vás
musím
upozornit
na
jednu
věc.
Že
žádný
stupeň
není
nějakou
definitivou.
Že
člověk
má,
jednak
je
to
veliká
přednost
jeho,
jednak
je
to
velký
jeho
nedostatek,
má
možnost
oscilovat.
Má
určité
hranice,
ve
kterých
se
může
pohybovat
na
každé
úrovni.
Z-
na
může
až
k
dolní
hranici
nebo
k
horní.
Z
té
horní
má
snadný
přístup
na
další
úroveň
a
z
té
dolní
má
snadný
přístup
na
tu
úroveň,
ze
které
už
měl
odejít.
A
ono
by
bylo
důležité
vědět
o
těchto
hranicích
dokonce.
A
bylo
by
důležité
se
vyvarovat
té
spodní
hranice.
A
přidržovat
se
té
hranice
horní.
A
to
všecko
je
vysvětleno
v
životě
Ježíše
Krista.
A
proto
tak
důkladně
a
tolikrát
za
sebou
tu
symboliku
vysvětluju.
Protože
jestliže
mně
byla
ta
symbolika
zjevena
najednou
bez
mého
přičinění,
protože
já
jsem
byl
zamilován
do
Indů,
na
křesťanství
jsem
nedal,
v
okamžiku,
kdy
jsem
ztratil
ten
svůj
život
tam
v
tom
kostele,
abych
se
ho
vzdal,
tak
to
nepovažuju
za
náhodnou
záležitost.
Nýbrž
za
organickou
část
toho
vývoje,
že
tam
to
patřilo
k
tomu
momentu
a
vyvodil
jsem
z
toho
důsledky,
že
teď
už
nemám
být
živ
já.
Nýbrž
má
být
ve
mně
živo
to,
co
normální
člověk
považuje
za
neskutečné
a
to,
co
křesťané
nazývají
Bohem.
To
znamená,
to
vědomí,
které
nepracuje
pohybově,
nýbrž
pracuje
tím,
že
je
základem
všeho.
A
to
je
jeho
způsob
práce,
daleko
vydatnější,
bez
mlácení
rukama
a
nohama,
bych
tak
řekl,
bez
únavy
a
podobně.
A
že
tedy
musím
nasadit
prostředky,
kde
bych,
a
to
je
ještě
pořád
na
člověku,
že
to
může
udělat,
kde
bych
mohl
dovolit
nebo
kdybych
dovolil
tomuto
"já"
vlastnímu,
působit
v
mém
životě,
ano?
Takže
když
mně
třebas
dáte
dotaz,
který
já
nedokážu
zodpovědět
rozumově,
tak
já
okamžitě
mám
oprávnění
zastavit
mysl,
taky
to
udělám.
A
tím
se
ocitnu
v
té
nepohyblivé
moje
části
poznání,
tam
je
všechno
a
potom
už
mám
jemnou
práci
z
toho
obsahu
to
vybalit
do
slov.
To
je
práce
veliká.
Ale
umožňuje
mně
to
se
setkat
s
tou
svou
podstatou,
s
tím
svým
pravým
"já".
A
já
mám
právo
se
ptát:
kdo
jsem
já?
Bez
nebezpečí,
že
mně
bude
ukázáno
těch
třicet
dva
věcí.
Protože
už
vím,
kdo
jsem
já.
Ale
proč
bych
se
potom
ptal?
Čili
já
tuhletu
metodu
výběrovou,
"kdo
jsem
já",
považuju
za
velice
těžkopádnou.
To
pokud
to
někdo
prováděl,
tak
velice
tím
trpěl.
Objevilo
se
mu
věcí,
které-
ze
kterých
by
se
byl
málem
zbláznil
nebo
se
někdo
i
zbláznil.
No,
takoví
taky
byli.
Tak
já
jsem
jenom
chtěl
odůvodnit
ty
prostředky,
různé
prostředky,
které
vyplývají
z
toho,
že
vím,
kde
jsem.
A
to
se
pozná
podle
toho
stavu
vnitřní
modlitby
fakticky.
Tam,
kde
jsem
tou
vnitřní
modlitbou,
tam
bych
měl
být
svým
zevním
životem.
A
jestli
tomu
tak
není,
tak
sedím
na
dvou
židlích
a
neutralizuju
vliv
té
vnitřní
modlitby,
paralyzuji.
A
to
je
chyba.
Já
se
mohu
uměle
udržovat
na
určité
úrovni
jakkoliv
dlouho.
Já
mám
na
mysli
křesťanské
světce,
kteří
například
umírali
celý
život.
Udrželi
se
na
té
úrovni
vnitřního
umírání,
a
nikdy
neumřeli.
A
pořád
byli
nositelé
stigmat,
a
já
nevím
čeho
všeho,
do
smrti
nejdelší.
A
proč?
Protože
lpěli
na
tom
prostředku,
kterým
se
dostali
do
tohoto
stupně,
a
nechopili
se
prostředku,
kterým
se
z
tohoto
stupně
mohou
dostat
dál,
ale
je
jim
k
dispozici.
Jenomže
pro
poslušnost
třebas
církvi,
nebo
tak
nějak,
třeba
to
nechápali,
protože
církev
to
další
považovala
třebas
za
nic.
Za
popírání
všemohoucnosti
Boží,
za
zahálku.
Co
měla
svatá
Terezie
za
práci
třebas
s
inkvizicí,
aby
je
přesvědčila,
že
při
svých
uvnitřněních
nezahálí.
Voni
ji
viděli,
jak
sedí,
nic
nedělá,
né?
Pyskama
nemele,
čili
se
nemodlí,
neklečí
ani,
pohodlně
jenom
sedí,
aby
necítila
svoje
tělo.
A
je
v
tak
povznešeném
stavu,
že
by
to
bylo
záviděníhodné.
Načež
byla
obviněna
inkvizicí
z
toho,
že
je
to
kvietismus.
A
to
byla
už
dávno
křesťanská
hypotéza,
že
to
je
něco
nesprávného,
ale
on
to
žádný
kvietismus
a
la
Molinos
nebyl.
A
ještěže,
ji
zachránila
jedině
ta
okolnost
naživu,
že
měla
mladšího
bratra
duchovního
svatýho
Jana
z
Kříže.
A
ten
uprosil
tu
inkvizici,
aby
týrání,
který
chtěli
provádět
na
svaté
Terezie,
on
říkal:
mé
matce
duchovní,
aby
prováděli
na
něm.
Tak
voni
ho
týrali
dvakrát
za...
za
tu
Terezii,
ne?
Až
ho
ubili.
A
ona
to
přežila.
Tak
to
je
asi
všecko.
třináctého
noha
devatenáct
set
osmdesát
dva
tedy
Tedy
my
jsme
zvyklí
myslet
pořád
v
kategoriích
sluneční
soustavy.
A
to
znamená
v
kategoriích
jedné
malinké
části
klece,
kterou
je
časoprostor.
A
to
je
veliká
chyba.
My
musíme
z
této
klece
vyjít.
Už
v
okamžiku
smrti
se
některým
lidem,
vy
jste
asi
Moodyho
nečtli
všichni,
ale
vono
tam
taky
není
to,
co
vám
teďka
řeknu.
Protože
on
se
stýkal
s
lidmi,
kteří
tuto
zkušenost
nemají.
Jestli
jsem
to
neče-
nečetl
všechno,
tak
na
řečeno
jaké
ví
nějaký,
tak
mě
prosím
vás
upomeňte,
že
to
tam
je.
Já
myslím,
že
to
tam
není.
Ale
tam
by
měla
být
tato
zkušenost:
že
když
někdo
umírá
nebo
má
dojem,
že
má
umřít,
schyluje
se
k
jeho
smrti,
tak
se
stane
v
jeho
životě
něco,
čoby-
co
bychom
mohli
nazvat
sbalením
časoprostoru.
Vono
se
to
všechno
sbalí
dohromady.
Já
vám
to
řeknu
konkrétněji.
Člověk
má
dojem,
že
ten
jeho
život
defiluje
před
ním
ve
zkratce,
přestože
zdánlivě
pomalu,
ale
celý
beze
zbytků,
ne?
A
proběhne
v
okamžiku
a
v
té
chvíli
je
ten
člověk
mrtev,
bych
tak
řekl.
Nebo
když
se
z
toho
dostane,
tak
vám
o
tom
dává
zprávy,
že
to
zažil,
takový
průběh
toho
života.
Vy
ještě
nechápete,
kam
já
mířím.
Já
to
musím
takhle
bohužel
uvést.
Je
mi
líto,
že
já
to
musím
takhle
uvádět.
Čili
tadyhle
tento
moment
v
okamžiku
smrti,
to
je
vyjití
z
celého
časoprostoru.
Ovšem
člověk,
pokud
si
přinese
zkušenost,
například
znovu
ho
oživí
nebo
tak,
nazpátek
do
tohoto
života,
tak
se
nedostal
až
k
momentu,
kdy
se
ten
čas
a
prostor
dokonale
sbalil.
On
se
dostal
jenom
k
momentu,
kdy
se
začal
balit.
Když
se
proměnila
třebas
dlouhá
perioda
sedmdesáti
let
na
nějaké
vteřinky,
ne?
A
von
si
to
v
těch
vteřinách
ten
celý
život
znovu
prošel.
Víte,
to
není
nic
jiného
než
sbalování
času.
Ten
čas
se
sbaluje.
Ale
on
se
k
té
zkušenosti
nedostal
až
na
konec,
kdy
se
to
úplně
sbalí.
Musíte
si
uvědomovat,
že
tady
máte
před
sebou
člověka,
který-
kterýmu
se
to
všechno
sbalilo,
ano?
Takže
ví,
co...
co
je
potom
dál.
Jakmile
se
to
sbalí,
tak
vesmír
přestane
mít
hranice.
To
není
jenom
soustava
sluneční
nebo
galaxie
nebo
já
nevím,
co
všechno.
Ale
hranice
časoprostoru
přestanou
existovat.
Všechno
se
to
sbalilo,
on
se
oci-
ocitne
za
těmi
hranicemi
času
a
prostoru.
Čili
jestliže
byl
někdo
u
Boha,
to
jsem
potřeboval
právě
předeslat
tohleto,
tak
byl
za
celým
vesmírem.
On
nebyl,
to
nebylo
nikde-
někde
ve
vesmíru.
To
bylo
za
celou
tou
klecí,
to
nebylo
v
této
soustavě
sluneční
někde
na
Marsu
nebo
já
nevím,
kde
by
to
mohlo
být,
ne?
Nikde,
to
byste
nenašli.
V
celém
časoprostoru
byste
nenašli
místo,
kde
byl
člověk
u
Boha.
Uvědomujete
si,
uvědomte
si
taky
jednu
věc.
Když
nám
to
líčí
třebas
ve
Starém
zákoně
v
Genezi,
jak
to
bylo
ze
začátku,
že
ten
Bůh
vduch-
vdechl
tu
duši
do
toho
těla
a
tak
dále,
a
tak
si
uvědomte
jednu
věc.
Tady
někdo
z
pozice
člověka,
který
žil
přibližně
tisíc
pět
set
let
před
Kristem,
líčí
události,
které
se
staly
několik
milionů
let
předtím.
A
tak
to
líčí
opravdu
způsobem
člověka,
který
je
tomu
velice
vzdálen,
který
si
o
tom
zachoval
jenom
nějaký
obraz
myšlenkový.
A
kromě
toho
ten
obraz
opsal
ještě
odněkud
odjinud,
od
Sumerů
a
Babyloňanů
a
odjinud.
Ale
to...
to
na
tom
nezáleží.
Důležité
je,
že
ten
odstup
časový
mezitím
způsobil,
že
se
to
mockrát
popisovalo,
mockrát
přepisovalo.
Mockrát
přendavalo
do
jiných
a
jiných
obrazů,
jak
to
ten
věk
a
ta
mysl
lidská
stačila
vnímat,
jak...
jak
ten
pokrok
tehdy
vypadal.
Čili
my
musíme
si
uvědomit,
že
když
se
tohleto
tam
říká,
tak
se
musí
na
to
jít
zcela
jinak.
Zkušeností
za
časem
a
za
prostorem
a
ta
vypadá
tak,
že
totiž
dříve
než
cokoliv
bylo,
člověk
jest
u
Boha.
Ne
byl,
jest
u
Boha.
On
jest
u
Boha.
Teď
jest
tam
také,
jenomže
si
toho
není
vědom,
rozumíte
mně?
Až
si
toho
začne
být
vědom,
tak
tomu
se
říká
spása,
ale
zase
tam
potom
jenom
je,
a
ne
bude
a
ne
byl.
Čili
byl
on
v
domě
Otcově?
Byl.
Ale
on
tam
je,
to
například
když
si
vzpomene
tou
vzpomínkou
toho
marnotratného
syna.
Tak
ta
vzpomínka
je
to
minimum,
jakým
on
ještě
je
v
tom
Otcově
domě.
Kdyby
tam
totiž
nebyl,
tak
si
nevzpomene,
ano?
Čili
jinými
slovy
a
z
jiný
strany
řečeno,
kdo
si
to
vzpomíná
u
toho
marnotratného
syna
na
Otcovský
dům?
Člověk,
který
se
stává
něčím,
tělem,
ten
si
na
to
nemůže
vzpomenout.
Protože
to
tělo
tam
nebylo.
Ale
kdo
si
vzpomíná,
to
je
jeho
nesmrtelná
část.
Najednou
za
nějakých
okolností,
které
jsou
tam
dost
přesně
vylíčeny,
ta
nesmrtelná
část
a
její
vypovídací
schopnost
se
dostala
navrch.
A
proč?
Protože
mu
tam
bylo
zle,
protože
jedl
s
vepři,
že
nebyl
spokojen
a
tohoto
života
se
vzdal.
Toho
života
jíst
s
vepři
se
vzdal.
My
bohužel
všichni
jíme
s
vepři,
ale
nevzdáváme
se
toho,
nám
se
to
třebas
líbí,
že
jo?
Že
to
vepřový
nebo
tak
nějak,
že
jo?
Ale
prosím
vás,
jemu
se
to
znechutilo,
a
proto
ten
život
vzdával,
a
proto
měla
nesmrtelná
duše
právo
vůbec
promluvit.
Pán
Bůh
v
nás
se
chová
velice
solidně
a
nevtíravě.
Když
mu
nedáváme
právo
k
tomu,
aby
promluvil,
aby
se
ozval,
tak
se
neozve.
To
je
ta
bída.
My
si
myslíme,
že
je
to
nějaká
vtíravá
bytost,
jenomže
vono
to
nemá,
řek
bych,
žádnou
v
našem
smyslu
měřitelnost,
tomu
říkám
frekvenci,
měřitelnost.
A
protože
je
to
neměřitelné,
tak
všude,
kde
něco
měříme,
vážíme,
usuzujeme,
tam
nemá
místo
Bůh.
Tam
se
nemůže
projevit.
No
a
tak
jsem
chtěl
říci,
že
u
toho
Boha
se
připravoval
sestup
sem
do
tohoto
světa.
Dávno
než
existovala
tato
planeta
vůbec.
A
že
ta
doba
toho
ráje
nebo
pobyt
v
ráji,
což
už
něco
začínalo,
to
už
bylo
začínání
něčeho,
anebo
končení
něčeho.
To
už
byla
věc
stvořená.
A
toto
stvoření
zaručeně
není
mezi
čtyrma
řekami,
jak
se
tam
mluví
v
tom,
to
je
symbol
čtvernosti
pomíjejícné-
pomíjejíce
pomíjející
čtyrka,
nepomíjející
trojka
je
v
člověku,
ano?
Tak
ty
čtyry
řeky
jsou
symbolem
pomíjející
čtvernosti
obsažené
v
člověku.
To
jsou
vnitřní
záležitosti,
to
je
popis
stavu,
ano?
Jak
to
v
tom
ráji
vlastně
bylo,
že
tam
byly
zúčastněny
ty
čtyry
všechny
složky,
ano?
Harmonickým
způsobem,
a
proto
ten
člověk
neumíral
a
tak
dále.
