Říkal
jsem,
že
budu
mluvit
o
"království
Boží
násilí
trpí
a
násilím
je
dobýváno."
Teď
to
násilí,
kterým
je
dobýváno,
to
bych
chtěl
detailněji
ještě
rozvést.
Protože
to
násilí,
kterým
je
dobýváno,
musí
dělat
vůči
sobě.
A
tím,
že
ho
děláte
vůči
sobě,
tím
dobýváte
to
království
Boží.
Jak
můžete
dělat
násilí
přímo
na
království
Boží,
když
ho
vůbec
nevidíte
a
když
ho
nemáte
před
sebou.
Nesmí
to
být
nic
nadsmyslného
a
nic
nerozumného,
protože
co
stojí
proti
vám
nebo
co
stojí
vám
v
cestě,
abyste
mohli
vstoupit
do
toho
království
Boží?
Vy
sami
si
stojíte,
nikdo
jiný
než
vy
sami,
ten
přelud,
ten
váš
dojem
klamný,
že
toto
je
jediná
skutečnost.
A
vy
musíte
si
udělat
to
násilí,
že
tuto
skutečnost
musíte
překročit,
se
dostat
za
ní,
nad
její
úroveň
nebo
rozšířit
tu
úroveň
tohoto
vědomí.
Čili
rozumně...
rozumně
zvyšovat
poučenost.
To
je
první
věc.
Já
sem
jezdím
jenom
proto,
abych
zvýšil
vaši
poučenost.
Od
toho
já
si
hodně
slibuju.
Já
jsem
nikdy
žádnou
poučenost
neměl,
šel
jsem
na
to
samorostle.
A
s
tím
bylo
spojeno
veliké
nebezpečí.
Že
jsem
to
překonal,
tak
to
je
jedině
veliká
milost
od
Boha.
Ale
vím,
že
poučenost,
když
jí
je
člověk
poslušen,
vykonává
to
největší
násilí
na
lidském
organismu.
Totiž,
když
vám
třebas
lékař
doporučí
nějakou
dietu,
tak
si
musíte
dělat
násilí,
né?
Ale
tím,
že
tu
dietu
dodržujete,
tak
se
vyléčíte
třeba,
já
říkám
příklad.
Například
já
mám
teďka
dojem
třebas
u
té
žloutenky
infekční,
že
se
to
vůbec
neléčí,
že
se
tam
jenom
upravuje
ten-
ty
pochody
se
upravují
pomocí
nějaký
diety,
na
to
není
asi
lék
vůbec,
že?
Klid
a
dieta,
klid
i
duševní.
A
tak
tohleto
platí
na
duchovní
cestě
obecně.
Jestliže
já
jsem
neklidem
přidržován
při
tomto
světě,
tak
klidem
jsem
odváděn
od
toho
jediného,
co
považuju
za
důležité.
Čili
především
zachovat
za
každé
okolnosti
klid.
Jestliže
mě
něco
přivádí
z
míry,
tak
je
to
pro
mě
příznakem,
že
je
to
chybné.
Že
je
to
chybný
stav,
do
kterého
se-
ten
mně
vzdaluje
království
Boží.
Čili
já
nedělám
tak
velké
násilí,
že
od
toho,
co
mě
zneklidňuji-
zneklidňuje
soustavně
odcházím,
já
se
toho
vzdávám,
že?
Já
od
toho
odstupuju,
třebas
jenom
na
okamžik.
Odstupuju
až
do
té
doby,
až
se
uklidním,
pak
k
tomu
znovu
přistoupím.
Když
mě
to
znovu
zneklidňuje,
tak
znovu
prostě
odstoupím
a
tak
dále.
A
znovu
jako...
jako
když
se
klepe,
že,
na
bránu,
to
dělám.
Nejsem
schopen
to
dělat
dokonale,
dělám
to
jenom
jako
klepání.
Odstupuju,
přistupuju,
odstupuju,
přistupuju.
Odstupuju
proto,
že
mě
to
zneklidňuje,
ne
proto,
že
bych
chtěl
odstoupit,
že
mě
to
zneklidňuje
a
přistupuju
proto,
že
tam
mířím,
že
ano.
A
to
je
to
nejhlubší
násilí,
které
můžete
na
království
Božím
dělat.
Protože
jestliže
budete
trvale
klepat,
tak
to
má
tento
blahý
následek.
Že
čím
déle
budete
klepat,
tím
více
se
budete
muset
odosobnit.
Ale
není
to,
řek
bych,
lajdáctví
nebo
netýkavost
ze
strany
těch,
kteří
jsou
za
dveřma,
že
vám
neotevřou,
nýbrž
je
to
vaše
neschopnost
klepat,
že
vám
není
otevřeno.
Kdo
klepe
totiž,
tomu
bude
otevřeno.
Dobře
si
uvažujte
mezi
sebou
a
v
sobě,
jestli
opravdu
klepete.
Jestli
opravdu
děláte
nějaké
násilí
zavřeným
dveřím.
Ježíš
Kristus
chtěl,
aby
se
to
násilí
tomu,
co
je
zavřeno,
dělal.
Že
kdyby
říkal:
neklepejte,
nenamáhejte
se
ne?
Tak
to
bylo
něco
jiného.
Ale
on
zásadně
byl
pro
to,
aby
se,
třebas
nenápadně,
ale
soustavně
klepalo.
Dejme
tomu,
nemusíte
ani
mít
ten
smysl
pro
to
království
Boží,
třeba
toho
nejste
ani
schopni.
Ale
jednostranně
budete
klepat
v
tom
smyslu,
třebaže
budete
chtít
být
zdraví,
dejme
tomu.
Jestliže
ale
budete
klidně
klepat,
klidně,
a
ten
klid
přitom
musíte
zachovat,
tak
si
otevřete
království
Boží
do
značné
míry.
Já
bych
to
řekl
jinak.
Když
ten
chromý
u
toho
rybníku
Bethesdy
moc
let
ležel,
a
nikdo
mu
nepomohl
do
té
zčeřené
vody,
aby
ho
ten
anděl
zachránil
od
tý
choroby,
to...
to
znáte.
Tak
on
už
tam
ležel,
prostě,
já
bych
řekl
lidsky
beznadějně,
že?
To
už
nebyla
naděje
velká,
ale
on
tam
přesto
vydržel.
On
tam
přesto
vydržel,
protože
se
naučil
za
tu
dobu
trpělivosti,
ne?
To
je
to
násilí,
on
se
naučil
zvláštnímu
druhu
násilí,
které
je
jedno
z
nejúčinnějších,
jaké
vůbec
znám.
Trpělivě
na
jednom
místě
dolovat,
jak
říká
Ramakrišna.
A
to
se
člověk
dostane
až
k
tomu
pramenu
věčné
vody,
říkal
taky
on,
ano?
A
rozuměl
tomu
v
Indii
stejně
dobře
jako
my,
to
je
zajímavé.
Takže,
když
on
tam
takhle
beznadějně
byl,
jenom
pro
svou
vytrvalost
tam
ještě
zůstal.
Jenom
proto,
že
se
naučil
trpělivosti,
tak
nakonec
se
dostavil
Kristus.
Najednou
byl
před
ním
Kristus,
a
to
se
stane
také
nám.
On
ho
sice
vyléčil
jenom
z
té
jeho
choroby,
nevíme,
co
stalo
dál,
ale
každý
z
nás
jsme
choří
nějakým
způsobem.
A
jestliže
nás
z
toho-
z
této
choroby
vyléčí,
je
velká
naděje,
že
to
půjde
zase
dál,
že?
Nedělejte
si
iluze,
že
to
všecko
půjde
najednou,
ne?
Ale
zaručeně
příchod
Krista
do
našeho
života
je
tím
nejlepším,
co
se
může
stát.
A
já
věřím,
že
mezi
vámi
není
ani
jeden,
kdo
by
toho
zneužil
jenom
pro
své
tělesné
uzdravení.
Že
by
všichni,
kdyby
se
ocitl
ve
vašem
životě,
byste
s
ním
šli
k
němu,
to
já
věřím.
Ani
jeden
z
vás
tedy
není
takový,
který
by
toho
zneužil
ani
jeden
z
vás.
Zato
vám
se
mohu
zaručit,
to
vás
znám
do
tý
míry.
Čili
klidně
si
ho
pozvěte
do
svého
života
svou
trpělivostí.
A
ta
trpělivost
je
na
místě
proto,
že
to
děláte,
jako
mouchy
sežerte
mě,
víte?
Že
to
neděláte
s
tou
naléhavostí
toho
chromýho.
Vy
se
necítíte
být
dostatečně
chromí.
Mě
zachránilo
to,
že
já
jsem
se
v
sedmnácti
letech
cítil
být
absolutně
neužitečným
člověkem
v
tomto
životě,
když
jsem
nemohl
dělat
to,
co
mě
bavilo.
Absolutně
chromý
v
tom
smysle
duševním,
jo?
A
tím
jsem
mohl
velice
snadno
odstoupit
od
toho
života,
který
byl
ještě
přede
mnou.
A
to
se
opakovalo
v
tom
koncentráku,
kde
jsem
zase
odstoupil
od
toho
života.
Kdybych
byl
neuměl
odstoupit
od
sama
sebe,
tak
jsem
se
z
té
chromosti
nikdy
nedostal.
On
opravdu
ten
chromý
u
toho
rybníka
musel
se
do
značné
míry
vzdát
sama
sebe,
toho
satanáše,
který
mu
říká:
je
to
beznadějné,
nelež
tady,
zanech
toho
nebo
udělej
sebevraždu,
né,
nebo
něco
takového,
spáchej
něco
jiného,
ale
tady
nelež.
Je
to
beznadějné,
vždycky
tě
někdo
předejde
a
nikdy
tam
nebudeš
první
v
té
vodě.
A
on
s
tím-
toto
musel
dobojovat,
toto
si
musel
za
ta
četná
léta,
která
tam
ležel
na
tom
břehu,
musel
si
vyřešit
a
když
to
vyřešil,
v
tu
chvíli
tam
byl
Ježíš
Kristus.
Jakmile
to
bylo
samovolné,
jakmile
když
se
dostanete
k
samovolnosti
svého
počínání,
to
znamená,
bez
říkání
budete
poslušni
toho,
co
si
přeje
Bůh,
budete
se
bát
dělat
něco,
co
není
v
jeho
zájmu
a
co
je
v
zájmu
vašem
a
není
to
ale
správné,
to
dobře
víte.
Jakmile
se
dostanete
do
toho
stadia,
tak
máte
ho
v
sobě
velice
blízko
už.
To
je
na
pokraji
toho
plnění
Starého
zákona,
ze
kterého
se
zrodí
Ježíš
ve
vašem
prostředí.
Ovšem
já
jsem
měl
příležitost,
například
tady
v
těch
Kalech,
co
jsem
byl
tady
s
nimi,
zjistit,
že
se
tam
chtěli
toho
Boha,
který
se
v
nich
narodil,
který
se-
že
se
ho
chtěli
chopit.
Bylo
zle.
To
bylo
zlý.
Kdokoliv
se
ho
chopil,
tak
ho
ztratil.
Vy
si
musíte
uvědomit,
že
tady,
že
sice
již
Ježíš
Kristus
říkal:
nepřišel
jsem,
aby
mně
bylo
slouženo.
To
ne.
Ale
přišel
jsem
proto,
abyste
mě
následovali
a
nic
víc
než
následovali.
A
toto
následování
to
je
přeci:
zapři
sama
sebe,
vezmi
svůj
kříž
a
následuj
mne.
Ze
začátku
berete
jenom
svůj
kříž,
a
to
je
kříž
těžký.
Ne
proto,
že
by
byl
tak
strašný,
ale
že
je
to
váš
kříž.
Všechno,
co
je
naše,
je
strašně
těžké...
strašně
těžké.
A
co
na
něm,
co
naše
není,
tak
to
na
nás
nelpí,
také
je
to
lehké,
přestože
to
jiným
připadá,
že
je
to
strašně
těžké
a
že
by
to
neunesli.
Vy
to
ale
fakticky
nenesete,
protože
to
není
vaše.
A
proto
je
to
lehké.
A
Ježíš
Kristus
vám
postupně
dá
sílu
v
tom,
že
s
vámi
to
ponese
do
takové
míry,
jak
budete
ochotni
ho
následovat.
Takže
nakonec
to
dopadne
tak,
že
on
ponese
za
vás
všecko
a
vy
neponesete
vůbec
nic.
Mně
to
kolikrát
připadá
tak,
že
mám
co
dělat,
abych
za
ním
klusal.
On
si
to
tam
nese,
ten
můj
kříž,
a
já
mu
nestačím
ani
běžet
za
ním.
Věřte
mi
to,
tak
je
to.
A
to
jsem
začátečník.
A
já
doufám,
že
vy
na
tom
budete
ještě
líp.
On
nás
zahanbuje.
Jakmile
mu
začneme,
jakmile
ho
začneme
následovat,
tak
nás
zahanbuje
svou
láskou
tak
dokonale,
že
si
netroufáme
vůbec
říci,
že
ho
milujeme.
Protože
kdybychom
si
to
troufali
vedle
něho,
jeho
lásky
říct,
tak
bychom
lhali.
Protože
vedle
jeho
lásky
naše
není
žádná.
Nedělejte
si
z
toho,
že
nemilujete,
není
z
toho
nic.
Kdo
si
mysleli,
že
ho
mají
rádi,
jako
svatý
Petr,
klamali
se.
Radši
si
myslete,
že
ho
vůbec
nemáte
rádi.
Ale
snažte
se
ho
následovat,
protože
je
to
správné...
protože
je
to
správné,
ano?
Stačí,
protože
je
to
správné.
A
té
lásce
on
vás
naučí
a
až
ji
budete
umět,
tak
budete
dobře
vědět,
že
to
není
vaše
láska,
že
je
to
jeho
láska,
která
se
do
vás
vtělila,
že
jeho
láskou
děláte
nějaké
věci
navíc,
co
jste
předtím
nedělali.
A
nebudete
to
sobě
na
klopu
přišívat,
nebudete
se
tím
chlubit,
protože
budete
dobře
vědět,
že
sami
nejste
schopni.
To
platí
o
mně
i
o
vás,
o
všech
lidech
bez
výhrady,
jo?
Takže
ze
začátku
člověk
dělá
nějaké
násilí
a
pak,
protože
ho
trpělivě
dělá,
já
jsem
tomu
říkal
klepání
na
dveře,
tak
nakonec
je
tím,
do
čeho
vstoupil
přemožen...
přemožen,
dokonale
přemožen.
A
tím
dokonaleji,
čím
větší
násilí
dělal,
násilí
sobě,
jak
jsem
to
předvedl,
ne?
Že
musíte
mít
trpělivost
nebo
jiné
vlastnosti,
které
já
jsem
tady
všechny
nejmenoval,
které
musíte
v
sobě
soustavně
trénovat,
bez
tréninku
to
nejde.
Každá
ta
věc
potřebuje
soustavnost,
a
jakmile
ji
v
sobě
vypěstujete,
tak
samozřejmě
potom
si
vás
to
vezme.
Upozorňuju
vás
ještě
znovu,
že
nejdokonalejším
způsobem
sebezáporu
a
nesení
kříže
je
mystická
koncentrace.
Upozorňuju
vás
ale
zároveň,
že
u
málokterého
člověka
je
to
koncentrace
mystická,
většinou
je
to
jenom
koncentrace.
Ale
doporučuji
vám
vřele,
abyste
si
přečetli
ten
spis
Mystická
koncentrace
a
příprava
k
tomu,
co
jsem
teďka
napsal,
dostanete
to
za
čas,
za
chvilinku
to
budete
mít.
A
tam
doufám,
že
jsem
aspoň
ve
zkratce,
teď
to
píšu
zdlouhavě,
napsal,
co
je
to,
jaký
je
rozdíl
mezi
koncentrací
a
mystickou
koncentrací.
Že
totiž
není
možno
se
soustředit
na
Boha
bez
veliké
přípravy.
Jestliže
já
před
tím,
než
se
soustřeďuju
třebas
do
nitra
nebo
jakkoliv
nebo
než
se
modlím,
neudělám
ze
svého
života
do
značné
míry
už
modlitbu,
to
znamená
cestu
k
Bohu,
tak
pak
svým
životem
jdu
jinam
než
tou
modlitbou
a
vzájemně
se
to
potírá.
A
já
v
sobě
pociťuju
místo
úlevy
napětí,
protože
já,
to
je
ke
ztroskotání
úplně,
to
je
k
roz-
roztříštění
bytosti
to
vede,
k
schizofrenii
nebo
já
nevím
k
čemu.
Kdežto
když
už
ten
svůj
život
hledím
přizpůsobit
vůli
Boží,
když
ho...
když
ho-
když
se
připravuji
tím
životem
k
té
modlitbě,
tak
ta
modlitba
samočinně
z
toho
života
vyplývá.
A
má
úroveň,
kterou
bych
životem
samotným
nedokázal.
Ona
mě
ta
modlitba
zase
vynese
dál,
já
se
jí
posílím
pro
ten
další
život,
takže
dostanu
ten
život
vlivem
modlitby
na
vyšší
úroveň.
Nemohu
nikomu
doporučovat,
aby
se
nemodlil.
To
je
absolutně
nutné...
absolutně
nutné.
Tím
má
lidský
den
vyvrcholit,
aspoň
jednou
za
den
má
vyvrcholit.
Ale
jestliže
se
modlí
odděleně
od
svého
života,
tak
by
bylo
opravdu
lépe
se
nemodlit,
protože
lže
Pánu
Bohu.
On
musí
žít
tak,
jak
se
modlí.
My
se
nemodlíme
"chléb
náš
vezdejší"
na
prvním
místě,
nýbrž
my
se
modlíme
"Otče
náš",
prosím
vás.
To
znamená
první
poslušnost
jemu...
jemu
podřídit
svoji
činnost,
stát
tváří
tvář
před
ním.
A
ne
před
nějakým
úkolem,
který
tady
mám.
Když
budu
své
úkoly
konat
stoje
před
Bohem,
to
dopadne
úplně
jinak,
než
když
je
budu
konat,
protože
mně
to
někdo
nařídil,
rozumíte?
Budu
si
umět
také
přebrat
to,
co
mně
někdo
nařídil.
A
stává
se
mně,
že
ten
dotyčný,
který
mi
to
nařídil,
potom
říká:
a
to
jsem
ti
nenařídil.
Ale
dobře,
žes
to
udělal.
Jak
si
to
mohl
předvídat,
že
jsem
takový
hloupý?
Protože
nemůže
člověk
předvídat,
i
když
dává
v
nejlepší
míře
a
ve
vědomí
dobra
příkazy
někomu,
jestli
je
to
správné
nebo
není
to
správné.
Ale
když
se
člověk
postaví
před
Boha
jako
svědka
své
činnosti,
tak
on
mu
přetřídí
všechny
úkoly,
on
sám
za
něj
přetřídí
všechny
úkoly,
které
od
světa
dostává.
Takže
zbyde
jenom
to,
co
je
v
jeho
vůli,
ano,
a
to
se
provede.
Čili
ten
život
takového
člověka
má
potom
takový
vzezření
velkorysého
života,
ano?
On
dělá
něco,
co
se
mu
ani
nenařídilo,
takže
třeba
to
vypadá,
jako
že
to
dělá
dokonaleji.
Ale
na
druhé
straně
nedělá
to,
co
se
mu
nařídilo,
ne
proto,
že
by
odporoval,
ale
protože
to
není
moudré
ani
správné.
Tuhletu
moudrost
Boží
si
musíte
brát
za
svědka.
Nemůžete
se
proti
ní
postavit,
nesmíte,
ano?
Já
bych
myslel,
vy
si
potrpíte
na
formulky,
že
bych
mohl
formulovat
to,
co
jsem
už
sice
napsal
do
toho
SJ
dvě,
ale
vám
jsem
ještě
nedodal
a
je
mi
velice
líto,
protože
je
to
závěr,
takový
zásadní
závěr
té
kapitoly
činnosti.
A
tak
jsem
tam
napsal
nebo
zobrazil
dokonce
takovou
formulku,
já
se
to
vždycky
snažím
zobrazit,
formulku
o
tom,
jaký
smysl
má
lidská
činnost,
jakékoliv
lidské
počínání.
Že
totiž
člověk
v
té
své
povaze
lidské,
to
znamená
tím,
že
se
stal
jednou
člověkem,
je
východiskem
k
celé
úrovni
nebo
celému
vnímání
světa
na
té
lidské
úrovni.
Já
bych
řekl,
že
to
je
horizontální
taková
úroveň,
horizont
takový,
vodorovná
pláň,
na
které
se
setkává
ten
člověk
s
určitým
druhem
kauzality,
s
určitým
druhem
závislosti
vzájemného,
takového
přímého
i
nepřímého
souboje
párů
dvojic.
A
v
tomto
prostředí
nebo
na
této
úrovně,
pokud
je
jako
člověkem,
to
znamená,
já
ho
nazvu
teďka
jenom
"A",
velké
"A"
pokud
je
člověkem,
já
se
obracím
v
duchu
k
tomu
obrázku,
který
tam
vidíte
naps-
namalovaný,
už
jsem
vám
ho
tam
namaloval.
Tak
se
musí
vyrovnat
s
tím,
čemu
on
říká
lidský
osud,
né?
A
co
je
v
podstatě,
řekl
bych,
zákonitostí
této
úrovně.
Ale
není
to
nějak
předepsáno
na
toho
člověka,
jak
si
my
představujeme.
Nýbrž
to
je
obecně
platná
zákonitost,
do
které
se
člověk
nějakým
způsobem
svým
postojem
vejde.
Jakým
způsobem
se
vejde,
to
už
je
jeho
individuální
způsob
přístupu
k
této
úrovni.
Ale
nestává
se,
že
by
z
této
úrovně
nějak
se
vymykal.
On
tam
má
dost
pevné
postavení
a
musí
jenom
v
té
úrovni
své
možnosti
buď
dočerpávat
nebo
nevyčerpávat.
Jednat
tam
buď
důsledně
nebo
nedůsledně.
A
tím
bych
řekl,
že
se
z
toho
výchozího
postavení
svého
lidství
ocitá
daleko
od
sama
sebe
nebo
blízko
k
sobě.
Čím
totiž
více
vyčerpává
tyto
své
lidské
možnosti,
tak
tím
se
dostane,
dostává
víc
na
kraj
toho
lidství.
Já
bych
ten
krajní
bod
této
roviny
nazval
"Z",
"A",
zet
je-
"A"
je
začátek,
"Z"
je
konec.
A
z
tohoto
jediného
bodu
"Z",
já
jsem
ho
tam
definoval
přesněji,
ale
vám
to
bude
stačit,
takhle
říct,
vy
si
to
potom
přečtete
detailněji,
tom
to
jediného
bodu
"Z",
né
z
bodu
"A",
kdy
se
člověk
stává
člověkem.
Nýbrž
z
bodu
"Z",
kdy
vyčerpává
lidské
možnosti,
jak
jsem
často
už
říkal,
jest
možno
z-
vzejít
někam
výš,
do
vyšší
úrovně,
jinak
není
možné.
To
znamená,
Ježíš
Kristus
jasně
ukazoval,
že
jednak
z
krajní
situace
a
jednak
z
vyčerpání,
a
on
hlásal
hlavně
tohleto,
krajní
situace
je
tam
jenom
ně-
na
několika
místech,
Maří
Magdalena,
lotr
na
kříži,
a
to
co
pořád
říkám.
Ale
že
z
normálních
možností,
které
on
ukazoval,
když
se
dočerpají
krajně,
v
klidu,
je
možno
přejít
na
vyšší
úroveň.
A
on
to
definoval
jednodušším
způsobem
než
jak
já
to
říkám:
kdybys
chtěla
mít
život
věčný,
té
Samaritánce
u
studny,
měla
bys
ho,
já
bych
ti
ho
předal.
To
znamená,
nejbezpečnější
způsob,
jak
se
dostat
k
bodu
"Z",
je
správně
užívat
vůle.
Vypěstovat
si
toto
užívání,
učit
se
ve
škole
vůle.
Prostě
školit
svoji
vůli
tak,
aby
se
člověk
dostal
co
nejdále
k
bodu
"Z".
A
tím
zamezil
tomu,
že
by
se
tam
musel
k
tomu
bodu
"Z"
dostat
z
prekérní,
stresové
situace.
Jako
se
to
vždycky
stalo
mně.
Po
dobrém
nikdy
do
bodu
"Z"
nepřišel.
Proč
to
takhle
říkám,
protože
bych
nechtěl
mít
dále
dojem,
že
když
si
líčím,
když
si
pomáhám
lehkým
způsobem
v
líčení
krajních
situací,
abyste
nemysleli,
že
to
je
jediná
možnost,
jak
tam
se
dostat
někam
dále.
Nýbrž
to
je
opravdu
jedna,
to
jest
nejsnazším
způsobem
vylíčitelná
krajní
situace.
Ale
pro
toho
spisovatele.
Ale
ve
skutečnosti
Ježíš
Kristus
tímto
způsobem
lidi
neškolil,
nýbrž
on
je
školil:
následujte
mne.
A
to
je
trvalý
stav,
to
je
prostě
způsob
jednání,
který
vede
k
tomu
bodu
"Z".
Já
bych
vám
chtěl
teď
nějakým
způsobem
zpřístupnit
ten-
to
lidství
lidské,
abyste
ho
pochopili
po
té
stránce,
jak
my
ho
potřebujeme
chápat
k
tomu
rozletu.
Člověk
se
podobá
tomu
bodu
"A"
nebo
stojí
na
tom
bodu
"A",
stojí
na
svém
lidství,
začíná
být
člověkem
v
tom
smyslu,
že
může
z
toho
lidství
vyjít
až
k
Bohu
jenom
tehdy,
když
se
nechová
jako
nižší
tvor,
než
je
člověk.
Jak
se
chová
nižší
tvor?
Prosím,
po
mnohých
stránkách
lépe
než
člověk
třeba,
že
ano?
Ale,
že
dejme
tomu,
zvíře
jako
takové
jenom
jí,
stará
se
o
to,
aby
se
najedlo,
aby
zachovalo
se
při
životě,
aby
zachovalo
druh,
né?
Je
to
pud
sebezáchovy,
pud
druhového
zachování
druhu,
bych
tak
řekl,
a
jakmile
tomuto-
těmto
dvěma
věcem
dostojí,
tak
odpočívá.
Nezná
činnost
jako
takovou
pro
něco,
co
by
přímo
nesloužilo
jenom
materiálnímu
životu.
On
svou
činnost
provádí
jenom
pro
svoji
materiální,
pro
svoji
makt-
materiální
existenci,
pro
nic
víc.
A
proto
jeho
činnost
může
býti
úzce
specializovaná,
to
je
specializovaná
na
tu
potravu,
na
sehnání
té
potravy
a
na
to,
aby
se
uchránil
naživu,
aby
se
rozmnožil.
On
to
všechno
dělá
velice
ekonomicky,
to
zvíře,
protože
na
příklad
dejme
tomu,
nejí
nikdy
nadmíru,
pohlavně
se
stýká
jednou
za
rok,
né?
Všecko
dělá
úměrně
tomu
svému
stavu
zvířete.
To
znamená,
většinu
doby
odpočívá,
což
se
nám
jeví
jako
třeba
velice
silné,
ale
vono
je
velice
odpočaté
také.
Kdežto
člověk
na
rozdíl
od
zvířete,
je
činorodý.
To
znamená,
už
od
útlého
mládí
jedná
nebo
hraje
si
způsobem,
ke
kterému
můžeme
mít
postoj
jedině
jako
vyví-
rozvíjení
činnosti,
všestranné
činnosti.
Například
medvědi
nebo
jiná
zvířata
taky
si
hrajou,
když
jsou
malá,
né,
ale
zase
rozvíjejí
jenom
tu
činnost
při
té
hře,
která
slouží
sebeobraně,
podus-
pudu
sebezáchovy,
oni
se
perou
mezi
sebou,
jinak
nic.
Kdežto
dítě
se
jenom
nepere,
jste
si
všimli
jeho
her,
které
jsou
mnohostranné
zábavy.
Jednak
je
k
tomu
vedeme
záměrně,
ale
jednak
ono
samo
ze
své
přirozenosti
tíhne
k
té
všestrannosti,
a
tím
se
připravuje
na
rozvinutou
činnost.
Takže
kdybychom
ho
chtěli
dovést
cestou
činnosti
až
k
bodu
"Z",
o
kterém
tady
byla
řeč,
tak
bychom
mu
museli
dopřát,
aby
tu
činnost
prováděl
tím
způsobem,
že
by
z
toho
bodu
"A"
odcházel
od
sebe
za
tou
činností.
Tím
se,
aniž
ví
jak,
dostává
k
bodu
"Z"
na-
nakonec,
na
krajní
mez
své
úrovně,
ze
které
je
možno
zase
jít
dál.
Každý
schod
má
povahu
takovou,
že
někde
začíná,
to
je
to
"A",
někde
končí
a
odtamtud
se
zase
stoupá
do
vyššího
patra
nebo
na
vyšší
schod.
Tak
je
to
i
tadyhle
v
této
oblasti
hierarchie
hodnot
lidských.
Takže
po
stránce
činnosti,
kdyby
to
takhle
člověk
dělal,
kdyby
bez
jakýchkoliv
stresových
situací,
bez
strachu,
bez
zneklidňování,
dočerpával
všechny
možnosti
své
lidské
činnosti,
která
je
založená
na
myšlení.
Neboť
není
úzce
specializovaná,
není
to
jenom
činnost
opakovaná,
vycházející
nějakého
pudu.
Kdyby
to
takhle
dělal,
tak
by
se
musel
pomocí
činnosti
dostat
k
okamžiku
nebo
k
mezi,
za
kterou
už
dále
nemůže
jít.
Kdyby
se
tím
nedal
zneklidnit
a
z
teho-
z
tohoto
bodu
povznesl
svou
mysl
k
Bohu,
tak
by
to
muselo
mít
za
následek
vědomé
spojení
s
vyšší
úrovní.
Neříkám
nějakou
nejvyšší,
ale
postoupil
by
kupředu.
Proto
Ježíš
radil:
modli
se
a
pracuj.
To
znamená,
tu
práci
vyvrchol,
vždycky
musíš
vyvrcholit
modlitbou.
Je
to,
povznesení
mysli
je
absolutně
nutné,
aby
klidně
bez
krizí
se
člověk
dostal
dál.
Povznesení
mysli
k
Bohu,
absolutně
nutné,
ano?
A
to,
co
jsem
říkal
o
činnosti,
totéž
platí
o
lásce,
také
té
se
můžeme
naučit,
a
to
je...
to
je
učení,
jak
manipulovat
s
vůlí.
Láska,
prosím,
rovná
se
vůle.
Je
to
projev
vůle,
je
to
nejzákladnější
projev
vůle.
A
tedy
pěstování
této
vůle
způsobem,
já
to
taky
předvedu
v
tom
SJ,
znamená,
jak
jsem
taky
v
tom
Mystické
koncentraci
už
to
popsal,
v
tom
spisu,
částečně
aspoň
z
prostředka,
přináší
také
ty
možnosti,
že
člověk
se
snaží
naučit
se
milovat
bližního
přes
bližního
v
Bohu
a
tak
dále.
Jakmile
se
naučí
milovat
bližního
dost,
tak
musí
od
sebe
odejít,
když
nemiluje
jenom
sebe,
ne?
Je
to
zase
ta
cesta
z
toho
bodu
"A"
k
tomu
bodu
"Z".
Tak
jenom
zhruba
říkám,
abyste
věděli,
oč
jde.
A
nejtíž
to
bude
předvést
vám
to
na
úrovni
poznání.
Co
to
znamená
jít
od
bodu
"A"
k
bodu
"Z".
Já
to
ale
zjednoduším
na
to
minimum,
jak
jsem
to
říkal
dneska
dopoledne
nebo
v
poledne
vám
zatím,
ale
nes-
nesmiřuju
se
s
tím,
já
to
v
tom
spisu
rozvedu
víc.
Že
to
je,
dát
se
poučit
napřed
o
své
lidské
činnosti,
o
podstatě
všech
jevů.
To
my
jsme
dost
dokonale
poučeni,
třebas
z
přírodních
věd
a
z
různých
jiných
bádání,
které
jsou
nám
k
dispozici.
A
dát
se
poučit
také
o
cestě
k
Bohu,
dočerpat
tyto
možnosti.
A
jestliže
mně
potom
zbyde
touha
to
uskutečnit,
realizovat,
tak
se
nechat
touto
touhou
vyzdvihnout
nahoru,
už
bezeslovně.
Tak
to
je
tak
zhruba
cesta
poznání.
A
to
jsou
ty
hlavní
tři
cesty
z
toho
bodu
"A"
k
bodu
"Z",
a
z
bodu
"Z"
nahoru.
Kdykoliv
člověk
buď
nemiluje
nebo
nic
nedělá
nebo
nedělá
dost
intenzivně
nebo
se
zneklidňuje
nebo
prostě
nedělá
nic
z
toho,
co
jsem
tady
říkal,
to-
nic
z
toho
trojcestí,
které
jsem
tady
jmenoval,
tak
z
toho
bodu
"A"
jde
dolů
a
nejde
po
té
rovině,
sbližuje
se
se
zvířaty.
To
není
tak
nějak
degradujícího
v
tom
smyslu,
že
zvíře
jedná
kolikrát
velice
hezky,
ne?
Ale
je
to
ten
způsob,
že
jenom
pro
sebe
jedná
ten
člověk
a
jakmile
pro
sebe
všechno
udělal,
nemá
další
zájmy,
ano?
Tak
to
je
zvířecí
úroveň.
My
můžeme
říci
nízká
ne,
ale
zvířeti
to
stačí,
protože
nemá
žádné
ambice
jiné.
Když
toto
napodobuje
člověk,
to
znamená,
dejme
tomu,
ne
dost
intenzivně
se
snaží,
tak
nemůže
nikdy
se
spojit
s
Bohem.
A
proto
myslím,
že
ten
Goethe
velice
dobře
tomu
rozuměl,
kdo
se
neustále
pilně
snaží,
toho
můžeme
spasit,
že
ano,
když
říkal,
tam
ten
anděl
říkal,
když
sebíral
toho
Fausta
z
náruče
toho
Mefistofela
a
sebral
mu
ho.
Protože
ten
Faust
nikdy
ne-
neutuchal
ve
své
činnosti,
ve
své
snaze
a
propadl
tomu
peklu
jenom
proto,
že
na
chvilinku
si
chtěl
odpočinout.
To
Goethe
velice
dobře
znal,
on
byl
velice
činný
člověk
pochopitelně
všestranně,
že
ano?
Takže
on
takhle
chápal
život,
že
tak-
takhle
takový
takhle
žitý
život
má
smysl
a
jiný,
že
ten
smysl
nemá,
správně
to
pochopil.
Tedy
správná
činnost
vypadá
tak,
že
se
mám
snažit
dočerpat
všechny
lidské
možnosti
až
do
meze,
za
kterou
už
bych
se
nebo
při
které
bych
se
začal
zneklidňovat.
Zneklidňování
pomocí
činnosti
se
nedoporučuje,
to
je
cesta
zpět.
To
není
cesta
od
toho
"A"
k
"Z",
nýbrž
nazpátek
k
tomu
člověku.
Protože
ten
člověk,
který
se
zneklidňuje,
sám
sebe
začne
pociťovat.
On
už
není
v
tom,
v
té
své
činnosti,
v
té
věci,
které
se
věnoval,
nýbrž
je
zase
v
sobě.
A
činnost
má
vést
člověka
od
něho,
k
tomu,
co
má
realizovat,
ano?
Čili
má
ho
dostat
od
toho
bodu
"A"
k
tomu
bodu
"Z",
čili
má
to
být
činnost
klidná,
pokud
možno
nezištná.
Protože
když
je
to
zištná
činnost,
tak
ho
to
zase
přivádí
nazpátek
tomu
áčku,
k
sobě,
rozumíte?
On
to
všechno
vztahuje
na
sebe.
Dále
to
má
být,
to
si
všechno
už
rozhodnete
na...
na
základě
těch
indických
nauk,
né,
ovoce
skutků
a
tak
dále,
to
už
všechno,
to
se
musí
shodovat,
mají
tu
zkušenost,
mají
velikou
Indové.
A
dále
ta
činnost
musí
mít
povahu
rozumnou.
To
znamená,
jedině
rozum
je
vlastností
člověka
na
té
úrovni
rozumového
vnímání,
hodnocení
to
musí
být.
Čili
to
hodnocení
musí
dovést
člověka
dál
od
něho,
to
hodnocení
musí
mít
povahu
odvádět
toho
člověka
od
něho
samého.
Že
tady
není
pro
sebe
a
tak
dále,
to
je
zase
už
navazuje
na...
na
cestu
lásky
a
na
ty
ostatní
oblasti.
Zkrátka
a
dobře,
tady
se
dociluje
kvazi
situace
krajní,
neboli,
jak
jsme
ji
to
zatím
jmenovali
prekérní
situace,
né,
vyhrocená.
Protože,
já
říkám
kvazi,
jakoby,
on
normálními
prostředky
postupnými
dostává
se
do
krajních
možností
své
činnosti.
To
znamená
do
krajní
pozice
od
sebe,
od
toho
"A"
k
tomu
"Z",
ze
kteréhožto
bodu
"Z"
je
jediná
možnost
k
vzestupu
dál.
Dokud
nevyčerpá
člověk
svý
možnosti,
tak
je
to
hříšné
spoléhání
na
Pána
Boha,
když
od
něho
něco
chce.
To
nikdy
není
vyslyšen,
známá
věc.
To
je
zákon.
Zákon,
protože
nepřešel
úroveň
lidskou.
Není
to
vinen
nějak
Pán
Bůh,
ale
je
to
vinen
ten
člověk,
že
tu
úroveň
nevyčerpal
možnosti
lidské
úrovně,
v
klidu
je
nevyčerpal.
Když
člověk
zahálí,
tak
se
podobá
zvířeti,
které,
když
si
vykoná
své,
tak
musí
odpočívat,
tak
jenom
odpočívá.
Vykoná
své
pro
sebe.
Když
člověk
odpočívá
samo
sebou,
protože
je
unaven,
to
je
něco
jiného,
ne?
Ale
odpočívat
proto,
že
jsem
si
pro
sebe
udělal,
co
jsem
potřeboval
a
o
všechno
ostatní
zakopávat,
to
je
úroveň
zvířecí.
My
nejsme
specializovanými
tvory,
my
nemůžeme
se
omezit
jenom
na
své,
to
není
možné.
Koneckonců
naše
společnost
ať
je
kapitalistická
nebo
socialistická
nebo
komunistická,
to
je
jedno,
nás
vedou
k
tomu,
že
více
pracujeme
pro
jiné
než
pro
sebe.
Že
v
tom
musíme
vidět
správné
pojetí
osudové,
řekl
bych,
celého
lidství,
my
se
čím
dál
tím
víc
dostáváme
k
tomu,
k
čemu
bychom
se
dobrovolně
nikdy
nepropůjčili.
Samotná...
samotná
činnost
samosebou
mě
nikdy
nedovede
dost
daleko
od
sama
sebe.
A
to
je
její
nevýhoda.
Ledaže
by
to
byla
činnost,
která
by
byla
konána
s
takovým
zaujetím
pro
věc,
že
by
mě
také
tak
daleko
uvedla.
Ovšem,
kdybych
byl
nějak-
nějakým
výzkumníkem
třeba,
tak
zabořen
do
toho
svého
problému,
který
bych
řešil,
tak
by
mě
mohla
ta
moje
činnost
dovést
hodně
daleko
od
sebe.
Kdybych
zapomněl
na
sebe,
manželé
Curieovi
například,
že
ano?
Tam
těžko
říct
něco
o
lásce,
to
je
těžko,
ta
činnost
je
dovedla
k
této
krajnosti,
která
souvisí
s
poznáním
věčného
života.
A
taky
to
poznávali,
a-
protože
zapomínali
při
tom
na
sebe.
Ale
říkám
si,
že
běžný
způsob
života
lidského
je
takový,
že
člověk
v
určitém
momentu,
kdy
dočerpá
pouhé
možnosti
činnosti,
násobí
tyto
možnosti
láskou.
Nebo
násobí
tyto
možnosti
zvýšením
poznání,
ano?
Že
totiž,
tím
nechci
říct,
že
láska
třebas
musí
za
tou
činností
vždycky
být
nadstavbou,
to
né.
Ale
že
není
nikdo
tak
jednostranný,
že
by
mohl
jít
jenom
čistě
výrazně
činností
nebo
čistě
výrazně
láskou
nebo
cestou
poznání,
to
není
možné.
Každý
jdeme
nějakým
smíšeným
způsobem.
A
přitom
platí,
že
při
prvních
krocích
se
může
jít
napřed,
řekl
bych,
jenom
jedním
směrem,
třeba
směrem
lásky.
Popud
může
být
ze
strany
lásky
nebo
ze
strany
potřeby
něco
provést
nebo
z
touhy
po
poznání.
To
tam
může
být
ze
začátku,
ale
potom
to
přejde
všecko
do
všestrannější
činnosti,
která
je
naplněna
i
láskou
i
touhou
po
poznání.
Když
člověk
třeba
začne
z-
v
bádáním
v
nějakém
oboru,
tak
ze
začátku
prostě
se
toho
zhosťuje
jenom,
protože
se
musí
s
tím
nějak
vyrovnat,
jelikož
to
třeba
na
něm
chce
škola,
né?
Ale
když
to
má
určité
úspěchy,
tak
si-
tak
se-
tak
si
to
zalíbí
a
potom
už
touží
se
dostat
dál.
Nastoupí
cesta
poznání,
ano?
A
každá
činnost
vede
k
novému
a
novému
poznání,
samočinně
převádí
se
do
poznání.
Člověk,
který
provádí
nějakou
činnost,
nějakým
způsobem
se
s
ní
ztotožní
a
přejde
do
vyššího
způsobu
poznávání
té
činnosti.
Kdyby
to
byla
nejprostší
činnost
řemeslníka,
tak
on
poznává
ten
způsob,
tu
technologii
daleko
dokonaleji
než
ten,
kdo
to
nikdy
nedělal,
čili
přešlo
to
do
oblasti
poznání.
A
dokonce
u
toho
řemeslníka
třebas
do
poz-
do
oblasti
poznání
zcela
zmechanizovaného,
automatizovaného,
čili
ta
činnost
ho
nějak
nezatěžuje,
ale
osvobozuje
ho
od
něho
samého.
Proto
například,
dejme
tomu
penzisti,
pokud
byli
činní
většinou
ručně,
rukodělně,
ale
také
duševní
pracovníci,
jakmile
vyjdou
z
této
činnosti,
cítí
se
vykořeněni,
ne,
a
nepotřební
a
podobně.
Což
je
tedy
klamný
dojem
po
té
stránce,
že
oni
mohou
pokračovat
na
jiné
úrovni,
měli
by,
na
vyšší.
Ale
když
to
nedovedou,
tak
samozřejmě
jim
chybí
to,
že
to
soustavné
vycházení
ze
sebe
už
dále
nemohou
pěstovat.
Že
už
to,
co
je
podstatou,
pravou
podstatou
pokroku
člověka,
vyjít
ze
sebe,
to
už
bylo
vyřazeno.
Člověk
tedy
pokud
jedná
tak,
jak
mu
to
jeho
možnosti
dovolují,
jak
to
nedovolují
možnosti
zvířete
a
niž-
nižších
tvorů,
když
jedná
tak,
aby
vyčerpal
všechny
lidské
možnosti
na
té
úrovni,
na
které
se
pohybuje,
ty
možnosti
toho
pochodu
od
sebe
k
věcem,
uskutečňováním
něčeho
mimo
sebe.
Nezneklidňuje
se
tím,
nýbrž
klidně
se
snaží
dospět
k
určité
mezi,
tak
se
doporučuje,
místo
aby
se
na
konci
zneklidnil,
že
už
mu
to
dál
nejde,
aby
rozpoznal
tento
okamžik
jako
velice
účinný
okamžik
k
dalšímu
vzestupu.
Aby
si
uvědomil,
že
jestliže
mu
zbyla
ještě
touha
jít
dál
a
zároveň
vědomí,
že
není
lidských
prostředků,
kterými
by
se
dál
mohl
dostat,
nechť
se
nebojí
této
touhy,
nýbrž
nechť
se
nechá
tou
touhou
nést.
A
dokud
ho
ta
touha
ponese,
ať
si
je
vědom
tomu-
toho,
že
ho
vede
do
vyšších
sfér,
do
vyšší
úrovně,
na
další
stupeň,
ano?
Čili
to
je
ten
přirozený
způsob,
jak
se
přechází
z
jednoho
stupně
na
druhý.
Definice
tohoto
bodu
je,
touha
oproštěná
od
možnosti
realizovat
ji
lidskými
prostředky,
ano?
Jestliže
ovšem
člověk
se
dostane
k
tomuto
bodu
a
chce
využít
tu
činnost
pro
svoje
osobní
uspokojení,
jenom
pro
své
osobní
uspokojení
a
pro
nic
víc,
uspokojení
v
tom
nejširším
slova
smyslu,
ať
je
to
po
stránce
finanční
nebo
jiné,
na
tom
nezáleží,
tak
se
vrací
od
toho
bodu
"Z"
zase
k
sobě
nazpátek
k
tomu
ba-
bodu
"A".
A
je
tam,
kde
byl,
než
začal.
Čili
je
to
točení
se
v
začarovaném
kruhu.
Člověk
by
měl,
jsa
jednou
donesen
až
k
touze,
kterou
už
nelze
lidskými
prostředky
realizovat,
neměl
by
se
vracet
s
nepořízenou
k
sobě,
nýbrž
by
měl
povznést
svou
mysl
k
Bohu.
Proto
Ježíš
nám
radí:
pracuj
a
modli
se.
To
znamená,
svou
činnost
dovršuj
povznesením
mysli
k
Bohu.
Aby
ten
užitek
se
nevracel
k
tobě,
nýbrž
aby
ty
ses
vracel
do
domu
Otcova.
Asi
tak.
