Takže
nechce
se
od
nás...
nechce
se
od
nás,
abychom
najednou
nevlastnili
všecko.
My
můžeme
nevlastnit
jenom
do
té
míry,
jak
sebe
poznáváme.
My
například
si
myslíme,
že
toto
tělo
je
mé,
tamto
tělo
je
vaše.
To
je
sice
z
hlediska
vyššího
poznání
nesmysl,
ale
z
hlediska
mého
poznání
je
to
fakt.
Čili
já
nemohu
dneska
nemít
tělo,
já
ho
potřebuji
dokonce.
Já
kdybych
se
začal
ztotožňovat
s
tělem
někoho
jiného,
co
bych
s
ním
dělal,
s
tím
tělem?
Jak
bych
v
něm
mohl
provádět
to,
co
já
ve
svém
těle
provádím?
To
znamená,
já
se
v
něm
třeba
soustřeďuji
nebo
tak
nějak,
ne?
To
nemohu
dělat.
Čili
já
musím
mít
napřed
vlastní
tělo.
Od
tohoto
vlastnictví
nesmím
hned
tak
odejít.
Ovšem
měl
bych
si
uvědomovat,
že
to
vlastnictví
mám
jenom
proto,
že
jsou
to
prostředky
naprosto
nutné
k
tomu
vývoji.
A
zrovna
tělo
musím
mít
až
dokonce
jako
prostředek.
Mám-li
ho
už
jako
prostředek,
pak
už
to
není
vlastnictví.
Není
to
nebezpečné
vlastnictví,
které
by
mě
oddalovalo
od
Boha.
Proto
například
Ježíš
Kristus,
když
si
zjistil
u
Zachea
bohatého,
že
on
je
ochoten
všechno
dát
na
to
hnutí
Ježíše
Krista
a
má
mnohou
čeleď,
početnou
rodinu,
kterou
by
nemohl
potom
uživit,
tak
řekl:
ne
Zachei,
polovičku
si
zanech.
To
znamená,
to
mohl
říct
proto,
že
ten
Zacheus
nic
vlastně
už
neměl,
on
se
všeho
vzdal.
On
to
jenom
prohlásil,
nýbrž
on
byl
ochoten
to
všechno
odevzdat.
Tady
jsme
dělali
ve
středověku,
a
dodneška
to
děláme
ještě
výjimečně
tu
chybu,
že
utíkáme
od
něčeho
a
myslíme,
že
tím
se
toho
zbavujeme.
Před
ničím
se
nedá
utéct,
před
čím
vnitřně
neutečete.
Od
toho
musíte
odejít
vnitřně...
odejít
vnitřně.
Tam,
kde
je
lidské
srdce,
tam,
i
když
není
jeho
tělo,
tak
jenom
vzniká
rozpor
mezi
tělesnou
existencí
a
srdcem.
Svatá
Terezie
říkala
o
svých
jeptiškách,
že
bylo
by
lépe
je
pustit
zase
do
světa,
protože
jejich
srdce
je
v
tom
světě
a
jejich
tělo
je
v
tom
klášteře,
a
to
že
k
ničemu
nevede.
Tak
ten
primitivní
způsob
útěku
ze
světa
musíme
zanechat.
Ježíš
Kristus
nikde,
nikoho
neměl
k
útěku
ze
světa,
všimněte
si.
Nepropagoval
klášteři
ani
na
jednom
místě,
že
jsme
to
udělali
my,
to
byla
veliká
výhoda
pro
jednotlivce,
ale
není
to
cesta
obecná.
Nejsme
proti
klášterům,
ale
je
to
cesta
vyhraněně
individuální
a
jenom
malinká
hrstka
těch
klášterníků
dospěje
k
tomu,
kam
my
můžeme
obecně
dospět
všichni,
že
oni
při
tom
že
utekli,
neutekli
od
sebe.
Oni
musí
opustit
sebe,
oni
musí
být
mrtví
vnitřně.
A
to
se
nedá
nadiktovat
nebo
to
se
nedá
mechanickou
cestou
provést
tím,
že
já
odněkud
odejdu
fyzicky,
to
je
málo.
To
je
to
nejmenší,
co
mohu
udělat,
a
je
to
namnoze
jenom
gesto,
jenom
druh
prohlášení
doplněný
nějakým
činem
čistě
povrchním.
Mám
tady
dotaz,
jak
je
to
s
těmi
anděly
padlými,
jestli
snad
to
nějak
neprotiřečí
velikosti
nebo
všemohoucnosti
Boží.
Když
tam
se
mu
vymkly
nějaké
síly
z
ruky
a
nemohl
proti
tomu
nic
jiného
dělat,
než
je
vyhnat
z
ráje
a
nechat
je
řádit
v
tom
stvořeném
až
dodneška.
Především
tam
v
té
bibli
se
líčí
věci
zprostředka.
Nelíčí
se
začátku.
Ze
začátku
je
líčí
jedině
svatý
Jan
v
evangeliu
svatého
Jana:
"na
počátku
bylo
slovo".
Tam
je
to
ze
začátku,
ale
děje,
které
probíhají
v
ráji,
nejsou
začátkem
věcí,
nýbrž
daleko
někde
v
prostředku.
Mimochodem
líčí
se
tam
děje,
které
ustavičně
probíhají.
Ustavičně
se
padá
z
ráje,
ustavičně
někomu
dává
do
ruky
někdo,
který
se
jmenuje
Lucifer,
jablko
poznání
do
ruky,
aby
změnil
funkci
jeho
života.
Třeba
ten
člověk
v
ráji,
jak
se
tam
líčí,
to
představuje
takovou
funkci
života,
do
které
ještě
není
zamontován
pochod
zpět
k
Bohu.
Já
bych
to
asi
znázornil,
ovšem
budu
to
ukazovat
také
rukou,
což
nebude
moct
být
napsáno,
já
bych
to
znázornil
rukou.
Cesta
od
Boha
do
ráje
je
tenhleten
pohyb
houpačky.
Až
do
stavu
určité
rovnováhy
dole,
kde
to
nejde
ještě
ani
na
tu
ani
na
onu
stranu.
A
výkyv
na
tu
setrvačnosti
na
druhou
stranu
je
to,
co
my
dneska
děláme,
že
jsme
na
nejzazším
místě
od
Boha.
To
je
druhý
výkyv,
opačný
výkyv
té
houpačky.
Pak
to
zase
jde
přes
ten
ráj
nazpátek.
Tak
to
pořád
jde
v
tom
stvoření.
To
je
podstata
tvo-
tvůrčí
činnosti
Boží.
Z
jedné
strany
na
druhou,
jakoby
mlácení
sil
proti
sobě
stojících,
tak
to
vypadá.
Je
to
fa-
fakticky
jenom
houpačka,
je
to
chvění,
když
je
to,
pokud
je
to
rychlý.
Nic
bez
pohybu
v
celém
vesmíru,
v
celém
časoprostoru
neexistuje.
A
páry
dvojic
jsou
různé
a
jeden
z
párů
dvojic
velice
důležitých,
o
kterých
se
teďka
budeme
bavit,
je
zlo
a
dobro.
Ovšem
pojetí
zla
a
dobra,
to
je
subjektivní
pojetí
lidské
a
to
je
také
zamontováno
do
té
bible.
To
je
subjektivní
pojetí
lidské,
ne
universálně
platné.
Co
člověk
považuje
za
dobré,
to
třebas
nějaký
jiný
tvor
by
považoval
za
zlé.
Já
myslím,
že
když
je
požírána
housenka
ptákem,
že
nemůže
považovat
to
požírání
za
dobro.
Ale
že
pták,
který
požírá
tu
housenku,
to
musí
považovat
za
své
dobro.
Jestli
takhle
filosofují,
to
nevím,
ale
každému
se
to
jeví
jinak,
ne?
Ten
pták
potřebuje
tu
housenku,
aby
se
nažral.
A
tak
taky,
aby
existovala
toto
stvořené,
je
třeba
dualismu,
aby
existovalo
dobro
a
zlo.
A
všechny
páry
dvojic...
všechny
páry
dvojic.
Jak
by
se
ta
rovnováha
mezi
těmi
páry
dvojic
porušila,
tak
by
se
to
všechno
zhroutilo
a
vrátilo
by
se
to
do
Boha.
Jak
by
neexistovalo
toto,
ten
jeden
výkyv
na
straně
jedné
dobro
a
zlo
na
straně
druhé,
tak
by
se
to
zastavilo
na
prostředku
a
stálo
by
to
a
ten
klid
to
je
Bůh.
Neexistovalo
by
nic
než
Bůh,
neexistovalo
by
stvořené.
Čili,
jestliže
jsou
tady
nějaké
projevy
toho
tvůrce,
tak
je
to
způsobeno
jenom
tím,
že
se
to
kývá
ze
strany
na
stranu,
že
tady
bojují,
jak
se
tam
dramatizuje
to
v
bibli,
zlý
bytosti
proti
dobrým.
No,
ale
nemusíme
to
takhle
dramatizovat,
je
to
opravdu
jenom
fakt,
který
způsobuje,
že
existuje
čas
a
prostor.
Takže
jestliže
například
tam
se
líčí,
že
satan
pokoušel
Evu
a
říkal
jí:
najez
se
z
tohoto
ovoce
rajského
a
budeš
mít
poznání
jako
Bůh
a
dej
taky
svýmu
muži.
Tak
je
tím
řečeno:
dualismus,
který
se
ocitl
v
ráji
na
úrovni
toho
středového
zastavení
mezi
výkyvem
doprava
a
doleva,
se
pohnul
směrem
na
tu
stranu
zla.
Ovšem
hned
se
musela
zároveň
projevit
protiváha
na
straně
poznání.
Aby
se
to
zase
jednou
vrátilo.
Takže
ten,
kdo
způsobuje
zlo,
aniž
to
ví,
dává,
poskytuje
základy
k
poznání,
které
způsobí
vrcholné
dobro,
rozumíte
tomu?
Čili
to
je
obapolná
funkce
zla
a
obapolná
funkce
dobra.
Jeví-li
se
mi
něco
jako
dobré,
jsem
velice
znechucen,
že
to
musím
opustit
a
že
ono
mě
to
opustí.
Nebyli
nadšeni
učedníci
Páně,
když
jim
po
třech
letech
pobývání
s
Ním,
kdy
jim
nic
nechybělo,
řekl:
a
teď
miláčci
to
přestane.
Kdybych
já
neodešel,
nemohu
seslat
Ducha
svatého.
Tedy
a
to
bylo
pro
ně
vrcholné
zlo,
voni
to
pociťovali
jako
zlo,
že
jim
jejich
milovaného
učitele
ukřižovali,
Aniž
on
se
tomu
mohl
bránit
nebo
chtěl
bránit,
to
předvídal
dokonce,
že
se
bránit
nebude.
No
a
bylo
to
nutné.
Čili
tady
nám
Ježíš
Kristus
znovu
ukazuje,
proč
je
nutné,
aby
existovalo
něco
jako
pád
z
ráje
a
pád
ze
všech
stavů,
které
nejsou
stavem
konečným.
A
jaké
jsou
příčiny
toho
pádu,
nám
zdůrazňuje.
Že
to
je
satanáš,
nějakým
způsobem
čili
zlo,
jak
my
to
chápeme
lidsky,
které
chce
způsobit
zlo,
ale
ve
skutečnosti
musí
sloužit
dobru.
A
tomu
vrcholnému
dobru,
to
znamená
tomu
vplutí,
vsunutí,
spojení
s
Bohem,
ne,
vplutí
do
Boha,
do
věčnosti.
Takže
nakonec
ten
Jidáš,
který
způsobil
takové
zlo
tomu
Ježíši,
že
ho
popravili,
způsobil
největší
dobro,
že
jsme
v
něm
našli
svýho
Spasitele.
A
že
jsme
našli
vzor,
jak
to
probíhá
v
našem
životě,
ten
boj
té
omezenosti
s
tou
neomezeností
dobra
a
zla
a
tak
podobně.
Čili
andělé
padlí
představují
tu
kategorii
sil,
která
má
funkci
odporovat
přitažlivosti
Boha.
Neboť
kdyby
nic
neodporovalo
tomu
obrovskému
tažení
Božímu,
tak
by
všechno
vplulo
okamžitě
do
věčnosti.
Jenom
páry
dvojic
dobro,
zlo
drží
všechno
v
šachu
tak,
že
je
to
více
nebo
méně
vzdáleno
tomuto
ideálnímu
stavu
klidu.
Ale
je
nutno
si
uvědomit,
že
tohleto
je
dění
povrchové.
Že
celá
ta
klec,
které
říkáme,
kterou
nazýváme
vesmírem,
že
to
jsou
vlnky
jenom
na
oceánu
Božství,
že
to
není
ta
hloubka,
do
které
my
směřujeme.
Čili
té
hloubce
se
neděje
žádné
příkoří,
ta
ničím
netrpí,
té
se
nic
nevymyká
z
ruky.
Jestliže
je
největší
bouřka
na
oceánu,
tak
v
šedesáti
metrech
dole
už
je
úplný
klid.
A
to
platí
u-
o
hloubce
Boží,
Boží
všemohoucnosti,
vševědoucnosti
a
tak
dále.
Že
totiž
tohleto
zevní
dění,
ať
si
ho
nazýváme
boj
mezi
padlými
a
dobrými
anděly
nebo
mezi
různými
vlastnostmi
původně
Božími,
jak
si
to
líčíme
jinde
v
bibli,
toto
všecko
je
jenom
opis
nebo
obrázek,
který
nám
má
umožnit
pochopit
bouřku
na...
na
povrchu.
Ta
bouřka
na
povrchu
způsobuje,
že
nic
není
v
klidu,
na
tom
povrchu,
zatímco
vespod
může
mít
všechno
v
klidu.
Tyto
dvě
možnosti
tady
vedle
sebe
jsou.
A
proto
my
musíme
na
celé
stvoření
světa
pohlížet
na
současný
dva
děje,
které
probíhají
vedle
sebe
paralelně.
Stav
klidu
a
stav
ustavičné
tvůrčí
činnosti.
Předobrazem
té
ustavičné
tvůrčí
činnosti
je
tvoření
se
vlnek,
to
nic
víc
to
není,
to.
Dneska
ta
vlnka
je
a
zejtra
tady
není,
to
je
velice,
když
to
trvá
třebas
miliardy
let,
tak
to
je
pro
mě
vlnka,
ano?
Že
je
to
v
času
a
prostoru,
ale
ta
hloubka
zůstává
tím
nedotknuta.
To
se-
té
hloubce
se
nevymkla
ta
bouřka,
ta
existuje
mimo
ni,
bych
tak
řekl,
to
znamená
v
oblasti
času
a
prostoru,
kde
se
s
Bohem
nesetkáváme.
My
musíme
pomocí
těchto
sil,
které
působí,
jenom
se
dostat
do
té
hloubky.
A
to
nám
umožňuje
právě
využití
dualismu.
Čili
co
se
od
člověka
chce,
aby
jakmile
padne
z
ráje
a
to
už
je
fakt,
že
padl,
každý
z
nás,
aby
jako
dovedl
zase,
ne
se
dostat
do
ráje,
odtud
by
musel
znovu
padnout.
Nýbrž
se
přehoupnout
setrvačností
na
druhou
stranu,
na
stranu
dobra.
V
tomto
smyslu
dobro
chápu
jako
Boha.
Je
to
vysvětleno
velice
jenom
nepřesně,
že
dobro
je
v
běžném
slova
smyslu
jenom
jedna
strana
páru
dvojic.
Není
to,
to
pravé,
že
to
pravé
dobro,
jak
říká
Ježíš
Kristus,
není
viditelné.
To
jako
by
nebylo.
Jelikož
Ježíš
Kristus
řekl,
když
mu
řekli:
Pane
dobrý.
Kdo
je
dobrý?
Jenom
Otec
v
nebesích.
To
je
to
dobro,
který
my
nikde
nevidíme,
ale
které
existuje,
protože
není
tím
dobrem,
co
my
za
dobro
považujeme.
Je
to
něčím
vyšším,
daleko
vyšším
a
to
nám
jde
hrozně
na
nervy,
když
nemůžeme
pochopit,
co
vlastně
Pán
Bůh
od
nás
chce.
A
on
na
příliš
nás
miluje,
tak
si
nás
bere.
A...
a
to
v
nás
působí
třebas
strach,
že
si
nás
bere
a
tak
dále.
To
nebudu
tady
rozvádět.
Ale
uvědomte
si
jednu
věc
důležitou.
Stvoření
nikdy
nezačlo,
nikdy
nekončí,
je
to
ustavičně
probíhající
proces,
na
jehož
podkladě
je
ustavičně
existující
klid.
Neděle,
šest
dní
tvoření
probíhá
současně
vedle
jednoho
dne
odpočinku.
A
na
nás
je,
abychom
se
z
těch
šesti
dnů,
pomocí
těch
šesti
dní,
ne
bez
nich,
dostali
do
tý
neděle,
do
toho
absolutního
klidu,
ano?
Já
jsem
slíbil,
že
řeknu
něco
o
opakování
nějakého
jména,
jak
jsem
se
mu
naučil
třebas,
jehož
stylu
opakování
jsem
se
naučil
dříve,
než
jsem
to
vědomě
užíval.
Protože
v
předškolním
věku
jsem
opakoval
některá
písmena
z
toho
důvodu,
abych
zabrzdil
některé
propukající
pochody,
nežádoucí
propukající
pochody
v
těle.
Například
horečku,
a
nebo
zimu,
pocit
zimy.
A
k
tomu
jsem
měl
celou
řadu
takových,
řek
bych,
předloh
zvukových
zvukomalebných,
které
způsobily,
že
se
situace
napravila.
A
do
dneska
tedy
já
hřeším
asi
proti
lékařské
vědě
tím,
že
vím
dobře,
že
horečka
třebas
je
obranný
prostředek,
ale
protože
ji
umím
tímto
způsobem
ještě
dodneška
zaplašit,
tak
jí
zaplaším.
A
tím
ten
zruším
tento
obranný
prostředek.
To
je
ode
mě
nehezké
možná,
mně
jako
lékaři
pomůžete,
abych
to
nedělal.
Ale
já
teďka
chci
říci,
že
jsem
vnikl
do
smyslu
samohlásek
především.
Souhlásky,
ono
je
těžko
říct,
že
například
zvířata,
se
kterými
jsem
se
stýkal
ve
školním
věku
a
jejichž
signály
jsem
se
naučil,
že
zvířata
říkají
souhlásky
nebo
říkají
samohlásky.
To
je
něco
mezi
tím,
ale
nikdy
například,
kdyby
řekly:
"á",
tak
tam
není
to
"e"
začáteční.
Buď
je
to
celý
to
"é"
celou...
celou
délkou
anebo
je
to
"á",
které
nezačíná
nějakým
"k"
nebo
tak
něco,
že?
Čili
oni
umí
čistě
vyjadřovat
to,
co
chtějí.
V
takové
čistotě
zvuku,
kterému
už
člověk
se
odnaučil,
protože
se
učil
umělé
řeči,
která
ho
odnaučila
přirozeně
vyslovovat.
A
když
chce
člověk
používat
třebas,
jak
tomu
říkáme
mantrických
cvičení,
tak
se
musí
napřed
nazpátek
naučit
čistě
vyslovovat.
Bez
nádechu
do
jiných
písmen
nebo
do
jiných
souhlásek,
jo?
Tak
kdybych
například
radil,
jak
se
má
vyslovovat
i,
a,
o,
tak
takhle
je
to
špatně.
Nýbrž
to
se
musí
vyslovovat,
aniž
by
tam
bylo
to
"e"
začáteční,
že:
í,
á,
ó.
Že
teďka
tam
ještě
"j",
ale
když
já
si
to
vnitřně
představím,
tak
to
jde
daleko
dokonaleji
říct,
než
když
to
svěřím
tomuto
orgánu.
Čili
nedoporučuje
se
to
vůbec
vyslovovat.
Proto
už
ve
Starém
zákoně
se
zakazuje
vyslovovat
jméno
Boží
Jehova,
že?
To,
jak
se
vysloví,
tak
já
znemožním
pro
nedokonalost
svých
orgánů
mluvících,
znemožním
si
to
správně
vyslovit.
Takže
kdybych
třebas
chtěl
to
jméno
IAO
vyslovovat
v
nohách,
tak
bych
ho
zaručeně
vyslovoval
jenom
v
duchu...
jenom
v
duchu
a
vyslovoval
bych
ho
pomalu.
Aniž
bych
se
v
noze
pohyboval.
Ne
jako
radí
Weinfurter
z
jednoho
místa
do
druhého,
nýbrž
bych
ho
říkal
na
jednom
takzvaném
reprezentativním
místě,
třebas
v
oblasti
do
toho
kotníku.
Ale
nedoporučoval
bych
hned
z
kotníku,
nýbrž
v
reprezentativním
místě.
A
já
myslím,
že
to
reprezentativní
místo
je
velice
dobře
znázorněno
stigmaty
Ježíšovými.
To
je
asi
takové
reprezentativní
místo,
kudy
když
já
to
říkám,
já
říkám
kudy,
to
není
náhodné,
když
to
říkám,
tak
tamtudy
snadno
proniknu
za
ten
zvuk
těch
písmen
k
tomu,
co
jsem
nazval
ve
Sladkém
jhu
"zeď".
A
uniknu
sám
sobě,
protože
u
zdi,
když
jsem,
tak
už
jsem
od
sebe
daleko.
Už
nevzpomínám
na
dech
a
možná,
že
nedýchám,
to
se
těžko
dá
říct,
protože
to
nesleduji.
Kdybych
sledoval
dech
při
tom,
potřeboval
bych
hnutí
nebo
se
pohyboval,
tak
to
všechno
zruším.
Já
musím
při
tom
zachovat
absolutní
nehybnost,
ne
topornost,
ne
topornou,
ale
nehybnost.
A
nesmím
také
se,
kromě
toho
pohybu-
nepohybování,
nesmím
také
měnit
místo,
kam
se
soustřeďuji,
jo?
Já
musím
v
tom
místu
setrvávat.
Takže
třebas
kdybych
to
tímto
způsobem
říkal,
jak
to
tady
radím,
do
té
nohy
v
místě
stigmat
Ježíšových,
tak
bych
s-
nevsouval
to
z
hlavy
tělem,
nýbrž
tím
místem
bych
procházel.
Tím
místem
bych
procházel
do
té
věčnosti,
asi
tak.
To,
že
opouštím
při
tom
tělo,
to
je
velice
důležité.
Protože
ješi-
pokud
já
se
budu
soustřeďovat
totiž
jenom
na
to
tělo,
tak
to
bude
mít
ten
neblahý
nebo
tělesně
to
budu
pojímat,
že
tam
budu
pociťovat,
ono
se
to,
ono
to
se
pociťuje,
tak
opravdu
to
začnu
jenom
pociťovat
a
tím
zabrzdím
ten
hlubší
vstup,
tomu
já
zabrzdím.
To
ještě
není
zeď,
nýbrž
to
jsem
si
zabránil
dostat
se
za
smyslové
účinky.
Ve
smyslových
účincích
ještě
není
pravý
efekt
těchto
věcí,
ten
je
za
nimi.
Takže,
když
já
procházím
jenom
tím
místem,
bez
pohybu,
já
tam
prostě
se
vsouvám
do
toho
místa
pomocí
těch
písmen,
tak
to
má
brzy
za
následek,
že
já
je
nemohu
říkat,
ne
protože
bych
nechtěl,
ale
že
se
dostávám
za
jejich
kompetenci,
nad
jejich
kompetenci.
Že
už
tam
mě
nevedou,
tam
mě
vede
jenom
ten
stav,
které
vyvo-
který
vyvolaly.
A
tím
se
nechám
nést
dál,
ano?
A
mám
tady
dotaz:
co
to
znamená,
vycházeti
z
Otcova
domu?
Vycházet
z
Otcova
domu,
to
znamená,
že
bychom,
přestože
se
cítíme
být
odděleni
od
Boha,
nikdy
neměli
být
tak
marniví,
že
bychom
si
dovolili
myslet,
že
jsme
teď
se
svým
životem
začli.
Že
není
před
námi
nějaká
minulost,
která
představuje
rozvoj
vědomí
od
buňky
až
po
lidské
stvoření,
která
by
nás
spojila
s
původem
živého
života,
živého
projevu,
pro-
projevu
živého
tvora.
A
jestliže
tady
tato
spojitost
je,
do
té
se
nemusíme
vmýšlet.
Ta
tady
pro
nás
je,
když
trošičku
o
tom
přemýšlíme,
tak
si
nemusím
nic
prohlašovat
o
tom,
nýbrž
vím,
že
jsem
stoprocentně
ustavičně
závislý
na
existenci
rostlin,
na
existenci
zvířat,
na
existenci
mikrobů,
že?
Na
existenci
mnoha
živých
tvorů,
kterými
nejsem
já,
ale
bez
jejichž
existence
bych
já
opravdu
nemohl
ani
chvíli
existovat.
Čili,
že
je
tady
spojitost,
řek
bych,
aspoň
s
tím,
je
mi
patrná
aspoň
s
tím
zdrojem
života,
který
je
už
dneska
vědecky
dostižitelný.
Například
existence
bílkovin,
existence
normálního
primitivního
života.
Kdyby
neexistoval
souvisle
přede
mnou
a
zároveň
a
po
mně
tento
primitivní
život,
ze
kterého
já
beru
sílu,
tak
bych
neexistoval
ani
já,
ve
své
složitosti
svého
života.
Čili
tímto
způsobem
já
vycházím
ze
základu
života.
Jestliže
já
ten
základ
života
nazvu
Bohem
nebo
věčným
životem,
tak
na
tom
už,
to
je,
nezáleží,
to
je
věc
terminologie.
I
materialisté
říkají,
že
hmota
je
věčná
a
tedy
bychom
mohli
taky
říct,
že
i
život
na
ní
je
věčný.
Proč
ne?
Kdo
nám
dokáže,
že
ten
život
v
různých
obměnách
věčně
neexistoval?
Nikdo.
Protože,
jak
jsme
si
dneska
říkali
při
nějaké
příležitosti,
dějou
se
převratné
věci
v
archeologii,
kdy
přicházíme
k
názoru
vlivem
vykopávek,
které
se
staly
třebas
u
jezera
Njasa,
Viktoria
Njasa,
Tanganjika,
že
lidstvo
nebylo
staré
půl
miliónu
let,
nýbrž
šest
miliónů
let
a
tak
dále.
To
se
možná
ještě
posune,
když
se
najdou
další
vykopávky.
Takže
možná,
že
život
je
věčný
i
v
těch
projevech,
že
projevy
života
jsou
věčné,
že
my
vidíme
jenom
projevy
života.
A
v
těchto
projevech
života
my
vystupujeme
z
věčnosti,
z
života
jako
takového.
To
už
jako
je
věc
možná
tíž
představitelná,
ale
nemusím
si
ji
namlouvat,
protože
kdekoliv
já
vidím
projev
života,
tak
mohu
logicky
předpokládat,
že
to
pochází
ze
života,
že
ano?
Když
já
vidím
třebas
světlo,
tak
si
mohu
představit,
že
to
je
původem
někde
jinde,
třebas
v
elektrárně
anebo
v
plameni
nebo,
ne,
něco
hoří
nebo
něco
takového.
Ale
vždycky
ten
projev
toho
světla
na
něčem
je
založen.
Na
nějakém
původu,
na
světle
samém,
že?
Asi
tak
nějak.
Čili
i
tohleto
nemusí
být
pouhé
namlouvání
si
něčemu,
nýbrž
to
být
logické
uvažování,
které
mně
dovolí,
abych
já
si
uvědomil,
že
vycházím
svou
existencí
z
věčné
existence.
To
je
jedna
tvář
mého
ustavičného
vycházení
z
věčného
života,
z
doma-
z
domu
Otcova.
To
by
bylo
ještě
trošičku
sporné,
jestli
jsem
jednou
vyšel
a
teď
už
nevycházím
nebo
jestli
ustavičně
vycházím.
To
už
je
jiná
věc.
Do
toho
nemám
co
mluvit,
protože
v
tom
se
ani
teologové
neshodli,
jestli
je,
jestli
se
Pán
Bůh
postaral
jenom
o
to,
že
jednou
něco
stvořil
a
pak
to
zanechal.
Nebo
jestli
to
pořád
dotvořuje,
jestli
pořád
nad
tím
bdí.
Podle
toho
se
rozeznává
deismus,
teismus
a
takovýhle
věci,
že
ano?
A
to
je-
jsou
rozpory,
které
ani
teologie
nerozřešila
a
my
to
řešit
také
nebudeme.
Za
druhé,
my
vycházíme
Otcova
domu
nejenom
svou
existencí,
nejenom
s
tím,
že
se
tady
projevuje
nějaký
život,
nějaká
existence
živého
tvora,
nýbrž
vycházíme
z
Otcova
domu
taky
proto,
že
si
něco
uvědomujeme.
Materialisti
říkají,
že
myšlenka
to
je
vlastně
látka
vyždímaná
z
mozku,
že
ano?
Jako
asi
ždímáme
houbu,
ne,
tak
se
myšlenka
ždímá
z
mozku,
čili
že
má
materiální
původ,
tady,
jo?
Tak
takovýmto
způsobem,
ne
sice
takhle
primitivním,
můžeme
pojmout
to,
že
naše
myšlení,
naše
uvědomovací
síla,
funk-
funkce
smyslů
pochází
z
nějakého
základu.
Třebas
z
nervové
soustavy
a
ta
zase
je
napojena,
jak
jsme
si
řekli,
na
nějaký
vyšší
princip.
To
znamená
na
všeobsáhlejší
vesmírovou
sílu,
která
z
její-
z
jehož
záře-
z
jejíž
záření
my
žijeme,
která
nás
napájí.
Že
jsme
zapojený
na
nějaký
vševesmírový
elektrárně,
jak
bych
tak
řekl,
tak
nějak.
Čili
uvědomovat
si
můžeme
jenom
proto,
že
vycházíme
se
svou
uvědomovací
silou,
která
je
odvozena
ze
základní
zdrojové
uvědomovací
síly,
ustavičně
z
tohoto
zdroje.
To
je
druhý
způsob
uvědomování
se,
totiž
vycházení
z
Otcova
domu.
A
třetí
způsob
vycházení
z
Otcova
domu
je,
že
ustavičně
v
nějaké
podobě
miluji
nebo
nenávidím,
což
je,
neříkám,
že
je
to
totéž,
ale
může
obojí
pocházet
ze
stejného
zdroje.
Ze
stejného
zdroje
nenávist
jako
láska.
Také
často
se
stává,
že
jednou
člověk
nenávidí
a
jednou
totéž
má
strašně
rád,
podle
toho,
jak
se
to
k
němu
chová,
todleto
ten
předmět
jeho
lásky,
že?
Protože
to
už
závisí
kolikrát
na
tom
předmětu
nebo
na
tom
pojetí,
na
tom
subjektivním
postavení,
pochopení
toho
druhého
člověka
nebo
tvora,
nějak.
A
tyto
podoby
lásky
jsou
plynulé,
to
znamená,
jsou
bezmezné,
jsou
bez
mezer.
Já
bych
nedokázal
ani
chvilinku
bez
lásky,
bez
příkonu
lásky
existovat.
O
tom
vám
nechám
zatím
jenom
rozmýšlet,
že
tomu
tak
je.
Protože
to
budu
muset
dokonaleji
vysvětlit,
s-
a
budu
si
muset
pomoci
celou
řadou
obrazů,
na
které
momentálně
nepřicházím.
Ale
mám
na
to
dost
času,
abych
to
v
tom
Sladkém
jhu,
druhý
díl,
dokonaleji
popsal,
taky
to
učiním,
to
si
dám
velice
záležet
na
tom.
Čili
tímto
způsobem
vycházím
z
Otcova
domu,
řekl
bych,
soustavně.
A
pokud
toto
vycházení
z
Otcova
domu
ústí
do
bdělého
stavu,
tak
se-
vím
o
tom,
že
žiju,
vím
o
tom,
že
miluju,
vím
o
tom,
že
něco
poznávám.
Čili
existuju,
poznávám,
miluji,
sat,
čit,
ananda,
ano?
A
jakmile
ale
usnu,
tak
přestávám
toto
vnímat,
začínám
existovat
někde
jinde
a
Indové
tvrdí,
že
je
to
tapasja,
že
je
to
klidné
odpočívání
v
domě
Otcově.
Toto,
nemám
o
tom
zkušenost,
co
to
je,
ale
dejme
tomu,
že
mají
tu
zkušenost
oni.
Já
jim
celkem
věřím,
že
jejich
zkušenost
je
tak
stará,
že
asi
se
nemýlí
a
že
je
to
opravdu
o
tom
odpočívání.
Čili
i
když
se
probudím
ráno,
tak
jsem
vyšel
z
Otcova
domu.
Ona
nám
tato
myšlenka
pomůže,
protože
opravdu
je
to
plodná
myšlenka,
že
jo?
Že
já
opravdu
vycházím
každý
den
znovu
z
Otcova
domu.
Čili
já
bych
měl
touto
myšlenkou
začít
svůj
den,
že
od
Boha
přicházím.
Když
tohleto
o
sobě
řekl
Ježíš
Kristus:
od
Otce
jdu,
k
Otci
se
vracím.
A
chce
od
nás,
abychom
Ho
následovali,
tak
těžko
by
bylo
jako
zodpovědné,
kdybychom
vynechali,
jak
jsem
navrhoval
i
já,
tento
první
krok,
že
od
Otce
přicházím.
Pokud
toho-
to
nezmůžeme,
prosím,
ale
snažte
se
toto
zmoci.
To
vám
velice
pomůže
myšlenkově,
že
když
budete
vycházet
opravdu
od
Otce,
tak
také
snadno
budete
vděčni
za
tento
východ.
Nebudete
jenom
nevděčníci,
si
říkáte,
tak
já
jsem
vystrčen
z
domu.
Když
tam
každý
večer
se
zase
vstupuje
a
když,
bez
toho
bych
nemohl
být
vůbec
bdělý,
tak
je
to
opravdu
velkory-
velkorysá
hra
lásky,
která
se
opakuje
den
co
den.
A
měl
bych
být
za
ní
vděčen
a
ne,
jako
nevděčen,
že
jsem
pořád
mimo
Otcův
dům.
Tak
je
zodpovězena
otázka
jak
to
že,
vycházíme
z
Otcova
domu,
jo?
Jak
odevzdat
situaci,
problém
nebo
sebe
komplexně
bez
formulace
je
dotaz,
ano?
Myslím,
že
samovolně
to
jde
od
začátku
jenom
tehdy,
když
jsem
v
úzkých.
Když
jsem
v
úzkých,
tak
nemám
čas
něco
formulovat.
Nýbrž
spontánně
reaguju
pomocí
pudu
sebezáchovy
a
jiných
chvalných
vlastností
vrozených
v
tom
smyslu,
že
okamžitě
začnu
jednat.
Čím
jsem
okolnostmi
více
nucen
k
tomu,
abych
bezprostředně
jednal,
tím
více
do
pozadí
ustupuje
formulace.
Čím
ale
uměleji
s
menším
donucením,
s
menším-
menší
potřebou,
s
menší
nutkavostí,
s
menší
naléhavostí
k
něčemu
přistupuju,
tak
tím
víc
formuluji.
Ba
naopak,
já
znám
lidi,
kteří
celý
život
formulují,
a
vůbec
se
k
činu
nedostanou.
Čili
je
takové
nějaké,
taková
nějaká
přímá
úměrnost,
bohužel
také
nepřímá
zároveň,
že
čím
dokonalejší
formulace
obyčejně
nebo
čím
sáhodlouzeji,
víc
sáhodlouhá
formulace
slovní,
tak
tím
méně
dokonalejší
uskutečnění.
Protože
mnozí
lidé,
a
není
jich
málo,
upadnou
potom
v
pokušení,
že
když
si
věc
dokonale
zformulovali,
tak,
že
už
tím
ji
také
provedli.
To
se
hlavně
týká
modlitby.
Každý
máme
tendenci,
aspoň
já
jsem
to
tak
na
lidech
poznal,
že
mnozí
lidé
mají
tendenci,
kteří
se
modlí,
slovně,
všechno
převést
do
formulek
modlitebních.
Nejenom
Otčenáš
odříkávat,
ale
odříkávat
modlitby
za
své
příbuzné,
známé,
nepřátele,
za
celý
svět
a
tak
dále.
A
mají
už
vyběhanou
cestu,
při
které
ani
neví,
co
říkají.
Ale
zanechá
to
v
nich
matný
nebo
matný...
matný
ne,
ale
dojem
klamný,
že
se
pomodlili
za
někoho.
Ale
oni
říkali
jenom
každý
večer
za
toho
a
za
toho
a
tak
dále,
už
ani
nevěděli
za
koho.
Kdybych
se
jich
zeptal,
tak
jenom
vědí,
že
za
všechny
to
udělali,
že
a
že
mají
klidné
svědomí.
My
se
nemodlíme
pro
uklidnění
svědomí,
my
se
nemodlíme
proto,
abychom
zformulovali,
protože
Pán
Bůh
je
vševědoucí,
my
mu
nemusíme
napovídat,
nýbrž
my
formulaci
provádíme
kvůli
sobě.
Když
nám
formulace
neprospěje
k
tomu,
abychom
mohli
se
zaměřit
správně,
to
znamená
uskutečnit
to,
co
za
ní
má
následovat,
tak
pak
ta
formulace
není
vůbec
začátkem
činu.
Pak
je
chybným
ukončením
něco,
co
ještě
nezačlo,
vůbec.
Čili
radil
bych:
problém
řešit
často
nelze
jinak,
než
když
si
ho
napřed
zformuluju.
Normální
problém,
který
mohu
lidsky
řešit,
bych
si
měl
také
umět
zformulovat.
Uvědomit
si
co
napřed,
co
potom,
jakým
způsobem
to
dělat,
celý
proces
si
promítnout
v
hlavě
a
potom
problém
řešit.
Ale
může
se
mi
stát,
že
takto
připravené
řešení,
dokonale
třebas
zformulované,
se
nedá
uskutečnit,
vlivem
nějakých
okolností
mi
to
nepůjde.
V
tomto
případě
jsem
vyčerpal
všechny
lidské
možnosti.
Pokusil
jsem
se
o
vyřešení
faktické,
ale
vono
mi
to
nešlo.
Až
na
tu
formulaci,
ta
mně
šla
bezvadně.
Ale
to
uskutečnění
toho,
co
jsem
si
napřed
zformuloval,
mi
nešlo.
V
tomto
momentu
je
nutné
použít
něčeho,
čemu
jsme
říkali
Zlatý
klíč.
To
znamená
umět
odstoupit
nejenom
od
té
formulace,
ale
i
od
toho
chtění
to
provést.
Jestliže
dokonale
odstoupím
od
tohoto
a
upřu
svou
mysl,
třebas
bez
touhy
chtít
to
dál
řešit,
prosím,
na
Boha
nebo
nějakou
krásnou
věc,
třebas
na
hezkou
květinu,
na
krásný
obraz.
Nedoporučuju
na
slovně
vyjádřenou
myšlenku,
to
ne.
Tak
pak
mohu
za
chvíli
znovu
přistoupit
k
uskutečnění
toho,
co
jsem
si
před
tím
formuloval
a
co
mně
činem
nevyšlo,
co
jsem
nedokázal
uskutečnit.
A
buď
mně
to
jde,
anebo
mi
to
nejde.
Když
mně
to
nejde,
tak
znovu,
až
se
dostanu
k
hranici
neklidu
tím,
že
mi
to
nejde,
nepřejdu
do
neklidu,
nýbrž
zase
odstoupím
znovu,
ano?
Zase
odstoupím
znovu
od
toho
problému
a
zase
dokonale
bez
touhy
ho
chtít
vyřešit,
toto
je
důležité,
vyprázdním
svou
mysl
od
tohoto
problému
a
znovu
k
němu
přistoupím,
až
mám
tu
mysl
prázdnou.
Tím
jsem
nějakým
způsobem
odstoupil
od
formulace,
což
jest
velice
důležité,
a
nemohu
podlehnout
klamu,
že
formulací
jsem
věci
řešil.
Tomu
pokušení
snadno
podléhám
totiž.
A
já
mám
na
mysli
třeba,
jak
se
třeba
modlí
katolíci
u
pozdvihování:
Pane
Bože,
v
tobě
žiji,
v
tobě
umírám,
v
tobě
jsem
živ
i
mrtev.
Amen.
Já
jsem
to
slyšel
mnohokrát
říkat
při
tom
pozdvihování,
ale
nikoho
jsem
neviděl,
kdo
by
to
uskutečnil.
To
je
vzor
toho,
jak
se
něco
formulovalo
a
nik-
nikoho
nenapadlo,
že
si
ten
člověk
a
všichni
dohromady
lžou.
po
bouři
lhát
nemohou,
lžou
sobě,
protože
si
neuvědomují,
že...
že...
že
říkají
tak
obrovské
myšlenky,
které
nemohou
nikdy
uskutečnit.
Ty
by
neměly
být
nikdy
vysloveny.
Čili
formulaci
musíme
vždycky
uvažovat,
aby
odpovídala
té
realitě,
která
po
ní
může
následovat.
Jestliže
opravdu
je
to
formulace
toho
druhu,
že
je
možno
ji
uskutečnit,
dá
se
předpokládat,
že
je
možno
ji
uskutečnit,
pak
ta
formulace
není
na
závadu
a
je
velice
správná.
Ale
jestliže
tento
předpoklad
tady
není,
tak
pak
je
lépe
bez
té
formulace
se
vrhnout
střemhlav
do
toho,
co
považujeme
za
správné
a
dělat
to.
Toto
bezprostřední
vrhání
se
za-
za
tím,
co
považujeme
za
dobré,
vyžadoval
Ježíš
Kristus.
Ten
nechtěl
od
lidí,
že-
žádal,
aby
ho
následovali,
aby
si
to
napřed
zformulovali,
nýbrž:
pojď
a
následuj
mě.
Ať
mrtví
pochovávají
mrtvé.
Že
ano?
Tak
to
říkal.
To
znamená,
on
chtěl,
aby
se
zřekli
formulace.
Čili
je
to
možné,
že
já
dostanu
nápad
v
něčem
následovat
třebas
Krista
a
pak
nemám
čekat,
až
si
to
ještě
zformuluju
v
hlavě,
nýbrž
popadnout
se
a
jít.
Proto
správně
Ramakrišna
říkal,
že
kdo
se
připravuje,
a
to
je
taky
věc
formulace,
nikdy
neodejde,
že
ano?
Protože
se
připravuje.
Takže
mám
tady
další
dotaz:
máme
se
naučit,
jak
prý
jsem
někde
napsal,
milovat
bližního
jako
sebe,
dá
prý
se
to
naučit,
jsem
napsal.
Jak
se
tomu
naučit?
Nejkratším
způsobem
by
se
to
dalo
zodpovědět
tak,
že
já
proto
protekčně
miluji,
protože
koho
protekčně
miluji,
toho
vlastním,
víc
než
toho,
koho
miluji
neprotekčně.
Čili
měřítkem
by
mně
mělo
být,
by
měl
být
vztah
k
bližnímu,
ke
kterému
nemám
osobní
poměr,
a
přesto
ho
miluji.
Odtamtud
bych
měl
se
začít
učit
lásce
k
bližnímu
jako
k
sobě.
To
znamená,
umět
se
sebezapírat.
Jako
mám
člověka,
kterého
nevlastním,
který
není
můj,
na
kterého
si
nemůžu
dělat
vůbec
žádné
právo,
ale
protože
mně
potom
bude
líto,
že
tak
málo
miluji
člověka,
kterého
nevlastním,
přijdu
na
to,
že
nemiluju,
nýbrž
jenom