Waveform view

77-01B-Zlin

Loading wave form: 0%

Speed: ⊖ 100% ⊕

Zoom: ⊖ 200 pps ⊕

~~Takže nechce se od nás...~~ ~~nechce se od nás, abychom najednou nevlastnili všecko.~~ ~~My můžeme nevlastnit jenom do té míry, jak sebe poznáváme.~~ ~~My například si myslíme, že toto tělo je mé, tamto tělo je vaše.~~ To je sice z hlediska vyššího poznání nesmysl, ale z hlediska mého poznání je to fakt. ~~Čili já nemohu dneska nemít tělo, já ho potřebuji dokonce.~~ Já kdybych se začal ztotožňovat s tělem někoho jiného, co bych s ním dělal, s tím tělem? ~~Jak bych v něm mohl provádět to, co já ve svém těle provádím?~~ ~~To znamená, já se v něm třeba soustřeďuji nebo tak nějak, ne?~~ ~~To nemohu dělat.~~ ~~Čili já musím mít napřed vlastní tělo.~~ ~~Od tohoto vlastnictví nesmím hned tak odejít.~~ Ovšem měl bych si uvědomovat, že to vlastnictví mám jenom proto, že jsou to prostředky naprosto nutné k tomu vývoji. ~~A zrovna tělo musím mít až dokonce jako prostředek.~~ ~~Mám-li ho už jako prostředek, pak už to není vlastnictví.~~ ~~Není to nebezpečné vlastnictví, které by mě oddalovalo od Boha.~~ Proto například Ježíš Kristus, když si zjistil u Zachea bohatého, že on je ochoten všechno dát na to hnutí Ježíše Krista a má mnohou čeleď, početnou rodinu, kterou by nemohl potom uživit, tak řekl: ne Zachei, polovičku si zanech. To znamená, to mohl říct proto, že ten Zacheus nic vlastně už neměl, on se všeho vzdal. ~~On to jenom prohlásil, nýbrž on byl ochoten to všechno odevzdat.~~ Tady jsme dělali ve středověku, a dodneška to děláme ještě výjimečně tu chybu, že utíkáme od něčeho a myslíme, že tím se toho zbavujeme. ~~Před ničím se nedá utéct, před čím vnitřně neutečete.~~ ~~Od toho musíte odejít vnitřně...~~ ~~odejít vnitřně.~~ Tam, kde je lidské srdce, tam, i když není jeho tělo, tak jenom vzniká rozpor mezi tělesnou existencí a srdcem. Svatá Terezie říkala o svých jeptiškách, že bylo by lépe je pustit zase do světa, protože jejich srdce je v tom světě a jejich tělo je v tom klášteře, a to že k ničemu nevede. ~~Tak ten primitivní způsob útěku ze světa musíme zanechat.~~ ~~Ježíš Kristus nikde, nikoho neměl k útěku ze světa, všimněte si.~~ Nepropagoval klášteři ani na jednom místě, že jsme to udělali my, to byla veliká výhoda pro jednotlivce, ale není to cesta obecná. Nejsme proti klášterům, ale je to cesta vyhraněně individuální a jenom malinká hrstka těch klášterníků dospěje k tomu, kam my můžeme obecně dospět všichni, že oni při tom že utekli, neutekli od sebe. ~~Oni musí opustit sebe, oni musí být mrtví vnitřně.~~ A to se nedá nadiktovat nebo to se nedá mechanickou cestou provést tím, že já odněkud odejdu fyzicky, to je málo. To je to nejmenší, co mohu udělat, a je to namnoze jenom gesto, jenom druh prohlášení doplněný nějakým činem čistě povrchním. Mám tady dotaz, jak je to s těmi anděly padlými, jestli snad to nějak neprotiřečí velikosti nebo všemohoucnosti Boží. Když tam se mu vymkly nějaké síly z ruky a nemohl proti tomu nic jiného dělat, než je vyhnat z ráje a nechat je řádit v tom stvořeném až dodneška. ~~Především tam v té bibli se líčí věci zprostředka.~~ ~~Nelíčí se začátku.~~ Ze začátku je líčí jedině svatý Jan v evangeliu svatého Jana: "na počátku bylo slovo". Tam je to ze začátku, ale děje, které probíhají v ráji, nejsou začátkem věcí, nýbrž daleko někde v prostředku. ~~Mimochodem líčí se tam děje, které ustavičně probíhají.~~ Ustavičně se padá z ráje, ustavičně někomu dává do ruky někdo, který se jmenuje Lucifer, jablko poznání do ruky, aby změnil funkci jeho života. Třeba ten člověk v ráji, jak se tam líčí, to představuje takovou funkci života, do které ještě není zamontován pochod zpět k Bohu. Já bych to asi znázornil, ovšem budu to ukazovat také rukou, což nebude moct být napsáno, já bych to znázornil rukou. ~~Cesta od Boha do ráje je tenhleten pohyb houpačky.~~ Až do stavu určité rovnováhy dole, kde to nejde ještě ani na tu ani na onu stranu. A výkyv na tu setrvačnosti na druhou stranu je to, co my dneska děláme, že jsme na nejzazším místě od Boha. ~~To je druhý výkyv, opačný výkyv té houpačky.~~ ~~Pak to zase jde přes ten ráj nazpátek.~~ ~~Tak to pořád jde v tom stvoření.~~ ~~To je podstata tvo- tvůrčí činnosti Boží.~~ Z jedné strany na druhou, jakoby mlácení sil proti sobě stojících, tak to vypadá. Je to fa- fakticky jenom houpačka, je to chvění, když je to, pokud je to rychlý. ~~Nic bez pohybu v celém vesmíru, v celém časoprostoru neexistuje.~~ A páry dvojic jsou různé a jeden z párů dvojic velice důležitých, o kterých se teďka budeme bavit, je zlo a dobro. Ovšem pojetí zla a dobra, to je subjektivní pojetí lidské a to je také zamontováno do té bible. ~~To je subjektivní pojetí lidské, ne universálně platné.~~ Co člověk považuje za dobré, to třebas nějaký jiný tvor by považoval za zlé. Já myslím, že když je požírána housenka ptákem, že nemůže považovat to požírání za dobro. ~~Ale že pták, který požírá tu housenku, to musí považovat za své dobro.~~ ~~Jestli takhle filosofují, to nevím, ale každému se to jeví jinak, ne?~~ ~~Ten pták potřebuje tu housenku, aby se nažral.~~ A tak taky, aby existovala toto stvořené, je třeba dualismu, aby existovalo dobro a zlo. ~~A všechny páry dvojic...~~ ~~všechny páry dvojic.~~ Jak by se ta rovnováha mezi těmi páry dvojic porušila, tak by se to všechno zhroutilo a vrátilo by se to do Boha. Jak by neexistovalo toto, ten jeden výkyv na straně jedné dobro a zlo na straně druhé, tak by se to zastavilo na prostředku a stálo by to a ten klid to je Bůh. ~~Neexistovalo by nic než Bůh, neexistovalo by stvořené.~~ Čili, jestliže jsou tady nějaké projevy toho tvůrce, tak je to způsobeno jenom tím, že se to kývá ze strany na stranu, že tady bojují, jak se tam dramatizuje to v bibli, zlý bytosti proti dobrým. No, ale nemusíme to takhle dramatizovat, je to opravdu jenom fakt, který způsobuje, že existuje čas a prostor. Takže jestliže například tam se líčí, že satan pokoušel Evu a říkal jí: najez se z tohoto ovoce rajského a budeš mít poznání jako Bůh a dej taky svýmu muži. Tak je tím řečeno: dualismus, který se ocitl v ráji na úrovni toho středového zastavení mezi výkyvem doprava a doleva, se pohnul směrem na tu stranu zla. ~~Ovšem hned se musela zároveň projevit protiváha na straně poznání.~~ ~~Aby se to zase jednou vrátilo.~~ Takže ten, kdo způsobuje zlo, aniž to ví, dává, poskytuje základy k poznání, které způsobí vrcholné dobro, rozumíte tomu? ~~Čili to je obapolná funkce zla a obapolná funkce dobra.~~ Jeví-li se mi něco jako dobré, jsem velice znechucen, že to musím opustit a že ono mě to opustí. Nebyli nadšeni učedníci Páně, když jim po třech letech pobývání s Ním, kdy jim nic nechybělo, řekl: a teď miláčci to přestane. ~~Kdybych já neodešel, nemohu seslat Ducha svatého.~~ Tedy a to bylo pro ně vrcholné zlo, voni to pociťovali jako zlo, že jim jejich milovaného učitele ukřižovali, Aniž on se tomu mohl bránit nebo chtěl bránit, to předvídal dokonce, že se bránit nebude. ~~No a bylo to nutné.~~ Čili tady nám Ježíš Kristus znovu ukazuje, proč je nutné, aby existovalo něco jako pád z ráje a pád ze všech stavů, které nejsou stavem konečným. ~~A jaké jsou příčiny toho pádu, nám zdůrazňuje.~~ Že to je satanáš, nějakým způsobem čili zlo, jak my to chápeme lidsky, které chce způsobit zlo, ale ve skutečnosti musí sloužit dobru. A tomu vrcholnému dobru, to znamená tomu vplutí, vsunutí, spojení s Bohem, ne, vplutí do Boha, do věčnosti. Takže nakonec ten Jidáš, který způsobil takové zlo tomu Ježíši, že ho popravili, způsobil největší dobro, že jsme v něm našli svýho Spasitele. A že jsme našli vzor, jak to probíhá v našem životě, ten boj té omezenosti s tou neomezeností dobra a zla a tak podobně. Čili andělé padlí představují tu kategorii sil, která má funkci odporovat přitažlivosti Boha. Neboť kdyby nic neodporovalo tomu obrovskému tažení Božímu, tak by všechno vplulo okamžitě do věčnosti. Jenom páry dvojic dobro, zlo drží všechno v šachu tak, že je to více nebo méně vzdáleno tomuto ideálnímu stavu klidu. ~~Ale je nutno si uvědomit, že tohleto je dění povrchové.~~ Že celá ta klec, které říkáme, kterou nazýváme vesmírem, že to jsou vlnky jenom na oceánu Božství, že to není ta hloubka, do které my směřujeme. Čili té hloubce se neděje žádné příkoří, ta ničím netrpí, té se nic nevymyká z ruky. Jestliže je největší bouřka na oceánu, tak v šedesáti metrech dole už je úplný klid. A to platí u- o hloubce Boží, Boží všemohoucnosti, vševědoucnosti a tak dále. Že totiž tohleto zevní dění, ať si ho nazýváme boj mezi padlými a dobrými anděly nebo mezi různými vlastnostmi původně Božími, jak si to líčíme jinde v bibli, toto všecko je jenom opis nebo obrázek, který nám má umožnit pochopit bouřku na... ~~na povrchu.~~ Ta bouřka na povrchu způsobuje, že nic není v klidu, na tom povrchu, zatímco vespod může mít všechno v klidu. ~~Tyto dvě možnosti tady vedle sebe jsou.~~ A proto my musíme na celé stvoření světa pohlížet na současný dva děje, které probíhají vedle sebe paralelně. ~~Stav klidu a stav ustavičné tvůrčí činnosti.~~ Předobrazem té ustavičné tvůrčí činnosti je tvoření se vlnek, to nic víc to není, to. Dneska ta vlnka je a zejtra tady není, to je velice, když to trvá třebas miliardy let, tak to je pro mě vlnka, ano? ~~Že je to v času a prostoru, ale ta hloubka zůstává tím nedotknuta.~~ To se- té hloubce se nevymkla ta bouřka, ta existuje mimo ni, bych tak řekl, to znamená v oblasti času a prostoru, kde se s Bohem nesetkáváme. ~~My musíme pomocí těchto sil, které působí, jenom se dostat do té hloubky.~~ ~~A to nám umožňuje právě využití dualismu.~~ Čili co se od člověka chce, aby jakmile padne z ráje a to už je fakt, že padl, každý z nás, aby jako dovedl zase, ne se dostat do ráje, odtud by musel znovu padnout. ~~Nýbrž se přehoupnout setrvačností na druhou stranu, na stranu dobra.~~ ~~V tomto smyslu dobro chápu jako Boha.~~ Je to vysvětleno velice jenom nepřesně, že dobro je v běžném slova smyslu jenom jedna strana páru dvojic. Není to, to pravé, že to pravé dobro, jak říká Ježíš Kristus, není viditelné. ~~To jako by nebylo.~~ ~~Jelikož Ježíš Kristus řekl, když mu řekli: Pane dobrý.~~ ~~Kdo je dobrý?~~ ~~Jenom Otec v nebesích.~~ To je to dobro, který my nikde nevidíme, ale které existuje, protože není tím dobrem, co my za dobro považujeme. Je to něčím vyšším, daleko vyšším a to nám jde hrozně na nervy, když nemůžeme pochopit, co vlastně Pán Bůh od nás chce. ~~A on na příliš nás miluje, tak si nás bere.~~ ~~A...~~ ~~a to v nás působí třebas strach, že si nás bere a tak dále.~~ ~~To nebudu tady rozvádět.~~ ~~Ale uvědomte si jednu věc důležitou.~~ Stvoření nikdy nezačlo, nikdy nekončí, je to ustavičně probíhající proces, na jehož podkladě je ustavičně existující klid. ~~Neděle, šest dní tvoření probíhá současně vedle jednoho dne odpočinku.~~ A na nás je, abychom se z těch šesti dnů, pomocí těch šesti dní, ne bez nich, dostali do tý neděle, do toho absolutního klidu, ano? Já jsem slíbil, že řeknu něco o opakování nějakého jména, jak jsem se mu naučil třebas, jehož stylu opakování jsem se naučil dříve, než jsem to vědomě užíval. Protože v předškolním věku jsem opakoval některá písmena z toho důvodu, abych zabrzdil některé propukající pochody, nežádoucí propukající pochody v těle. ~~Například horečku, a nebo zimu, pocit zimy.~~ A k tomu jsem měl celou řadu takových, řek bych, předloh zvukových zvukomalebných, které způsobily, že se situace napravila. A do dneska tedy já hřeším asi proti lékařské vědě tím, že vím dobře, že horečka třebas je obranný prostředek, ale protože ji umím tímto způsobem ještě dodneška zaplašit, tak jí zaplaším. ~~A tím ten zruším tento obranný prostředek.~~ To je ode mě nehezké možná, mně jako lékaři pomůžete, abych to nedělal. ~~Ale já teďka chci říci, že jsem vnikl do smyslu samohlásek především.~~ Souhlásky, ono je těžko říct, že například zvířata, se kterými jsem se stýkal ve školním věku a jejichž signály jsem se naučil, že zvířata říkají souhlásky nebo říkají samohlásky. To je něco mezi tím, ale nikdy například, kdyby řekly: "á", tak tam není to "e" začáteční. ~~Buď je to celý to "é" celou...~~ celou délkou anebo je to "á", které nezačíná nějakým "k" nebo tak něco, že? ~~Čili oni umí čistě vyjadřovat to, co chtějí.~~ V takové čistotě zvuku, kterému už člověk se odnaučil, protože se učil umělé řeči, která ho odnaučila přirozeně vyslovovat. A když chce člověk používat třebas, jak tomu říkáme mantrických cvičení, tak se musí napřed nazpátek naučit čistě vyslovovat. ~~Bez nádechu do jiných písmen nebo do jiných souhlásek, jo?~~ Tak kdybych například radil, jak se má vyslovovat i, a, o, tak takhle je to špatně. Nýbrž to se musí vyslovovat, aniž by tam bylo to "e" začáteční, že: í, á, ó. Že teďka tam ještě "j", ale když já si to vnitřně představím, tak to jde daleko dokonaleji říct, než když to svěřím tomuto orgánu. ~~Čili nedoporučuje se to vůbec vyslovovat.~~ ~~Proto už ve Starém zákoně se zakazuje vyslovovat jméno Boží Jehova, že?~~ To, jak se vysloví, tak já znemožním pro nedokonalost svých orgánů mluvících, znemožním si to správně vyslovit. Takže kdybych třebas chtěl to jméno IAO vyslovovat v nohách, tak bych ho zaručeně vyslovoval jenom v duchu... ~~jenom v duchu a vyslovoval bych ho pomalu.~~ ~~Aniž bych se v noze pohyboval.~~ Ne jako radí Weinfurter z jednoho místa do druhého, nýbrž bych ho říkal na jednom takzvaném reprezentativním místě, třebas v oblasti do toho kotníku. ~~Ale nedoporučoval bych hned z kotníku, nýbrž v reprezentativním místě.~~ A já myslím, že to reprezentativní místo je velice dobře znázorněno stigmaty Ježíšovými. To je asi takové reprezentativní místo, kudy když já to říkám, já říkám kudy, to není náhodné, když to říkám, tak tamtudy snadno proniknu za ten zvuk těch písmen k tomu, co jsem nazval ve Sladkém jhu "zeď". A uniknu sám sobě, protože u zdi, když jsem, tak už jsem od sebe daleko. Už nevzpomínám na dech a možná, že nedýchám, to se těžko dá říct, protože to nesleduji. Kdybych sledoval dech při tom, potřeboval bych hnutí nebo se pohyboval, tak to všechno zruším. Já musím při tom zachovat absolutní nehybnost, ne topornost, ne topornou, ale nehybnost. A nesmím také se, kromě toho pohybu- nepohybování, nesmím také měnit místo, kam se soustřeďuji, jo? ~~Já musím v tom místu setrvávat.~~ Takže třebas kdybych to tímto způsobem říkal, jak to tady radím, do té nohy v místě stigmat Ježíšových, tak bych s- nevsouval to z hlavy tělem, nýbrž tím místem bych procházel. ~~Tím místem bych procházel do té věčnosti, asi tak.~~ ~~To, že opouštím při tom tělo, to je velice důležité.~~ Protože ješi- pokud já se budu soustřeďovat totiž jenom na to tělo, tak to bude mít ten neblahý nebo tělesně to budu pojímat, že tam budu pociťovat, ono se to, ono to se pociťuje, tak opravdu to začnu jenom pociťovat a tím zabrzdím ten hlubší vstup, tomu já zabrzdím. To ještě není zeď, nýbrž to jsem si zabránil dostat se za smyslové účinky. Ve smyslových účincích ještě není pravý efekt těchto věcí, ten je za nimi. Takže, když já procházím jenom tím místem, bez pohybu, já tam prostě se vsouvám do toho místa pomocí těch písmen, tak to má brzy za následek, že já je nemohu říkat, ne protože bych nechtěl, ale že se dostávám za jejich kompetenci, nad jejich kompetenci. Že už tam mě nevedou, tam mě vede jenom ten stav, které vyvo- který vyvolaly. ~~A tím se nechám nést dál, ano?~~ ~~A mám tady dotaz: co to znamená, vycházeti z Otcova domu?~~ Vycházet z Otcova domu, to znamená, že bychom, přestože se cítíme být odděleni od Boha, nikdy neměli být tak marniví, že bychom si dovolili myslet, že jsme teď se svým životem začli. Že není před námi nějaká minulost, která představuje rozvoj vědomí od buňky až po lidské stvoření, která by nás spojila s původem živého života, živého projevu, pro- projevu živého tvora. ~~A jestliže tady tato spojitost je, do té se nemusíme vmýšlet.~~ Ta tady pro nás je, když trošičku o tom přemýšlíme, tak si nemusím nic prohlašovat o tom, nýbrž vím, že jsem stoprocentně ustavičně závislý na existenci rostlin, na existenci zvířat, na existenci mikrobů, že? Na existenci mnoha živých tvorů, kterými nejsem já, ale bez jejichž existence bych já opravdu nemohl ani chvíli existovat. Čili, že je tady spojitost, řek bych, aspoň s tím, je mi patrná aspoň s tím zdrojem života, který je už dneska vědecky dostižitelný. ~~Například existence bílkovin, existence normálního primitivního života.~~ Kdyby neexistoval souvisle přede mnou a zároveň a po mně tento primitivní život, ze kterého já beru sílu, tak bych neexistoval ani já, ve své složitosti svého života. ~~Čili tímto způsobem já vycházím ze základu života.~~ Jestliže já ten základ života nazvu Bohem nebo věčným životem, tak na tom už, to je, nezáleží, to je věc terminologie. I materialisté říkají, že hmota je věčná a tedy bychom mohli taky říct, že i život na ní je věčný. ~~Proč ne?~~ ~~Kdo nám dokáže, že ten život v různých obměnách věčně neexistoval?~~ ~~Nikdo.~~ Protože, jak jsme si dneska říkali při nějaké příležitosti, dějou se převratné věci v archeologii, kdy přicházíme k názoru vlivem vykopávek, které se staly třebas u jezera Njasa, Viktoria Njasa, Tanganjika, že lidstvo nebylo staré půl miliónu let, nýbrž šest miliónů let a tak dále. ~~To se možná ještě posune, když se najdou další vykopávky.~~ Takže možná, že život je věčný i v těch projevech, že projevy života jsou věčné, že my vidíme jenom projevy života. A v těchto projevech života my vystupujeme z věčnosti, z života jako takového. To už jako je věc možná tíž představitelná, ale nemusím si ji namlouvat, protože kdekoliv já vidím projev života, tak mohu logicky předpokládat, že to pochází ze života, že ano? Když já vidím třebas světlo, tak si mohu představit, že to je původem někde jinde, třebas v elektrárně anebo v plameni nebo, ne, něco hoří nebo něco takového. ~~Ale vždycky ten projev toho světla na něčem je založen.~~ ~~Na nějakém původu, na světle samém, že?~~ ~~Asi tak nějak.~~ Čili i tohleto nemusí být pouhé namlouvání si něčemu, nýbrž to být logické uvažování, které mně dovolí, abych já si uvědomil, že vycházím svou existencí z věčné existence. To je jedna tvář mého ustavičného vycházení z věčného života, z doma- z domu Otcova. To by bylo ještě trošičku sporné, jestli jsem jednou vyšel a teď už nevycházím nebo jestli ustavičně vycházím. ~~To už je jiná věc.~~ Do toho nemám co mluvit, protože v tom se ani teologové neshodli, jestli je, jestli se Pán Bůh postaral jenom o to, že jednou něco stvořil a pak to zanechal. ~~Nebo jestli to pořád dotvořuje, jestli pořád nad tím bdí.~~ ~~Podle toho se rozeznává deismus, teismus a takovýhle věci, že ano?~~ A to je- jsou rozpory, které ani teologie nerozřešila a my to řešit také nebudeme. Za druhé, my vycházíme Otcova domu nejenom svou existencí, nejenom s tím, že se tady projevuje nějaký život, nějaká existence živého tvora, nýbrž vycházíme z Otcova domu taky proto, že si něco uvědomujeme. Materialisti říkají, že myšlenka to je vlastně látka vyždímaná z mozku, že ano? Jako asi ždímáme houbu, ne, tak se myšlenka ždímá z mozku, čili že má materiální původ, tady, jo? Tak takovýmto způsobem, ne sice takhle primitivním, můžeme pojmout to, že naše myšlení, naše uvědomovací síla, funk- funkce smyslů pochází z nějakého základu. Třebas z nervové soustavy a ta zase je napojena, jak jsme si řekli, na nějaký vyšší princip. To znamená na všeobsáhlejší vesmírovou sílu, která z její- z jehož záře- z jejíž záření my žijeme, která nás napájí. Že jsme zapojený na nějaký vševesmírový elektrárně, jak bych tak řekl, tak nějak. Čili uvědomovat si můžeme jenom proto, že vycházíme se svou uvědomovací silou, která je odvozena ze základní zdrojové uvědomovací síly, ustavičně z tohoto zdroje. ~~To je druhý způsob uvědomování se, totiž vycházení z Otcova domu.~~ A třetí způsob vycházení z Otcova domu je, že ustavičně v nějaké podobě miluji nebo nenávidím, což je, neříkám, že je to totéž, ale může obojí pocházet ze stejného zdroje. ~~Ze stejného zdroje nenávist jako láska.~~ Také často se stává, že jednou člověk nenávidí a jednou totéž má strašně rád, podle toho, jak se to k němu chová, todleto ten předmět jeho lásky, že? Protože to už závisí kolikrát na tom předmětu nebo na tom pojetí, na tom subjektivním postavení, pochopení toho druhého člověka nebo tvora, nějak. ~~A tyto podoby lásky jsou plynulé, to znamená, jsou bezmezné, jsou bez mezer.~~ ~~Já bych nedokázal ani chvilinku bez lásky, bez příkonu lásky existovat.~~ ~~O tom vám nechám zatím jenom rozmýšlet, že tomu tak je.~~ Protože to budu muset dokonaleji vysvětlit, s- a budu si muset pomoci celou řadou obrazů, na které momentálně nepřicházím. Ale mám na to dost času, abych to v tom Sladkém jhu, druhý díl, dokonaleji popsal, taky to učiním, to si dám velice záležet na tom. ~~Čili tímto způsobem vycházím z Otcova domu, řekl bych, soustavně.~~ A pokud toto vycházení z Otcova domu ústí do bdělého stavu, tak se- vím o tom, že žiju, vím o tom, že miluju, vím o tom, že něco poznávám. ~~Čili existuju, poznávám, miluji, sat, čit, ananda, ano?~~ A jakmile ale usnu, tak přestávám toto vnímat, začínám existovat někde jinde a Indové tvrdí, že je to tapasja, že je to klidné odpočívání v domě Otcově. Toto, nemám o tom zkušenost, co to je, ale dejme tomu, že mají tu zkušenost oni. Já jim celkem věřím, že jejich zkušenost je tak stará, že asi se nemýlí a že je to opravdu o tom odpočívání. ~~Čili i když se probudím ráno, tak jsem vyšel z Otcova domu.~~ Ona nám tato myšlenka pomůže, protože opravdu je to plodná myšlenka, že jo? ~~Že já opravdu vycházím každý den znovu z Otcova domu.~~ Čili já bych měl touto myšlenkou začít svůj den, že od Boha přicházím. Když tohleto o sobě řekl Ježíš Kristus: od Otce jdu, k Otci se vracím. A chce od nás, abychom Ho následovali, tak těžko by bylo jako zodpovědné, kdybychom vynechali, jak jsem navrhoval i já, tento první krok, že od Otce přicházím. ~~Pokud toho- to nezmůžeme, prosím, ale snažte se toto zmoci.~~ To vám velice pomůže myšlenkově, že když budete vycházet opravdu od Otce, tak také snadno budete vděčni za tento východ. ~~Nebudete jenom nevděčníci, si říkáte, tak já jsem vystrčen z domu.~~ Když tam každý večer se zase vstupuje a když, bez toho bych nemohl být vůbec bdělý, tak je to opravdu velkory- velkorysá hra lásky, která se opakuje den co den. A měl bych být za ní vděčen a ne, jako nevděčen, že jsem pořád mimo Otcův dům. ~~Tak je zodpovězena otázka jak to že, vycházíme z Otcova domu, jo?~~ ~~Jak odevzdat situaci, problém nebo sebe komplexně bez formulace je dotaz, ano?~~ ~~Myslím, že samovolně to jde od začátku jenom tehdy, když jsem v úzkých.~~ ~~Když jsem v úzkých, tak nemám čas něco formulovat.~~ Nýbrž spontánně reaguju pomocí pudu sebezáchovy a jiných chvalných vlastností vrozených v tom smyslu, že okamžitě začnu jednat. Čím jsem okolnostmi více nucen k tomu, abych bezprostředně jednal, tím více do pozadí ustupuje formulace. Čím ale uměleji s menším donucením, s menším- menší potřebou, s menší nutkavostí, s menší naléhavostí k něčemu přistupuju, tak tím víc formuluji. Ba naopak, já znám lidi, kteří celý život formulují, a vůbec se k činu nedostanou. Čili je takové nějaké, taková nějaká přímá úměrnost, bohužel také nepřímá zároveň, že čím dokonalejší formulace obyčejně nebo čím sáhodlouzeji, víc sáhodlouhá formulace slovní, tak tím méně dokonalejší uskutečnění. Protože mnozí lidé, a není jich málo, upadnou potom v pokušení, že když si věc dokonale zformulovali, tak, že už tím ji také provedli. ~~To se hlavně týká modlitby.~~ Každý máme tendenci, aspoň já jsem to tak na lidech poznal, že mnozí lidé mají tendenci, kteří se modlí, slovně, všechno převést do formulek modlitebních. Nejenom Otčenáš odříkávat, ale odříkávat modlitby za své příbuzné, známé, nepřátele, za celý svět a tak dále. ~~A mají už vyběhanou cestu, při které ani neví, co říkají.~~ ~~Ale zanechá to v nich matný nebo matný...~~ ~~matný ne, ale dojem klamný, že se pomodlili za někoho.~~ Ale oni říkali jenom každý večer za toho a za toho a tak dále, už ani nevěděli za koho. Kdybych se jich zeptal, tak jenom vědí, že za všechny to udělali, že a že mají klidné svědomí. My se nemodlíme pro uklidnění svědomí, my se nemodlíme proto, abychom zformulovali, protože Pán Bůh je vševědoucí, my mu nemusíme napovídat, nýbrž my formulaci provádíme kvůli sobě. Když nám formulace neprospěje k tomu, abychom mohli se zaměřit správně, to znamená uskutečnit to, co za ní má následovat, tak pak ta formulace není vůbec začátkem činu. ~~Pak je chybným ukončením něco, co ještě nezačlo, vůbec.~~ Čili radil bych: problém řešit často nelze jinak, než když si ho napřed zformuluju. ~~Normální problém, který mohu lidsky řešit, bych si měl také umět zformulovat.~~ Uvědomit si co napřed, co potom, jakým způsobem to dělat, celý proces si promítnout v hlavě a potom problém řešit. Ale může se mi stát, že takto připravené řešení, dokonale třebas zformulované, se nedá uskutečnit, vlivem nějakých okolností mi to nepůjde. ~~V tomto případě jsem vyčerpal všechny lidské možnosti.~~ ~~Pokusil jsem se o vyřešení faktické, ale vono mi to nešlo.~~ ~~Až na tu formulaci, ta mně šla bezvadně.~~ ~~Ale to uskutečnění toho, co jsem si napřed zformuloval, mi nešlo.~~ ~~V tomto momentu je nutné použít něčeho, čemu jsme říkali Zlatý klíč.~~ To znamená umět odstoupit nejenom od té formulace, ale i od toho chtění to provést. Jestliže dokonale odstoupím od tohoto a upřu svou mysl, třebas bez touhy chtít to dál řešit, prosím, na Boha nebo nějakou krásnou věc, třebas na hezkou květinu, na krásný obraz. ~~Nedoporučuju na slovně vyjádřenou myšlenku, to ne.~~ Tak pak mohu za chvíli znovu přistoupit k uskutečnění toho, co jsem si před tím formuloval a co mně činem nevyšlo, co jsem nedokázal uskutečnit. ~~A buď mně to jde, anebo mi to nejde.~~ Když mně to nejde, tak znovu, až se dostanu k hranici neklidu tím, že mi to nejde, nepřejdu do neklidu, nýbrž zase odstoupím znovu, ano? Zase odstoupím znovu od toho problému a zase dokonale bez touhy ho chtít vyřešit, toto je důležité, vyprázdním svou mysl od tohoto problému a znovu k němu přistoupím, až mám tu mysl prázdnou. Tím jsem nějakým způsobem odstoupil od formulace, což jest velice důležité, a nemohu podlehnout klamu, že formulací jsem věci řešil. ~~Tomu pokušení snadno podléhám totiž.~~ A já mám na mysli třeba, jak se třeba modlí katolíci u pozdvihování: Pane Bože, v tobě žiji, v tobě umírám, v tobě jsem živ i mrtev. ~~Amen.~~ Já jsem to slyšel mnohokrát říkat při tom pozdvihování, ale nikoho jsem neviděl, kdo by to uskutečnil. To je vzor toho, jak se něco formulovalo a nik- nikoho nenapadlo, že si ten člověk a všichni dohromady lžou. ~~po bouři lhát nemohou, lžou sobě, protože si neuvědomují, že...~~ ~~že...~~ ~~že říkají tak obrovské myšlenky, které nemohou nikdy uskutečnit.~~ ~~Ty by neměly být nikdy vysloveny.~~ Čili formulaci musíme vždycky uvažovat, aby odpovídala té realitě, která po ní může následovat. Jestliže opravdu je to formulace toho druhu, že je možno ji uskutečnit, dá se předpokládat, že je možno ji uskutečnit, pak ta formulace není na závadu a je velice správná. Ale jestliže tento předpoklad tady není, tak pak je lépe bez té formulace se vrhnout střemhlav do toho, co považujeme za správné a dělat to. Toto bezprostřední vrhání se za- za tím, co považujeme za dobré, vyžadoval Ježíš Kristus. Ten nechtěl od lidí, že- žádal, aby ho následovali, aby si to napřed zformulovali, nýbrž: pojď a následuj mě. ~~Ať mrtví pochovávají mrtvé.~~ ~~Že ano?~~ ~~Tak to říkal.~~ ~~To znamená, on chtěl, aby se zřekli formulace.~~ Čili je to možné, že já dostanu nápad v něčem následovat třebas Krista a pak nemám čekat, až si to ještě zformuluju v hlavě, nýbrž popadnout se a jít. Proto správně Ramakrišna říkal, že kdo se připravuje, a to je taky věc formulace, nikdy neodejde, že ano? ~~Protože se připravuje.~~ Takže mám tady další dotaz: máme se naučit, jak prý jsem někde napsal, milovat bližního jako sebe, dá prý se to naučit, jsem napsal. ~~Jak se tomu naučit?~~ Nejkratším způsobem by se to dalo zodpovědět tak, že já proto protekčně miluji, protože koho protekčně miluji, toho vlastním, víc než toho, koho miluji neprotekčně. Čili měřítkem by mně mělo být, by měl být vztah k bližnímu, ke kterému nemám osobní poměr, a přesto ho miluji. ~~Odtamtud bych měl se začít učit lásce k bližnímu jako k sobě.~~ ~~To znamená, umět se sebezapírat.~~ Jako mám člověka, kterého nevlastním, který není můj, na kterého si nemůžu dělat vůbec žádné právo, ale protože mně potom bude líto, že tak málo miluji člověka, kterého nevlastním, přijdu na to, že nemiluju, nýbrž jenom

Edit utterance

Text view • Help