Vlastně
ještě
nezačal
milovat.
A
tedy
začnu
vůbec
milovat
tím
způsobem,
že
se
začnu
učit
té
lásce
na
lidech,
kteří
nejsou
mí
a
z
jejichž
lásky
vůbec
nikdy
nic...
nic
mít
nebudu.
Možná
že
naopak
nepříjemné
věci,
to
znamená,
nebude-
nebudu
za
to
odplá-
odplacen
nijak
za
to,
že
je-
že
jim
lásku
prokazuji,
jo?
A
jestliže
mohu
potom
říci,
že
dostatečně
miluju
toho,
koho
jsem
miloval
už
předtím,
protože
jsem
ho
vlastnil.
A
že
ta
láska
je
tak
velká,
jako
láska
k
tomu,
kterého
jsem
nikdy
nevlastnil
a
nikdy
vlastnit
nebudu
a
nemám
naději
ho
vlastnit.
Když
toto
měřítko
je
svědomitě
postihnutelné
a
postiženo,
tak
pak
jsem
se
naučil
milovat
bližního
jako
sebe.
Protože
předtím
dokud
jsem
protekčně
miloval,
tak
jsem
vlastně
miloval
sebe,
neboť
jsem
miloval,
co
bylo
mé.
To
byla
jenom
taková
sebeláska,
druh
sebelásky.
Kdežto
když
miluju
někoho,
ze
kterého
nic
nemám,
ze
kterého
nemám
pocit
vlastnictví,
tak
je
to
výraz
pravé
lásky
a
to
je
pro
mě
měřítko,
že
začínám
milovat.
Tam
se
to
musím
nějak
učit,
ne?
Čili
učit
se
to
sebezáporem.
A
potom
to
prověřuju
na
lásce,
vždycky
to
prověřuju
na
lásce
k
někomu,
ze
kterého
nic
nebudu
mít.
Jestliže
ta
míra
této
lásky
se
rovná
míře
lásky
k
tomu,
ze
kterého
něco
mám,
který
je
můj,
tak
pak
se
naučím
mít
i
ty
svoje
rád
bez
vlastnění.
A
i
tam
budu
milovat
opravdu
a
nevlastnit.
Já
myslím
ale,
že
my
se
nebo
já
se
podceňujeme
příliš
mnoho,
když
si
myslíme,
že
my
ty,
takzvané
vlastní,
někdy
taky
nemilujeme
bez
ohledu
na
sebe.
Naopak
ty
také
milujeme
bez
ohledu
na
sebe,
jenomže
to
není
ta
obecná
láska,
kterou
máme
prokazovat.
Neosvědčili
jsme
se
ještě
v
tom,
co
Ježíš
Kristus
říkal:
kdo
je
má
matka,
kdo
jsou
mí
bratři,
kde
je
můj
domov?
Ne?
Ne-
neprotekčně
miloval,
miloval
o
to
víc,
že
neprotekčně
miloval.
Ta
láska
neprotekční,
ta
nás
nepřipravuje
o
tu
velkorysost
lásky,
ta
činí
z
naší
lásky
hlubokou
záležitost
celobytostní.
Roku
tisíc
devět
set
sedmdesát
tři
se
ocitl
na
italsko-rakouské
hranici
bez
pasu,
jelikož
jsem
ten
pas
zapomněl
v
kempu
v
Benátkách
asi,
několik
stokilometrů
od
té
pohraniční
stanice.
A
vedl
jsem
výpravu,
která
byla
na
mně
závislá,
dvacet
lidí.
Nemohli
beze
mě
přejet,
tak
jsem
věděl,
to
se
stalo
večer
v
půl
sedmé,
že
si
budu
muset
ten
pas
přes
noc
opatřit
v
těch
Benátkách.
Že
si
pro
něj
budu
muset
zajít.
Proto
jsem
dal
zastavit
před
stanicí
železniční,
ta
je
osm
kilometrů
od
hranic,
a
tam
jsem
prvního
člověka
nádražníka
popadl
a
ptal
jsem
se
ho,
kdy
jede
vlak,
nějaký
rychlík,
co
nejrychlejší
do
Benátek,
že
jsem
tam
zapomněl
pas.
A
on
se
na
mě
podíval
a
říkal:
co
byste
tam
jezdil,
já
jsem
drážní
policie,
tam
zatelefonuji
a
oni
vám
ten
pas
dají
na
ten
rychlík,
který
odtamtud
pojede
v
půl
deváté,
no
to
by
bylo,
aby
do
půl
de-
deváté
ho
nenašli
v
tom
kempu.
Je
to
kemp
Fusina
Nestre
Benátky,
předměstí
Benátek,
třináct
kilometrů
od
železniční
stanice
Benátky.
Ale
on
tam
zatelefonoval,
pas
nenašli,
teprve
když
jsem
si
vzpomněl,
že
mám
lístek
od
toho
pasu
v
kapse,
potvrzenku
číslo
sedmdesát
osm,
tak
podle
tý
potvrzenky
ten
pas
našli.
Ty
policajti
drážní
tedy
přijeli
tam
autem,
odvezli
ho
na
nádraží,
to
znamená,
udělali
těch
šestadvacet
kilometrů
sem
a
tam
dohromady
a
dali
ho
do
vlaku.
Ten
vlak
odejel
do
Udine,
tam
to
předali
do
jiného
vlaku,
který
jel
do
Tarvisia,
kde
jsem
já
čekal.
Vlak
měl
přijet
ve
dvanáct
hodin
čtyřicet
pět
minut
do
Tarvisia.
A
když
tohleto
ten
Ital
konečně
zařídil
s
velkými
potížemi,
musel
několikrát
telefonovat,
protože
mně
ten
pas
nemohli
najít.
Tak
potom
řekl:
no
pak-
pas
už
je
na
cestě,
buďte
bez
starosti,
teď
si
potřebuju
promluvit
zase
já
s
vámi.
A
říkal
mně:
já
jsem
hrozný
prevít.
S
nikým
se
nebavím,
nikdo
není
můj
bratr
ani
moji
vlastní
bratři.
Ty
jsou
jinde,
ty
jsou
někde
v
Capui
v
jižní
Itálii,
já
se
s
nimi
vůbec
nestýkám
ani
si
nepíšeme
a
rodina
mě
považuje
za
rasa.
A
tady
všichni
zde
taky.
Já
jsem
vedoucí
té
policie
drážní
a
já
to
tady
stírám
hrozným
stylem.
Prosím
vás,
zeptejte
se
jich,
že
tomu
tak
je.
Tak
jsem
se
zeptal,
bylo
tomu
tak.
A
vůči
vám
jsem
bez
naděje,
že
budu
odměněn.
Ani
bych
nechtěl
být
odměněn
to
za-
co
opatřoval,
protože
mi
na
vás
strašně
záleží.
Od
prvního
momentu,
kde
jsme
se
setkali,
jste
mi,
nevím
proč,
bratrem.
Opravdu
rodným
bratrem,
ba
co
dím,
víc
než
bratr.
Já
bych
potřeboval
vědět,
proč
jste
mi
tím
bratrem,
vy
mně
to
musíte
vysvětlit,
proč
já
ve
vás
cítím
bratra?
Vždyť
já
jsem
se
s
vámi
nikdy
neviděl.
Musíme
spekulovat,
že
jsme
se
mohli
vidět
někde.
A
tak
jsem
mu
vykládal
celý
život.
Von
říkal,
to
se
muselo
něco
v
tom
životě
stát
už
dříve,
než
jsme
se
teď
setkali,
než
jsme
se
pobratřili.
Vykládejte
mně
svůj
život,
kde
jsme
se,
abych
já
věděl,
kdy
jsme
se
to
pobratřili.
Že
od
prvního
momentu
jste
mi
bratrem,
to
už
je
pokračující
stav,
to
už
nezačalo
tím
momentem,
co
jsme
se
poprvně
viděli,
teď.
Takže
jsem
mu
vyprávěl
ten
život,
on
říkal
to
ne,
to
ne,
to
nemůže
být.
Až
jsem
přišel
na
ten
případ
v
tom-
s
tím
gestapákem
v
koncentráku,
kde
jsem
říkal
mu:
no
já
jsem
celý
život
odevzdal.
Jsem
se
ho
vzdal,
protože
jsem
věděl,
vedle
mě
padl
člověk,
teď
se
vrhá
na
mě,
padnu
i
já,
budu
mrtev,
tak
jsem
ten
život
vzdal.
A
on
mně
říkal:
protože
jste
vystoupil
z
vlastního
života,
to
znamená,
vzdal
jste
se
vlastního
života,
proto
jste
volný
a
můžete
vstoupit
do
života
kohokoliv.
Tuto
schopnost
nemá
nikdo,
než
kdo
ze
sebe
vystoupil.
Protože
dokud
patří
sobě,
já
to
říkám
delším
způsobem,
než
to
říkal
von.
Pokud
patří
sobě,
nemůže
patřit
nikomu
jinému,
taky
nemůže
neprotekčně
milovat,
rozumíte
mně?
Ale
když
vystoupí
ze
sebe,
může
vstoupit
do
života
druhého,
jako
kdyby
to
byl
on
sám.
Protože
má
svobodu,
má
vnitřní
svobodu,
může
si
to
dovolit.
Jinak
vaše
sebeláska,
když
sobě
patříte,
když
jste
sebe
nikdy
neopustili,
je
takovým
poutem,
takovým
věznitelem,
že
se
nikdy
z
těchto
pout
nedostanete,
nikdy
ne,
to
vás
pořád
drží.
A
prosím
vás,
teď
když
toto
vím,
tak
mně
musíte
říci,
jaký
to
systém
myšlení
vám
dovolil,
abyste
se
tam
odevzdal
a
abyste
dodneška
mohl
vstupovat
do
života
druhýho
člověka.
Já
bych
to
potřeboval
vědět,
protože
to
by
bylo
naplnění
mého
života.
Já
nechci
být
do
smrti
tím
rasem,
jakým
jsem,
který
zná
jenom
sebe
a
svou
povinnost
a
na
všechny
kašle.
Přímo
takhle
to
říkal.
Prosím
vás,
řekněte
mi
tu
metodu.
Já
vám
ji
tady
vykládám
pochopitelně
čtyřiadvacet
let
a
on
chtěl,
abych
mu
to
vyložil,
než
přijede
rychlík.
V
té
době
bylo
dvanáct
hodin
čtyřicet
minut.
Já
jsem
mu
říkal,
rychlík
přijede
za
pět
minut,
za
pět
minut
vám
to
nevyložím.
Kolik
byste
minimálně
potřeboval,
abyste
mi
to
mohl
vyložit?
Já
říkám
půl
hodiny.
Půjdu
se
zeptat,
jak
přijede
rychlík.
Měl
půl
hodiny
zpoždění.
Takže
jste
mi
slíbil,
za
půl
hodiny
mi
to
vysvětlit.
To
víte,
to
byl
kalup.
V
takovém
případě
já
vůbec
nejednám
sám
ze
sebe,
znovu
odevzdám
situaci.
Protože
není
možno
za
půl
hodiny,
co
vám
tady
vykládám
dvacet
let
nebo
ještě
déle,
za
půl
hodiny
vysvětlit.
I
napadlo
mě,
že
se
musím
opřít
o
jednoduché
podobenství
o
marnotratném
synu.
My
jsme
marnotratní
synové
a
dcery,
kteří
odešli
z
domu
Otce
a
máme
se
k
němu
vracet.
Jeden
si
vůbec
nevzpomíná,
druhý
už
si
začíná
vzpomínat.
A
vy,
protože
jste
pocítil
toto
bratrství
s
člověkem,
který
tam
vstoupil
do
toho
domu,
domu
Otcova,
vy
už
jste
si
vzpomněl
na
ten
dům.
A
nebudete
mít
vůbec
pokoj,
dokud
to
neuskutečníte.
A
proto
vám
to
tady
říkám:
vy
máte
cestu
otevřenou.
Je
to
jednoduché:
vy
prostě
si
uvědomte,
že
tenhleten
život,
který
tady
žijete,
je
životem,
který
spěje
k
smrti,
a
ne
k
vzkříšení.
Vy
ho
musíte
žít
tak,
aby
vedl
ke
vzkříšení.
To
znamená,
smysl
života,
který
jste
dosud
zastával,
je
špatným
smyslem.
Vám
musí
být
ten
život
prostředkem,
na
každém
kroku,
v
každém
hnutí
i
v
tom
nejsvětštějším,
prostředkem
k
přemostění
té
propasti
mezi
vámi
a
Bohem,
kdy
se
pomocí
nejprostšího
skutku,
nejprostší
myšlenky
musíte
snažit
dostat
k
Bohu.
Nesmíte
si
myslet,
že
jste
člověkem
ze
své
vlastní
vůle,
vy
jste
člověkem
z
vůle
Boží.
Vy
jste
tady
vyslán
od
Boha,
abyste
k
němu
se
vrátil
a
takhle
hleďte
na
všechno,
co
děláte
do
budoucnosti.
To
dělám
z
poslání
Božího.
Mějte
při
tom
rozum,
když
se
vám
to
bude
zdát
nerozumné,
tak
to
nedělejte,
protože
rozum
je
taky
od
Pána
Boha
i
to
vám
bylo
posláno.
Použijte
všech
svých
duševních
mohutností,
rozumu
především.
Je
to
rozumné
a
správné
z
hlediska
křesťanského,
tak
je
to
od
Boha
a
to
dělejte,
jako
úkol
od
něho.
Vám
už
od
dneška
nikdo
nebude
poroučet
než
Bůh.
Mně
nikdo
neporoučí
než
Bůh,
nikdo.
Já
nemám
vůči
nikomu
povinnosti,
nikdo
to
na
mně
nepozná.
Všichni
si
myslí,
že
plním
jejich
příkazy,
nikdy
ne
už.
Od
tý
doby,
co
jsem
toto
poznal,
plním
jenom
příkazy
Boží.
A
toto
když
vám
bude
pravým
měřítkem
správnosti,
tak
tam
dojdete
velice
prudce.
A
na
heslo
království
Boží
násilím
trpí
a
násilím
je
dobýváno.
My
totiž
tak,
jak
jsme
lidé
utvářeni
dnes,
jsme
takovým
meziproduktem
ve
tvůrčí
činnosti
Boží.
Nejsme
dodělaní.
My
jsme
meziproduktem
a
my
se
z
tohoto
stavu
meziproduktu
těžko
dostáváme.
To
znamená,
kdybychom
se
chtěli
dostat
nazpět
do
meziproduktu
nižšího
rázu,
třebas
v
podobě
zvířete,
tak
nám
to
dělá
potíže
a
má-
mělo
by
to
neblahé
následky.
A
kdybychom
se
chtěli
dostat
výše
nad
tu
úroveň
toho
svého
meziproduktu,
tak
by
to
dělalo
stejné
potíže.
To
znamená,
my
bychom
si
museli
dělat
veliké
násilí,
abychom
se
stali
buď
zvířaty
nebo
abychom
se
stali
duchovními
lidmi,
vyššími
než
jsme
dosud.
K
tomu
je
třeba
obrovského
úsilí,
řekl
bych,
násilí.
A
já
se
teď
všimnu,
jak
nám
to
svým
příkladem
života
ukázal
Ježíš
Kristus.
Čím
vlastně
jsme,
neboť
on
nás
chtěl
upozornit
na
to,
že
jsme
určitým
meziproduktem,
ze
kterého
ne
po
dobrém,
ale
obrovským
úsilím,
on
to
říkal,
násilí
tomu
říkal,
se
můžeme
dostat
dál.
On
sám
svým
životem
dokázal,
že
se
sice
jako
vtělený
Bůh
dostal
od
Boha
do
lidského
těla,
ale
že
musel
prodělat
obrovské
násilné
převraty,
než
se
tam
mohl
vrátit
nazpátek.
Že
to
nešlo
snadno
a
to
byl
vtělený
Bůh,
který
nedělal
vůbec
žádné
chyby
při
tom
svém
pochodu
zpět
k
Otci.
Teď
si
představte,
co
čeká
nás.
Jestliže
my
se
nepřizpůsobíme
jeho
vedení,
jestliže
nedáme
na
to,
že
on
to
neomylně
předvedl,
a
budeme
napodobovat
třebas
někoho,
kdo
nám
to
radí,
tak
to
bude
velice
chabé.
Protože
ten
to
nikdy
nemůže
poradit
tak,
jako
on,
který
se
nemohl
splést.
Že
on
sem
záměrně
přišel,
do
toho
našeho
stavu
meziproduktu,
nedodělaného
tvora,
který
z
nestvořeného
přišel
do
stvořeného
a
ještě
neměl
vůbec
čáku
na
to,
aby
se
dostal
znovu
do
nestvořeného.
To
znamená,
on
v
tom
stavu
stvořeném
je
meziproduktem,
který
se
má
vrátit
zase
nazpátek
do
Boha.
A
dokud
ten
Avatar,
to
vtělení
Boží,
trvale
nebude
vstupovat
mezi
lidmi
a
nebude
jim
ukazovat
neomylnou
cestu,
tak
my
ji
vždycky
znovu
a
znovu
ztratíme.
Totiž,
když
ji
bude
ukazovat
někdo
jiný,
ať
je
sebevětším
zasvěcencem,
vždycky
v
tom
bude
celá
řada
omylů,
že
on
bude
hledat
teprve
cestu.
Takže
Ježíš
Kristus
pro
tu
svou
neomylnost,
že
on
záměrně
přišel,
záměrně.
O
tom
záměru
od
začátku
věděl,
z
věčnosti,
do
stavu
meziproduktu,
kterýmu
se
říká
člověk,
do
toho
sestoupil
a
teď
ukazoval,
jak
by
se
člověk
dostal
nazpátek
do
věčného
života,
kdyby
se
nemýlil
na
cestě.
A
tomu
je
možno
zabránit,
aby
se
mýlil,
protože
když
se
zařídíme
podle
něho,
no
tak
se
nemusíme
mýlit.
Tím
způsobem
on
je
také,
kromě
jiného,
naším
Spasitelem.
Že
my
můžeme
neomylně
nasadit
prostředky,
které
nám
radí.
Ale
přitom
si
buďme
vědomí
jedné
věci:
z
jedné
vody
načisto
se
to
dělat
nedá
tahleta
věc.
Vy
musíte
mířit
do
nejvyššího,
co
můžete,
to
znamená
do
věčného
života.
To,
jak
budete
mířit
jenom
za
nějakým
částečným
cílem,
tak
nikdy
se
nikam
nedostanete.
Vy
musíte
mířit
do
věčného
života,
to
je
nutné,
jako
on.
Ale
musíte
zároveň
dívajíce
se
na
Ježíše,
nikoliv
na
Krista,
dívajíce
se
na
Ježíše,
podívat
se,
co
ho
to
stálo.
Co
musel
on
udělat
napřed,
co
potom,
co
musel
ze
svého
díla
vypustit,
co
do
svého
díla
musel
přidat,
aby
to
pořád
harmonicky
šlo
kupředu.
Především,
jak
jsme
si
tady
mockrát
říkali,
to
byla
manipulace
s
vůlí.
Já
bych
to
nerad
omezil
na-
zjednodušil
na
tuhleten
jediný
moment,
ale
v
podstatě
neudělám
velkou
chybu,
když
vám
to
vysvětlím
jako
manipulaci
s
vůlí.
My
totiž,
aniž
si
toho
jsme
vědomi,
tou
vůlí
manipulujeme
tak,
aby
nás
to
přivedlo
ke
hrobu.
Bych
vám
mohl
tady
dokazovat,
že
děláte
všechno
možné,
abyste
fyzicky
umřeli.
Přestože
se
na
mě
díváte
s
údivem
a
říkáte,
to
přeci
nikdo
z
nás
nedělá.
Ne,
poctivě
se
snažíte,
abyste
fyzicky
umřeli.
Protože
jestliže
já
budu
například
jíst
proto,
abych
se
najedl.
Jestliže
já
budu
pít
proto,
abych
se
napil,
spát,
abych
se
vyspal
a
tak
dále...
a
tak
dále.
Já
o
všech
lidských
funkcích
nebudu
mluvit.
Nebo
když
já
budu
pracovat,
abych
to
nebo
ono
provedl
a
jenom
pro
to,
tak
dělám
všecko
k
tomu,
abych
rozkouskoval
svoji
vůli
na
malinké
části.
Jednou
se
soustředím
na
jídlo,
jednou
na
to,
jednou
na
ono,
takže
ona
se
nikdy
neobjeví
jako
celek
přede
mnou
a
nemůže
tedy
fungovat
v
takové
míře
a
takovou
silou,
kterou
by
se
dalo
prorazit
do
věčného
života.
Čili
člověk
normální
takzvaný,
přitom
je
to
absolutně
nenormální
stav,
člověk
normální
se
stará
o
všechno
možné,
jak
se
najíst,
jak
se
oblíct,
jak
s-
kolik
peněz
nastřádat,
jak
se
postarat
o
svou
rodinu
a
tak
dále.
A
tím
si
zakazuje
vstup
do
věčného
života,
zakazuje.
Protože
on
nikdy
nesebere
svoji
vůli
dohromady,
nedá
ji
do
jednoho
rance,
nikdy
nezpůsobí,
aby
to
byla
taková
velmoc
v
jeho
rukou,
která
by
prorazila.
Jestliže
by
ale
tohleto
dokázal,
že
by
ji
shromáždil,
soustředil,
tak
by
soustředil
tak
obrovskou
moc,
že
se
musíme
na
to
dívat
jako
na
násilí,
které
je
v
jeho
rukách
a
kterým
může
pootevřít
i
království
Boží.
Pochopitelně
takhleto
myslel
Ježíš
Kristus,
že
násilí
Boží
se
trpí.
Takovéto
násilí
království
Boží
trpí,
tak
jsem
to
chtěl
říct,
ano?
Ale
nemusel
se
bát,
normálně
člověk
není
schopen
tohoto
násilí,
není
schopen
to
provést.
Ačkoliv
mu
Ježíš
Kristus
dává
podnět
k
tomu,
aby
to
provedl.
Prosím
vás,
říká,
nebojte
se,
království
Boží
násilí
trpí.
Není
proti
tomu.
A
násilím
je
dobýváno.
Protože
co
jiného
je
to,
než
násilí,
když
vy
neděláte
už
nic
pro
to,
abyste
se
najedli,
abyste
se
napili,
abyste
se
ošatili,
abyste
se
postarali
o
svou
rodinu.
Nýbrž
děláte
všechno
jenom
pro
to,
abyste
vešli
do
království
Boží,
a
přitom
jíte,
pijete,
jakoby
se
staráte
o
rodinu.
Samozřejmě
všechno
děláte
jako
ostatní,
nesmíte
být
rozezná-
rozeznat
od
ostatních
lidí.
Ale
děláte
to
ne
proto,
abyste
se
najedli,
ale
abyste
udržovali
tento
aparát.
Abyste
například
ve
své
rodině
nevytvořili
podmínky,
které
by
zneklidňovaly
rodinu,
které
by
jim
znemožnily
třeba
žít,
které
by
znemožnili
výchovu
a
podobně.
Na
to
všechno
musíte
dbát
proto,
že
také
oni
jdou
cestou
k
Bohu.
Nejdete
sami.
I
když
si
toho
vůbec
nejsou
vědomi.
Tak
Ježíš
Kristus
ukázal,
že
člověk
má
mít
od
začátku
nejvyšší
cíl,
ale
má
používat
jenom
těch
prostředků,
které
jsou
pro
něho
dosažitelné.
Že
se
mu
nebude
mít
za
zlé,
že
nemůže
použít
vysokých
nějakých
vznešených
prostředků.
Neboť
jestliže
chudá
vdova
má
jenom
jeden
peníz
a
ten
dá,
dala
více
než
bohatý
člověk,
toho
si
dobře
buďte
vědomi.
Že
dostane
jenom
jednu
hřivnu
a
dobře
s
ní
hospodaří,
je
to
totéž,
jako
když
má
někdo
jich
pět.
Naopak,
kdo
jich
má
pět,
tomu
se
tíže
hospodaří,
protože
neví,
co
s
tím
napřed.
Jak...
jak
to
všechno
využít.
Neví,
kam
se
obrátit
a
co
s
tím
dělat.
Je
to
jednodušší,
že
máme
menší
možnosti,
protože
nemusíme
toho
dělat
tolik.
Já
sám
osobně
jsem
velice
rád,
že
tomu
poměrně
málo
rozumím,
protože
bych,
kdybych
tomu
více
rozuměl,
to
je
závazné,
musel
bych
více
dělat.
A
já
jsem
podstaty
lenivé
a
tak
mně
dělá
dobře,
že
jsem
takový
připonapotvrdlý.
A
vy
buďte
taky
rádi,
že
jste
takoví,
jací
jste.
To
je
solidní
základna,
ze
které
můžete
jít
dál.
A
používejte
těch
prostředků,
na
které
stačíte.
Ale
vždycky,
jak
to
Ježíš
ukázal,
musí
to
být
komplexní
využití
lidských
možností.
Jsou
slabé
ty
možnosti,
ale
vždycky
to
musí
být
komplexní
využití.
Co
to
znamená?
Že
né
něco
pro
Pána
Boha
a
né
něco
pro
sebe,
nýbrž
všecko
pro
něho.
Toto
si
nejvíc
cením
na
svatým
Ignáci
z
Loyoly,
který
říkal:
všechno
k
větší
slávě
Boží.
To
znamená,
já
nevím,
proč
dneska
třebas
jím
nebo
proč
dýchám.
Ale
musím
si
přát,
abych,
upřímně
přát,
abych
dýchal
jenom
proto,
že
on
si
to
přeje.
Že
je
to
jeho
vůle.
A
ne,
že
já
chci
být
živ.
Jakmile
bych
já
dneska
začal
mít
strach
o
sebe,
v
tu
chvíli
zahynu,
eště
teď
byste
mě
vezli...
eště
teď
byste
mě
vezli
na
hřbitov.
Byla
by
z
toho,
bylo
by
z
toho
veliký
zle.
Ale
protože
vůbec
mně
nejde
o
sebe,
jo?
Nýbrž
jde
mně
o
takovou
míru
poslušnosti,
jaké
jsem
zkrátka
schopen.
Já
jsem
schopen
malé
míry
poslušnosti,
ale
celou
poslušnost,
které
jsem
schopen,
této
věci
věnuju,
tak
nemusím
se
o
nic
jiného
starat.
Taky
se
o
nic
nestarám.
A
přesto
budou
mít
lidé
dojem,
že
se
starám
o
každého
z
vás.
A
rodina
to
má
taky
ten
dojem,
že
se
o
ně
starám.
Vůbec
ne.
Nikdo
mně
neporoučí.
Ani
jejich
nejlepší
doporučení
není
pro
mě
závi-
nějakým
příkazem.
Já
se
řídím
stavem,
stavem
jejich
duší,
ten
je
mi
rozhodující.
A
podle
toho
se,
podle
toho
se
zařizuji
zase
já.
Podle
toho
jim
pomáhám,
jak
se
říká,
ne?
Podle
toho,
co
potřebují
vnitřně,
se
k
nim
chovám.
A
ne
podle
toho,
co
si
myslí,
že
potřebují.
Že
se
jim
nedostává
toho,
co
by
chtěli,
ale
dostává
se
jim
toho,
co
potřebují.
A
já
bych
chtěl,
abyste
se
na
tuto
platformu
dostali.
Abyste
dělali
to,
co
Bůh
chce,
abyste
měli
k
dispozici,
a
ne
to,
co
si
vy
přejete,
abyste
měli
k
dispozici.
A
k
tomuto
stavu
se
dostanete
velice
snadno
tím,
že
neplníte
svou
vůli,
že
plníte
vůli
jeho.
Jak
to?
Vy
znáte
třeba,
jakým
způsobem
se
má
myslet
podle
názoru
Ježíše
Krista,
jakým
způsobem
se
má
jednat,
ovšem
všechno
vychází
ze
způsobu
myšlení.
Takže
zařídíte
své
myšlení
podle
toho,
jak
on
chce.
To
znamená,
budete
spravedlivě
smýšlet
o
všem,
s
čím
se
setkáváte.
Spravedlivě
smýšlet,
jako
kdyby
to
byla
vaše
záležitost,
jako
kdybyste
řešili
své
věci.
Řeším-li
kteroukoliv
věc
vaši,
řeším
jakoby
svou
věc.
A
já
svou
věc
řeším
jenom
tím
způsobem,
jak
si
myslím,
že
je
to
ve
vůli
Boží,
rozumíte?
Ne
jinak.
Ne
jako
svou,
nýbrž
podle
potřeby
duchovní,
ano?
Čili
upírejte
si
pomoc,
která
vám
nenáleží,
a
přičiňujte
si
pomoc,
která
vám
náleží
podle
vůle
Boží.
Čili,
co
od
vás
Ježíš
Kristus
chce:
abyste
podle
jeho
vzoru
napřed
byli
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
Ovšem,
než
se
dostanete
na
tuto
úroveň,
což
byla
úroveň
od
jeho
narození
v
Betlémě,
tak
se
musíte
do
toho
vmýšlet,
a
to
je
vždycky
veliká
chyba.
Musíte
si
to
vsugerovávat
a
to
dlouho
nevydržíte,
při
tom
se
unavíte.
Tak
proto
jsem
v
tom
v
Sladkém
jhu
radil,
a
teď
to
píšu
právě,
abyste
se
zařídili
podle
Starého
zákona,
podle
toho
ovšem,
co
tam
není
vysvětleno,
co
ti
zasvěcenci
židovští
od
svého
národa
chtěli.
Aby
totiž
si
přáli
uprostřed
sebe
mít
vtěleného
Boha.
Být
jím
vedeni,
být-
aby
jim
kraloval,
aby
je
řídil.
Dokud
budete
si...
si
chtít
stačit
sami
sobě
a
pro
sebe
všechno
dělat,
tak
nikdy
nebude
smět
vůbec
přes
váš
práh
překročit
Bůh.
Jakmile
ale
budete
si
přát,
aby
vás
on
vedl
k
sobě,
to
znamená,
bude
v
tom
přeci
jenom
nějaká
špetka
lásky
k
němu.
Né
tedy
kvůli
tomu,
aby
se
vám
to
lépe
dařilo,
ale
abyste
k
němu
došli,
tedy
z
lásky
k
němu,
tak
od
té
chvíle
budete
mít
po
starosti.
A
ten
Ježíš
Kristus
se
ve
vás
zrodí
tak,
že
nebudete
moci
jednat,
jak
byste
chtěli.
A
to
bude
osvobozující.
Například
musím
říct,
že
kdybych
dneska
směl
jednat
podle
své
vlastní
vůle,
tak
jsem
nešťastný.
A
to
by
byl
konec
mého
života.
A
nemělo
by
to
vůbec
smyslu,
abych
tady
byl.
Já
musím
jednat
tak,
do
jaké
míry
poznávám
vůli
Boží.
A
každý
z
nás
ji
poznává,
protože
zná,
co
je
spravedlivé
a
co
je
nespravedlivé.
Co
je
správné
a
co
je
nesprávné.
Na
to
máme
křesťanskou
mravouku
a
všechno
ostatní.
Čili
nemůžeme
nikdo
z
nás
říct,
že...
že
bychom
neznali
vůli
Boží.
My
ji
do
značné
míry
známe.
Jestliže
podle
toho
jednám,
tak
mě
to
vnitřně
osvobozuje,
ale
nejenom
že
mě
to
vnitřně
osvobozuje,
pomáhá
to
také
těm
ostatním.
Protože
já
při
tom
nehledám
svůj
prospěch,
nýbrž
prospěch
obecný,
bych
tak
řekl.
Protože
když
člověk
se
všímá
jenom
své
vůle,
tak
to
dělá
podle
toho,
co
on
potřebuje
pro
sebe,
že
ano?
No.
Tak
Ježíš
Kristus
ukázal,
že
ten
židovský
národ
napřed
plnil
vůli
tazvaného
zákona,
který
byl
nad
nimi.
To
už
jsem
tady
minule
vykládal,
o
tom
se
nebudu
dále
zmiňovat.
Dneska
jsem
chtěl
pokročit
o
kousek
dál,
když
on
ukázal
potom,
že
bude
třeba
se
umět
také
vzdát
ovoce
svých
skutků.
To
znamená,
ti
Židi
si
všimli:
teď
se
u
nás
zrodil
ten
Ježíš,
ten
vtělený
Bůh.
I
chopme
se
ho
a
udělejme
z
něho
krále.
Kdežto
ono
to
byla
míněno
jinak.
Neuchopit,
nýbrž
podřídit
se
mu,
následovat
ho.
Vždycky
je
snazší
uchopit,
aby
za-
za
člověka
něco
dělal,
než
se
podle
něho
zařídit.
A
Ježíš
Kristus
od
nás
chce
podle
něho
se
zařídit,
a
ne
ho
uchopit.
Do
jaké
míry
ho
budete
chtít
mít
pro
sebe,
do
takové
míry
ho
ztrácíte,
a
nebude
vám
dispozici.
Ale
do
takové
míry,
do
jaké
ho
budete
následovat
bez
nároků
na
užitek,
jenom
protože
považujete
za
první
svoji
povinnost
ho
následovat.
Tak
přirozeně
nevíte
třeba
nic
víc
než
nějakou
novouku
nebo
já
nevím
co,
tak
jakmile
ho
budete
následovat,
tak
se
stane
všecko,
co
v
jeho
životě
je
napsáno.
To
znamená,
postupně
dostanete
takový
příkon
síly,
kterou
jste
předtím
neměli,
že
budete
jednat
nadlidsky.
Rozumíte
mi?
Nadlidsky.
Že
budete
především
rozumět
věcím,
kterým
jste
nerozuměli.
A
když
se
podle
toho
zařídíte,
tak
také
zařídíte
věci,
které
jste
nikdy
zařídit
nemohli.
A
budete
zaři-
zařizovat
bez
násilí,
bez
těžkostí,
bez...
bez
nějakého
plahočení.
Ono
to
půjde
jakoby
samo,
ano?
A
tohle
to
všechno
bude
způsobeno
tím,
že
nebudete
pracovat
svou
vlastní
silou.
On
ukazoval
Ježíš
Kristus,
jak
ten
člověk,
který
se
narodil
v
Betlémě,
se
potřeboval
postupně
zmenšovat.
Až
úplně
zahynul
na
kříži.
Ten
člověk,
který
se
zrodil
v
Betlémě,
zahynul
na
kříži,
upozorňuju
na
to.
Ten
člověk,
který
se
zde
narodil,
musí
zahynout,
ale
na
kříži,
vnitřní
smrtí
dříve,
než
se
umře
fyzicky.
To
ukázal
velice
jasně.
A
on
to
ukázal
taky
na
těch
pasážích,
že
to
zahynutí
nejde
tak
zkrátka.
Že
on
se
musí
se
snažit
o
to,
aby
se-
aby
vstal
z
mrtvých.
Ale
nes-
nemůže
od
začátku
používat
prostředků,
které
používá
veprostřed.
A
zase
nemůže
na
konci
používat
prostředků,
které
používal
veprostřed.
Vždycky
používá
prostředků
nových,
účelnějších,
účinnějších,
protože
k
nim
dorostl
svým
poznáním.
Když
se
narodil
na
tomto
světě,
tak
byl
bezmocným
dítětem
jako
kterékoliv
jiné
dítě.
Ale
měl
k
dispozici
už
svatého
Josefa,
to
znamená
osvícený
rozum.
Jakmile
vy
jednou
budete
plnit
zákon,
ne
kvůli
tomu,
abyste
byli
spravedliví,
ale
že
si
to
přeje
Bůh,
z
lásky
k
němu,
abyste
vyplnili
ten
svůj
vzta-
abyste
naplnili
ten
svůj
vztah
k
němu.
Abyste
byli
hodnými
dětmi,
bych
tak
řekl,
jeho,
tak
se
opravdu
těmi
dětmi
stanete.
A
on
se
ve
vás
zrodí
a
dostanete
k
dispozici
napřed
nic
jinýho
než
svatýho
Josefa.
To
znamená
osvícení
do
takové
míry,
to
není
nic
mimo
vás,
takové
míry,
že
budete
vědět,
co
dál.
Já
mohu
aspoň
o
sobě
říci
tolik,
že
dneska
už
vím,
co
dál.
A
opravdu
není
mi
zapotřebí
vědět
víc,
jéž-
kéž
bych
se
ale
podle
toho
vždycky
zařídil.
Člověk
je
slabý
a
nechce
se
mu,
protože
mu
to
jde
proti
srsti
kolikrát,
co
jako
se
mu
radí
tímto
způsobem,
co
ví,
že
by
se
dál
mělo
dělat.
Ták.
Tím
právě
lidé
se
nemají
následovat,
nýbrž
mají
následovat
příklad
Krista,
který
je
neomylný.
A
ne
příklad
lidí
ani
největších
svatých
ne,
svatýho
Pavla
nebo
tak,
jenom
Ježíše
Krista
se
držet,
to
stačí,
tam
je
všecko.
Takže
v
první
řadě,
když
se
potom
ve
vás
zrodí
ten
Ježíš
Kristus,
to
znamená,
budete
pociťovat
tažení
za
tím
věčným
životem,
kterému
nebudete
moci
odolat,
za
kterým
budete
muset
jít.
Tak
vy
musíte
se
snažit
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
A
teprve
potom
až
tohleto
se
stane
samočinným,
že
budete
dělat
to,
co
je
jeho-
v
jeho
vůli,
půjde
vám
to
samo,
že
ani
nevzpomenete,
že
byste
mohli
prosazovat
svou
vůli,
rozumíte?
Nýbrž
budete
prosazovat
jenom
vůli
Boží
a
to
už
je
to,
že
v
tom
smyslu,
že
to
jde
samo,
rozumíte?
Tak
máte
nejlepší
čáku
na
vítězství,
kterému
se
říká
vstup
do...
do
Jordánu.
Teprve
pak
se
dostanete
do
Jordánu,
teprve
pak
se
vědomě
stanete
syny
a
dcerami
Božími,
ano?
To
už
není-
to
ještě
není
vyhráno,
protože
člověk
se
sice
cítí
potom
synem,
vědomě
synem
Božím
nebo
dcerou
Boží,
a
ne
dcerou
svých
rodičů,
ale
má
ještě
své
"já",
které
mezitím
potřeboval,
které
je
velice
silné
a
které
stojí
proti
tomuto
vědomí.
To
je
ten
satanáš,
který
potom
pokoušel
toho
Krista
na
poušti.
A
s
tímto
satanášem
si
to
musíte
umět
rozdat.
Kdybyste
například
dneska
si
to
chtěli
se
satanáškem
svým,
se
svým
jáčkem
rozdat,
tak
byste
při
tom
prohráli.
Do
těchto
bojů
se
nepouštějte.
Kdekoliv
se
satanášem
setkáte,
koukejte
s
ním
nějak
vycházet.
Já
nejsem
proto
spolupracovat
se
satanášem,
ale
jsem
proto,
ho
vynechávat.
Protože
tím,
že
mu
nevěnujete
pozornost,
tím
ho
oslabujete.
Nevěnovat
mu
pozornost.
Špatnost,
která
ve
mně
bují,
nesmí
být,
ne-
nesmí
být
uvědomována,
nesmí-
já
musím
od
toho
umět
ustoupit.
Vždycky
když
mě
satanáš
v
této
době,
když
jsem
byl
v
tomto
vašem
postavení,
poňoukal
k
něčemu,
o
čem
jsem
dobře
vědom,
že
věděl,
že
to
nemá
být,
třeba
v
oblasti
jenom
myšlení.
Tak
jsem
mu
říkal:
počkej
chvíli,
já
to
udělám,
to
nejhorší,
co
ode
mě
chceš,
já
to
udělám.
A
satanáš
má
jednu
nevýhodu
v
tomto
boji,
že
musí
jednat
rychle.
Když
to
neudělá
rychle,
tak
to
vůbec
už
udělat
nemůže.
A
já
jsem
tuto
lest
znal.
Proto
a
přesto
mě
poučil
Ježíš
Kristus
o
tom,
tím
že
řekl
Jidášovi,
když
mu
dával
to
sousto,
posílil
ho:
co
chceš
udělat,
udělej
rychle.
Kdyby
to
byl
neudělal
rychle,
tak
to
vůbec
neudělal.
Toho
já
jsem
dobře
vědom,
že
to
musí
dělat
rychle,
čili,
když
já
ho
přiměju
k
tomu,
aby
to
chvilinku
nedělal
už
to
nikdy
neudělá.
A
když
přijde
s
jiným
podfukem
na
mě,
zase
mám
nato
tisícero
triků,
jak
ho
obelstít.
Já
a
to
jsem
já
ten
satan
a
sebe
obelstím.
Budu
se
muset
naučit
sebe
obelstít,
nikoho
jinýho
neobe-
nechtějte
obelstít
než
sama
sebe.
Když
to
dokážete
sebe
převést,
tak
to
je
dostatečné.
Já
nevěřím,
že
to
je
nějaký
satan,
někde
padlý
anděl,
vůbec
na
to
nevěřím.
To
je
dramatizováno
proto,
abychom
tomu
nějak
vůbec
pochopili,
aby
to
nějak
rozuměli,
co
to
je.
Ale
to
jsem
já
ten
satan,
který
padl
z
nebe,
jo?
Z
ráje.
A
já
musím
s
ním
umět
jednat,
ano?
Jinak
to
nejde.
Já
musím
odkázat
do
jeho
mezí.
Ale
až
jednou
se
ocitnu
ve
křtu
v
Jordánu,
tak
mohu
uměle
navodit
souboj
s
ním.
Ježíš
Kristus
s
ním
uměle
navodil
souboj.
Protože
on
šel,
byl
puzen
duchem
na
poušť,
se
tam
říká.
A
zlačněl.
A
v
okamžiku
zlačnění
ten
satan
přišel,
dřív
nemohl.
Až
člověk
zlační.
A
pak
si
to
rozdali.
A
pak
ten
satan
mu
musel
sloužit
v
podobě
Jidáše.
A
sloužil
mu
stejným
způsobem
zkázy...
zkázy
hodným,
bych
tak
řekl,
jako
předtím,
že
ho
přivedl
na
kříž.
A
bylo
to
v
nejlepším
pořádku,
protože
aniž
tomu
ještě
dneska
můžeme
dost
dobře
rozumět,
to
mluvím
i
za
sebe,
to
zlo
až
do
posledka
má
svou
funkci.
My
se
musíme
smířit
s
tím,
že
kdyby
toho
zla
nebylo
zapotřebí,
tak
by
vedle
nás
vůbec
nežilo.
Ono
ho
je
zapotřebí.
A
když
mi
navodíme
takové
prostředí,
že
ho
tam
nebude
zapotřebí,
odtáhne
s
nepořízenou.
Tam,
kde
ho
není
zapotřebí,
tam
už
nefunguje
vůbec,
ano?
Tam
mohu
říct,
že
v
mnoha
věcech,
kde
jsem
se
bez
satanáše
neobešel,
kde
jsem
musel
být
důtkami
honěn,
to
je
von,
po
určitých
chybách,
které
jsem
udělal.
Tak
dneska
už
ty
důtky
nepotřebuju,
dobrovolně
se
podřídím
té
vůli
Boží.
Ještě
v
mnohém
zase
né,
ale
v
něčem
aspoň.
Tak
to
jsem
přišel
teprve
k
tomu
Jordánu,
že?
Ale
Ježíš
Kristus
nás
vede
nikoliv
do
nějakého
vyššího
lidství,
nýbrž
on
nás
vede
do
království
Božího.
A
o
tomto
řekl
nám
velice
málo,
totiž
symbolicky
dost,
ale
jasně
velice
málo.
Ale
řekl
třebas,
když
mu
tam
ty
saduceové,
který
nevěřili
na
převtělování,
na...
na
poslední
soud,
mu
tam
říkali:
jak
to
bude
potom,
když
ta-
tu
ženu
mělo
sedm
mužů
postupně,
jak
umírali
ne?
Komu
bude
tam
patřit
v
tom
věčném
životě?
Chtěli
ho
uvést
do
úzkých.
A
on
se
jenom
usmál
a
říkal:
tam
se
lidé
nežení,
v
tomhletom,
ani
nevdávají.
V
tomhletom,
smysl
věčného
života
je
v
tom,
že
totiž
tam
neexistuje
dualismus.
A
kde
neexistuje
dualismus,
a
ve
věčném
životě
neexistuje,
tam
také
nemůže
existovat
zlo
ani
dobro
v
našem
slova
smyslu.
Proto
Ježíš
Kristus
nazval
dobrým
jenom
Otce,
který
v
našem
smyslu
dobrým
není.
Protože
my
nevidíme
jeho
činnost,
nic
dobrého
jakoby
nedělal...
jakoby
nedělal.
Proto
říkám
"jakoby".
A
to
je
ta
pravá
vláda,
jak
o
tom
říká
Lao´c:
pravá
vláda
je
taková,
že
ani
lid
neví,
že
se
mu
vládne.
A
to
je
vláda
Boží.
Měl
na
mysli
tuhletu
vládu,
ano,
a
vrchol
demokracie
samosebou,
ovšem
k
tomu
jsme
daleko
ještě.
A
když
potom
Ježíš
Kristus
potřeboval
nám
ukázat,
že
jde
za
stav
lidství,
tak
musel
toho
člověka
nechat
popravit.
A
my
se
musíme
smířit
s
tím,
že
toho
člověka
musíme
celého
popravit.
Jinak
nemůžeme
existovat
ve-
v
království
Božím,
kde
se
ani
nežení
ani
nevdává
a
taky
nic
dualistického
nedělá.
Ten
dualismus
vznikl
někde
v
ráji
teprve,
to
ze
začátku
nebylo.
Jsme
sestupovali
postupně
do
toho
dualismu.
Tam
stvořil
Bůh,
jak
se
říká
symbolicky,
muže
a
ženu,
že
ano?
A
předtím
to
není,
to
nebylo.
A
my
tomu
ale
můžeme
rozumět
nesymbolicky,
že
totiž
ta
dvoupolarita
je
v
celé
hmotě.
Na
tom
je
založena
existence
celé
hmoty
i
takzvané
neživé
hmoty.
A
kdyby
se
to
tam
zrušilo,
jak
jsme
tady
předtím
ze
začátku
mluvili,
tak
ta
hmota
přestane
vlastně
existovat,
že?
Takže
tito
lidé,
kteří
třeba
na
Filipinách
léčí,
tak
ti
se
dostávají
aspoň
do
značné
míry
už
z
toho
dualismu,
kde
existuje
hmota,
tak
jak
ji
známe,
ano?
